Září 2007

Ililik

23. září 2007 v 15:14 | Effren |  Spřátelený stránky
A je tu 3... Jménem ililik! Senza stránky s naprosto supernßim designem a neuveritelnym poctem kapitolovek na dobu Pobertu!

Omluva :(

21. září 2007 v 17:54 | Effren |  Ostatní
Lidi, děsně mě to mrzí ale teď mám ve škole děsně práce... Samý referáty, čtvrtletky, ústní známky.. Profesoři nadobro zcvokli... No co, nedá se nic dělat, teď ale k tomu hlavnímu:
Další kapitolka asi přibyde až za nějakej čas, protože:
-Příští týden jedu s třídou na týdení výlet (bez internetu xD)
-Přespříští týden píču dvě čtvrtletky: ájina a matika (to mě zabije), takže stěží budu mít čas
-od 8.10 mám dva týdny prázdnin - takže žádný přístup na net, jelikož jedem na dovošku...
Lidi mě to děsně mrzí ale budete si muset nějaký čas počkat... Nehodlám se v žádným případě končit, ale prostě mám málo času... Možná se ještě přes víkend dostanu na net, nic ale nazaručuju... Takže se vám moc omlouvám mějte se mnou strpení...

Další spřátelení - Kaitlinin super web

21. září 2007 v 17:44 | Effren |  Spřátelený stránky
Takže... máme tu další spřátelenou stránku! Moje oblíbená autorka Kaitlin souhlasila se spřátelením :)
Má na svých stránkách nejen naprosto perfektní povídku "Minulost se mění", která i přes svých prozatimních 60 kapitol je naprosto úžasná, napínavá, smysluplná, plná zvratů, napětí, očekávání a neuvěřitelně krásných dialogů, ale taky rozjíždějící se povídku "Návrat ztraceného", jejíž námět je tak originální jak jen může být xD a která je plná pikantních dialogů, zábavných scének, bravurně popsaných pocitů a situací k zamyšlení...
Já tedy její web navštěvuji denně a doslova si okusuju nehty napětím při čtení... Mohu jen doporučit!

53. kapitola I. část - Propast síly III

13. září 2007 v 17:16 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Stáli na kraji propasti, najednou v naprostém tichu. Skřítek, jejich poslední naděje, zmizel. Snad jednou provždy... Zírali mlčky na dva dlouhé, zlaté provazy, jejiž konce drželi v rukou. Provazy, které se ztráceli v nekonečnu hlubin... A pak se najednou jedna z postav pohla. Byla vyšší dívka s oříškovýma očima... Hermiona si bez zaváhání sedla na neviditelné sedátko. Její smutný pohled se druhým dvoum navěky vryje do paměti...
"Dojděte pro pomoc. Důvěřujte Snapeovi. Věřím vám..." Zmizela. S hlasitým prásk, jako u přemístění. Měli jít pro pomoc. Dlouho se na sebe dívali, pak se chlapec zvedl a podíval se dívce naposled do očí.
"Nenecháme ji v tom" Oba se namáčkli do úzkého prostoru mezi rozpálenými, zlatými provazy. Tiskli se k sobě jak malé děti... Ale šli svou cestou dál. Rozhodli se - a to nezvratně. Pak zmizeli...
____________
Tess Ember, dívka chodící do Nebelvírského prvního ročníku, ještě před několika hodinami zamyšleně hleděla do plamenů Nebelvírského krbu, nyní se však krčila ve stínu stromů a vyděšeně sledovala bestie, které se blížili ke sledované skupince. Když se Jack Cando, Melissa Grandcor a Clarissa Sollers vypařili z Nebelvírské společenské místnosti, předpokládala Tess, že jdou na školní trest u profesorky Prodi. Zasloužili si to... Od té chvíle, kdy ji ta němá ztrapnila před celou školou se s ní moc lidí nebavilo. Jistě, s Robinem a jeho dvojčetem Jeanette si docela dobře rozuměla, a David po ní dokonce sem tam házel očko a v její přítomnosti zrudl jako zralé rajče, ale ona chtěla víc. Chtěla mít kolem sebe takovou super partu lidí jako Lea, chtěla být oblíbená jak Jack, vtipná jak Melissa a chytrá jak Clarissa nebo Clem. Proto se rozhodla, že v nepřítomnosti té stupidní němé, která měla všechno, co ona nemá, zkusí trochu zapracovat na svých vztazích s Jackem, Melissou a Clarissou. Přece to nemohlo být tak těžké... Proto se chvilku po nich vydala ztichlými chodbami. Pociťovala zvláštní nervozitu, ačkoliv neměla nejmenší důvod k obavám. Přidala do kroku. Najednou se začela děsit ozvěny svých kroků kamenými, temnými chodbami... Prudce se zastavila, když málem vrazila do postavy se zarudlýma očima. Musel to být někdo z vyšších ročníků. Odhadla by dívku se zrzavými vlasy tak na sedmnáct, nanejvíš osmnáct. Měla na sobě docela podivný hábit, takový, jaký Tess znala jen ze starých obrazů... Hábit, který se v Bradavicích naposled nosil v dobách Harryho Pottera. Hábit s Nebelvírským znakem na klopě... Postava se rychle vzdalovala a pak zahla za roh jedné z vedlejších chodeb. Tess neodolala zvědavosti a potichu se vydala za dívkou neznámými chodbami. Překvapeně zalapala po dechu, když uviděla postavu šeptat neznámé heslo soše na zdi a když viděla pomalu se zobrazující průchod. Prosmýkla se za téměř běžící dívkou na poslední okamžik do chodby a s překvapením zjistila, že je jen kousek od kabinetu přeměňování. Za rohem zahlédla ty, kvůli kterým vyšla z věže. Vypadali zaraženě, nějakým zvláštním způsobem zničeně... Nedokázala popsat to, co viděla v jejich očích. Jinak veselá Melissa zírala nepřítomně na dveře profesorčina kabinetu, Clarissa nečetla žádnou tlustou bichli a dokonce ani známý šprýmař Jack se nesmál. Co se to tady dělo? Nemohli přece mít takový děs z jediného trestu... Pak si uvědomila, že už je to pořádná doba, co slyšela trio dělat vtípky nebo svými legračními hádkami rušit jinak pilně pracující studenty... Tess znenadání napadlo, jestli to souvisí s záhadným zmizením Lei, Clema a profesora Snapea. Sice už to bylo přes dva měsíce, co ti tři zmizely, ale přesto... Nebo třeba... Co když zjistili, že Lea a Clem jsou mrtví? Většina žáků školy měla zmizelé za mrtvé, ale ještě to nebylo potvrzeno. Třeba našli těla... Z myšlenek ji vyrušily hlasité hlasy. Ona podivná dívka se o něčem dohadovala s triem... Pak se všichni dali do běhu. Tess je sledovala až k bráně, pak naprosto užasle pozorovala, jak se vydávají směrem k Zapovězenému lesu. Váhala, ale usoudila, že taková možnost se nebude opakovat. Rozsvítila svoji hůlku a svižným krokem se vydala za zamlklou čtveřicí. Nevšimla si, proč se ta záhadná dívka zhroutila do trávy, takže ji poněkud překvapilo, když spatřila vyděšené obličeje Clarissy, Melissy a Jacka. Natrpělivě se skrývala ve stínu stromů; váhala, jestli nemá vyjít a pomoct jim... Zavrhla tu myšlenku. Uviděli by ji a došlo by jim, že je špehovala, že za nima dolejzá jak... Uvědomila si, že se skupinka zase dala do kroku a přerušila tok zbytečných myšlenek.
____________
Od té chvíle už uplynuly snad hodiny; Tess dávno přestala vnímat čas. Teď se krčila ve stínu zakrslých stromů a s očima rozšířenýma hrůzou sledovala červená, poblikávající světélka ani ne padesát metrů od jejího úkrytu. Znala ty bestie - to ony byly důvod, proč vyrůstala bez matky. Pyr-ater... Stvoření ohně, Plameny zla. Začala se třást po celém těle, hůlka jí vyklouzla z rukou. I když tenkrát byla příliš malá, aby měla nějaký obraz o dobru a zlu, aby měla schopnost pamatovat si to, viděla ten okamžik do detailů. Hrála si na zahradě, i když jí to rodiče zakázaly. Měla medvídka, kouzelnického medvídka, který dokázal mluvit. Milovala tu hračku. Často trávila hodiny ve svém pokoji, s medvídkem na klíně. I dnes se bavila pohádkami, které medvídek vyprávěl. Poslouchla matčině hlasu, který vycházel z medvídka a pomalu usínala. Nevnímala, že se stmívalo. Rodiče se o ní tehdy báli. Otec se vydal na zahradu, aby hledal nezbednou dcerku venku, zatímco matka zůstala v domě a pročesávala každou místnost zvlášť. Ani jeden z dospělých si nevšiml náhlého ochlazení. Když otec zaznamenal, že se děje něco podivného, bylo pozdě. Do domu vnikly bestie s červenýma očima. Tess si přesně pamatovala výraz otcova obličeje, když se jako šílený rozběhl k domovním dveřím... Přišel pozdě. Nechtěla na to myslet. Nechtěla znovu prožívat noční můru dětství... Slyšela rozrušené hlasy. Hlasy plné strachu, plné paniky. Svět se s ní začel točit. Měla pocit, jako by právě prožívala Déjá-vu. Viděla barvy, tváře, slyšela slova. Upadla. Svírala hlavu dlaněmi, kývala se dopřadu a dozadu. Nechtěla na to myslet. Chtěla to ukončit... Pak to zaslechla - zaklínadlo, které ji vrátilo do reality. Incendio... Oheň. Nedaleko rostoucí keř začel hořet, brzy chytlo i pár stromů. Rudé oči se obrátili, poprvé snad za dnešní večer, jejím směrem. Neměla ani hůlku, aby se mohla bránit. Matně si pamatovala, že ji vypadla z ruky... V panice šátrala po hrbolaté, spálené zemi. Konečně ji ucítila - svou hůlku. Známý pocit sebevědomí naplnil celé její bytí... Pak pohasl. Byl to jen prchavý okamžik, ale stačil na to, aby se zvedla. Klopýtala slepě dýmem, ve snze uniknout skáze. Ztratila orientaci. Nevěvěla, odkud přišla, kam jde... A kde na ni čeká smrt. Konečně začel kouř řídnout. Padla na kolena, dávila. Motala se jí hlava, opět. Pak zaslechla prásknutí jako po přemístění. Namáhlavě zvedla pohled. Stáli jen kousek od ní, snad třicet metrů. Ale byli schovaní za zdí z přeměněného mnene stromu. Bylo jasné, že ji dlouho neudrží. Ve vratkých chvílích zdi spatřila obrysy dvou dobře známých postav... Třásla se jak osika. Napočítala pět párů rudých očí. Zbytek byl tam, odkud ona utekla... Slyšela za sebou praskot ohně a vyděšeně se otočila. Oheň. Žár. Plameny šlehaly neuvěřitelně vysoko. A v tu chvíli se tec koncentrovala na jediný cíl.
___________
Nemohla dopustit, aby skončili tak, jak její matka. Musela zachránit ty dva, kteří zůstali. Jasně rozpoznávala Jacka, pak tam zůstala ještě jedna z dívek. Plazila se dopředu, bez síly zvednout se. V ruce stále svírala hůlku. Za ní se ozvala rána. Poslední stojící strom se zřítil v kotouči rudých plamenů. Jeho korua, hořící jak pochodeň, dopadla jen pár metrů od místa, kde předtím ležela. Pohled na blednoucí zeď jí dodal novou sílu. Zvedla se na vratké nohy. Kašlala, dusila se. Patnáct metrů... Deset... Pět... Nebrala ohled na nestvůry, které se kolem ní pomalu stahovali. Stála téměř u zdi. Pak se ozvalo prásknutí. V tu samou chvíli se zeď roztříštila. Zmizela. Těžký, ohořelý kmen dopadl na místo, kde předtím stála zeď. Za clonou kouře Tess na okamžik uviděla tvář, která se jí navždy vryje do paměti, tvář, která zračila smrtelné vyčerpání, ale i odhodlání jít dál. Dokončit to. Pak se znovu ozvalo prásknutí. Tess si teprv teď uvědomila, že je tu sama. Sama mezi netvory... Pak uslyšela zakašlání. Oči jí slzely, ale přesto rozpoznala ležící postavu. Dobelhala se k dusící se dívce. Poznala Melissu. Uvědomila si, že tajemná neznámá (pozn. autora: Hermiona) nezvládla přemístit všechny. Přiklekla ke své někdejší rivalce, k té, která jí ničila život vtipy na její účet, pohledy, mluvícími za vše a poznámky, které ranily hlouběji, než by měly. Melissa Grandcor. Tess si nikdy nedokázala přiznat, že nenávist, kterou cítí k hnědovlasé dívce pramení pouze ze závisti. Ano, záviděla Melisse. Teď si to uvědomila. Chtěla něco říct; snad se omluvit, ale nedostala se k tomu. Prudce se ochladilo. Tess se pomalu otočila. To, co uvidělo, ji téměř složilo. Byly jich desítky. Stovky... Všude kolem. Rudé oči. Zlo. Pyr-ater. Silou vůle odvrátila oči a otočila se zpět k Melisse. Teprve teď si všimla, že dívka má podivně pokroucenou ruku. Nejspíš zlomenou... Nemyslela na to, že za chvíli snad už nebude mít možnost zabývat se Melissinou rukou, že za pár minut, nebo ještě dřív bude pohlcena mořem rudých očí... Pomohla Melisse vstát. Spatřila její nevěřícný výraz, když si uvědomila, koho vidí. Děs v jejich očích, kdy zjistila, kde je. A bolest, nejen zlomené ruky. Neměly šanci. Jak by ji mohli mít? Melissa ztratila hůlku. Tess se sotva držela na nohou. A všude kolem bylo moře rudých očí... Tess obrátila hůlku v prstech a podívala se Mel do očí. Nemohla to přece jen tak vzdát! Rozhodla se během okamžiku. Plameny vyšlehly z její hůlky a strávily nejbližší keř. Jeden z posledních, který nebyl uchvácen plamenem předchozího ohně... Pak vyrazila. Táhla za sebou Mel, nevnímaje její křik. Proběhla ohněm. Přeběhla kolem prvních Pyr-aterů, míjela další a další stvoření zla. Zatím nevnímala bolest popálených nohou. Jen běžela. Nevědělěla, kde se v ní bere ta síla. To odhodlání. Vběhla přímo do hradby ohně. Na poslední chvíli vyčarovala štít. Běžela. Vnímala jen vlastní kroky a tíhu Melissy, kterou táhla za sebou. Slyšela svist nějakého předmětu. Na poslední chvíli se sklonila, aby uhnula stříbrné vrhací hvězdici. Běžela. Oheň a kouř. Rychlost. Na život a na smrt... Docházely jí síly, ale to ona nevnímala. Běžela. Měla pocit, že letí rychleji než vítr. Nevšimla si ani, že její štít zmizel. Teprve po chvíli jí došlo, že je pozdě. Spomalovala. Sípavě dýchla, začínala se dusit. Byla ztracena uprostřed ohnivého inferna... Klesla s námahou k zemi. Překonala plameny, ale kouř byl horší než cokoliv jiného. Z posledních sil vyvolala štít. Pak ztratila vědomí.
____________
Melissa otevřela oči. V první chvíli myslela, že to byl jen sen. Že se jí to všechno jen zdálo... Pak si teprve uvědomila, že jí něco těžkého tlačí k zemi. S námahou to odsunula stranou. Strnula. Dívala se přímo do sinalého obličeje Tess Ember. Dívka byla bledá jak smrt, hůlka jí dávno vyklouzla z ruky. Nejhorší ale byla krev. Celé její oblečení bylo prosáklé krví. Mel panikařila... Rychle dívce nahmatala pulz. Žije, ulevilo se jí. Vstala a snažila se zjistit, kde je. Poslední, co si pamatovala, byla stovka rudých očí... Pak už jen oheň, kouř a šílený běh. Dívka, která ji chránila štítem a táhla za ruku... Její pohled spočinul na tenké, modře blikající kupoli, ve které se ona i Tess nacházely. Kolem nich zuřil požár...Mel si uvědomila, že jakmile Tessin štít povolí, uhoří zaživa. Svezla se zpět k zemi. Vlna beznaděje ji zachvátila jak přívalová voda... Pak si uvědomila, že jen díky Tessině odvaze a odhodlání ještě žije. Vzchopila se. Chytla dívčinu hůlku a zašeptala zaklínadlo. Podařilo se jí posílit štít, ale jen nepatrně. Musela jednat... A to rychle.
___________
Modravý štát stále slábl. Melissa se krčila vedle ležícího těla a snažila se najít řešení... Musela je odsud dostat. Přemýšlela... Marně. Melanchonicky vzpomínala na čas, kdy ještě bylo všechno normální... Vzdala to. Vzpoměla si na dobu, kdy věřila v báchorky u fénixích... Jako ta o Fawkesovi. Říkalo se, že fénix, kterého Brumbál vlastnil, stále žije a pomáhá lidem v nouzi. Že svým vlastním způsobem bojuje proti temnu a že v den, kdy se zjeví v Bradavicích, nadejde do příštího úplňku Bitva, která rozhodne. Teď už nevěřila - v nikoho a v nic. Uvědomila si, že do štítu proniká kouř. Už nezkoušela upevnit jeho stěny. Po snad stém pokusu to vzdala. Fawkes... Pták mýtů. Stejně tak naivní víra jak touha dostat se z toho živě... Upadala do bezvědomí. Kousíček jejího Já stále doufal, že najdne východisko... Nenašla. Vlivem jedovatách plynů upadla konečně do vytouženého bezvědomí...
_____________
Ze samé nudy a netrpělivosti jsem se rozhodla, že i přes všechna předsevzetí uveřejním další kapitolku. Pokud ale tentokrát nebude minimálně 5 smysluplných komentíků od různých lidí, NIC nečekejte...
No a jinak.... Jsem zklamána! Vážně mě mrzí že vám trvá tak nekonečně dlouho zanechat koment... Nemusíte psát romány (Ikdyž mě by takový pořádně dlouhý koment s kritikou neuškodil ani nevadil), stačí pár slov k tomu co se líbí a co ne... Ale někteří evidentně neví, k čemu služí klávesnice... (No k psaní komentů, samozdřejmě!) Jo a: omluvte provopis, byla jsem tak rozladěná že jsem neměla chuť to kontrolovat...
Vaše Effren (Neštvěte mě a KOMENTUJTE!!!)
PS: Z samé nudy jsem se rozhodla, že se budu stěhovat. Ještě to nějaký čas bude trvat, ale podle příkladu spousty dalších a díky problémům blogu se stěhuji na estránky... Kapitolky asi budou přibývat jak tady, tak na nových stránkách, ale nejsem si s tím jistá. Možná jen na estránkách... Prostě mě tenhle blog už štve!!!
PPS: Stěhování-Ne teď, ještě to něco potrvá, takže se neděste zbytečně! Ještě vám řknu kdy a kde...

53. kapitola I. část - Propast síly II

1. září 2007 v 21:59 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Prudce se zastavila, aby zabránila pádu do hlubin. Přesto ale nešlo zastavit hrozící srážku... Cítila náraz, když Jack nezabrzdil včas a málem ji strhl s sebou do propasti. Jeho výkřik... Ozvěna toho hlasu se ještě hodnou chvíli nesla temnou prázdnotou. Stáli všichni tři vedle sebe, s pohledem plným úcty hleděli do nekonečných hlubin kaňonu. A Mia začela chápat runový nápis...
Cesta, která má smyslů základních počet, cesta která má elementů dotek, cesta, která skrývá tajemství moci, cesta, z niž není východ či pomoci. Temná jak tajemství noci, jasná jak měsíc v luně, kluzká jak slib i pravda... Prchavá jak déště čtvrtý měsíc roku, plna strachu, jak skokan připraven k skoku...
To byla úvodní fráze, varování, nedůležitý text... Říkala jediné: Cesta, kterou se vydali, cesta za viteály, má čtyři překážky: jako čtyři elementy a čtyři mágy uctívané smysly. Na konci cesty najdou to, co hledají: Tajemství moci. Voldemortův viteál - nebo viteály. Když se vydají za Jeho pokladem, není cesty zpět. Není návratu. Není... Ten, kdo se tudy vydá, zůstane uvězněn. Uvězněn s pokladem nesmrtelnosti... Má být nevyspytatelná, plná nepředvídaných překážek. Plná falešných slibů a nadějí. Temná. Cesta za vítězstvím - nebo za koncem.
Nejprve ten, jež moc hloubky poznání nese v rukou...
Ukazatel, který je zavedl sem. K propasti. Hádanka, která jim sdělovala, který element zvolit...
Na propasti dno najdeš moci prvý kámen, jež znak nese síly vytrvání.
Stáli před oním místem: před propastí síly. A na jejím dnu najdou první kámen moci... První viteál? Nevěděla. Jediné, co bylo jisté bylo, že musí dolů. Nekonečné srázy, strmé stěny... Hladký kámen.
V hlubinách zloby matky najdeš zlomek pravdy, která cestu jedinou ukáže ti.
Hlubiny zloby - název, který jí nic neříkal. Věděla ale, že musí být další ukazatel... Další nápověda... Voldemort si rád hraje. Možná, že to bude úkryt pro další z částí jeho duší... Snad...
Ve výšinách nebesa jádro moci, kde spočívá odhodlání se vydat hlubinám.
Výšiny nebes - předposlední zastávka. Předposlední překážka. Místo, kde se má skrývat odhodlání... Odhodlání skončit to? Byla řeč o nástraze smrti nebo šlo o frázi?Netušila. Čas ukáže cestu.
Na planině v lůně i srdci zdroje síla je skryta moudra. Však nedávej naději průchod zbrzka...Jeskyně jediné pravé síly nesou památku mé duše, jež ke vstupu jest třeba nejvzácnější cennost růže...
Poslední překážka - Planiny moci. V nich má být moudrost... Moudrost vrátit se a vzdát to? Moudrost pokračovat? Moudrost rozvahy? Nemělo cenu o tom přemýšlet. Zjistí to... A pak Jeskyně. Jekyně jediné pravé síly... Jeskyně, kde se skrývá klenot Voldemortovi duše? Doslova "nesou památku mé duše" Musela být řeč o viteálu... Snad o nejmocnějším ze všech? Nevěděla, co skrývají jednotlivé úseky, ale věděla, že musí projít do konce. Až do konce... A pak... Pro ni už není cesta dál - není a nebude. Stejně by nemohla... Nemohla by žít s vědomím, že je jediná, kdo přežil, s vědomím, že svou smrtí možná zapříčinila smrt dalších... A s vědomím, že je zodpovědná za dívku, která jí důvěřovala a která s ní šla a do konce... Za Melissu. Musela se dostat na dno propasti. Musela, ale netušila jak. Zvedla ze země kámen a ve víře, že narazí na skrytou cestu jej hodila dolů. Padal snad celou věčnoct, než uslyšela náraz. Žádná skrytá cesta... A tam dole na ně čeká kámen síly... Kdyby tak věděla, co to je. Marně nad tím přemýšlela. Propast síly. Měla pocit, že už o tom někdy slyšela, ale nebyla si jistá. Nevěděla... Propast síly. Voldemort byl Zmijozel - takže někde musel být chyták. Co vůbec znamenal pojem "síla" pro Zmijozela? Určitě ne duševní síla nebo snad odvaha. Zmijozelova nejvyšší ctnost... Co to bylo? Čistá krev, samozdřejmě. Ale jako vlastnost...Vychytralost, neohleduplnost vůči okolí... Uvědomila si, že to neví. V hlavě měla prázdno. Tohle všechno zatím sice bylo pěkné, ale rozhodně ne důležité... A něco v ní ji říkalo, že stačí zjistit, co je pro Zmijozela nejdůležitější... Něco v ní. Něco... Schopnost, kterou měl každý, jen se ji musel naučit ovládat. Schopnost, kterou lidé zdědily od elfů - stejně jako i magii. Říká se jí taky instinkt... Podvědomí. Schopnost rozeznat lež od pravdy... Schopnost spojit si všechny dílky puzzle do jednoho obrazu, schopnost představivosti a rozsáhlosti mysli. Schopnost sebeovládání. Pak si Mia najednou vzpomněla na píseň moudrého klobouku. Lstivost... Vlastnost prvotná... Byla to skutečně lstivost? Bylo to přece logické... Zmijozelova síla je lstivost. To ale ví každý... Nemohlo to být tak lehké. To nebylo řešení, ale pouze krok uprostřed výpočtu - pouze detail v mozaice možností. Co by lstivý Zmijozel udělal, aby dokázal svou sílu? Nebelvír byl kdysi poražen Zmijozelem díky oběti - díky rituálu. Mohlo by to tady být podobné? Rituál oběti. Pamatovaa si přesně okamžik, kdy spatřila v Brumbálově myslánce, dané Harrymu darem, vzpomínku, která se předávala po generace... Vzpomínka Helgy z Mrzimoru, která souboj viděla. První souboj od založení Bradavic... Mezi dobrem a zlem. Na život a na smrt. Zmijozel tehdy obětoval uprostřed boje svého nejnadanějšího žáka - a zvítězil. Zvítězil, když se vrátil do Bradavic. Byl to souboj, který nebyl znám. Konal se až po Nebelvírově rezignaci z místa ředitele... A skončil Nebelvírovou smrtí. Najednou si uvědomila, proč se nikdo nevydal za viteály. Oběť musela být dobrovolná a připravena podstoupit smrt... Nikdo ze Světlé strany nechtěl spáchat takový čin. Takže to věděli... Uvědomila si Mia. Malfoy, mladý Snape... Proto se nevydali hledat viteály. Musely by spáchat vraždu... Tady, na místě.
"Nemůžeme dál", zašeptala Mia chraplavě.
"Proč ne?", děsila se Clarissa.
"Abychom se dostali dál, museli bychom podstoupit rituál oběti..." Z jejich výrazů poznala, že vědí o co jde.
"Musíme se dostat dál - je to náš úkol", zašeptal Jack. "MUSÍME jít dál!!!"
"Nejde to"
"Nemůžeme se přemístit?"
"Je tady bariéra. Jsme příliš blízko sopečnému kráteru - tady nemůžeme kouzlit"
"Mohli bychom to slézt..."
"Ne. Nezvládl to ani Brumbál..."
"Jak to myslíš?"¨
"Vím, že se dostal až sem. On - a možná ještě někdo jiný. Ví to i Malfoy, možná i Snape. Proto nikdo nehledal viteály - jsou nebo je tady. Nikdo nemůže udělat něco takového..."
"I když..." Miu najednou napadla spásná myšlenka. "Jsou v Bradavicích ještě domácí skřítci?"
"Jsou, ale všichni pracují dobrovolně a mají vlastní práva. Dostávají plat... Tak, jaks to chtěla", usmála se Clarissa. Hermionu zaplavil pocit štěstí. Dokázala to!
"Je mezi nimi ještě Dobby?"
"Je mi líto-"
"Znáte nějakého jiného skřítka jménem?"
"Krátura. Ten, který chtěl zradit světlou stranu a vydat Jemu Bradavice... Nestihl to ale udělat, protože ho Dobby v souboji porazil" Mia jen zakroutila hlavou. To nemohla být pravda...
"Kráturo?!", zavolala do prostoru.
Chvíli se nic neozývalo. Už si myslela, že se nedočká očekávaného přemístění, když se vedle ní najednou ibjevil skřítek. Za těch dvanáct let se o moc nezmněnil: Stejný urputný výraz v obličeji, mumlané nadávky a nepřirozeně zdeformovaná hlava. Oči plný zloby a nenávisti, posedlost po čisté krvi. Jak jen tehdy mohla věřit, že to změní... Že HO změní. Byl skrz na skrz prosáklý zlem své paní...
"Najedi bezpečnou cestu na dno propasti", přikázala Hermiona tvrdě, hlasem zamítající námitky. "Nesmíš se odsud přemístit, odmístit nebo jakýmkoliv jiným způsobem dostat dřív, než nám ukážeš bezpečnou cestu na dno propasti. Poté, co splníš svůj úkol, zapomeneš na vše, co se dnes událo. Žádné paměťové kouzlo nedokáže vyvolat tvoje vzpomínky, nesmíš nikoho upozornit na jakoukoliv změnu. A nepokoušej se o nějaké úskoky"
Skřítek na ni hodnou chvíli zíral vypoulenýma očima a nevěřícně otevřenou pusou, než se vzpamatoval.
"Mudlovská šmejdka poroučí Kráturovi... Mudlovská šmejdka-"
"Neurážej Miu, Kráturo!", osopil se na skřítka, mumlajícího si urážky pod vousy Jack. Skřítek zmlkl, jako když utne a díval se na Jacka s očima plnýma odporu.
"Syn zrádce čisté krve a šmejdky, špína kouzelnického rofu, šmejd-"
"Drž hubu Kráturo", řekla s ledovým klidem Clarissa. "a poslechni Miu. HNED!", vyštěkla, když se skřítek nepohnul. Krátura se na dívku zaraženě díval, než se otočil k propasti a chvíli mumlala nějaká slova, buď nadávky nebo skřítčí kouzla. Konečně se opět obrátil.
"Když paní poroučí, Krátura musí ty šmejdy" - následovala rána do hlavy - "poslechnout a ukázet těm hloupým zabedněncům" - bolestné syknutí ze strany skřítka - "cestu, kterou nedokážou najít sami" Vzápětí se podíval na Miu a téměř ji zabíjel pohledem.
"Tudy", řekl a se zaskřípěním zubů je vedl po před chvílí ještě neviditelném ochozu. Našlapovali opatrně, obávali se, že jim ochoz pod nohama zmizí a oni budou celou věčnost jen padat... Najednou stanuli na výstupku, podobnému tomu, na kterém stanuli před chvílí. Mia zalapala po dechu úžasem, když spatřila dva zlatavé provazy blízko sebe vedoucí až na dno propasti... Skřítek luskl prsty a oba dva konce se objevily v jeho rukou.
"Ti šmejdi" - chudák stěna, Krátutra ji otloukal tou svou hlavou - "nejspíš neví, že toto je Houpačka smrti, nene, Krátura ale ví..."
"Okamžitě nám pověz, co to je zač", ujala se vedení naprosto neočekávaně Clar.
"Paní chce vědět od Krátury pravdu... Hnusná krvezrádkyně, špína svého rodu..."
"KRÁTURO!"
"Paní na Kráturu křičí... Ale Krátura nebude poslouchat žvásty nějaké-"
"To stačí", zavrčela Mia. Krátura na ní vrhl pohled plný pohrdání, pak se ale podvolil a spustil:
"Je to houpačka, která je nekonečná - je to kouzlo iluze z černé magie, z jediné správné magie našeho rodu a jedniné poctivé cesty vítězství-"
"Odpusť si ty bláboly. Chceme vědět, k čemu slouží!"
"Jak paní poroučí... Krátura musí poslouchat takovou špínu... Kdyby se toho dožila Paní..."
"Ještě jednou něco takového a zkusíš volný pád bez padáku", zlostně si skřítka měřil Jack.
"Krátura musí poslouchat... Houpačka slouží k transportu osob z jednoho místa na druhé, ale je velmi nebezpečná... Funguje jako přenášedlo nebo přemístění... Kdyby to tak viděla paní! Krátura musí-"
"Něco jako přenášedlo... Kam vede?"
"Na dno propasti, paní" Jack vrhl na Miu skeptický pohled.
"Jak to víš?", zeptala se Mia chladně skřítka.
"Šmejdka ani nezná-" Jackovi ruply nervy, když skřítka chytil za příliš velké uši a praštil jím o chladnou stěnu. "Opovaž-se-urážet-kteréhokoliv-z-mých-přátel", slabikoval chlapec rozzuřeně než pustil skřítka na zem. Miin pohled byl mírně vyčítavý, ale neměla chuť se zastávat někoho, kdo tolikrát zradil...
"Je tam magická stopa. Skřítci jsou velmi citliví na magii a proto to Krátura vycítil", naprosto překvapivě se vysvětlení ujala Clar.
"Ale, naše Issy zase šplhá", smál se Jack Clarissině vážnému výrazu. Ta se na něj zamračila, pak se ale opět obrátila ke skřítkovi na zemi.
"Předveď nám funkci houpačky a po přistání se okamžitě vrať sem"
"Krvezrádkyně neví, že Houpačka reaguje jen na lidské bytosti...", šklebil se bláznivě skřítek. "Ale Krátura ví..."
"Ty špinavá malá potvoro-", chtěl se na skřítka opět vrhnout Jack, ale nedostal příležitost. Kráturovi se zamžil pohled, protočil oči v sloup a s hlasitým Prásk zmizel...
___________
Omluvte prosím chyby, nekontrolovala jsem to po sobě... Jinak nemám co dodat, jen to, že doufám že jste se pobavili...
Times: Omlouvám se, úplně jsem zapomněla... Na mailu už jsem pořádně dlouho nebyla, takže to co nejrychlej napravím...
Byla bych vám vděčná za komentíky a snad i kritiku, opět mě mrzí že to budu muset rozhodit do další části ale to je zkrátka a dobře starý dobrý systém blogu... Daklší doufám bude co nejdřív, v hlavě už mám zcela jasnou představu, jen to hodit na papír... (Tedy do Pcčka)
Užijte si week-end, bavte se... A připomínám: nezapomeňte komentovat!