48. kapitola - První blesky

25. června 2007 v 20:02 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Co?" Clem se na ni díval jako na blázna. Před chvílí ho málem zaškrtila a teď vypadá, jako by ho vůbec nevnímala?
"Pax tempus desperatum", usmála se hořce. "Měli jsme to celou dobu před očima, celou tu dobu jsme to věděli - ale nepochopili jsme jedinou stopu, kterou jsme dostali..." Byl to smutný úsměv, úsměv, kterým se pokoušela skrýt zklamání a lítost... Nad čím? Clem se na ni nechápavě podíval.
"Pax tempus desperatum - Mír ztraceným časům nebo taky Pokoj ztraceným časům... Chápeš?"
"Nechápu, kam tím míříš", bezmocně se ušklíbl.
"Když nám tehdy v Mezisvětě řekli, že máme dar změnit minulost, tak jsme se soustředili jen na to. Nevnímali jsme zbytek toho, co říkala. Mluvila o tom, že je to moc, které nikdo nevelí, moc, která se vymkne z rukou a moc, s kterou není radno si zahrávat. Říkala, že Černá kometa je střežena zaklínadly, silnějšími než moc osudu, a že kdo po ní prahne, neví, s jakou sílou si zahrává, neví, co jej čeká. Že musí prokázat svou sílu vzdorovat na cestě, která ho může stát víc, než získá. Myslela jsem, že mluví o Kometě, když říkala, že nevíme s jakou silou si zahráváme a že celý ten proslov měl sloužit jako varování - varování před zlověstnou sílou Černé komety" Clem se na ni podíval, v očích mu začelo svítat pochopení.
"Byl to dvojmysl", vydechl nevěřícně. "V podstatě nám řekla, že nemáme měnit minulost, protože to nemůže nikdo - kromě osudu. Ty zkoušky, které nás čekají, abychom získali Kometu - tohle byla jedna z nich!" Oči mu svítily. "Celá ta věc s tím, že můžeme měnit minulost... To byl výmysl! Chtěla zjistit, jestli respektujeme nejstarší zákony magie, jestli je chápeme a jestli se nenecháme svést mocí!" Lea pouze přikývla, v očích bolest.
"Chápeš ale, co to znamená?", zašeptala smutně. Clem zvedl pohled rozzářených očí. Střetl se s jejími smaragdy a poprvé za celou tu dobu, co ji znal, si uvědomil, že ty její jsou totožné s očima Harryho Pottera... Teď, když v nich ležela tíha celého jejich úkolu, celé její minulosti a tajemství, která on zdaleka neznal všechny, viděl v jejích očích Vyvoleného. Harryho Pottera, chlapce, který selhal.
"Budeme tu, celou tu dobu, až po Poslední bitvu. Budeme tam, protože našim cílem je hora Osudu, hora Gëa, tam, kde leží veškerá magie, její původy i prameny. Budeme vidět umírat stovky, vidět pád Vyvoleného... A nebudeme smět nic změnit, protože nesmíme porušit Nejstarší zákon. Budeme u toho..." To, co se jí třpytilo v očích, nebyl odlesk uhasínajících plamenů v krbu. Dva třpytivé, slané kapičky, které by mohly lámat srdce. Slzy.
"Budeme vidět ty démony... Budeme tam, a bude to Potter, kdo nás zachrání, protože my nebudeme znát formuli, budeme jedni z těch, kteří přežili díky lásce v Harryho srdci... A jedni z těch, kteří zapříčinili jeho pád..." Tvář morká slzami se leskla v strašidelné scénárii světla a stínu. A Clem tam seděl jak ochrnutý, zíral do prázdna před sebou a konečně vstřebal celou pravdu. Zkouška, kterou jim osud připravil, byla bolestná a krutá. Momenty, které měly zažít, byly ty, které jim zničili a změnili život. Byly to momenty, které oba toužili změnit. Ale nemohli. A to byla jejich zkouška. Zkouška vůle a víry. Zkouška pevnosti odhodlání a mysli. Zkouška, která vezme víc, než dá.
__________
Hlavou se mu míhaly všechny ty dny, které spolu prožili.
Chvíle, kdy jim šlo o život, chvíle, kdy se spolu smáli, chvíle, kdy se Mia zlobila když neudělali včas úkoly. Chvíle, kdy byli ještě všichni tři - spolu. Celé trio. Všichni. Ron, Mia, Harry. Spolu... Myšlenky patřily jen těm dvěma Mia. Ron. Zemřeli zbytečně, zemřeli, protože mu věřili. Zemřeli, protože do něj vkládali naděje a mysleli si, že je silný. Že má tu sílu, dokončit to. Ale on nemá. Zklamal je... Leží tu na ošetřovně, dávno ztratil pojem o čase. Jediným záchytným bodem mu bylo jídlo, podáváno v přesných intervalech, přichystané úskostnou péčí. Jídlo, kterého se téměř nedotkl, které lhostejně nechával ležet. Nevěděl, jestli je skutečně nemocný, nebo jestli jeho stav působí... Něco jiného. Jenom ležel... A vzpomínal. Všechny ty chvíle... jejich první ročník, jak měli trest v Zapovězeném lese. Jak šli s ním, oba, i téměř na pokraj samotné smrti. Kámen mudrců. Tajemné komnata. Třetí ročník, plný nejistoty, plný chvilek, kdy byli spolu. Čtvrtý ročník, Turnaj tří kouzelníků. Bludiště, kde ztratil část duše. Cedrik. Pátý ročník, ročník, který ho připravil i o poslední zbytek naděje a nejistoty, naivity. Ročník, který ho změnil. Jejich poslední společný ročník, klidný, i přes všechny průšvihy - šestý ročník. A pak... nechtěl na to myslet. Ne na momenty, kdy zemřel Ron, na nejistotu, na pohled v jeho očích, na důvěru a na přátelství. Na život a na smrt. Na Miu... Tlak pod očními víčky byly slzy. Poprvé od chvíle, kdy zemřela, plakal. Plakal pro ty, kteří mu věřili; plakal pro ty, které zklamal.
__________
Stará, dřevěná bárka doplula s mírným nárazem ke břehu kamenitého ostrovu někde uprostřed moře. Na starém, rozvrzaném molu uvítal mrzuté a zoufalé pasažéry loďky starý strážce, čepice, posunutá na stranu, odhalovala šeď jeho vlasů. Dlouhá jizva mu šla přes celou levou tvář; vrásčité čelo zcela překrylo bílé obočí. Dýmka v koutku úst dávno vyhasla, ale on neměl dost tabáku na to, aby ji opět naplnil. Staré, seprané oblečení na něm viselo jak pytle, jeho barva dávno nebyla k rozpoznání. Větrem ošlehaná tvář se na ně nepřátelsky šklebila, když zlomyslně přejel pohledem ty, které přivezla bárka. Většinou muži ve středních letech, ale byl mezi nimi i asi sedmnáctiletý chlapec. Skupinku otrhaných, znavených ubožáků ze všech stran hlídali muži v bystrozerském hávu... Kdysi rezavý vous strážce dávno zbělel a veselé, modré oči ztmavly; radost se z nich nenávratně vytratila, tak jak i život v jeho těle. Byl starý, ale ne dost starý na to, aby bez vyčítek zemřel. První dešťové kapky se zachytily na jeho vousu, když rozladěně vytáhl vybledlou knihu, která měla zapečetit osud těch, kteří tu stáli. Zapisoval do ní jména, dlouhá a krátká, známá i cizí. Zvedal se prudký vítr; začínalo mrholit. Mraky na obloze se nad ostrovem stáhly do jediné černé hradby. Jeden z těch, pro které nebyla cesta zpět, s úsměškem zvedl pohled k nebi.
"Přijde bouřka" Ostře řezané rysy jeho obličeje ztvrdly, když se jeho pohled obrátil na skálu, kdy se hrozivě tyčil jejich cíl. Azkaban čekal na své vězně...
Starý strážce dál psal jména vězňů, netušící, že se jeho život každou vteřinou krátí. Už nikdy si nezakouří dýmku... Harold Weegs, bystrozer druhé třídy, znuděně obrátil pohled zpět na chladné moře. V jeho očích se ještě zračil děs, když jeho tělo dopadlo na chladný kámen, po staletí sešlápáván vězni i jejich strážci. Brzy tu vedle něj leželo více mrtvých, zčásti bystrozerů, zčásti strážců. Azkaban se zbavil svých vězňů... Přišel si pro ně jejich pán. A jako poslední svědek děsivé události se ve větru kolébal utržený list knihy, která ležela ve strážcových rukou... Předtím, než jej pohltila hladina nenasytného moře, vítr jím smýkl o výstupek černé skály, kde zůstal ležet, než jej příští vlna smetla do azurových hlubin. Jen občasný poryv větru byl znamením předešlá bouře... A dešťové kapky dál bubnovaly do země, do hladiny nekonečných oceánů, jako by toto byl den jako každý jiný...
Dva měsíce před pádem Vyvoleného Temný lord osvobodil své věrné z temných cel Azkabanu. O masakru před věznicí se ministrestvo dovědělo až dva dny poté...
__________
Který člověk dává náklonost najevo nešikovností? Který člověk se vám třikrát denně vrhá k nohám? Který člověk vás neustále uráží, jen aby skryl své pocity? A který člověk vás neustále překvapuje?
Sarim Snape - minulost ho nejspíš trošku změnila... nebo snad ne?
__________
"Je to naprosto očividné"
"Blbost"
"Prosimtě, když se na tebe podívá je rudý až za ušima, visí na tobě pohledem a-"
"To je naprosto ujetý výplod tvé už i tak pochybné fantazie!", bránila se Aera Potterová rozhořčeně. Její kamarádka, Kate Widdigs, se tomu msela smát.
"A neříkej, že to není vzájemné", ušklíbla se a pro jistotu se rychle vzdálila z kamarádčina dosahu.
"Ty mrcho!", smála se Aera, ale nahněvaně se jí blýsklo v očích. "Já tě prokleju, až-" Kate se rychle rozběhla úzkou chodbou, ale na Aeru neměla šanci. Ta už ji na rohu doháněla, když Kate najednou prudce zabrzdila a nastavila jí nohu. Aera to ale čekala a včas zastavila - přímo před obličejem Sarima Snapea, který ležel celý rudý před ni na zemi.
___________
Přemýšlel, jestli by se prostě nemohl propadnout do země nebo se prostě na místě vypařit, ale usoudil, že by to vzbudilo příliš moc pozornosti. Cítil, jak rudne, ale ani se to nepokoušel ovládat. Výbuch smíchu ho ujistil v tom, že jeho nehoda nezůstala nepovšimnuta. Nejspíš by měl vstát, ale nemohl se vůbec pohnout - nejraději by prostě přestal existovat...
"Není ti nic?", uslyšel starostlivý, dívčí hlas až nebezpečně blízko svého ucha. Aera Potterová se k němu ustaraně sklonila, aby mu pomohla vstát. Na svou bláznivě se smějící kamarádku šlehla mrazivým pohledem, tu to ale evidentně velice pobavilo, tak že se teď už prohýbala smíchy. Snape, ač si to nerad připouštěl, s radostí přijal nabízenou ruku Aery Potterové a vyšvihl se na nohy. Snažil se tvářit nazlobeně, ale tušil, že na tváři má spíš rozpačitý úšklebek. Smích té holky ho doháněl k šílenství...
"Kterej idiot tady-"
"Pane Blacku", ozval se za ním přísný hlas. Neuvědomil si hned, že je tím myšlen on, takže se zarazil příliš pozdě. Profesor Formulí se na něj škodolibě usmál a prohlásil:
"Máte školní trest, dnes večer v osm hodin v mém kabinetu" V tuto chvíli by byl Snape schopen zabíjet - holýma rukama.
_________
Opět realita: Překvapivé novinky se dozvídají i Clarissa a Mel - co je teď větším problémem: Zmizení dvou přátel a profesora či zmrtvýchvstání národní hrdinky, která už je dvanáct let po smrti? Jak přijmou skutečnost, že Clem s Leu uvízly někde v minulosti, přesněji řečeno v době Harryho Pottera? Co jejich přátelství? Přežije i stále větší nápory temnoty? Protože - jak známo - Temný lord nemá rád přátelství, věrnost, lásku a důvěru... Protože on sám neví, co to je... Nebo snad ano?
_________
"To je vtip - a pěkně blbý", byla Melissina reakce po vyslechnutí Jackova příběhu. Nemohl z celé záležitosti vynechat obě dívky - tak tady seděli v pohodlných křeslech u krbu, ve tři ráno, nevyspalé, mrzuté - a hlavně extrémě podrážděné.
"To myslíš vážně?", zeptala se po chvilce váhavě Clar. "Tajemná komnata, Lea a Clem v minulosti, Hermiona Grangerová - živá a tady..."
"JO", poněkud podrážděně na ni vyjel Jack. "Sakra nebudu vám to opakovat stokrát! Je to vysvětlení - jediné které máme, a je dobré! Mia-"
"Di do háje", zabručela vztekle Melissa a odkráčela se zíváním k dívčím ložnicím. "Tímhle můžeš krmit svou babičku, ale nás ne" S tím definitivně práskla dveřmi do dívčích ložnic a zmizela jim z očí.
"Taky mi nevěříš?", zlobil se Jack a vrhl na Clar nazlobený pohled.
"Já... Musím si to nechat rozležet v hlavě", usmála se unaveně Clar a mohutně zívla. "Myslím, že nebyl nejlepší nápad tahat nás ve tří ráno z postele" Asi nebyl, ale Jack to prostě nemohl vydržet. Rozladěně se díval za svou kamarádkou a nadával si, že s tím nepočkal do rána.
_______________
Logické myslení mi radí, abych tohle vydala teprve az splníte limit komentú, ale já v logickým myslení nikdy nebyla dobrá - a ledík má pravdu, nekterí analfabeti proste umí jenom císt a pojem "psaní" je jim asi tak cizí jak me matika... Preju vám pekný vecer (: a zadala bych opet minimální pocet komentíkù 6 - tak se sanzte, protoze priste me nepremluvite!!!
Dík vsem, kteri minule komentovali!
Effren
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 sir matyas sir matyas | 25. června 2007 v 22:45 | Reagovat

tak tady mas prvni komentik

mi se to naramne libilo ani to neby tak zamotane jak to mas ve zvyku =)

2 Siria Siria | Web | 26. června 2007 v 8:02 | Reagovat

Paráda, nádherná kapitolka. Souhlasím se sirem matyasem, je to o dost srozumitelnější, než obyčejně. Lepšíš se, holka :-)))

3 Giner Giner | 26. června 2007 v 19:43 | Reagovat

bezvadné:-) ALe  Lea a Clem to budou mít těžké... dívat se, jak umírají lidé, kterým nesmí pomoct...

4 ledik ledik | 26. června 2007 v 20:20 | Reagovat

jn....podivne to bude,a kdy to bude?

5 Sára Sára | Web | 27. června 2007 v 12:14 | Reagovat

souhlasím se všemi ..... už se těším na pokračování

6 Lilein Lilein | 1. července 2007 v 20:51 | Reagovat

hezkéééééé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

7 Sára Sára | Web | 2. července 2007 v 12:34 | Reagovat

není zač, já s tebopu plně souhlasím to menu je příšerné, napravím to. Jinak se teším na pokračování tvé povídky :).

8 effren effren | 2. července 2007 v 13:23 | Reagovat

omlouvám se že to trvalo tak dlouho, přes víkend jsem vůbec neměla čas, takže doufám že dneska dopíšu další kapču :D

Dík za komenty vám všem...

9 Palinka Palinka | 3. července 2007 v 18:21 | Reagovat

Dneska sem oběvila tvoji povídku a celou ji přečetla a musím ti pár věcí říct...

Když sem začala číst málem sem se neodtrhla od monitoru, takové to bylo napínavé a super, ale musím říct že ted ten konec už to trochu postrádá, podle mě je to možná tím jak je v každé kapitole několik dějovích linií a časovích pásem, řekla bych že to tvé povídce celkem ubralo... Ale stejně je tvoje povídka dobrá a doufám že budeš pokračovat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama