31. kapitola - Cesta ztracených

14. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
První krok byl rozvážný, naplněný strachem i očekáváním. Cítila po svém boku Clemense, viděla jeho nedůvěřivý výraz a zároveň odhodlání... Byl to on, kdo jí sevřel ruku a pobídl k dalšímu kroku. Kamenné dlaždice pod jejími nohami jako by se začínaly drolit, každý krok jimi otřásl jako zásah obrovského kladiva. Pevná země pod nimi se nenávratně ztratila a hloubka, která se pod nimi rozprostírala, měla nedozírné dno. Cesta v oblacích... Pomalu, nejistě, jako by se bála, že tím zbortí celou cestu, položila svou nohu na další dlaždici. Kolem ní se začaly míhat obrazy - obrazy, které byly její a zároveň tak cizí, obrazy, které by měla znát... Zapotácela se, ale Clemensovo odhodlání ji vedlo dál. Každým krokem se obrazy zrychlovaly, tak, že je rozeznávala jen jak mizící šmouhy, tak, že ztrácela svět kolem sebe. Neviděla cestu, všechno se jí ztrácelo před očima. Přesto šla dál, s neurčitým cílem, opírající se o svou jistotu jako o záchranu. Zvládne to... Náhlý příval slabosti jí málem srazil na kolena. Bylo jí nevolno, svět kolem ní se točil bláznivou rychlostí a ona se jen s největšími obtížemi potácela dál. Zakopla, ale nespadla. Přestala vnímat, celé její bytí bylo soustředěno na cestu dál. Na další krok. Něčí ruka ji křečovitě sevřela rameno, ale ona to necítila. Slyšela směsici hlasů, zmatené, nesrozumitelné útržky slov. jako by se ocitla uprostřed bláznivého filmu, který je přehráván zpět... Na začátek. Uvědomovala si, že prochází vlastním životem... Až na počátek. Co se stane pak? Přestane existovat? Začátek všeho... Ztrácela pevnou půdu pod nohama, cítila, jak se pod jejími nohami bortí cesta. Nebylo slyšet dopad kamenných úlomků, které nenávratně spolkla hlubina. Náhle obrazy zrychlily. byla nucena zastavit se, protože viděla jen rozmazané čáry barev a vír vzpomínek...
__________
S napřaženou hůlkou rozrazila dveře do umývárny. Strnula, připravena každou chvíli zaútočit. Celou zem pokrývaly trosky a úlomky bílého kamene. Uprostřed místnosti byl kráter, ve kterém ležela bezvládná postava. Vypadalo to, že se ze všech sil drží okraje kráteru... Za ní se rozprostírala nekončící temnota. Melissa se stále napřaženou hůlkou postupovala do místnosti, hledající útočníka. Obezřetně se rozhlížela... Její pohled padl na postavu v kráteru a zkameněla. Nedbala na bezpečnost a rozběhla se k ní. Poznala svou kamarádku okamžitě. Krátké, světlé vlasy slepené špínou, potem a krví, velké, nyní zavřené oči... Ještě dýchala, ale velmi mělce. Jeden kus kamene jí spadl na ruku a uvěznil tak nehybnou dívku. Melissa nevěděla, co má dělat. Začínala propadat panice; její nejlepší kamarádka možná umírala. Ruce se jí třásly a v hlavě měla prázdno. Ani nevěděla jak se ocitla v ředitelně...
__________
"...Ta dívka je v šoku, dejte jí něco na uklidnění. Do zítřka by měla být v pořádku"
"Co se stalo? Kdo je ta druhá?"
"Clarissa Sollers. Je pohřešovaná už dva dny... Nevíme, co se stalo. Když ji našli, byla stěží na živu..."
"Kde jsou ti další dva?"
"Snad nám něco poví až se probudí. Nedokážu si vysvětlit, co se stalo a jak byly zrušeny ochrany k Tajemné komnatě, pamatuji si, že je tehdy vytvořil sám Brumbál"
"Měla ohromné štěstí že ji tak rychle našli, ještě hodinu a-" Hlas přešel v důrazný šepot. Útržky rozhovoru jí nedávaly smysl. Nevnímala okolí; nepamatovala si co se stalo a kde je.
"Tady, vypijte to. Pomůže vám to" Slyšela jako ve snách. Bez odmlouvání vzala pohár a vše vypila. "Jděte si lehnout, snad vám to pomůže..." Poslední, co vnímala než se ponořila do tajemné říše snů byl příjemný pocit bezpečí.
__________
Hlas. Jasnější než všechny ostatní, silný a pevný. Pax tempus desperatum... Ukážu vám cestu, ale jen vy spatříte cíl... Pax tempus desperatum... Máte možnost zmněnit minulost, vrátit ztracené... Jděte a najdete sami sebe... Cesta, jejiž konec je v nedohlednu... Pax tempus desperatum... PAX TEMPUS DESPERATUM...Nevzdávej se, protože naděje umírá poslední... Nezastavuj se, protože by tě to mohlo stát víc než jen život... Minulost... Vrátit ztracené... Cesta... Cíl... Pax tempus desperatum... Hlas jí dodával jistotu a sílu pokračovat. Slepě vykročila, před očima víry barev a vzpomínek, rozmazané šmouhy minulosti... Vratkým krokem postupovala dál... Kousek po kousku... Zvládneš to... Nevzdávej se... Pax tempus desperatum...
Našla ztracenou sílu a udělala poslední krok. Hlava jí duněla, točila se na bláznivém kolotoči, neodbytné ruce temnoty se po ní vstahovaly... Rychlý tanec, přecházející v bláznivé potěšení... Něčí ruka na jejím rameni... Prudká bolest... Náhle začela padat. Ohromnou rychlostí se řítila vstříc konci... Nebo začátku?
__________
Nevnímal nic kromě dívky, jejíž ruku drtil v dlani. Neviděl nic, jen bílé, oslepující světlo. Vedla ho skrz temnotu i světlo, skrz radost i smutek... Bylo mu zle, hrozně zle, ale věděl že to nemůžou otočit, že musí dojít na konec. Nechal se vést a vedl. Dával jí veškerou svou jistotu. Zastavila se, ale on jí to nedovolil. Musela pokračovat! Nesměla to vzdát... Vnímal její strach a bolest jako svou. Najednou věděl, že jsou u konce... A pak se propadl do nekončících hlubin...
___________
Jeho cesta neměla ani začátku ani konce. Byla spletitá a temná, ale v jejích zákoutích zářilo jasné světlo. Jeho jistotou byla temnota a jeho sílou bylo světlo. Jeho cílem byl život, ale jeho cestou byla smrt. Výjevy, které se mu závratně rychle míhaly před očima znal, ale přesto mu byly cizí. Přesto pokračoval, protože neměl proč se vracet... Zlomek vteřin, okamžiky, snad i hodiny a dny míjely ve svém jednotvárném rytmu a on neměl nic než svou naději a víru v život. Udělat poslední krok... Náhle dostal strach. Tohle ne... Nechtěl to. Bál se toho, co najde. Chvilka zaváhání... Byly to vteřiny. A on náhle ze strachu že si to rozmyslí vykročil. Už se nebál. Jeho bytím byla odhodlanost a naděje. Propadal se do hlubin...
__________
Je to zase kratší, ale myslím že tento děj si zaslouží kapitolku sám pro sebe. Není víc, co by se k tomu dalo říct...
Doufám, že jste si to užili. Já si to totiž skutečně užila - při psaní. Takže na vás mám jen jednu prosbičku - prosím komentujte a kdyžtak kritizujte...
Effren
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 ledik ledik | Web | 15. května 2007 v 5:58 | Reagovat

nwvim,me se to lidi.....

okomentovala bys pls i moji povidku?

2 Kaitlin Kaitlin | Web | 15. května 2007 v 9:45 | Reagovat

náhodou moc pěkná kapitolka..=)

3 effren effren | 15. května 2007 v 13:31 | Reagovat

ledik: rada jen co si najdu cas)):

Ledik a kaitlin: dik za komentik!!!

4 Giner Giner | 15. května 2007 v 18:03 | Reagovat

Krásné:-) Opravdu se ti to povedlo:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama