Květen 2008

56. kapitola - Zdroj moudra I

31. května 2008 v 21:40 Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Jsem Pravda...", zopakovala žena jakoby lítostivě a začela se pomalu rozplývat.
"Lžete...", vzlykla Mia naposled. "Lžete..." Najednou pocítila zvláštní tah nad pupíkem... Střípek v její ruce matně zazářil, ale to už Mia nevnímala. Temnota...
Hermiona dávno přestala vnímat, jak dlouho seděla na zemi, hlavu v dlaních, otřásaná vzlyky. Nemohla uvěřit, že by je Brumbál zradil.. Nemohla to být pravda. Ztratila všechno, co ji bylo drahé jen aby pomohla Brumbálovi v šílené válce... Ve válce, jejichž tíhu nesl na svýych bedrech Harry... Brumbál by je nikdy tímto způsobem nezradil. Co když ano... Ozval se v ní najednou hlodavý hlásek. Bylas jen šachová figurka... Byli jste to všichni... Chtěl skrz vás jen ovládnout svět... NE!!! Snažila se ten hlásek umlčet, zahnat, ale on neodbytně pokračoval. To, cos slyšela byla pravda. Byla jsi tak slepá... Obětovalas všechno, jen pro něj... Ne pro něj, uvědomila si najednou Hermiona. Nebyl to Brumbál, pro koho bojovala, ale byly to její ideály, její touha po spravedlnosti a svobodě. Nebyly to tvoje ideály, rýpal dál ten zlomyslný hlásek. Byly to Brumbálovi ideály, které vám vtloukl do hlavy, abyste za něj bojovali prohranou válku... Mohli jste odejít, schovat se, měli byste klid.. Ron by ještě žil... Nikdy bysme neměli klid, přela se Hermiona s hláskem pravdy. Voldemort chtěl Harryho. Dostal by ho, i kdybychom se schovali kdekoliv. A dostal by i nás, protože my jsme byli jeho nejbližší. Skutečně si to myslíš? Voldemort chtěl Harryho jen zabít, protože bojoval za Brumbála... Kdybyste se v klidu někam schovali... Zabíjel by nevinné! Přela se Mia dál. Nebyl to Brumbál, pro koho jsme bojovali. Bylo to pro ty, kteří se nemohli bránit, pro ty, co neměli jinou naději... Proto musím jít dál, proto to nespím vzdát... Hlásek najednou úplně umlkl. Hermiona si otřeseně uvědomila, že to skoro vzdala. Že se málem nechala manipulovat Voldemortem... Roztřeseně vstala. Musela jít dál... Vedla ji intuice. S námahou se vyškrabala na obětní oltář, na kterém se předtím zjevila "Pravda". Hermiona nevěřila tomu, co slyšela, ani slovo. Tohle byl Voldemort... Použil by cokoliv, aby ji zastavil. A málem se mu to podařilo... Namáhavě zvedla ruce směrem vzhůru. Zavřela oči a probudila v sobě největší nenávist, kterou pociťovala... Nenávist vůči Voldemortovi. Cítila tu emoci jako vlnu, která ji naplňovala, jako sílu, která hrozila, že ji roztrhne... Vykřikla. Dlouze, táhle... Vykřičela ze sebe všechno zlost, všechnu nenávist. Ani si nevšimla, že střípek v její ruce nabíral na záři.. Kdyby měla otevřeně oči, oslepla by z jasného světla, které se linulou celým podzemním rájem. A pak se najednou zablesklo, podobně, jako když se objevila "Pravda", a místo, na kterém předtím Mia stála, zelo prázdnotou.
_______________
Clarissa a Jack stáli na úplném kraji srázu. Stačil by centimetr, nejmenší pohyb... Clarissa zavřela oči.
"Musíš to chtít", zašeptal Jack. "Musíš cítit to odhodlání i zemřít... Musíš s tím být případně smířená... Jinak by to nemuselo vyjít..."
"Jacku?"
"Issi?"
"Já... Jen jsem ti chtěla říct... Moc mi na tobě záleží... Děkuji ti za všechno, cos pro mě udělal.. Bez tebe bych tohle nikdy nezvládla... Kdyby se to nějak nepovedlo... Jen jsem chtěla-"
"Pšš... Jdeme do toho spolu, nemusíš se loučit... Zvládnem to..."
"Když já nechci... Nechci aby to všechno tak rychle skončilo! Jacku, já... Prostě si nedokážu představit, že teď... Že to skončíme!"
"Nic se ti nestane..."
"Miluju tě, Jacku..."
"Issi..." Políbila ho. Bouřlivě, vášnivě, plna touhy. Cítil její slaně slzy... Ponořil se do polibku. "Miluji tě...", zašeptal, když se od sebe oddělili. Nemluvila. Opět ho políbila, z očí se ji řinuly slzy. Ani si neuvědomili, že začeli padat... Kolem nich svištěl vzduch, ale oni se nepouštěli v obětí. Teď to mohlo skončit... Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků Clarissina života. Měla u sebe Jacka... Letěli dál, temnotou, a nevypadalo to, že by se zastavili...
_____________
Mia zarávorala, když znenadání dopadla na tvrdou zem. Byl to kamenný výběžek uprostřed moře ohně... Všude byly plameny. Bylo to, jako by dopadla do kotle s hořící lávou. Byla uprostřed toho všeho, na ostrůvku bezpečí... Ale na jak dlouho?
_____________
Jack a Clarissa stále ještě padali. Vypadalo to, jako by jejich pád neměl konce... Ale oni si nevšímali ničeho jiného, než jeden druhého... Ani si nevšimli, že se kolem nich začelo oteplovat... Bylo najednou takové horko, že jim začeli naskakovat boláky na odhalených rukou a tvářích... A najednou dopadli. Byl to prudký, téměř nebržděný dopad na kamenný ostrůvek uprostřed plamenů. Prudký dopad ale zapříčinil to, že se Clar podlomily nohy a začela padat... Přimo do moře ohně. Jack zoufale vykřikl a chytil ji za zápěstí, ale byla těžká... Nemohl ji udržet, cítil, jak mu klouže... Rozhodl se během vteřiny. Udělal krok přímo k okraji útesu, tak, že jeho chodidlo přečnívalo přes okraj útesu a prudce trhl. Strhnul tím Clarissu přímo na kamenný povrch, ale sám ztratil rovnováhu... Bylo to všechno jak v zpomaleném filmu. Viděl dívku, kterou miloval, její oči široce otevřené hrůzou, slyšel ji křičet nerozumitelná slova... Padal. Neuvěřitelně pomalu přepadnul přes okraj. Pustil podvědomě Clarissinu ruku... Zavřel oči. Padal...
_____________
Mia najednou slyšela táhlý, nelidský výkřik, který protrhnul ticho jako výstřel. Poznávala ten hlas... Byla to Clarissa. Roztřeseně vyskočila na nohy a panicky prohledáaval očima okolí. Najednou spatřila nedaleko sebe na útesu dvě postavy... Clarissa ležela na kamenném povrchu ostrůvku, Jack vypadal, že každou chvíli přepadne přes okraj... Ztrácel rovnováhu. Mával rukama ve vzduchu, ale nezadržitelně se přitom překlápěl a padal... Přímo do ohnivého inferna.
_____________
Je to ke konci trochu uříznutý, sorry, dopíšu to zítra... Ale doufám, že se vám to líbilo :)

55. kapitola - Výšiny nebes

31. května 2008 v 20:32 Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Padali. Stále hlouběji, níž. Vzduch kolem nich svištěl a vháněl jim slzy do očí... Drželi se za ruce, ovládáni neuvěřitelným strachem. Nedokázali ani křičet... Jen padali. Nevěděli, jak hluboko, ani jak dlouho padají. Očekávali dopad? Konec? Nedostavil se. Přišlo jim to jako hodiny, ale byly to vteřiny. Okamžiky. A najednou začali zpomalovat. Jako by je držela neviditelná síla... Jako by se chytili do pružné pavučiny, která zachytila měkce jejich pád. Nepouštěli se, ale místo strachu se v jejich očích zračila nejistota. Nejistota, co dál. Zda se rozhodli správně... Jemně doplachtili na zem. Možná očekávali nebezpečné kletby, prokletí, ale nedostavilo se nic z toho. Všude kolem bylo hrobové ticho. Jediné, co rušilo zdánlivý klid byl přerývavý dech dvou teenagerů. Dvou dětí? Dávno ne. Válka je donutila vyspět. Přesto se ale někde uvnitř skrývalo dítě. Nějaká část v nich stále ještě byla bázlivá, vystrašená, křehká... Snad i naivní... Naivní proto, že oni věřili... Věřili v to, co spousty jiných dávno zavrhlo... V naději světla, v naději, že válka jednou skončí... Proč ale věřit, když je všechno ztraceno? Oni doufali, že není. Doufali... Zbytečně?
______________
Clarissa se konečně vzchopila a vstala. Stáli na úplném vrcholu prudkého srázu. Země byla kamenná a jakoby vykrojená do přesného, symetrického kruhu. Stačil by jedniný krok a spadli by, do nekonečných hlubin, jejichž konec se zdál v nedohlednu. Nepřítomně sevřela Jacka za ruku. Začela se jí točil hlava, dělali se jí mžitky před očima...
"Já spadnu", šeptala zoufale.
"Držím tě!", ozval se její kamarád ochraptěle. Moc dobře znal její hrůzu z výšek... "Nemůžeš spadnout. Nepustím tě..." Plavovlasá dívka jen kývla. Měla zavřené oči, nohy se jí třásly námahou.
"Zvládnu to... Teď hlavně musíme pokračovat... Nesmíme to vzdát.. Ne teď..."
"Musíme dál. Pamatuješ si tu říkanku? Mia říkala, že je to vodítko..."
"Bylo tam něco o hlubinách zloby... A o výšinách nebes.. Něco jako: Ve výšinách nebesa jádro moci, kde spočívá odhodlání se vydat hlubinám."
"Myslím že tam právě teď jsme, ve výšinách nebes..."
"Měla to ale být až třetí zastávka.."
"Třeba se Mia spletla"
"Nemyslím"
"Nebo.. Možná že ona se dostala do těch Hlubin zloby... A nás to vtáhlo sem" Skrz závoj slz se Clarissa snad poprvé po delší době usmála.
"To by znamenalo, že žije.."
"A že máme naději"
"Musíme se nějak dostat dál"
"V té říkance je zmíněno Jádro moci..."
"Celá tahle cesta se týká elementů. Prví zastávka, propast síly, byla voda. Druhá, Hlubiny Zloby, je země. Tohle je vzduch... Takže teď musí přijít oheň"
"Myslím, že máš pravdu... Ale to nám moc nepomůže. Jestli sis nevšimla, stojíme tady nevím-jak-vysoko, a já nevidím žádný žebřík.."
"Třeba tady je další taková houpačka"
"Mluvíš o Pánu Temnot, o... Vol.. Voldemortovi. Nezopakoval by stejný chyták dvakrát" Jack se mírně zatřásl při vyslovení jména Temného lorda. Přece jen.. To jméno bylo tabu...
"Ve výšinách nebesa jádro moci, kde spočívá odhodlání se vydat hlubinám... Je to vodítko. Musí v tom být nějaká nápověda... Cokoliv", zoufala si Clarissa.
"Odhodlání vydat se hlubinám... To zní, jako bychom..."
"Ani o tom neuvažuj! Odmítám spáchat sebevraždu!"
"Doteď bych taky neřekl, že je možné projít ohnivou stěnou, přežít útok Pyr-aterů a vstát z mrtvých! Tohle je magie, nic není nemožné..."
"Jo, ale všechno má svý meze... Tohle je cesta, kterou připravil sám Temný lord. A ten nechce, abychom to přežili... Takže jestli chceš rychle skončit s životem, prosím, ale já nebudu takhle riskovat!!!"
"Issi... Ta říkanka mluví o odholání, o jádru moci. A víš, jakou teorii vyvynil Merlin? Meze existují jen tam, kam je sami klademe... Brumbál i Temný lord v tu teorii věřili, oba. A já si taky myslím, že to je pravda... Pamatuješ na ty události během Potterova čtvrtého roku? Potter tehdy bojoval proti Pánu zla, a porazil ho jen silou vůle... A Vol-Voldemort nás chce teď taky porazit stejným způsobem"
"To je největší blbost, kterou jsem kdy slyšela. Jsi blázen!", začela se Clarissa hystericky smát. "Úplný šílenec. Ty výpary dole u toho jezera ti pomíchali mozek..." Dál se nekontrolovaně řehtala, ale po tvářích ji tekly slzy proudem. "Nemůžeš po mě přece chtít, abych skočila...", vzlykla najednou. "Je to všechno jen noční můra.. Probudím se a zjistím, že je všechno v pořádku, Clem a Lea nikdy nezmizeli... Řekni, je to všechno jen špatný sen... Prosím... Melissa je v pořádku... Hermiona Grangerová nikdy nevstala z mrtvých..." Blábolila hlouposti, slzy máčeli její tvář a vzlyky otřásali jejím tělem. "Jen špatný sen...", vzlykla, než se svezla k zemi. Objala si rukama kolena a s sklenným výrazem hleděla do prázdna. "Nemůže to být skutečnost", zašeptala mezi vzlyky.
"Issi...", klekl si vedle ni Jack. "Issi, uklidni se... Všechno bude dobré... Notak, Issi.. Neplač..."
"Nech mě..."
"Nemůžeme ho nechat vyhrát. Prosím... Když toho teď necháme, bylo to všechno marný.. Všechno zbytečné..."
"Ne.."
"Co chceš děla jinak? Nemůžeme tady jen zůstat sedět a čekat, až se něco stane. Mia nás potřebuje!"
"Já.. Už nemůžu, Jacku, je mi to líto, ale už nemůžu! Prostě nemůžu...", šeptala do ztracena.
"Můžeš! Jsi Nebelvír, nejstatečnější a nejchytřejší holka, co jsem kdy potkal... Notak, vzchop se! Ty to zvládneš!"
"Jacku.."
"Issi, udělej to pro všechny, pro ty, kterým Voldemort ublížil! Pro Melissu! Pro sebe... Pro mě! Prosím!"
"Nemůžu... Jak ode mě můžeš očekávat, že teď ještě vstanu! Melissa je mrtvá, jen kvůli němu! Clemens, Lea, Hermiona, všichni pryč! Moji rodiče, tolik nevinných... Proč bych právě já měla mít sílu jít dál?!"
"Protože ji máš. Jsi silnější než nějaký Temný lord. Dokážeš to!" Dlouho bylo ticho. Kromě tichých, Clarissiných vzlyků a Jackova přerývavého dechu nebylo slyšet nic. Ticho před bouří...
"Udělám to", ozvala se najednou odhodlaně Clarissa. "Nenechám tě v tom. Pro Melissu, pro Leu a Clema, pro všechny Voldemortovi oběti..." Zvedla se, aniž by zavrávolala. Oči jí zářili odhodláním. "Zvládnu to... Musím..."
"Zvládneme to", usmál se povzbudivě Jack. Pevně sevřel její dlaň ve své a udělal malý krůček k hraně, která je oddělovala od smrti...
_____________
Nad zčernalými pláněmi lehce vál vítr. Nebylo žádně stopy, které by poukazovali na drama, co se tady před několika hodinami odehrálo. Jediným svědkem snad byl pohasínající oheň, který spálil i poslední zbytky vegetace. V slabé, šedivé mlze podvečera s pomalu začeli vzněcovat dalsí stopy neblahých událostí: stříbrné vrhací hvězdice Pyr-aterů. Nakonec se děsivé zbraně rozpadli na prach...
Na místě, kde předtím stála Hermiona s Jackem, Melissou a Clarissou byl obzvlášť hluboký kráter. Jako by tam udeřila ohnivá koule... Najednou se přibližně sto metrů od onoho kráteru něco pohlo. Byl to jen nepatrný, sotva postřehnutelný pohyb. Pak se ozvalo zakašlání. Zem posypaná popelem mírně zakřupala, když se dívčí postava, která na ni ještě před chvílí v bezvědomí ležela, zvedla do sedu.
"Tess? TESS?!", ozval se vyděšený výkřik. Dívčin hlas zněl opotřebovaný, suchý... Najednou se ozvaly přerývavé vzlyky. "Probuď se, Tess! Notak! Prosím!" Dívka se zoufale snažila nahmatat puls své spolužačky. Bezúspěšně... Žádný nebyl.
______________
Předpokládám, že vy, co jste mou povídku četli, jste nejspíš tenhle blog uvrhli v zapomnění a zavrhli jeho autorku. Vůbec bych se nedivila, po té nelidsky dlouhé pauze bych udělala totéž. Moc se omlouvám, že to tak dlouho trvalo... Nesnáším autory, co v nejlepším přestanou a beze slova zmizí... A stala jsem se jedním z nich. Doufám, že mi tu neuvěřitelně dlouho absenci prominete.. Byli to jen vaše komentáře, které mě probudili z toho spisovatelského tranzu... Takže vám moc děkuji, že jste mě ukázali, že psaní je to, co mě drží při životě :) Pokud tohle kdokoliv čtete, jsem vám moc vděčná... Ale slíbila jsem si, že tuhle povídku dokončím, i kdybych byla jedniný člověk téhle planety, co by ji četl... Ještě jednou děkuji všem svým čtenářům, bez vás by tahle povídka ani nevznikla...
Effren