37. kapitola - Okamžiky

26. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Vyučování už opět začelo, ale kolem Lei se všechno míhalo jako ve snu. Necítila se dobře. Bylo jí zle, nevnímala. Byla to tíha minulých dnů a tíha úkolu, který vzala na sebe, ale také Clemova ignorance. Nemluvila s ním už několik dní - od útoku už uplynul bezmála týden. Bylo to pořád stejné, pořád stejné učení, pohledy ostatních, někdy naplněné obdivem, jindy nenávistí. Někteří k ní vzhlíželi a obdivovali ji kvůli její magii a kvůli pevným nervům, které prokázala tehdy ve skleníku, jiní ji nenáviděli kvůli Zmijozelu. Ona byla Zmijozel - a tím odepsaná pro většinu ostatních žáků. Nebavila se ale s nikým ze Zmijozelu, cítila se hrozně osamělá. Nedokázala se přimět k tomu aby se chovala normálně, tak jak by vlastně měla. Mluvila když už jen v hodinách, ale stejně jí přošlo jako by ani neměla hlas. Byla tak ráda, když se dozvěděla že tady může normálně mluvit - ale teď z ní veškerý pocit radosti vyprchal. Cítila se prázdná, jako vysátá, bez energie. Neměla na nic chuť - už vůbec ne na vyučování a na další hádky... Další hádky s Clemem. Nevěděla, co má dělat, ale tahle situace ji pomalu, ale jistě ubíjela. Neměla sílu jít dál... Ne sama.
___________
"...a proto si dnaska názorně předvedeme magický souboj. Hlásí se někdo dobrovolně?", dokončila profesorka dlouhý výklad o praktickém využití obranné magie.
"Ne? No tak dobrá... Co takhle Clemens a Lea Evansovi? Je velice zajímavým úkazem pozorovat magický souboj dvojčat, podle F. Klementina se tento úkaz objevil zatím jen jednou v boji na život a na smrt, a to..." Lea dál neposlouchala. Nevěděla, co má dělat. Nechtěla bojovat proti Clemovi...
"Takže prosím, můžemě začít", mávla profesorka elegantně hůlkou a vytvořila před katedrou vyvýšené pódium. Clemens se váhavě zvedl jako první. Lea seděla jako přikovaná. Nemohla!
"Prosím, slečno Evansová, můžeme začít?" Němě kývla a dopotácela se jako náměsíčná na pódium. Nechtěla. Clem jí nepodal ruku, aby jí pomohl nahoru. Jen tam stál a se rty staženými do úzké linky vyčkával. Na co čekal? Stála tam nehnutě, jako socha, na samotném kraji tribuny. Pak udělala váhavý krok a postavila se naproti Clemovi. Neměla sílu zvednout hůlku. Podívala se mu hluboko do očí, poprvé po dlouhé době. Spatřila tam váhání, zlost, lítost a strach... Její vina. Byla to jen její vina. Nechtěla to. Nikdy mu to nechtěla udělat. On tu neměla být. Tohle je její úkol... Stýská se mu? Myslí na všechny, které tam zanechali v nejistotě? Myslí na Clar? Co když to nepřežila...
"Dobrá... Tři, dva, jedna-"
"Paní profesorko, copak není základem boje ukázat taky respekt před uměním druhého?"
"Správně, slečno McGidd. Deset bodů pro Havraspár. Takže znovu... Pokloňte se-" Mírně sklonila hlavu, ne moc, ani ne málo. Clem ji jen váhavě napodobil. Ačkoliv měla kamenný výraz, Lea příliš jasně cítila nejistotu, která z něj sálala. Sklonila o kousek napřaženou hůlku. Nemohla.
"Nezapomínejte, jen neškodné kletby, které by vám nemohli uškodit. Nechci žádné zraněné. Takže, připravte se... Tři" Dívala se do jeho nekonečných, modrách hlubin. Vpíjela se do nich, a náhle v nich našla naději. Naději a víru, odhodlání jít dál. A snad i odpuštění. Mírně se usmála.
"Dva" Byli si vzájemně blíž než kdykoliv jindy. Jejich mysle se volně proplétali, až začely tvořit jeden celek. Věřila mu. Důvěra. Odhodlání. Pochopení.
"Jedna" Sálala z nich síla. Spojeni v jedno, okouzleni druhým, spojeni nezrušitelným poutem. Víra v dobro. Síla pokračovat ztracenou bitvu.
"Teď!" Stáli tam, nevnímali nic jiného. Vpíjeli se do očí toho druhého... Myšlenky, ne dvou bytostí, ale jedné. Síla dvou spojená v jednu nezkrotnou magii. Moc postavit se osudu. Pak se jako první pohla Lea. S opatrností a elegancí divoké kočky. S nezkrotnou sílou divokých tvorů. Nespouštěla ho z očí. Neuhýbala pohledem, nemohla se odtrhnout od jeho modrých hlubin. Ne teď. Ne tady.
__________
První nakonec zaútočil Clem. Chtěl to mít za sebou. Chtěl to skončit.
"Experilliamus" Dívka reagovala bleskově. Neverbálně kouzlo vykryla a poté vyslala - ze zvyku taky neverbálně - další salvu svých kouzel. Pět paprsků, mířících na zaraženého chlapce. Jeho reflexy ale nezklamaly. I on byl dítětem války, věděl, jak se bránit. Musel.
"Protego, magus exhumus, finite, sorprendo" Vykřikl hned čtyři obraná kouzla. Všechny paprsky se srazili uprostřed cesty a zmizely. Znovu se nehnutě pozorovali. Oba zaútočili zároveň.
"Retrotesco, redigno, laedo" Clemova kouzla byla silná - ale Lea byla rychlejší.
"Freeze, flagro, supino corpus, speculum, exanimus vivus extrema" Leino poslední kouzlo oživilo nedalekou židli a vyslalo ji jako ochranu před Clemovými kouzly. Ten se ještě na poslední chvíli sklonil a uhnul jednomu velkému úlomku židle a freeze, zmrazovacímu kouzlu, ale supino corpus, které ho děsivě rychle zvedlo do vzduchu, ho zasáhlo plnou silou. Jeho silný obraný štít laedo zrušil ostatní Leina kouzla, ale vzápětí byl zrušen flagrem. Salva kouzel na okamžik ustala. Clem visel dva metry nad zemí ve vzduchu a Lea oddechovala po námaza přeměny židle. Pak oba dva znovu vyslali svá kouzla. Clem se osvobodil a ladně doplul na zem, ale Lea ho rychle odzbrojila trojnásobným odzbrojovacím kouzlem. Užaslá třída se jen váhavě pustila do bouřlivého aplausu. Všichni věděli, že tohle zdaleko nebylo všechno co "dvojčata Evansova" uměla. Většinu kouzel, které použili, nikdo neznal, a další polovina třídy se úplně ztratila ve víru různobarevných paprsků. Učitelka chvilku ohromeně zírala na dva žáky, stojící poněkud nejistě na pódiu, než jim ohromeně gratulovala k skvělému souboji. Je to ale vůbec nezajímalo... Nejhlavnější bylo, že našli jeden druhého. Našli sami sebe v odrazu očí toho druhého... A našli novou naději. Nevzdají se - ne dokud oba budou naživu. V jejích očích se zračila němá přísaha... Boj proti zlu.
___________
Perné okamžiky a vychytralé východisko z bezvýchodné situace: opět Sarim Snape - lstivý a mazaný Zmijozel
___________
"Víte, jaké účinky má Veritasérum?"
"Ano. Donutí vás dělat i říct cokoliv, co vám poručí ten, jež vám dal napít Veritasérum. Tento stav trvá zhruba půl hodiny, v některých případech i déle. U některých jedinců dokáže vyvolat slabé křeče, jiní můžou-"
"V pořádku. Prosím, podepište ještě toto potvrzení..." Ředitel před něj položil formulář. Snape si jej nejprve pečlivě prověřil, než vzal přichystaný brk... A zarazil se. Sarim Black. Nikdy se tak nepodepisoval... A jednoduché zaklínadlo jednoduše odhalí pisatele. Jedině že by byl dokonale přesvědčen, že je Sarim Black... Použil k tomu Nitrobranu. Vytlačil z hlavy veškeré vzpomínky, ponechal jen jméno. Sarim Black. Jsem Sarim Black. Váhavě, pomalu a snad trochu nejistě položil špičku brku na pergamen. Pak rychle, snad z obav aby si to nerozmysel, načmáral to jméno. S. Black. Uvědomil si snad poprvé, že má stejné iniciály jako někdejší sok jeho otce... Sirius Black. Zahnal ty myšlenky a zvedl sebevědomě hlavu. Ředitel ho zkoumavě pozoroval.
"Jste dítě války a nepokojů", řekl starší muž náhle. "Nic neponecháte náhodě... Co skrývá vaše minulost?" Nebyla to otázka. Bylo to... Nevěděl. Mlčel a vyhýbal se pomněnkovým očím starého muže. Respekt. Vždy tohoto muže respektoval. Ale teď cítil ještě něco jiného. Snad... Zášť? Ne. Bylo to něco jiného. Temný pocit, pocit... Hrozby. Ten muž ho ohrožoval. Nevěřil mu, ne teď... Ani v realitě. Nikdy mu něvěřil. Nikdo. A teď musel dokázat, že je důvěryhodný. Dokázat to jedinému člověku... Pokud to člověk ještě je. Temný lord na něj spoléhá...
___________
"Jak se jmenujete?"
"Sarim Black" Neváhal ani chvíli. Použil nitrobranu před vypitím lektvaru a teď měl v hlavě jen to, co potřeboval.
"Kdo jsou vaši rodiče?"
"Nevím"
"Vaše datum narození?"
"21. ledna-"
"Máte nějaké zlé úmysly tady na škole?"
"Ne"
"Máte nějaké spojení s Temným lordem?" Byla to příliš přímá otázka. Příliš silná... Měl znamení - Temné znamení. Sice ne tady, ale stejně se cítil jako by ho žhnulo na ruce. Snažil se zapřít, zastavit to, ale Veritasérum bylo příliš silné.
"Ano"
"V jakém smyslu?"
"Můj-" náhle cítil jak síla lektvaru polevuje. Uvolnil se a trhaně oddechoval. Veritasérum mu pokaždé sebralo hodně sil - hlavně, když se mu vzpíral. Hlavně, když mu lhal...
"Myslím, že to je v pořádku. Nejsme zodpovědni za činy jiných. Můžete jít" Nemohl tomu uvěřit. Ředitel právě slyšel, že pracuje pro- Zarazil se. Ne, on pouze řekl, že s ním má nějaké spojení... A to by mohlo být cokoliv. Brumbál si jeho useknutou odpověď nejspíš vyložil po svém... Roztřeseně vstal a zamířil ke dveřím.
"Dávejte na sebe pozor", řekl ředitel náhle do ticha. "Nikdy nevíte, co se může stát..." Neodpověděl, jen na starého muže němě zíral. Tohle přece nemohla být pravda... Tuší Brumbál něco?
___________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Siria Siria | Web | 26. května 2007 v 18:46 | Reagovat

Krásná kapča :-) Jsem ráda, že se Lea a Clem dali zas dohromady. Těšim se na další.

2 kaikatra kaikatra | Web | 26. května 2007 v 19:09 | Reagovat

Tahle kapitolka se ti ségro fakt povedla ::) A těším se na další -D. (pospěš si(::!)

3 Kaitlin Kaitlin | Web | 26. května 2007 v 19:54 | Reagovat

super, fakt nádherná kapitolka..potěšilo mě, že už je to mezi nimi tak nějak v pohodě=)

4 sir matyas sir matyas | 27. května 2007 v 17:37 | Reagovat

ty jo,  paradni kapca jako vzdy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama