38. kapitola - Děti války

28. května 2007 v 12:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Netušila, jak se dostala do prázdné učebny na konci chodby. Netušila, jak zavřela dveře, jak použila fixační zaklínadlo na kliku, jak svírala - doslova drtila - Clemovu ruku. Svět byl jejich. Nebylo nic než ty jeho modré hlubiny, jeho úsměv, jeho rysy... Rozeznala každou jednotlivou pihu na špičce jeho nosu. Každou jednotlivou řasu, chvjející se jemně při každém jeho pohybu. Každý detail jeho obličeje se jí vrýval nesmazatelně do paměti. Stáli naproti sobě, jen centimetry je dělily od... Od toho, na co se Lea ani neodvažovala myslet. Od naplnění jejich snů. Okamžiky...
"Nesmíme"
"Vím" Jejich slova byla jako vánek větru v korunách stromů. Tichý, tajemný, známý a uklidňující. Poddala se mu. Jeho smutné oči ji vtahovaly, svíraly a nepouštěly.
"Měly bychom jít..." Jeho tlumený hlas jzasáhl do srdce jako otrávený šíp. Nechtěla se od něj oddělit. Nemohla...
"Neprodlužujme to" Jako tiché vytí osamnělého vlka, poslední pozdrav měsíci. Jako poslední vzlyk... Na rozloučenou? Snad. Pomalu, jako by se bála, že ho navždy ztratí, uvolnila prsty ze svého sevření. Naposled se zahleděla do těch hlubin. Jeho teplé prsty nedobro vyklouzly z její dlaně. Náhle se cítila osamělá... Zamrazilo ji. Položil ji váhavě ruku kolem ramen, sevřel dlaní její roztřesenou ruku. Rozuměli si i beze slov. Nevěděla, jak se dostala do učebny formulí. Jak si sedla do lavice, duchem nepřítomná. Jako ve snách. Nevnímala pohledy ostatních. Otočila se na Clema a usmála se... Nemohla bez něj být.
___________
"Harry" Chlapec, skloněný nad velkou, zaprášenou knihou ani nevzhlédl. Jedině krátké přestávka očí, klouzajících po stránce jí ukázala, že vnímá. Že ji slyšel. Hermionu to ale nevzrušovalo. Byla ráda, že je tady, s ní, a že se nepokouší... Že se nepokouší to všechno skončit. Tak, jak před dvěma dny. Sevřelo se jí srdce při té vzpomínce. Nemohla uvěřit, že to všechno chtěl skončit. Že je tu chtěl nechat s nejhorším zlem všech dob. Že jim chtěl vzít poslední naději. Jak mohla vědět, že ho smrt Hagrida tolik vzala? Na poslední chvíli mu tehdy vyrazila nůž z ruky. Na poslední chvíli ho zadržela... Snad to bylo proto, že mu Hagrid nahrazoval otce. Rodinu. Ale stejně... Měl ji. Hermionu. A přesto to chtěl udělat. Snad ho teď lépe chápala. Ale snad se mu tím i oddálila. Nenávratně. Za hradbou ticha. Prázdných pohledů. Sama věděla, co smrt někoho blízkého dokáže s člověkem udělat. Tehdy to byl Harry, kdo ji zarazil. Zarazil před pádem do nenávratných hlubin... Chtěla to tehdy skončit, tak jak on teď. Bez Rona jí život nedával smysl. Ale Harry jí ukázal proč žít. A ona teď měla za úkol oplatit mu to. Splatit dluh.
"Našla jsem sedmý viteál" Pouze unaveně zvedl hlavu od nažloutlé strany. Skoro vykřikla. Podívala se mu do obličeje. Tohle přece nebyl Harry... její Harry. Chlapec s temnými kruhy před očima, nakřivo sedícími brýlemi, propadlými tvářemi a prázdným pohledem.
"Má jich osm", konstatoval suše. Hlas měl chraplavý, dlouho nepoužitý. Hermioně z toho málem naskočila husí kůže. Pak se podívala znovu na chlapce, kvůli kterému by byla ochotna i dát život a zašeptala:
"Má jich devět"
______________
Sarim Snape má problém - pronásleduje ho na každém kroku... Nebo je to snad on kdo pronásludeje onen problémeček?
______________
Vyřítil se takřka z ředitelny, utíkal chodbami známou cestou. Potřeboval klid, musel si to všechno srovnat v hlavě. Nevnímal. Náhle do někoho vrazil. Bolestivě dopadl na levé zápěstí. Sykl bolestí.
"Co to- Zase ty? Co pořád?" Zděšeně otevřel oči. Snad ne...
"Dávej pozor kudy deš, Potterová. Někdy by se ti mohlo stát něco horšího než rozbitý ingoust..."
"Jestli tohle mělo být vyhrožování, tak upřímě řečeno... Už se bojím, Blacku! Už se třesu! Copak by mi takový chlapeček jak ty asi mohl provést? Uhranout mě pohledem? No? Nebo snad-"
"Hele,-"
"Prosimtě, nemůžeš mě nechat být? To tvoje dolejzání mi začíná jít na nervy! Tady seš špatně, Blacku, hodně špatně..." Otočila se a odkráčela chodbou. Ani pro ten ingoust se nezvedla... V duchu jí dal za pravdu. Ano, byl tady špatně. Nikdy sem nechtěl... Zvedl se z podlahy a mávnutím hůlky zlikvidoval rudý ingoust. Rudý jako krev...
___________
Mrak nejistoty se Jackovi, Melisse a Clarisse začíná prosvětlovat... Pochopí včas situaci?
___________
"Jacku!", vykřikla vzrušeně blonďatá dívka s rošťáckým výrazem v tváři. "Clar se probrala!"
"Co- Cože? A to mi říkáš až teď? Jak to-" Chlapec se málem zakuckal čokoládovou žabkou, kterou právě jedl.
"Necpi se před večeří!", naoko pohoršeně ho dívka bušila do zad.
"Au, au! Nech toho! To bolííí!"
"Ale notak, to seš taková pápěrka-"
"Já ti dám pápěrku!", ohnal se po rozesmáté spolužačce Jack. Ta dělala uraženou, zkřížila ruce na prsou a prohlásila:
"No když nechceš jít, tak nejdi. Já teda jdu za-"
"Jen počkej!" Na ošetřovnu doběhli oba zároveň, udýchaní, ale šťastní. Vždyť jejich kamarádka nejevila po čtyři dny žádné známky života! Vpadli bez zaklepání do místnosti a zaraženě zůstali stát. Před nimi na posteli seděla, oči červené od pláče, bledá dívka s potem slepenými vlasy opřené hluboko do polštáře. Na židli vedle její postele seděl sám ředitel Malfoy.
"Co jste jí udělal?", zaječel Jack a vytáhl hůlku.
"Klid, mladý muži. Je jen rozrušená, to je všechno", snažil se ho unaveně uklidnit mladý muž. Teprve teď si Jack všiml, jak strhaně, unaveně a snad přepracovaně ředitel vypadal. Nemohlo mu být nad třicet, ale působil dojem starce. Jeho oči byly bezvýrazné, prázdné... Jakoby odevzdané. Vyhaslé, bez naděje. Sklonil pomalu hůlku a omluvně něco zašeptal. Chystal se už couvat zpátky ke dveřím, když ředitel náhle přerušil ticho:
"Zůstaňte. Tohle se týká vás všech" Jen kývl a následoval Melissu, která už si sedla na okraj Clarissiny postele. Přisedl si a plný očekávání se podíval na ředitele. Náhle si vzpomněl na slovo, které kdysi dávno slyšel... Ve spojení s bolestí, se zničeným životem. Dítě války. Když viděl ředitele, ptal se sám sebe, jestli tak taky bude vypadat ve svých třiceti. Vyrůst v nedůvěře, v neustálém strachu, ve světě plným nenávisti, smrti, zrady a ztrát. Muselo to tak být? Uvědomil si, co všechno vzala válka s sebou. A uvědomil si, co by se stalo, kdyby vyhrálo zlo. Definitivně. Sklopil hlavu a stěží zadržel strach. Panický strach z zoho, co mělo přijít... A přijde. Bylo ticho. Jack to nevydržel a pomalu zvedl oči. Jeho pohled padl přímo na dívku, sedící mu po boku. Mel. Pochopil, že válka ne jen vezme, ale i dá. Spojí, sloučí v jedno, vytvoří čistá přátelství a naučí žít okamžikem. Dokud to jde. Žít okamžikem...
"Jistě víte oč jde. Mluvím o okolnostech zmizení slečny Sollers, Ignise a pana Nheo a profesora Snapea. Jelikož byla slečna Sollers nalezena, předpokládali jsme, že se o celé této záležitosti dozvíme víc. Bohužel ale-"
"Profesor Snape je taky pohřešován?", vyjekla překvapeně Mel a zoufale drtila Clarissinu ruku. "Myslela jsem, že ten se je vydal hledat a-"
"Nevíme přesně co se stalo, ale vůbec se neozval jak bylo domluveno. Předpokládáme že-"
"Vy jste profesorovi-"
"Ne. Zanechal zprávu že se vydal hledat ztracené studenty a že se ozve" Jack si uvědomil, že by jim tohle všechno ředitel vůbec nemusel říkat a podíval se na muže s novým respektem. O jeho životě kolovaly legendy; všichni ale věděli, že to byl bolestný život plný ztrát. Vlastní otec ho chtěl zabít...
"Nezmínil jména pohřešovaných studentů?", zachraplala náhle Clar. Její hlas zněl suše, dlouho nepoužitě.
"Ne" Ředitel se na dívku trochu zamyšleně podíval.
"Profesoru Snapeovi zcela důvěřuji. Není důvod-" Jack si náhle na něco vzpomněl. Na něco, co téměř zapomněl ve spěchu a strachu prožitých dnů...
"Viděl jsem ho", zašeptal téměř nevěřícně. "Viděl jsem ho a neuvědomil jsem si-"
"Koho jsi viděl?", zpozorněl ředitel.
"Snapea"
"Profesora Snapea"
"Dobrá, profesora Snapea", řekl mírně podrážděně Jack.
"Kdy?"
"Tehdy... V ten den kdy-"
"Ve čtvrtek desátého, den zmizení vašich spolužáků a boje u jezera?", ujistil se ředitel. "Kde?"
"Byl u jezera... Vy ostatní jste ještě bojovali s těmi tvory, ale on... Prostě vstoupil po pás do vody, pak něco udělala a kolem hlavy se mu objevila modrá bublina-"
"Kouzlo Aqua spiro", přerušila ho unaveně Clar.
"Jasně!", odsekl chlapec a podrážděně pokračoval. "Myslel jsem si, že je to kvůli těm zvířatům-"
"To nejsou zvířata! Jsou to-", přerušila ho rozohněně Clar.
"No jasně, ty vševědko", obnrátil se na Clarissu chlapec nevztekaně. "No tak tedy, myslel jsem si že je to kvůli těm tvorům (vrhl významný pohled na Clarissu, pozn. autora), ale on se pak celý pomořil do vody a už se nevynořil... Jsem si tím zcela jistý", ujistil nazlobeně ředitele, který se právě nadechoval k otázce.
"Jsi si zcela- Nevíš jestli se nevynořil třeba poté, co-"
"Nevynořil"
"Ani když zamrzlo jezero?"
"Ne, byl jsem na ošetřovně a vše sledoval"
"Aha... Á, to mě napadá... Slečno Grandcor?", obrátil se na Melissu. Ta se na ředitele udiveně podívala.
"Jde o vašeho bratra. Našli jsme ho, stihl se včas schovat do bezpečí Dolů" Zírala na něj jako u vytržení. Beze slov, téměř v šoku.
"Co- co... Vy... Můj bratr... žije?", skoro zoufale zakoktala.
"Ano. Našli ho teprve nedávno, měl pouze zranění na rukou a zlomené jedno žebro. Přežil to" Melissa se neudržela a skočila Jackovi kolem krku. Šeptala potichu jméno svého bratra a dala svým emocím volný průchod... Ředitel se mírně pousmál, takovým smutným úsměvem plným vzpomínek a zapomenutých okamžiků. Pak vstal a omluvmě se na ně podíval.
"Musím jít, s vašemi informacemi snad-"
"Děkuji", zašeptala Melissa a podívala se řediteli přímo do ledových, šedých očí. "Děkuji..." Draco Malfoy pouze kývl a otočil se.
"Dávejte pozor, nikdy nevíte co se může stát", řekl ještě, než definitivně zavřel dveře.
"Ty si nic nepamatuješ?", zeptal se Clem udiveně spolužačky chvilku poté. Seděli s Mel na posteli své kamarádky a snažili se dát všechno dohromady.
"Ne. Mám tam jen... Tmu, víš. Vůbec nic si nepamatuju" Jack zklamaně kývl. Pak se ještě obrátil na Mel a zamyšleně prohlásil:
"Stejně Snapeovi nevěřím. On s tím má něco společného, ěco jim udělal... Třeba je to Smrtijed-"
"Jacku!", okřikla ho Mel. Clariisa se náhle dívala prázdným pohledem dopředu. Něco... Snape... Stalo se něco co souviselo se Snapem... Snažila se vzpomenout, ale jediné, co získala, byla mlhavá vzpomínka... Temná postava... A velké, bílé mramorové dveře.
___________
Takže konečně jsem dopsala další kapitolku, doufám že se líbila, mě teda dala zabrat, hlavně proto že se mi díky tomu občasnému blokování blog.cz polovina kapitolky smazala... Já chytrá to nešpajchrovala včas, takže mám ponaučení: Každý dvě minutky špajchrovat...
Effren
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 ledik ledik | 29. května 2007 v 7:27 | Reagovat

mooooc úekna kapitola.....podle me jich ma 20(myslimvoldyho s vitealy)

2 Siria Siria | Web | 29. května 2007 v 10:30 | Reagovat

Parádní kapča! Povedla se ti, opravdu. Nemůžu se dočkat další.

3 effren effren | 29. května 2007 v 15:50 | Reagovat

20??? to snad ne, chudak harry...

4 sir matyas sir matyas | 29. května 2007 v 16:48 | Reagovat

super kapitola

5 ledik ledik | Web | 30. května 2007 v 9:22 | Reagovat

ef,pokud te to zajima,pridal sem dalsi kapitolu k velkemu svetu.

6 effren effren | 30. května 2007 v 15:11 | Reagovat

jo dík za připomenutí... uuuuuuž si to jdu přečíst!

7 julie julie | 13. srpna 2007 v 11:04 | Reagovat

super kapca jen malinky doplnek zamenila jsi jmena na osetrovne byl s clar a mel jack a ne clem jinak super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama