50. kapitola - V plamenech I

7. července 2007 v 12:54 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Bylo ráno, ale i přes to bylo horko na padnutí. Poslední červencový den právě začal. Probudil se s plameny na obloze. Nebe hořelo, rudá se prolínala do žluté, černé, splývala do světlého tónu barvy pomerančů a přecházela do barvy krve, když se ten den ráno probouzeli a mlčky hleděli na oblohu. Jako by vyjadřovala všechnu starost, všechen strach, všechny obavy posledních měsíců. Svět v plamenech. Srdce v plamenech. Nebylo to ráno jako každé jiné. I ze zdí starého hradu byla cítit předtucha toho, co se dnes mělo stát. Mělo stát a stane. Mimoděk sevřel její ruku. Měl strach; zcela přirozený, panický strach, který ho svíral a nepouštěl. Jedinou útěchou mu bylo, že není sám - není a nebude. Dívka po jeho boku mlčky opětovala stisk. Její ruka se slabě třásla v jeho sevření. Měla strach. Tak jak všichni. Mlčení se protahovalo, ale jim to nevadilo. Teď nebyl vhodný moment pro slova. Plané slova útěchy nezmohly nic v porovnání s důvěrou a silným poutem, které mezi nimi vzniklo. Trvalo to jen pár okamžiků, než se zlatavý kotoul světla vyhoupl na obzor, ale jim to připadalo jako věčnost. Nebe, ještě včera zatažené a temné, nabylo na okamžik barvu krve. Říká se, že nebe pláče, ale nyní krvácelo. Ronilo krvavé slzy pro ty, kteří dnes najdou smrt v bitvě. V Poslední bitvě. Cítil, jak ho zamrazilo v zátylku. Zježily se mu všechny chloupky; snad ho ten pohled vrátil do reality. Odtrhl zrak od ranní oblohy a obrátil ho k ní. Černé, havraní vlasy měla dnes stažené do pevného copu. Byla vážná, napnutá a připravená každým okamžikem zaútočit. Zničit. Skončit to. Smaragdové oči v jejím obličeji zářily zpod tmavých kruhů. Věděl, že tohle byla jen jedna z dalších nocí, kdy nespala. Neposlušný pramen vlasů jí spadl do obličeje. Neodhrnula si ho. Stála jako socha, vyřezaná mistrem všech mistrů. Dokonalá skulptura. Její tvář byla částečně ve stínu, temná, tajemná, mystická. Tak, jako ona sama. Snad po sté se ptal, jestli je to skutečně ona. Co o ní ví. Znal ji? Co před ním skrývá? Nedostal odpovědi. Nejspíš nedostane. Z jejích očí nemohl vyčíst, co si myslí, ale viděl stesk a bolest, přehlušující strach. Loučila se - se vším, co tu nechá. Dnes večer se odehraje Poslední bitva, na Ohnivých pláních u hory Gëa. Bude to konec - ale ne jejich. Cesta, kterou si nedobrovolně zvolili, byla dlouhá, temná a těžká. Konec v nedohlednu. A začátek dávno ztratili z očí. Kdy to všechno vůbec začalo? Ve chvíli, kdy ji poprvé uviděl, tehdy ve vlaku? Tehdy, když na začátku školního roku napadli Smrtijedi školu a málem zabili ředitele Malfoye?Tehdy, když se jim poprvé zmínila o Kometě? Když se vydali do podzemního tunelu, prozkoumali jezero a nakonec našli Komnatu? Nebo až když se ocitli v Mezisvětě, obeznámeni se svým úkolem? Nemohl to říct - nedokázal. Zabloudil očima zpět k oknu, odkud předtím pozorovali nebe. To, co viděl na obzoru, temný pruh jakoby prachu rozhodně nebyly mraky. Pán zla zhromažďoval svou armádu. Boj vypukne - velmi brzy.

___________

Stála mlčky, ale hlavou jí vířilo tisíce věcí, které by mu chtěla říct, slova, fráze, něco, co by ho povzbudilo, co by mu pomohlo - a to, co mu zatím nestihla říct. Na obzoru se začaly objevovat temné, černé mraky. Zarazila se, když si uvědomila, co to skutečně vidí. V dáli, ještě pod hřebeny Aërských hor, jak je nazývali elfové, shromažďoval Voldemort své temné síly. Brzy vypukne bitva, na kterou nikdo nezapomene - bitva, která pro mnohé bude koncem. Smutně odvrátila pohled od děsivého scénáře a zaměřila se na chlapce, který stál vedle ní - chlapce, který stál po jejím boku, až do konce, navzdory všem bolestem, strachu i problémům. Když skončil školní rok, nebyli jediní kdo zůstávali přes prázdniny. Ona ale byla jediná ze Zmijozelu, která nejela domů - za rodiči, nebo k těm, kteří si rodiče říkali. Nechtěli jí dovolit zůstávat v Nebelvírské společenské místnosti, ale Clemovi se podařilo přemluvit ředitelku. Byla mu za to neskonale vděčná - nedokázala si představit, jak by trávila čas bez něj. Uvědomovala si moc dobře, že to co ke Clemensovi cítí není pouze přátelství - ale zatím se to neodvažovala říct, ani myslet. Měla strach - strach, že o něj přijde. Sevřelo se jí srdce při pomyšlení, co je dnes večer čeká. Pamatovala si na ony řádky...

...a nakonec nadešel čas na poslední bitvu. Vyvolený a jeho stoupenci na jedné straně, mocnosti zla na druhé. Den očekávaný mnohými kouzelníky byl 31. července, v den, kdy se narodil - a zemřel - tehdy osmnáctiletý Harry Potter. Obě strany bojovaly statečně a byly si téměř rovny, dokud Pán zla nepovolal mocné démony z podsvětí, kteří oběť zabíjely pouze myšlenkou. Na obou stranách byly tisíce mrtvých, ovšem ztráta největší byla též ztrátou zkázy - zatímco Vvolený bojoval s démony, Pán zla na něj záludně vyslal kletbu smrti. Když padl Vyvolený, který svou mocí zahnal démony, Pán zla zvítězil a od té doby je samozvaný vládce. Ovšem okolnosti smrti Pottera jsou nejasné, jelikož zaklínadlo, které vyslovil před smrtí, nikdo nezná. Mnozí se domnívají, že učinil poslední krok k zastavení démonů, ale jiní spekulují nad možností, že Vyvolený na poslední chvíli uschoval svou duši a vrátí se, aby dokonal svůj úděl...

Úryvek z knihy, kterou četla hned při příchodu do světa lidí - na místo, kam patřila. Opět se obrátila zpět a pohlédla, snad naposled, z okna v nebelvírské společenské místnosti. Armáda zla se soustředila u soutěsky před Pláněmi... Ano, vyčkávali na vhodný okamžik. A mračno temnoty zdaleka nekončilo... bylo jich stále víc, jejich nezastavitelný proud ničil vše, co se mu dostalo do cesty. Naštěstí tato část hor byla téměř neobydlená, jinak by už nejspíše bylo mnohem více mrtvých. Odtrhla se od obrazu vlastní zkázy a jako první promluvila:

"Je čas jít"

____________

Proklouznout kolem těch, kteří školu měli ochraňovat před útoky nebylo těžké. Na pozemky se dostali celkem lehce, teprve pak je čekal opravdový problém. Stráže byli strategicky rozmístěny po celých pozemcích a oni nemohli riskovat, aby je někdo uviděl. Clemens v knihovně našel kouzlo, které jim zaručilo několik chvilek, během kterých se mohli dostat tam, kam potřebovali. Bylo to maskovací kouzlo druhého stupně, jediný háček ale byl v tom, že ten, který je prováděl, zůstal odhalen - kouzlo na něj nepůsobilo. Proto se domluvili, že jako první půjde Lea, skryta Clemovým kouzlem, a až dorazí ke kraji školních pozemků u Zapovězeného lesa, použije to samé kouzlo na Clema. Tím si ušetří dlouhé, zbytečné vysvětlování a jisté podezdření ze strany učitelů, kteří zůstávali na hradě.

"Můžeš", zašeptal Clem nervózně a roztržitě si projel rukou světlé vlasy. Poznala, že má strach. Chtěla mu říct něco, co by ho povzbudilo, něco, co by mu pomohlo, co by mu ukázalo, že není sám, ale zarazila se, když uviděla jeho výraz.

"Hodně štěstí", zašeptala jenom. Pak se váhavě naklonila a jemně ho políbila. "Zvládneš to, věřím ti." Stiskla jeho rameno a povzbudivě se usmála. Pak opatrně vystoupila z jejich úkrytu - keře hned vedle vstupu do hradu. Clem se na ni pochybovačně podíval, než rychle mávl hůlkou ve spirále a pronesl zaklínadlo:

"Occulus corpus duali serpe maxima", zašeptal a tvář se mu rozjasnila, když zjistil, že kouzlo účinkovalo tak, jak mělo. Dívka se zcela ztratila. Neslyšel ani kroky - maskovací kouzlo tlumilo veškeré zvuky. Hleděl upřeně na místo, kde se Lea měla objevit - osamnělý strom hned zkraje lesa, jehož větve dosahovaly až na zem a který nabízel ideální skrýš, ať už pro lidi nebo pro zvířata. Najednou se jedna z nízkých větví pohla, a jelikož bylo bezvětří, mohl se Clem radovat z úspěchu první části plánu. Neuvědomil si ale, že strom byl vidět ze všech míst - jeho pozice spíše odhalovala než skrývala.

_________

McBeck, bystrozor první třídy a držitel Merlinova řádu třetí třídy zaostřil dalekohled na místo, kde na vteřinu zaregistroval pohyb. Osamnělý strom hned u kraje lesa, jehož větve dosahovaly až k zemi. Ideální úkryt... Už z opatrnosti nevyvolal okamžitý poplach. Věděl, že by to mohlo ty, kteří se skrývali pod košatým stromem vyplašit - a dalo by jim to šanci na útěk. A McBeck nikdy nikoho nenechal uniknout... Nechtěl to měnit. Nestál o to, aby mu někdo sebral slávu, která mu právem náležela. Zůstal nehybný, bez sebemenší chyby v koncentraci. Napínal zrak a sledoval místo, kde viděl vetřelce. Předpokládal, že se jedná o zvědy - s největší pravděpodobností zvědy Smrtijedů. Jen na okamžik se jeho pozornost obrátila vzhůru, k hořícímu nebi. Ustaraně si promnul bradu. Věděl, že něco přijde - něco zlého. Temné mraky na rudém obzoru tomu jen napovídaly... Jeho pozornost upoutal záblesk světla, pro normálního člověka nepostřehnutelný. Paprsek kouzla spod stromu. Usoudil, že je správný moment na útok. Seskočil ze skalky, za kterou se skrýval, a bez prodlení zamířil přímo ke stromu. Uchechtl se, když si představil to, co se právě chystal udělat...

"Incendio!", namířil hůlkou na ztrouchnivělé větve. Třikrát, čtyřikrát to zopakoval. Ve větvích zapraskal oheň. Zasáhl svůj cíl. Obrátil se na místo, kam by kouzlo mělo doletět. Jeho cvičené oko okamžitě zaznamenalo úhel kouzla, započítalo odchylku i případnou chybu. Pohled mu padl na keř hned u vchodu do hradu. Rozběhl se k němu, nevnímajíc křik svých kolegů, kteří, upozorněni ohněm, přibíhali na místo činu. Najednou do něčeho narazil - v plném běhu. Letěl k zemi, aniž by si uvědomil, co se stalo. Jakmile dopadl, instinkt ho varoval. Někdo tu byl. Protivník. Překulil se na bok - právě včas, protože na milimetr přesně místo, kde předtím ležel vybuchlo. Vyslal několik omračujících kleteb, jednu z nich také silnější. Neviděl protivníka - a to byla nevýhoda. Uvědomil si, že paprsek kouzla musel být maskovací - někdo se snažil dostat ven z hradu, ne dovnitř.

"Počkejte!", vykřikl na své kolegy, ale už bylo pozdě. Někdo tady věděl přesně, co dělá... Všechny stráže se soustředili na jediné místo. A právě to nejspíš zamýšleli ti, kteří ho jako první v jeho dlouhé životní dráze přelstili.

__________

Všimla si právě včas muže, který se rychlým tempem blížil k jejímu úkrytu. Vysoukala se spod větví a udělala pár kroků do lesa, téměř ve stejnou chvíli, kdy strom začel hořet. Potlačila výkřik a začela horečně přemýšlet. Objevili je - otázka ale byla jak. Pak si uvědomila, že tu není sama. Clemův čas mohl každou chvíli vypršet, potřeboval pomoc. Nesměli ho vidět...

"Occulatum maximum temporus delta pensio!", zašeptala silné zaklínadlo. Jeho cílem bylo skrýt osobu, na kterou v danou chvíli myslela. Nemusela k tomu Clema ani vidět... Nevýhoda ovšem byla, že kouzlo zanechalo silnou magickou stopu, podle které šlo lehce zjistit o koho jde. Teď to ale bylo jedno - museli odtud pryč.

____________

Ve chvíli, kdy bystrozor zapálil Lein úkryt, se v něm začala vařit krev. Nedbaje na vlastní bezpečnost zastavil a vyčkával. Muž, zjevně spokojen se svým výkonem, se podle Clemova předpokladu rozběhl přímo k němu. Clem vyčkával. Viděl tento trik tolikrát v mudlovských filmech - tak proč ho nevyužít? Nastavil muži v plném běhu nohu. Když se ten odporoučel k zemi, chladnokrevně na něj vyslal Bombardo. Mohl ho zabít. Ale minul. Nevěděl, jestli toho lituje nebo jestli se mu ulevilo. Rychle se sehnul, aby se vyhnul odzbrojujícím a omračujícím paprskům. Pak na nic nečekal a rozběhl se k Leině úkrytu. Všiml si při tom asi desítky dalších bystrozorů, kteří se rychle přibližovali. Ve chvíli, kdy se chtěl pustit do hašení hořícího stromu ji uslyšel.

"Cleme, sem!", vykřikla přidušeně. V běhu uhnul dalšímu zbloudilému paprsku. Když ji uviděl, ulevilo se mu. Objal ji.

"Vyděsila jsi mě", zašeptal.

"To ty mě taky", usmála se. Pak zvážněla.

"Occulatum finite", zašeptala. "Je divný líbat se s neviditelným", ušklíbla se. "Nemáme teď ale čas - musíme spěchat."

___________

Z temného lesa se vynořily dvě postavy. Únava se jim jasně zračila v tváři, na mnoha místech natrhnutý hábit, modřiny a čerstvé škrábance jim dodaly děsivý nádech. Vypadali, jako by přišli z bitvy. Ale oni měli právě tam namířeno... do bitvy.

"Máme už jenom čtyři hodiny čas", zašeptala černovlasá dívka ustrananě. Vlasy, původně stažené v tlustém copu nyní vlály na všechny strany. Jehličí, které měla ve vlasech jí dodávalo na divokosti. Nespoutaná. Chlapec vedle ní se zdaleka netvářil tak vážně. Jen smutné, modré oči prozrazovaly jeho strach. Čtyři hodiny...

"Ani jsem se nerozloučil…", zašeptal nepřítomně. Dívka se zastavila a chytla ho za ruku. Sevřela jeho dlaň ve své.

"Nemůžeš za to."

"Mohl bych to zastavit..." Poznala tichou vyčítku v hlase.

"Cleme, nemůžeme to změnit, je to jen zkouška!" Jen zkouška. Bylo to daleko víc. Pro Leu tohle byl okamžik, který jí nejspíš vzal rodiče, okamžik, který zničil naděje a tisíce životů, pro Clema chvíle, která vzala všechno, v co věřil - vše, v co tehdy věřilo Světlo. Vzal naději. Dali by cokoliv, aby mohli změnit minulost. Jen chvilku, jen... Jen tenhle dnešní den. Ale nešlo to, Nejstarší zákon, Pax tempus desperatum, nešlo prolomit. Byl to zákon mágů, zákon, jehož počátky ležely hluboko v hoře Gëa, na místě, kde pramenila veškerá magie. Na místě, kam oni měli namířeno. Jen málo kouzelníků v dějinách dosud stanulo na legendární hoře, ještě méně jich však vědělo o existenci legendy, která se k hoře vázala. Legendy, která nyní ukazovala směr jejich cesty. Byla to legenda, příběh starý tak, jak samotná magie. První mágové se ve svých rozepřích dostali až na samotný vrchol moci, vrchol šílenství, zlosti, na místo, které bylo mezi životem a smrtí, mezi realitou a něčím, co se nedalo popsat. Dostali se na vrchol bojů, na hrot nože. Mocnosti Soudu Temnot a Soudu Světla, které jsou silnější než kterákoliv síla země, ty, které sídlily na místě, které pro mnohé bylo nicotou, pro jiné ráj, na místě, které nazýváme Mezisvětem tehdy rozhodly, že Osud musí zasáhnout. Byly stovky, ne-li tisíce mrtvých, ale Mágové v šílenství a opojení moci neznali hranice. Jejich síla se zvětšovala, až dospěli k místu, které nešlo překročit. Dokázali samotným slovem zničit, zabít, deformovat, jediné slovo stačilo k vyvolání tornáda, k smrti tisíců. Tehdy zasáhly Mocnosti Soudů. Vytvořily v hoře, která už za vlády pohanství byla uctívána jako božské sídlo něco, co nikdo nedokázal popsat, něco, co nikdy nikdo nespatřil. Zabavily Mágům největší část jejich moci a uzavřely ji v hoře Gëa. Vytvořily zákony, které nešlo prolomit, pravidla, která měla zabránit v nová válce mágů. Moc, odebrána mágům pro záchranu světa je prý dodnes skryta uprostřed, v jádru Hory. Je to pramen veškeré magie. Bylo-li by toto jádro zničeno, zmizely by ze zemského povrchu nenávratně i poslední síly pradávných, prvních mágů. Říkalo se, že ten, kdo stanul na posvátné hoře, ať už mladý či starý, zkušený mág či učeň, temný či světlý člověk - každý, kdo stanul na Hoře získal něco, co mu nikdo nemohl vzít. Výstup na horu Gëa byl ale téměř nemožný: strmé, téměř kolmé skály bez sebemenší puklinky, stovky metrů hluboké srázy a kouzla, která byla stará jak pověst hory samotná. Podle zápisů Godrika Nebelvíra byl výstup natolik náročný, že vyžadoval víc než jen veškerý magický potenciál. "Moment síly", tak byl nazýván okamžik, kdy člověk poprvé stanul na vrcholu Gëa. Godrik ho popisoval jako chvíli, kdy získal zpět část sebe samotného, kterou ztratil díky zlu a jeho svodům, jako chvíli, kdy pro něj splynuly všechny protiklady do jednoho. A právě na tu horu měli namířeno Clem s Leou. Netušili, jak se na ni dostanou - jestli se na ni vůbec dostanou a co bude jejich úkolem. Podle svědectví těch, kteří přežili Poslední bitvu se sám lord Voldermort objevil se svou armádou stínů na vrcholu hory. Získal tedy moc, která mu byla odebrána. Byl na místě, kde měli být i oni dva. Ale jak se tam měli dostat?
_____________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama