45. kapitola - Minulostí

16. června 2007 v 20:26 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Hrobové ticho - jako poslední památka na dívku, která se obětovala pro světlo. Nikdo se nepohnul. Nikdo nepromluvil. Všichni tiše a nevěřícně sledovali tělo dívky, ležící přímo mezi Chlapcem, který přežil, a místem, kde předtím stál on - Temný lord. Pak někdo vykřikl - výkřik radosti a bolesti zároveň. Velkou síň naplnil křik studentů. Postavy v černých pláštích chvíli stály bez pohybu, v děsivém kontrastu k davu. Pak se přední z nich otočil a s zavířením černého pláště opustil síň. Ostatní ho pomalu a s rozmyslem následovali. Mlčky, zděšení, překvapení - a snad i poražení. Jako smuteční pochod doprovázející mrtvého se vlekli po školních pozemcích. Velkou, kovanou branou ven, směrem k temnému lesu. Temnému, jako oni samy. Směřovali k jezeru Smrti - místu, kde se konaly jejich porady, místu, odkud vyrazili k porážce. Beze slova obstoupily kalně černou, mítně zvířenou vodu. V půlkruhu okolo kamenného trůnu uprostřed vodní hladiny, vznášejícího se nad jejími rozbouřenými hřebeny, zůstali stát jako sochy, vytesané do temného mramoru. Jen vlhký vrcholek skály, do které byl trůn vytesán, poukazoval na existenci tajemství, skrytého v jezeře. Trůn vyrobil sám Temný lord - vytesal ho vlastní silou do kusu skály, přesahující neproniknutelnou hladinu. Čáry, které byly s trůnem spjaty, byly snad nejmocnější a nejtemnější svého druhu. A hluboko, ve vykotleném kameni, pod dnem děsivého jezera, se blyštil a leskl Pánův skvost - zeleně svítící pochodeň, která nikdy nevyhasla. Relikvie Temných, nástroj smrti, zrady a osudové síly. Vysoko nad rozčeřenou hladinu, černější než inkoust, zářila spoza trůnu její nepřehlédnutelná síla a její světlo smrti. Ten, kdo ji spatřil, oslepl; ten, kdo se jí dotkl, ochrnul; a ten, kdo ji použil, upsal svou duši navěky Temnu. Trůn samotný vyčníval snad deset metrů nad vodní hladinu, jeho neohlazený, černý povrch, posetý nevyhlazenými hrbolky, zdůrazňoval jeho impozantní děsivost. Byl stvořen Pánem pro Pána - nikdo jiný se ho nikdy nedotkl. Postava samotného Lorda zla se v jeho gigantickém sevření vyjímala jako hrací figurka, svíraná obrovskou kamennou pěstí. Jakoby rudé oči jejich vládce a vůdce stále svítily z hlubin jeho sevření... Ale nyní byl trůn prázdný, obklopen závojem černé mlhy. Postavy v černých pláštích přistoupily až k samotnému okraji jezera. Všichni věděli, co je čeká. Všechny oči směřovaly na místo, kde do kamenného trůnu bylo vyryto znamení... Jajich znamení. Zeleně světelkující lebka propletená hadem, jehož oči byly v pohybu; utkvěly na každém z nich zvlášť, dlouho, tak dlouho, že se pod jejich vlivem zcela poddali zlu. Nikdo neměl pochybnosti - pohled očí je odfoukl jako letní vánek. Dlouho se nikdo nepohnul. Snad smutnili za svého Pána - snad pouze sbíraly odhodlání k činu. Pak se První z nich pohnul. Opět pomalu, jako v tranzu, s očima upřenýma na symbol, vázející jejich životy, udělal první krok do temnoty jezera. Voda uchopila jeho nohy, jedinné, až děsivě hlasité zašplouchání vody protrhlo hrobové ticho mlčící krajiny. Netřásl se - strach daroval zeleným očím hada. Další krok, pomalejší snad ještě než předcházející, ho ponořil po kolena do kalné vody. Zastavil se. Stál - opět bez pohybu, opět jako by na něco čekal, jako by doufal v zázrak. Tady nebyl čas, neměl pro ně význam. Ve stejný okamžik se najednou pohnuli i všichni ostatní - všichni ti, kteří tu, klečící na hladině vody před trůnem, přísahaly svou věrnost Temnému lordovi. Dávno, snad před zapomenutými časy - ale nyní museli svou přísahu splnit. Dva kroky. Voda je mlčky pohltila - svázala je, tak jak je vázal slib. Opět stály v půlkruhu, všichni po kolena ve vodě, všichni mlčící. Výraz jejich tváře se nedal vyčíst, bílá maska, za kterou se schovávala jejich identita, zakryla nejen jejich osobu, ale i jejich strach. První udělal další krok - pomalu, v bázni nad osudem. Sotva se udržel na nerovném povrchu dna, ale vody ho svíraly ve svém smrtícím objetí. Chyběl jen krok. Jeden jediný, který ho dělil od splnění příslibu. jej i všechny ostatní. On, který tu stál tři kroky před ostatními, najednou promluvil:
"Volám tě, pane, z podsvětí i výšek, ze smrti i života na pomoc těm, kteří ti zbyli věrní" Dlouhá přestávka, jejiž ticho děsilo a mrazilo až do morku kostí. Pak se nad trůnem vytvořil vír; pomalu, nepostřehnutelně, se sbíraly kapičky temné mlhy, než vytvořily jediný vířící celek. Černá mlha, z niž svítily dvě rudé oči, se pomalu formovala do lidské postavy. Nikdo ani nedýchal, jako hypnotizovaní, ovládaní cizí mocí, zírali na trůn svého pána. Náhle víření ustalo. Bylo ticho; byl klid. A na kamenném trůně nad temným jezerem Smrti seděla postava s hadím obličejem a rudýma očima. Temný lord se vrátil svým věrným...
(Pozn. autora: v textu jsem několikrát zmínila "Prvního", byl tím myšlen oživený Grindelwald, který přísahal věrnost Voldemortovi, stejně jako ostatní Smrtijedi.
Jezero Smrti se nenachází přímo v Zakázaném lese, jak se mohlo zdát, ale mimo něj. Konaly se u něj všechny porady Smrtijedů - pokud nebyly přímo v sídle Voldemorta - a pro ty, kteří to nepochopili: Pod zmíněným kamenným trůnem se nachází tzn. Zelená pochodeň, což je relikvie Temných)
_____________
Lea se s výkřikem posadila - oči, široce rozevřené, ale viděly jen tmu. Křičela hrůzou, neslyšela a nevnímala. Zjevovaly se jí stále obrazy, které viděla v plamenech ohně. Mezi černou, žlutou a červenou. Nemohla zaostřit; její oči stále viděly v mihotavém teplu tu děsivou tvář - tvář toho, který díky svým věrným povstal. Najaenou ucítila známé teplo - teplo ohně. Chtěla se do něj ponořit, zapomenout na všechny hrůzy a nechat se hladit jeho plameny, ale cítila něčí dotek na své ruce, něčí stisk, cítila, že nesmí odejít. Pouze s nechutí a snad i roztrpčením se vrátila do reality. Nejdřív nic neviděla, ale pak zahlédla tvář Clema, chlapce, který ji donutil jít dál.
"Vrátil se", dostala ze sebe. Neptal se jí, jak to věděla, jak věděla co se stalo, neptal se. Jen mlčel a svíral její dlaň.
"Taky ses vrátila - naštěstí", zašeptal a jejich rty se poprvé spojily v hlubokém polibku.
___________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - a poněkud dezorientovaná hermiona se ocitá v budoucnosti...
___________
"Hermiona Grangerová?" Dívce, která mu zmražená a odzbrojená ležela u nohou, mohlo být kolem sedmnácti. Hustá, rozježená hříva vlasů, hnědé, inteligentní oči a zvídavý pohled - její fotografii viděl snad tisíckrát. A teď tady ležela před ním - živá a jak se zdálo i skutečná, nefalšovaná. Rychle použil osm odhalovacích kouzel - bylo zhola nemožné, aby tohle byla ta Hermiona Grangerová. Nejpravděpodobnější byl Mnoholičný lektvar, metamorfág, přeměna osoby devátého stupně nebo elixír přeměny. Rychle si ověřil, že ani jedna tato možnost není ta pravá, a udiveně sklonil hůlku. Nenapadala ho žádná další možnost - stál před záhadou. Najednou ucítil, že jeho kouzlo bylo prolomeno, a než se nadál, dívka stála s hůlkou v ruce na nohou.
"Kde jsem?" Působila dezorientovaně a vyděšeně - jako malé dítě.
"V Bradavicích"
"Ony nebyly zničeny?"
"Cože?"
"Jaký máme rok?" Vyhrkla dívka náhle.
"12 let po pádu Vyvoleného, proč?", odpověděl podezdřívevě. Tohle se mu vůbec nelíbilo...
"12 let... Po pádu Harryho P-Pottera?", vykoktala vyděšeně dívka. "Jak...jak se to stalo? On.. on vyhrál?" Podíval se udiveně a velice skepticky na tu, která vypadala na Hermionu.
"Harry Potter byl zabit Temným lordem, který při poslední bitvě použil démony, proti kterým světlo nemělo šanci. Od té doby je doba Temna - ale to ví každý" Dívka se na něj vyjeveně podívala, pak klesla zpět na zem a rozplakala se.
"Přežil vůbec někdo?"
"Hodně málo lidí - a pokud jsi Hermiona Grangerová, tak patříš mezi mrtvé"
"Já... Jsem Hermiona Grangerová, nevím, co se stalo, ale když jsem na sebe použila kletbu smrti-"
"Pročs to udělala?", přerušil ji Jack. Najednou jí věřil - víc než komukoliv jinému.
"Když Harry použil při tom přepadení na Voldemorta elfí kouzlo - dokonce jedno z nejstarších - Voldemortova duše hledala únik, a protože jsem nechtěla, aby.... Aby to byl Harry... Tak jsem-"
"Zabila ses?" Zíral na ni s otevřenou pusou. "Jak je to možné? Elfové přece nejsou a-"
"Ta dívka - ona byla elfka, a ona na pár vteřin splynula svou duší s Harrym, byla to ona kdo mu pomohla to zaklínadlo vůbec vyslovit, ale on... Nevím, jestli se-"
"Potter to přežil, jinak by nemohl být u Poslední bitvy 31. července"
"Na jeho narozky...", zašeptala Mia.
"Cos říkala o nějaké elfce?", zeptal se najednou Jack.
"Asi před měsícem jsme u kraje lesa našli dvě děcka - asi čtrnáct let. Nejspíš je napadli Smrtijedi - jediné co vím je, že jim vyvraždily rodinu. Rozhodně nebyly v nejlepším stavu - no a když se uzdravily, přistoupily na školu. Holka a kluk - byla to dvojčata. Už od začátku se mi na nich něco nezdálo, a pak jsem jednu noc - noc před svou smrtí - měla zvláštní sen - tedy spíš vizi. Zjistila jsem, že ti dva jsou z budoucnosti, a že mají velký úkol, který převzali od samotného Vyvoleného - tedy Harryho - a taky, že... Co se stane"
"Tys věděla, že zemřeš? Že napadnou Bradavice a-"
"Ne. Jenom jsem věděla, že to bude můj poslední den"
"Kdo byla ta elfka? A odkud byla?" Sám nevěděl, kde se v něm bral ten zájem o elfku - měl před sebou přece Hermionu Grangerovou, takže se mohl ptát na tisíce dalších věcí...
"Jmenovala se Lea Evansová, a její dvojče byl Clemens Evans. Nevím, odkud-"
"L-Lea? Clem?", vykoktal Jack.
"Ano, co- Počkej, nechceš snad říct že jsou odtud!"
"Jsou- Oni se před několika týdny ztratily, beze stopy! A s nimi také náš profesor, Sarim Snape... Nikde je nenašli, předpokládali jsme, že Smrtijedi-"
"Snape?", vyprskla dívka. "Ten zrádce?"
"No-Počkej... On zradil?"
"Ne, ale jeho povedený otec byl zrádce!"
"Nebyl, nebýt pomoci Severuse Snapea bychom neměly v Poslední bitvě vůbec šanci... Tedy chci říct by Světlá strana neměla šanci"
"On vám pomohl?"
"Ano, ale Lestrange ho za to zabil"
"Panebože..." Najednou se dívka zarazila. "Ví někdo o viteálech? O Harryho cíli?"
"Cože?"
"Lea a Clem... Jejich úkol... Nemněnit minulost..."
"Co?"
"Musíme to nechat tak, jak to je. Myslím, že-" Než stačila dokončit větu, dveře se rozlétly dokořán a oba dva padli odzbrojení na zem...
____________
Takže je to tentokrát delší a snad i zajímavější... Díky minulému legendárnímu (!!) počtu komentářů zvyšuji jejich počet na 4 komentíky od různých lidí, předtím nebude ani řádka!
Dík, Effren
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Sára Sára | Web | 17. června 2007 v 10:30 | Reagovat

Super :)

2 ledik ledik | 17. června 2007 v 11:06 | Reagovat

ja chcu dalsi   *rozmazlene dupe nohou*

:D

3 Kaitlin Kaitlin | Web | 17. června 2007 v 13:02 | Reagovat

krásný

4 Giner Giner | 17. června 2007 v 13:16 | Reagovat

Super, těším se n apokračování:-) je to čím dál tím více zajímavější:-)

5 Lily Lily | 18. června 2007 v 19:53 | Reagovat

ahoj ted jsem docetla celou povídku, je to naprosto úžasné.. nemůžu uvěřit že jsem na tak skvělou povídku narazila.. občas jsem sice něčemu nerozuměla, ale hrozně mne to nadchlo.. Moc se těším na pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama