32. kapitola - Ve znamení orla I

16. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Lea dopadla prudce na zem. Svět se s ní točil, při nárazu ošklivě spadla na poraněnou ruku. Teprve teď si uvědomila bodavou bolest v levém rameni. Zasténala, nebyla schopna otevřít oči. Bylo jí zle, tak zle, že se na okamžiky propadala do temnoty a zase přicházela k vědomí, tak, že ani nevnímala vzrušené hlasy, pohyby kolem sebe a něčí křik. Vnímala jen útržky slov, ale všechno bylo tak daleko... Tak vzdálené... Náhlý nápor bolesti v rameni ji donutil vykřiknout. Někdo se jí na něco ptal, potom ležela najednou na něčem měkkém... Vnímala hlasy jako šum, odeznívající jako mořský příboj a zase sílíci do ručivého bzučení... Cítila, jak se někdo snaží ošetřit její rameno, ale ona nepřipustila aby se jí někdo dotýkal. Surová vlna magie, která z ní vytryskla, roztříštěla všechna okna. Zkroutila se v agónii bolesti, zarývala nehty do měkkého podkladu pod sebou, zmítala se v nepředstavitelných křečích. Někdo něco vzrušeně křičel, cítila, jak jí někdo drží za ruku, ale nechtěla to, náhle měla neuvěřitelný strach... Nová a nová síla se vlévala do jejího těla a znovu vybuchla, ničící všechno v bezprostřední blízkosti. Nedokázala ovládnout svou magii... Něčí bolestivý výkřik, poté nadávky, nějaké dveře práskly... Vzrušený šepot, který se ale pomalu vzdaloval... Černé kruhy, tančící před jejíma očima a znovu ohromná bolest... Konečně se už definitivně propadla do hlubin bezvědomí.
__________
Prudký dopad na zem Clemovi málem vyrazil dech. Několik vteřin jenom ležel a snažil se popadnout dech, než vedle sebe uslyšel zasténání. Rychle otevřel oči, s hůlkou v pohotovosti. Rozhlédl se kolem sebe. Byl na okraji Zapovězeného lesa, to poznal bezpečně. Stromy, tyčící se nad ním, svědčily o děsivé přítomnosti zla. Jejich větve, zohnuté až k zemi, ukazovaly na tíhu minulosti. Nechápal, jak se sem dostal. Náhle si uvědomil, že tu není sám a prudce se otočil. Za ním ležela na zemi Lea, dívka s havraními vlasy a jiskřivýma, zelenýma očima. Držela se za levou paži a přidušeně sténala. Najednou se napnula v agónii bolesti jako struna a vykřikla. Clemens se vyděšeně rozhlédl; potřeboval pomoc. Vstal, ale svět se s ním zatočil a on klesl zpět na zem. Před očima mu tančily hvězdy, žaludek měl jako na vodě. Zvedl se do sedu a pomalu se znovu snažil postavit. Měl pocit, že se každou chvíli sesype, ale věděl že pokud nepřivede pomoc... Náhle spatřil skupinu studentů, kteří se jejich směrem rychle blížili. Z posedních sil vyslal ze své hůlky rudé jiskry vysoko do vzduchu, než se propadl do tmy.
___________
"Co myslíš že se jim stalo?", ptala se dívka s rozježenými vlasy černovlasého chlapce s smaragdově zelenýma očima.
"Nevím, Hermi, ale měli bychom se ještě naučit to kouzlo na obranu, Kretare"
"Stejně nechápu, jak se dostali na školní pozemky. Přemístit se nemohli, na to jsou zaprvé moc mladí a zadruhé-"
"...se na pozemky přemisťovat nedá, já vím", skočil jí do řeči unaveně chlapec. Působil velice strhaně, jeho oči vyzařovaly hluboký smutek. "Podívej, nezajímají mě dva třeťáci-"
"Jak víš že to jsou třeťáci? Do školy nechodí!"
"Hermi, není jim víc než třináct. Pojď už, stejně se teď neproberou"
"Harry, já-"
"To žes je našla neznamená, že u nich musíš prosedět noc. Máme ještě co dělat!"
"Tak jo", zašeptala dívka a zvedla se z židle u okna. "Všiml sis, že je ti ta holka podobná? Má úplně stejný vlasy a-"
"Hermi", zavrčel chlapec podrážděně. Dívka se na něj smutně podívala. "Promiň", řekl jemně a objal ji. "Jsem děsnej, já vím... Od té doby co Ron-"
"Pojď už", přerušila ho dívka a doslova ho odtáhla z ošetřovny. Ruce se jí trochu klepaly, ale svou nervozitu nijak nedala najevo. Ona, Hermiona Grangerová, se nenechá jen tak rozhodit. Nedá to na sobě znát. Mají před sebou s Harrym velký úkol - a do jeho splnění jim zbývá už jen malý krok, poslední viteál. Poslední krok k definitivní porážce Voldemorta...
__________
Clemens se probudil uprostřed zářivé bílé. Ležel na posteli u okna, směřujícího ven. Sluneční paprsky časného rána ho lechtaly na obličeji. Chvíli jen tak ležel a užíval si pohody, než si začel uvědomovat co se stalo. Mezisvět... Cesta... Pád... Minulost. MINULOST?! Panebože! Prudce se posadil, rozhlížeje se kolem sebe. Byli v minulosti, kdekoliv v minulosti. Tam, kde si to Lea přála. Lea. Co se stalo? Kde je? Chystal se vstát, když se najednou ošetřovnou rozlehl hlas:
"Konečně, už jsme si mysleli, že se neprobudíte... Tak co, jak je vám? Bolí vás něco?" Trochu objemnější žena v bílém téměř přiběhla k jeho posteli a začela mávat hůlkou, aby si zkontrolovala jeho stav.
"Hmm... Vypadá to, že už jste v pořádku, ano, máte jen zvýšenou teplotu... Lehněte si, dojdu vám pro lektvar..."
"Co se stalo Lei? Je tady? Bude v pořádku? Co-"
"Uklidněte se! Jestli myslíte tu dívku, ano, taky jsme ji našli, byla ošklivě zřízená, jednou se zatím probrala a předpokládám, že to bude bez trvalých následků... Musím informovat ředitelku že už jste se probudil, jistě bude mít pár otázek...", mrmlala si pro sebe. Pomfreyová mladší, uvědomil si Clem náhle užasle. Vypadá tak na třicet, čtyřicet... Lehl si zpět do měkkého polštáře a snažil si v hlavě srovnat to, co se dozvěděl.
___________
Byla na místě, kde vládl věčný klid. Bílá prázdnota kolem, naplněna uklidňujícími tóny dávno zapomenuté ukolébavky... Vznášela se, plula na oblacích, snila a sledovala tajemné víry barev, míjející její mysl. Byla soustředěna pouze na tu krásu kolem, nebyly žádné problémy, zlo, úkoly nebo bolest a strach. Absolutní vyrovnanost, soulad a harmonie. Prolínala svou myslí krásu kolem, lenivě a s rozmyslem, klidně, nikam nespěchala. Zaposlouchala se do pomalé melodie, napřemýšlela, byla zcela zproštěna starostí. Mohlo by to trvat věčně...
Ale netrvalo. Nejdřív to byl jen obrys, teprve poté se začely postavy vyjasňovat. Postavy Lei důvěrně známé... Soud světla.
"Lvice..." Melodický hlas k ní dolehl pomalu, jak tóny líbezné melodie. "Splnila si z části to, co jsi měla, ale zaplatila jsi za to vysokou cenou... Zranění Kirrigury zanechává trvalé následky... Ztratíš svou magickou moc lidí, tu, jež jsi jako dar získala obětí života ztraceného..." Chvíli trvalo, než si uvědomila ona slova. Melodie klidu a míru zeslábla, jen potichu a vzdáleně byly slyšet její akordy. Vzhlédla, netušíc, co přijde.
"Nezasloužíš si ale platit tak vysokou cenu za to, cos udělala. Máš silnou vůli, Lvice, a tvá síla přesahuje lidskou představivost... Až se probudíš, budeš uzdravena. Nikdo ale nemůže potlačit účinky rány zcela a úplně... Vracíme ti tvou vlastní magii, která ti byla odebrána. Smíchá se s tou, kterou teď nosíš v těle a vytvoří spojení, kterého zaslouží jen pevná vůle... Ztratíš ale schopnost zneviditelnit se, a také ztratíš privilegia síly příznivého oráklu" Nevěděla, co to znamená, ale byla příliš vděčná na to, aby se tím zabývala. Dostane zpět svou magii - a ještě k tomu jí zůstane ta nová síla, kterou teprve nedávno objevila. Téměř nevnímala, že se jí vše rozmazává před očima a že ztrácí poslední tón melodie v nenávratné dáli... Melodie neznámé písně jí ovšem stále zněla v uších. Nezapomene - nezapomene na melodii míru a pokoje, lásky a teplé náruče objetí...
___________
Clemens tupě zíral do stropu a čekal. Před hodinou vypil svůj lektvar a už se cítil skvěle, pokud tedy nepočítal chvilkovou slabost. Ředitelka sice byla informovaná o tom, že už se probral, ale stále ještě nepřišla. Clem se zadíval na zatažené závěsy druhé postele a přál si, aby se dívka schovaná za nimi konečně probrala. Pokud správně pochopil to co mu říkala ošetřovatelka, on byl v bezvědomí tři dny - dnes tady byla středa 16. ledna. Našli je nějací studenti sedmého ročníku na cestě na hodinu bylinkářství v neděli k večeru - a Lea se zatím probrala jen jednou, někdy v pondělí večer bolestí. Nikoho k sobě nepustila, prý reagovala na sebemenší pohyb a dvakrát vyrazila okna a zničila vše v bezprostřední blízkosti. Clem tušil, že bolest bude způsobena tou ranou, kterou Lea utržila v podzemí od netvora, ale raději mlčel. Ošetřovatelka ze začátku byla bezradná, ale rána se prý začela v úterý večer sama jakoby zázrakem zacelovat. Doufal, že Lea bude v pořádku... Už se propadal do polospánku, když z postele vedle sebe uslyšel zasténání...
___________
Profesorka McGonagallová si zamyšleně prohlížela pergamen na stole. Jediné slovo, které na něm bylo naškrábané ve spěchu chlapeckou rukou, svítilo krvavou červení. Bylo napsané krví, krví někoho, kdo věděl že zemře - někoho, kdo jim chtěl dát stopu. Bylo toho na ni moc - neustálé, stále nebezpečnější útoky, zprávy o smrti blízkých jejich studentů, ubývající počet členů Řádu, Remusovo marné snažení o přijetí práva o chránění vlkodlaků, stížnosti vystrašených rodičů, drzé kousky Zmijozelských studentů - a teď i ti dva, které nalezli před třemi dny u Zapovězeného lesa. Chlapec se prý konečně probudil, ale ona neměla sílu na to, aby vstala a vedla další unavující rozhovor. Jistě to budou další mrtví, oběti Smrtijedů, a nejspíše bude rodina těch dvou dětí vyvražděna... Nechtěla vidět další bolest, další nevinné oběti zla. Složila hlavu do dlaní a snažila se vzchopit. Musí! Je nástupkyní Brumbála, nesmí ukázat slabost! Potřebují ji... Kdo? Opět zahlodal červíček pochybnosti. Zahnala ty myšlenky a rozhodně se zvedla. Rychlým mávnutím hůlky si upravila vlasy a pak už rázně otevřela dveře do ředitelny. Těsně před odchodem její pohled ještě padl na onen záhadný pergamen, který doručila před dobrou hodinou skoro polomrtvá sova.
Viteál
Co jí tím asi neznámý pisatel chtěl říct?
___________
Lea byla právě ve vzrušené konverzaci s Clemensem, když se otevřely dveře a do ošetřovny vstoupila vysoká, přísně vyhlížející žena. Šedivé vlasy, pevně stažené do drdolu, brýle a zamračený výraz radily nepouštět se s ní do hádky. Když žena spatřila, že už jsou oba dva vzhůru a že je jim evidentně dobře, usmála se a sedla si naproti nim, mezi jejich dvě postele.
"Jsem ráda, že už jste v pořádku. Myslím, že se ještě neznáme. Jsem ředitelka McGonagallová" Lea v první chvíli nevěděla co říct. Když se před dobrou hodinou probudila, sdělil jí Clemens všechno co věděl a taky jí potvrdil její domněnku - skutečně byli v minulosti, v Bradavicích. Dlouho se dohadovali o tom, co říct ředitelce, ale nemohli se na ničem dohodnout. Clemens byl skeptický a neustále opakoval, že směli změnit v minulosti jen jednu věc a to už v podstatě udělali tím, že se tady vůbec objevili, ale Lea stála tvrdě za svým tvrzením že takhle to v minulosti už bylo, že by cítila kdyby něco změnili. Přesto teď nevěděla, co má dělat. Už se chystala říct své jméno, aby tolik neprodloužila odmlku, když jí náhlé nutkání donutilo zvednout oči. Podívala se z okna a spatřila na modré obloze znamení orla. Bílý, přízračný obrys by mohl být mrakem, nebyl-li by zbytek oblohy jako vymetený. Najednou přesně věděla, co má dělat aby nezmněnila minulost už teď.
"Já jsem Lea Evansová a tohle je Clemens Evans, mé dvojče" Clem se na ni zadíval jak na blázna - tohle jim přece nemohlo projít. Lea si toho ale nevšímala a pokračovala:
"S rodiči jsme bydleli v Irsku už od minulé války. Rodiče se tam uchýlili, aby nám zajistili bezpečí před Vy-víte-kým a jeho příslušníky. Veškerá rodina z matčiny strany byla vyvražděna před patnácti lety, naši jediní žijící příbuzní byla rodina strýce, který ale utekl do Ameriky. Už dva roky od něj nemáme žádné zprávy. Když Vy-víte-kdo povstal, rodiče se zcela stáhli z veřejnosti a pracovali v utajení. Měli jsme domácí výuku, dokud..." Odmlčela se, skoro jako by se snažila vzchopit a nerozbrečet. Pomyslala si, jestli se náhodou nezbláznila a proč tady vypráví takovou báchorku, ale symbol orla ji ujistil v tom, že jedná správně.
"Před několika týdny se rodiče nevrátili z práce domů. Nestalo se to poprvé, tak jsme v klidu pokračovali normálním životem. Pak..." znovu se odmlčela. "Před pěti dny nás ale náhle a zcela nečekaně napadli Smrtijedi. Poslední, co si pamatuji byl výbuch. Nevím, co se dělo dál" Ředitelka se na ni přemýšlivě zadívala.
"Jak se jmenovali vaši rodiče?" Náhle si uvědomila, že už zcela automaticky použila minulý čas. Ty děti jistě ještě doufají, že jejich rodiče žijí... Než se ale stačila opravit, promluvil chlapec.
"Jean a Robert Evansovi, matka se za svobodna jmenovala Petersonová" Lea se obrátila na Clema a našla v jeho očích pochopení. I on viděl znamení orla.
"Pracovali pro ministerstvo, otec byl bystrozer a matka léčitelka, ale byli nuceni utéct. Nevíme přesně, jakou práci dělali v Irsku. Nikdy o tom nemluvili", doplnila Lea.
"Znala jsem vaše rodiče. Skutečně před lety zmizeli... Všichni je pokládají za mrtvé. Teď ale k vám... Kolik je vám let?"
"Čtrnáct", řekli oba naráz.
"Nastoupíte tady do čtvrtého ročníku. Zařadíme vás v pondělí do jedné ze čtyř kolejí, do té doby zůstanete na ošetřovně. Budete si muset zajít koupit učebnice a pomůcky, požádám jednoho ze starších žáků o doprovod"
"Děkujeme", řekl za ně oba Clemens. Když ředitelka odešla, obrátil se Clem na Leu:
"Je to tím že jsme v minulosti měli tak mizernou fantazii nebo pouze tím že ředitelka je tak neuvěřitelně lehkomyslná, že uvěřila tomu našemu děsnému výmyslu a-"
"Cleme!"
"No promiň, přece-"
"Co kdyby někdo odposlouchával?"
"Prosimtě-"
"Žádné výmluvy! A ještě k tomu: použila jsem tu výmluvu protože se to tak skutečně stalo... Jaks slyšel, McGonagallová znala nějakou Jean a jistého Roberta Evans, takže-"
"Jo, jo! Máš pravdu! Ušetři mě! Kdo by řek že seš tak ukecaná..."
"Clemensi!"
"No jo, taky nikdy nemůžu-" Než stačil dokončit větu, přistál mu na hlavě polštář. Během chvilky se rozpoutala polštářová válka...
___________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama