Červenec 2007

51. kapitola - Střepy

8. července 2007 v 12:04 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Nevěděl, co si o tom má myslet.
"V dobách, jež dávno minuly, ve staletí vlády králů, v období mocných mágů čtyř se odehrála sága, jejiž počátky i konce skryté nám jsou. Ale dnes se historie probudí, příběh napsán bude znovu, ač s neurčitým koncem. Dnes v noci rozhodne či světlo a tma, či láska a smrt. I ty vol s rozmyšlením, jenž věz, že odpověď hledaná po léta ti leží u nohou. Strany tři se utkají, v boji lásky naděje a moci, v temnotách a smrti se stranou těch, jež věří. Dnes večer nastane již to co staletí je skryto - dnes se probudí. A pohleď dolů, na počátek, než rozhodneš o konci, protože nejsi jediný, jež Moc má..."
Byla to věštba? Co to mělo znamenat? Najednou Sibylla otevřela oči. Nikdy neměl rád pohled těch příliš velkých, tajemných očí, ale dnes vyděšeně ucukl při pohledu na zlobu, která v těch očích byla skryta. Pustil ji a vyděšeně ustupoval. Nedokázal odtrhnout svůj pohled z jejích očí... Byly to oči jeho pána. Rudá barva, oči bez bělma. Rudé jak krev. Oči Voldemorta. Snažil se vyprostit ze sítě jejího pohledu, ale každým pokusem si ho přidržela pevněji. Nehýbala se. Pouze její oči se do něj vpíjely... Hloubjeji, hloubjeji... Až už to nešlo dál. Najednou měl pocit, jako by se jeho tělo odpoutalo od země, jako by létal, byl volný. To ovšem netrvalo dlouho. Najednou se ocitl v místnosti, kterou tak důvěrně znal. Sklepní kabinet jeho otce... Seděl tam. Stále byl stajný, jako ho měl v paměti... Chtěl se k němu vrhnout, chtěl jít k němu, promluvit, vykřiknout... Nešlo to. Vzpouzel se, snažil se uniknout z cizího sevření, aby se mohl přiblížit k otci... Bezvýsledně. Najednou si všiml další osoby, která byla v místnosti. Černé, nespoutané vlasy, zelené oči... Aera Potterová. Byla starší, než si ji pamatoval. Mohlo jí být kolem třiceti... Nezměnila se. Pouze rysy v obličeji ztvrdly, ženské rysy byly výraznější... Co tady dělala? O něčem mluvila s jeho otcem. Nerozuměl, o čem. Snažil se rozumět tomu, co říkala... A najednou to slyšel tak jasně, jako by stál přímo vedle ní. Kde vlestně byl?
"Severusi... Já-"
"Aero! Tohle je-"
"Musela jsem odejít"
"Mohlas mi alespoň něco říct!"
"Nikdo to nesměl vědět! Nevěděla jsem tehdy, komu můžu věřit a komu ne!"
"Nemělas právo mi šestnáct let zatajovat, že mám syna!"
"Já-"
"Postaral bych se o něj! Nemusel všechny ty roky-"
"Byl v bezpečí!"
"Nemá žádnou školu, neví ani, co je to hůlka! Bude mu šestnáct! A hlavně, v životě jsem ho neviděl a-"
"Nemůžu za to!" Severus Snape chvíli mlčel.
"Když jsme se tehdy poznali, slíbilas mi, že mě-"
"Nemohla jsem to dodržet! Zabili by mě, jako Jamese a-"
"Rodiče se tě při narození zřekli, málokdo v tobě viděl Jamesovu mladší sestru! Sám jsem se to dozvěděl až-"
"To je jedno! Šli po nás, chápeš? Musela jsem se někam skrýt!"
"Mohlas mi říct, že-"
"Podívej, nemám chuť se s tebou hádat!"
"Čekáš dítě-"
"Kde vidíš problém?"Severus Snape zaraženě mlčel. Už o poznání klidnějším tónem pokračoval:
"Jde jen o to, že Sarima jsem vůbec neviděl - a je to taky můj syn - a tady se všechno přiostřuje, vypadá to, že brzy dojde k Poslední bitvě a-"
"Prosimtě, to ještě pár let potrvá!"
"Brumbál slábne. Potter - tedy Harry - už zná tajemství viteálů a-"
"To ještě nic neznamená!"
"Brumbál něco tuší" Zmlkla. Její pohled zjihl.
"Tentokrát neodejdu", zašeptala. "nebudu se zbaběle schovávat"
"Nebyla jsi zbabělá... Jenom jsi reagovala bez přemýšlení, viď?", usmál se konečně Severus. I Aera se uvolnila.
"Je mi to líto", zašeptala po chvilce mlčení. "Sarim si myslí, že nemá rodiče - nezná mě. Dala jsem ho na nejlepší Elfskou školu... A od té doby jsem o něm neslyšela. Ale ředitelka zná tvé jméno, kdyby se něco stalo, dozvěděl by ses to jako první" Severus se na ni zaraženě podíval.
"Ty ses ho vzdala? Prostě jsi ho... odložila?", šeptal nevěřícně. "Tos neudělala..."
"Udělala", kývla Aera. "Používala jsem krycí jméno - Auris z města Cerissa. I u elfů jsou zrádci, lidé nazýváni posli. Dokáží putovat mezi světy a někteří z nich se přidali ke zlu..." Sarim to celé pozoroval naprosto nevěřícně. Nesnažil se vůbec uniknout ze sevření rudých očí. Byl jako paralizovaný. Jeho otec, Severus Snape, a jeho matka, Aera Potterová... To nebylo možné. Jeho matkou nemohla být Potterová! Nemohla to být ta dívka, kterou tady poznal... Ne ta, kterou... Kterou nejspíše miloval. A nejspíš má sourozence... Panebože. Jeho matka třeba ještě žije. Třeba ještě je u elfů... Najednou opět cítil ten tlak. Snažil se to zadržet, zůstat u svých rodičů, zůstat, aby porozuměl... Ale nemohl. Bylo to silnější než on.
___________
Když se probral, ležel na zemi poblíž vchodu do Společenky. Bolelo ho celé tělo. Nejdřív si nevzpoměl, co se stalo, pak se mu ale ta vzpomínka vrátila jako úder palicí. Strávil tady dva měsíce ve společnosti své matky, naprosto se před ní ztrapnil... A vůbec nic o ní celkově nevěděl. Ze Severusovi hádky s Aerou vyrozuměl, že se jí rodiče po narození zřekli. Vlastně se Aery nikdy nezeptal, proč netrávila víc času s Nebelvířany, proč se nikdy nezmiňovala o rodině... Pak si vzpoměl na tu... věštbu. Pokud Sibylla měla pravdu, bude dnešní noc jeho poslední tady v minulosti... Cítil to. A najednou věděl, co musí udělat.
____________
Rudovlasá žena s nádhernýma, smaragdovýma očima právě ukládala svého skoro jednoletého syna do postýlky, když někdo zazvonil. Polekaně s sebou cukla. Jejich dům byl pod Fideliovým zaklínadlem a nikdo, kdo neznal jejich přesnou adresu, se tam nemohl dostat. A James nikdy nezvonil... Položila chlapečka do postýlky a pomalu se vydala ke dveřím. Zapečetila pro jistotu vchod do Harryho pokoje. Použila nazírací kouzlo. Za dveřmi stál někdo, kdo vypadal jako přesná kopie Severuse Snapea. I přes kápi byl vidět hákovitý nos, mastné černé vlasy a pichlavé, černé oči... Oči, které vídala ještě dnes ve snch. Chvíli váhala, než se rozhodla. Opatrně otevřela dveře a pustila muže dovnitř. Když si odhrnul kápi z obličeje, překvapeně vydechla - mohlo mu být nanejvýš šestnáct. Jeho oči ale byly mnohem starší...
"Co chcete?", vychrlila ze sebe zprudka.
"Vědět, kdo jsem", usmál se hořce chlapec. "Musím mluvit s Jamesem Potterem"
"On tady-" Najednou v krbu zahučelo, plameny zezelenaly. Z krbu vypadl černovlasý, vysoký muž s brýlemi. Hnědé oči ustaraně pohlédly na rudovlásku. Pohled mu ztvrdl, když spatřil někoho dalšího. Neptal se.
"Experilliamus, Petrificus totalus, Re-"
"Jamesi! Nic mi neudělal!" Muž přerušil salvu zaklínadel, kterou se chystal vrhnout na nevítaného návštěvníka.
"Chtěl s tebou mluvit"
"Jak se sem-"
"Znal jsem adresu", promluvil muž. Když si ho James pozorněji prohlédl, zjistil, že je to teprve chlapec.
"Odkud?"
"To nemůžu říct"
"Jestli-", začel James výhružně.
"Jamesi! Říkal, že chce jen vědět, kdo je, tak ho vyslechni a nech těch otázek!", přerušila ho Lily.
"Dobře", řekl James, ale vrhl na Sarima naštvaný pohled.
"Chci vědět všechno o tvé sestře" James se prudce napřímil.
"Odkud víš-"
"Řekla mi to"
"Proč bych ti měl věřit?"
"Nemusíš mi věřit" James jen zavrtěl hlavou.
"Dobře. Moje matka měla vztah... S někým jiným, a to v době, kdy už jsem byl na světě. Otěhotněla, ale když na to přišla, bylo moc pozdě na bezpečný potrat. Otec zuřil, když se dozvěděl, že je těhotná. Matka mu slíbila, že si dítě nenechá. Narodila se jí holka, pojmenovali ji Aera, což znamená větrná - v noci, kdy se narodila, prý zuřila vychřice nad celou Anglií. Zvláštní bylo, že vichřice začela ve stejnou chvíli, co matka začala rodit. Byl jsem tehdy malý, ale vím, že to bylo děsivé. Druhý den se otec rozhodl, že Aeru odevzdají na adopci, někde v mudlovském světě. Matka to ale nepřenesla přes srdce. Málem se z toho zhroutila. Proto se otec za přítomnosti mámina psychologa rozhodl, že jí vymaže paměť. Nějak se jim to kouzlo ale nepovedlo. Mamka strávila několik měsíců u Munga. Já jsem o Aeře vůbec nevěděl - zapomněl jsem. Jenže pak, když jsem byl v pátém ročníku přišla na školu holka, která vypadala úplně jako mamka - v malé verzi. Vyrůstala u nějaké jiné rodiny a do svých jedenácti let netušila, že je čarodějka. V šestém ročníku jsem se pak dozvěděl celou pravdu... Stačilo?", zamračil se na něj James. "Určitě ti to přijde úžasný, žít šestnáct let v představě, že jsi jedináček... No, už se můžeš smát", ušklíbl se a práskl za sebou dveřmi.
"Nemá to téma rád", omluvně se na něj obrátila Lily. "Nemohli jsme tehdy tušit, že je to jeho sestra - alespoň poloviční sestra - takže měla těžký začátky, byla... Trochu zakřiknutá a proto taky lehký cíl... Pro Jamesovi občasné vtípky" Sarim mlčel. Věděl, že tohle není celý příběh. Část, velký kus chyběl. Věděl s jistotou, že Aera nevyrůstala u mudlů. Věděl taky, kde strávila své dětství. U elfů. Elfové stále častěji pronikali do světa lidí, hledali talentované děti. Chtěli ochránit svět od zkázy... Chtěli vycvičit bojovníky, kteří by zažehnali zlo. A Aera byla jistě něco jako posel... byla to stejné, co on. Posel mezi světy, zvrhlík. Někdo, kdo nedostudoval školu magie, Satre. Proto tehdy na tak dlouhou dobu zmizela. Proto...
"Děkuji", rozloučil se zamyšleně a zmizel beze slova ve dveřích.
____________
Černovlasý mladík s pronikavýma, černýma očima a hákovitým nosem se přemístil na kraj Bradavických pozemků. Už bylo pozdě večer. Venku nebylo bezpečně - ne v tuhle dobu. Rychlým krokem zamířil k Chroptící chýši, odkud se dostal nepozorovaně do hradu. Už se chystal otevřít skrytý vchod do Společenky, když ho někdo otevřel zevnitř. Vyběhla z něj dívka s černými, nepoddajnými vlasy a smaragdovýma očima... Aera. Vrazila do něj a zakopla. On neudržel rovnováhu a spadl na ni.
"Kterej-", začela nadávat, než si uvědomila koho to vlastně vidí. Už chtěla spustit salvu nadávek, když ji přerušil.
"Nedělej to"
"Co?", zamračila se dívka.
"Neutíkej" Tohle byla jeho šance. Jeho možnost změnit minulost. Jeho příležitost...
"Jak-", nadecovala se naprosto překvapeně k otázce. Přerušil ji.
"To ti nemůžu říct, ale věř mi, tím, že utečeš nic-"
"Víš všechno?", vypálila na něj. Chvíli zaraženě mlčel.
"Víš i to, že jsem těhotná?!", vzlykla. Úplně jí povolily nervy. "Je mi šestnáct! Musím dodělat školu, a pokud se někdo dozví-" Všechno to pochopil. Byla těhotná. Čekala dítě - jeho. A viděla poslední cestu v útěku... Poslední možnost.
"Nedělej to", zašeptal, ale ne přesvědčeně. Ne dost. Najednou nevěděl, jak se má rozhodnout. Má vůbec právo měnit minulost? Má právo? V hlavě mu zněla ona slova... Pax tempus desperatum - mír ztraceným časům. Držel ji, svíral ji v objetí. Mimoděk se naklonil... Její hluboké, uslzené oči se do něj vpíjely. Dva smaragdy... ještě blíž... Rozeznal každou jednotlivou řasu. Každou pihu na jejím nose. Široce rozevřené smaragdy. Slaný proužek slz. Jemný dotek... Ne! To nemohl! To... nesměl. Pustil ji. Vstal. Jako ve snách se otočil... A zamířil pryč. Odcházel a nechával ji svému osudu... Osudu, který se měl stát i jeho osudem.
Dívka si utřela slzy a obrátila se na chlapce, který s kamenným výrazem odcházel. Dívala se na něj... Snad nevěřícně, snad zklamaně, snad zoufale. Co čekala? Že jí to vymluví? Že najde východisko z téhle situace? Že jí poradí? Že jí... Tolik se Mu podobal. Vypadal jako jeho mladší kopie... Nevěděla, co k němu cítí. Zvedla uslzené oči a naposled se podívala na jeho siluetu, jak se pomalu ztrácel v šedi chodby.... Až zmizel. Rozplakala se. Cítila se tak osamělá... Opuštěná. Rozhodla se. Udělala pár složitých pohýbů rokou a zmizela... Vydala se cestou, která skrývala příliš mnoho tajemství.
__________
Nechal ji odejít. Ztratil ji, nenávratně a navždy. Nerozloučil se. Zoufale si přál ji držet... Najednou cítil poblíž srdce ostré bodnutí. Síla, která ho jakoby táhla dál... Musel jít svou cestou. Musel získat Kometu, protože věděl, že ztracené se nedá vrátit. Viděl stále její uslzené oči, tolik podobné těm Leiným. Poprvé za celou dobu, co tu byl se ptal, kam se dostala ona. Co prožívala... Nevěděl, jestli má cítit nenávist či náklonost. Věděl, že v ní pořád bude vidět svou matku... Aeru Potterovou. Bude v jejích očích vidět Její smaragdy, v jejím úsměvu Její teplý úsměv, v jejích rukách teplo Jejího doteku... Neopustí ho to. Šel, cítil, jak mu snad poprvé v životě tečou slzy. Byly překvapivě jemné, jemné jako dotek ranní rosy... Nevěděl, kam míří, ale nechal se vést. Opustil školní pozemky, aniž by se jednou ohlédl. Opouštěl to tady... Jeho netčenou tváří projel záblesk smutku. Zklamání. Stále viděl ty její oči. Nikdy na ně nezapomene...Šel Zapovězeným lesem. Nebál se, ačkoliv byl úplněk. Vytí osamělého vlka... Jeho celá bytost se upnula na ten zvuk. Cítil se, jako by ten zvuk vycházel z jeho vlastního hrdla. Vyjadřoval stejný smutek jako on cítil.. Nedbal na větve, které ho šlehaly přes obličej. Nedbal na tmu, na vytí temných bytostí, které obývaly Les.Vedlo ho snad srdce - snad jeho vlastní magie. Pojem čas ztratil na významu. Neznal svůj cíl. Ale věděl, kam se chce dostat.
____________
Stanul na úpatí hory, která byla spjata s jednou z nejstarších legend. Nehnutě. Jako by vzdával staré Hoře hold. Začelo se rozednívat. Ve chvíli, kdy rudá barvy ranních červánků dosáhla i nejtemnějšího stínu hory, prudce s sebou cukl. Jako by se právě probudil. Chvíli se dezorientovaně rozhlížel. Pak jako by si vzpomněl na dlouhý noční pochod. Na zážitky dnešní noci... Na informaci, kterou po letech hledání konečně našel. Ale nevěděl, jestli je rád... nebo jestli to, co cítí je zklamání a zoufalství. Pocity, které naposledy cítil před dvanácti lety. V době, kdy zemřel jeho otec. Poslední bitva... Uvědomil si, že po dvanácti letech stojí na místě, kam přísahal že už se nikdy nedostane. Bitevní pole... Stále měl před očima živé vzpomínky. Všichni ti mrtví... Nebe bylo tehdy stejně rudé jak teď... Náhoda? Ne, Sarim Snape nevěřil v náhody. Snad osud? Ještě nedávno by vás s opovržením a jedovatou odpovědí na jazyku odbyl. Osud přece není... Nebo je? Najedou nevěděl, v co věřit. Jak se rozhodnout. V co doufat. V definitivní vítězství jeho pána, Temného lorda? V zisk zbraně, která má zničit lidstvo? V rozednění... Nevěřil. Nevěděl. Netušil. Byl ztracen ve víru vzpomínek, ve víru nejasností, ve víru strach , bolesti a pocitu selhání... a zrady. Otočil se. Jeho pohled klouzal plný bolesti po Pláních. Po Ohnivých pláních. Tělo jeho otce bylo spáleno spolu se stovkami dalších... V rozjařenosti Smrtijedů, v jejich radosti z vítězství a na důkaz opovržení nad těmi, kteří prohráli. Stejně, jako tělo Vyvoleného, jako těla všech, kteří tu položili život za svou víru... Najednou viděl na obzoru postavu. Obrys z profilu... Hákovitý nos, delší vlasy... Vysoká, atletická postava. Měl pocit, že blouzní. Že tohle je sen, bláznivé přání ztraceného. Naděje, potlačována po léta, pramínky víry jeho samotného v nemožné, jeho vlastní naivní představy nekonečna. Části jeho samého, která se po všech těch letech stále nechtěla smířit s krutou pravdou... Cítil hořké slzy na tvářích, ale nebránil se jim. Mimoděk rukou přejížděl po chladném kameni za sebou. Postava na obzoru se ani nepohnula. Na zem dopadla křišťálová kapka slané bolesti. Roztříštila se jako všechny jeho sny, jako jeho dětinské přání... Další lesklá kapka se roztříštila v prachu u jeho nohou. Vysoká, stepní tráva se mírně vlnila ve větru. Moře krve... Viděl rozmazaně. Motala se mu hlava, měl pocit, že se s ním točí celý svět. Obrysy se mu rozpínaly před očima, svět nabyl rudé barvy krve. Hučelo mu v uších. Svíral pevný kámen za sebou, snažíc se zaostřit pohled a udržet na nohou. Něco nesrozumitelně křičel, viděl postavy, které se kolem něj obrovskou rychlostí míhaly. Těžce se mu dýchalo, lapal po dechu. Krev před jeho očima začala nabírat tmavho odstínu. Najednou mu ruka volně klesla podél těla. Ve chvíli, kdy slunce za zářivých paprsků vyšlo, bylo místo, kde předtím stál prázdné. Pouze malá, krvavá skvrna zůstala na kameni na místě, kde se řízl do ruky, když se snažil zůstat zde, bránit se tomu, co mělo přijít - a přišlo.
_____________

50. kapitola - V plamenech III

7. července 2007 v 12:54 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Prudce otevřel oči. Poslední, co si pamatoval, byl útěk. Kouř. Hromadné přemístění Řádu... Prudce se posadil. Málem znovu ztratil vědomí. Pohled na všechny ty mrtvé ho šokoval. Naklonil se na bok a vyzvracel se. Jejich prázdné oči ho vyčítavě sledovaly. Otřel si ústa. Žaludek se mu zvedal. Ale nejhorší bylo svědomí. Tíha, která na něm ležela, celá tíha posledních dnů i měsíců vyplula na povrch. V očích ho pálily slzy. Pohledem hledal Leu. Zatrnulo mu. Bylo tolik mrtvých... Potácivě vstal. jen o vlásek ho minul zelený paprsek kletby smrti. Uskočil zpět a zakopl o něčí tělo. Dělaly se mu mžitky před očima. Náhle uslyšel vzlyky. Tlumené, tiché, zoufalé.
"Leo", zašeptal. Její havraní vlasy byly jediným záchytným bodem. Dívka klečela u mrtvého těla Nymfadory Tonksové. Křeče projížděly celým jejím tělem. Obličej, mokrý slzam,i, se leskl v rudé záři zapadajícího slunce. Dopotácel se k ní.
"Leo", zašeptal naléhavě. Ačkoliv jemu samotnému nebylo příliš dobře, pořád měl v paměti jejich úkol. Museli se dostat k Hoře, dřív než se tady objeví Temný lord s armádou démonů. Clem opatrně odělala Leiny ruce z jejího obličeje.
"Leo", šeptal. "musíme dál. Nevzdávej to! Prosím!" Nevnímala ho. Stále více slz jí klouzalo po obličeji. Malé, křišťálové kapičky dopadaly na spálenou zem.
"Je to moje chyba", vzlykala. Clem si uvědomil, že jí nejspíš mepřemluví. Byla v šoku... Vytáhl ji na nohy. Dívka se vůbec nebránila, nechala ho, aby si přehodil její ruku přes rameno. Pomalu se s ní vlekl posledních padesát metrů k hoře Gëa. Dívka ho nevnímala. Clem cítil její slzy, její bolest jako vlastní. Tiše k ní promlouval. Naštěstí byli mimo bojiště, jinak by se nejspíš neměli šanci dostat k Hoře. Konečně stanuli na úpatí velikánu. Strmé srázy, hrubý kámen, strže a propasti. Zapotácel se náhlou únavou a upadl i s Leou na horkou, rozpálenou zem. Držel ji a snažil se posbírat sílu, ale vyčerpal i poslední rezervu. Pocit selhání se v něm začel rozšiřovat jako lesní požár. Takhle přece nemohli skončit... Najednou cítil přítomnost zla - silnější, než kdy dřív. Unaveně otevřel oči. Jeho pohled klouzal po bitevním poli, kde všichni ustali na chvilku v boji, až k vrcholu Hory nad sebou. Celé nebe ned ním pokrývala tma... Cáry temnoty. Armáda démonů, kteří zabíjeli pouhou myšlenkou. Takže tohle byl konec... Pomyslel si hořce. Najednou jeho pozornost opoutala asi desítka zelených paprsků ze strany Smrtijedů. Podivné ale bylo, že přicházely z jejich vlastních řad... Muž s mastnými, černými vlasy ve Smrtijedském plášti metal kletby po svých vlastních. Asi patnáct Smrtijedů se sklátilo k zemi, následovalo ještě alespoň pět dalších něž si Smrtijedi uvědomili, co se děje. Ten chlap to nemohl přežít... Během chvilky ho zasáhla zelená kletba smrti do zad. I na tu vzdálenost Clem rozeznal v mužově obličeji uspokojení. Severus Snape právě zemřel rukou Rudolfuse Lestrangea. A vzal s sebou dvacítku Smrtijedů...
____________
Harry Potter strnul uprostřed pohybu. Měl pocit, že mu vybuchne čelo. Jizva hořela. V křečích padl na kolena, svíral si čelo rukama. Nepostřehl množství smrtících paprsků, vyslaných Severusem Snapem, nepostřehl smrt asi dvaceti Smrtijedů, nepostřehl zelenou kletbu, která se jako jedovatý had vpila do zad nenáviděného profesora, zrádce dvou stran a muže, který zabil nejmocnějšího čaroděje všech dob. Bolest neustávala. Horké slzy bolesti ho pálily na tváři. Bolest... Voldemort. Byl tady. Cítil přítomnost svého rivala naprosto jasně, jako by stál vedle něj. I přes bolest zvedl uslzené oči vzhůru. Strach ho sevřel jako železná rukavice, jako vlezlý chlad jim projela panika. Rudé nebe bylo nad legendární horou Gëa pokryto Temnem. Démony. A na samotném vrcholu Hory stál On. Jeho rudé oči, dychtící po krvi se chtivě leskly mezi tmou démonů. Nejhoršími stvůrami podsvětí. Zabíjeli myšlenkou. Způsobili nepopsatelnou bolest. Zbraň, o které doufal že ji Voldemort nezíská. Marně. Pokud měl přijít konec, přišel. Tohle byl konec. Bolest v jizvě ho málem porazila, ale on se postavil. Pokud má zemřít, tak s hrdostí. Teď a tady... Věděl, že je jediný kdo má šanci zastavit démony. Zvedl pohled svých smaragdů vzhůru. jeho pohled se střetl s tím Voldemortovým. Byl to souboj dvou sil. Dobro a zlo. Světlo a tma. Vkládal do svého pohledu veškerou zlost, nenávist... Ale i lásku a přátelství, které cítil k těm, na kterých mu záleželo. Ron. Mia. Za dobro. Za světlo. Zatlačil Temného lorda zpět. Vyhrál. Naposled. Odvrátil se. Jeho rty němě šeptaly slova, která měla zastavit démony. Otočil se na východ, aby dodal kouzlu větší sílu. Pomalu, v rytmu tichých slov zvedal ruce. Ze špiček prstů ma začely sršet jiskry. Tohle byla najstarší rituální magie. Bez hůlky. Mocná, tak, jak magické jádro ukryto v hoře Gëa. Harry sbíral magii, která tu všude proudila. Všechnu sílu vložil do toho jednoho zaklínadla. Rituálu. Jeho rty dořekly poslední slovo. Z prstů se mu začelo linout světlo. Brzy byl obklopen plameny světla. Čistě bílá, barvy nevinnosti, barva světla, barva toho, za co bojoval. Démoni zavřeštěli. jejich výkřik mu pronikal až do morku kostí. Bylo to snad tisíckrát horší než Voldemortův smích. Přesto zůstal stát vzpřímeně, dokud poslední kapička světla nenašla svůj cíl. Poslední démon se rozpadl na cáry. Nebe opět bylo čisté, ve své krvavé kráse. Harry spustil ruce. Byl vyčerpaný, téměř omdléval. jen silou vůle se držel na nohou. Jeho pohled klouzal po bitevním poli. Stovky, tisíce mrtvých. Démoni nerozlišili mezi světlam a tmou. Mezi Řádem a Smrtijedy. Najednou pohld jeho jiskřivých očí padl na muže s bolestí skřivenou tváří. Muže, kterého miloval jako otce. Jediného, kdo mu zůstal. Vlkodlaka, který mu tolikrát zachránil život. Jeho mrtvé oči ho jakoby vyčítavě sledovali. Osamělý výkřik protrhl Pláně. Viděl jedovatě zelený paprsek, který se k němu závratnou rychlostí řítil. Harry viděl přicházet svou smrt. Věděl, že selhal. Neunesl tíhu svého úkolu. Poslední slza. Poslední nádech. Poslední, horečnatě šeptané slovo zaklínadla, kterým chtěl zapečetit svou smrt. Zaklínadlem, kterým přenesl svou moc na někoho, kdo dokáže pokračovat v jeho úkolu. Které předalo jeho břemeno někomu jinému. Ve chvíli, kdy do Harryho Pottera narazila kletba smrti, vyslaná nejobávanějším čarodějem všech dob, Pánem zla, byl obyčejným mudlou. Jeho magie ležela na bedrech někoho jiného... Někoho, kdo měl sílu měnit budoucnost. Protože minulost musíme nechat takovou, jakou je. Tělo Harryho Pottera tiše padalo na zem. V jeho očích se nezračila porážka, ani strach. Udělal to, co musel. Udělal vše, co mohl. Možná prohráli jednu bitvu. Snad prohráli i tuto válku. Ale Světlo se nikdy nepoddá. Teď - nebo za deset let. Budou vyčkávat, skryti, připraveni zaútočit. Silnější než kdy dřív. Ne s Vyvoleným v čele, už ne, ale s někým, kdo je povede až do konce. Prach zavířil, když jeho tělo dopadlo na spálenou zem. Hrobové ticho. Nikdo nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Teď je ovládl strach a beznaděj. Ale Světlo se nikdy nepoddá...
____________
Sledovali s hrůzou rozšířenýma očima tělo Harryho Pottera. Zdálo se jim, že padá věčnost. Leiny slzy nemohly vyjádřit její žal. Poslední bitva se blížila ke konci. Nemohli odtrhnout oči od bojiště. Byl to děsivý a zároveň mýtický pohled. Hrobové ticho, které se rozhostilo pláněmi bolelo. Pohled na vlastní konec ubíjel. Jemné křišťály jejich bolesti máčely zemi. Tolik mrtvých. Nemluvili. Tohle všechno bylo tak nereálné... nemožné. Mimoděk drtil její ruku. Vítr zvířil na chvíli prach. Když klesl, naskytl se jim pohled na to, co mnozí nazývali konec nadějí, smrt víry. Zdrcené obličeje, slzy. Prach na špinavých obličejích, krev. Rudá barva... A pak najednou krutý smích, rozléhající se tichem. Výkřiky těch, kteří zvítězili. Výkřiky plné radosti, výkřiky pohrdání nad těmi, kteří tu stáli jak opaření, nevěřícně, plni bolesti. Najednou se v očích Řádu objevilo nové odhodlání. prcní přemístění, následováno desítkou dalších. Brzy na Ohnivých pláních nezbyl nikdo Světlé strany. Smrtijedi se smíchem oslavovali své vítězství. Těla mrtvých vzplanula hustým, černým plamenem. Ohnivé pláně dnes už podtuhé hořely. Na nebi se zablesko. Během okamžiku bylo nebe pokryto černými mraky. Zahřmělo, pak začelo pršet. Nevěděli, jak dlouho tak vedle sebe seděli, strnulí hrůzou, neschopni pohybu. Déšť jim smyl slzy z tváří. Vítr rozfoukal těžký dým. naskytl se jim pohled na destrukci, na zkázu. Tiskli se k sobě. Na úpatí Hory, pod strmými srázy, vzdáleni od mrtvých, ale ne dost daleko. Další blesk ozářil krajinu. Jejich unavené oči stále viděli zelené paprsky smrti, které se jak hadi vpily do objetí. Nepohnuli se. Nechali déšť smývat jim tváře, jako by tím smyli i část viny, která na nich ležela jak těžký balvan. Po dlouhé chvíli se podívali jeden druhému do očí. Prázdnota, bolest, lítost nad ztrátou. Zablesklo se - naposled.
____________
Poslední blesk ozářil krajinu, když Crabbe zamířil k místu, kde předpokládal dvě těla, k úpatí Hory. Pak se zahřmělo. Měl pocit, že je to věčnost, než zvuk hromu dozněl. Když došel na ono místo, nenašel nikoho. Jenom na chladném kameni byla krvavá stopa... Místo, kde před nedávnem vedle sebe leželi chlapec a dívka z jiného času, z jiné doby, z jiné reality, bylo prázdné.
___________
Takže tohle by byla 50. Prosila bych prosím alspoň nějaké komenty, protože, uznejte sami, tohle je jednoznačně nejdelší kapitla, kterou jsem ze sebe kdy vymáčkla. Bohužel se to všechno nevešlo ani do jedné, ani do dvou částí... 51. kapitola bude o Sarimovi Snapeovi, už by to taky chtělo trochu akce, ne? takže se máte co těšit.... Snad další kapitola téhle délky?

50. kapitola - V plamenech II

7. července 2007 v 12:54 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Uvědomila si, že je to jejich jediná šance se dostat neviděni až k Hoře. Zacpala si nos a přes ústa si dala šátek, který ve spěchu vylovila z batohu. V prachu, který tvořil naprosto neprůhlednou stěnu hledala Clema. Odvážila se zavolat ho, přes hluk detonací ji však vůbec nebylo slyšet. Něco ji prudce udeřilo do ruky, zapotácela se, ale ustála to. Cítila něco teplého, jak jí stéká po ruce. Bodavá bolest v rameni ji vehnala slzy do očí, ale ona stiskla zuby a dál se snažila najít Clema. Ohnivá koule se prohnala jen několik stop nad její hlavou. Cítila, jak jí žár ožehl vlasy.
"Cleme!" Zoufale se potácela mezi vysokou trávou, naprosto oslepena kouřem a prachem. Najednou něco zaslechla, slabý výkřik, vzdálený a ztracený ve změti zvuků.
"CLEME!" Tentokrát odpověď přišla hned. Šla směrem, odkud zaslechla jeho hlas. Najednou se před ní objevila silueta, postava celá od špíny a od prachu.
"Leo?", vykašlal chlapec to slovo.
"Cleme", vydechla úlevně. Sevřela ho a spolu se potáceli směrem, kde předpokládali Horu. Jejich vlastní magické jádro je vedlo, přitahováno sílou magie ukryté v hoře Gëa. Ohnivé pláně hořely. Suchá stepní tráva chytla kouzly Smrtijedů, kteří už dávno nepoužívali jen Bombardo, ale i Fogata, kouzlo, které vytvořilo ohnivou kouli. Její destrukční síla se téměř rovnala té Bombarda, ale Fogata šířila oheň. Zapalovala. Ničila. Svět byl v plamenech. Všechno hořelo. Potáceli se dál, nevnímaje oheň všude kolem, trsy trávy, ještě doutnající po požáru a detonace. Kryli si hlavu, hledajíc nejrychlejší cestu z ohnivého inferna. naráželi do kamenů, ohořelých zbytků keřů a jiných překážek. Dým houstl. Lei se zatmívalo před očima, vlekla se dál už jen z posledních sil. Nesměla použít kouzlo, protože Smrtijedi by si jich všimli. Tohle byla magicky velmi nestabilní oblast, nemohli rozhodně riskovat odhalení. Za chvilku se sem přemístí Řád, odhodlán zabránit Temnému lordu ve zničení Hory. Nenajdou zde ale pár Smrtijedů, kteří se budou snažit zničit magickou ochranu tohoto místa, ale armádu, vyčkávajíc tiše na kořist. A kořistí byli oni... Zakopla, a to ji vrátilo do reality. Clemova ruka v jejím sevření se třásla. Uvědomila si, že tohle nejspíš nezvládnou. Dýchalo se jí i přes šátek stále hůř.
"Cleme", zachroptěla. Odpovědí jí byl pouze stisk ruky. Potácivě se postavila. Dva ztracení uprostřed pustiny, uprostřed ohnivého inferna... Najednou si uvědomila, že už nevidí oheň. Bylo po požáru. Pouze dým jim teď poskytoval úkryt... nebylo už slyšet žádné detonace. Teprve teď pochopila, jaké měli štěstí. Kterékoliv kouzlo je mohlo zasáhnout. Najít. Zabít. Kterékoliv... Vlekli se dál, nyní snad ještě rychleji. neměli čas. Až dým klesne, Smrtijedi je spatří. A to by byl jejich konec.
"Leo" Vydechla úlevou. Byl v pořádku... A při vědomí.
"Musíme dál", zašeptala. "za chvilku nás mají... Nesmí nás spatřit" na obzoru už se začelo vyjasňovat. Lea před sebou jasně viděla obrys Hory. Už tam skoro byli... Chybělo tak málo.
___________
Ohnivými pláněmi se rozlehl zvuk hromadného přemístění. Dvě postavy, ani ne padesát metrů vzdáleny od Hory, se zapotáceli. Chlapec a dívka, oba dva špinaví, rozcuchaní a poloudušení. Výkřik zoufalství protrhl ticho. Dívka se rozběhla, nedbaje na doutnající trsy trávy, zmatený křik dezorientovaných, kteří se právě přemisťovali. Chlapec se za ni baz zaváhání rozběhl. Kulhal na pravou nohu, ale snažil se s ní držet krok. Najednou se bezvládněš sesunul k zemi. Rudý paprsek, který se mu vpil do zad, se zableskl a splynul s rudou barvou nebe. Krvavé slzy... Dívka prudce zastavila, jako by ji někdo udeřil. Velké, smaragdové oči smutně zářili z tmavého obličeje. Smaragdy, ve kterých se zračilo zoufalství.
___________
Zvuk hromadného přemístění je vytrhl z opojení pohledu na destrukci. Armáda Temného lorda setrvávala v klidu a tichu, ukryta v soutěsve. Čekali pouze na signál. Najednou spatřili zmatek uprostřed řad bojovníků Řádu. Zmateně sledovali vír paprsků. Nějaké tělo padlo k zemi. Vzrušené hlasy doléhaly až k nim. Neútočili. nechápali, co se dělo. Vypadalo to, že Řád někoho zajal. Skupina čítající asi padesát bojovníků světla se stáhla du kruhu, z každé strany chráněného. V jeho středu se něco dělo. Malfoy, jeden z těch, kteří byli pověřeni velením, mávl rukou a přivolal k sobě jednoho se Smrtijedů.
"Crabbe, informujte špehy. Potřebuji vědět, co se tam děje", poručil nadřezeným tónem, kterým nepřipouštěl námitek. "A nezapomeň, nikdo tě nesmí vidět" Crabbe poslušně přikývl a odebral se na nejbližší vrcholek. Byl tam umístěn jeden z opatrně vybraných špehů. Museli být nejlepší, aby zůstali neobjeveni. Museli ovládat nitrozpyt i nitrobranu a museli umět komunikovat mezi sebou pomocí nitrozpytu. A museli být připraveni z výšky zneškodňovat protivníky. Smrtijedi připravili perfektní past. Nebylo z ní úniku...
___________
Moc dobře věděl, co tí ztratí. Tušil, že to nepřežije, ale nemohl dovolit definitivní zánik Světla. Chystal se zardit nejmocnějšího čaroděje dnešní doby. Nejlepšího čaroděje od té doby, co to udělal... Vděčil Albusovi Brumbálovi víc než jen život. Tehdy mu umožnil začít znovu, vrátil mu sebeuznání. Tehdy, když jím všichni opovrhovali. A pak ho o to Brumbál požádal. Ten starý muž moc dobře věděl, že umírá. A Snape měl urychlit jeho smrt. Nechtěl. Nikdy nechtěl zabít, ale musel. A od oné děsivé noci na astronomické věži je nejmocnějším čarodějem všech dob Temný pán. Lord Voldemort. Pán zla. A on se ho hodlal zradit. najednou uslyšel kroky. Skryl se za strom a vyčkával. Postava, která se záhy vynořila měla černý hábit s kápí. Smrtijed.
"Co tady děláš?", osopil se na Crabbea.
"P-Pán žádá informace. Chce vědět, co se tam dě-děje", vysypal ze sebe tlouštík udýchaně. Snape si uvědomil, že dění na planinách nevěnoval sebemenší pozornost. Jestli ho to překvapilo nebo vyděsilo nebylo znát, ale on věděl, že se nechal zastihnout nepřipraven. Netušil, co by měl říct. Nač ale byl mistr nitrozpytu?
___________
"Někoho zajali a vysýchají. Nikdo neví, jak se to přesně stalo, nebylo vůbec vidět. Rozhodně to ale nebyl nikdo z našich a-"
"Hlupáku! Víc toho nevíš?", osopil se Malfoy na Crabbea, když se ten o deset minut později vrátil. Měl jsem poslat někoho schopnějšího... nadával si. Stále ještě neměli znamení k útoku, ačkoliv teď by byl ideální moment. Museli čakat na rozkaz Pána...
___________
Neměli šanci na útěk. Řád se dobře pojistil. Vyslýchal je Moody, jeden z bystrozerů, kteří dnes najdou smrt. Lea jen stěží zadržovala slzy. Většinu těch lidí tady viděla naposled...
Clema omráčili. Vyslýchali ji, ačkoliv nechápala proč s tím ztrácí čas. Copak necítili hrozbu, která visela ve vzduchu? Zlo, které se všude vznášelo? Krvežíznivost těch, kteří chtěli zabíjet? Copak neviděli přicházet vlastní smrt? Ptali se jí, co tu dělala, kdo je, co se jim stalo, jestli patří k Smrtijedům. Nemohli tušit, že kdyby jí tuhle otázku položili v její době už by byli mrtví... Nazývat stoupence Temného lorda Smrtijedy bylo zakázáno. Pravidlo, které se nikdo neopovažoval překročit. Snažila se přestat na to myslet, ale nemohla. Pořád viděla ty mrtvé, znetvořené obličeje, hořící pláně, strach... Ne! Musela jim to říct! Musela jim zabránit v tom, aby tu zůstali... Musela... Najednou zase slyšela v hlavě ta slova: ZABRAŇ TOMU. Slova, která ji doprovázela od oné noci, kdy viděla osud světa, pokud nezabrání temnému lordu v získání Komety. Pochopila, že stejně nic změnit nemůže. Že i kdyby zabránila tomuto masakru, Temný lord by získal Kometu. Bylo by mnohem více mrtvých. Ne desítky, ne stovky. Tisíce. Nač oplakávat ty, kteří už jsou dvanáct let po smrti? Proč vyměnit jejich ztracené životy za životy těch, kteří skutečně žijí? Pax tempus desperatum. Nemohla měnit minulost.
__________
Najednou pocítil bolest v levém předloktí. Znamení zla hořelo. Tohle byl povel k útoku. Zjednal si jediným pohybem naprostý klid. Všichni na něj upírali svůj pohled - ať už upíři, vlkodlaci, obři, testrálové z odlehlých oblastí Irska nebo obyčejní Smrtijedi. ON byl teď jejich vůdce, nejmocnější muž ze všech. ON je vedl. ON je ovládal. Lucius Malfoy na vrcholu své moci. Byl pověřen velením. ON a Bella - ale Lucius Bellu mazaně zaměstnal jako špeha. Vychutnával si ten pocit. Byl jediný. Nejmocnější. Nejsilnější. Počkal, dokud nebyli všichni naprosto zticha.
"Dostal jsem znamení. Znamení k útoku. Zaútočte! Dnes je náš den, den, kdy nadobro zničíme tu hrstku krvezrádců a zastánců mudů! ZAÚTOČTE!!!"
___________
Najednou bylo všude ticho. Ani lístek se nepohnul. A do nastalého ticha se ozval jediný výkřik:
"Zaútočte!" Příliš pozdě si uvědomili, že je to past. Příliš pozdě jim došlo, že není cesty zpět. Nemohli se přemístit. Protipřemisťovací bariéra byla už částečně aktivována. Nechtěli riskovat poloviční přemístění... Křik. vyděšený povyk. Zvuk prvních těl, dopadajících na ohořelou zem. Masakr. Jatka. Lea se třásla od hlavy k patě. Tiché slzy jí klouzaly po tváři. Chtěla zavřít oči, odvrátit pohled, zmizet, přestat existovat, ale nemohla. Bolest. Křeč projela jejím ztuhlým tělem. Smrtijedi díky momentu překvapení zabili alespoň pět členů Řádu. Pět zmařených lidských životů, pět padlých navíc, pět zbytečných smrtí. Díky jí. Díky Lei. Díky tomu, že nesplnila úkol. Díky tomu, že se nedostala včas na Horu. Díky její zatvrzelosti. Klečela na zemi, uprostřed popela a špíny. Mezi životem a smrtí. vedle ní padlo k zemi další tělo. Poznávala tu tvář. Nymfadora Tonksová. Byla tak mladá... Skryla hlavu v dlaních. dala bolesti volný průchod. Plakala pro ty, kteří zemřeli a zemřou. Nemohla. Nemohla jít dál. Chtěla to jenom skončit. Najednou bitevní hlik přeršil zvuk přemístění. Posily světlé strany. Mezi nimi byl i Harry Potter, chlapec, který vše ztratil. Přemístil se přímo vedle Clemense, který ležel - ještě pořád omráčený - na stejném místě jak předtím. Vyvolený okamžitě poznal chlapce, kterého Mia našla na kraji lesa. On a jeho dvojče - ta dívka. Vždy byli spolu. Srdce se mu sevřelo při pohledu na mrtvé. Cítil slzy v očích, když mezi nimi spatřil i Tonksovou a Moodyho. Remus se už sotva držel na nohou. Harry už neváhal. Poznal, že Clem je jen omráčený.
"Evanesco", pronesl. Hlas se mu třásl. Nepodíval se, jestli Clem ještě žije nebo jestli kouzlo zabralo. Pustil se s vervou do boje. Chtěl zabíjet. Ničit. nenáviděl Smrtijedy. Ztratil vše - a právě teď ztrácel i to málo, co mu zbylo. Po nehnuté tváři tekly slzy proudem. V děsivém kontrastu ke kletbám smrti, které vysílal na Smrtijedy působil zranitelně a bezbraně. On už ale dávno nebyl malé bezbrané dítě. Chtěl pomstít všechny, které ztratil. Bojoval za Miu, za Rona, za Tonksopvou, za všechny mrtvé i objeti Smrtijedů. Nějaké kouzlo, které prolétlo nad jeho hlavou mu ožehlo vlasy. na čele se mu objevili puchýře. Byl zraněn na rameni, ale nevnímal bolest. Sklíčka u brýlí mu popraskaly. Přesto pokračoval. Jak dravec. Nezadržitelný. Zabíjel bez slitování. Svět ztratil veškerou racionalitu. Všechna moudra starého ředitele se mu vykouřila z hlavy. Byl dravec. Tohle byl jeho revír. Z jeho hůlky létaly smrtící paprsky. najednou se před ním vynořil Snape. nenávist, nashromážděná za poslední měsíce v něm vzplanule. Nenáviděl toho muže, nenáviděl ho víc než kohokoliv jiného. Zlostáí se mu udělaly mžitky před očima. Nenávist.
"Avada Keda-"
"Pottere! Přestaňte!" Ten výkřik mu zvonil v uších. Sklonil hůlku. Nevěděl proč. Ramena se mu třásla, už neskrýval slzy. Mokrou tvář na krátkou chvíli osvítily plameny krve. Krve z nebe i ta, která nyní byla prolita.
"Pottere, nedělejte to", šeptal Snape naléhavě. "nemáme čas, poslouchejte mě alespoň teď!" V tmavýcg smaragdech ze zaleskla nenávist a zlost. Ale Potter věděl, že i tehdy při přepadení stál na jejich straně... Nikdo ho od útoku na Bradavice neviděl. A Harry byl zmítán mezi dvěmi možnostmi. Pomstít se... nebo ho vyslechnout. Definitivně sklonil hůlku. Úleva byla na Snapeově jinak netčeném obličeji patrná.
"Tohle je past", vychrlil. Harry se netrpělivě ušklíbl a slzy mokrá tvář se zaleskla v ohni nebe.
"To už víme", ušklíbl se. Z očí mu šlehaly blesky, sršela z něj zloba, zklamání a bolest. Tolik bolesti Snape ještě u nikoho neviděl. Poprvé si uvědomil, že Potter snad přece jen je něco jiného než ostatní...
"Bude to masakr! Nechápete to! Temný lord se pokouší dostat na Horu Gëa! Znáte legendu?" Harry jen němě přikývl. "Legenda nelže! Temný lord vás sem nalákal, aby tuhle válku definitivně skončil! Zemřete, všichni, musíte prolomit Protipřemisťovací bariéru, pak-"
"Neutečeme z tohoto boje", řekl Harry rozhodně. "Musíme tenhle směšný konflikt skončit. Teď nebo za rok - kde vidíte rozdíl?", zašeptal. "Všichni tito lidé by dali svůj život pro nic za nic... Skončím to, dnes"
"Pottere, na vás záleží osud celého-"
"Skutečně věříte v tu hloupou věštbu?"
"Lidé vám věří, a to stačí"
"Nestačí", zašeptal Harry a otočil se. "Pokud dnes mám zemřít, vezmu s sebou co nejvíc Smrtijedů" Řekl to spíš pro sebe, ale Snape ho stejně slyšel.
"Pottere-" Vyvolený se ale opět vrhl do ruchu bitvy. Severus Snape tam chvíli stál bez pohybu, pak se hořce usmál a obrátil se zpět na řady Smrtijedů. Věděl, že se prozradil. O jeho zradě brzy nikdo ze Smrtijedů nebude pochybovat. V duchu dal Potterovi za pravdu. Ztracené se nedalo zachránit. Pomalým krokem se vrátil na své stanovisko uprostřed bitevního pole. Pár Smrtijedů na něj vrhlo udivené pohledy. Byl špeh a neměl na bitevním poli co hledat. Severus Snape se zhluboka nadechl... Naposled.
____________
To je k vzteku, já to fakt budu muset rozdělit na kdo-ví-kolik částí, kvůli těm maximálním 20.000 znaků... Takže to bude pěkně nakouskovaný - přeji pěkné počteníčko....

50. kapitola - V plamenech I

7. července 2007 v 12:54 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Bylo ráno, ale i přes to bylo horko na padnutí. Poslední červencový den právě začal. Probudil se s plameny na obloze. Nebe hořelo, rudá se prolínala do žluté, černé, splývala do světlého tónu barvy pomerančů a přecházela do barvy krve, když se ten den ráno probouzeli a mlčky hleděli na oblohu. Jako by vyjadřovala všechnu starost, všechen strach, všechny obavy posledních měsíců. Svět v plamenech. Srdce v plamenech. Nebylo to ráno jako každé jiné. I ze zdí starého hradu byla cítit předtucha toho, co se dnes mělo stát. Mělo stát a stane. Mimoděk sevřel její ruku. Měl strach; zcela přirozený, panický strach, který ho svíral a nepouštěl. Jedinou útěchou mu bylo, že není sám - není a nebude. Dívka po jeho boku mlčky opětovala stisk. Její ruka se slabě třásla v jeho sevření. Měla strach. Tak jak všichni. Mlčení se protahovalo, ale jim to nevadilo. Teď nebyl vhodný moment pro slova. Plané slova útěchy nezmohly nic v porovnání s důvěrou a silným poutem, které mezi nimi vzniklo. Trvalo to jen pár okamžiků, než se zlatavý kotoul světla vyhoupl na obzor, ale jim to připadalo jako věčnost. Nebe, ještě včera zatažené a temné, nabylo na okamžik barvu krve. Říká se, že nebe pláče, ale nyní krvácelo. Ronilo krvavé slzy pro ty, kteří dnes najdou smrt v bitvě. V Poslední bitvě. Cítil, jak ho zamrazilo v zátylku. Zježily se mu všechny chloupky; snad ho ten pohled vrátil do reality. Odtrhl zrak od ranní oblohy a obrátil ho k ní. Černé, havraní vlasy měla dnes stažené do pevného copu. Byla vážná, napnutá a připravená každým okamžikem zaútočit. Zničit. Skončit to. Smaragdové oči v jejím obličeji zářily zpod tmavých kruhů. Věděl, že tohle byla jen jedna z dalších nocí, kdy nespala. Neposlušný pramen vlasů jí spadl do obličeje. Neodhrnula si ho. Stála jako socha, vyřezaná mistrem všech mistrů. Dokonalá skulptura. Její tvář byla částečně ve stínu, temná, tajemná, mystická. Tak, jako ona sama. Snad po sté se ptal, jestli je to skutečně ona. Co o ní ví. Znal ji? Co před ním skrývá? Nedostal odpovědi. Nejspíš nedostane. Z jejích očí nemohl vyčíst, co si myslí, ale viděl stesk a bolest, přehlušující strach. Loučila se - se vším, co tu nechá. Dnes večer se odehraje Poslední bitva, na Ohnivých pláních u hory Gëa. Bude to konec - ale ne jejich. Cesta, kterou si nedobrovolně zvolili, byla dlouhá, temná a těžká. Konec v nedohlednu. A začátek dávno ztratili z očí. Kdy to všechno vůbec začalo? Ve chvíli, kdy ji poprvé uviděl, tehdy ve vlaku? Tehdy, když na začátku školního roku napadli Smrtijedi školu a málem zabili ředitele Malfoye?Tehdy, když se jim poprvé zmínila o Kometě? Když se vydali do podzemního tunelu, prozkoumali jezero a nakonec našli Komnatu? Nebo až když se ocitli v Mezisvětě, obeznámeni se svým úkolem? Nemohl to říct - nedokázal. Zabloudil očima zpět k oknu, odkud předtím pozorovali nebe. To, co viděl na obzoru, temný pruh jakoby prachu rozhodně nebyly mraky. Pán zla zhromažďoval svou armádu. Boj vypukne - velmi brzy.

___________

Stála mlčky, ale hlavou jí vířilo tisíce věcí, které by mu chtěla říct, slova, fráze, něco, co by ho povzbudilo, co by mu pomohlo - a to, co mu zatím nestihla říct. Na obzoru se začaly objevovat temné, černé mraky. Zarazila se, když si uvědomila, co to skutečně vidí. V dáli, ještě pod hřebeny Aërských hor, jak je nazývali elfové, shromažďoval Voldemort své temné síly. Brzy vypukne bitva, na kterou nikdo nezapomene - bitva, která pro mnohé bude koncem. Smutně odvrátila pohled od děsivého scénáře a zaměřila se na chlapce, který stál vedle ní - chlapce, který stál po jejím boku, až do konce, navzdory všem bolestem, strachu i problémům. Když skončil školní rok, nebyli jediní kdo zůstávali přes prázdniny. Ona ale byla jediná ze Zmijozelu, která nejela domů - za rodiči, nebo k těm, kteří si rodiče říkali. Nechtěli jí dovolit zůstávat v Nebelvírské společenské místnosti, ale Clemovi se podařilo přemluvit ředitelku. Byla mu za to neskonale vděčná - nedokázala si představit, jak by trávila čas bez něj. Uvědomovala si moc dobře, že to co ke Clemensovi cítí není pouze přátelství - ale zatím se to neodvažovala říct, ani myslet. Měla strach - strach, že o něj přijde. Sevřelo se jí srdce při pomyšlení, co je dnes večer čeká. Pamatovala si na ony řádky...

...a nakonec nadešel čas na poslední bitvu. Vyvolený a jeho stoupenci na jedné straně, mocnosti zla na druhé. Den očekávaný mnohými kouzelníky byl 31. července, v den, kdy se narodil - a zemřel - tehdy osmnáctiletý Harry Potter. Obě strany bojovaly statečně a byly si téměř rovny, dokud Pán zla nepovolal mocné démony z podsvětí, kteří oběť zabíjely pouze myšlenkou. Na obou stranách byly tisíce mrtvých, ovšem ztráta největší byla též ztrátou zkázy - zatímco Vvolený bojoval s démony, Pán zla na něj záludně vyslal kletbu smrti. Když padl Vyvolený, který svou mocí zahnal démony, Pán zla zvítězil a od té doby je samozvaný vládce. Ovšem okolnosti smrti Pottera jsou nejasné, jelikož zaklínadlo, které vyslovil před smrtí, nikdo nezná. Mnozí se domnívají, že učinil poslední krok k zastavení démonů, ale jiní spekulují nad možností, že Vyvolený na poslední chvíli uschoval svou duši a vrátí se, aby dokonal svůj úděl...

Úryvek z knihy, kterou četla hned při příchodu do světa lidí - na místo, kam patřila. Opět se obrátila zpět a pohlédla, snad naposled, z okna v nebelvírské společenské místnosti. Armáda zla se soustředila u soutěsky před Pláněmi... Ano, vyčkávali na vhodný okamžik. A mračno temnoty zdaleka nekončilo... bylo jich stále víc, jejich nezastavitelný proud ničil vše, co se mu dostalo do cesty. Naštěstí tato část hor byla téměř neobydlená, jinak by už nejspíše bylo mnohem více mrtvých. Odtrhla se od obrazu vlastní zkázy a jako první promluvila:

"Je čas jít"

____________

Proklouznout kolem těch, kteří školu měli ochraňovat před útoky nebylo těžké. Na pozemky se dostali celkem lehce, teprve pak je čekal opravdový problém. Stráže byli strategicky rozmístěny po celých pozemcích a oni nemohli riskovat, aby je někdo uviděl. Clemens v knihovně našel kouzlo, které jim zaručilo několik chvilek, během kterých se mohli dostat tam, kam potřebovali. Bylo to maskovací kouzlo druhého stupně, jediný háček ale byl v tom, že ten, který je prováděl, zůstal odhalen - kouzlo na něj nepůsobilo. Proto se domluvili, že jako první půjde Lea, skryta Clemovým kouzlem, a až dorazí ke kraji školních pozemků u Zapovězeného lesa, použije to samé kouzlo na Clema. Tím si ušetří dlouhé, zbytečné vysvětlování a jisté podezdření ze strany učitelů, kteří zůstávali na hradě.

"Můžeš", zašeptal Clem nervózně a roztržitě si projel rukou světlé vlasy. Poznala, že má strach. Chtěla mu říct něco, co by ho povzbudilo, něco, co by mu pomohlo, co by mu ukázalo, že není sám, ale zarazila se, když uviděla jeho výraz.

"Hodně štěstí", zašeptala jenom. Pak se váhavě naklonila a jemně ho políbila. "Zvládneš to, věřím ti." Stiskla jeho rameno a povzbudivě se usmála. Pak opatrně vystoupila z jejich úkrytu - keře hned vedle vstupu do hradu. Clem se na ni pochybovačně podíval, než rychle mávl hůlkou ve spirále a pronesl zaklínadlo:

"Occulus corpus duali serpe maxima", zašeptal a tvář se mu rozjasnila, když zjistil, že kouzlo účinkovalo tak, jak mělo. Dívka se zcela ztratila. Neslyšel ani kroky - maskovací kouzlo tlumilo veškeré zvuky. Hleděl upřeně na místo, kde se Lea měla objevit - osamnělý strom hned zkraje lesa, jehož větve dosahovaly až na zem a který nabízel ideální skrýš, ať už pro lidi nebo pro zvířata. Najednou se jedna z nízkých větví pohla, a jelikož bylo bezvětří, mohl se Clem radovat z úspěchu první části plánu. Neuvědomil si ale, že strom byl vidět ze všech míst - jeho pozice spíše odhalovala než skrývala.

_________

McBeck, bystrozor první třídy a držitel Merlinova řádu třetí třídy zaostřil dalekohled na místo, kde na vteřinu zaregistroval pohyb. Osamnělý strom hned u kraje lesa, jehož větve dosahovaly až k zemi. Ideální úkryt... Už z opatrnosti nevyvolal okamžitý poplach. Věděl, že by to mohlo ty, kteří se skrývali pod košatým stromem vyplašit - a dalo by jim to šanci na útěk. A McBeck nikdy nikoho nenechal uniknout... Nechtěl to měnit. Nestál o to, aby mu někdo sebral slávu, která mu právem náležela. Zůstal nehybný, bez sebemenší chyby v koncentraci. Napínal zrak a sledoval místo, kde viděl vetřelce. Předpokládal, že se jedná o zvědy - s největší pravděpodobností zvědy Smrtijedů. Jen na okamžik se jeho pozornost obrátila vzhůru, k hořícímu nebi. Ustaraně si promnul bradu. Věděl, že něco přijde - něco zlého. Temné mraky na rudém obzoru tomu jen napovídaly... Jeho pozornost upoutal záblesk světla, pro normálního člověka nepostřehnutelný. Paprsek kouzla spod stromu. Usoudil, že je správný moment na útok. Seskočil ze skalky, za kterou se skrýval, a bez prodlení zamířil přímo ke stromu. Uchechtl se, když si představil to, co se právě chystal udělat...

"Incendio!", namířil hůlkou na ztrouchnivělé větve. Třikrát, čtyřikrát to zopakoval. Ve větvích zapraskal oheň. Zasáhl svůj cíl. Obrátil se na místo, kam by kouzlo mělo doletět. Jeho cvičené oko okamžitě zaznamenalo úhel kouzla, započítalo odchylku i případnou chybu. Pohled mu padl na keř hned u vchodu do hradu. Rozběhl se k němu, nevnímajíc křik svých kolegů, kteří, upozorněni ohněm, přibíhali na místo činu. Najednou do něčeho narazil - v plném běhu. Letěl k zemi, aniž by si uvědomil, co se stalo. Jakmile dopadl, instinkt ho varoval. Někdo tu byl. Protivník. Překulil se na bok - právě včas, protože na milimetr přesně místo, kde předtím ležel vybuchlo. Vyslal několik omračujících kleteb, jednu z nich také silnější. Neviděl protivníka - a to byla nevýhoda. Uvědomil si, že paprsek kouzla musel být maskovací - někdo se snažil dostat ven z hradu, ne dovnitř.

"Počkejte!", vykřikl na své kolegy, ale už bylo pozdě. Někdo tady věděl přesně, co dělá... Všechny stráže se soustředili na jediné místo. A právě to nejspíš zamýšleli ti, kteří ho jako první v jeho dlouhé životní dráze přelstili.

__________

Všimla si právě včas muže, který se rychlým tempem blížil k jejímu úkrytu. Vysoukala se spod větví a udělala pár kroků do lesa, téměř ve stejnou chvíli, kdy strom začel hořet. Potlačila výkřik a začela horečně přemýšlet. Objevili je - otázka ale byla jak. Pak si uvědomila, že tu není sama. Clemův čas mohl každou chvíli vypršet, potřeboval pomoc. Nesměli ho vidět...

"Occulatum maximum temporus delta pensio!", zašeptala silné zaklínadlo. Jeho cílem bylo skrýt osobu, na kterou v danou chvíli myslela. Nemusela k tomu Clema ani vidět... Nevýhoda ovšem byla, že kouzlo zanechalo silnou magickou stopu, podle které šlo lehce zjistit o koho jde. Teď to ale bylo jedno - museli odtud pryč.

____________

Ve chvíli, kdy bystrozor zapálil Lein úkryt, se v něm začala vařit krev. Nedbaje na vlastní bezpečnost zastavil a vyčkával. Muž, zjevně spokojen se svým výkonem, se podle Clemova předpokladu rozběhl přímo k němu. Clem vyčkával. Viděl tento trik tolikrát v mudlovských filmech - tak proč ho nevyužít? Nastavil muži v plném běhu nohu. Když se ten odporoučel k zemi, chladnokrevně na něj vyslal Bombardo. Mohl ho zabít. Ale minul. Nevěděl, jestli toho lituje nebo jestli se mu ulevilo. Rychle se sehnul, aby se vyhnul odzbrojujícím a omračujícím paprskům. Pak na nic nečekal a rozběhl se k Leině úkrytu. Všiml si při tom asi desítky dalších bystrozorů, kteří se rychle přibližovali. Ve chvíli, kdy se chtěl pustit do hašení hořícího stromu ji uslyšel.

"Cleme, sem!", vykřikla přidušeně. V běhu uhnul dalšímu zbloudilému paprsku. Když ji uviděl, ulevilo se mu. Objal ji.

"Vyděsila jsi mě", zašeptal.

"To ty mě taky", usmála se. Pak zvážněla.

"Occulatum finite", zašeptala. "Je divný líbat se s neviditelným", ušklíbla se. "Nemáme teď ale čas - musíme spěchat."

___________

Z temného lesa se vynořily dvě postavy. Únava se jim jasně zračila v tváři, na mnoha místech natrhnutý hábit, modřiny a čerstvé škrábance jim dodaly děsivý nádech. Vypadali, jako by přišli z bitvy. Ale oni měli právě tam namířeno... do bitvy.

"Máme už jenom čtyři hodiny čas", zašeptala černovlasá dívka ustrananě. Vlasy, původně stažené v tlustém copu nyní vlály na všechny strany. Jehličí, které měla ve vlasech jí dodávalo na divokosti. Nespoutaná. Chlapec vedle ní se zdaleka netvářil tak vážně. Jen smutné, modré oči prozrazovaly jeho strach. Čtyři hodiny...

"Ani jsem se nerozloučil…", zašeptal nepřítomně. Dívka se zastavila a chytla ho za ruku. Sevřela jeho dlaň ve své.

"Nemůžeš za to."

"Mohl bych to zastavit..." Poznala tichou vyčítku v hlase.

"Cleme, nemůžeme to změnit, je to jen zkouška!" Jen zkouška. Bylo to daleko víc. Pro Leu tohle byl okamžik, který jí nejspíš vzal rodiče, okamžik, který zničil naděje a tisíce životů, pro Clema chvíle, která vzala všechno, v co věřil - vše, v co tehdy věřilo Světlo. Vzal naději. Dali by cokoliv, aby mohli změnit minulost. Jen chvilku, jen... Jen tenhle dnešní den. Ale nešlo to, Nejstarší zákon, Pax tempus desperatum, nešlo prolomit. Byl to zákon mágů, zákon, jehož počátky ležely hluboko v hoře Gëa, na místě, kde pramenila veškerá magie. Na místě, kam oni měli namířeno. Jen málo kouzelníků v dějinách dosud stanulo na legendární hoře, ještě méně jich však vědělo o existenci legendy, která se k hoře vázala. Legendy, která nyní ukazovala směr jejich cesty. Byla to legenda, příběh starý tak, jak samotná magie. První mágové se ve svých rozepřích dostali až na samotný vrchol moci, vrchol šílenství, zlosti, na místo, které bylo mezi životem a smrtí, mezi realitou a něčím, co se nedalo popsat. Dostali se na vrchol bojů, na hrot nože. Mocnosti Soudu Temnot a Soudu Světla, které jsou silnější než kterákoliv síla země, ty, které sídlily na místě, které pro mnohé bylo nicotou, pro jiné ráj, na místě, které nazýváme Mezisvětem tehdy rozhodly, že Osud musí zasáhnout. Byly stovky, ne-li tisíce mrtvých, ale Mágové v šílenství a opojení moci neznali hranice. Jejich síla se zvětšovala, až dospěli k místu, které nešlo překročit. Dokázali samotným slovem zničit, zabít, deformovat, jediné slovo stačilo k vyvolání tornáda, k smrti tisíců. Tehdy zasáhly Mocnosti Soudů. Vytvořily v hoře, která už za vlády pohanství byla uctívána jako božské sídlo něco, co nikdo nedokázal popsat, něco, co nikdy nikdo nespatřil. Zabavily Mágům největší část jejich moci a uzavřely ji v hoře Gëa. Vytvořily zákony, které nešlo prolomit, pravidla, která měla zabránit v nová válce mágů. Moc, odebrána mágům pro záchranu světa je prý dodnes skryta uprostřed, v jádru Hory. Je to pramen veškeré magie. Bylo-li by toto jádro zničeno, zmizely by ze zemského povrchu nenávratně i poslední síly pradávných, prvních mágů. Říkalo se, že ten, kdo stanul na posvátné hoře, ať už mladý či starý, zkušený mág či učeň, temný či světlý člověk - každý, kdo stanul na Hoře získal něco, co mu nikdo nemohl vzít. Výstup na horu Gëa byl ale téměř nemožný: strmé, téměř kolmé skály bez sebemenší puklinky, stovky metrů hluboké srázy a kouzla, která byla stará jak pověst hory samotná. Podle zápisů Godrika Nebelvíra byl výstup natolik náročný, že vyžadoval víc než jen veškerý magický potenciál. "Moment síly", tak byl nazýván okamžik, kdy člověk poprvé stanul na vrcholu Gëa. Godrik ho popisoval jako chvíli, kdy získal zpět část sebe samotného, kterou ztratil díky zlu a jeho svodům, jako chvíli, kdy pro něj splynuly všechny protiklady do jednoho. A právě na tu horu měli namířeno Clem s Leou. Netušili, jak se na ni dostanou - jestli se na ni vůbec dostanou a co bude jejich úkolem. Podle svědectví těch, kteří přežili Poslední bitvu se sám lord Voldermort objevil se svou armádou stínů na vrcholu hory. Získal tedy moc, která mu byla odebrána. Byl na místě, kde měli být i oni dva. Ale jak se tam měli dostat?
_____________

49. kapitola - Síť se stahuje

2. července 2007 v 21:06 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Poslední den zkoušek nastal. První den zkoušek se naprosto překvapivě objevil Harry Potter - a všechny je strčil do kapsy svými znalostmi. Lei zatím taky nedělalo problémy úspěšně složit všechny zkoušky; Clem by se téměř vsadil, že bude nejlepší v ročníku. On samotný se s zkouškami nijak zvlášť nezabíral; nemohl přestat myslet na to, co je čeká a na to, co je - bohužel - nemine. Vzpomínal na všechno, co slyšel v hodinách historie magie o Poslední bitvě a o času před ní, ale téměř nic si nepamatoval. Temný lord neviděl rád, když se ten příběh vyprávěl - stále a stále znovu, protože trpěl podezdřením, že příběh Pádu světlé straně snad dodá naděje - a tak slyšel kompletní vyprávění jen málokdy. Jeho rodiče nebyli strašpytli, ale na druhou stranu nechtěli přilákat pozornost - a není radno zahrávat si s ohněm. Clem příběh poprvé slyšel od svého nejlepšího kamaráda, Jacka, jehož rodiče nedbali na nové práva a zákony. Už tehdy ho fascinovaly okamžiky, které rozhodly o všem, zvraty, chvíle, kdy se všechno zdálo ztraceno a chvíle, kdy i ti nejslabší našli sílu jít dál. Poprvé snad příběh nevnímal ani jako součást vlastní historie, ale jako legendu, povídačku starých vesnických babek. Teprve časem pochopil, že jde o skutečnost, o události, které se skutečně odehríly, o lidi, kteří opravdu žili - a zemřeli. A teď byl uprostřed dění, mezi stovkami, desítky dalších - a jedině on a Lea věděli, co se stane. Věděli pravdu... Ale Clem si nepamatoval na části příběhu, nenacházel chybějící části skládačky historie lidstva; tak, jak nenacházel ani kousky z vlastního příběhu, příběhu, který jednou bude vyprávěn tak, jak příběh Harryho Pottera, příběhu, který rozpláče, fascinuje, zničí a rozžehne plamínek naděje. Po dlouhém, marném vzpomínání Clem usoudil, že nejspíš bude lepší zapomenout na budoucnost... Pro jednou.
___________
Uvědomoval si, že ho denně navštěvují, že jsou stále ještě takový, kteří mu věří. Bylo týden před zkouškama, vycítil to z napětí těch, kteří si denně sedali k jeho posteli, a slyšel to z jejich vyprávění, které zezačátku nedokázal vnímat. Dávno ale už nebyl hluchý všem slovům útěchy, dávno už naposled plakal. Učil se - někdy celé dny, někdy i přes noc. Chtěl zvládnout zkoušky, najednou viděl cíl, chtěl jít dál. Nevěděl, kdy přesně nastal tento zvrat - ale najednou měl chuť jít dál, porazit zlo, skončit to - jednou provždy. I za cenu vlastního života, i za cenu toho, že už nikdy neuvidí obličeje těch, které miluje tady na zemi, těch, kteří mu věří. Sestavil seznam s viteály, ale jeho pohled neustále sklouzával právě k poslednímu řádku.
Viteály:
  • Deník - zničen
  • Prsten - zničen
  • Šálek - zničen
  • Medailon - zničen
  • Moudrý klobouk - v Brumbálově pracovně
  • Já?
  • Nagini - U Voldemorta
  • Voldemort
  • Hermiona: část Jeho duše se odpoutala při vyslovení smrtící kletby a zasáhla ji - zničena
Věděl to nyní bez pochybností. Mia mu to chtěla říct - ale on ji nevnímal. Málem mu to roztrhlo srdce, když psal pod Miino jméno to slovo - zničena. Přípomínalo mu to ji - tu dívku, která mu byla víc než rodinou. Ale teď, když našel cíl, chuť jít dál, chtěl zapomenout na minulost - a žít pouze přítomností.
___________
Sarim Snape má problém; a to nemalý. Ale přesto to zatím vypadá, pokud opomineme jeho občasné průšvihy, že už příliš dlouho byl klid... Příliš dlouho bylo ticho... Jak dlouho ale ještě?
___________
"Dnes budete třídit staré školní rejstříky, myslím, že už se tady hezkých pár ket neuklízelo", usmál se škodolibě (tedy ušklíbl) nynější profesor Formulí, Mr. McReedle. Sarim v duchu vařil, ale naštěstí se dokázal ovládat a udržel příval nadávek, které se mu draly na jazyk. Pouze kývl, ale McReedlovi přece jen neušel úšklebek na jeho tváři.
"Máte něco proti, pane Blacku?"
¨¨¨¨¨¨
Právě odkládal stranou starý pergamen, hustě popsán podrobným popisem všech prohřešků jistého studenta, když se zarazil uprostřed pohybu. Zahlédl jméno, které znal - jméno, které nenáviděl.
Potter, James
Za tímto jménem, následovaným snad nejvíce prohřešky ze všech zatím vytřízených studentů, se skrývalo mnohem víc než jen pár písmenek, seskupených do slova, víc, než pár slabik, tvořících celek. Pro Sarima to byl symbol nenávisti, symbol rodů, symblo původu a předurčení, symbol, který mu dodnes zůstal vpálen nenávistí do duše. Ne; James Potter si nezasloužil chvalozpěvy učitelů, žáků i známých, pozornost všech kolem, nadšení v pohledu těch, kteří ho míjeli. Nezasloužil si ničím to, co získal. A Harry Potter neměl nic obdivuhodného, nic úžasného, noc velkého. Zklamal - a to nejen ty, kteří mu věřili, ale i ty, kteří mu věřit nechtěli, ale přesto museli. Zklamal je svou slabostí, svou arogancí a tím, že si opět chtěl hrát na hrdinu. Byl to ale slaboch. Ale přece jen měl tu odvahu se Mu postavit - jako jeden z mála. Sarim vztakle žmoulal starý pergamen v ruce a ztrácel se ve vzpomínkách. Ano; otec mu dal víc než kdokoliv jiný - ale co matka? Nikdy ji nepoznal - a nikdy se neptal. Jedinkrát, co se odvážil před otcem zmínit otázku svého původu nedopadl dobře. Živě si pamatoval na jejich následující hádku... A od té doby se neptal. Byl příliš podobný otci, takže hledat podle podoby nemohl. Byla čisté krve, to otci během jejich hádky uklouzlo; a byla mladá, o hodně mladší než Severus Snape. Víc toho ale nevěděl. Nejspíš byla mrtvá, jinak si otcovu reakci nemohl vysvětlit. Nejspíš zemřela ve válce... V první válce. On ale chtěl alespoň jméno... Nic víc. A ani to málo nedostal.
¨¨¨¨¨¨¨
Bylo kolem půlnoci, když opouštěl kabinet profesora McReedla. Necítil se unavený, přesto ale spěchal do věže. Představa teplé postele ho popoháněla... Sica by si k tomu ještě rád dal pořádný lok ohnivého whiskey nebo alespoň pálenky, ale nic z toho nepřicházelo v úvahu. Rozmrzele se chystal otevřít portrét, když ji spatřil. Opírala se o brnění, kývala se ze strany na stranu a něco si pro sebe mumlala. Vypadala silně podnapile, hrozilo, že se každou chvíli i s brněním sesype. Jelikož neměl chuť donekonečna vysvětlovat Filchovi důvod svého večerního pobytu na chodbě ji rychle zachytil - právě včas. Znal ji z hodin, chodila už do sedmáku, ale díky jejím takzvaným občasným výpadkům byla známá všude. Sibyla Trelawneyová, potomek věštkyně Trelawneyové, podivínka a někdo, kdo neustále měl problémy. Občas se stávalo, že na hodinách usla, její stav se potom vzdáleně podobal kómatu, protože dokud ona nechtěla, nikdo ji neprobudil. Někdy tak vzbudila pozornost celé školy včetně profesorů a ošetřovatelky, která z ní dodnes byla naprosto zoufalá. Sybila byla podvodnice; někdo, kdo potřeboval popularitu, aby získal věrohodnost ve svých takzvaných věštbách. Sarim se divil, jak vůbec prolezla ostatní ročníky, ale předpokládal že se nad ní učitelé slitovali. V podstatě to ani nebylo tak nelogické - předměty, které studovala, nebylo možné hodnotit normálně. Jasnovidectví, Věštění z čísel a Formule - jediné předměty, v kterých po NKÚ pokračovala. Sarim ji chvíli jen bezradně držel v náruči, než si uvědomil co dělá a postil ji. Netušil, jestli to bylo jeho prudkým pohybem nebo snad něčím jiným, ale dívka najednou otevřela obrovské, brýlemi zakryté oči a podívala se přímo na něj. Ačkoliv ji zažil i ve své době jako věštkyni, tohle se nepodobalo ničemu, co kdy zažil. Její oči se podobaly nebi před bouřkou, jak se zatahuje mraky a připravuje se na první, druhý a nakonec i poslední úder. Najednou se Sybila celá roztřásla a než Sarim pochopil, co se stalo, vznesla se dobrý půlmetr do vzduchu a začela přímo nadpozemsky zmíním hlasem odříkávat:
"V dobách, jež dávno minuly, ve staletí vlády králů, v období mocných mágů čtyř se odehrála sága, jejiž počátky i konce skryté nám jsou. Ale dnes se historie probudí, příběh napsán bude znovu, ač s neurčitým koncem. Dnes v noci rozhodne či světlo a tma, či láska a smrt. I ty vol s rozmyšlením, jenž věz, že odpověď hledaná po léta ti leží u nohou. Strany tři se utkají, v boji lásky naděje a moci, v temnotách a smrti se stranou těch, jež věří. Dnes večer nastane již to co staletí je skryto - dnes se probudí. A pohleď dolů, na počátek, než rozhodneš o konci, protože nejsi jediný, jež Moc má..."
___________
Uvěří Clarissa a Melissa Jackově bláznivému příběhu? Co jejich přátelství? Obstojí? Vydají se za tajemstvím viteálů? Existence horkruxů ale zdaleka není poslední tajemství, které tyto nejtemnější artafekty dávné magie skrývají... Kdo najde dříve zbraň, která by pro světlo znamenala zkázu? Kdo dříve objeví magii, která je v ní skrytá? Zjistí Jack a jeho přátelé včas, co znamená ředitelovo náhlé zmizení? Proč připadá Melisse Neznámý, který se krátce po ředitelově zmizení objeví na škole povědomý? A co Hermiona? Jak unese ztrátu všech, na kterých jí záleželo? Zůstane dále v utajení, nebo jí i tady osud postavil do cesty další překážku? To i více v téhle i dalších kapitolách...
(Pro ujasnění: ne vše teď, budu to kouskovat v příštích kapitolách)
___________
Nevěděla, jak se má rozhodnout. Neklidně se převalovala v posteli, věděla, že už neuse. Znala Jacka dobře, takže se na něj nemohla zlobit, od něj byly podobné akce k očekávání, ale přece jen mohl až do rána počkat... Snažila se to srovnat v hlavě, všechno to, co na ni Jack v rychlosti vychrlil. Hermiona Grangerová zjevně vstala z mrtvých, Lea s Clemem tvrdnou někde v minulosti a profesor... Sarim Snape je zrádce. To celé se nejspíš točí kolem možnosti, jak zničit Temného lorda, který naopak zase... Zjistila, že usíná. Myšlenky se všechny promíchávaly, jedny zůstávaly jasné, jinak pouze rozmazaně klouzaly pozadím. Jako vlákna tenké nitky se rozprostíraly jejím bytím jako síť, jako kluzcí hadi proklouzávali vůli jednu z nich chytit a sevřít. Znovu se přetočila na druhý bok. Pohled na světelkující budík jí prozradil, že jsou čtyři hodiny ráno. S povzdechem usoudila, že dnes už nejspíš neusne a vstane. Ve chvíli, kdy se její noha dotkla země, se vedle ní ale objevil stín.
"Taky nemůžeš spát?", zašeptala Melissa, ale v děsivém tichu nového dne se to pro Clariisu rozlehlo pokojem s mnohonásobnou ozvěnou. "Pojď dolů do společenky, myslím, že už to stejně nemá cenu" Clarissa následovala svou nejlepší kamarádku do útulné nebelvírské společenské místnosti. Usadila se s potlačovaným zývnutím do jednoho z pohodlných křesel u krbu a pohlédla na Melissu.
"Myslím, že nelhal", prolomila nakonec Clar ticho.
"Taky mu věřím... Ani nevím proč", ušklíbla se druhá dívka. Chvíli se ještě každá věnovala vlastním myšlenkám, než Melissa náhle zpozorněla.
"Slyšelas to taky?" Obě dvě se dorozuměly jediným pohledem. Clariisa se potichu doplížila k oknu. V slabé záři vycházejícího slunce spatřila stín, který se blížil rychlým tempem k Zapovězenému lesu...
___________
Takže tohle by byla další kapča, s mírným spožděním ale nakonec přece jen tu. Omlouvám se za spoždění, za délku i za to, že ne vše se mi sem vešlo - asi polovina těch důležitých věcí bude až příště, přesto předpokládám že neuškodí když už jsem zmínila co se stane... Tedy jen okrajově...
Zůstávám - snad k nelibosti některých z vás - u hranice šesti komentíků, ale protože už i tak mám zpoždění čekejte další kapču dřív...
Effren