52. kapitola - Temná tajemství III

23. srpna 2007 v 21:01 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Pomalu se snažila otevřít oči. Vnímala bodavou bolest po celém těle, v rameni jí tepalo. Cítila se strašně... Vzpomínky se vracely pomalu, postupně, po kouscích. Trvalo hodnou chvíli, než si uvědomila, že by tu neměla být sama a že by tu neměla jen tak ležet... Ležela? Kde? Slepená oční víčka se zachvěla. Konečně se otevřela a uvolnila oříškovým očím pohled na kamennou stěnu před sebou. Posadila se, ale svět se jí zatočil před očima a ona opět upadla. Třásla se zimou. Chtěla si vysušit oblečení... Něco k tomu potřebovala... Ano. Hůlku... Kde je? Šmátrala kolem sebe rukama. Nahmatala pouze tvrdý kámen... Pak pevně uchopila do ruky tenké dřívko. Proč tu bylo takové ticho? Kde byla? Znovu se posadila, tentokrát se ale udržela vzpřímeně. Konečně zaslechla zvuky... První byl hluk mořského příboje. Pak tlumené hlasy, jakoby zdálky... Blížily se. Uvědomila, že si k ní někdo přisedl... Vnímala hlas, který se rozrušeně na něco ptal, ale nedokázala slova uspořádat do jednoho celku. Slova kolem ní prázdně plynula... Znovu se jí zatmělo před očima. Opět viděla před očima rozmazané šmouhy, podivné obrazce... Jeden z nich byl stále výraznější... Rozeznávala obrysy... Byl to první viteál, který všichni společně zničili. Medailon v domě Blacků... Proč viděla právě tento předmět? Proč se jí stále zjevoval? Najednou si něco uvědomila. Voda, zvuk příboje. Oheň, který kdysi dívno planul ve vyhaslé sopce... Vzduch a vítr, proudící starým kráterem... A země, obsažena všude a vždy. Čtyři živly... Asi blouznila. Netušila, kde je... Proč jí napadl medailon, proč jí na mysl přišlo místo, kde ho našli? Starý sopečný kráter Arthur´ Seat, který Voldemort využil ke svým účelům... Prudce otevřela oči. To dávalo smysl... Všechno dávalo smysl. Věděla přesně, kde je... Nebo kde jsou? Očima prohledala jeskyňku. Uviděla ale jen dvě postavy... Jack právě léčil jednu z dívek. Z dívek, které tu byly... Rozeznala Clarissu. Kdy se zranila? Nevšimla si toho... Zranění. Teprve teď si plně uvědomila prudkou bolest, která ve vlnách byla vysílána z jejího ramene... Ano, byla tam, kam se chtěla dostat. Kde ale byla Mel? Panika. Cítila se, jako by ji přívalová vlna zadusila, potopila pod sebe a nodovolila jí myslet. Ztratila Melissu... Byl tu jen Jack a Clarissa. A místo, kam Harry tehdy šel s Brumbálem v noci jeho (Brumbálovi) smrti, místo, kam se později všichni tři vrátili. Vyhaslá sopka na pobřeží Skotska u Edinburgu, Arthur´ Seat. Malátně se zvedla a snažila se dojít až ke skupince, která k ní byla otočená zády. Neudržela se ale na nohou... Zvuk jejího pádu přilákal oba dva teenagery.
"Mio! Konečně! Už jsme mysleli že- že se neprobudíš...", vykoktala překvapená Clarissa. Vypadala strašně strhaně..."Strašně jsme se báli, nevěděli jsme, co máme dělat... Kdyžs Jacka přemístila do vody, myslel si, že ses sekla, ale ono to bylo jen pár metrů. Když jsem tě vytáhla z vody, neprobouzela ses...", zmateně se snažila vypovědět celou příhodu dívka.
"Melissa..."
"Zvládne to", křivě se usmál Jack, ale na jeho tváři ještě nezaschly stopy slz.
"Co se ti vlastně vlastně stalo?", zeptala se Mia ve snaze změnit téma a ukázala na neuměle připevněný obvaz na dívčině noze.
"Dost ošklivě jsem škrábla o nějaký šutr když jsme tě vytahovali z vody", ušklíbla se dívka. I v její tváři byly zřetelně čitelné obavy... A vyčítky svědomí. Kdyby jen zůstala se svou nejlepší kamarádkou... Neměla právo být v Nebelvíru, protože byla zbabělá. Nechala je tam samotné...
"Není to tak strašný", snažil se zklidnit svůj hlas Jack.
"Musíme se tam vrátit", vyhrkla najednou Mia. Raionální myšlenky, její proslulá logika... Všechno bylo pryč. Jediné, co věděla přesně bylo, že je to její chyba... Nikdy to neměla dopustit.
"Vždyť nemůžeš ani vstát"
"To nic, jen to rameno... Bolí", zašeptala. Jack zpozorněl.
"Rameno?"
"Zasáhla mě jedna vrhací hvězdice" Opět se jí všechno rozmazávalo před očima, slyšela vzdálené hlasy... Pak byla tma.
___________
Clarissa stála u kamenné stěny široké jeskyně. Netušila, kam se dostala... Hlavně pryč od nestvůr, které je pronásledovali. Nemohla stále ještě uvěřit tomu, co udělala. Nechala ostatní napospas osudu... Jak to jen mohla udělat? Měla tam zůstat s nimi a bojovat... Teď ztratila nejlepší kamarádku... Stále to ještě nemohla akceptovat. Stále viděla Mel před sebou...Nemohla si připustit, že by tohle už byl konec. Namlouvala si, že to Melissa přežila... Že porazila zrůdy Temného lorda... Ale někde hluboko v sobě věděla, že to nemohla být pravda. Nikdo neporazil jakoukoliv ze zrůd Temného lorda. Nikdo. Zoufale se snažila přesvědčit sama sebe. Proč by třeba právě Mel neměla být první? Část jejího racionálního já ale přesně věděla, že to není možné. Kamenná zeď se jí rozmazávala před očima... A pak si najednou uvědomila, na co se to vlastně dívá.
__________
"Říkáš runy?", ptal se Jack vyjeveně, když ho dovedla přímo před nápis, vytesán hluboko do zdi. Nesrozumitelné značky zapomenuté řeči? Nevěděl. Přesto ale byl vděčný za každé rozptýlení... Jeho myšlenky byly stále u jedné věci... Nikdy je do toho neměl zatáhnout. Nikdy jim neměl vyprávět neuvěřitelný příběh dívky-která-přežila-a-vstala-z-mrtvých... Byla to jeho vina. Věděl, že Clarissa myslí na to samé a přerušil nepříjemné ticho:
"Myslím, že Mia by věděla, co s tím"
"Co je jí?", vyděšeně se zeptala Clarissa.
"Nikdo nepřežije zranění Pyr-aterů..."
"Ona je Grangerová", roztřeseně se bránila Clarissa. "Vstala po dvanácti letech z mrtvých, doprovázela Harryho Pottera na všech jeho dobrodružstvích a málem se jí podařilo s Potterem porazit Temného lorda!"
"Nikdo nežije věčně" Nevěděl, proč rozdupává všechny její naděje, proč jeho hlas zní tak chladně a nezúčastněně. Vevnitř se cítil, jako by se v něm něco trhalo... Proč? Proč sakra nemohlo být všechno normální? Nejdřív ztratil Clema a Leu, teď Melissu... A snad přijde i o svou jedinou naději. Miu. Otočil se k ní zády a téměř utekl ke druhé straně jeskyně. Nemohl déle snášet její pohledy... Trápily ho vyčítky svědomí. Melissa... Nikdy by ho nenapadlo, že tu jednou bude stát bez ní... Že tu bude v podstatě sám. Mel byla živel, někdo, kdo i v nejtemnějších dnech dokázal vtipkovat, byla ta, ke které měl největší důvěru. Byla nespoutaná a nezávislá, nevypočitatelná... Byla? Ne, je. Musí být... Nemohl ji ztratit. Jeho mysl si stále ještě zcela neuvědomila, co se dnes stalo. Nedokázal přijmout holá fakta... Očima bloudil po neotesaných stěnách pradávného sopečného kráteru. Jeho oči najednou spočinuly na jakýchsi prohlubních... Uvědomil si, že to jsou runy. V jeho očích opět vzplanulo ztracené světlo, když se rychle obrátil směrem na východ, k další stěně kráteru.
___________
"Na každé stěně je nápis? Runový nápis?"
"Musí to být runy, nedokážu si představit, že by to bylo cokoliv jiného! Měla jsem runy dva roky a vím zhruba, jak vypadají-", vychrlila rozpálená Clarissa. Mia zdráhavě zavrtěla hlavou. Byla to teprve chvilka, co se jí podařilo vrátit se do reality, probuzena vzrušenou diskuzí mezi Jackem a Clarissou, ale přesto se najednou cítila svěží... Že by uvolnění před smrtí? Protože to bylo to, co muselo přijít... Věděla instinkivně, že nemůže toto zranění přežít - ne déle než pár dnů. Možná jen pár hodin... A zbývalo toho ještě tolik, co musela udělat... Vyšvihla se na nohy. Udivilo ji, že očekávaná nevolnost se nedostavila. Svižně vykročila směrem na sever, přímo k místům, kde byla skryta brána do Voldemortova úkrytu. Když stanula pod starobylým nápisem, téměř nedýchala vzrušením.
"Když oheň a voda se sjednotí v zemi, když vzduch pohltí vodu a země zničí zemi, když oheň spálí vzduch, tak z vody a země vzejde živel, který ovládá moc všech"
Neuvědomila si, že nápis na stěně četla nahlas. Zírlala na staré úsloví, na heslo, kterým se spojovaly národy mágů už za středověku. Frázi, hádanku, kterou vymysleli nejnadanější alchymisté... Fráze vymyšlená mudly a přijata čarodějným společenstvím za svou. Věta, která měla vysvětlovat pravou podstatu věcí... Bylo to dávno, co to četla v učebnici Studie mudlů... Nevěřícně na to zírala. A mezitím, co se snažila přijít na důvod, proč je nápis vytesán zde na stěně, se pod ní objevily v jaskémsi kříži vedle sebe čtyři symboly. Oheň, voda, vzduch i země. Došlo jí, na co se dívá. Bylo to, jako by se dívala na podivný kompas... Země pro sever, oheň pro východ, voda jako jih a vzduch byl západ. Když oheň a voda se sjednotí v zemi... Oheň ani voda nezničí zemi. Vzduch pohltí vodu a země zničí zemi... Vzduch je silnější než voda a země jednou zničí sama sebe, nemůže tedy stát sama. Potřebuje ostatní živly... Oheň spálí vzduch... Oheň je silnější než vzduch. A když vzduch zničí vodu, nejsilnějším živlem musí být oheň, protože země sama o sobě nemůže existovat... Z vody a země vzejde živel, který ovládá moc všech... Oheň. Oheň je zničen vodou, zemí i vzduchem, ale vždy přežije. Je nesmrtelný... Nevnímala vzrušené hlasy Jacka a Clarissy, vnímala pouze čtyři symboly... Skutečně to byl oheň? Nikdy nebyl nejsilnější... Byl nejslabší. Cožpak může oheň zničit zemi? Vodu? Vzduch? Ne. Nemůže ovládat moc všech, když je nedokáže zničit... Možná právě v tom byl chyták. Nejslabší ovládl silnější... Byla zmatená. Ještě jednou si pročetla runový nápis, ale došla ke stejnému závěru. Oheň. Mohla to být skutečnost? Bylo toto vůbec Voldemortovo dílo? O tom nepochybovala. Cítila z nápisu jeho zlo, jeho nenávist... Jeho stopu. Jako hypnotizovaná pomalu natáhla ruku. Musela zo udělat... Teď nebo nikdy. Neměla čas. Jemně se rukou dotkla ohně. Ten vzplanul sytě rudým, nepřirozeně tmavým plamenem. Cítila na kůži spáleniny, bolest pulzující rukou, ale nevnímala to. Musel to být správný výsledek... Najednou se kí svět roztočil před očima. Upadla na všechny čtyři, ale nepouštěla stěnu. Vyrytý symbol... Slyšela hlasy, měla pocit, že slyší praskot ohně, křik obětí... A pak najednou bylo ticho. Klečela na zemi, rukou se opírala o znak zkázy. Oheň... Čistý a smrtící. Prostý a zlověstný. Záludný. Teprve po chvíli otevřela oči. Spatřila vedle sebe Jacka i Clarissu, oba dva v pořádku, i když nezdrevě bledé. A pak spatřila nalevo oheň... Jedna ze stěn hořela. Mia vstala a přibližovala se k žáru jako přitahována magnetem. Nevnímala vyděšené výkřiky dvou teenagerů... Dostihli ji a stáli po jejím boku, hrdě, s odvahou jít dál. A pak udělala první krok přímo do ohnivého inferna.
__________
Mrzí mě, že se to všechno nevešlo do jedné kapitolky a doufám, že jste všechno pochopili, pokud ne tak se ptejte v komentářích, které jsou mimochodem povinné... :) Omluvte můj pravopis i téměř týdenní spoždění, v pondělí mi začela škola a já z toho všeho málem dostala infarkt... Chjo...
Tak si užijte počteníčko a nezapomeňte komentovat - za kritiku nezbíjím - no a mějte se, pokud ještě máte volno tak si užívejte,¨
Effren
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 popletky popletky | 23. srpna 2007 v 21:25 | Reagovat

máš super povídku

2 julie julie | 24. srpna 2007 v 6:24 | Reagovat

líbí jako všehcny tvé kapitolky. Už se teším na pokráčko...

3 Kaitlin Kaitlin | Web | 24. srpna 2007 v 13:18 | Reagovat

opravdu  moc hezká kapitolka..=D A zpoždění?? vůbec neva, hlavně že to přibylo

4 Lumi Lumi | 24. srpna 2007 v 14:45 | Reagovat

super, jako ostatně všechny kapitolky : -)

5 Palinka Palinka | 24. srpna 2007 v 17:36 | Reagovat

perfektní, fakt skvělé a myslím ,že sem pochopila vše:))

6 Giner Giner | 24. srpna 2007 v 18:17 | Reagovat

super

7 kikina kikina | E-mail | 3. dubna 2008 v 17:43 | Reagovat

ses suprova

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama