Srpen 2007

53. kapitola I. část - Propast síly I

28. srpna 2007 v 17:29 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Necítila žár. Nevnímala vábivá slovíčka, která ji měla svést z cesty, tichý šepot ztracených, kteří prosili o pomoc a měli ji dovést do zkázy. Měla před očima pouze cíl. Věděla, že jí kvapem ubívá sil. A věděla, že musí dokončit ztracený úkol. Dokončit to, v čem zklamala... Vnímala stisk Jackovi dlaně ve své, Clarissinu roztřesenou ruku, své tělo... Byla to jen schránka. Možná že tělesně umírala, ale její duše žila dál... A vedlo ji odhodlání, odhodlání dotáhnout to do konce. Nevnímala nevolnost, stoupající slabost v nohách, rozšiřující se po celém těle. A pak se ocitla Tam. Na druhé straně.
_____________
Ohnivá hradba - tajný průchod k viteálům - zmizela stejně rychle, jak se objevila. Místo ni tam opět stála tvrdá, kamenná zeď... Na kažné straně symbol. Opět to byla země pro sever, oheň pro východ, voda jako jih a vzduch byl západ. A opět k nim byly připojeny runové symboly... Nejistě k nim zvedla oči. Byla tak slabá... Tak unavená... Chtěla usnout... Najednou jí na zamlženou mysl vytanula vzpomínka... Slova, jakoby z dálky.... Měla úkol. Úkol, který musela zvládnout... Otevřela oči. Runy se jí rozmazávaly před očima, ale ona věděla, že to zvládne.
Cesta, která má smyslů základních počet, cesta která má elementů dotek, cesta, která skrývá tajemství moci, cesta, z niž není východ či pomoci. Temná jak tajemství noci, jasná jak měsíc v luně, kluzká jak slib i pravda... Prchavá jak déště čtvrtý měsíc roku, plna strachu, jak skokan připraven k skoku... Nejprve ten, jež moc hloubky poznání nese v rukou... Na propasti dno najdeš moci prvý kámen, jež znak nese síly vytrvání. V hlubinách zloby matky najdeš zlomek pravdy, která cestu jedinou ukáže ti. Ve výšinách nebesa jádro moci, kde spočívá odhodlání se vydat hlubinám. Na planině v lůně i srdci zdroje síla je skryta moudra. Však nedávej naději průchod zbrzka... Jeskyně jediné pravé síly nesou památku mé duše, jež ke vstupu jest třeba nejvzácnější cennost růže...
Text jí splýval před očima, rozmazával se... Ale nepotřebovala se na něj dívat, aby věděla, co sděluje. V její mysli byl vyryt snad navěky...Nechápala jeho smysl. Zatím ne. Snad... Snad ho jednou pochopí. Cítila bolest. Řezavou bolest... A pak najednou začela vnímat slova. Poplašená slova, vyděšené hlasy...
"Mio! Co je s tebou? Proboha Mio, slyšíš?!" Němě kývla. Na víc neměla sílu...
"Co je na té stěně?", ptal se o trochu duchapřítomněji Jack. Mia se na něj trochu zaraženě podívala. Neviděl snad runy tak jak ona? Neviděl nápis, spojen v celek? Neviděl. Jakmile sundala spálenou ruku ze zdi, o kterou se dosud opírala, všechny symboly zmizely. Mia druhým dvoum jen krátce vypověděla, co obnášel nápis na stěně... Sama ho nechápala. A pak se najednou začely přibližovat stěny malé jeskyňky. Byly tu uvězněni... Měli možnost volby. Čtyři cesty, čtyři znamení. Jenže které zvolit?
___________
Třásla se, snad zimou, snad strachem. Nebyla sama. Dívka a chlapec, o pár let mladší než ona, se k ní tiskli a v očích se jim zračila důvěra - důvěra v ni. Víra, že je dostane i z této situace, zoufalá touha, představa, že je to pouze sen... Nebyl. Musela najít symbol... Jeden ze čtyř. Měla hádat? Dát na instinkt? Na pocity? Věděla, že má šanci jedné ku čtyřem. A věděla, že tady jí instinkt nepomůže. Věděla, že by bylo zbytečné znovu se pokusit dotknout stěny. Kdoví, co by se mohlo stát... Pamatovala si celou hádanku... Celý text. Ale jedna věta jí utkvěla v paměti... Nejprve ten, jež moc hloubky poznání nese v rukou... Mýlila se snad, když si myslela, že je to první ukazatel na cestu za viteály? Cesta, která má smyslů základních počet, cesta která má elementů dotek, cesta, která skrývá tajemství moci, cesta, z niž není východ či pomoci. Temná jak tajemství noci, jasná jak měsíc v luně, kluzká jak slib i pravda... Prchavá jak déště čtvrtý měsíc roku, plna strachu, jak skokan připraven k skoku... Prvních pár vět... To byl jen obal. To, co následovalo poté bylo důležité. Nejprve ten, jež moc hloubky poznání nese v rukou... Skutečně to byl ukazatel skrytý v textu, slova skrytá mezi slovy? Ten, jež moc hloubky poznání nese v rukou... Byla řeč o symbolu? O symbolu, který se vázal s poznáním? To by byla země... Poznání bylo pro kouzelníky vždy zemí. Moc hloubky poznání... Natáhla ruku... Musela to být země. Nemohlo to být jiné řešení. Něco ji ale varovalo... Dávno zapomenuté elfské schopnosti se probouzely. Téměř zapomněla, že je má... Něco v ní vevnitř ji varovalo. Nebyla to země... Byla to voda. Odpověď se zdála být tak logická... Nešlo o poznání, ale o hloubku. Protože symbol hloubky stál před poznáním... Jak mohla být tak hloupá? Runy se nedají překládat doslovně. Poznání hloubky... Ve vodě poznala hloubku, ať už nekonečnost života nebo smrti, ať už nesmrtelnost vod... Hloubka. Voda. Ve chvíli, kdy se stěny měli poprvé dotknout vyděšené trojice natáhla ruku. Natáhla ruku a dotkla se kapky vody z kamene. Kapky, která měla být řešením, únikem před smrtí. Byl to zvláštní pocit. Mezi eufórií a zklamáním, mezi životem a smrtí, koncem a začátkem... Voda ovládala emoce. Chtělo se jí smát i plakat, křičet i výskat. Zabít a zničit, milovat a dávat. Křičela. V popálené ruce jí pulzovalo, jak se do ran ohně vracela síla vody. Ale ona věděla, že je to iluze... Zranění, která utrpěla, nešla vyléčit. Ať už rameno, zasaženo vrhací hvězdicí Pyr-aterů, ruka, spálena ohněm... Voda byla čarodějnicí iluze. Jakmile si to uvědomila, zmizela představa zdravé ruky a nahradil ji nekonečný žal... O kolikrát silněji teď pociťovala ztrátu všech, které znala... Zklamání a hořká příchuť prohry prostupovaly jejím tělem. Kdy to skončí? Modlila se, aby to přestalo. Slzy, kanoucí z očí, nemohla zastavit. Vyčítky svědomí se dostavily ještě rychleji než bolest... Melissa. Měla co dělat, aby udržela ruku na runě vody. Bylo to horší, mnohem horší než oheň... Najednou měla pocit že se topí, svět byl pod vodou. Vlny se jí přelévali nad hlavou, voda šuměla, syčela a zpívala. Nesměla povolit... Ztrácela vědomí, když to najednou přestalo. Stejně rychle, jak to přišlo...Třásla se, ale udělala první krok do chodby, která se objevila za kamennou stěnou. Slyšela hlasité kroky těch dvou, kteří ji doprovázeli... A pak najednou stanula na výstupku. Na výstupku, pod kterým se v nekonečných hlubinách rozkládala propast. Propast síly...
Na propasti dno najdeš moci prvý kámen, jež znak nese síly vytrvání...
______________
Teď pro ty, kteří jsou zmateni názvem kapitolky - 53. kapitola I. část - Propast síly. Mám naplánované 4 části 53. kapitoly, a to, jak už jste možná uhodli podle "runového nápisu-který-není-runový-protože-nevím-jak-se píše-a-proto-je-hned-přeložený" Propast síly, Hlubiny zloby, Výšiny nebes a Zdroj síly. Mrzí mě, že se mi nevešla Propast síly do jedné části (ble, je to děsně zamotaný... Rozumíte tomu někdo?), tedy do části první, a nevím jak to bude s tím zbytkem, takže prosím mějte strpení :)
Tak doufám že to někteří z vás i pochopili, doufám že se kapča líbila... Není obetovaná, takže sorry, omluvte můj (echmechm) chybopis, protože to se pravopisem nazvat nedá a prosím komentujte, váš názor je základ této povídky, takže pokud nebudou komentíky, nebude základ a já se z toho sesypu...
Dále ještě ke stéle se prodlužujícím intervalům výdeje povídky: Začel nový školní rok, máme nové (m)učitele a o dost více úloh, což znamená o to méně času na psaní. Dále si taky ještě musím zvyknout na změnu režimu "prázdniny" na režim "mučení", takže mi teď moc nefunguje mozek...
KAPITOLKY BUDOU ODTEĎ JEN 2x TÝDNĚ, A TO V NEDĚLI A PAK NĚKDY OD STŘEDY DO PÁTKU. PODLE MOŽNOSTÍ...
Omlouvám se za tuto pro vás jistě nežádoucí změnu, zlepší se to snad až se zase "zaběhnu"... Teda doufám... xD
Effren

52. kapitola - Temná tajemství III

23. srpna 2007 v 21:01 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Pomalu se snažila otevřít oči. Vnímala bodavou bolest po celém těle, v rameni jí tepalo. Cítila se strašně... Vzpomínky se vracely pomalu, postupně, po kouscích. Trvalo hodnou chvíli, než si uvědomila, že by tu neměla být sama a že by tu neměla jen tak ležet... Ležela? Kde? Slepená oční víčka se zachvěla. Konečně se otevřela a uvolnila oříškovým očím pohled na kamennou stěnu před sebou. Posadila se, ale svět se jí zatočil před očima a ona opět upadla. Třásla se zimou. Chtěla si vysušit oblečení... Něco k tomu potřebovala... Ano. Hůlku... Kde je? Šmátrala kolem sebe rukama. Nahmatala pouze tvrdý kámen... Pak pevně uchopila do ruky tenké dřívko. Proč tu bylo takové ticho? Kde byla? Znovu se posadila, tentokrát se ale udržela vzpřímeně. Konečně zaslechla zvuky... První byl hluk mořského příboje. Pak tlumené hlasy, jakoby zdálky... Blížily se. Uvědomila, že si k ní někdo přisedl... Vnímala hlas, který se rozrušeně na něco ptal, ale nedokázala slova uspořádat do jednoho celku. Slova kolem ní prázdně plynula... Znovu se jí zatmělo před očima. Opět viděla před očima rozmazané šmouhy, podivné obrazce... Jeden z nich byl stále výraznější... Rozeznávala obrysy... Byl to první viteál, který všichni společně zničili. Medailon v domě Blacků... Proč viděla právě tento předmět? Proč se jí stále zjevoval? Najednou si něco uvědomila. Voda, zvuk příboje. Oheň, který kdysi dívno planul ve vyhaslé sopce... Vzduch a vítr, proudící starým kráterem... A země, obsažena všude a vždy. Čtyři živly... Asi blouznila. Netušila, kde je... Proč jí napadl medailon, proč jí na mysl přišlo místo, kde ho našli? Starý sopečný kráter Arthur´ Seat, který Voldemort využil ke svým účelům... Prudce otevřela oči. To dávalo smysl... Všechno dávalo smysl. Věděla přesně, kde je... Nebo kde jsou? Očima prohledala jeskyňku. Uviděla ale jen dvě postavy... Jack právě léčil jednu z dívek. Z dívek, které tu byly... Rozeznala Clarissu. Kdy se zranila? Nevšimla si toho... Zranění. Teprve teď si plně uvědomila prudkou bolest, která ve vlnách byla vysílána z jejího ramene... Ano, byla tam, kam se chtěla dostat. Kde ale byla Mel? Panika. Cítila se, jako by ji přívalová vlna zadusila, potopila pod sebe a nodovolila jí myslet. Ztratila Melissu... Byl tu jen Jack a Clarissa. A místo, kam Harry tehdy šel s Brumbálem v noci jeho (Brumbálovi) smrti, místo, kam se později všichni tři vrátili. Vyhaslá sopka na pobřeží Skotska u Edinburgu, Arthur´ Seat. Malátně se zvedla a snažila se dojít až ke skupince, která k ní byla otočená zády. Neudržela se ale na nohou... Zvuk jejího pádu přilákal oba dva teenagery.
"Mio! Konečně! Už jsme mysleli že- že se neprobudíš...", vykoktala překvapená Clarissa. Vypadala strašně strhaně..."Strašně jsme se báli, nevěděli jsme, co máme dělat... Kdyžs Jacka přemístila do vody, myslel si, že ses sekla, ale ono to bylo jen pár metrů. Když jsem tě vytáhla z vody, neprobouzela ses...", zmateně se snažila vypovědět celou příhodu dívka.
"Melissa..."
"Zvládne to", křivě se usmál Jack, ale na jeho tváři ještě nezaschly stopy slz.
"Co se ti vlastně vlastně stalo?", zeptala se Mia ve snaze změnit téma a ukázala na neuměle připevněný obvaz na dívčině noze.
"Dost ošklivě jsem škrábla o nějaký šutr když jsme tě vytahovali z vody", ušklíbla se dívka. I v její tváři byly zřetelně čitelné obavy... A vyčítky svědomí. Kdyby jen zůstala se svou nejlepší kamarádkou... Neměla právo být v Nebelvíru, protože byla zbabělá. Nechala je tam samotné...
"Není to tak strašný", snažil se zklidnit svůj hlas Jack.
"Musíme se tam vrátit", vyhrkla najednou Mia. Raionální myšlenky, její proslulá logika... Všechno bylo pryč. Jediné, co věděla přesně bylo, že je to její chyba... Nikdy to neměla dopustit.
"Vždyť nemůžeš ani vstát"
"To nic, jen to rameno... Bolí", zašeptala. Jack zpozorněl.
"Rameno?"
"Zasáhla mě jedna vrhací hvězdice" Opět se jí všechno rozmazávalo před očima, slyšela vzdálené hlasy... Pak byla tma.
___________
Clarissa stála u kamenné stěny široké jeskyně. Netušila, kam se dostala... Hlavně pryč od nestvůr, které je pronásledovali. Nemohla stále ještě uvěřit tomu, co udělala. Nechala ostatní napospas osudu... Jak to jen mohla udělat? Měla tam zůstat s nimi a bojovat... Teď ztratila nejlepší kamarádku... Stále to ještě nemohla akceptovat. Stále viděla Mel před sebou...Nemohla si připustit, že by tohle už byl konec. Namlouvala si, že to Melissa přežila... Že porazila zrůdy Temného lorda... Ale někde hluboko v sobě věděla, že to nemohla být pravda. Nikdo neporazil jakoukoliv ze zrůd Temného lorda. Nikdo. Zoufale se snažila přesvědčit sama sebe. Proč by třeba právě Mel neměla být první? Část jejího racionálního já ale přesně věděla, že to není možné. Kamenná zeď se jí rozmazávala před očima... A pak si najednou uvědomila, na co se to vlastně dívá.
__________
"Říkáš runy?", ptal se Jack vyjeveně, když ho dovedla přímo před nápis, vytesán hluboko do zdi. Nesrozumitelné značky zapomenuté řeči? Nevěděl. Přesto ale byl vděčný za každé rozptýlení... Jeho myšlenky byly stále u jedné věci... Nikdy je do toho neměl zatáhnout. Nikdy jim neměl vyprávět neuvěřitelný příběh dívky-která-přežila-a-vstala-z-mrtvých... Byla to jeho vina. Věděl, že Clarissa myslí na to samé a přerušil nepříjemné ticho:
"Myslím, že Mia by věděla, co s tím"
"Co je jí?", vyděšeně se zeptala Clarissa.
"Nikdo nepřežije zranění Pyr-aterů..."
"Ona je Grangerová", roztřeseně se bránila Clarissa. "Vstala po dvanácti letech z mrtvých, doprovázela Harryho Pottera na všech jeho dobrodružstvích a málem se jí podařilo s Potterem porazit Temného lorda!"
"Nikdo nežije věčně" Nevěděl, proč rozdupává všechny její naděje, proč jeho hlas zní tak chladně a nezúčastněně. Vevnitř se cítil, jako by se v něm něco trhalo... Proč? Proč sakra nemohlo být všechno normální? Nejdřív ztratil Clema a Leu, teď Melissu... A snad přijde i o svou jedinou naději. Miu. Otočil se k ní zády a téměř utekl ke druhé straně jeskyně. Nemohl déle snášet její pohledy... Trápily ho vyčítky svědomí. Melissa... Nikdy by ho nenapadlo, že tu jednou bude stát bez ní... Že tu bude v podstatě sám. Mel byla živel, někdo, kdo i v nejtemnějších dnech dokázal vtipkovat, byla ta, ke které měl největší důvěru. Byla nespoutaná a nezávislá, nevypočitatelná... Byla? Ne, je. Musí být... Nemohl ji ztratit. Jeho mysl si stále ještě zcela neuvědomila, co se dnes stalo. Nedokázal přijmout holá fakta... Očima bloudil po neotesaných stěnách pradávného sopečného kráteru. Jeho oči najednou spočinuly na jakýchsi prohlubních... Uvědomil si, že to jsou runy. V jeho očích opět vzplanulo ztracené světlo, když se rychle obrátil směrem na východ, k další stěně kráteru.
___________
"Na každé stěně je nápis? Runový nápis?"
"Musí to být runy, nedokážu si představit, že by to bylo cokoliv jiného! Měla jsem runy dva roky a vím zhruba, jak vypadají-", vychrlila rozpálená Clarissa. Mia zdráhavě zavrtěla hlavou. Byla to teprve chvilka, co se jí podařilo vrátit se do reality, probuzena vzrušenou diskuzí mezi Jackem a Clarissou, ale přesto se najednou cítila svěží... Že by uvolnění před smrtí? Protože to bylo to, co muselo přijít... Věděla instinkivně, že nemůže toto zranění přežít - ne déle než pár dnů. Možná jen pár hodin... A zbývalo toho ještě tolik, co musela udělat... Vyšvihla se na nohy. Udivilo ji, že očekávaná nevolnost se nedostavila. Svižně vykročila směrem na sever, přímo k místům, kde byla skryta brána do Voldemortova úkrytu. Když stanula pod starobylým nápisem, téměř nedýchala vzrušením.
"Když oheň a voda se sjednotí v zemi, když vzduch pohltí vodu a země zničí zemi, když oheň spálí vzduch, tak z vody a země vzejde živel, který ovládá moc všech"
Neuvědomila si, že nápis na stěně četla nahlas. Zírlala na staré úsloví, na heslo, kterým se spojovaly národy mágů už za středověku. Frázi, hádanku, kterou vymysleli nejnadanější alchymisté... Fráze vymyšlená mudly a přijata čarodějným společenstvím za svou. Věta, která měla vysvětlovat pravou podstatu věcí... Bylo to dávno, co to četla v učebnici Studie mudlů... Nevěřícně na to zírala. A mezitím, co se snažila přijít na důvod, proč je nápis vytesán zde na stěně, se pod ní objevily v jaskémsi kříži vedle sebe čtyři symboly. Oheň, voda, vzduch i země. Došlo jí, na co se dívá. Bylo to, jako by se dívala na podivný kompas... Země pro sever, oheň pro východ, voda jako jih a vzduch byl západ. Když oheň a voda se sjednotí v zemi... Oheň ani voda nezničí zemi. Vzduch pohltí vodu a země zničí zemi... Vzduch je silnější než voda a země jednou zničí sama sebe, nemůže tedy stát sama. Potřebuje ostatní živly... Oheň spálí vzduch... Oheň je silnější než vzduch. A když vzduch zničí vodu, nejsilnějším živlem musí být oheň, protože země sama o sobě nemůže existovat... Z vody a země vzejde živel, který ovládá moc všech... Oheň. Oheň je zničen vodou, zemí i vzduchem, ale vždy přežije. Je nesmrtelný... Nevnímala vzrušené hlasy Jacka a Clarissy, vnímala pouze čtyři symboly... Skutečně to byl oheň? Nikdy nebyl nejsilnější... Byl nejslabší. Cožpak může oheň zničit zemi? Vodu? Vzduch? Ne. Nemůže ovládat moc všech, když je nedokáže zničit... Možná právě v tom byl chyták. Nejslabší ovládl silnější... Byla zmatená. Ještě jednou si pročetla runový nápis, ale došla ke stejnému závěru. Oheň. Mohla to být skutečnost? Bylo toto vůbec Voldemortovo dílo? O tom nepochybovala. Cítila z nápisu jeho zlo, jeho nenávist... Jeho stopu. Jako hypnotizovaná pomalu natáhla ruku. Musela zo udělat... Teď nebo nikdy. Neměla čas. Jemně se rukou dotkla ohně. Ten vzplanul sytě rudým, nepřirozeně tmavým plamenem. Cítila na kůži spáleniny, bolest pulzující rukou, ale nevnímala to. Musel to být správný výsledek... Najednou se kí svět roztočil před očima. Upadla na všechny čtyři, ale nepouštěla stěnu. Vyrytý symbol... Slyšela hlasy, měla pocit, že slyší praskot ohně, křik obětí... A pak najednou bylo ticho. Klečela na zemi, rukou se opírala o znak zkázy. Oheň... Čistý a smrtící. Prostý a zlověstný. Záludný. Teprve po chvíli otevřela oči. Spatřila vedle sebe Jacka i Clarissu, oba dva v pořádku, i když nezdrevě bledé. A pak spatřila nalevo oheň... Jedna ze stěn hořela. Mia vstala a přibližovala se k žáru jako přitahována magnetem. Nevnímala vyděšené výkřiky dvou teenagerů... Dostihli ji a stáli po jejím boku, hrdě, s odvahou jít dál. A pak udělala první krok přímo do ohnivého inferna.
__________
Mrzí mě, že se to všechno nevešlo do jedné kapitolky a doufám, že jste všechno pochopili, pokud ne tak se ptejte v komentářích, které jsou mimochodem povinné... :) Omluvte můj pravopis i téměř týdenní spoždění, v pondělí mi začela škola a já z toho všeho málem dostala infarkt... Chjo...
Tak si užijte počteníčko a nezapomeňte komentovat - za kritiku nezbíjím - no a mějte se, pokud ještě máte volno tak si užívejte,¨
Effren

52. kapitola - Temná tajemství II

16. srpna 2007 v 18:58 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Šli mlčky vedle sebe, jako by předtucha zlého umlčela veškerý hovor, smích, rozjaření a očekávání nového dobrodtužství. Hledali stopu zla, která je měla dovést za nejtemnějším tajemstvím Pána zla. Byly jen děti, ale přesto měly bojovat proti největšímu zlu všech dob; přesto měly stát proti nejtemnějšímu čaroději. Sami. Byly lovci nebo oběť? Snad obojí...
"Není jiná cesta?", přerušila tíživé ticho konečně Melissa.
"Ne, mohli bychom ztratit stopu - nechci to riskovat", odpověděla odměřeně vyšší, na pohled starší dívka s bujnou hřívou vlasů. Následoval povzdech ze strany tří mladších stoupenců světla.
"Už se nemůžete vrátit", upozornila je Mia. "je to moc daleko - a je to nebezpečné" Ostatní mlčeli - věděli, že má pravdu. Ale byla to jejich volba... Možná unáhlená a nepromyšlená, z touhy po dobrodružstí a z touhy porazit něco, co se zdálo neporazitelné, ale nešla vrátit zpět. Teď musí dojít až do konce a najít viteály... Najít je a zničit, doufat, že se jim to povede - a že to přežijí....
"Co takhle košťata?", rozjasnila se najednou tvář tmavovlasého chlapce.
"A ty nám je vyčaruješ ze vzduchu, viď? Co takhle hodinky s vodotryskem?", jízlivě se usmála Clarissa, druhá z dívek.
"Hodinky s čím?", ptal se zmateně Jack.
"Ale nic, to se jenom tak říká", povzdechla si Clarissa. Opět zapomněla, jak neznalý je Jack mudlovského světa... Šli mlčky dál. Najednou se dívka vedoucí skupinu prudce zarazila.
"Něco tady je... Cítím to. Měli bychom-" Než stačila dokončit větu, ozvalo se hromové zavrčení. Ve tmě zablikala dvě světýlka... Pak další... Oči, všude kolem nich se začely objevovat svítící oči. Rudé plamínky s čarnými pruhy... Stvoření zla. Malá skupinka utvořila kruh, takže si navzájem kryli záda. V rukou měli zdánlivě směšnou zbraň... Dřevěné hůlky.
"Myslím, že vím co to je", zašeptala najednou Clarissa vystrašeně. "Pyr-ater...", slovo šeptnuté s téměř nábožnou úctou vyvolalo kolem zvláštní reakce: Jack zesinal a křečovitě sevřel hůlku, doufaje že je to zlý sen; Melissa stiskla rty a hleděla do tváře smrti; Clarissa se mírně třásla a vyděšeně upírala oči na stvoření před sebou... A Mia stála a nechápala, oč jde. Muselo to ale být něco, co se jí nebude líbit...
"Plameny zla, stvoření, která si Temný lord zotročil během dvanácti let, co zmizel... Říká se, že pochází z jiného světa nebo že to jsou mutanti Temna. Nemají slitování, neznají strach. Zabíjí okamžitě a bolestně. Jsou obrněna proti všem existujícím kouzlům. Kdo se jim postavil, nepřežil déle než pár vteřin. Charakterizují se výraznýma rudýma očima, kterýma hypnotyzují oběť, tělem z neznámé, černé látky podobající se kouři a popelu a hlavně svou zbraní - vrhacími hvězdicemi, kterými nikdy neminou cíl... Loví buď ve smečkách nebo o samotě, ale pro svého pána by bez zaváhání položili život. Útočí především na silnější jedince, teprve poté zabíjí slabší. Vnímají tělesnou teplotu, ale nevidí...", jako v tranzu mumlala Clarissa vědomosti ze zakázaných knížek z knihovny a nepovolených zdrojů... Hermiona vyděšeně poslouchala. Je to odrůda démonů, uvědomila si. Jediná jejich šance by bylo přemístění, ale Mia byla příliš slabá a nedokázala by je přenést všechny... Najednou se její pohled střetl s tím jedněch rudých očí... Svět se s ní začel točit, přestávala vnímat... Byla tak volná... Mohla létat... Něčí ruka ji vytrhla ze sítě netvorova pohledu, z blaženosti volnosti. Melissa ji pevně držela z ruku.
"Nedívejte se jim do očí", křičel Jack. "Neútočte, nemá to cenu!" Pak se obrátil na Clarissu: "Clar, dokážou procházet zdí?" Dívka němě zavrtěla hlavou.
"Stačí jim jen pár minut a dokáží srovnat se zemí dům, nepotřebují to..."
"To je jedno, každá minuta je důležitá! Musíme vytvořit zeď", pochopila Jackovy záměry ihned Mia.
"Žádné iluze-", dirigoval Jack, pak se ale najednou zarazil uprostřed pohybu. Rychle se rozhlédl. Stvůry byly od nich sotva padesát metrů... Vnímají tělesnou teplotu, ale nevidí...
"Umíte vytvořit oheň?", panikařil Jack. Mia se na něj udiveně otočila. "Vnímají tělesnou teplotu, ale nevidí", vysvětloval o překot Jack. Nemusel už nic dodávat. Mia jako první poslala namodralý, horký paprsek na místo asi padesát metrů vzdálené a podpálila tím keř. Clarissa okamžitě následovala její příklad... Za chvíli už ve tmě blikaly desítky ohníčků.
________
Rudé oči zrůd se začeli stáčet k novému zdroji tepla. Vedoucí, silnější skupina okamžitě změnila směr, ale zbytek zrůd obklíčil malou skupinku vyděšených dětí... Nyní viděli celé tělo děsivých stvoření. Občasné matné zablesknutí obrysů se ve světle ohňů jevili jen jako stíny, ale díky rudým očím byly zrůdy nepřehlédnutelné.
"Mio...", šeptl Jack ochraptile. "Musíš se odsud dostat, jsi naše jediná naděje... Jediná naděje světlé strany, nesmíme tě ztratit. Dokážeš se přemístit?" Mia na něj zírala s otevřenou pusou. Jak moc se ten chlapec podobal Harrymu...
"To nikdy, nenechám vás tady!" Jack zrudl námahou, jak se snažil udržet chatrnou zeď.
"Myslíš, že se dokážeš přemístit s jedním z nás?", funěl Jack.
"Asi ano..."
"Udržím zeď. Ty vem Clarissu a zmizte, pak se hned vrať pro Mel a pro mě. Pospěš, máme moc málo času... Zvládneš to!", dodal ještě při zhlédnutí Miina skeptického pohledu. Dívka neváhala ani chvilku. Věděla, že teď všechno záleží na ní. Chytla Clarissu pevně za loket a chvilku se soustředila... Kam? Škoda že nedokáže vyrobit přenášedlo. Kdyby to uměla, bylo by to mnohem snažší... Napadlo ji jediné rozumné místo, a to jeskyňka na pobřeží, kde byl původně ukryt falešný medailon. S Harrym a Ronem tam zašli ještě jednou, po Brumbálově smrti... S hlasitou ránou obě dívky zmizeli. Teď už tu zbyli jen dva, dívka a chlapec, prozatím odkázáni sami na sebe...
__________
Cítila, jak jí přenos bere sílu. Když dopadla na tvrdou zem, stěží vstala. Nevěděla, jestli to ještě jednou zvládne... Clarissa vypadala trochu přepadle, ale nebylo se čemu divit po prvním asistovaném přemístění. Hermiona se vzchopila a s vědomím, že jde o dva lidské životy zmizela...
__________
Melissa se snažila pomoct Jackovi udržet stěnu, ale ta stále kolísala a oba věděli, že už dlouho nevydrží. Soustředili se na zeď natolik, že si nevšimli vedoucí skupiny netvorů, která se za hlasitého řevu vracela ke zbytku. Neuvědomili si, že už mají jen pár vteřin... Najednou se do zdi zabodla stříbrná vrhací hvězdice. Ještě na ní nebyla zaschlá krev předchozí oběti...Následovala další. Netvoři vrhali na jejich bariéru stále více hvězdic... Nesměli povolit. Kdyby se zeď zhroutila, běhěm chvilky by byli rozřezaní na nudličky... A to doslova. Najednou se těsně vedle nich objevila Mia. Byla bledá a nebýt Jacka, jistě by se okamžitě zhroutila.
"Musíš zvládnout nás oba", vyčerpaně zašeptal Jack. "Zeď se každou chvílí zhroutí" Hermiona nereagovala. Věděla, že to nezvládne...
"Musíš to zvládnout. Jsi přece Hermiona Grangerová!", supěla Mel. "Dokázalas vyluštit všechno o Tajemné komnatě, o baziliškovi a o tom, jak se mu ubránit, doprovázelas Harryho Pottera kamkoliv šel a vždy jsi to byla ty, kdo našel řešení... Kolikrát jsi někomu zachránila život? To zvládneš! Je to jen přemístění..." Mia uchopila oba teenagery za loket, pak zavřela oči a snažila se soustředit. Zvládne to... Je přece Grangerová... A pak s třeskem povolila jejich jediná ochrana, zeď, která je dělila od smrti.
_________
Neslyšela třeskot padající stěny ani zděšené výkřiky svých přátel. Nevnímala jejich vyděšené pohledy a stahující se mračno temna.... Mračno netvorů. Pronesla formuli, ale než stačila zmizet úplně, něco jí škráblo do ruky. Cítila teplý pramen krve, jak jí stéká po ruce, ale soustředila se jenom na přemístění. Zvládne to... Svět se s ní točil, když dopadla na chladný povrch vodní hladiny. Její poslední myšlenka byla, že zklamala...
___________
Další (a doufám že poslední, nejsem si ale jistá jestli se mi to tam všechno vejde...) část na sebe nenechá dlouho čekat...
PS: Omlouvám se za ten pravopis, ale jsem naprosto mrtvá, takže jsem to po sobě ani nepřečetla... Mějte slitování :D :)

První spřátelená stránka...

15. srpna 2007 v 20:59 | Effren |  Spřátelený stránky
Takže mám tu první spřátelenou stránku... Tady odkaz:
Jsou to moc fajn stránky se suprovou povídkou HP a Bílý vlk... Bezva počteníčko, mohu jen doporučit...

52. kapitola - Temná tajemství I

15. srpna 2007 v 13:38 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Ze začátku nevěděla, kam jít. Nikdo se o ní nesměl dozvědět. Nemohla přemýšlet, bylo jí zle. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava, svět se kolem ní točil. Stále ještě tomu nemohla uvěřit. Harry zklamal... Lupin, Tonksová - dokonce i její rodiče.... Všichni mrtví. To nemohla být pravda... Hloupý, dětinský sen. Realita byla příliš krutá. Bolela... Stála u cimbuří věže a sledovala tiché okolí, zdánlivě klidnou noc. Pokoj a mír... Ta slova pro ni dávno ztratila význam. Neznala je. Znala válku, bolest a ztráty, neklid a strach probdělých nocí, radost a neskutečné štěstí, když se vrátil v pořádku. Vztek, když tolik riskoval, zoufalství, propast beze dna, když zemřel ten, který jejímu životu dodával světlo, Ronald Weasley. Lhostejnost vůči světu, když to chtěla skončit. Lítost, když ji Harry zarazil. Zděšení, když to byl on, koho o měsíc později zachránila. Když zjistila, že není zdaleka tak silný a lhostejný, jak vypadal... Bolest z toho, co se nedalo vrátit. Pohled do hlubin ji vzrušoval. Opět měla to nutkání nechat se spadnout... Letět vstříc tmě, hluboko, nekonečností... Pustit se. Dělalo se jí mdlo, před očima se jí rozmazával svět. Uvědomila si, že to jsou slzy. Hořké moře slz... Sklouzla k zemi, opřela se o obrubu věže. Nechala se unášet proudem bolesti... Zklamali. Všichni tři. Zklamala, když nevydržela až do konce. Zklamala, když nepomohla Harrymu to dotáhnout. Když ho nechala trpět. Nevěděla, jak dlouho tam seděla. Začelo se rozednívat, když se Mia zvedla a odhodlaně otevřela červené, uplakané oči. Její tvář ještě byla morká od slz, ale ona věděla, že když zklamala před dvanácti lety, nesmí zklamat teď. Musela jednat. S kamenným výrazem v tváři začela scházet schodiště. Věděla teď přesně, kam musela jít. Co musela dělat. Na tohle byla sama. Nikdo jí nepomůže.
____________
Měl takový divný pocit. Tušil, že se něco stane, hodně brzy, ale nevěděl co. Najednou cítil obavy, strach - ale ne o sebe, ne kvůli tomu, co se stane, ale... Nevěděl, proč se vlastně bojí... Co je důvodem jeho starostí, proč najednou nevydrží chvilku v klidu. Nervózně poklepával prsty o desku stolu, myšlenkami daleko vzdálen. Šlo o něco důležitého... Něco přehlédl...
"Pane Cando!" Dezorientovaně vzhlédl. Úplně zapomněl, kde je... Přímo před ním stála profesorka přeměňování. Nasucho polkl. Rozhodně nemělo cenu se s profesorkou přít... Byla to jednoznačně nejpřísnější profesorka na čkole. Nepřipustila chybu nebo nepozornost... Horší než Snape - pokud to tedy bylo možné...
"Vidím, že mé hodině věnujete velkou pozornost. Máte školní trest, dnes v pět hodin před mým kabinetem" Mlčel. Vůbec to neodpovídalo jeho povaze. Melissa se na něj dosti překvapeně podívala. Pak se obrátila zpět k tabuli, nechtěla profesorku vytočit. Tohle přece nestálo za trest... Stále nevěděla, jestli mu má věřit - nebo ne. Znělo to tak irreálně, tak nemožně... Tak vymyšleně. To nemohla být pravda. Celá te věc s minulostí, Lea, Clem a profesor Snape, Hermiona Grangerová, která vstala z mrtvých... To byl prostě jen jeden z dalších Jackových vtípků.
"Slečno Grandcor", ozval se nas ni mrazivý hlas profesorky. Uvědomila si, že nevěnovala jejímu výkladu žádnou pozornost a zbledla. "Mohla by jste mi říct, o čem jsme se právě bavili?"
___________
Tři Nebelvířané stáli zkroušeně před kabinetem profesorky přeměňování. Nakonec to dopadlo tak, že trest mělo celé trio. Clarissa trochu naštvaně blýskala očima po Melisse, která způsobila její potíže, pak si ale uvědomila, že tím to stejně nenapraví a tak se raději věnovala špičkám svých bot. Nevšimla si proto taky postavy, která zmizela za rohem... Dívčí postavy v uniformě, která se v Bradavicích nosila za dob Harryho Pottera, zrzky s rozježenými vlasy a rudýma očima od pláče.
___________
Nemohla tu zůstat. Nechtěla do toho vtahovat někoho dalšího - a vůbec ne nějaké studenty. Věděla, jak těžké je břemeno zodpovědnosti... Musela najít viteály. Nechápala, proč doposud nikdo nic nepodnikl... Proč se nikdo nesnažil zničit největší zlo všech časů... Proč se nikdo nesnažil bojovat. Za jejího času věděla jen malá skupinka lidí o viteálech: Harry, Ron, Brumbál, Snape a poté i Malfoy - a ona. Malfoy ještě žil. Byl ředitelem Bradavic a jistě si nenechal tíživé tajemství pro sebe. Tak proč? Bylo tu snad ještě něco jiného? Neodvážila se přemýšlet o tom. Představa dalších problémů, dalších ošklivých překvapení a odhalení ji děsila. Co ještě skrývá tento svět za tajemství? Co ji ještě čeká?
____________
Jack zamyšleně klouzal pohledem po chodbě. Mrzelo ho, že dostal kamarádky do potíží, ale současně byl myšlenkami mimo. Přemýšlel o zážitcích posledních měsíců. Nejdřív nová, němá žákyně, která pravděpodobně skrývala mnohem víc, než si ze začátku myslel. Elfka... Nevěděl, proč ho to napadlo. Mia se sice o nějaké elfce zmiňovala, ale neřekla jméno. Mohla to být Lea? Mohla to být dívka, o které si myslel, že ji zná? Zmateně se snažil utřídit své myšlenky. Jako by to všechno do sebe zapadalo... Lea je elfka. Proto všechna ta tajemná, neznámá kouzla, schopnosti... a němost. Leiny rodiče nikdy neuhořeli při požáru, nikdy neměla domácího učitele. Tehdy v noci, kdy je probudil děsivý křik z pokoje dívek... Tess Ember měla pravdu. Byla to Lea, kdo křičel. V cizí řeči. V elfštině. Proto tvrdila, že je němá. Neuměla naši řeč... Vzrušením téměř nedýchal. Bylo to vůbec možné? Existovali ještě elfové? Byly to legendy. Hlouposti... Co ale potom tvrzení Hermiony Grangerové? Neznámá elfka, která vlastně zachránila život Harryho Pottera - a tajemná dívka, kterou nikdo neznal, o které nikdo nic nevěděl, dívka takřka bez minulosti. Dívka, ovládající cizí, neznámou magii. Dívka, která dokázala cestovat časem... Jedna a tatéž osoba. Lea Iris Ignise... Proč ho to nikdy nenapadlo? Už to jméno... Pocházelo ze starého jazyka, z mrtvé řeči... Bylo symbolické. Ale proč? Proč se k nim vloudila, podmanila si jejich důvěru a získala na svou stranu Clema? Proč to všechno? Nač cesta časem? Jack byl natolik zabrán do svých úvah, že si ani nevšiml postavy, která zmizela za rohem chodby. Dívčí postavy, jejiž podobu si vryl do paměti. Postavu dívky, která po dvanácti letech vstala z mrtvých...
__________
Melissa strnule zírala na dubové dveře před sebou. Dveře do kabinetu profesorky přeměňování. Nedělala si ale starosti s trestem. Nebála se... Ona ne. Byla ztracena ve svých myšlenkách. Vedla sama se sebou válku. Věřit Jackovi - nebo ne. Bylo to tak bláznivé... Když na chvíli zvedla pohled, strnula. Postava, která právě mizela za rohem, jí byla důvěrně známá. Z učebnic, starých novinových článků a pamětní desky ve Velké síni... Hermiona Grangerová.
___________
Hnali se hradem, směrem, kterým tušili dívku, přízrak dávno minulých časů. U Vstupní brány ji konečně dohnali.
"Mio", vydechl Jack. "počkej! Jdeme s tebou!" Dívka se vyděšeně otočila. Když spatřila Jacka a dvě dívky, její pohled ztmavl. Došlo jí, že dívky jsou nejspíš Jackovy kamarádky. Pocítila úzkost... Snad její tajemství bylo v dobrých rukou. V očích rudých od pláče se objevil náznak bolesti...
"Ne"
"Nenecháme tě samotnou", zavrčela bojovně Melissa. "Jde taky o Clema... a o Leu"
"Nemůžeme jen čekat... Prosím", šeptla Clarissa.
"Ne"
"Nevyznáš se tady, neznáš dnešní poměry. Nezvládneš to-"
"Ne"
"Můžeme ti pomoct-"
"Nebudu vás vystavovat nebezpečí-"
"Nebezpečné je to dnes všude. Nikde není bezpečno. A na tvém místě bych spěchala...", rýpla si trošku pobaveně Melissa, myslela to ale naprosto vážně. "Jde po nás nejspíš jedna šílená učitelka, které jsme zdrhli z trestu"
"Cože?!"
"Pospěš, ať se dostanem ven předtím, než zavřou bránu" Mia věděla, že tohle nejspíš bude největší chyba v jejím životě, ale nakonec nazlobeně kývla a proklouzla s třemi nadšenými teenagery v zádech bránou...
__________
V době Harryho Pottera bylo šest viteálů zničeno, další dva jim byly známy. Hermiona si ještě přesně pamatovala své i Harryho poznámky...
  • Denník
  • Prsten
  • Medailon
  • Šálek
  • Nagini
  • Moudrý klobouk
  • Runový obětní kámen
  • Voldemort
  • Harry?
První čtyři byly zničeny ještě během jejich sedmého ročníku v Bradavicích. Tehdy ještě byli na hledání tři... Nagini byl zabit v Poslední bitvě. A runový obětní kámen... Kouzlo, které onen večer (den Miiny "sebevraždy")Voldemort vyslal na Harryho bylo přenosné. Runový kámen nebyl ideální schránkou na duši... Ona část duše se měla přenést na Harryho. Ale Mia vběhla do dráhy kouzla... A stala se viteálem místo kamenu. Cítila v sobě to zlo, tu chuť zabíjet. Voldemortovu touhu po pomstě... Neviděla jiné východisko. Zničila viteál dřív, než ji stačil ovládnout. Zabila se... Zničila ale viteál? Nebyl stále ještě v ní, roztahující sítě svého zla? Spřádající pavučinu pomsty? Co když se stane zbraní zla místo tajné síly světlé strany? Po zádech ji přejel studený mráz, když opouštěla školní pozemky. Ačkoliv bylo ještě krátce po poledni, nebe už bylo temné a ponuré jako před bouří... Bylo léto - mělo by být. Ale listy ze stromů dávno opadaly, tráva byla mrtvolně černá a křupala jí jako zmrzlá pod nohama. Všechno bylo mrtvé... Cítila najednou silnou přítomnost zla. Chtělo se jí zvracet, prsty zarývala do země náhlou vlnou bolesti.. Zatočila se jí hlava, jako by měla závrať. Ani si neuvědomila, že upadla. Prsty zarývala do země náhlým přívalem bolesti. Chtělo se jí křičet, ale nevydala ani hlásku. Nemohla se nadechnout, měla pocit, jako by jí někdo páral vnitřnosti rozžhavenou jehlou. Jako permanentní prokletí Cruciem... Nevnímala vyděšené hlasy obou dívek a Jacka, jejich ustarané a vyděšené obličeje se jí rozmazávali před očima...
___________
"Hermiono!" S obtížemi otevřela oči. Cítila se slabá, tak hrozně slabá... Dělalo ji problém nechat oči otevřené. V hlavě jí tepalo bolestí a žaludek měla jako na vodě. Nechápala, co se stalo...
"Můžeš vstát? Není ti nic?", ptala se ustaraně blond dívka s obrovskýma, široce rozevřenýma očima.
"Jo... Je to dobrý..." Hlas se jí třásl. Vstala, ale zapotácela se. Skoro se neudržela na nohou. Znovu cítila všude kolem sebe zlo...
"Musíme jít", řekla rázně. Byla odhodlaná nedát najevo slabost nebo strach... Měla úkol.
"Nemůžeš v tomhle stavu-"
"Nebude to lepší! Působí na mě přítomnost zla, vy jste v tom vyrůstali, takže to nevnímáte, ale pro mě je to příliš velká změna... Všechno je mrtvé, všude je zlo..."
"O čem to mluvíš?", nechápala druhá dívka.
"Než Temný lord zabil Harryho, bylo to tu úplně jiné. Jakmile se dostal k vládě, rozséval kolem sebe zlo. Postupně všechno umíralo... Ve vzduchu je zlo. Ve vodě, v zemi, v každém jednotlivém lístku. Vy jste na to přivykli, ale-"
"Chceš říct, že se ti udělalo špatně protože On tady byl?"
"Nepřímo. Ale má to jednu výhodu. Ta stopa zla nás dovede k viteálům"
"K čemu?"
"K viteálům neboli horkruxům, což jsou části Voldemortovi duše. Jsou uschováni v-"
"To víme, o viteálech se učíme od první třídy, ale netušila jsem že Temný lord-"
"Má jich devět", řekla jenom Mia. Doufala, že jich je jenom devět... Ne více. A pokud budou mít štěstí, bude jich ještě méně. Pokud Voldemort neví, že už šest viteálů bylo zničeno... Věděla o všech, kromě jednoho. Původně předpokládala, že Harry je viteálem, ale to nebylo možné. Musel to být tedy někdo - nebo něco - jiný, kdo v noci zavraždění Harryho rodičů byl v domě... Co všechno se v tomto světě ještě změnilo?
__________