Říjen 2007

Enervate

30. října 2007 v 19:03 | Effren |  Spřátelený stránky
A máme tu nový super odkaz:
Povídky: Mezi jinými i Dcera Smrtijedu, naprosto bezvadná, napínavá povídce jednou z druhé strany...


->>Kapitolovky<<-

27. října 2007 v 16:55 | Effren |  >>Kapitolovky HP<<
Povídka se odehrává 12 let po pádu Harryho Pottera a definitivnímu vítězství lorda Voldemorta. Hlavními postavami je partička bradavických studentů, kteří objevují taje nejen minulosti, ale i budoucnosti. Děsivé zjištění jim připraví nelehký úkol. Osud rozdělí i nejlepší přátele... Dokáží i přes všechny nástrahy dokončit dílo Nebelvírského tria? Unesou tíhu, kterou ponesou na svých bedrech? Nerozdělí se jejich cesty nenávistí? Poznají pravdu od lži včas?
Postavy: AUTP., Hermiona Grangerová, Draco Malfoy, Severus Snape, Neville Longbottom, Bellatrix Lestrangeová, lord Voldemort, Lucius Malfoy
Žánr: Dobrodružný, temný, nádech romantiky&humoru
Stav: Nedokončená povídka
Disclaimer: Povídka nebyla napsaná za účelem zisku. Všechny postavy i charaktery jsou právoplatným majetkem J. K. Rowlingové.
Připomínka: Bavte se, užiijte si čtení, ale hlavně komentujte&kritizujte!
KLIK ZDE pro povídku:
________
Povídka se odehrává v době Pobertů. Má originální námět, který je skvěle zpracován. Bradavická studentka 6. ročníku Nebelvíru Amelise Kilmerová se zamiluje do jistého protivného profesora lektvarů - ale jakápak láska vydrží věčně v době války?
Postavy: AUTP., Pobertové, Lilly Evansová, Severus Snape, Minerva McGonagallová, Albus Brumbál, Lord Voldemort, Bellatrix Lestrangeová & Lucius Malfoy
Žánr: Dobrodružný, temný, drama, romantika & nádech humoru
Pairings: Autp & Severus Snape
Stav: Nedokončená povídka
Disclaimer: Povídka nebyla napsaná za účelem zisku. Všechny postavy i charaktery jsou právoplatným majetkem J. K. Rowlingové.
Připomínka: Autorkou povídky nejsem já (Effren), ale Medita Rewenger, skvělá autorka která mi laskavě dovolila publikovat svou povídku na mých stránkách
_________________

54. kapitola - Hlubiny zloby

21. října 2007 v 21:37 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Kolem sopek je hodně bájů a starověkých legend. O jejich síle, vedené bohy, o jejich zlosti a nezkrotnosti, o jejich nenávisti. O jejich temnotě... Většina z nich jsou pohlceny časem, těch pár, co se ale dochovalo, vypráví o nadpřirozených jevech a neuvěřitelných událostech. Málokdo se prý odvážil do nitra sopky, a ten, kdo to udělal, se už nevrátil. Sopka je tajemný fenomén přírody. Při vyslovení onoho slova si většinou představíme něco temného. Něco zlověstného. Ale nebylo tomu tak vždy. Sopky byly často spojovány s živly. Voda, země, oheň, vzduch... Sopka je má všechny...
...
Nemohla dýchat. Nemohla se hýbat. Nemohla přemýšlet. Byla svázaná a zároveň volná. Byla naživu, ale jen krůček ji dělil od smrti. Proč? Proč se to všechno stalo? Taková bolest... Neviděla. Neslyšela. Jako by ochrnuly všechny její smysly... Měla by jít dál, ale ona nemohla... Nechtěla. Jen pomalu si začla uvědomovat sebe sama. Čas plynul, ale ona ho nevnímala. Ležela? Netušila, kde se nachází. Viděla jejich obličeje... Ronův úsměv, jeho odhodlání, jeho oči, zářící životem... Obraz, krásná iluze vybledla. Jeho tvář i tváře jiných. Přísahala, že nezapomene. Že nezapomene na ty, kteří jí byly dražší než život. Ale nemohla odolat... Viděla je umírat. Jednoho po druhém, postupně, bolestně. Pro dobro. A kde je ona? KDO je? Proč žije? Pro dobro? Ne, ona jen ničila. Proč já? V rameni jí bolestně tepalo, ale ona brala bolest jak dar. Požehnání... Jako by tím mohla smýt všechnu tu vinu... Dýchala, ale jen mělce. Přerývavě. Proč nepřestat? Proč prostě nezůstat ležet? Něco ji vázalo. Drželo naživu... Úkol. A naděje... Proč tu byla? Vzpomínky přicházely pozvolna, plížily se její myslí jak stín. Viteály... Pro ně Ron zemřel... Zemřel i Harry. Smrt... Nemohla na to myslet. Zabíjelo ji to... Proč by ne? Zasloužila si to... Něco jí říkalo, že takhle nesmí myslet. Že má vstát... Pro co? Nač? Marná naděje... Neměla by se vzdávat, ne ona, Hermiona Grangerová...
______________
Vstřebávala okolní vzduch, zvláštní vůni. Cítila se, jako by její tělo bylo zbaveno veškeré gravitačí síly. Jako by se nechala nést slabým letním vánkem... Pomalu otevřela oči. Čerstvá, zelená tráva, keře a bujně kvetoucí rostliny... Nepatřilo to sem, nemělo by o tady být. Proč? Vzpomínky se jen pomalu vracely zpět. Proč? Proč se to všechno jen stalo? Zvedla ruku, aby mohla vstát, ale při pohledu na svou kůži ji zaplavila panika. Byla zelená... Zelená... Zděšením vykřikla, zamotala se jí hlava a skoro se znovu propadla do temnoty. Snažila se zelenou hmotu seškrabat nehtem, ale nešlo to. Panika... Úplně ji zaplavila. Jako nepříčetná se snažila dostat ze sebe tu zelenou hmotu. Tu, kterou bylo naplněno prapodivné jezero na dně Propasti síly... Hlava se jí točila. Viděla obrazy, slyšela hlasy, ale všude převažovala jedovatě zelená barva... Barva smrti. A pak svět kolem ní opět zčernal.
_____________
Když znovu otevřela oči, byla klidnější a mohla opět racionálně myslet. Jako by ji spánek posílil... V hlavě měla jasno. Nevzrušovala se zelenou hmotou, kterou byla pokryta, ani rozdrásaným hřbetem ruky. Myslela na úkol... Kámen síly! Málem na něj zapomněla. Nevěděla, k čemu slouží, ale tušila, že bude mít klíčovou roli v ničení - nebo hledání - viteálu. Snad posledního... Byla to její vina. To všechno... Zklamala. Harry, Ron, Brumbál.. Všichni jí věřili. Ale byla to chyba, když skočila do cesty paprsku kouzla, mířícího na Harryho? Byla to chyba, že se obětovala a stala se viteálem? Že se zabila... Nevěděla. Ale to, že kvůli ní zemřelo tolik lidí... Byl to následek jejich činů. Harry... Zklamala všechny, co v ní věřili.
______________
Šla jako robot, jako náměsíčná, jak oživlá mrtvola vedena neznámou silou. Byla vedena... Vedena Kamenem síly, který ji radil, kam jít. Vedena zlem? Netušila. Cítila jen jeho hřejivé teplo ve své zkrvavené ruce... Dávno poznala, že tropický ráj v jádru sopky není rájem. Pod zelenou trávou byly skryty propasti s nekonečně hlubokým dnem a jámy naplněny vřící tekutinou, listy stromů byly jak hroty šípů a řezali ji do tváře; rostliny nejrůznějších barev s lákavě vyhlížejícími bobulemi byly jedovaté a při doteku vypouštěli žíravinu, která dívce pálila ruce. Nebýt Kamene by byla ztracená... Stále si připomínala jména těch, které zklamala. Harry, Ron, Brumbál. Bolelo to... Přesto pokračovala. Levandule, Parvati, Neville, Lenka, Weasleyovy... Všechny je zradila. Zradila celou Světlou stranu... Dokonce i Malfoye... Bodavá bolest v hrudníku ji držela při vědomí. Hořké slzy máčely její tvář a smývali hnusnou, zelenou hmotu.... Smývaly vinu i bolest, bolest, která ji držela při vědomí... Stěží udržela otevřené oči. Matně vzpomínala na chvíle, kdy opustila Bradavice... Na chvíli, kdy se ona, Melissa, Clar a Jack vydali za viteály... Melissa zaplatila příliš vysokou cenu za to, že následovala Miu - a Jack s Clar? Kde je jim konec... Nevěřila, že by našli cestu ven. Žádná nebyla... Další, které si mohla přičíst na svůj účet. Kolik jich ještě bude? Kolik lidí ještě položí život? Položí život pro dobro... Nenáviděla se. Nenáviděla se, protože dovolila, aby oni zemřeli. Protože dovolila, aby ji doprovázeli... Nenáviděla se. Nenáviděla, nenáviděla... Drželo ji to při smyslech. Cítila ale, že začíná slábnout... Věděla, že už nedojde daleko.
___________
Padla vyčerpáním na kolena. Byla tak unavená... Ale cítila i úlevu. Byla tady - musela tady být. Kámen už přestal hřát, nereagoval na žádný podnět. Musela být u cíle... Ztěžka dýchala. I přes přivřená víčka viděla okolní krajinu. Pokroucené, holé stromy, seschlou trávu a zvadlé kvítí. Tropický ráj nechala dávno za sebou... Působilo to depresivně a vzbuzovalo to v ní beznaděj. Ani se nedivila, že na cestě nenarazila na žádné obtížnější překážky. Voldemort si rád hrál... Jako kočka s myší. Nepotřeboval překážky, aby z této cesty vytvořil noční můru. V minulém úseku, u Propasti síly použil strach a bolest. A tady... Beznaděj. Zoufalství... A sebral jí veškerou energii, která ji zbyla. Všechno... Věděla, že vyčerpala svou zásobu síly až na dno. S námahou otevřela oči úplně. Musel tady někde být... Ukazatel pro cestu dál. Ale nikde nic neviděla. Byla v pustině, ztracena uprostřed sopečného kráteru... Věřila, že ji kámen síly dovede k cíli. Ale mýlila se... Byla tak hloupá, tak hloupá... Nechala se vést zlem... Po tváři jí stékala jedna slza po druhé. Další a další... Naskočila jí husí kůže, byla jí zima, taková zima... Stočila se do klubíčka, snad zimou, snad bolestí. Třásla se. Neubránila se tichým vzlykům...
"PROČ?", vykřikla zoufale do prázdna. "Proč já?" Ani nečekala odpověď. Rozplakala se naplno.
"Tak na co čekáš, Voldemorte?! Skoncuj to! Vzals mi všechno!" Její tělo se otřásalo pod náporem vzlyků. Vztekle mrštila Kamenem o zem. Ten se pomalu dokutálel až ke oválnému podstavci obětního kamene. Mia si toho ale nevšímala.
"Vem si to! Je to tvoje, ne? Notak, nenech na sebe čekat!" Zoufale se zvedla a doklopýtala k oltáři - oválnému kamenu s vyvýšenými okraji. Neudržela se však na nohou a musela se přidržet okraje obětního kamene, aby nespadla... Ani nevnímala, že se řízla do ruky o ostrý kámen. Všechno bylo marné... Naplňovala ji tupá bezmoc, bolest. Nestraný pozorovatel by však mohl spatřit něco zajímavého, něco, čeho si dívka zatím nevšímala... Čůrek krve, tekoucí z její dlaně, dopadal přímo na malou, jakoby křišťálovou kuličku u dívčiných nohou. A Kámen síly při doteku s dívčinou krví a podstavcem obětního oltáře začel zářit...
_______________
Nevnímala, jak se celé okolí zaplňuje zelenavou září, vycházející z Kamene. Přes slzy neviděla... Uvědomila si, že se něco děje teprve až se začela třást země. Vyděšeně otevřela oči, přičemž se pustila obětního stolu. Spadla, nadobro oslepena zelenavou září všude kolem. Země se třásla, duněla... Mia křičela, snad strachem, snad bolestí. Ale její křik zanikal v burácení skalisek... Najednou se přímo nad oltářem zablesklo. Všechno jako na povel ustalo. Nastalo hrobové ticho, takové, že by bylo slyšet i špendlík padající na zem. Ticho, přerušováno jen vzlyky dívky klečící u oltáře...
_____________
Nebylo to odhodlání, které ji přinutilo zvednout se. Vytáhla se nahoru, svírající okraj kamenné desky. Nevěděla, proč stále doufá... Proč stále věří. Viděla rozmazaně, přesto si ale všimla změny. Kámen síly zmizel, ale na oltáři leželo něco, co jej mělo nahradit... Byl to takřka průhledný střípek, jakoby naplněn pulzující energií. Uchopila jej do ochablé ruky; bez přemýšlení, bez nějaké naděje. Třásla se jak osika, ale přesto nepovolila stisk zkrvavené ruky, když sevřela střípek. V hlubinách zloby matky najdeš střípek pravdy, jež cestu jedinou odhalí ti... Najednou se v mlze a výparech kolem začel tvořit vzdušný vír. Mia nápor větru málem neustála... I když přes slzy sotva viděla, spatřila obrys ženské postavy, který z víru vystoupil. Upadala do Temnoty, ale melanchonický, jakoby smutný hlas přízraku ji probral a udržel při vědomí.
"Jsem Pravda a jsem tu, abych ti odhalila Tajemství z lůna Temnoty" Mia nereagovala. Jen omámeně naslouchala tomu hůasu...
"Vím, že jsi vždy vkládala veškerou naději a víru v Albuse Brumbála", pokračovala Pravda. "Žilas v nevědomosti; jeho život je lež od počátku do konce"
"Ne! Brumbál by nikdy-"
"Nebyl světec. Lhal, zničil, zabil, spálil. Zradil. Zradil Dobro. Vyrůstal v moci a chtěl moci dosáhnout. Chtěl ovládnout svět, tak, jak Grindelwald, Raddle a spousty před ním. Byl pohlcen Temnotou"
"To není pravda!", vzlykla slabě Mia, snažíc se neposlouchat děsivou pravdu... Ale nemohla se odtrhnout od melodie zlověstného hlasu pravdy...
"Nikdy nebral na nikoho ohled. Využíval nejen tebe, ale i Pottera a ostatní. Využíval je, aby se zbavil Raddlea, který mu překážel. Zabil Grindelwalda pro moc, pro vládu, ne pro dobro. Chtěl ovládnout svět..." Svezla se na zem, snažila si zacpat uši, nevnímat... Nešlo to. Pořád slyšela hlas Pravdy, která nemilosrdně pokračovala...
"Raddle pro Brumbála představoval hrozbu; bránil mu ve vzestupu. Proto Brumbál přešel na druhou stranu, aby se stal hrdinou a aby získal moc. Když zjistl, že je Raddle nezadržitelný, použil Pottera. Věděl, že Potter nemá šanci při posledním střetu, ale spoléhal na to, že zničí viteály. Poté, co by zemřel Potter, zničil by Raddlea a stal se samozvaným vládcem"
"Nikdy nechtěl přijmout post ministra!", vzlykla Mia.
"Ne, protože on chtěl vládnout všemu. Popletal i ostatní ministři byli vždy jen figurky. A Brumbál si získal náklonost lidu..."
"NE! Brumbál měl Harryho rád, chránil ho-"
"Potter byl zbraní, nenahraditelnou zbraní"
"NE! NE! Ne...", vzlykala Mia zoufale. "Lžete..."
"Jsem Pravda..."
"Ne..."
"Jsem Pravda...", zopakovala žena jakoby lítostivě a začela se pomalu rozplývat.
"Lžete...", vzlykla Mia naposled. "Lžete..." Najednou pocítila zvláštní tah nad pupíkem... Střípek v její ruce matně zazářil, ale to už Mia nevnímala. Temnota...
___________________

53. kapitola I. část - Propast síly IV

2. října 2007 v 21:23 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Pocit, jako by se jí něco zaháklo těsně nad pupíkem, už dávno znala. Přenášedlo bylo jedno z prvních kouzel, které se museli naučit, aby se mohli vydat za viteály - ona a kluci. Přesto ale cítila nový adrenalin v krvi, vzrušení, napětí, jak už dlouho ne. Měla pocit, jako by se vrátila zpět do časů, kdy ještě neměla ponětí o budoucnosti - do časů, kdy celé trio společně hledalo cestu zničit Temného lorda - Voldemorta. Možná v tom byla dávka hrdosti - hrdosti, protože se odvážila vzdorovat. Snad i strachu - před osudem. A nadšení, protože věřila. Teď to ale bylo jinak. Necítila hrdost, snad ani ne strach. Neměla proč být hrdá - zklamala. A mít strach? Neměla o koho. A nadšení? Dávno přestala věřit. To, co cítila, bylo jiné. Jako poslední přání před smrtí... Věděla, že nepřežije, ale jí smrt přišla jak vysvobození. Jak záchrana. Smrt je jen další dobrodružství...Neměla proč žít... Měla jen úkol. A ten musel být splněn... Konečně se odvážila otevřít oči. Vír barev kolem ní zmizel, stejně tak jak předchozí vzrušení. Stála v úzké průrvě - nejspíš v původním korytě podzemní řeky. Stěny ji svíraly v ledovém obětí... Strmé srázy stěn porostlých jedovatě zeleným mechem, zem, po které pomalu tekla jiskřivě zelená tekutina a nekonečně dlouhá průrva... Při prvním kroku se ozvalo nechutné čvachtání, když vynořila botu z jedovatě zelené hmoty pod sebou. Podivná hmota téměř stála, Mia ale přesto dokázala rozpoznat slabý proud. Šla po proudu - snad proto, že živel tohoto místa byl živel vody. Doufala najít to, co hledala... Kámen síly. Nevěděla, co je zač, ale věděla, že ho bude potřebovat, aby mohla zničit viteál - snad poslední.
_________________
"Mio!", uslyšela najednou slbý výkřik. Vyděšneně se otočila, jako by ji uštkl had.
"Co tady ještě děláte?", zeptala se s náznakem paniky v hlase. "Měli jste-"
"Nenecháme tě samotnou"
"O to nejde, Jacku, ale důležitý je to, že jste se měli vrátit, informovat Malfoye a ostatní! Copak to nechápete? Pokud se nevrátíme - a já pochybuji, že odsud vede cesta zpět - tak tohle zůstane všechno skryto a opět nebude cesta, jak Voldemorta porazit! Přemýšleli jste?", křičela rozrušeně.
"A jak myslíš, že jsme se měli dostat zpět?", zaječel Jack rozzuřeně. "Sama moc dobře víš, že NENÍ cesta zpět - nebyla od té chvíle, co jsme se rozhodli jít s tebou! Myslíš, že to nevíme? Myslíš, že jsme to nevěděli, když jsme se rozhodli?"
"Neměli jste sem chodit", zašeptala zlomeně.
"Nenecháme tě v tom", zapojila se do rozhovoru Clarissa. "takys to nikdy neudělala. Vždycky jsi stála při Potterovi, i když-" Zarazila se, když Mia odvrátila pohled. Harry. Se zmínkou na nejlepšího přítele se vrátila i hořká pachuť zklamání...
"Jdeme?", zašeptala Mia. Stálo ji tolik sebeovládání to říct... Jít dál. Ale kam, zatraceně, kam?
_______________
Nebyla to cesta ve slova smyslu, ale přece jen to byl jediný směr, kterým se mohli vydat. Po proudu jedovatě zelené břečky... Klesali stále níž. Mia se obávala, že se brzy dostanou tak nízko, že nebudou moct pořádně dýchat. Jedovaté výpary stále houstly... V nitru dávno vyhaslé sopky stále ještě bylo dosti životu nebezpečných míst a stále dost jedovatých látek... Stále nemohli kouzlit. Mia doufala, že jdou správně... Cestu zpět by nezvládli. I přes odhodlání dokončit tento úkol začínala pociťovat únavu. Rameno, zasaženo vrhací hvězdicí Pyr-atera, pálilo. Měla problémy s rukou pohnout, ale zatnula zuby a šla dál. Rychleji. Hlouběji. Ani si neuvědomovala, že se stěny rozestupují. Skrz zelenavou páru neviděla víc jak na metr a podle přidušených nadávek za sebou tušila, že druzí dva na tom nejsou jinak... Prostranství před ní se začelo otevírat. Došla na úpatí sešlapaných, kamenných schodů pokrytých lepkavou, zeleně svítící hmotou. Níž. Zoufala si. Neviděla už skrz dým ani vlastní ruku před očima... Opatrně položila nohu na první schod.
"Počkej, Mio", slyšela za sebou matně něčí hlas. Neuvědomila si, čí je, ani význam slov ji nedošel. Strašně se jí chtělo spát...
"MIO!" Nevnímala už ten vzdálený výkřik, ozývající se jak ozvěna její hlavou... Propadala se do tmy.
_________________
Podlomila se jí kolena, uklouzla na vlhkém povrchu prvního schodu. Byla by mohla získat rovnováhu, kdyby byla při vědomí. Ale ona nebyla. Svět zčernal díky toxickým výparům všude okolo, nevnímala už, jak se její tělo jako ve spomaleném filmu překlápělo přes propast. Pak padala... Neměla pod sebou pevnou zem. Kolem ní svištěl vzduch, stále se oteplující, téměř nedýchatelný... Padala snad celou věčnost, než konečně dopadla. Jedovatě zelená hladina se lačně zavřela nad novou obětí....
________________
"MIO!" Nevnímala ho. Jack nechápal, co se dělo... Teprve když její tělo začelo mizet za zlomem se pohnul. Ještě jednou zakřičel, ale jeho hlas se pouze nesl prázdnou ozvěnou prostoru. Clarissa se vrhla dopředu, k místu, kde viděli Miu naposled. Stáli na úpatí schodiště... Otisky Miiných bot byly patrny jen na prvním schodě, rozmazané a pomalu se plnící sirupovitou, zelenou hnotou.
"MIO!!!", zakřičeli oba zoufale. Žádná odezva. Jack neváhal. Rozběhl se po strmých schodech dolů, spíše klouzajíc. Clarissa se za ním bez rozmyslu vrhla, ve strachu o kamaráda i dívku, která byla tak dlouho pokládána za mrtvou... Konečně dorazili dolů. Bylo vedro, a výpary zhoustly tak, že se nedalo dýchat. Jediné, co ale viděli, byla zčeřená, jedovatě zelená hladina jezera... Obrovského, podzemního jezera, kolem něhož nebyla žádná cesta.
_________________
Dopadla na lepkavou hladinu zářící jiskřivě zelenou, jedovatou barvou smrtící kletby. Vyrazilo jí to dech, ale přesto se snažila probojovat na povrch - marně. Hmota - jistě to nebyla voda - ji sevřela v ledovém obětí. Pak se nad ni zavřela hladina... Držela oči zavřené, nechtěla vidět kolem sebe ten jed, nechtěla vidět smrt. Nebojovala o svobodu; nemělo to cenu. Držela ústa pevně zavřená, přesto ji ale do nich vniklo pár kapek ledové smrti. Chutnala jak bahno, kupodivu ale nebyla ledová, ale hřejivě teplá. Téměř horká... Cítila pálení v krku, když mimoděk polkla. Žhavé pálení... Jako kdyby polykala lávu. Pak cítila už jen bodavou bolest v žaludku... Začela znovu bojovat, svíjet se v křečích. Chtělo se jí křičet, ale přinutila se držet rty pevně přitisknuté k sobě. Teprve teď, když bojovala o život, si uvědomila ticho, které vládlo pod hladinou. Ledové, zlověstné ticho. Nebyl slyšet jediný zvuk. Neslyšela ani vlastní pohyby... Vyděsilo ji to. Snažila se dál probojovat na hladinu... Jako by ji podivná hmota poutala ke dnu. Čím víc se zmítala, tím pevněji byla svírána. Teprve po několika dlouhých vteřinách si uvědomila, že je ve světě kouzel. Čar a kouzel, prokletí, kleteb, lektvarů... Magie. A tohle byla magie Temného lorda... To "jezero" tu bylo proto, aby ji zadrželo. Aby ji zničilo. Nemohlo ji jednoduše pustit...
Nejprve ten, jež moc hloubky poznání nese v rukou... Na propasti dno najdeš moci prvý kámen, jež znak nese síly vytrvání.
Nevěděla, proč si vzpomněla právě na tuto frázi runové hádanky. Byl to ten ukazatel, který ji dovedl až sem... Moc hloubky... Propasti dno... Síla vytrvání... Povolila všechny svaly, stisk rukou v pěst... Nechala se padat, klesat ke dnu. Pomalu ji začal docházet vzduch, ale ona bojovala sama se sebou. Dál... Až na dno. Přišlo jí jako několik minut, než se dotkla nohou dna. Hrbolatý, kamený povrch tady byl nahrazen hladkým, vypracovaným mramorem... Uvědomila si, že najednou není obklopena jedovatě zelenou hmotou, ale bělavým světlem. A že má otevřené oči.. A že se může nadechnout. Těžce, nejistým krokem starce udělala první krok. První, ale zdaleka ne poslední... Šla směrem, kterým tušila střed jezera - tam by měl být jeho nejhlubší bod. Bělavá hmota ji vířila kolem těla, šumělo jí v uších, oči ji pálily tak, až začínaly slzet. Přesto se ale nutila jít dál. Bolest pravého ramene sílela a záda, kterými dopadla na povrch jezera pálily. Každý krok byl těžší... Síla vytrvání... Šla dál, pomalu, trhanými pohyby... Ale přesto neomylně a odhodlaně za svým cílem. Najednou si uvědomila, že bílá mlha kolem se pomalu ztrácí. Přidala do kroku, i když je měla jako z olova... Před sebou spatřila matný lesk, záři něčeho upevněného na dně jezera... Poslední kroky se zdály nekonečné. Připadalo jí to jak hodiny... A pak to uviděla před sebou. Byla to malá, jakoby křišťálová kolučka. V jejím nitru se rozpínaly odstíny zelené, jako kdyby se rozlitý inkoust stahoval a rozpínal... Z poslední síly zvedla ruku a natáhla roztřesené prsty. Sevřela pulzující kuličku... A pak už byla tma.
_____________
Jackovi se chtěla křičet zoufalstvím, plakat bezmocí a řvát zlostí zároveň. Byli uvězněni v podzemním labyrintu, bez naděje na únik, bez jediného člověka, který jim mohl pomoct. Nevěděl, jak dlouho tam jen tak stáli vedle sebe. Stáli a zírali na nehybnou hladinu...
"Určitě by chtěla, abychom šli dál", šeptl chlapec a přerušil mučivé ticho.
"Skončíme to", doplnila ho rozhodně dívka. Trochu roztřeseně se narovnala. Musela se přidržet zdi, aby mohla udělat krok. Byl to šok? Spíš výpary, které všude kolem kroužili v zelených spirálách... Teď už věděli, odkud pochází jedovatě zelený potůček, který je sem zavedl. Slyšela za sebou jít Jacka... A pak se jim najednou propadla zem pod nohama, už jen padali... A padali.
_______________
Lidi tahle kapča mě málem zabila... Psala jsem to celkem 3x, pokaždý jinak, nevěděla jsem jestli je mám rozdělit nebo ne - no ale nakonec z toho vyšlo tohle... Vím že polovina z vás tyhle poznámky stejně nečte, ale vážně bych vás chtěla požádat o nějaký komenty, o kritiku... Ruším tu věc s "povinnýma komentama blabla" protože to jen zdržuje a přidává čekání těm, co komentujou, takže komenty sou dobrovolné ale já je fakt potřebuju :(
...
No takže prosím komentujte a těšte se na další díl...
Effren
PS: Hlasujte v ankete o kom má být kapitolka.... Ale myslete taky na to, abystese v tom pak vyznali... Já osobne bych mozná nejdrív dokoncila Miinu, Jackovu a Clarissinu cást a pak se vrátila k ostatním, ale je to na vás...