50. kapitola - V plamenech III

7. července 2007 v 12:54 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Prudce otevřel oči. Poslední, co si pamatoval, byl útěk. Kouř. Hromadné přemístění Řádu... Prudce se posadil. Málem znovu ztratil vědomí. Pohled na všechny ty mrtvé ho šokoval. Naklonil se na bok a vyzvracel se. Jejich prázdné oči ho vyčítavě sledovaly. Otřel si ústa. Žaludek se mu zvedal. Ale nejhorší bylo svědomí. Tíha, která na něm ležela, celá tíha posledních dnů i měsíců vyplula na povrch. V očích ho pálily slzy. Pohledem hledal Leu. Zatrnulo mu. Bylo tolik mrtvých... Potácivě vstal. jen o vlásek ho minul zelený paprsek kletby smrti. Uskočil zpět a zakopl o něčí tělo. Dělaly se mu mžitky před očima. Náhle uslyšel vzlyky. Tlumené, tiché, zoufalé.
"Leo", zašeptal. Její havraní vlasy byly jediným záchytným bodem. Dívka klečela u mrtvého těla Nymfadory Tonksové. Křeče projížděly celým jejím tělem. Obličej, mokrý slzam,i, se leskl v rudé záři zapadajícího slunce. Dopotácel se k ní.
"Leo", zašeptal naléhavě. Ačkoliv jemu samotnému nebylo příliš dobře, pořád měl v paměti jejich úkol. Museli se dostat k Hoře, dřív než se tady objeví Temný lord s armádou démonů. Clem opatrně odělala Leiny ruce z jejího obličeje.
"Leo", šeptal. "musíme dál. Nevzdávej to! Prosím!" Nevnímala ho. Stále více slz jí klouzalo po obličeji. Malé, křišťálové kapičky dopadaly na spálenou zem.
"Je to moje chyba", vzlykala. Clem si uvědomil, že jí nejspíš mepřemluví. Byla v šoku... Vytáhl ji na nohy. Dívka se vůbec nebránila, nechala ho, aby si přehodil její ruku přes rameno. Pomalu se s ní vlekl posledních padesát metrů k hoře Gëa. Dívka ho nevnímala. Clem cítil její slzy, její bolest jako vlastní. Tiše k ní promlouval. Naštěstí byli mimo bojiště, jinak by se nejspíš neměli šanci dostat k Hoře. Konečně stanuli na úpatí velikánu. Strmé srázy, hrubý kámen, strže a propasti. Zapotácel se náhlou únavou a upadl i s Leou na horkou, rozpálenou zem. Držel ji a snažil se posbírat sílu, ale vyčerpal i poslední rezervu. Pocit selhání se v něm začel rozšiřovat jako lesní požár. Takhle přece nemohli skončit... Najednou cítil přítomnost zla - silnější, než kdy dřív. Unaveně otevřel oči. Jeho pohled klouzal po bitevním poli, kde všichni ustali na chvilku v boji, až k vrcholu Hory nad sebou. Celé nebe ned ním pokrývala tma... Cáry temnoty. Armáda démonů, kteří zabíjeli pouhou myšlenkou. Takže tohle byl konec... Pomyslel si hořce. Najednou jeho pozornost opoutala asi desítka zelených paprsků ze strany Smrtijedů. Podivné ale bylo, že přicházely z jejich vlastních řad... Muž s mastnými, černými vlasy ve Smrtijedském plášti metal kletby po svých vlastních. Asi patnáct Smrtijedů se sklátilo k zemi, následovalo ještě alespoň pět dalších něž si Smrtijedi uvědomili, co se děje. Ten chlap to nemohl přežít... Během chvilky ho zasáhla zelená kletba smrti do zad. I na tu vzdálenost Clem rozeznal v mužově obličeji uspokojení. Severus Snape právě zemřel rukou Rudolfuse Lestrangea. A vzal s sebou dvacítku Smrtijedů...
____________
Harry Potter strnul uprostřed pohybu. Měl pocit, že mu vybuchne čelo. Jizva hořela. V křečích padl na kolena, svíral si čelo rukama. Nepostřehl množství smrtících paprsků, vyslaných Severusem Snapem, nepostřehl smrt asi dvaceti Smrtijedů, nepostřehl zelenou kletbu, která se jako jedovatý had vpila do zad nenáviděného profesora, zrádce dvou stran a muže, který zabil nejmocnějšího čaroděje všech dob. Bolest neustávala. Horké slzy bolesti ho pálily na tváři. Bolest... Voldemort. Byl tady. Cítil přítomnost svého rivala naprosto jasně, jako by stál vedle něj. I přes bolest zvedl uslzené oči vzhůru. Strach ho sevřel jako železná rukavice, jako vlezlý chlad jim projela panika. Rudé nebe bylo nad legendární horou Gëa pokryto Temnem. Démony. A na samotném vrcholu Hory stál On. Jeho rudé oči, dychtící po krvi se chtivě leskly mezi tmou démonů. Nejhoršími stvůrami podsvětí. Zabíjeli myšlenkou. Způsobili nepopsatelnou bolest. Zbraň, o které doufal že ji Voldemort nezíská. Marně. Pokud měl přijít konec, přišel. Tohle byl konec. Bolest v jizvě ho málem porazila, ale on se postavil. Pokud má zemřít, tak s hrdostí. Teď a tady... Věděl, že je jediný kdo má šanci zastavit démony. Zvedl pohled svých smaragdů vzhůru. jeho pohled se střetl s tím Voldemortovým. Byl to souboj dvou sil. Dobro a zlo. Světlo a tma. Vkládal do svého pohledu veškerou zlost, nenávist... Ale i lásku a přátelství, které cítil k těm, na kterých mu záleželo. Ron. Mia. Za dobro. Za světlo. Zatlačil Temného lorda zpět. Vyhrál. Naposled. Odvrátil se. Jeho rty němě šeptaly slova, která měla zastavit démony. Otočil se na východ, aby dodal kouzlu větší sílu. Pomalu, v rytmu tichých slov zvedal ruce. Ze špiček prstů ma začely sršet jiskry. Tohle byla najstarší rituální magie. Bez hůlky. Mocná, tak, jak magické jádro ukryto v hoře Gëa. Harry sbíral magii, která tu všude proudila. Všechnu sílu vložil do toho jednoho zaklínadla. Rituálu. Jeho rty dořekly poslední slovo. Z prstů se mu začelo linout světlo. Brzy byl obklopen plameny světla. Čistě bílá, barvy nevinnosti, barva světla, barva toho, za co bojoval. Démoni zavřeštěli. jejich výkřik mu pronikal až do morku kostí. Bylo to snad tisíckrát horší než Voldemortův smích. Přesto zůstal stát vzpřímeně, dokud poslední kapička světla nenašla svůj cíl. Poslední démon se rozpadl na cáry. Nebe opět bylo čisté, ve své krvavé kráse. Harry spustil ruce. Byl vyčerpaný, téměř omdléval. jen silou vůle se držel na nohou. Jeho pohled klouzal po bitevním poli. Stovky, tisíce mrtvých. Démoni nerozlišili mezi světlam a tmou. Mezi Řádem a Smrtijedy. Najednou pohld jeho jiskřivých očí padl na muže s bolestí skřivenou tváří. Muže, kterého miloval jako otce. Jediného, kdo mu zůstal. Vlkodlaka, který mu tolikrát zachránil život. Jeho mrtvé oči ho jakoby vyčítavě sledovali. Osamělý výkřik protrhl Pláně. Viděl jedovatě zelený paprsek, který se k němu závratnou rychlostí řítil. Harry viděl přicházet svou smrt. Věděl, že selhal. Neunesl tíhu svého úkolu. Poslední slza. Poslední nádech. Poslední, horečnatě šeptané slovo zaklínadla, kterým chtěl zapečetit svou smrt. Zaklínadlem, kterým přenesl svou moc na někoho, kdo dokáže pokračovat v jeho úkolu. Které předalo jeho břemeno někomu jinému. Ve chvíli, kdy do Harryho Pottera narazila kletba smrti, vyslaná nejobávanějším čarodějem všech dob, Pánem zla, byl obyčejným mudlou. Jeho magie ležela na bedrech někoho jiného... Někoho, kdo měl sílu měnit budoucnost. Protože minulost musíme nechat takovou, jakou je. Tělo Harryho Pottera tiše padalo na zem. V jeho očích se nezračila porážka, ani strach. Udělal to, co musel. Udělal vše, co mohl. Možná prohráli jednu bitvu. Snad prohráli i tuto válku. Ale Světlo se nikdy nepoddá. Teď - nebo za deset let. Budou vyčkávat, skryti, připraveni zaútočit. Silnější než kdy dřív. Ne s Vyvoleným v čele, už ne, ale s někým, kdo je povede až do konce. Prach zavířil, když jeho tělo dopadlo na spálenou zem. Hrobové ticho. Nikdo nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Teď je ovládl strach a beznaděj. Ale Světlo se nikdy nepoddá...
____________
Sledovali s hrůzou rozšířenýma očima tělo Harryho Pottera. Zdálo se jim, že padá věčnost. Leiny slzy nemohly vyjádřit její žal. Poslední bitva se blížila ke konci. Nemohli odtrhnout oči od bojiště. Byl to děsivý a zároveň mýtický pohled. Hrobové ticho, které se rozhostilo pláněmi bolelo. Pohled na vlastní konec ubíjel. Jemné křišťály jejich bolesti máčely zemi. Tolik mrtvých. Nemluvili. Tohle všechno bylo tak nereálné... nemožné. Mimoděk drtil její ruku. Vítr zvířil na chvíli prach. Když klesl, naskytl se jim pohled na to, co mnozí nazývali konec nadějí, smrt víry. Zdrcené obličeje, slzy. Prach na špinavých obličejích, krev. Rudá barva... A pak najednou krutý smích, rozléhající se tichem. Výkřiky těch, kteří zvítězili. Výkřiky plné radosti, výkřiky pohrdání nad těmi, kteří tu stáli jak opaření, nevěřícně, plni bolesti. Najednou se v očích Řádu objevilo nové odhodlání. prcní přemístění, následováno desítkou dalších. Brzy na Ohnivých pláních nezbyl nikdo Světlé strany. Smrtijedi se smíchem oslavovali své vítězství. Těla mrtvých vzplanula hustým, černým plamenem. Ohnivé pláně dnes už podtuhé hořely. Na nebi se zablesko. Během okamžiku bylo nebe pokryto černými mraky. Zahřmělo, pak začelo pršet. Nevěděli, jak dlouho tak vedle sebe seděli, strnulí hrůzou, neschopni pohybu. Déšť jim smyl slzy z tváří. Vítr rozfoukal těžký dým. naskytl se jim pohled na destrukci, na zkázu. Tiskli se k sobě. Na úpatí Hory, pod strmými srázy, vzdáleni od mrtvých, ale ne dost daleko. Další blesk ozářil krajinu. Jejich unavené oči stále viděli zelené paprsky smrti, které se jak hadi vpily do objetí. Nepohnuli se. Nechali déšť smývat jim tváře, jako by tím smyli i část viny, která na nich ležela jak těžký balvan. Po dlouhé chvíli se podívali jeden druhému do očí. Prázdnota, bolest, lítost nad ztrátou. Zablesklo se - naposled.
____________
Poslední blesk ozářil krajinu, když Crabbe zamířil k místu, kde předpokládal dvě těla, k úpatí Hory. Pak se zahřmělo. Měl pocit, že je to věčnost, než zvuk hromu dozněl. Když došel na ono místo, nenašel nikoho. Jenom na chladném kameni byla krvavá stopa... Místo, kde před nedávnem vedle sebe leželi chlapec a dívka z jiného času, z jiné doby, z jiné reality, bylo prázdné.
___________
Takže tohle by byla 50. Prosila bych prosím alspoň nějaké komenty, protože, uznejte sami, tohle je jednoznačně nejdelší kapitla, kterou jsem ze sebe kdy vymáčkla. Bohužel se to všechno nevešlo ani do jedné, ani do dvou částí... 51. kapitola bude o Sarimovi Snapeovi, už by to taky chtělo trochu akce, ne? takže se máte co těšit.... Snad další kapitola téhle délky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Palinka Palinka | 7. července 2007 v 16:23 | Reagovat

Moc hezké, ale strašně smutné doufám, že další kapitola bude trochu veselejší a co nejdřív...

2 kaikatra kaikatra | Web | 7. července 2007 v 16:32 | Reagovat

Sestřičko... To se ti fakt povedlo =) Už těším na další!! Ha a mám první komentík -D

3 kaikatra kaikatra | Web | 7. července 2007 v 16:32 | Reagovat

druhý-..

4 Siria Siria | Web | 7. července 2007 v 18:04 | Reagovat

Nádherná, ale smutná kapča! Moc se ti povedla - a uznávám, že byla zatím ze všech nejdelší :-)) Doufám, že další přidáš co nejdřív :-))

5 Giner Giner | 7. července 2007 v 21:05 | Reagovat

Byla to nádherná kapitolka:-) a máš pravdu, byla nejdelší;-)

6 kikina kikina | E-mail | 3. dubna 2008 v 17:13 | Reagovat

seš dobráje to dokonce lepsí než originál harryho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama