Červen 2007

48. kapitola - První blesky

25. června 2007 v 20:02 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Co?" Clem se na ni díval jako na blázna. Před chvílí ho málem zaškrtila a teď vypadá, jako by ho vůbec nevnímala?
"Pax tempus desperatum", usmála se hořce. "Měli jsme to celou dobu před očima, celou tu dobu jsme to věděli - ale nepochopili jsme jedinou stopu, kterou jsme dostali..." Byl to smutný úsměv, úsměv, kterým se pokoušela skrýt zklamání a lítost... Nad čím? Clem se na ni nechápavě podíval.
"Pax tempus desperatum - Mír ztraceným časům nebo taky Pokoj ztraceným časům... Chápeš?"
"Nechápu, kam tím míříš", bezmocně se ušklíbl.
"Když nám tehdy v Mezisvětě řekli, že máme dar změnit minulost, tak jsme se soustředili jen na to. Nevnímali jsme zbytek toho, co říkala. Mluvila o tom, že je to moc, které nikdo nevelí, moc, která se vymkne z rukou a moc, s kterou není radno si zahrávat. Říkala, že Černá kometa je střežena zaklínadly, silnějšími než moc osudu, a že kdo po ní prahne, neví, s jakou sílou si zahrává, neví, co jej čeká. Že musí prokázat svou sílu vzdorovat na cestě, která ho může stát víc, než získá. Myslela jsem, že mluví o Kometě, když říkala, že nevíme s jakou silou si zahráváme a že celý ten proslov měl sloužit jako varování - varování před zlověstnou sílou Černé komety" Clem se na ni podíval, v očích mu začelo svítat pochopení.
"Byl to dvojmysl", vydechl nevěřícně. "V podstatě nám řekla, že nemáme měnit minulost, protože to nemůže nikdo - kromě osudu. Ty zkoušky, které nás čekají, abychom získali Kometu - tohle byla jedna z nich!" Oči mu svítily. "Celá ta věc s tím, že můžeme měnit minulost... To byl výmysl! Chtěla zjistit, jestli respektujeme nejstarší zákony magie, jestli je chápeme a jestli se nenecháme svést mocí!" Lea pouze přikývla, v očích bolest.
"Chápeš ale, co to znamená?", zašeptala smutně. Clem zvedl pohled rozzářených očí. Střetl se s jejími smaragdy a poprvé za celou tu dobu, co ji znal, si uvědomil, že ty její jsou totožné s očima Harryho Pottera... Teď, když v nich ležela tíha celého jejich úkolu, celé její minulosti a tajemství, která on zdaleka neznal všechny, viděl v jejích očích Vyvoleného. Harryho Pottera, chlapce, který selhal.
"Budeme tu, celou tu dobu, až po Poslední bitvu. Budeme tam, protože našim cílem je hora Osudu, hora Gëa, tam, kde leží veškerá magie, její původy i prameny. Budeme vidět umírat stovky, vidět pád Vyvoleného... A nebudeme smět nic změnit, protože nesmíme porušit Nejstarší zákon. Budeme u toho..." To, co se jí třpytilo v očích, nebyl odlesk uhasínajících plamenů v krbu. Dva třpytivé, slané kapičky, které by mohly lámat srdce. Slzy.
"Budeme vidět ty démony... Budeme tam, a bude to Potter, kdo nás zachrání, protože my nebudeme znát formuli, budeme jedni z těch, kteří přežili díky lásce v Harryho srdci... A jedni z těch, kteří zapříčinili jeho pád..." Tvář morká slzami se leskla v strašidelné scénárii světla a stínu. A Clem tam seděl jak ochrnutý, zíral do prázdna před sebou a konečně vstřebal celou pravdu. Zkouška, kterou jim osud připravil, byla bolestná a krutá. Momenty, které měly zažít, byly ty, které jim zničili a změnili život. Byly to momenty, které oba toužili změnit. Ale nemohli. A to byla jejich zkouška. Zkouška vůle a víry. Zkouška pevnosti odhodlání a mysli. Zkouška, která vezme víc, než dá.
__________
Hlavou se mu míhaly všechny ty dny, které spolu prožili.
Chvíle, kdy jim šlo o život, chvíle, kdy se spolu smáli, chvíle, kdy se Mia zlobila když neudělali včas úkoly. Chvíle, kdy byli ještě všichni tři - spolu. Celé trio. Všichni. Ron, Mia, Harry. Spolu... Myšlenky patřily jen těm dvěma Mia. Ron. Zemřeli zbytečně, zemřeli, protože mu věřili. Zemřeli, protože do něj vkládali naděje a mysleli si, že je silný. Že má tu sílu, dokončit to. Ale on nemá. Zklamal je... Leží tu na ošetřovně, dávno ztratil pojem o čase. Jediným záchytným bodem mu bylo jídlo, podáváno v přesných intervalech, přichystané úskostnou péčí. Jídlo, kterého se téměř nedotkl, které lhostejně nechával ležet. Nevěděl, jestli je skutečně nemocný, nebo jestli jeho stav působí... Něco jiného. Jenom ležel... A vzpomínal. Všechny ty chvíle... jejich první ročník, jak měli trest v Zapovězeném lese. Jak šli s ním, oba, i téměř na pokraj samotné smrti. Kámen mudrců. Tajemné komnata. Třetí ročník, plný nejistoty, plný chvilek, kdy byli spolu. Čtvrtý ročník, Turnaj tří kouzelníků. Bludiště, kde ztratil část duše. Cedrik. Pátý ročník, ročník, který ho připravil i o poslední zbytek naděje a nejistoty, naivity. Ročník, který ho změnil. Jejich poslední společný ročník, klidný, i přes všechny průšvihy - šestý ročník. A pak... nechtěl na to myslet. Ne na momenty, kdy zemřel Ron, na nejistotu, na pohled v jeho očích, na důvěru a na přátelství. Na život a na smrt. Na Miu... Tlak pod očními víčky byly slzy. Poprvé od chvíle, kdy zemřela, plakal. Plakal pro ty, kteří mu věřili; plakal pro ty, které zklamal.
__________
Stará, dřevěná bárka doplula s mírným nárazem ke břehu kamenitého ostrovu někde uprostřed moře. Na starém, rozvrzaném molu uvítal mrzuté a zoufalé pasažéry loďky starý strážce, čepice, posunutá na stranu, odhalovala šeď jeho vlasů. Dlouhá jizva mu šla přes celou levou tvář; vrásčité čelo zcela překrylo bílé obočí. Dýmka v koutku úst dávno vyhasla, ale on neměl dost tabáku na to, aby ji opět naplnil. Staré, seprané oblečení na něm viselo jak pytle, jeho barva dávno nebyla k rozpoznání. Větrem ošlehaná tvář se na ně nepřátelsky šklebila, když zlomyslně přejel pohledem ty, které přivezla bárka. Většinou muži ve středních letech, ale byl mezi nimi i asi sedmnáctiletý chlapec. Skupinku otrhaných, znavených ubožáků ze všech stran hlídali muži v bystrozerském hávu... Kdysi rezavý vous strážce dávno zbělel a veselé, modré oči ztmavly; radost se z nich nenávratně vytratila, tak jak i život v jeho těle. Byl starý, ale ne dost starý na to, aby bez vyčítek zemřel. První dešťové kapky se zachytily na jeho vousu, když rozladěně vytáhl vybledlou knihu, která měla zapečetit osud těch, kteří tu stáli. Zapisoval do ní jména, dlouhá a krátká, známá i cizí. Zvedal se prudký vítr; začínalo mrholit. Mraky na obloze se nad ostrovem stáhly do jediné černé hradby. Jeden z těch, pro které nebyla cesta zpět, s úsměškem zvedl pohled k nebi.
"Přijde bouřka" Ostře řezané rysy jeho obličeje ztvrdly, když se jeho pohled obrátil na skálu, kdy se hrozivě tyčil jejich cíl. Azkaban čekal na své vězně...
Starý strážce dál psal jména vězňů, netušící, že se jeho život každou vteřinou krátí. Už nikdy si nezakouří dýmku... Harold Weegs, bystrozer druhé třídy, znuděně obrátil pohled zpět na chladné moře. V jeho očích se ještě zračil děs, když jeho tělo dopadlo na chladný kámen, po staletí sešlápáván vězni i jejich strážci. Brzy tu vedle něj leželo více mrtvých, zčásti bystrozerů, zčásti strážců. Azkaban se zbavil svých vězňů... Přišel si pro ně jejich pán. A jako poslední svědek děsivé události se ve větru kolébal utržený list knihy, která ležela ve strážcových rukou... Předtím, než jej pohltila hladina nenasytného moře, vítr jím smýkl o výstupek černé skály, kde zůstal ležet, než jej příští vlna smetla do azurových hlubin. Jen občasný poryv větru byl znamením předešlá bouře... A dešťové kapky dál bubnovaly do země, do hladiny nekonečných oceánů, jako by toto byl den jako každý jiný...
Dva měsíce před pádem Vyvoleného Temný lord osvobodil své věrné z temných cel Azkabanu. O masakru před věznicí se ministrestvo dovědělo až dva dny poté...
__________
Který člověk dává náklonost najevo nešikovností? Který člověk se vám třikrát denně vrhá k nohám? Který člověk vás neustále uráží, jen aby skryl své pocity? A který člověk vás neustále překvapuje?
Sarim Snape - minulost ho nejspíš trošku změnila... nebo snad ne?
__________
"Je to naprosto očividné"
"Blbost"
"Prosimtě, když se na tebe podívá je rudý až za ušima, visí na tobě pohledem a-"
"To je naprosto ujetý výplod tvé už i tak pochybné fantazie!", bránila se Aera Potterová rozhořčeně. Její kamarádka, Kate Widdigs, se tomu msela smát.
"A neříkej, že to není vzájemné", ušklíbla se a pro jistotu se rychle vzdálila z kamarádčina dosahu.
"Ty mrcho!", smála se Aera, ale nahněvaně se jí blýsklo v očích. "Já tě prokleju, až-" Kate se rychle rozběhla úzkou chodbou, ale na Aeru neměla šanci. Ta už ji na rohu doháněla, když Kate najednou prudce zabrzdila a nastavila jí nohu. Aera to ale čekala a včas zastavila - přímo před obličejem Sarima Snapea, který ležel celý rudý před ni na zemi.
___________
Přemýšlel, jestli by se prostě nemohl propadnout do země nebo se prostě na místě vypařit, ale usoudil, že by to vzbudilo příliš moc pozornosti. Cítil, jak rudne, ale ani se to nepokoušel ovládat. Výbuch smíchu ho ujistil v tom, že jeho nehoda nezůstala nepovšimnuta. Nejspíš by měl vstát, ale nemohl se vůbec pohnout - nejraději by prostě přestal existovat...
"Není ti nic?", uslyšel starostlivý, dívčí hlas až nebezpečně blízko svého ucha. Aera Potterová se k němu ustaraně sklonila, aby mu pomohla vstát. Na svou bláznivě se smějící kamarádku šlehla mrazivým pohledem, tu to ale evidentně velice pobavilo, tak že se teď už prohýbala smíchy. Snape, ač si to nerad připouštěl, s radostí přijal nabízenou ruku Aery Potterové a vyšvihl se na nohy. Snažil se tvářit nazlobeně, ale tušil, že na tváři má spíš rozpačitý úšklebek. Smích té holky ho doháněl k šílenství...
"Kterej idiot tady-"
"Pane Blacku", ozval se za ním přísný hlas. Neuvědomil si hned, že je tím myšlen on, takže se zarazil příliš pozdě. Profesor Formulí se na něj škodolibě usmál a prohlásil:
"Máte školní trest, dnes večer v osm hodin v mém kabinetu" V tuto chvíli by byl Snape schopen zabíjet - holýma rukama.
_________
Opět realita: Překvapivé novinky se dozvídají i Clarissa a Mel - co je teď větším problémem: Zmizení dvou přátel a profesora či zmrtvýchvstání národní hrdinky, která už je dvanáct let po smrti? Jak přijmou skutečnost, že Clem s Leu uvízly někde v minulosti, přesněji řečeno v době Harryho Pottera? Co jejich přátelství? Přežije i stále větší nápory temnoty? Protože - jak známo - Temný lord nemá rád přátelství, věrnost, lásku a důvěru... Protože on sám neví, co to je... Nebo snad ano?
_________
"To je vtip - a pěkně blbý", byla Melissina reakce po vyslechnutí Jackova příběhu. Nemohl z celé záležitosti vynechat obě dívky - tak tady seděli v pohodlných křeslech u krbu, ve tři ráno, nevyspalé, mrzuté - a hlavně extrémě podrážděné.
"To myslíš vážně?", zeptala se po chvilce váhavě Clar. "Tajemná komnata, Lea a Clem v minulosti, Hermiona Grangerová - živá a tady..."
"JO", poněkud podrážděně na ni vyjel Jack. "Sakra nebudu vám to opakovat stokrát! Je to vysvětlení - jediné které máme, a je dobré! Mia-"
"Di do háje", zabručela vztekle Melissa a odkráčela se zíváním k dívčím ložnicím. "Tímhle můžeš krmit svou babičku, ale nás ne" S tím definitivně práskla dveřmi do dívčích ložnic a zmizela jim z očí.
"Taky mi nevěříš?", zlobil se Jack a vrhl na Clar nazlobený pohled.
"Já... Musím si to nechat rozležet v hlavě", usmála se unaveně Clar a mohutně zívla. "Myslím, že nebyl nejlepší nápad tahat nás ve tří ráno z postele" Asi nebyl, ale Jack to prostě nemohl vydržet. Rozladěně se díval za svou kamarádkou a nadával si, že s tím nepočkal do rána.
_______________
Logické myslení mi radí, abych tohle vydala teprve az splníte limit komentú, ale já v logickým myslení nikdy nebyla dobrá - a ledík má pravdu, nekterí analfabeti proste umí jenom císt a pojem "psaní" je jim asi tak cizí jak me matika... Preju vám pekný vecer (: a zadala bych opet minimální pocet komentíkù 6 - tak se sanzte, protoze priste me nepremluvite!!!
Dík vsem, kteri minule komentovali!
Effren

47. kapitola - Před bouří

21. června 2007 v 20:57 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Čas letěl rychleji, než si to hodlali připustit. Chvilky, které společně prožívali, se krátily, protože učení stále přibývalo. Blížily se zkoušky, prázdniny... A s nimi i Poslední bitva. Lea byla nervózní - a měla poprvé v životě strach. Věděla, že tu, v minulosti, nezůstane déle než bude nezbytné - a svírala ji děsivá předtucha. Nechtěla si to ale připustit - to přece nemohla udělat... Nemohla být přítomna u Poslední bitvy, nemohla a nechtěla! Nechtěla vidět umírat všechny ty lidi, vidět zklamání, odevzdání a neuvěřitelný strach v očích těch, kteří přežijí... Lítost a bolest těch, kteří doufali... Snad právě proto tu byla. Aby změnila minulost... Ale co? Jak? Stále více otázek. Ano, připouštěla si to, měla strach a neznala odpovědi - neviděla východisko z této situace. Snad poprvé v životě se cítila nicotná a malá... Bezvýznamná ne, ale slabá. Naštěstí měla Clema, protože bez něj už by se dávno propadla do depresí. Ale přesto měla neustále špatnou náladu, zvážněla a věnovala veškerý svůj volný čas, který netrávila s Clemem, učení. Naučila se spoustu užitečných kouzel, ne jen do boje, tak jak se je učili oni ve škole, ale i léčitelské, domácí a některé, které se velice hodily do situací, když kolem vládla panika nebo špatná nálada... Přitulila se blíž do Clemova objetí a pomalu usínala. Seděli v křesle u krbu v Nebelvírské společenské místnosti, a jelikož už byla jedna hodina ráno, byli tu sami...Clem ji něžně pohladil po vlasech.
"Nad čím přemýšlíš?", zašeptal jí jemně do vlasů.
"Nad naším úkolem", odpověděla s povzdechem také šeptem.
"Nekaž si tím večer, máme ještě čas..."
"Jen do Poslední bitvy"
"To je ještě... Máme ještě dva měsíce. Pojď, užívej si a nemysli na to..."
"Jak můžeš žít bez toho, aby jsi myslel na všechny ty lidi, které teď i osobně známe, a vědět, že většina z nich zemře nebo ztratí rodinu? Tobě to nevadí? Ten pocit, že je můžeš varovat, zachránit je? Zemřou, chápeš to?" Začela nervózně přecházet po místnosti, která jí byla víc domovem, než ta zeleně a stříbrně zdobená ve sklepeních. Ani si nepamatovala, kdy vstala.
"Podívej, děsí mě to, a bolí mě pomyšlení... Že proti tomu nic nedělám. Že tady sedím, užívám si... A vím, co se stane. Můžeme změnit osud lidstva, ale my to neděláme. Můžeme říct Řádu o démonech, varovat Pottera, upozornit-"
"Pax tempus desperatum", ušklíbl se Clem smutně, ztracený jakoby ve vlastních vzpomínkách. Lea si uvědomila, že křičela, a rychle si k němu přisedla.
"Promiň, to jsem nechtěla..." Najednou měla pocit, že něco přehlédla. Něco důležitého...
"Řekls Pax tempus desperatum?", vyhrkla nevěřícně.
"Ano, proč-"
"Ona mi to taky řakla, v mezisvětě... To stejné jsem slyšela i na cestě ztracených..."
"Cože?"
"Těsně před tím, než jsme se vydali na cestu do minulosti... Slyšela jsem její hlas v hlavě, a jako poslední dodala Pax tempus desperatum... Řekla že je to velice důležté... Že na to nemám zapomenout a-"
"Hermiona to taky říkala!", vyhrkl Clem náhle.
"Cože? Grangerová?"
"Err..", Clem mírně zrudl, když si uvědomil že Lei neřekl o tom, co mu Mia sdělila před tím, než se zabila. Ve stručnosti to vysypal a čekal na další výbuch hněvu, ale místo toho se setkal jen s dvěma lesknoucíma očima...
"Cleme, já na to přišla!", začela se najednou Lea smát jako šílená. Byl to smutný a veselý smích zároveň... Smích člověka, který neví jestli se má smát nebo plakat.
____________
Harry ležel na ošetřovně a zíral do strovpu. Kromě lesknoucích se očí nejevil žádné známky života, nepohnul se a nepromluvil. Byl to měsíc, co zemřela Mia, ale Harry se z toho ještě nevzpamatoval. Vracel se myšlenkami pořád do těch posledních okamžiků, kdy ji viděl živou. Do posledních okamžiků s ní... Byla pro něj jak sestra; byla to po Ronově smrti jeho jediná rodina. Kdyby mohl, dal by svůj život za ten její... Ale selhal. Apaticky zíral do stropu; neplakal. Neměl slzy, neměl sílu na to, aby plakal. Něco v něm zemřelo spolu s Miou, její smrt mu vzala veškerou touhu žít, touhu zvítězit, touhu zachránit ty, kteří mu věřili. Bylo mu jedno, jestli Voldemort vyhraje, jestli zemře nebo jestli si podrobí kouzelnický svět; vlastní život pro něj dávno ztratil cenu a s Miou vybledlo i všechno kolem něj. Byl lhostejný vůči okolí, uzavřel se do sebe a mlčel. Bylo mu jedno, co se stane s viteály, s všemi těmi, kteří do něj vkládali důvěru... Přestali pro něj existovat. Zhroutil se mu svět. nechtěl už žít, ale nedokázal to skončit. Neměl sílu.
___________
Chmurná atmosféra ovládla celou školu; ale nebyly to pouze nadcházející zkoušky, které nedovolily studentům se smát. Strach z neznámého, strach z budoucnosti a z toho, co by se mohlo stát... A z toho co se stane. Všichni to nějak tušili - kdo ví jak. Na chodbách bylo ticho, kroky osamělých studentů či nervózních, roztržitých profesorů se hrůzostrašně rozléhaly. I ředitelka, která v posledních dnech téměř nevycházela z ředitelny, se zdála jako vyměněná. Nikdo si nic nenamlouval - Brumbála nikdy nahradit nemohla, ale ze začátku jim přece jen dávala naději. Naději a víru, víru v lepší život a dobrý konec. Teď ale ztmavla, tvážněla, a ti, kteří ji kdy viděli smát, se výhýbali jejímu smutnému, unavenému pohledu. Nebyla to ona. Zodpovědnost ji zmáhala - ale nebyla to jen zodpovědnost vůči studentům a vůbec celé světlé straně, ale i to slovo... nezapomněla na zmuchlaný pergamen s krví napsaným slovem, který ji sova přinesla před několika měsíci. Viteál... Našla o tom velmi málo. Věděla, že je to nejtemnější černá magie, ale vypadalo to, jako by někdo neznámý zničil veškeré stopy, které by ji rozjasnili tu nejasnou předtuchu. Tušila sice, od koho onen dopis pochází, ale nevěděla, jestli to je na významu. Ronald Weasley - byla to jednoznačně jeho krev. Byla to stejná krev, která ji kdysi dávno málem ulpěla na rukou... Krev Weasleyových. Jak to tehdy mohla tušit? S povzdechem zahnala chmurné myšlenky na minulost. Byla tehdy mladá... Mladá, hloupá a plná iluzí. Ten čas už dávno přešel. Dávno... Nevěděla, jestli má oplakávat steré časy nebo ty nové. Ty, které přinášejí bolest... Měla zlý život, ačkoliv si o ní mnoho lidí myslelo pravý opak. Ano - učí bezmála padesát let na škole. Klidný, jednotvárný život, přísná profesorka, která neúprosně strhává body a hravě se přemění v kočku, později zahořklá, zougfalá ředitelka... Ale je to ona? Co byla předtím? Studovala, to ano, jak všichni ostatní. Ale před tím, než přijala místo profesorky v Bradavicích, o ní deset let nikdo neslyšel... Deset let byla dlouhá doba. deste let... Slyšela v té době o mnohém, ale nikdy neslyšela o tom - Viteál. Pokud to skutečně byl Weasley který jí poslel ono slovo jako poslední sbohem, jako připomínku na minulost - a on to byl, tím si byla jistá - tak by jí něco mohl říct někdo jiný ze slavného tria. Hermiona Grangerová... Přes měsíc mrtvá dívka si vzala do hrobu všechna svá tajemství. Ano, Minerva si musela připustit, že ta dívka ji fascinovala. Její způsob, jak řešila nejkomplikovanější situace, její vrozená inteligence doprovázená závojem mystiky... Tak viděla Hermionu Grangerovou ona. Nemohla by říct, že to byla šprtka - ta dívka pouze prahla po vědění. Stačila se za svůj krátký život naučit víc, než mnozí jiní... A k čemu? Nikdo už se jí nikdy nezeptá na správný pojem, nikomu už nebude opravovat úkoly... A pak Harry Potter - národní hvězda, osoba, do které byly vkládány veškeré naděje. Jen málo lidí vědělo, v jakém stavu se Potter nyní nachází. Nemluvil, nehýbal se, nereagoval. Několik zbytečných, marných pokusů o sebevraždu... Měla právo nechávat lidem iluze? Měla právo nechat je, aby doufali v nemožné? Měla právo nechat jim jejich víru v Harryho Pottera? Nevěděla. V tento okamžik se propadala do propasti zoufalství . Zoufalství z toho, že nemohla dělat nic, zhola nic. Mohla se jen dívat, jak svět pomalu upadá do temnoty...
___________
Sarim Snape - s minulostí není radno si zahrávat...
___________
V podstatě by si nejraději nafackoval, ale uvědomoval si, že by to jeho už i tak mizernou reputaci ještě zhoršilo, tak tuto myšlenku raději zavrhl a vydal se nazlobeně na hodinu Formulí. Téměř skřípal zuby, a to všechno kvůli jediné hodině OPČM... Požádala ho, jestli si smí sednout vedle něj. Nic nenamítal; a jen těžko skryl nadšení nad jejím návrhem. Ano, snažil se půdobit odtaživě a nazlobeně, měl taky proč - stále nemohl zapomenout na den, kdy mu zabránila se pomstít - ale nejspíš mu výlet do minulosti ubral na schopnostech - nedokázal před ní skrýt jisté vzrušení a potěšení z toho, že za ním přišla... Cvičili tu hodinu Souboje. Ano, měl vědět, že se něco takového stane, měl předvídat, že... Bojovala proti němu - jak jinak. Nabídla se sama, a on na ní mohl oči nechat. Zíral na ni tak upřeně, že nezaznamenal povel učitele, takže než se nadál, zjistil, že už v ruce nedrží hůlku. Se škodolibým úsměškem ji držela ona... Potterová. Aera Potterová. Takhle hloupě... Tak hloupě se před ní zhodil! Téměř by brečel vzteky. Začel úplně zapomínat, kdo ve skutečnosti je - kam se poděl obávaný profesor lektvarů! Stal se z něj opět teenager, prožíval mládí, které nikdy neměl šanci prožít... Strávil tato léta u elfů, zahrnován ne sice otevřeně, ale přece jenom výsměšky a pohrdáním. Pak strávil půl roku se svým otce... Ten čas ho změnil k nepoznání. Ačkoliv na veřejnosti ukazoval lhostejnou tvář, nebyl takovým. A rána, která vznikla při otcově smrti, se ani po dvanácti letech nezahojila... Teď měl šanci prožít to, o co přišel. Naučit se to, co se nikdy neměl šanci naučit. A on ji plně využíval... Než zaznamenal, co se stalo, ležel natažený na zemi a vnímal dívčí smích... U nosu měl dívčí, nedbale vyleštěné boty. Když zvedl pohled, téměř zasténal... Ležel natažený u nohou Aery Potterové.
____________
Vraťme se tam, kam patříme: do přítomnosti (12 let po pádu Vyvoleného). Hermiona Grangerová se ocitla v zcela jiném světě - někde, kde doufala že nikdy nebude, hlavně ne sama. Je v situaci, která je všechno, jen ne nadějná či výhodná... Ale má vědomosti, za které by jiní dali cokoliv, a zná nejčernější tajemství Temného lorda... Kdo je ještě zná? Draco Malfoy, Sarim Snape a ten, který ví snad vše. Jak zabránit Temnému lordu ve vzestupu, když to nezvládl Brumbál ani Harry Potter, Chlapec, poznamenán věštbou? Proč nikdo nic nedělá? Nemá snad Draco Malfoy odvahu a prostředky? Sarim Snape kontakty a vědomosti? Proč nikdo nic nedělá? Je tu snad něco jiného? Je tu tajemství, které nikdo nezná? Hermiona stojí před těžkým rozhodnutím....
____________
Dostavil se do věže včas, přesto tam na něj Mia už netrpělivě čekala. Byla bledá a ustaraná, v tváři celkem nepřítomný výraz. Nebylo se čemu divit... Vstát dvanáct let po své smrti z mrtvých, dozvědět se, že ztratila všechno - skutečně se nebylo čemu divit.
"Emm... Herm?", ozval se potichu. Dívka s sebou cukla a napřáhla hůlku, ale ruka se jí třásla.
"Ach... Jacku...", vydechla úlevně. "Myslela jsem, že-"
"Promiň, nechtěl jsem tě polekat", omlouval se Jack o překot.
"Ne, ne, to je v pohodě, jen... Jsem nějak zapomněla na čas", usmála se chabě dívka. Sedla si na ubrubu věže a dívala se mlčky do dálky. Jack respektoval její mlčení - věděl, že potřebuje čas.
"Pověz mi o situaci, o důležitých událostech... A hlevně o Vol-"
"Mio!", vykřikl přidušeně Jack.
"Co- Počkej, promiň, u vás nikdo neříká Jeho jméno?"
"On... Byl to jeden z prvních zákonů, který vydal. Trestá se smrtí-"
"Není tady", podotkla suše Mia.
"Je to mocný čaroděj. Není radno si zahrávat s ohněm", řekl Jack moudře.
"Dobře", kývla Mia. "Mohl bys teda-" Jack jen kývl.
"Počkej chvilku... Nevím přesně jak začít" Nejlíp od začátku, měla Mia na jazyku, ale pak se rozhodla raději jen mlčet. Mladší chlapec ji přece jen imponoval - bylo poznat, že vyrost v bouřlivém období, ale přesto neztratil humor a chuť žít. Měl velký magický potenciál - a uměl jej využít.
"Takže... Předpokládám, že nejdřív budeš chtít slyšet něco o Poslední bitvě" Dívka mírně zbledla a roztřásl se jí spodní ret, ale rychle se zase ovládla a rozhodně kývla. Rány ještě byly příliš čerstvé...
"Poté, co Harrymu Potterovi zemřeli ti, které miloval, se poniřil do depresí a ztratil zájem žít. Myslím, že se pokusil asi pětkrát o sebevraždu. Ti, kteří do něj vkládali naděje, začeli zoufat - mnozí říkali, že by blo lepší kdyby ho nechali... Dokončit to. Pokaždé ho ale někdo zadržel. Mezi těmi, kteží se o něj hodně starali a vrátili mu chuť žít byla i Lenka Lovegood-Longbottomová, Parvati Patilová a její dvojče Padma, potom také Nevill Longbottom, Seamus Finnigan, Dean Thomas - a celý tehdejší Řád. Proležel přes měsíc na ošetřovně. O posledním týdnu školního roku je hodně dohadů, ale neví se přesně, co se tehdy stalo. Jisté je, že to ráno, kdy začely zkoušky OVCE, Vyvolený se objevil a všechny ohromil svými znalostmi. Nikdo ho neviděl po měsíce, od té doby, co zemřela- tedy cos zemřela byl na ošetřovně. Všichni byli ochromeni - vypadal prý jako chodící mrtvola" Mia ho nepřerušovala, jen tam seděla a dívala se do dálky. Nebyl si jistý, zda ho vnímá, ale přesto pokračoval. Ten příběh slyšel snad tisíckrát, takže se mu ani nechvěl hlas. Mluvil klidně a věcně - jako by se ho to ani netýkalo. Ale v duši ho to trhalo na kousky...
"Úspěšně složil OVCE a o prázdninách se vrátil ke svým příbuzným. Pravděpodobně si zdokonaloval magické znalosti. Celý svět už tehdy cítil, že se schyluje k Poslední bitvě. Pak, 31. července v podvečer, se na Severních Ohnivých pláních odehrála Poslední bitva. Byl to tvrdý, ze začátku vyrovnaný boj. Temný lord se dlouho neobjevoval, což Světlou stranu velice znepokojovalo. Ve chvíli, kdy už se jenom málo bojujících drželo na nohou, se na Hoře Gëa, která podle legendy je původem naší magie i jejím ohniskem, objevil on - Temný lord s armádou démonů. Vyvolený spotřeboval i poslední rezervy síly k zničení démonů - a zachránil tím většině těch, kteří v ten okamžik ještě žili život. Ale v nestřeženém okamžiku Vyvoleného zasáhla záludná kletba smrti, vyslaná Temným lordem. Ten se, jak zpozoroval své vítězství, prohlásil ministrem i vládcem" Nebyl si jistý, ale v Miiných očích se něco zablesklo. Snad odlesk nočního nebe... Snad slza.
"Poté zmizel - a dvanáct let po něm nebylo ani stopy. Jeho Smrtijedi řídili kraj, většina rodin, které za války podporovaly Vyvoleného, bylo vyvražděno. To málo, které zbylo, se snažilo obnovit Řád - bezvýsledně. Pak se Temný lord najednou zase objevil. Bylo to začátkem tohoto roku. Tvrdí se, že nalezl Grindelwaldovo sídlo - a že Grindelwalda obživil a podrobil si ho. Nedávno zničil celé město Aberdeen - byla to jatka. Před necelým měsícem napadl i se svou armádou Bradavice - ale byl úspěšně odražen spojením všech sil Dobra. Od té doby se neozval - a já se obávám, že o něm brzy zase uslyšíme..." Nepřerušila ho - ani jednou. Jen mlčky poslouchala. Když skončil, ještě dlouhou chvíli bylo ticho.
"Děkuji... Myslím, že potřebuji být chvíli sama", zašeptala. "Uvidíme se zítra - stejný čas i stejné místo" Jen jí na to kývl a zvedl se. Když odcházel, ještě se otočil. Tentokrát věděl jistě, že to, co jí sklouzlo po tváři, byla slza....
_____________
Takže zhrnutí událostí, které se staly po pádu Vyvoleného ve formě Jackova monologu... No, zvyšuji minimální počet komentíků na 6, omlouvám se těm, kterým to nevyhovuje, ale já skutečně potřebuji znát názor čtenářů... Takže prosím snažte se psát konstruktivně, netrvám na tom sice, protože vím že ne vždy to jde, ale za pokus to stojí... Kapitolku věnuji těm, kteří pravidelně komentují - a těm, kteří se alespoň obtěžovali kliknutím do ankety (:
Doufám, že oceníte délku kapitoly - seděla jsem nad ní docela dlouho - a nebylo slyšet nic jinýho než mlácení do kláves - tedy datlování... Snad je vám to teď trochu jasnější, napsala jsem vždy delší text o jedné době a také jsem - napsané normálně a ne tučně - připsla kde se děj odehrává a o kom je. Děkuji za komentíky předem (určitě budou :D) a přeji pěkný den,
Effren

46. kapitola - Odhaleni

19. června 2007 v 17:32 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Ve změti studentů by se těžko dalo zahlédnout dívku a chlapce, oba unavení a ztrhaní svým osudem, oba zničení neustálým skrýváním a oba vysíleni tajemstvími, která kryli; oba v obavách o budoucnost, kterou, jak se zdálo, ztratili v nedohlednu. Ale teď se jejich starosti alespoň na chvíli rozplynuly; odváty jako pírko chladným vánkem. Jako světlý závoj, přehozený přes dva, kteří předtím viděli jen tmu, na ně přilehla úleva. Strach, smutek a lítost nad promarněnými okamžiky zmizely. Existovali jen oni - jen oni v moři křičící masy, jen oni v ohni naděje, který dnes nově vzplál, jen oni jediní pod hvězdami, rozžehnutými radostí těch, kteří přežili - těch, kteří věřili. Leželi na zemi, v objetí davu, unášeni ze středu síně až na její samotný okraj. Nepovšimnuti... Okamžik, který dal víc, než roky klidu a pokoje, okamžik, který jim dodal potřebnou, po léta vyčerpávanou sílu. Pohled z očí do očí. Dotek rtů. Chuť pomeranče - sladší než kterýkoliv cukr, než hřejivá radost, plápolající v srdci. Zapomenuté volání plamenů, hladících a laskajících, zapomenutá černá, žlutá a červená. Jen oni. Prázdnotu u jejich srdce nahradilo teplo... A naděje vzájemného objetí.
(Minulost - doba Harryho Pottera/Lea+Clem)
____________
Nebyli jediní, kteří cítili naději. Nová naděje naplnila i Smrtijedy, kteří viděli znovuzrození svého Pána. Lord Voldemort mrazivým pohled zhlížel na ty, kteří byli zajati v objetí ledové černě temné vody jezera Smrti.
"Mí věrní", zasyčel. "Ještě nenadešel den, kdy svět pozná konečnou ránu. Měl být dnes - dnes měly být zničeny Bradavice, spáleny do základů spolu s těmi, kteří si vybraly špatnou stranu. Spolu s těmi, kteří jsou zastánci špíny a chamradě, která nemá nárok na život. Ale nadejde brzy, protože dnešní den nám dal nezaplatitelnou zbraň. Unáhlenost. Náš protivník věří, že je konec - konec války i konec nekonečného. Konec nás, těch, kteří tu jsou, aby očistili svět. Ale mýlí se... Brzy pozná jak moc... Připravte se na Poslední bitvu!"
(Minulost - doba harryho Pottera/Lea+Clem)
____________
Minulost - tedy rok, kdy padl Vyvolený, doba, kde se jistým nedopatřením(?) ocitli i Lea a Clem - teď ale trochu jinak :D
____________
Do nemocnice u Sv. Munga právě převezly vážně zraněnou mladou slečnu. Hlavní lékař, Dr. Jordan, se snažil zjistit původ jejich zranění. Mezitím co se ženin stav stále horšil, pobíhající sestřičky ženě podali dokrvovací lektvar a bezbolestný lektvar. Křeče, které ji předtím zužovaly, rázem přestali. Všem se ulevilo - tohle bylo první dobré znamení. Dr. Jordan sice ještě měl pochybnosti, ale pacientčin stav se od toho okamžiku pouze lepšil. Najednou měl pocit, že se mu žena něco snaží říct. její pootevřená ústa se stáhli námahou, ale nevydala ani hlásku. Vypadalo to, že žena zápolí s nějakou kletbou... Naklonil se blíž k vyděšené pacientce.
"Smrti-", stačil ještě zaslechnout, než celá budova vybuchla v kotouči rudých plamenů, protkaných černými vlnkami. A nad zbytkem kdysi nejznámější kouzelnické nemocnice se na nebi lesklo zelené znamení zla... Toto se událo v březnu roku, kdy padl Vyvolený. Na dívku, přepadenou Smrtijedy, byla umístěna kletba nejtemnější černé magie, která se aktivovala při použití pelyňku, který byl obsažen v Dokrvovacím lektvaru. Smrtijedi započali konečnou destrukci v čele se svým Pánem, který znovu posílen znovu vstal z mrtvých.
(Minulost - doba Harryho Pottera/Lea+Clem)
__________________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - že by Jacka nečekalo jen jedno překvapení?
____________
"Jsi v pořádku?", vyhrkl někdo. Chvilku poté Jack cítil, jak sevření zmrazovacího kouzla polevuje. Otřásl se a rychle vstal, právě včas, aby se mohl podívat svému protivníkovi do tváře.
"Davoši? Robine? Co to prosím vás tady provádíte? Nevšimli jste si-", rozzlobeně se pustil do svých spolužáků a spoluobyvatelů jejich pokoje.
"Klid, kámo, slyšeli jsme nějaký ruch a když jsme tady uviděli tuhle", řekl a ukázal na Miu "tak jsme si hned vyvodili, že-"
"Jste snad blbý? Smrtijed by se tady se mnou asi jen těžko vybavoval, nemyslíte!", rozhořčeně se bránil Jack.
"Kluci, nechte toho!", ozval se najednou Miin hlas. Nějakým záhadným způsobem neslyšně uvolnila kouzlo a teď stála naproti skupince. "Už jdu, jen jsem si musela ověřit, jestli je tady vše v pořádku... Jako člen sboru pro ochranu nezletilých-"
"Nic takovýho neexistuje!"
"Jo, protože to původně bylo oddělení bystrozerů které se zaujímalo bezpečností dětí a teenagerů!"
"Kecáš!"
"Ověř si to", prskla Mia naštvaně a šla směrem ke dveřím. "Naše akce je díky všudepřítomným špehům tajná. Naším úkolem a zájmem je vaše bezpečí, a poté co bylo zrušeno bystrozerské oddělení, pracujeme v utajení" David zmlkl a nerozhodně se otočil na Robina. Ten jen pokrčil rameny a kývl.
"Omlouváme se", dostal ze sebe nakonec David. "Netušili jsme, že-"
"Byla to bravurná reakce, skvělé provedení kouzel. Pokud by se skutečně jednalo o Smrtijedy, je možné že by jste je s okamžikem překvapení i porazili" Robin zrudl až za ušima a i David už se tvářil uvolněji.
"Takže, budu pokračovat v obhlídce... Vím, že nic nevyzradíte, protože nevíte, kdo vás poslouchá... Přeji Vám hezký večer" S těmi slovy zmizela ve dveřích... Snad ne provždy.
"Je to pravda?", zeptal se okamžitě David.
"Jo... Už jsem spal, ale probudila mě klapnutím dveří... Původně jsem ji taky podezdříval, ale-" Jack najednou v hlavě uslyšel cizí hlas.
Nelekni se, tohle je nitrozpyt. Počkám na tebe v astronomické věži, potřebuji informace o situaci a o působišti Smrtijedů. Přijď až za hodinku, ať nikdo nemá podezdření... Potřebuji si to ještě všechno srovnat v hlavě. Buď opatrný... A pro jistotu mě neoslovuj Mio
"No?", přerušil Miin hlas David.
"Řekla mi to stejné co vám, a než jsem cokoliv mohl udělat, tak jste sem vtrhli vy!", naoko se zlobil Jack. "Ale myslím, že budu pokračovat v předchozí činnosti - brou noc!", rozloučil se a bleskově zmizel za přehozy jeho Nebelvírské postele.
(Realita - dvanáct let po pádu Harryho Pottera, doba Lei, Clema, Jacka, Clar a Melissy)
_____________
Děkuji všem, kteří okomentovali minulou kapitolku.Protože se Vám to minule tak skvěle povedlo, zvyšuji počet komentíků na minimálně pět od různých lidí - dřív ani řádka =D...
Doufám že se kapča líbila - nově jsem teď ke každému úseku přidala i dobu, kdy se děj odehrál, aby se v tom ještě někdo vyznal...
Effren

45. kapitola - Minulostí

16. června 2007 v 20:26 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Hrobové ticho - jako poslední památka na dívku, která se obětovala pro světlo. Nikdo se nepohnul. Nikdo nepromluvil. Všichni tiše a nevěřícně sledovali tělo dívky, ležící přímo mezi Chlapcem, který přežil, a místem, kde předtím stál on - Temný lord. Pak někdo vykřikl - výkřik radosti a bolesti zároveň. Velkou síň naplnil křik studentů. Postavy v černých pláštích chvíli stály bez pohybu, v děsivém kontrastu k davu. Pak se přední z nich otočil a s zavířením černého pláště opustil síň. Ostatní ho pomalu a s rozmyslem následovali. Mlčky, zděšení, překvapení - a snad i poražení. Jako smuteční pochod doprovázející mrtvého se vlekli po školních pozemcích. Velkou, kovanou branou ven, směrem k temnému lesu. Temnému, jako oni samy. Směřovali k jezeru Smrti - místu, kde se konaly jejich porady, místu, odkud vyrazili k porážce. Beze slova obstoupily kalně černou, mítně zvířenou vodu. V půlkruhu okolo kamenného trůnu uprostřed vodní hladiny, vznášejícího se nad jejími rozbouřenými hřebeny, zůstali stát jako sochy, vytesané do temného mramoru. Jen vlhký vrcholek skály, do které byl trůn vytesán, poukazoval na existenci tajemství, skrytého v jezeře. Trůn vyrobil sám Temný lord - vytesal ho vlastní silou do kusu skály, přesahující neproniknutelnou hladinu. Čáry, které byly s trůnem spjaty, byly snad nejmocnější a nejtemnější svého druhu. A hluboko, ve vykotleném kameni, pod dnem děsivého jezera, se blyštil a leskl Pánův skvost - zeleně svítící pochodeň, která nikdy nevyhasla. Relikvie Temných, nástroj smrti, zrady a osudové síly. Vysoko nad rozčeřenou hladinu, černější než inkoust, zářila spoza trůnu její nepřehlédnutelná síla a její světlo smrti. Ten, kdo ji spatřil, oslepl; ten, kdo se jí dotkl, ochrnul; a ten, kdo ji použil, upsal svou duši navěky Temnu. Trůn samotný vyčníval snad deset metrů nad vodní hladinu, jeho neohlazený, černý povrch, posetý nevyhlazenými hrbolky, zdůrazňoval jeho impozantní děsivost. Byl stvořen Pánem pro Pána - nikdo jiný se ho nikdy nedotkl. Postava samotného Lorda zla se v jeho gigantickém sevření vyjímala jako hrací figurka, svíraná obrovskou kamennou pěstí. Jakoby rudé oči jejich vládce a vůdce stále svítily z hlubin jeho sevření... Ale nyní byl trůn prázdný, obklopen závojem černé mlhy. Postavy v černých pláštích přistoupily až k samotnému okraji jezera. Všichni věděli, co je čeká. Všechny oči směřovaly na místo, kde do kamenného trůnu bylo vyryto znamení... Jajich znamení. Zeleně světelkující lebka propletená hadem, jehož oči byly v pohybu; utkvěly na každém z nich zvlášť, dlouho, tak dlouho, že se pod jejich vlivem zcela poddali zlu. Nikdo neměl pochybnosti - pohled očí je odfoukl jako letní vánek. Dlouho se nikdo nepohnul. Snad smutnili za svého Pána - snad pouze sbíraly odhodlání k činu. Pak se První z nich pohnul. Opět pomalu, jako v tranzu, s očima upřenýma na symbol, vázející jejich životy, udělal první krok do temnoty jezera. Voda uchopila jeho nohy, jedinné, až děsivě hlasité zašplouchání vody protrhlo hrobové ticho mlčící krajiny. Netřásl se - strach daroval zeleným očím hada. Další krok, pomalejší snad ještě než předcházející, ho ponořil po kolena do kalné vody. Zastavil se. Stál - opět bez pohybu, opět jako by na něco čekal, jako by doufal v zázrak. Tady nebyl čas, neměl pro ně význam. Ve stejný okamžik se najednou pohnuli i všichni ostatní - všichni ti, kteří tu, klečící na hladině vody před trůnem, přísahaly svou věrnost Temnému lordovi. Dávno, snad před zapomenutými časy - ale nyní museli svou přísahu splnit. Dva kroky. Voda je mlčky pohltila - svázala je, tak jak je vázal slib. Opět stály v půlkruhu, všichni po kolena ve vodě, všichni mlčící. Výraz jejich tváře se nedal vyčíst, bílá maska, za kterou se schovávala jejich identita, zakryla nejen jejich osobu, ale i jejich strach. První udělal další krok - pomalu, v bázni nad osudem. Sotva se udržel na nerovném povrchu dna, ale vody ho svíraly ve svém smrtícím objetí. Chyběl jen krok. Jeden jediný, který ho dělil od splnění příslibu. jej i všechny ostatní. On, který tu stál tři kroky před ostatními, najednou promluvil:
"Volám tě, pane, z podsvětí i výšek, ze smrti i života na pomoc těm, kteří ti zbyli věrní" Dlouhá přestávka, jejiž ticho děsilo a mrazilo až do morku kostí. Pak se nad trůnem vytvořil vír; pomalu, nepostřehnutelně, se sbíraly kapičky temné mlhy, než vytvořily jediný vířící celek. Černá mlha, z niž svítily dvě rudé oči, se pomalu formovala do lidské postavy. Nikdo ani nedýchal, jako hypnotizovaní, ovládaní cizí mocí, zírali na trůn svého pána. Náhle víření ustalo. Bylo ticho; byl klid. A na kamenném trůně nad temným jezerem Smrti seděla postava s hadím obličejem a rudýma očima. Temný lord se vrátil svým věrným...
(Pozn. autora: v textu jsem několikrát zmínila "Prvního", byl tím myšlen oživený Grindelwald, který přísahal věrnost Voldemortovi, stejně jako ostatní Smrtijedi.
Jezero Smrti se nenachází přímo v Zakázaném lese, jak se mohlo zdát, ale mimo něj. Konaly se u něj všechny porady Smrtijedů - pokud nebyly přímo v sídle Voldemorta - a pro ty, kteří to nepochopili: Pod zmíněným kamenným trůnem se nachází tzn. Zelená pochodeň, což je relikvie Temných)
_____________
Lea se s výkřikem posadila - oči, široce rozevřené, ale viděly jen tmu. Křičela hrůzou, neslyšela a nevnímala. Zjevovaly se jí stále obrazy, které viděla v plamenech ohně. Mezi černou, žlutou a červenou. Nemohla zaostřit; její oči stále viděly v mihotavém teplu tu děsivou tvář - tvář toho, který díky svým věrným povstal. Najaenou ucítila známé teplo - teplo ohně. Chtěla se do něj ponořit, zapomenout na všechny hrůzy a nechat se hladit jeho plameny, ale cítila něčí dotek na své ruce, něčí stisk, cítila, že nesmí odejít. Pouze s nechutí a snad i roztrpčením se vrátila do reality. Nejdřív nic neviděla, ale pak zahlédla tvář Clema, chlapce, který ji donutil jít dál.
"Vrátil se", dostala ze sebe. Neptal se jí, jak to věděla, jak věděla co se stalo, neptal se. Jen mlčel a svíral její dlaň.
"Taky ses vrátila - naštěstí", zašeptal a jejich rty se poprvé spojily v hlubokém polibku.
___________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - a poněkud dezorientovaná hermiona se ocitá v budoucnosti...
___________
"Hermiona Grangerová?" Dívce, která mu zmražená a odzbrojená ležela u nohou, mohlo být kolem sedmnácti. Hustá, rozježená hříva vlasů, hnědé, inteligentní oči a zvídavý pohled - její fotografii viděl snad tisíckrát. A teď tady ležela před ním - živá a jak se zdálo i skutečná, nefalšovaná. Rychle použil osm odhalovacích kouzel - bylo zhola nemožné, aby tohle byla ta Hermiona Grangerová. Nejpravděpodobnější byl Mnoholičný lektvar, metamorfág, přeměna osoby devátého stupně nebo elixír přeměny. Rychle si ověřil, že ani jedna tato možnost není ta pravá, a udiveně sklonil hůlku. Nenapadala ho žádná další možnost - stál před záhadou. Najednou ucítil, že jeho kouzlo bylo prolomeno, a než se nadál, dívka stála s hůlkou v ruce na nohou.
"Kde jsem?" Působila dezorientovaně a vyděšeně - jako malé dítě.
"V Bradavicích"
"Ony nebyly zničeny?"
"Cože?"
"Jaký máme rok?" Vyhrkla dívka náhle.
"12 let po pádu Vyvoleného, proč?", odpověděl podezdřívevě. Tohle se mu vůbec nelíbilo...
"12 let... Po pádu Harryho P-Pottera?", vykoktala vyděšeně dívka. "Jak...jak se to stalo? On.. on vyhrál?" Podíval se udiveně a velice skepticky na tu, která vypadala na Hermionu.
"Harry Potter byl zabit Temným lordem, který při poslední bitvě použil démony, proti kterým světlo nemělo šanci. Od té doby je doba Temna - ale to ví každý" Dívka se na něj vyjeveně podívala, pak klesla zpět na zem a rozplakala se.
"Přežil vůbec někdo?"
"Hodně málo lidí - a pokud jsi Hermiona Grangerová, tak patříš mezi mrtvé"
"Já... Jsem Hermiona Grangerová, nevím, co se stalo, ale když jsem na sebe použila kletbu smrti-"
"Pročs to udělala?", přerušil ji Jack. Najednou jí věřil - víc než komukoliv jinému.
"Když Harry použil při tom přepadení na Voldemorta elfí kouzlo - dokonce jedno z nejstarších - Voldemortova duše hledala únik, a protože jsem nechtěla, aby.... Aby to byl Harry... Tak jsem-"
"Zabila ses?" Zíral na ni s otevřenou pusou. "Jak je to možné? Elfové přece nejsou a-"
"Ta dívka - ona byla elfka, a ona na pár vteřin splynula svou duší s Harrym, byla to ona kdo mu pomohla to zaklínadlo vůbec vyslovit, ale on... Nevím, jestli se-"
"Potter to přežil, jinak by nemohl být u Poslední bitvy 31. července"
"Na jeho narozky...", zašeptala Mia.
"Cos říkala o nějaké elfce?", zeptal se najednou Jack.
"Asi před měsícem jsme u kraje lesa našli dvě děcka - asi čtrnáct let. Nejspíš je napadli Smrtijedi - jediné co vím je, že jim vyvraždily rodinu. Rozhodně nebyly v nejlepším stavu - no a když se uzdravily, přistoupily na školu. Holka a kluk - byla to dvojčata. Už od začátku se mi na nich něco nezdálo, a pak jsem jednu noc - noc před svou smrtí - měla zvláštní sen - tedy spíš vizi. Zjistila jsem, že ti dva jsou z budoucnosti, a že mají velký úkol, který převzali od samotného Vyvoleného - tedy Harryho - a taky, že... Co se stane"
"Tys věděla, že zemřeš? Že napadnou Bradavice a-"
"Ne. Jenom jsem věděla, že to bude můj poslední den"
"Kdo byla ta elfka? A odkud byla?" Sám nevěděl, kde se v něm bral ten zájem o elfku - měl před sebou přece Hermionu Grangerovou, takže se mohl ptát na tisíce dalších věcí...
"Jmenovala se Lea Evansová, a její dvojče byl Clemens Evans. Nevím, odkud-"
"L-Lea? Clem?", vykoktal Jack.
"Ano, co- Počkej, nechceš snad říct že jsou odtud!"
"Jsou- Oni se před několika týdny ztratily, beze stopy! A s nimi také náš profesor, Sarim Snape... Nikde je nenašli, předpokládali jsme, že Smrtijedi-"
"Snape?", vyprskla dívka. "Ten zrádce?"
"No-Počkej... On zradil?"
"Ne, ale jeho povedený otec byl zrádce!"
"Nebyl, nebýt pomoci Severuse Snapea bychom neměly v Poslední bitvě vůbec šanci... Tedy chci říct by Světlá strana neměla šanci"
"On vám pomohl?"
"Ano, ale Lestrange ho za to zabil"
"Panebože..." Najednou se dívka zarazila. "Ví někdo o viteálech? O Harryho cíli?"
"Cože?"
"Lea a Clem... Jejich úkol... Nemněnit minulost..."
"Co?"
"Musíme to nechat tak, jak to je. Myslím, že-" Než stačila dokončit větu, dveře se rozlétly dokořán a oba dva padli odzbrojení na zem...
____________
Takže je to tentokrát delší a snad i zajímavější... Díky minulému legendárnímu (!!) počtu komentářů zvyšuji jejich počet na 4 komentíky od různých lidí, předtím nebude ani řádka!
Dík, Effren

44. kapitola - Probuzení

13. června 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Zelené světlo oslepilo všechny přihlížející, ale nezabránilo jim to v křiku. Výkřiky bolesti, zoufalství - a údivu. Jeden z nich byl hlasitější než všichni ostetní. Jen jeden z nich... Zrzka s oříškovýma očima a unaveným, vážným výrazem v tváři se rozběhla směrem k bojišti. Klopýtla, ale nedbala na to a doběhla až k bezvládnému tělu černovlasého chlapce. Zelené světlo - nebo snad bolest - jí vhánělo slzy do očí. Mia vběhla přímo mezi dva soupeře - jednoho zahaleného zeleným světlem, druhého ležícího bez známky života u jejích nohou. Dobro a zlo. Světlo a tma. Na život a smrt... A najednou zelená záře zmizela. Žádné padající tělo, žádné prázdné oči. Žádná oběť. Voldemort stál bez pohybu na stejném místě jako předtím, v jeho červených očích zářila zášť. A pak se pomalu, jako ve zpomaleném filmu, začal rozpadat na prach. Byli jako paralizovaní - všichni. Mia, skloněná nad Chlapcem, který přežil, náhle chraplavě vykřikla a sesunula se na zem. Jako by se snažila bránit neviditelnému protivníkovi... Náhle se v její ruce objevila hůlka. Poslední slova Hermiony Grangerové byla "Avada Kedavra"... Poslední, co před smrtí viděla, byl jedovatě zelený paprsek, který až příliš rychle našel cíl.
____________
Nechtěl to vidět. Nechtěl otočit hlavou a dívat se na padající tělo, oči rozšířené hrůzou. Ale najednou už se neovládal. Jeho vědomí bylo řízeno cizí bytostí, cizí myslí. Clemens zíral na dívku, která mu nedávno zachránila život, na dívku, která byla známá ve všech legendách. Hermionu Grangerovou. Díval se hluboko do jejích rozšířených očí... A najednou slyšel její hlas, stejně jasně, jako by stála vedle něj. Stejně jasně, jak při jejich prvním setkání. Hlas překypující odhodláním... Snad i zemřít. Hlas dívky, která byla mrtvá...
Vím, kdo jsi. Vím, odkud jsi. Vím, proč tu jsi. A znám budoucnost. Svou budoucnost. Svůj osud. Zemřu - a vím jak. Bude tu on - a ona. Jeden přespočet - já. A pak, proti nim, Temný lord. Má síla končí - tady a teď. Můj příběh je uzavřen. Ale Voldemort nepadl. Jediná jeho část byla dnes zničena... jedna jediná. Povstane a bude silnější než kdy dřív. Povstane... Příliš brzy. Nebudu tu - ani já, ani on. Harry. Ale jsi tu ty - ty a ona. Lea. Věděla jsem, že nejste odsud. Že máte tu moc... Změnit minulost. Teď už znám váš příběh - příliš pozdě. Jediné, co ti předám, je největší moudro všech dob. Pax tempus desperatum... Ona je zná. A ty jsi tu od toho, abys jí ukázal cestu, která pro ni je skryta. Neměňte minulost...
Najednou hlas umlkl. Díval se dál do očí dívky, která se zapsala do dějin nikdy nevysvětlenou smrtí. Nikdy nevysvětleným jevem. Dívka, která pozvedla hůlku proti sobě samotné a ukončila svůj život... A Clem byl zmatený - zmatenější než kdy dřív. Nechápal, co se stalo. Nevěděl, co znamenala slova, která slyšel. A nechápal jejich význam. Zatím ne.
____________
Aera Potterová neví, co si má myslet... O kom asi přemýšlí?
____________
Monotóní vyprávění profesora Binnse bylo uspávající; ale ona je vůbec nevnímala. Měla před sebou stále ty momenty na chodbě... A jeho obličej. Připomínal jí někoho - ale stále si nemohla vzpomenout kdo to byl. Jediné, co o Sarimovi Blackovi věděla bylo, že na něj narazila před nedávnem na školních pozemcích, zmateného a nejspíš mírně dezorientovaného, a že přestoupil na jejich školu z rodinných důvodů. Ale stále na ni působil tajemně... Lákal ji. Ale viděla jeho výraz, když se chystal zabít toho Smrtijeda. Bez mrknutí oka by zabil člověka... Ať už mu udělal cokoliv, Black (pozn. autora: Snape) neměl právo... takhle jednat. Děsila ji jeho chladnokrevnost... Nevěděla, co si o tom má myslet.
____________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - Jacka čeká nemalé překvapení...
____________
Tenký proužek světla se pomalu zvětšoval, až se dveře otevřely úplně. Jack se ani nepohnul; věděl, že předčasný útok by mu mohl zkazit moment překvapení. Pak se ve vzniklém světle objevil obrys; matný stín. Jack téměř nedýchal. Stín se pomalu přesunul až téměř k Jackově posteli...
"Retrosesco, Flaär!", vykřikl Jack rychle dvě soubojová kouzla. Neznámého s tím zcela překvapil; postava ani nestihla zareagovat a ležela odzbrojená a svázaná na druhém konci místnosti. Došel až k ní a překvapením téměř vyjekl.
"Hermiona Grangerová?!"
____________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - Temný lord se zlobí... Ale jak moc?
____________
"Temesis" Žena zničeně vstala a dopotácela se ke dveřím své cely... Svého domova.
"Můj pane", její hlas zněl chraplavě a dlouho nepoužívaně. Byla vyhublá - jídlo jí nemohl nutit. Líbila se jí alespoň tahle volnost, alespoň tohle málo co ji utěšovalo.
"Vidím, že ti pobyt zde nesvědčil. Myslím, že potřebuješ změnit prostředí..."
___________
Vypadá to, že Neville není jediný, kdo se obává... Známý věštec z Gízy, Muž stínu světla, má také děsivé vidiny...
___________
Muž se neklidně převalil v posteli. Náhle prudce sevřel přikrývku a začal sebou házet. Křičel nesrozumitelná slova, jako by se snažil uniknout neviditelnému nepříteli, cukal sebou a na jeho vrásčitém čele se perlil pot. Byl to věštec - jeden z těch pravých, z těch, kteří nelhali a nenechali si poroučet. Jeden z posledních. Najednou noční můra přešla - stejně rychle jak začala. Muž se prudce posadil a těžce oddechoval. Viděl to vše před očima - černovlasého chlapce, který bez použití hůlky vyslal oslepující, zelené světlo na Temného, dívku, která se obětovala světlu a chlapce, který měl zvláštní dar. Dívku, která zůstala tajemstvím... A jeho sen opět doprovázely ty oči - tajemné, zlé a děsivé. Oči, které naposled viděl před měsícem... Kamenné oči Salazara Zmijozela.
___________
Je to, omluvte mě, děsivě krátké a bez děje. Problém je v tom že nemůžu pořád vymýšlet nové a nové dobrodružství apod., takže se budete muset spokojit s tímhle málem....
Effren

43. kapitola - Proč nemůžu snít?

11. června 2007 v 20:19 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Byla tma. Lea plula v oceánu beze dna, bez konce. Bez světla. Nebyl čas. Nekončící hlubiny ji pohltily. Tma. Proč nemohla skončit? Skončit... a snít. Náhle cítila tlak. Jako by ji něco vtahovalo hluboko zpět, někam, kde to bylo známé a cizí zároveň. Pak oslepující bolest. A světlo... Viděla cizíma očima. Mluvila cizím hlasem. Cizým... ale známým. Splynula svou magií s cizí bytostí. Splynula v jedno. Její magie jako velká řeka protékala ci zí myslí. A její myšlenky se staly skutečností.
"Ale máš protivníka, Tome, protivníka, který tě porazí" Hlas, který ji nepatřil. Ale přesto byl... její.
_____________
Harry Potter sledoval s podivným mrazením toho, který zavinil všechnu jeho bolest. Nespouštěl z temné postavy v kápí ani na okamžik oči. A pak se náhle cítil zle. Měl co dělat aby se udržel na nohou. Cítil se, jako by do něj někdo vsával vědomí. Cizí mysl... Příliš pozdě si vzpomněl na nitrozpyt. Cizí mysl už ho ovládla.
"Ale máš protivníka, Tome, protivníka, který tě porazí", řekl neochvějně. Vystoupil z řad studentů a nevnímal jejich vyděšené pohledy. Byl to jen on... neporazitelný, nezničitelný. Jen on a rudé oči, v kterých se zlomyslně zablesklo. Jen on a druhá mysl, která ho vedla.
"Myslíš si, že máš šanci, Pottere?", ušklíbl se Temný lord. Mlčel. Nenechal se vyprovokovat. Stál tam, v ruce hůlku.
"Crucio", zaútočil Temný lord. Harry pouze povolal oheň a zastavil kletbu v letu. Nikdy předtím to nedělal. Věděl, že je to elfská magie, a věděl, co má dělat. Slyšel užaslý dav zalapat po dechu; slyšel výkřik, který patřil jediné, která mu zbyla. Slyčel Hermionin strach a téměř ho tělesně cítil. Ale na to teď nebyl čas.
"Retrosesco", použil rychle odzbrojovací kletbu třetího stupně. "Speculum, natermis, duo determis, sesco, flagro", v rychlém sledu vyjmenoval kouzla dvou magií, které se smísily v jedno. Ale nemířil na Voldemorda. Jeho Smrtijedi pobaveně, netrpělivě či vítězoslavně sledovali oba dva protivníky - a nehlídali si zbraně. Sálem zasvištěly hůlky odzbrojených a překvapených Smrtijedů. Jenže Temný lord využil jeho chvilkové nepozornosti.
"Here kare" Kletba bolesti, beze štítu. Ale druhá magie mu dodávala sílu. Udržel se na nohou, i když chtěl křičet a padnout k zemi, ulevit si od bolesti. Proč nemohl snít? Poddat se nevědomosti... Zůstal stát. Překvapil tím svého protivníka - o tom nebylo pochyb. Ale vzalo mu to hodně sil...
"Crucio", pronesl Temný lord lenivě. Harry jen vyčerpaně zvedl hůlku. Štít, který vyčaroval, byl slabý - ale zadržel kouzlo. Unaveně nechal klesnout hůlku. Chtěl to ukončit... Ne! Něco v něm ho nutilo vzchopit se. Nutilo ho to soustředit se, jít dál. A vyslovit nejmocnější elfské kouzlo - kouzlo, které nebylo použito po staletí.
"Se behere mag fe dura, igno sia sol", vykřikl ze všech sil. Kouzlo mu vzalo všechnu sílu. Poslední kapku energie. Bezvládně se sesunul k zemi. Poslední, co postřehl, byl jedovatě zelený paprsek...
___________
Radila mu. Vedla ho cestou z temnoty. Pomáhala mu, ale věděla, že nemá - že nemají - šanci. Here kare mu vzalo příliš mnoho sil. Příliš... Pak ji napadla inkantace. Kouzlo, staré jako samy původy magie. Kouzlo, které ničilo zlo. Nejsilnější elfská magie. Přinutila ho tedy jít dál. Vzít si víc, než mohl brát. Kouzlo ho stálo až moc sil. Ve chvíli, kdy se sklátil k zemi, se udělala tma. Letěla nekonečnými víry barev, temnotou i světlem, nadějí i zlem. Točila se v nekonečných barvách ohně... Oheň. Byla ohněm, cítila ho hlunoko v sobě, ve svých myšlenkách... Ve svém bytí. Černá, červená a žlutá. Nekonečný tanec ohně. A ona jím byla ovládána a tančila s ním.
____________
Leo Iris Ignise,
tyto řádky píši ve spěchu a v obavách o tebe a o tvou matku, Auris, elfku z města Cerissa. Začaroval jsem ho tak, abys ho dostala když osud rozhodne v pravou chvíli. Bojím se, měla bys to vědět. Vím, že nepřežiji Poslední bitvu. A chci ti říct, že strach je přirozený. Auris má schopnost vidět do budoucna a víme tedy, že navštěvuješ nebo že jsi navštěvovala Satre. Vím tedy, že ses naučila být chladná a neukazovat city - ale nebyli bychom lidé, kdyby jsme neukázali svou pravou tvář. Radím ti, neskrývej vždy své city, máš na ně právo jako kdokoliv jiný. Ano, vím, že se budeš ptát, proč tě elfové učili něco jiného, než ti říkám já. Ale oni jsou elfové - a my jsme lidé. Máme jiné zvyky, jiné způsoby. Vím, že jsi ztratila hlas. Nevím kdy, ani jak, ale vím, že nemůžeš kouzlit jinak než neverbálně, kromě elfštiny. Máš schopnosti, které přesahují hranice lidského myšlení, ale musíš je objevit. Jedno ti však můžu říct: jestli své schopnosti zneužiješ nebo se přidáš ke zlu, přijdeš o ně. Moc rád bych tě viděl vyrůstat... Ale nejde to. Víš, člověk musí umět obětovat, aby mohl získat. Já jsem obětoval sám sebe - ale získám život své dcery. Pamatuj si - člověk musí obětovat, aby mohl získat...Leo, doufám, že budeš chápat, proč jsem to udělal, ale neřeknu ti své jméno. Zjistíš je, až přijde čas... Divíš se, proč jsi Lea Iris Ignise, a ne třeba... Je to jméno, které ti dal osud. Leo, jsi lvice, naděje a oheň, tak bojuj za dobro a udělej to, co budeš muset. Miluji tě,
Tvůj otec
Zapomněla na ta slova. Byla to věčnost, co je naposled viděla. Slova svého otce. Dopis, který jí psal před svou smrtí. A ona zapomněla. Teď je znovu slyšela, viděla v plamenech ohně. Každé jednotlivé. Každé písmeno, každou tenkou čáru. Zapomenutá slova. Plameny ji zcela obklopovaly, ale ona se s nimi sžila. Byla jejich součástí a ony ji tvořily. Znovu ta slova. Nemohla přemýšlet, ale věděla, že něco je tady špatně. Něco nesedělo. Ale neměla sílu pokračovat; oddala se plamenům. jejich mihotavý tanec ji hypnotizoval a vzal s sebou do nekonečných hlubin... Černá, žlutá a červená.
_____________
Apatický Sarim Snape - ponořený do depresí? K smíchu? Nejpíš ne...
_____________
Ležel na ošetřovně a zíral do prázdna. Jeho temně černé oči nabyly skelný výraz. Nepřemýšlel. Nebyl. Ztratil se sám sobě. Zíral do prázdna, ale nic neviděl. Nic kromě tmy. A dýky, ležící na dívčině krku. Hůlky, která ji mohla zabít. Slov, které byly určeny smrti. Lestrange. Zlost. Propalovala ho, svírala ho, drtila ho. Vztek a zlost. Zrada. A nejhlubší nenávist. Nepomstil se. Nikdy se nepomstí. Lestrange... Zelený paprsek. jako had, který uštknul muže, kterého miloval, do zad. Mezi lopatky. Vteřiny před pádem. Smrt. Chtěl smrt tomu, kdo ho připravil o to nejcenější co měl. Ale nedokázal to. Trvalo dlouho, než se probral z toho stavu, a ještě déle, než si uvědomil teplou dlaň, svírající tu jeho. Dívky, kterou zachránil za výměnu za pomstu. Té, která ho zdržela... Zadržela. Té, která ho poblouznila. Ale i té, která ho okouzlila.
"Potterová", řekl ledově. Chvilku bylo ticho. Pak dívka váhavě odpověděla:
"Chtěla jsem... jenom ještě jednou poděkovat"
"Fajn, tak už můžeš jít, ne?", zavrčel a otočil se na druhý bok. Tohle potřebovalo čas... Proč nemůže snít a uniknout kruté realitě? Navěky...
____________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - vypadá to, že už i profesoři mají strach... Profesor bylinkářství, Neville Longbottom, má také obavy... A to nejen o sebe
_____________
"Lenko?" Světlovlasý, trochu silnější muž s kulatou, dobrosrdečnou tváří se ustaraně podíval na svou ženu.
"Mhh"
"Měla bys odejít ze země" Žena si prudce sedla a nazlobeně se otočila na Nevilla.
"Tohle už jsme řešili, ne?" Její jinak zasněný, nepřítomný výraz nahradilo odhodlání a rozhořčení.
"Leni-"
"Ne", odsekla žena rozhodným tónem.
"Temný lord chystá něco velkého. Všichni to cítí! Musíš-"
"Neve, tohle už je uzavřené téma! Bez tebe nejdu!"
"Ale co Lily-"
"To, že jsem ve čtvrtém měsíci ještě neznamená, že jsem postižená!"
"Prosím, buď-"
"Neříkej mě, že mám být rozumná! Podívej se na sebe! Každodenně ohrožuješ svůj život a-"
"V Bradavicích je bezpečno"
"To jsme viděli"
"No tak, to bylo prostě-" Žena se nazlobeně zvedla z gauče a šla si udělat čaj na uklidnění. Copak on to nechápal? Už nemohla snít... Už dávno ne. Realita ji vzala všechny sny.
_____________
Naše realita - že by Smrtijedi pronikli až do Bradavic?
____________
Jack se neklidně převalil na druhý bok a snažil se usnout. jeho sny ale byly příliš divoké a nodovolily mu zavřít oči. Měl stále stejnou vidinu, stejný obraz před očima... Jakmile je zavřel, tmu za jeho víčky protrhl jedovatě zelený paprsek. Jasný a temný zároveň; přinášející vteřiny před koncem naději - a pak jen tmu. Stvořen pro smrt. Pořád viděl to oslepující světlo. Každý detail... A špičku tmavé hůlky. Slyšel vzdálený šum. Křik - panika, děs a bezmocné zoufalství. Další z obětí Temného lorda? Proč nemůže snít? Lehnout si a alespoň ve snech se oddat síle naděje? Vyrušilo ho tiché zapraskání před dveřmi do ložnice. Hned byl v pohotovosti. Hůlku v ruce sklouzl neslyšně na zem. Dveře se jako ve snu pomalu otevřely...
____________
Takže nad všechno očekávání dřív než by měla být - na světě je další kapitolka. Možná kratší - možná zmatená. Přesto doufám, že nezklamala...
Effren

42. kapitola - Útok temnoty

7. června 2007 v 12:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
(pozn. autora: Opět Lea)
Oheň. Jeho světlo jí bodalo do očí, plameny, olizující její tělo, samotné její bytí, sžírající její duši tančily dál svůj děsivý tanec. Černá, žlutá, červená. Pořád stejné barvy - ale přece pokaždé jiné. Bolest převyšovala vše, co kdy zažila. Oheň. Oheňoheňoheň.... Probouzely se v ní vzpomínky, o kterých si myslela, že už je dávno zapomněla. Chtěla utéct, dostat se z dosahu sžírajících plamenů, uniknout bolesti a snad i svému osudu. Nemohla křičet. Cítila plameny na dlaních, na ramenech, v obličeji. Stále se přibližovaly... Jejich lehký tanec hladil její tvář. Náhle cítila nezkrotnou touhu... nezkrotnou touhu, silnější než její bytí. Oheň! Prahla po něm. Chtěla cítit jeho dotek. Chtěla vidět jeho oslepující světlo jak zahání tmu. Černá, žlutá, červená. Pro ni životodárné barvy. Náhle je cítila přímo před sebou. Plameny. Na tváři. A výš. Pak... Byla tma.
_____________
Nebyl čas. Panika. Nevěděl proč, ale všichni Snapeovi věřili. Nejdříve zděšení studenti, křičící hrůzou. Pak profesoři, marně se snažíc zklidnit masu. Dveře do Velké síně byly ucpané proudem žáků.
"KLID", rozezněl se síní kouzlem zesílený hlas profesorky McGonagallové. "Uklidněte se!" Pomalu, jako by plíživý, neviditelný démon prolétl Velkou síní, nastalo ticho. Hrobové, stísněné ticho.
"Potřebujeme klid a rozvahu. Panika nám neposlouží. První až čtvrté ročníky, následujte profesora Kratiknota. Páté až sedmé ročníky-"
"Neodejdeme! Budeme se bránit!", ozval se někde zezadu osamělý hlas. "Ano! Podruhé už to nedovolíme!" Směsice vzrušených hlasů.
"TICHO! Nebudete bojovat. Primusové, víte co máte dělat. Profesorský sbor na rychlou poradu do ředitelny" Nikdo už nic nenamítal. Profesorka McGonagallová se tvářila rozlíceně, jako levhart připraven skočit na oběť. Nikdo se s ní nechtěl přít. Profesor Kratiknot chtěl na Leu použít Levicorpus, ale nefungovalo to. Tělo by se mělo zvednout do vzduchu - ale nic se nestalo. Najednou se ozval panický výkřik. Drobná dívenka ukazovala roztřeseně, nejspíše v šoku na strop Velké síně. Nebe. Bylo černé, jakoby velké víry brázdily nekonečně temnou oblohu. Pak ze stropu sjel modrý blesk. Všechna světla zhasla. Dveře do Velké síně se s hlasitou ránou zabouchly. Nebylo úniku.
____________
Byla tma. Taková tma, že nebylo vidět vůbec nic. Tma samotné temnoty. A ticho. Všichni čekali. Nikdo se neodvážil pohnout. Třeba měli šanci... Neměli ji. Dveře se najednou otevřely. Pomalu, tak, že si jejich oči mohli přivyknout na bodavé světlo. Žáci, stojící u dveří, dávno ustoupili dozadu. Strach. Posvátná hrůza. Za dveřmi bylo mračno temných postav. Jejich bílé masky svítly v kontrastu s černými plášti. Pak se náhle celá místnost osvítila krvavě rudými plameny ve svícnech. Světlo smrti, protkané temnotou. A dveřmi do Velké síně proudilo stále víc Smrtijedů. Clem, ztracen v davu, se nehnul od dívky, která mu zmněnila život. Svíral její horkou dlaň ve své... Nehýbala se. Žádné kouzlo na ni neůčinkovalo. Clem se obával, že je ve stavu věštby. Ale nikdy to ještě netrvalo tak dlouho. Nanejvýš pět, deset minut. Ne skoro půl hodiny. Neviděl, co se děje kolem, ale cítil zlo všude kolem. Zlo všude a ve všem...
"Brumbále, vzdej se", ozval se ledový hlas. Clem se začel třást. ještě nikdy neměl tu čest se samotným Temným lordem osobně. Ještě nikdy neslyšel jeho hlas... Až teď.
"Tome, odejdi a nech tyhle děti být. Za nic nemůžou" Clem si marně snažil vzpomenout na hodiny dějin. Nepamatoval si, jak tahle bitve skončila. Jestli to vůbec bude bitva... Bude to masakr. Náhle si uvědomil, že v ruce stále ještě svírá hůlku. Ten klacík, který spoutal jeho magii, klacík, pomocí jehož se dali dělat zázraky. Proutek, který přinášel život i smrt.
"Myslíš, že jsem tak naivní, abych odešel? Tahle škola se stane školou Černé magie! Bude vyčištěna všech šmejdů a krvezrádců!"
"Tyhle děti za nic nemůžou! Nebyly to ony, kdo začely válku!"
"Tohle není válka, Brumbále, protože ve válce bych měl soupeře", ironie. Ledový hlas a smích, který pronikal do morku kostí. Bylo ticho. Vteřiny plynuly.
"Ale máš protivníka, Tome, protivníka, který tě porazí", ozval se náhle jasný hlas a brýlatý chlapec se smaragdovýma očima a neposednými, černými vlasy vystoupil z řad studentů...
____________
Vypadá to, že mladý Sarim Snape jde z jednoho průšvihu do druhého...
____________
"Potterová", řekl lenivě Snape a znuděně se podíval na vysokou dívku. Nemohl si pomoct, ale musel myslet na to, jak by asi vypadala...
"Něco se ti nezdá, Blacku", ušklíbla se ironicky. "Víš, možná už jsi zlomil rekord mého velectěného brášky - školní trest a to hned první týden, Blacku, myslím že se v tobě klobouk pěkně spletl..." V duchu jí přizvukoval, ale navenek zůstal netčný. Znuděný výraz, ležárně rozvalený v křesle... Chovám se jak puberťák!, napomenul se. A co hůř, jak zakoukanej puberťák... To si ale nehodlal připustit. Aera Potterová, sestra Jamese Pottera, žijící v minulosti, dnes už nejspíš mrtvá - a o zhruba půl století mladší. Zatraceně!
"Hele, Blacku, vnímáš?", ozvala se dívka podrážděně.
"Ňákej problém, Potterová?", úmyslně její jméno protáhl, přežvýkal v puse. Dívka se na něj nejdřív téměř nepřítečně podívala, pak se otočila na podpatku a s vlajícím pláštěm - který se až nápadně podobal Snapeovi - opustila společenku. Snape si povzdechl a vstal. Musel jít na ten zatracený trest... Najednou se ozval výkřuk. Neváhal a doslova rozrazil portrét. Na chodbě byla Potterová - a vedle ní několik postav v černých pláštích. Hůlky ostražitě zvednuté, s maskou Smrtijeda na tváři.
"Pohneš se a je po ní", zasyčel jeden z nich posměšně. Ačkoliv tady byl o dobrých padesát let mladší, Snape poznal okamžitě jeho hlas. Stará vlna zlosti, nenávisti a vzteku s v něm zvedla a hrozila přetéct. Třásl se vzteky. Ty poslední okamžiky... Lestrange. Jeho otec. A jediný zelený paprsek, který zasáhl nepravého...
"Zabiju tě", zasyčel nepřirpzeným, nenávistí překypujícím, ale klidným hlasem. Smrtijed na okamžik ztuhl. Ten hlas znal... Mrazivý, zlý, plný nenávisti. A nelítostný. Hlas jeho pána. Dívka, kterou svíral surově zezadu za ramena, se začela třást. Ten chlapec...
"Pojď sem", přikázal Smrtijed klidně. Snažil se, aby se mu hlas netřásl, ale přesto nezamaskoval děs. Ten kluk... Znal ho... Odněkud... Snape se třásl zlostí. Ačkoliv to pro Snapea bylo téměř nemožné, cítil tlak na oční víčka. Slzy. NE!
"Pusť ji", přikázal ten kluk ledově. Kdo to je... Ten kluk! Znal ho... Lestrange zaváhal. Byla to vteřina. Jeho stisk se povolil. A toho využila ta šmejdka Potterová. Natočila se k němu bleskově bokem a vykopla. Zároveň se mu vytrhla a vykroutila mu hůlku z ruky. Mezitím ten kluk zaútočil. Neverbální kouzla,. která vysílal, neznal ani jeden z nich. Brzy zbyl jen Lestranege - bez hůlky. Snape se na něj díval. Bez emocí, s prázdným, neúprosným pohledem. V očích led.
"Uhni", přikázal Sarim Aeře Potterové ledově. "Tohle je moje věc", dívka, která až doposud držela Smrtijeda v šachu, zděšeně, automaticky ustoupila. V jejich očích se zračil děs. Smrtijed o krok ustoupil. Věděl, že utéct nemá cenu. Věděl, že nemá šanci... Najednou doufal, že si někdo všiml hluku na chodbě. Ale nikdo si toho nevšiml. O to se sám postaral... Nikdo je neviděl a neslyšel.
"Zaplatíš za mého otce", zasyčel chlapec a pomalu udělal první krok. Lestrange s děsem zjistil, že už nemá kam ustoupit - stál namáčknutý u zdi.
"N-ne... Prosím", nevěděl, kde se v něm brala ta téměř posvátná hrůza. Proč se bál patnáctiletého fracka. Ale ten kluk měl na sobě něco děsivého, panovačného... A mocného.
"Myslíš, že by můj otec prosil? Zbabělče! Zabils ho zezadu! Myslíš, že on by prosil?" Třásl se. Ruce se mu potily. Nebyl schopen myslet.
"Ne... S ně-někým si mě plet-pletete... J-já-"
"Zmlkni" Přímý rozkaz. Led v hlase. A zlost, nenávist a zúžené černo temných očí.
"Dal jsem ti možnost se bránit. Postev se mi čelem, ty zbabělče!" Teprve teď si Lestrange uvědomil, že se chlapci v očích lesknou slzy. Ten kluk to ale nedával znát. Odhodlání. Odhodlání zabít...
"Já-"
"Jak se opovažuješ!" Chlapci se zablesklo v očích. "Zabiju tě... Pomalou a bolestnou smrtí..."
"P-prosím! Ne! Prosím!"
"Zmlkni!", tentokrát to skutečně byla slza, která sklouzla chlapci po ledové tváři. Pak se rozmáchl hůlkou. Pohyb, který Lestrange za tu dobu znal...
"Ne!"
"Cru-"
"Blacku, ne!" Jediný výkřik. Jediné slovo. Sklonil hůlku. Ruce se mu třásly. "Aero..."
"Nesmíš si zničit kvůli němu život! Ať už udělal cokoliv, nestojí to za to, abys strávil celý život v Azkabanu!"
"Zabil mi otce!"
"Blacku... Prosím!" Druhá slza. Pak se otočil s kamenným výrazem v tváři zpět na Smrtijeda. Než ho dívka stačila zarazit, rozmáchl se hůlkou...
"Pouta na tebe", pronesl Snape ledově. Jeho kouzlo bylo tak silné, že Smrtijeda odhodilo na zeď. Aera Potterová si oddychla - její úleva byla patrná. Pak najednou nevěděla co říct. Stála tam, vedle chlapce, který jí právě zachránil, vedle chlapce, který by mohl být vrahem.
"Děkuji", řekla nakonec prostě. Pak mlčela. Sarim Black (=Snape) nijak nereagoval. Pak stejně ledovým, snad trochu zklamaným, věcným hlasem řekl:
"Měli bychom někoho informovat" Nevěděla, co si o něm má myslet. Má ho nenávidět? Má mu být vděčná? Nevnímal ji a odkráčel dále chodbou. Nechal ji tam stát; zmatenou, nejistou a zrazenou. Tohle nečekala. Netrvalo dlouho a ona se rozplakala... Po dlouhé době Aera Potterová ztratila svou pýchu a hrdost. Sesunula se podél zdi a nebyla schopna myslet... Proč on?
___________
Taak, tahle kapitolka byla pořádně dlouhá, snad jste to pochopili - no a o Leině stavu se dozvíte později. Další kapitola bude asi až za týden, protože nebudu mít přístup k netu, takže se omlouvám((: ´
Effren

41. kapitola - Nepochopíš

2. června 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Co je jí?", vyděšeně držel "sestru" Clem. "Co to bylo za kouzlo? Já tě zabiju, Nathane, já tě-"
"Pane Evansi, uklidněte se. Pan Simons s tím nemá nic společného. Nejspíš se jedná o magickou reakci na jedno z kouzel-"
"Magickou reakci? Odkdy magická reakce udělá takovouhle ránu a způsobí stav podobný komatu?", hysterčil Clem.
"Uklidněte se, vaše sestra bude v pořádku. Dostaneme ji na ošetřovnu-"
"To nepomůže! Bude tam týdny ležet a pak mi jednoho-"
"Pane Evansi", mrazivý hlas, který tak dobře znal. Hlas, na který nezapomene. Síň hrozivě ztichla, když všichni poznali v zakuklenci bývalého profesora lektvarů...
___________
Profesorka McGonagallová se právě pokoušela uklidnit Clema Evanse, když to zaslechl. Hlas, na který nazpomene.
"Pane Evansi" Snape. Snape. Snape. Ten, kdo zavraždil Brumbála. Ten, kdo zradil...
"Ty vrahu!", vykřikl Harry Potter a protlačil si cestu studenty před sebou. Stanul přímo před profesorem. Třásl se zlostí, z očí mu šlehaly blesky.
"Jak se opovažujete... Jak se jen opovažujete...", šeptal nenávistně.
"Á, Potter", řekl Snape lenivě a vůbec si nevšímal desítky hůlek, které na něj mířily. "Vždy jste byl zabedněný, arogantní spratek. Tentokrát za to ale zaplatí vaši spolužáci... Měl byste vědět, že Temný lord za půl hodiny napadne Bradavice"
___________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - a s ní konečně celý objev Clema!
___________
Bylo to slovo. Pergamen, starý, mnohokrát překládaný, zaprášený a sešlý věkěm časů. Na jedné jeho straně byl nečitelný, starý text. Rozmazán - snad dlouhým působením vlhka, snad slzami. Snad častým ohmatáváním... Na jeho druhé straně ale bylo slovo. Slovo napsané dívčí rukou. Spořádáná písmenka tvořící celek. Slovo. Snad slovo, které zachránilo lidské životy. Pevná ruka vedla brk. Ani kapka černého inkoustu neukápla. Ruka někoho, kdo už dávno nežil. Ale jedno slovo přetrvalo. Ačkoliv by nemělo. I když by mělo skončit spolu s ní...
Potrubí
Clarissa zvedla vytřeštěně oči od starého pergamenu.
"Je to to, co si myslím?", zašeptala.
"Je"
"To snad ne"
"Ano. Je to zpráva, kterou napsala Hermiona Grangerová Ronaldu Weaslymu a Harrymu-"
"Potterovi. Ano. Ale to by znamenalo-"
"Že do tajemné komnaty jedruhý vchod"
"A že ten vchod musela najít i Lea s Clemem-"
"A Snapem"
"Snape... Musela jsem být s nima. Jinak bych nebyla tam.... Kde mě našli. Proč... Nepamatuju si proč, ale vím... Že pro Leu to bylo hrozně důležité. Měla s tím něco... Byla to ona, kdo tam potřeboval jít. Ne Snape. Tím jsem si zcela jistá. Pokud ano, tak by... Snape nás jen sledoval. To je ono. Byla tam... Voda, hrozně moc vody. A pak... Exploze. A něco... Něco jiného... Už nevím co to bylo... Něco důležitého... Něco... Já nevím!" Vzrušeně šeptala Clar.
"Voda... Vchod je jezerem! To je ono! Možná... Potrubí přece ústí do jezera!" Jackovi vzrušením svítily oči.
"Ano! Použili jsem žaberník! Už si vzpomínám! Ukradla jsem ho Snapeovi z kabinetu... Byli jsem pod vodou, v tunelu... Něco se sesypalo... byli jsme uvěznění, to je ono! A pak... Lea! Něco musela udělat! A zima... led..."
"Jdeme za Malfoyem"
____________
Sarim Snape jako žák - kam se ztratil obávaný profesor?
____________
"Dneska se budeme zabývat zaklínadlem, které vám umožní změnit barvu a tvar jistého předmětu. Ví někdo, o jaké kouzlo se jedná? Pane Blacku?"Snape netušil, o jaké kouzlo se jedná. Slyšel o něčem takovém poprvé - a neměl vůbec v úmyslu se ho vůbec naučit. Nesmysl! V jeho době-
"Pane Blacku? Vnímáte mě vůbec?", zlobila se profesorka McGonagallová.
"Ehm.. Promiňte, nevím, o-"
"To by bylo deset bodů dolů pro Havraspár" Spolužáci na něj vrhli znechucený pohled, který jasně říkal: Co ten dělá v Havraspáru?, ale on mezi nimi i zahlédl ten, který... Sakra! nech toho! Napomenul se. Aera Potterová na něj vrhla pohrdavý, ale i zkoumavý pohled... Co když...
"Pane Blacku?!"
"Ehmm..."
"A dost! Máte u mě školní trest, dnes večer v osm před mým kabinetem. Pokud neznáte cestu, požádejte... Slečnu Potterovou, ráda vás jistě doprovodí" Nasucho polkl. To snad ne!
___________
Taaak, to by byla další kapitolka... jako obvykle pěkně useknutá ((:
Já se bez toho snad neobejdu... Stejně tak jak se neobejdu bez vaších komentíků a kritiky...
Effren

40. kapitola - Oheň

1. června 2007 v 21:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Někteří se ptají otázky bez odpovědí; jiní hledají otázky na tisíce pravd
"Vítám vás na dnešní první hodinu Soubojů. Úvodem bych chtěl říct, že souboje budou probíhat férově; zakázená jsou veškerá bolestivá kouzla i kletby, které mohou zanechat následky. Dále bych chtěl připomenout těm z vás, kteří mají magickou reakci na jisté druhy zaklínadel, aby nahlásili včas oč se jedná. Také bych chtěl připomenout, že nezáleží na věku, ale na znalostech. Dnešní hodinu zahajíme takzvaným soubojem Segrevito, který spočívá v tom, že se utkáte prozi vylosovanému soupeři a pouze vítěz postoupí do dalšího kola. Poražení nebudou vyloučeni ze Soubojů, ale znovu se mezi sebou utkají. Takto získáme docela dobrý přehled v pořadí a rozdělíme vás podle toho do skupin. Budou bojovat vždy tři trojice, rozhodčí budeme my profesoři. Vítěz je buď ten, který jako první ukořistí soupeřovu hůlku, nebo ten, kdo protivníka naprosto vyřadí z boje - tím myslím pouze zmrazovací kouzla, ne nebezpečné kletby. Seřaďte se prosím podle ročníků - ne, slečno Herrsmithová, nezáleží na koleji - a počkejte, dokud na vás nepřijde řada. Prosím nevstupujte do vyhraničených prostorů..." Profesor Ellis konečně domluvil a v sále zavládlo napnuté ticho. Profesorka McGonagallová mávnutím hůlky vykouzlila do vzduchu obyčejnou louři, která sama od sebe na povel profesorky začela hořet. Někteří sledovali profesorčino počínání nechápavě, jiní na ni hleděli s jistým respektem a očekáváním. Clem se usmál - jeho takzvané dvojče, Lea, stála vedle něj a povzbudivě se usmála.
"Myslím, že tenhle systém je lepší než ten náš", podotkla šeptem. Clem na chvilku zvážněl, když si vzpomněl na situaci, v které se nacházel. Bez východu... Jen vyčkávat. A snažit se využít čas... Náhle se louče rozhořela zeleným plamenem, stejně zeleným jak kletba smrti. Jemná, stříbrná vlákna protkávali jasnou zeleň, paprsky temně černé dodávali situaci na vážnosti. Náhle se z plamenů vytvořila jména.
"Kera Hestie proti Jean Saylerové, Noel Tees proti Fernandě deTorres a Daniel Fergo proti Amandě Whiteové", přečetla je profesorka McGonagallová. Vyjmenovaní žáci se zčásti nejistě, z části sebvědomně protlačili k profesorům.
"Na můj povel... Tři" Někteří z účastníků zaujali bojovnou pozici, jiní ale pouze ostražitě sledovali soupeře. Amanda Whiteová, nervózní dívka čtvrtého ročníku dokonce ani neměla napřaženou hůlku - ruka jí volně visela po boku.
"Dva" Noel Tees se nebezpečně, dalo by se říct téměř vražedně pousmál. Jeho soupeřka se nejistě a trochu bázlivě otočila na profesora Kratiknota, který na ni ale povzbudivě mrkl.
"Jedna-" První kouzla byla rychlá, nerozmyšlená a jednoduchá. Postupně se ale zvyšovala úroveň zaklínadel - k Leině překvapení se všichni udrželi alespoň tři minuty. Válka z nich udělala zkušené a vypočítavé protivníky... Po pěti minutách skončil zcela náhle a nečekaně souboj mezi Fernandou a Danielem. Fernanda, omráčená silným odzbrojovacím kouzlem, nestihla reagovat a Daniel sice udýchaně, ale přesto hrdě svíral její hůlku. Další dva souboje také netrvali o moc déle. Pak to šlo rychle - postupně se vystřídala většina studentů. Lea téměř všechna kouzla znala - a ty, která slyšela poprvé, si zapamatovala a plánovala se je vyhledat v knihovně. Pak se konečně ozval unavený hlas profesorky McGonagallové:
"Gert Habrecht proti Seile McGree, Clemens Evans proti Tereze Steyle a Nathan Simons proti Lei Evansové" Poslední povzbudivý pohled, poslední pohled z očí do očí.
"Tři" Zaujali bojovou pozici. I tentokrát místnost v očekávání ztichla.
"Dva" Mírně kývla hlavou, ale protivník jí ani tuto známku slušnosti neopětoval. Jeho přivřené oči ji soustředěně pozorovaly, registrovaly každý její pohyb.
"Jedna" Nezaútočila jako první. Věděla, že by tím ztratila výhodu. Soupeř však neváhal a vyslal proti ní v rychlém sledu hned tři kouzla. Zničila je jednoduchým štítem a sama zaútočila. Použila kouzla z každodeního života - kouzla, která nezbytně potřebovala na přežití ve válce. Kdyby všichni znali budoucnost... Kdyby jí znal Harry Potter... Jak by jednali? Bojovali by dál? Skoro nezaujatě vyklonila další dvě kouzla. Třeba je lepší nevědět, co tě čeká. Nenést tu tíhu rozhodnutí. Nevědět, jestli tvoje rozhodnutí bylo správné, ale mít jistotu, že všechno má svůj smysl. Svůj důvod. Teprve jiskřivě modrý paprsek ji vrátil do reality. Rychle použila speculum a vyslala další kouzla. Jedno z nich, silné matoucí, zasáhlo jejího soupeře Nathana přímo do ramena. Ten se zmateně začel otáčet kolem a slepě vysílal kouzla. Lea ho rychle odzbrojila, teprve pak ho vrátila do normálu. Všimla si, že se na ní dívá celý sál. Nebyla si vědoma, že by něco udělala špatně nebo že by použila neznámé, nápadné kouzlo. Nechápala, proč se na ni všichni tak vytřeštěně dívají. Nevěřícně. Vyděšeně. Náhle pocítila bodavou bolest v levém rameni. Zároveň cítila, jak ji něco vtahuje do sebe... Černý tunel bez konce... Bylo jí zle... A pak náhle byla tma.
___________
Harry nezaujatě sledoval souboje čtvrtých ročníků a přemýšlel o tom, co mu Mia řekla. Mělo mu to být jasné od začátku. Ani jeden nemůže žít, dokud druhý je naživu... Bylo to tak logické! Tak jasné! Měl na to přijít už dávno. Voldemort měl devět viteálů - dva z toho byli lidé. Voldemort sám... a Harry. Nemohl to být nikdo jiný. V den vraždy Harryho rodičů byl v domě jen on - a jeho rodiče. Voldemort chtěl zabít, aby si mohl vytvořit viteál. A ve chvíli, kdy umíral, si jej také podvědomě vytvořil. Harryho. Proto měl Harry tolik schopností Temného lorda. Proto ho Moudrý klobouk málem zařadil do Zmijozelu, proto... To všechno. Bylo to nad slunce jasné. Náhle ho zaujal souboj, který vpředu probíhal. Nějaká čtvrťačka - vlastně ta, kterou našla Mia před několika týdny - a její bratr-dvojče stáli oba na pódiu, spolu s ostatními. Harry ke svému překvapení zjistil, že většinu kouzel, která sourozenci Evansovi používají, nezná. První souboj skončil rychle - Clemens Evans soupeřku vyřídil už první salvou kouzel. Seila McGree byla rychle poražena Gerdem Habrechtem, ale dvojice Lea - Nathan stále ještě bojovala. Najednou dívce zeskelnatěly oči. Působila nepřítomným dojmem... Její protivník si toho evidentně také všiml a využil toho. Vyslal na ni šest kouzel v rychlém sledu, dvě z toho nezrušitelná. Dívka ale pouze mávla hůlkou a všechna kouzla zmizela. Pak rychle vyslala svá kouzla, čímž naprosto překvapila Nathana, který už počítal s vítězstvím. Ve chvíli, kdy se dívka doslova "vrátila do normálu", se jí na levém rameni objevila velká, zjevně tržná rána. Zároveň se nad ní zaleskl symbol - Hermiona by nejspíš řekla runa - a dívka upadla do bezvědomí. V nehybné ruce křečovitě svírala svou hůlku i hůlku protivníka...
___________
(pozn. autora - V tomto paragrafu jde o Leu a její pocity)
Oheň. Všude oheň. Praskal a šuměl, zpíval a pohlcoval vše, co mu stálo v cestě. Tančil rudými plameny, lákal krvavou červení a zářil jasnou žlutí. Jeho plameny se kroutili v nekonečném, nenapodobietlném rytmu. Objímaly a hladily, hýčkaly a chránily své nitro. Hřály a chladily. Vířily ve větru, ničily a zanechávaly destrukci. Jejich světlo osvítilo na krátkou chvíli šero, ale zanechalo tmu. Rudá, žlutá, temně černá. Nekonečný tanec. Vlak bez zastávky. Osud nezměníš. Jeho melodie se ztrácela v nekonečnu universa. On je jediným, co nezanikne. Jediným, co zůstane. Myslíš, že je naděje? Je to smrt. Myslíš, že je koncem? Kdepak, u něj vše počalo. Cítíš, že ti pulzuje v žílách? Mýlíš se. Je ti nekonečně vzdálený. Víš, že ho svíráš? Že ho nepustíš? Nebyl tvůj a nebude. Znáš jeho sílu a moc? Neznáš a nepoznáš. Oheň. Oheň. Oheň. Rudá, žlutá, černá. Tma a světlo. Strach a důvěra. Přítel a nepřítel. Nezachytíš ho. Je nepopsatelný. Jeho tichý tanec nekončí. Jeho světlo se ti vpíjí do očí, ale ztrácí se stejně rychle, jak bylo rozežhnuto. Není naděje. Minulost nezměníš. Pax tempus desperatum. Uchvátil tě? Ne, ty ses pouze nechala ovládnout. Pohltil tě? Ne, protože je nekonečný. Oheň... Rudá, žlutá a černá. Světlo a tma.
___________
Naše realita - dvanáct let po pádu Vyvoleného - a s ní i... Úžasný objev Clema! Znamená to konec nebo teprve začátek něčeho nového?
___________
"Clarisso!" Vyšší, hnědovlasý chlapec vtrhl bez zaklepání na ošetřovnu. "Mám to! Už vím, co-"
"Pane Cando, můžete mi vysvětlit co to má znamenat? Nejen že jste sem vtrhl jak uragán v nepovolenou dobu, ale také tady ještě křičíte na lesy? Kde to jsme, prosím vás? To je-"
"Promiňte", zrudnul Jack a snažil se ošetřovatelce o překot omluvit. Mme Pomfreyová byla známá svou neúprosností a přísnou povahou...
"Ať už se to neopakuje!", pohrozila mu starší žena ještě, než za sebou zavřela dveře do kanceláře. Jack si oddechl a vzápětí se vrhl k Clarissině posteli.
"Představ si, nešel jsem to!", šeptal vzrušeně a pak netrpělivé dívce podal kus srolovaného pergamenu... Dívce se oči rozšířily úžasem, když pochopila oč jde.
"Jacku", vydechla nevěřícně. "Víš, co by to znamenalo?"
____________
Naše realita - 12 let po pádu Vyvoleného - s jedným jediným rušičem krásného klidu! Temný lord a jeho zatím bezvýsledné plány o ovládnutí světa...
____________
"Můj pane"
"Temesis... Co mi chceš?"
"Jde o Snapea, pane"
"Chceš potrestat?"
"Ne, pane, věřím mu... Ale poslal mi zprávu"
"Jak!" V ďábelských očích Temného pána se zaleska chtivost.
"Jde o speciální schopnost nás-"
"Ušetři mě tvých žvástů!"
"Promiňte, pane. Jde o to, že mi astrálně speciálně nadaní máme možnost zachytit signály, vyslané z kteréhokoliv místa, někdy i nevědomky. Vím, že tato zpráva je od Sarima Snapea, protože zanechal magický podpis. Myslím, že cítil radost, ale byl nejistý... A netrpělivý, obával se, že mu nevěříte"
"To je jen domněnka... Nevíš to jistě?"
"Pane-"
"Crucio! Zjisti víc..."
___________
Tak co... Pochopili jste? Doufám, že ano. A doufám, že to nebylo moc jednotvárné... Komentujte a kritizujte - děkuji předem...
Effren