28. kapitola - Tváří v tvář I

6. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Stejně náhle, jak se hřmění ozvalo, nastalo najednou ticho. Had se se syčením vztyčil. Muž, zahalen v černém plášti, obrátil svou pozornost zpět ke zdánlivě solidní zdi, za niž se ovšem skrývala Tajemná komnata. Kamenní hadi, jež lemovaly stěny, se s prvním zasyčením zeleného hada v jeho rukou zachvěli. Vypadalo to, jako by se probouzeli po dlouhé době spánku k životu. Začeli se klátit v rytmusu hadího syčení a pak, nečekaně a prudce, ucukli zpět a začeli otevírat těžký, starý mechanismus... Sledoval to fascinovaně, byl tím pohledem jako uhranutý. Tak dlouho čekal na tento okamžik... Srdce mu začelo zběsile bít. Vědomí, že je po Salazarovi Zmijozelu teprve čtvrtý člověk, který uvidí pravé dědictví nejmocnějšího z Bradavických čtyř, ho vzrušovalo. Na tohle se připravoval všechna ty léta ve službách Temného lorda. Netušil to tehdy, ale teď to už s jistotou věděl. Celý jeho život směřoval do tohoto okamžiku. A pak se zeď se slabým vrzáním začela otevírat...
__________
Jen stáli. Udýchaní, šokovaní, vyděšení na největší míru. Clarissa svírala Clemovo rameno tak silně, až se mu chtělo bolestí zaskučet. Nedokázal to ale. Byl ohromen. Nikdy něco podobného neviděl. Bylo to neuvěřitelné, nereálné. Nebylo to možné. Ale stalo se to. Probral se z toho šoku a otočil se na Leu. Ta stála kousek dál od nich, třásla se a zírala před sebe. Pohybovala rty, ale nevyšlo z nich ani slovo. Byla celá bílá a vypadala na zhroucení. Sklené oči upřené do neznáma, ruce zatnuté v pěst. Nechápal, co se děje.
___________
Lea byla vyčerpaná téměř na dno svých možností. Nevnímala nic kolem, pouze realitu, že to zvládla. Chvilkové hřejivé teplo ji zahřálo při vědomí, ale teprve poté následovalo pochopení. Použila dvě mocnosti živlů zároveň, smísila je v jednom kouzlu. Oheň a vzduch. Neuvěřitelné. Netušila, že něco takového existuje. Nebylo to možné... Nemělo by to být možné. Část jejího racionálního já pořád nechtěla uvěřit, že se něco takového stalo. Druhá část, ta, která ji nutila nevzdávat to a jít dál, ta jí radila přijmout to jako fakt... Prostou skutečnost... Byla zmatená, nechápala, co se děje. Opět - zase byla to bezmocné dítě jako před sedmi lety... Myšlenky se jí vracely do minulosti, ale podvědomě věděla, že musí pokračovat... Nesmí zůstat... Musí žít přítomností, ne minulostí... Snažila se, ale poprvé byla vězněm sebe samotné... Uvázla ve své vlastní mysli, bezmocná... Vnímala černé kruhy, tančící jí před očima... Cítila náhlou slabost... Zapotácela se...
__________
Otevřel oči a šokovaně se snažil zjistit, co ho tak vyděsilo. Ne, tentokrát to nebyly ty oči, bylo to něco jiného... Měl naléhavý pocit, že je to důležité, ale nemohl si vzpomenout... Něco se stane, už strašně brzy... Hlavou se mu míhaly útržky obrazců, vzpomínek a slov... Matné obrysy, mlha... Snažil se dostat skrz, poznat, co je za mlhou, ale nešlo to... Věděl, že je to životně důležité, ale síly ho opouštěly příliš rychle... Poslední, vyčerpaný pokus beznadějného člověka, než se opět zhroutil do peřin... Přerývavě oddechoval, snažil se vzpomenout... Něco bylo špatně... Ale co?
__________
Otevřela oči. Už skoro nebyla překvapená, když zjistila, že je zase na místě, které je koncem i začátkem, nicotou a rájem, ve světě, kde nejsou protiklady a nejsou položeny meze... Mezisvět. Opět viděla mlhavé obrysy; tentokrát to ale byla jediná postava, matná, nejasná, jakoby nekonečně vzdálená, a přece na dosah ruky; cizí, ale přece až děsivě známá... Skoro nevnímala slova, která teprve po chvíli dozněla v jejích uších, snad si chtěla namluvit, že tohle je jen sen. Ale nebyl.
"Víš, proč jsi tu. Nemáš sílu jít dál cestou, kterou nesmíš vzdát. Nemáš vzdor a odhodání bránit se, protože myslíš, že je vše ztraceno. Ale pamatuj si: I kdybys stála sama na začátku cesty, jejiž konec mizí v nenávratnu, musíš jít dál. Protože vše, co se kdy stane, má svůj účel; svou dobrou i zlou stranu. Nemůžeš to ovlivnit, ale můžeš pomoci těm, kteří slábnou a těm, kteří neznají cestu. Protože vždy stojí za to žít, i kdyby vyhasl poslední plamínek naděje..."
Nechápala ta slova. Nevěděla, co jí chce ta postava říct. Nedokázala uchopit jejich pravý smysl. Ale postava pokračovala...
"Nemusíš pochopit teď, ani ne dnes. Někteří pochopí dříve, jiní později, ale každý jednou najdeme svou pravdu..." Slova slábla, jak pomalu doznívala s snad tisícinásobnou ozvěnou. Každý jednou najdeme svou pravdu... Vždy stojí za to jít dál... Opět upadla do temnoty.
___________
Ve chvíli, kdy se Lea sklátila na zem, se probral ze svého tranzu a chytil ji. vyděšeně se podíval do jejich doširoka otevřených, sklenných očí. Uvědomil si, že je tam zase - na místě, kvůli kterému to vše začelo, na místě, odkud pochází rozkazy, které jim všem zmněnili osud. Na místě, odkud bez povolení nebylo návratu. Clarissa se na něj vystrašeně podívala. Clem zavrtěl hlavou a ona se s zasténáním svezla podél zdi na zem. Skryla hlavu do dlaní a zoufale zašeptala:
"Má to ještě vůbec cenu?" Clemens se na ni ztrápeně podíval.
"Táta vždycky říkal, že když už něco začneš, musíš to dokončit. Ať už tě to stojí cokoliv... Nevzdávej se. Už jsme skoro u cíle..." Sám však věděl, že mu Clar nevěří. Nevěřil tomu ani on sám. Uvěznění hluboko pod jezerem, v potrubí hradu, zasypaní, s neexistující cestou zpět, bez naděje, připadalo mu to všechno tak bláznivé... Jak mohli být tak naivní a myslet si že mají šanci proti největšímu zlu? Vzali si moc velké sousto... Nezbývalo jim nic než čekat. Čekat... Připomínalo mu to jednu písničku... Čekání na svítání... Vždycky se tvrdilo, že naděje neumírá. Ale co když nahoře na ně nikdo nečeká? Co když je ti mozkomoři... Nechtěl na to myslet, ale nedokázal se těch myšlenek zbavit. Aby jezero zamrzlo, muselo těch mozkomorů být kolem tisícovky. Nikdo se neubrání takové přesile... Sakra, sakra, sakra! Složil hlavu do dlaní a čekal. Čekal, ale na co?
____________
První, co vnímala, když otevřela oči, bylo to děsivé ticho. Pak následovala vlna bolesti. Bylo to tak nečekané a prudké, že zasténala a chytla se za levoé rameno. To ale neměla dělat; už jen dotek rány zvýšil bolest. Posadila se a ani ji nijak nepřekvapilo, že leží na zemi. Zato ji udivilo, že se jí nemotá hlava a po předchozí slabosti není ani stopy. najednou se jí všechno vrátilo jako rána pěstí. Vyděšeně se rozhlédla kolem a uviděla ty dva. Oba naproti sobě seděli, opření o zeď tunelu... A spali. Jak dlouho jsem byla mimo? Vyděšeně jí došlo, že už dávno může být pozdě... Postavila se a mírně zatřásla Clemensem, který okamžitě ucukl s hůlkou v pohotovosti. Když uviděl Leu, jenom si oddechl a postavil se unaveně na nohy. Lea probudila i Clarissu a rychle pokračovali v cestě. Lea cítila, že jim nic nehrozí a skoro utíkala. Věděla, že teď záleží na každé vteřině.
___________
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 6. května 2007 v 18:42 | Reagovat

super, fakt pěkný

2 Giner Giner | 6. května 2007 v 19:08 | Reagovat

Skvělé, snad to stihne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama