Květen 2007

39. kapitola - Déja-vu

31. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Cleme?"
"Hmm"
"Myslíš, že to jednou bude zase... jako dřív?" Světlovlasý chlapec dlouho mlčel.
"Myslíš, že ne, viď?"
"Život je změna", odpověděl chlapec suše a zabořil se hlouběji do měkkého křesla v prázdné Nebelvírské společenské místnosti. Lea, ačkoliv sem neměla povolený pčístup, seděla vedle něj a zasmušile pozorovala plameny.
"Co myslíš, až se tam vrátíme... Co se stane?"
"Nevíš, jestli se vrátíme"
"Vrátíme se!", skoro zoufale odporovala dívka. Clem mlčel. "Notak, nevzdávej to...", zašeptala Lea.
"Ne, nevzdám to", odpověděl stejně potichu chlapec. Po delší odmlce se na ni otočil. Znovu ji fascinovaly jeho oči, ale nemohla... Nesměla se v nich znovu ztratit. "Měla už bys jít, ráno musíš vstát"
"Ty taky" Mlčky vstala a zamířila směrem k portrétu.
"Dobrou...", popřál jí ještě Clem. "Uvidíme se ráno..."
___________
"Soubojnický klub?", divila se Valerie Heydel v pátek ráno, když se na cestě na snídani zastavila před nástěnkou.
"Cože?", ozvala se její nejlepší kamarádka, Amy Vellshoot od schodů k dívčím ložnicím pro čtvrtý ročník Nebelvíru. Snažila se marně nazout zavázanou botu, rozcuchané, hnědé vlasy jí neustále padaly do očí.
"Říkalas Soubojnický klub?" Valerie se ušklíbla a nahlas přečetla:
"Profesorský sbor díky předešlým událostem uznal za vhodné otevřít Soubojnický klub. Všichni žáci od třetích ročníků výš jsou zváni. Klub povede-"
"Jo, jasně, už letím, přečtu si to sama", zabručela Amy a vzápětí spadla díky špatně uvázané tkaničce ze schodů. Valerie nedokázala zadržet smích a přispěchala své kamarádce na pomoc.
"Pojď, nestihnem snídani", pobídla svou kamarádku a pomohla jí zvednout se ze země. Dívky si ani nevšimli postavy, schoulené v křesle u krbu...
Clemans se probudil se ztuhlými svaly a přeleženými zády. Nejdřív nevěděl, kde je, ale pak mu to docvaklo: včerejšek ve společence, chvilka s Leou, únava... Musel nejspíš usnout v křesle. Okamžitě vyskočil na nohy, ale to neměl dělat, protože mu ošklivě zapraskalo v zádech. Zaklel do ticha prázdné společenky a mrknul na hodinky. Měl štěstí - hodina začínala až za deset minut. Když bez dechu vtrhl do učebny, překvapil ho rozruch a vzrušeně znící hlasy. Na krátkou chvíli mu hlavou bleskla vzpomínka na ten den, kdy se dozvěděli o útoku na Aberdeen. O tom počtu mrtvých. O... Prvním vítězství temnoty. Rychle si sedl na své místo a snažil se vypudit nešťastné vzpomínky z hlavy. Zepředu se na něj otočila tmavovlasá hlava dívky, kvěli které tu byl... Dva smaragdy se mu vpily do očí. Usmál se na ni a naznačil otázku. Lea se záhadně usmála a podala mu nějaký srolovaný útržek pergamenu. Soubojnický klub... Zvedl hlavu a podíval se na ni. Ta nepatrně kývla hlavou. Domluvili se během několika vteřin... Několika pohledů. Jak by mohli vynechat takovou příležitost?
___________
"Devět"
"Mám důkaz"
"To-"
"Má jich devět. A Harry, já se obávám že tohle je... konec", zašeptala Hermiona a konečně se zabořila do Harryho ramena a naplno se rozvzlykala. "Víš, jak se udělá viteál?", popotáhla a podívala se Harrymu přímo do očí. "Musí se zabít... Není třeba formule, stačí vůle, Harry, vůle. Nevyžaduje to rituál... A viteál se někdy vytvoří i nevědomky...To znamená, že-"
"To by jich ale mohl mít třeba i dvacet, co víš!"
"Sledovala jsem ministerské záznamy působiště magie za posledních dvacet pět let. Devětkrát tam byla neuvěřitelně silná výchylka od normálu... A Harry, dokonce vím i místa, kde se to stalo"
"Jaktože na to nepřišel Brumbál?"
"Nebylo známé že taková lejstra vůbec existují, a i kdyby, nepočítal nejspíš s tím že... Viteály nepatří do černé magie, jak se všichni domnívali, Harry. Jejich původ má neutrální magie... Dokud nebylo třeba oběti. Ale to kouzlo má své kořeny v neutrální magii, vím to jistě"
"Co je sedmý vieál?"
"Ach Harry..." Mia se znovu rozvzlykala.
"Je to Moudrý klobouk, proto přišel Voldemort tehdy do Bradavic, proto se vrátil... Ne kvůli místu na Obranu... Ale Harry, já... Obávám se že znám i osmý viteál"
"Osmý viteál?"
"Harry... Je to-" prudký nával pláče ji znemožnil mluvit. "Tohle je konec", dostala ze sebe mezi vzlyky.
____________
Rita Holoubková má novou senzaci - její článek pokrývá všechny titulní stránky, které Jack, Melissa a konečně zdravá Clar vezmou do ruky!
____________
ANI V BRADAVICÍCH UŽ NENÍ BEZPEČNO
TŘI NEZVĚSTNÍ A JEDNA OBĚŤ!
Jack znechuceně odhodil novinový článek na noční stolek a podíval se na Clarissu, která se na něj ztrápeně a plná očekávání dívala.
"Nic novýho, až na to že ten idiot Grey přišel na to, že už tu máme dva týdny nezvěstné žáky a profesora..."
"To není vtipný!"
"Promiň, nemyslel jsem to tak"
"Nic se nestalo... Máš něco nového o Snapeovi?"
"Co pořád máte s tím Snapem", vložila se do rozhovoru dosud tichá Melissa. "Ředitel mu věří, není o čem-"
"Ale my ne", přerušil ji Jack.
"Na něco jsem si vzpoměla, a vím zcela jistě že tam byl Snape... Myslím, že to byl on kdo na mě vyslal paměťové kouzlo a-"
"To je hloupost! Snape je učitel, on by nikdy-"
"Ty ho tak dobře znáš?"
"Ne, ale-"
"Uznej konečně že to byla jeho chyba! Unesl Leu a Clema a nastražil to tak, aby to vypadalo-"
"Zanechal zprávu, že se vás vydal hledat!"
"Ne, to neudělal! Pouze napsal, že se vydal hladat ztracené žáky"
"No a? Třeba neměl čas-"
"Byl to perfektně naplánovaný únos! Je jasné že spolupracuje se Smrtijedy nebo je jedním z nich, a-"
"VEN! Překročili jste čas o dobrých dvacet minut! Pacientka potřebuje klid! Ven!" Madame Pomfreyová se k nim přikolébala s nasupeným výrazem, takže se Jack s Melissou zvedli a omluvně na Clar mrkli.
"Tak až zase večer"
"Mějte se"
____________

38. kapitola - Děti války

28. května 2007 v 12:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Netušila, jak se dostala do prázdné učebny na konci chodby. Netušila, jak zavřela dveře, jak použila fixační zaklínadlo na kliku, jak svírala - doslova drtila - Clemovu ruku. Svět byl jejich. Nebylo nic než ty jeho modré hlubiny, jeho úsměv, jeho rysy... Rozeznala každou jednotlivou pihu na špičce jeho nosu. Každou jednotlivou řasu, chvjející se jemně při každém jeho pohybu. Každý detail jeho obličeje se jí vrýval nesmazatelně do paměti. Stáli naproti sobě, jen centimetry je dělily od... Od toho, na co se Lea ani neodvažovala myslet. Od naplnění jejich snů. Okamžiky...
"Nesmíme"
"Vím" Jejich slova byla jako vánek větru v korunách stromů. Tichý, tajemný, známý a uklidňující. Poddala se mu. Jeho smutné oči ji vtahovaly, svíraly a nepouštěly.
"Měly bychom jít..." Jeho tlumený hlas jzasáhl do srdce jako otrávený šíp. Nechtěla se od něj oddělit. Nemohla...
"Neprodlužujme to" Jako tiché vytí osamnělého vlka, poslední pozdrav měsíci. Jako poslední vzlyk... Na rozloučenou? Snad. Pomalu, jako by se bála, že ho navždy ztratí, uvolnila prsty ze svého sevření. Naposled se zahleděla do těch hlubin. Jeho teplé prsty nedobro vyklouzly z její dlaně. Náhle se cítila osamělá... Zamrazilo ji. Položil ji váhavě ruku kolem ramen, sevřel dlaní její roztřesenou ruku. Rozuměli si i beze slov. Nevěděla, jak se dostala do učebny formulí. Jak si sedla do lavice, duchem nepřítomná. Jako ve snách. Nevnímala pohledy ostatních. Otočila se na Clema a usmála se... Nemohla bez něj být.
___________
"Harry" Chlapec, skloněný nad velkou, zaprášenou knihou ani nevzhlédl. Jedině krátké přestávka očí, klouzajících po stránce jí ukázala, že vnímá. Že ji slyšel. Hermionu to ale nevzrušovalo. Byla ráda, že je tady, s ní, a že se nepokouší... Že se nepokouší to všechno skončit. Tak, jak před dvěma dny. Sevřelo se jí srdce při té vzpomínce. Nemohla uvěřit, že to všechno chtěl skončit. Že je tu chtěl nechat s nejhorším zlem všech dob. Že jim chtěl vzít poslední naději. Jak mohla vědět, že ho smrt Hagrida tolik vzala? Na poslední chvíli mu tehdy vyrazila nůž z ruky. Na poslední chvíli ho zadržela... Snad to bylo proto, že mu Hagrid nahrazoval otce. Rodinu. Ale stejně... Měl ji. Hermionu. A přesto to chtěl udělat. Snad ho teď lépe chápala. Ale snad se mu tím i oddálila. Nenávratně. Za hradbou ticha. Prázdných pohledů. Sama věděla, co smrt někoho blízkého dokáže s člověkem udělat. Tehdy to byl Harry, kdo ji zarazil. Zarazil před pádem do nenávratných hlubin... Chtěla to tehdy skončit, tak jak on teď. Bez Rona jí život nedával smysl. Ale Harry jí ukázal proč žít. A ona teď měla za úkol oplatit mu to. Splatit dluh.
"Našla jsem sedmý viteál" Pouze unaveně zvedl hlavu od nažloutlé strany. Skoro vykřikla. Podívala se mu do obličeje. Tohle přece nebyl Harry... její Harry. Chlapec s temnými kruhy před očima, nakřivo sedícími brýlemi, propadlými tvářemi a prázdným pohledem.
"Má jich osm", konstatoval suše. Hlas měl chraplavý, dlouho nepoužitý. Hermioně z toho málem naskočila husí kůže. Pak se podívala znovu na chlapce, kvůli kterému by byla ochotna i dát život a zašeptala:
"Má jich devět"
______________
Sarim Snape má problém - pronásleduje ho na každém kroku... Nebo je to snad on kdo pronásludeje onen problémeček?
______________
Vyřítil se takřka z ředitelny, utíkal chodbami známou cestou. Potřeboval klid, musel si to všechno srovnat v hlavě. Nevnímal. Náhle do někoho vrazil. Bolestivě dopadl na levé zápěstí. Sykl bolestí.
"Co to- Zase ty? Co pořád?" Zděšeně otevřel oči. Snad ne...
"Dávej pozor kudy deš, Potterová. Někdy by se ti mohlo stát něco horšího než rozbitý ingoust..."
"Jestli tohle mělo být vyhrožování, tak upřímě řečeno... Už se bojím, Blacku! Už se třesu! Copak by mi takový chlapeček jak ty asi mohl provést? Uhranout mě pohledem? No? Nebo snad-"
"Hele,-"
"Prosimtě, nemůžeš mě nechat být? To tvoje dolejzání mi začíná jít na nervy! Tady seš špatně, Blacku, hodně špatně..." Otočila se a odkráčela chodbou. Ani pro ten ingoust se nezvedla... V duchu jí dal za pravdu. Ano, byl tady špatně. Nikdy sem nechtěl... Zvedl se z podlahy a mávnutím hůlky zlikvidoval rudý ingoust. Rudý jako krev...
___________
Mrak nejistoty se Jackovi, Melisse a Clarisse začíná prosvětlovat... Pochopí včas situaci?
___________
"Jacku!", vykřikla vzrušeně blonďatá dívka s rošťáckým výrazem v tváři. "Clar se probrala!"
"Co- Cože? A to mi říkáš až teď? Jak to-" Chlapec se málem zakuckal čokoládovou žabkou, kterou právě jedl.
"Necpi se před večeří!", naoko pohoršeně ho dívka bušila do zad.
"Au, au! Nech toho! To bolííí!"
"Ale notak, to seš taková pápěrka-"
"Já ti dám pápěrku!", ohnal se po rozesmáté spolužačce Jack. Ta dělala uraženou, zkřížila ruce na prsou a prohlásila:
"No když nechceš jít, tak nejdi. Já teda jdu za-"
"Jen počkej!" Na ošetřovnu doběhli oba zároveň, udýchaní, ale šťastní. Vždyť jejich kamarádka nejevila po čtyři dny žádné známky života! Vpadli bez zaklepání do místnosti a zaraženě zůstali stát. Před nimi na posteli seděla, oči červené od pláče, bledá dívka s potem slepenými vlasy opřené hluboko do polštáře. Na židli vedle její postele seděl sám ředitel Malfoy.
"Co jste jí udělal?", zaječel Jack a vytáhl hůlku.
"Klid, mladý muži. Je jen rozrušená, to je všechno", snažil se ho unaveně uklidnit mladý muž. Teprve teď si Jack všiml, jak strhaně, unaveně a snad přepracovaně ředitel vypadal. Nemohlo mu být nad třicet, ale působil dojem starce. Jeho oči byly bezvýrazné, prázdné... Jakoby odevzdané. Vyhaslé, bez naděje. Sklonil pomalu hůlku a omluvně něco zašeptal. Chystal se už couvat zpátky ke dveřím, když ředitel náhle přerušil ticho:
"Zůstaňte. Tohle se týká vás všech" Jen kývl a následoval Melissu, která už si sedla na okraj Clarissiny postele. Přisedl si a plný očekávání se podíval na ředitele. Náhle si vzpomněl na slovo, které kdysi dávno slyšel... Ve spojení s bolestí, se zničeným životem. Dítě války. Když viděl ředitele, ptal se sám sebe, jestli tak taky bude vypadat ve svých třiceti. Vyrůst v nedůvěře, v neustálém strachu, ve světě plným nenávisti, smrti, zrady a ztrát. Muselo to tak být? Uvědomil si, co všechno vzala válka s sebou. A uvědomil si, co by se stalo, kdyby vyhrálo zlo. Definitivně. Sklopil hlavu a stěží zadržel strach. Panický strach z zoho, co mělo přijít... A přijde. Bylo ticho. Jack to nevydržel a pomalu zvedl oči. Jeho pohled padl přímo na dívku, sedící mu po boku. Mel. Pochopil, že válka ne jen vezme, ale i dá. Spojí, sloučí v jedno, vytvoří čistá přátelství a naučí žít okamžikem. Dokud to jde. Žít okamžikem...
"Jistě víte oč jde. Mluvím o okolnostech zmizení slečny Sollers, Ignise a pana Nheo a profesora Snapea. Jelikož byla slečna Sollers nalezena, předpokládali jsme, že se o celé této záležitosti dozvíme víc. Bohužel ale-"
"Profesor Snape je taky pohřešován?", vyjekla překvapeně Mel a zoufale drtila Clarissinu ruku. "Myslela jsem, že ten se je vydal hledat a-"
"Nevíme přesně co se stalo, ale vůbec se neozval jak bylo domluveno. Předpokládáme že-"
"Vy jste profesorovi-"
"Ne. Zanechal zprávu že se vydal hledat ztracené studenty a že se ozve" Jack si uvědomil, že by jim tohle všechno ředitel vůbec nemusel říkat a podíval se na muže s novým respektem. O jeho životě kolovaly legendy; všichni ale věděli, že to byl bolestný život plný ztrát. Vlastní otec ho chtěl zabít...
"Nezmínil jména pohřešovaných studentů?", zachraplala náhle Clar. Její hlas zněl suše, dlouho nepoužitě.
"Ne" Ředitel se na dívku trochu zamyšleně podíval.
"Profesoru Snapeovi zcela důvěřuji. Není důvod-" Jack si náhle na něco vzpomněl. Na něco, co téměř zapomněl ve spěchu a strachu prožitých dnů...
"Viděl jsem ho", zašeptal téměř nevěřícně. "Viděl jsem ho a neuvědomil jsem si-"
"Koho jsi viděl?", zpozorněl ředitel.
"Snapea"
"Profesora Snapea"
"Dobrá, profesora Snapea", řekl mírně podrážděně Jack.
"Kdy?"
"Tehdy... V ten den kdy-"
"Ve čtvrtek desátého, den zmizení vašich spolužáků a boje u jezera?", ujistil se ředitel. "Kde?"
"Byl u jezera... Vy ostatní jste ještě bojovali s těmi tvory, ale on... Prostě vstoupil po pás do vody, pak něco udělala a kolem hlavy se mu objevila modrá bublina-"
"Kouzlo Aqua spiro", přerušila ho unaveně Clar.
"Jasně!", odsekl chlapec a podrážděně pokračoval. "Myslel jsem si, že je to kvůli těm zvířatům-"
"To nejsou zvířata! Jsou to-", přerušila ho rozohněně Clar.
"No jasně, ty vševědko", obnrátil se na Clarissu chlapec nevztekaně. "No tak tedy, myslel jsem si že je to kvůli těm tvorům (vrhl významný pohled na Clarissu, pozn. autora), ale on se pak celý pomořil do vody a už se nevynořil... Jsem si tím zcela jistý", ujistil nazlobeně ředitele, který se právě nadechoval k otázce.
"Jsi si zcela- Nevíš jestli se nevynořil třeba poté, co-"
"Nevynořil"
"Ani když zamrzlo jezero?"
"Ne, byl jsem na ošetřovně a vše sledoval"
"Aha... Á, to mě napadá... Slečno Grandcor?", obrátil se na Melissu. Ta se na ředitele udiveně podívala.
"Jde o vašeho bratra. Našli jsme ho, stihl se včas schovat do bezpečí Dolů" Zírala na něj jako u vytržení. Beze slov, téměř v šoku.
"Co- co... Vy... Můj bratr... žije?", skoro zoufale zakoktala.
"Ano. Našli ho teprve nedávno, měl pouze zranění na rukou a zlomené jedno žebro. Přežil to" Melissa se neudržela a skočila Jackovi kolem krku. Šeptala potichu jméno svého bratra a dala svým emocím volný průchod... Ředitel se mírně pousmál, takovým smutným úsměvem plným vzpomínek a zapomenutých okamžiků. Pak vstal a omluvmě se na ně podíval.
"Musím jít, s vašemi informacemi snad-"
"Děkuji", zašeptala Melissa a podívala se řediteli přímo do ledových, šedých očí. "Děkuji..." Draco Malfoy pouze kývl a otočil se.
"Dávejte pozor, nikdy nevíte co se může stát", řekl ještě, než definitivně zavřel dveře.
"Ty si nic nepamatuješ?", zeptal se Clem udiveně spolužačky chvilku poté. Seděli s Mel na posteli své kamarádky a snažili se dát všechno dohromady.
"Ne. Mám tam jen... Tmu, víš. Vůbec nic si nepamatuju" Jack zklamaně kývl. Pak se ještě obrátil na Mel a zamyšleně prohlásil:
"Stejně Snapeovi nevěřím. On s tím má něco společného, ěco jim udělal... Třeba je to Smrtijed-"
"Jacku!", okřikla ho Mel. Clariisa se náhle dívala prázdným pohledem dopředu. Něco... Snape... Stalo se něco co souviselo se Snapem... Snažila se vzpomenout, ale jediné, co získala, byla mlhavá vzpomínka... Temná postava... A velké, bílé mramorové dveře.
___________
Takže konečně jsem dopsala další kapitolku, doufám že se líbila, mě teda dala zabrat, hlavně proto že se mi díky tomu občasnému blokování blog.cz polovina kapitolky smazala... Já chytrá to nešpajchrovala včas, takže mám ponaučení: Každý dvě minutky špajchrovat...
Effren

37. kapitola - Okamžiky

26. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Vyučování už opět začelo, ale kolem Lei se všechno míhalo jako ve snu. Necítila se dobře. Bylo jí zle, nevnímala. Byla to tíha minulých dnů a tíha úkolu, který vzala na sebe, ale také Clemova ignorance. Nemluvila s ním už několik dní - od útoku už uplynul bezmála týden. Bylo to pořád stejné, pořád stejné učení, pohledy ostatních, někdy naplněné obdivem, jindy nenávistí. Někteří k ní vzhlíželi a obdivovali ji kvůli její magii a kvůli pevným nervům, které prokázala tehdy ve skleníku, jiní ji nenáviděli kvůli Zmijozelu. Ona byla Zmijozel - a tím odepsaná pro většinu ostatních žáků. Nebavila se ale s nikým ze Zmijozelu, cítila se hrozně osamělá. Nedokázala se přimět k tomu aby se chovala normálně, tak jak by vlastně měla. Mluvila když už jen v hodinách, ale stejně jí přošlo jako by ani neměla hlas. Byla tak ráda, když se dozvěděla že tady může normálně mluvit - ale teď z ní veškerý pocit radosti vyprchal. Cítila se prázdná, jako vysátá, bez energie. Neměla na nic chuť - už vůbec ne na vyučování a na další hádky... Další hádky s Clemem. Nevěděla, co má dělat, ale tahle situace ji pomalu, ale jistě ubíjela. Neměla sílu jít dál... Ne sama.
___________
"...a proto si dnaska názorně předvedeme magický souboj. Hlásí se někdo dobrovolně?", dokončila profesorka dlouhý výklad o praktickém využití obranné magie.
"Ne? No tak dobrá... Co takhle Clemens a Lea Evansovi? Je velice zajímavým úkazem pozorovat magický souboj dvojčat, podle F. Klementina se tento úkaz objevil zatím jen jednou v boji na život a na smrt, a to..." Lea dál neposlouchala. Nevěděla, co má dělat. Nechtěla bojovat proti Clemovi...
"Takže prosím, můžemě začít", mávla profesorka elegantně hůlkou a vytvořila před katedrou vyvýšené pódium. Clemens se váhavě zvedl jako první. Lea seděla jako přikovaná. Nemohla!
"Prosím, slečno Evansová, můžeme začít?" Němě kývla a dopotácela se jako náměsíčná na pódium. Nechtěla. Clem jí nepodal ruku, aby jí pomohl nahoru. Jen tam stál a se rty staženými do úzké linky vyčkával. Na co čekal? Stála tam nehnutě, jako socha, na samotném kraji tribuny. Pak udělala váhavý krok a postavila se naproti Clemovi. Neměla sílu zvednout hůlku. Podívala se mu hluboko do očí, poprvé po dlouhé době. Spatřila tam váhání, zlost, lítost a strach... Její vina. Byla to jen její vina. Nechtěla to. Nikdy mu to nechtěla udělat. On tu neměla být. Tohle je její úkol... Stýská se mu? Myslí na všechny, které tam zanechali v nejistotě? Myslí na Clar? Co když to nepřežila...
"Dobrá... Tři, dva, jedna-"
"Paní profesorko, copak není základem boje ukázat taky respekt před uměním druhého?"
"Správně, slečno McGidd. Deset bodů pro Havraspár. Takže znovu... Pokloňte se-" Mírně sklonila hlavu, ne moc, ani ne málo. Clem ji jen váhavě napodobil. Ačkoliv měla kamenný výraz, Lea příliš jasně cítila nejistotu, která z něj sálala. Sklonila o kousek napřaženou hůlku. Nemohla.
"Nezapomínejte, jen neškodné kletby, které by vám nemohli uškodit. Nechci žádné zraněné. Takže, připravte se... Tři" Dívala se do jeho nekonečných, modrách hlubin. Vpíjela se do nich, a náhle v nich našla naději. Naději a víru, odhodlání jít dál. A snad i odpuštění. Mírně se usmála.
"Dva" Byli si vzájemně blíž než kdykoliv jindy. Jejich mysle se volně proplétali, až začely tvořit jeden celek. Věřila mu. Důvěra. Odhodlání. Pochopení.
"Jedna" Sálala z nich síla. Spojeni v jedno, okouzleni druhým, spojeni nezrušitelným poutem. Víra v dobro. Síla pokračovat ztracenou bitvu.
"Teď!" Stáli tam, nevnímali nic jiného. Vpíjeli se do očí toho druhého... Myšlenky, ne dvou bytostí, ale jedné. Síla dvou spojená v jednu nezkrotnou magii. Moc postavit se osudu. Pak se jako první pohla Lea. S opatrností a elegancí divoké kočky. S nezkrotnou sílou divokých tvorů. Nespouštěla ho z očí. Neuhýbala pohledem, nemohla se odtrhnout od jeho modrých hlubin. Ne teď. Ne tady.
__________
První nakonec zaútočil Clem. Chtěl to mít za sebou. Chtěl to skončit.
"Experilliamus" Dívka reagovala bleskově. Neverbálně kouzlo vykryla a poté vyslala - ze zvyku taky neverbálně - další salvu svých kouzel. Pět paprsků, mířících na zaraženého chlapce. Jeho reflexy ale nezklamaly. I on byl dítětem války, věděl, jak se bránit. Musel.
"Protego, magus exhumus, finite, sorprendo" Vykřikl hned čtyři obraná kouzla. Všechny paprsky se srazili uprostřed cesty a zmizely. Znovu se nehnutě pozorovali. Oba zaútočili zároveň.
"Retrotesco, redigno, laedo" Clemova kouzla byla silná - ale Lea byla rychlejší.
"Freeze, flagro, supino corpus, speculum, exanimus vivus extrema" Leino poslední kouzlo oživilo nedalekou židli a vyslalo ji jako ochranu před Clemovými kouzly. Ten se ještě na poslední chvíli sklonil a uhnul jednomu velkému úlomku židle a freeze, zmrazovacímu kouzlu, ale supino corpus, které ho děsivě rychle zvedlo do vzduchu, ho zasáhlo plnou silou. Jeho silný obraný štít laedo zrušil ostatní Leina kouzla, ale vzápětí byl zrušen flagrem. Salva kouzel na okamžik ustala. Clem visel dva metry nad zemí ve vzduchu a Lea oddechovala po námaza přeměny židle. Pak oba dva znovu vyslali svá kouzla. Clem se osvobodil a ladně doplul na zem, ale Lea ho rychle odzbrojila trojnásobným odzbrojovacím kouzlem. Užaslá třída se jen váhavě pustila do bouřlivého aplausu. Všichni věděli, že tohle zdaleko nebylo všechno co "dvojčata Evansova" uměla. Většinu kouzel, které použili, nikdo neznal, a další polovina třídy se úplně ztratila ve víru různobarevných paprsků. Učitelka chvilku ohromeně zírala na dva žáky, stojící poněkud nejistě na pódiu, než jim ohromeně gratulovala k skvělému souboji. Je to ale vůbec nezajímalo... Nejhlavnější bylo, že našli jeden druhého. Našli sami sebe v odrazu očí toho druhého... A našli novou naději. Nevzdají se - ne dokud oba budou naživu. V jejích očích se zračila němá přísaha... Boj proti zlu.
___________
Perné okamžiky a vychytralé východisko z bezvýchodné situace: opět Sarim Snape - lstivý a mazaný Zmijozel
___________
"Víte, jaké účinky má Veritasérum?"
"Ano. Donutí vás dělat i říct cokoliv, co vám poručí ten, jež vám dal napít Veritasérum. Tento stav trvá zhruba půl hodiny, v některých případech i déle. U některých jedinců dokáže vyvolat slabé křeče, jiní můžou-"
"V pořádku. Prosím, podepište ještě toto potvrzení..." Ředitel před něj položil formulář. Snape si jej nejprve pečlivě prověřil, než vzal přichystaný brk... A zarazil se. Sarim Black. Nikdy se tak nepodepisoval... A jednoduché zaklínadlo jednoduše odhalí pisatele. Jedině že by byl dokonale přesvědčen, že je Sarim Black... Použil k tomu Nitrobranu. Vytlačil z hlavy veškeré vzpomínky, ponechal jen jméno. Sarim Black. Jsem Sarim Black. Váhavě, pomalu a snad trochu nejistě položil špičku brku na pergamen. Pak rychle, snad z obav aby si to nerozmysel, načmáral to jméno. S. Black. Uvědomil si snad poprvé, že má stejné iniciály jako někdejší sok jeho otce... Sirius Black. Zahnal ty myšlenky a zvedl sebevědomě hlavu. Ředitel ho zkoumavě pozoroval.
"Jste dítě války a nepokojů", řekl starší muž náhle. "Nic neponecháte náhodě... Co skrývá vaše minulost?" Nebyla to otázka. Bylo to... Nevěděl. Mlčel a vyhýbal se pomněnkovým očím starého muže. Respekt. Vždy tohoto muže respektoval. Ale teď cítil ještě něco jiného. Snad... Zášť? Ne. Bylo to něco jiného. Temný pocit, pocit... Hrozby. Ten muž ho ohrožoval. Nevěřil mu, ne teď... Ani v realitě. Nikdy mu něvěřil. Nikdo. A teď musel dokázat, že je důvěryhodný. Dokázat to jedinému člověku... Pokud to člověk ještě je. Temný lord na něj spoléhá...
___________
"Jak se jmenujete?"
"Sarim Black" Neváhal ani chvíli. Použil nitrobranu před vypitím lektvaru a teď měl v hlavě jen to, co potřeboval.
"Kdo jsou vaši rodiče?"
"Nevím"
"Vaše datum narození?"
"21. ledna-"
"Máte nějaké zlé úmysly tady na škole?"
"Ne"
"Máte nějaké spojení s Temným lordem?" Byla to příliš přímá otázka. Příliš silná... Měl znamení - Temné znamení. Sice ne tady, ale stejně se cítil jako by ho žhnulo na ruce. Snažil se zapřít, zastavit to, ale Veritasérum bylo příliš silné.
"Ano"
"V jakém smyslu?"
"Můj-" náhle cítil jak síla lektvaru polevuje. Uvolnil se a trhaně oddechoval. Veritasérum mu pokaždé sebralo hodně sil - hlavně, když se mu vzpíral. Hlavně, když mu lhal...
"Myslím, že to je v pořádku. Nejsme zodpovědni za činy jiných. Můžete jít" Nemohl tomu uvěřit. Ředitel právě slyšel, že pracuje pro- Zarazil se. Ne, on pouze řekl, že s ním má nějaké spojení... A to by mohlo být cokoliv. Brumbál si jeho useknutou odpověď nejspíš vyložil po svém... Roztřeseně vstal a zamířil ke dveřím.
"Dávejte na sebe pozor", řekl ředitel náhle do ticha. "Nikdy nevíte, co se může stát..." Neodpověděl, jen na starého muže němě zíral. Tohle přece nemohla být pravda... Tuší Brumbál něco?
___________

36. kapitola - Když není cesta zpět

22. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Clem zíral do bílého stropu a snažil se přemýšlet. Snažil se vyhnat vzpomínky, vytlačit je, nechtěl přemýšlet o tom, co se stalo. Stále měl před očima to oslepující světlo, ránu a dunivý výbuch. Tiché vzlyky. Panebože. Chtěl ty myšlenky zahnat, ale nešlo to. Všechna tíha minulých dnů jako by konečně vyplula na povrch. Cesta do minulosti, hádka s Leou, tíha tajemství, které ho tlačilo k zemi... Chtěl vrátit čas. Přál si to víc než cokoliv jiného. Chtěl, aby to skončilo, aby se to nikdy nestalo. Aby v klidu navštěvoval první ročník Bradavické školy čar a kouzel spolu s Jackem, Melissou, Clar... A snad i Leou. Najednou nevěděl, co si o tom má myslet. Slyšel pořád v hlavě její slova, která mu byla stejně cizí jak její chladná maska bez emocí, jak její temné oči skrývající tajemství, jak její hlas, který byl na rozdíl od celé její podstaty tak jasný a čistý, tak příjemně lidský. Bez tajemství. Bez podvodů. Bez zrady. Snad to bylo tím, že k ní nepatřil. Snad tím, že ho ještě nedokázala ovládat. Ovládat tak, jak ovládala všechny kolem sebe. Tahala za provázky jako ve hře, jako ve hře, kde ona rozhodovala o osudech všech kolem, kde bylo jen její slovo a její pravda. Jen ona. Nechápal tu temnou sílu, která z ní vycházela, nechápal tu její uzavřenost. Byla tichá i když měla hlas. Zamlklá a tajemná. Ona byla něčím jiným než všichni ostatní. Byla vážná a její slova byla víc než jen slova. Byly to dýky, které zůstaly uvězněny v jeho mysli. V jeho srdci. V jeho svědomí. Všechno má svůj účel. Nevím, proč se tohle stalo, osud si rád hraje. Ale má to svůj důvod. Ty a já, všichni máme důvod k existenci na téhle planetě. Všichni máme cíl, ale musíme ho objevit. Všichni máme proč být. Proč mu to dělala? Byla to nejistota, která ho vzápětí bolestivě sevřela ledovou dlaní. Věřit - nebo ne. Co je správné?
___________
"Harry!", vykřikla zoufale dívka s rozježenými, hnědými vlasy. "Počkej, nic tím nezměníš!"
"Nech mě", řekl chladně chlapec a dál rázoval k hlavní bráně.
"Harry!" Doběhla ho a chytla ho za rameno. Chlapec se prudce otočil a zle si ji měřil.
"Zabili Hagrida, Mio, a já se pomstím. Nenechám to tak"
"Prosím, poslouchej mě! Hagrida jsme měli všichni rádi, ale když se Vol... Ty-víš-koho vydáš hledat teď... Nejsi připravený na ten boj, Harry! Nepromarnil bys tím jen svůj život, ale i životy spousty ostatních!"
"Hermi... A kdy budu připravený?", zašeptal. "Kdy budu připraven zemřít?"
"To neříkej, Harry! Nesmíš to teď pokazit, všechnu tu práci, ne jen proto-"
"Jen proto... Copak ti na něm vůbec nezáleželo?"
"Harry!" Dívce se v oříškových očích zaleskly slzy. "Záleželo...", zašeptala. "Hrozně moc... Ale chci to skončit, Harry, sakra já chci skončit tuhle válku, tohle všechno, stejně tak jako ty, ale tímhle nic nedosáhneš! Harry..." Černovlasý chlapec se pomalu otočil a zahleděl se svýma nekonečnýma, smaragdovýma očima do těch jejích.
"Promiň... Nechtěl jsem", zašeptal něžně a chytil ji do náruče. "Nechtěl jsem..."
___________
Ne všichni věří obávanému profesorovi... Život si pro něj připravil další zkoušku
___________
"Pane řediteli?"
"Posaďte se, pane Blacku. Jde o záležitost Vaší totožnosti. V dnešní době se nedá věřit nikomu, tudíž bych si rád prověřil Vaše osobní-"
"Nemám žádné doklady"
"To jsem nemyslel. Jde o Vaši hůlku. Pomocí té se dá ověřit Váš původ, jméno, věk a-"
"Näerleho rituál, já vím"
"Máte velice dobré magické znalosti, pane Blacku. Směl bych vědět odkud tento rituál znáte?" Sarim Snape se zarazil. Uvědomil si, v jaké době je a zamrazilo ho, když si uvědomil co všechno mohla jeho unáhlená odpověď způsobit. K čertu s Potterovou! Pořád ještě nenalezl svůj obvyklý klid.
"Narazil jsem na něj v jedné knize o obraně proti černé magii a zaujmul mě" Nepoznal, jestli mu profesor Brumbál uvěřil. Kouzlo ve skutečnosti znal od samotného Temného lorda - když ho přijímal jako Smrtijeda, ověřil si právě tímto rituálem jeho loajálnost...
"Dobrá. Jste tedy připraven rituál podstoupit?" Jeho tělem se začel šířit strach. Pomalu se rozlézal od špiček prstů až do nohou. Mrazivý chlad. Najednou si přál zůstat tady, nemuset válčit, nemuset žít vlastní život... Chtěl tady zůstat. Marně pátral v paměti po způsobu jak rituál oklamat. Marně se snažil nedát najevo vnitřní pocity.
"Ujišťuji vás, že rituál není bolestivý ani nezanechává trvalé následky", z části žertovně ho ujišťoval ředitel a v jeho pomněnkových očích se zaleskly veselé jiskřičky. Náhle se Snapeovi hlavou mihla vzpomínka.
"Otče, nechci podstoupit ten rituál. Mám z toho husí kůži, už jen použití krve-" tlustší mladík s přihlouplým výrazem v tváři zmlkl, když zachytil pohled svého otce.
"Nebuď srab, Vincente!", zavrčel Crabbe na svého syna.
"Pane Crabbe", ozval se náhle hlas černovlasého muže s mastnými vlasy a temnýma, neprohlédnutelnýma očima. "Potřebuji vědět jestli hůlka, kterou váš syn používá je jeho první hůlkou, mohlo by to totiž ovlivnit výsladek testu..."
Hůlka. Tak prosté! Skoro zajásal.
"Pane řediteli, nejsem si jistý jestli to půjde", oznámail a snažil se při tom tvářit neutrálně.
"A směl bych vědět proč?" S ulehčením si všimnul, že veselé jiskřičky z ředitelových očí zdaleka nezmizely.
"Hůlka, kterou používám, není mojí první-"
"Chápu. Tušil jsem to - málokterý kouzelník si po celý život ponechá jedinou hůlku. Ve vašem případě tedy budeme muset použít Veritasérum..."
"Není Veritasérum nelegální?" Ani nevěděl, proč to z něj vypadlo. Uvědomil si, jak hloupě jedná. Jak pubertální klacek... Vždyť se vůbec neovládal a pouze zvyšoval ředitelovo podezdření...
"Je, ale máme speciální povolení ministerstva prověřovat jak nové učitele, tak i studenty... Je to v podstatě předpis, pokud nechceme v naší škole-"
"Chápu", kývl. "Tak tedy... Teď hned?", zeptal se ještě pro jistotu.
"Pokud jste připraven..."
"Ano"
"Výborně, počkejte tady chvilku"
__________

35. kapitola - ...a konec začátkem

20. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Když končí jedno, začíná druhé...
"Slečno Evansová, můžete mi vyjmenovat využití Gerehemy alpské?" Podívala se na profesorku udiveně; nebyla si vědoma že by snad nedávala pozor nebo vyrušovala. Pak jí došlo, že si profesorka Prýtová nejspíš jen snaží vyzkoušet schopnosti svých žáků a odpověděla:
"Její jed lze použít do pokročilých lektvarů, slouží také k léčení popálenin a zranění kouzelnýmy tvory. Listy Gerehemy alpské v surovém stavu dokáží po rozdrcení posílit kouzlo a její kořeny mají magickou, zpevňovací schopnost. Dále se také dá využít její velmi vzácný květ ve třetím stádiu, který má téměř neomezené a zatím neprozkoumané schopnosti, protože Gerehema alpská kvete jen za určitých podmínek, podle Rostliny nejsilnější od F. Kiripeého pouze ve chvíli, kdy kouzelník, který ji jako první spatřil umírá. Stává se tak jednou za někdy i několik desetiletí a květ vykvete při západu slunce a při jeho východu opět zvadne. Její stonek je někdy využíván jako svazovač magické síly kouzelníka, tedy dokáže v krajném případě nahradit hůlku, ovšem není ani zdaleka tak silný" Profesorka se na dívku chvíli zaraženě dívala, než si uvědomila kde je a vyhrkla:
"Výborně, deset bodů pro Zmijozel" Lea ještě stačila zachytit zhnusený pohled Clema, než profesorka pokračovala ve výkladu.
"Máme tady jeden exemplář této extrémě vzácné rostliny. Pane Evansi, pomůžete mi prosím s vybíráním jedu?" Clem se vyděšeně podíval na profesorku, která ale povzbudivě kývla a podala mu delší, zahnutý stříbrný nůž.
"Zboku musíte vytvořit otvor v jejím stonku, takhle", řekla a obratně mu to předvedla "a pak pouze musíte dostatečně rychle umístit nádobu a dávat pozor, aby vám jed nepřišel na prsty, to by nemuselo dopadnout dobře. Tak, můžete", kývla na něj, když oddělala od rostliny vlastní, až po vrchol naplněnou nádobu světle modré tekutiny. Clem přistoupil z boku k rostlině a už přikládal nůž, když Lea spatřila na obloze znamení orla. Uvědomila si, že Clem nesmí provést řez. Nevěděla, co má udělat aby ho zadržela. Chvilku téměř propadla panice, než dokázala opět logicky myslat. Bez rozmyšlení vyslala neverbální roztavovací kouzlo, které mělo nůž zničit. Ve chvíli, kdy se Clem chystal provést řez, náhle místo nože v ruce držel očouzenou rukojeť. Zaječel a mimoděk ustoupil o krok zpět. Náhle skleníkem otřásl výbuch. Na místě, kde před chvilkou stál Clem, se skvěl obrovský kráter. Pondělí 21. ledna, uvědomila si najednou Lea. Druhý útok na Bradavice. Dvacet dva mrtvých... Vykřikla spolu s ostatními, kteří se v panice hrnuli ke dveřím, když je z venku oslepila záře, jasná téměř jako slunce. Zem se znovu zatřásla; druhý výbuch byl snad ještě silnější než ten první. Smrtijedi, kteří zaútočili na školu, se přes ochrany hradu nemohli dostat do budovy. Přesto zdevastovali celé pozemky a studenti, mající na školních pozemcích hodinu... Neodvážila se vzpomínat dál. Měla ten text před sebou, i s tím hrůzostrašným obrázkem. Zničené skleníky, z kterých zbyla jen hromada sutin... Spálená tráva všude kolem... Zoufalství... Ne! Musela uvažovat. Musela něco udělat. Nemohla dovolit, aby se tohle stalo. Ať už její přání předtím bylo cokoliv, nevykoná to a zmnění tohle. Vždyť má šanci zachránit dvacet lidí! Náhle se ode dveří ozval zoufalý křik. Uvědomila si, co se stalo. Smrtijedi je tady uvěznili. Nemohli ven... Usmaží se tady jako- zarazila se. Vzpomněla si na obrázek u textu. Dva zničené skleníky vpředu... Ale skleníků bylo víc. Pět skleníků... To by znamenalo, že Smrtijedi stačili zničit jen dva z nich. A to by znamenalo...
"Klid!", zaječela, aby přehlušila vzniklý ruch. "Když nebudete zticha, upozorníte Smrtijedy na to, že jsme tady! Když se nebudete hýbat a budete zticha, třeba si nás nevšimnou!" Sama věděla, jak beznadějně to znělo. Smrtijedi útočili z výšky a už je dávno museli vidět... I když vlastně...
"K zemi! Ať vás nevidí! Schovejte se pod stoly a nehýbejte se! Ještě nás neviděli!" Vypadalo to, že první jedinci začeli chápat co chce udělat a začeli v horečnatém spěchu přesvědčovat ostatní, aby zalezli pod stoly. Jedna dívka měla nejspíš záchvat a mlátila bez ustání do dveří, ale její kamarádka na ni nemilosrdně, ale duchapřítomně použila Petrifikus totalus a pomocí Levicorpus ji dostala pod stůl. Náhlé ticho bylo až děsivé. Profesorka Prýtová jim posunky naznačila aby se drželi v pozadí, když náhle zaslechli hlasitý výbuch. Skleník, jen několik desítek kroků od nich, s hlasitou ránou vybuchl. Až nepřirozeně krvavě rudé plameny za chvíli strávily starý skleník. Zbyla po něm troška popela a pár větších kusů sutin, jemž se vyhnuli plameny... Nechtěla se na to dívat. Zavřela oči, skryla hlavu do dlaní a už nedokázala zakrýt slzy. Po kdoví kolika letech plakala. Slaná chuť slz ji zůstala lpět na tváři jako smutná připomínka krátkého záblesku emocí. Ponořila se hluboko do sebe, vnímající pouze uklidňující přítomnost známých živlů. Pomalu se začela uklidňovat. Nevnímala okolní svět, nechtěla ani. Nechtěla vidět tolik bolesti, zkázy... a smrti. Ať to konečně přestane... Doufala zoufale. Snad ne marně...
____________
Co by se stalo, kdyby tady, v minulosti zemřel? Byl by mrtvý i ve skutečnosti? Už nikdy by neviděl Melissin smích, neslyšel Jackovy vtípky a Clarissina moudra... Snažil se nehýbat, ale uvědomil si že se nervozitou - a snad i strachem - třese. Sevřel pevněji hůlku, ale známý pocit jistoty nepřicházel. Nedokázal otevřít pevně sevřené oči, strašně se bál toho co uvidí. Náhle se země otřásla další explozí. Zakryl si hlavu a potichu zasténal... Cítil vedle sebe něčí přítomnost. Nevěděl proč, ale uklidňovalo ho to. Uvědomil si, že slyší tiché, tlumené vzlyky. Pak výkřik. A další ohromná rána, která ho odhodila až do nejzaššího kouta skleníku. Pak to byla jen tma...
____________
"Je jen v šoku, měla štěstí"
"Jak je na tom její bratr?"
"Slabý otřes mozku a mírná popálenina na pravé ruce, jinak vypadá v pořádku"
"Měli štěstí že si jich Smrtijedi nevšimli"
"Prý se právě chystali zaútočit, když přišla ředitelka s bystrozery..."
"V poslední chvíli, skutečně, o pár vteřin později a měli bychom tu o dvacet mrtvých víc..."
"Je to děsná událost, dvacet žáků druhého ročníku a Hagrid... Tohle už skutečně překračuje všechny meze..."
"Souhlasím, bezpečnostní opatření téhle školy stojí za-"
"Bezpečno v téhle době není nikde, Madame, ale přece jen, když už i Bradavice..." Takže dvacet žáků... A jeden profesor. Tohle ne... Jen stěží potlačila emoce. Pochopila, že musí tenhle boj rychle skončit. Pokud zlo zvítězí, bude se tohle všechno opakovat. A to se nesmělo stát. Zabrání tomu. Nedopustí to...
___________
Vážný a životem zklamaný profesor Sarim Snape nejspíš má problém...
___________
"Pane Blacku, mohl by jste prosím odpovědět na otázku?" Trhl s sebou, když si uvědomil že profesor Formulí stojí přímo před ním.
"Omluvte mě, ale nerozuměl jsem" Věděl, že tohle je ta nejhloupější výmluva, kterou si žák mohl vybrat, ale v ten moment ho nic jiného nenapadlo.
"Nový a takhle začíná. Pět bodů dolů pro Havraspár a máte u mě dnes po večeři školní trest" Už se chtěl ohradit, když si uvědomil že tady je jen patnáctiletý student - ne profesor. Hrozně těžko si zvykal na to, že tady nemá žádné pravomoce a že musí dodržovat všechna pravidla. Rozčílilo ho, že se tak hloupě nechal nachytat, ale věděl že bude muset dávat větší pozor. Bylo to zvláštní, ale poznal, jak moc kouzel vůbec neznal a jak je ve skutečnosti pozadu se studiem. Byl tady teprve druhý den a rozdíl mezi ním a spolužáky už byl jasně viditelný. On měl školení pro válku, oni pro klidný život. Většina kouzel, které se učili pouze usnadňovala každodení život. Žádné souboje, žádná obraná kouzla nebo útočné kletby. O zakázaných kletbách s, pokud už vůbec, zmiňovalo jen krátce a obrana na ně nebyla ani okrajově předvedena - a to přes to, že Voldemort právě nabýval na síle. Ačkoliv to nebylo tak patrné, první etapu už měl Temný lord dávno za sebou - vybudoval vlastní armádu a už začínal s vražděním. Sarim Snape si s hrůzou uvědomil, že za shruba osm měsíců Temný lord padne a že Potterovi zemřou... Potterovi. Vzpomněl si na dívku, která mu včera tak názorně předvedla naštvanou teenagerku, a přemýšlel, jak moc je s Jamesem Potterem příbuzná... a co ji čeká. Musela to nejspíš být jeho sestra - nebo nanejvýš sestřenice, protože mu byla hodně podobná. Černé, nespoutané vlasy, zelené oči, vyšší postava... Uvědomil si, že Lea Ignise je větší hádankou než si myslel. Nebyla to jen nějaká dívka která vystudovala elfskou školu Satre, ale s největší pravděpodobností i poslední přímý potomek rodiny Potterů. Záleželo jen na tom, čí byla dítě - Aery Potterové, Harryho Pottera nebo nějakého jiného příbuzného Potterů. Uvědomil si, že první možnost se mu nejvíc zamlouvala... Se zděšením si uvědomil na co myslí a raději se hned soustředil na vyučování. On a nějaký Potter? Nikdy!
"Blacku, počkej!", ozval se za ním něčí hlas. Mrzutě se otočil a už chystal pěkně peprnou odpověď, když se zarazil. Za ním po chodbě neběžel nikdo jiný než Aera Potterová.
"Co ty zas chceš?", zavrčel místo pozdravu.
"Slušné chování by tě nezabilo, Blacku", sjela ho dívka a pohrdavě si ho přeměřila. "Ředitel si s tebou přeje mluvit" Se zděšením si uvědomil, že cítí zklamání. Jako by něco vevnitř v něm vyžadovalo jiný důvod její přítomnosti...
"Nestarej se furt, Potterová", řekl znuděně a ležárně pokračoval chodbou. Dívka ho dohonila a postavila se před něj.
"Nezdržuj, Potterová, a podlézej si někomu jinýmu", řekl klidně a s notnou dávkou ironie. Sakra, nedívej se tak na ni... Napomínal se, ale vůbec to nepomohlo.
"Něco se ti nezdá?", řekla ironicky a pohodila dlouhou hřívou vlasů. Přivedla jeho, Sarima Snapea o obvyklý klid... Bez odpovědi ležárně mávnul hůlkou a zmrazil ji.
"Za pět minutek seš v pohodě, neboj", usmál se zlomyslně a odsunul ji stranou.
"To by ses divil", ušklíbla se dívka, která se mezitím osvobodila z kouzla. "Vychování nulové, viď... Jako prefektka ti smím uložit trest za napadení studenta, Blacku, takže oznámím školníkovi Filchovi, že mu zítra večer rád pomůžeš... No škoda že dneska už máš co dělat..." Kypěl vztaky, ale spíš nad sebou než nad tím, že mu uložila trest. Nechal se rozhodit patnáctiletou holkou... Ještě k tomu Potterovou... Ještě než se otočil, aby pokračoval dál chodbou spatřil její vítězoslavný úsměv. Na její tvář nikdy nezapomene...
____________
No další kapitolka s trochou akce. Tentokrát bez useknutého konce... Takže pilně komentujte a kritizujte...
Effren

34. kapitola - Když prohra je vítězstvím...

18. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
I pěšec porazí krále...
"Nejsi odtud... To je zjevné... Nevím, jaké úmysly máš, ale vím, že tě tíží břemeno... Břemeno, jehož tíha tě pomalu sklání k zemi. Jsi cílevědomá a ctižádostivá. Jsi ledově chladná a vypočítavá, myslíš logicky a zvažuješ všechny pro a proti. Jsi velmi nebezpečný protivník... Máš strategickou mysl a umíš těžit výhody i z maličkostí. Jsi čestná, ale záludná a nevypočitatelná. Jsi mírná a věrná, hrdá a máš velké srdce. Jsi moudrost, hrdost, věrnost a vypočítavost. Nevím, jak rozhodnout, ale cítím, že Osud rozhodnul namísto mě. Nevím, jaký úkol sehraje toto rozhodnutí, stejně tak jak neznám budoucnost. Poradím ti ale jedno moudro... Vítězství často bývá prohra, pamatuj si to. Stejně tak jak mnohkdy prohra je vítězství... ZMIJOZEL!" Poslední slovo klobouk vykřikl nahlas. Znehybněla. Nemohla tomu uvěřit. Strnula uprostřed pohybu a měla pocit, že se svět okolo ní dal do pohybu. Udělalo se jí mdlo. Tohle nemohla být pravda! Ona... a Zmijozel? To přece ne, ona je Nebelvír... I prohra někdy bývá vítězství... Pax tempus desperatum... Zmijozel... Vítězství bývá prohrou... Pax tempus desperatum... Nevěděla, proč jí ta slova dodala i tu špetku energie na to, aby vstala a rázně vykročila přímo k jásajícímu Zmijozelskému stolu. Téměř na sobě cítila pohledy celé síně. Chybělo málo k tomu, aby se shroutila. Tohle nečekala. Místo toho si ale pouze sebevědomě sedla na kraj stolu a povýšeně se podívala na nějakého prváka, sedícího vedle ní. Když to tak mělo být... Ale proč? Proč to bylo tak důležité, aby byla ve Zmijozelu? Zoufalost se drala na povrch, hrozila zničit její klid, zatemnit logické úvahy. Ne! Musela se ovládat... Vždycky musela. Vzchopila se a pustila se s neuvěřitelným pocitem zklamání do snídaně. Třeba v tom ani neměl prsty osud. Třeba jsem skutečně víc Zmijozel... Nemohla to vydržet. Rychle vstala od stolu a se zašeptanou omluvou opustila Velkou síň.
_____________
Překvapilo ji, když dívku zařadili do Zmijozelu. Čas, strávený s ni, jí spíše přesvědčil o její Nebelvírské totožnosti. Přesto ale věděla, že i u dvojčat se najdou velmi rozlišné povahy - a že Klobouk většinou rozhoduje správně. Otočila se na chlapce a všimla si, že je z rozhodnutí Klobouku totálně vykolejený. Zíral za svou sestrou, která sebevědomě přešla ke Zmijozelskému stolu. Působila chladně, ale Mia hned poznala, že je to jen maska - přetvářka, která měla zadržet prudký nával emocí. Náhle s dívkou soucítila. Viděla, že nemá daleko k slzám a přála si, aby ji mohla nějak utěšit. Pak se k ní ale otočil rozcuchaný, černovlasý chlapec s jiskřivýma, zelenýma očima:
"Hermi!? Vnímáš mě vůbec?"
"Ach... promiň, byla jsem na chvíli myšlenkama mimo..."
"Nevadí, ale pospěš, máme za pět minut hodinu..."
"Jasně, už jdu", řekla a rychle sebrala z talíře nedojedenou topinku. Stačila si ale ještě všimnout, že Lea Evansová opustila Velkou síň. Chudák holka... Inu, život je tvrdý, pomyslela si a věnovala se dále svým vlastním problémům.
____________
Jako ve snách mířil na svou první hodinu. Nemohl tomu uvěřit. Lea - a Zmijozel. Důvěra, která mezi nimi za tu krátkou dobu vznikla, se sesypala jako domeček z karet. Co když tohle všechno bylo naplánované? Co když ho sem jen zavlekla, aby splnila úkol? Co když je všechny využila? Nevěřil jí. Už ne. Jak mohl být tak slepý? Nedával pozor na cestu a vrazil do nějakého studenta. Rychle se omluvila a pokračoval dál. Student ho ale prudce chytl za rameno a otočil ho k sobě.
"Nemůžeš dávat pozor, ty nemehlo?", osopil se na něj. Clemns se mu vytrhl a pokračoval dál.
"Počkej, to se jako ani nemůžeš slušně omluvit?", dohonil ho kluk.
"Nech mě", zavrčel Clemns a bez otočení utekl chodbou k učebně. Ve chvíli, kdy zahnul za roh chodby, znehybněl. Stála tam před ním. Ruce zkřížené na prsou, strnulý, nečitelný výraz. Špatné osvětlení chodby do její tváře vrhalo stíny, které jen zdůrazňovaly její osobnost. Tajemná. Nečitelná. Nevypočitatelná. Lea Ignise. Nestačil se otočit a odejít. Nestačil dělat, že ji nezná. Nestačil včas skrýt výraz zoufalství - a snad i lítosti. Ztracen v čase s někým, kdo ho zradil a využil. Nevěděl, co má říct, co má dělat. Chtěl se otočit a utéct, ale věděl že jí bude muset čelit znovu. Náhle se cítil malý a nicotný. Ticho mezi nimi se protahovalo.
"Zrádče", přerušil nepříjemné ticho Clem. "Věřil jsem ti..."
"Cleme..." Řekla to tak potichu, že by ji za normálních okolností vůbec neslyšel.
"Nech toho, nepotřebuji další tvé lži... Už stačí to, cos nám všem udělala, ty zmije" Skoro křičel. Nedal jí příležitost zastavit ho a uháněl chodbou zpět. Třásl se; snad vzteky, snad rozčílením a neuvěřitelnou lítostí. Zradila ho. Zradila je všechny. Zmijozel. Zmijozel...
"Počkej", doběhla ho udýchaně. "Cleme, podívej-"
"Nech mě"
"Cleme-"
"Říkám ti NECH MĚ BÝT!"
"Cleme!", zaječela naštvaně. "Podívej, to že tady jsem Zmijozel ještě neznamená že jsem zrádce! Proč myslíš že tam jsem v -"
"Sakra nevím! Ale tohle mluví za všechno!"
"Ale-"
"Žádné ale! Sprostě jsi nás využila, aby ses dostala ke svému cíli a splnila ten hloupý úkol! Celou dobu ti šlo jen o sebe a o tvou magii! Jsi-"
"Ne! Vůbec-"
"Zmlkni"
"Cleme, pochop to! Tohle neí moje vina, není to tak, jak jsem-"
"Vidíš? Nikdy to není tvoje chyba! Kdo to bude teď? Mikuláš nebo snad Santa Claus? Už ti nevěřím, pochop to! Skončil jsem s tebou!"
"Sakra, poslouchej mě! Všechno co se stalo má nějaký účel, nějaký důvod! Nevím, proč se stalo tohle všechno, ale není to jen tak pro nic za nic! Musíš mi věřit!"
"Nemusím vůbec nic, Leo", řekl potichu a s tím se otočil a zamířil zpět k učebně. Zůstala tam stát, osamnělá uprostřed prázdné, kamenné chodby. Nemohla tomu uvěřit. Proč to muselo být takhle? Proč se všechno pokazilo? Co udělala špatně? Stála tam ještě dlouho, dokud ji příval studentů, kteří se hrnuli na hodinu nevzal s sebou. Přesto, ačkoliv byla obklopena mořem žáků, se cítila ztracená a malá. Jako zrnko písku v poušti. Nejraději by utekla a někam se schovala, ale věděla, že nesmí. Nesmí. Musí vydržet. Vrátilo se jí odhodlání a ona si začela věřit. Zvládne to. Ne - zvládnou to. Všechno bude dobré. Sama tomu ale nevěřila. Všechno bude dobré, opakovala si, ale měla co dělat, aby zadržela příval slz.
____________
Zpátky k dobrodružstvím a průšvihům Sarima Snapea
____________
"...Heslo do společenky je Pohár moudra, tady za tím brněním je pohybivá stěna. Musíš otočit jílec meče vzhůru a říct heslo. Ne, počkej, na opačnou stranu", opravila ho černovlasá dívka, když už chtěl otočit mečem. "Poslyš, odkud vůbec jseš? Ne že bych se o to zajímala, ale je to myslím poprvý co někdo přišel uprostřed-"
"Podívej, starej se o sebe", odbyl ji rázně a dodal:
"Už jsi splnila tvou povinnost, tak mě laskavě nech být a vypadni, jo?" Dívce se nebezpečně zablýsklo v očích.
"Chtělo by to poděkování", řekla medovým hlasem. "No ale když jinak nedáš..." Ještě než pochopil, co se stalo, ucítil její ruku na své tváři a pak už se otočila a kráčela chodbou zpět. Překvapeně zvedl ruku a přejel si rudý obtisk jejich prstů na své tváři. Bylo to teprve podruhé, co mu nějaká dívka takhle vrazila. A on musel uznat, že Aera Potterová sílu. Nejistě se zadíval na konec chodby, kde zmizela. Pak ale zavrtěl nad vším hlavou a otevřel si cestu do Společenské místnosti Havraspáru. Bylo to tak zvláštní, být tady, v Bradavicích... Jako student.
____________
No, jakžtakž jsem dosmolila další kapitolku a doufám, že se líbila... No tak ostatně jako vždy vás chci požádat o komanty a případně i o kritiku...
Effren

33. kapitola - Nebezpečná hra

17. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Byla neděle 20. ledna. Lea s Clemensem konečně směli odejít z ošetřovny, kde strávili neuvěřitelně nudný týden, během kterého se hlavně bavili - ale také učili. Dnes konečně měli jít nakoupit na Příčnou školní pomůcky. Netrpělivě postávali u brány do hradu a čekali na svůj povinný doprovod. Jak mezitím zjistili, ocitli se śedm měsíců před Poslední bitvou, v Potterově sedmém ročníku. Teď jim přišli hodiny dějin vhod - znát minulost je někdy velice výhodné. Věděli, že Potterův nejvěrnější přítel, Ronald Weasley, je už přes dva měsíce po smrti a tušili, že i čas dalšího ze tria, Hermiony Grangerové, se nenávratně blíží. Přesto nesměli nic prozradit. Nebylo to Leino přání. Teď si to vyčítala - mohla si přát cokoliv jiného, co by zachránilo alespoň pár lidských životů. Ale věděla, že něco takového nechtěla. Cítila to jasněji než to, že jejím úkolem je uspět. Stále ale hloubala nad významem těch slov. Pax tempus desperatum... Co znamenala? Co jí chtěl Osud říct? Pořád jí ta slova zněla v hlavě. Už se chystala otočit se na Clema s otázkou, když se před nimi rychle zastavila udýchaná sedmačka. Byla to vysoká dívka s rozježenými vlasy a oříškovýma očima, dívka, kterou v budoucnu znal každý v kouzelnickém světě. Hermiona Grangerová.
"Vy jste sourozenci Evansovi?", zeptala se, ale nejspíš ani nečekala odpověď. "Musíme si pospíšit, odpoledne mám ještě hodiny. Tak pojďte, použijeme letaxovou síť v Prasinkách. Už jste letaxem cestovali?" Když oba kývli, pokračovala:
"Výborně. Máte své seznamy? Skvělé. Mějte hůlky neustále v pohotovosti, nikdy nevíte, co vás čeká za příštím rohem..." Byla nezastavitelná. Neustále je nabádala k opatrnosti, sama si několikrát kouzlem ověřovala bezpečnost a párkrát se i náhle zastavila, aby po chvíli zase pokračovala se zesíleným ochraným štítem. Najednou už si Lea dokázala představit, proč na ní Potterovi tolik záleželo, proč to byla její zásluha, že Temný lord málem padl a proč byla nejlepší studentkou dvou století. Ona byla prostě Hermiona Grangerová, jedinečná a nenahraditelná. Navěky, ačkoliv ve skutečnosti už byla víc jak dvanáct let po smrti. Její jméno bylo nesmrtelné.
____________
"Váhy, přísady do lektvarů, učebnice... Pergameny, dalekohled... Ano, to bude všechno, tak pojďte, jsme tady hotoví..."
"Ještě bychom se potřebovali zastavit u-"
"Do školy už všechno máte, tak pojďte", pobízela je mírně netrpělivá sedmačka.
"Ale-"
"Čím déle tady budeme, tím většímu nebezpečí se vystavujeme. Pospěšte, už je hrozně pozdě..." Clemens zklamaně svěsil ramena a snažil se srovnat krok s oběmi dívkami. Vysoká zrzka se náhle s povzdechem zastavila a zeptala se odevzdaně:
"Tak kam?" O necelých pantáct minut poté vycházel Clem z obchodu s magickými tvory a nesl si v nátuči velkou klec, ve které trůnila majestátně vyhlížející, nahněldá sova pálená...
____________
"Prosím o klid", promluvila v pondělí ráno přísně vyhlížející ředitelka Bradavické školy čar a kouzel, profesorka McGonagallová. "Chtěla bych v našich řadách přivítat dva nové studenty, dvojčata Evansova. Nastoupí do čtvrtého ročníku. Nyní je Moudrý klobouk zařadí do jejich kolejí..." Dveře do síně se otevřely a dovnitř vstoupily dvě zcela rozlišné osoby. Tmavovlasá dívka s nespoutanými, havraními vlasy a jiskřivě zelenýma očima a světlovlasý kluk s vážnýma, modrýma očima. Ani výškou se neshodovali - dívka byla o několiv palců vyšší než chlapec.
"Clemens Evans", vyzvala chlapce profesorka. Ten zamířil nervózně k rozvrzené stoličce a nasadil si na hlavu klobouk. Netrvalo to dlouho a klobouk ho zařadil do Nebelvíru. Od stolu v rohu místnosti se ozval hlasitý potlesk. Mezitím ředitelka vyzvala dívku:
"Lea Evansová" Dívka si sebejistě sedla na stoličku a nasadila si klobouk. Čas pomalu plynul a klobouk se stále ještě nerozhodl. Žáci už začínali být netrpěliví, když se klobouk konečně ozval...
___________
V realitě, která už dávno není reálná: Něco více o osudu zahořklého profesora, Sarima Snapea
____________
"Jmenuji se Sarim Black" Snape věděl přesně co říct a co dělat. Poté, co na zatažené obloze spatřil obrys orla, vlila se do něj nová síla a on neměl strach - z ničeho. Byl ledově klidný, jako vždy, a jeho obvyklá lhostejnost se rychle vrátila. Byl v ředitelně, stál před profesorem Brumbálem mladším. Bylo to neuvěřitelné, ho po bezmála dvanácti letech zase vidět - i když pouze jako student. Zjistil, že se ocitl v době dva roky poté, co Poberti dokončili školu. Jamesovi Potterovi by teď mělo být necelých dvacet - a nebude žít hodně dlouho. Vlastně, když o tom tak přemýšlel, zbývalo mu jen něco více než půl roku života... Nechápal, proč se ocitl právě tady, ale řekl si, že to nechá plavat - zjistí to v pravý čas. Nevěděl, zda ředitel uvěřil jeho báchorce, že utekl od pěstounů, která byla natolik stupidní, že by ji ve skutečném životě - ve skutečném životě! - nikdy nepoužil, ale doufal v to. Teď stál před ředitelem, který měl vynést konečný rozsudek. Zůstat - nebo odejít?
"Zařadíme vás do pátého ročníku, alespoň uděláte NKÚ" Jako ve snách si na hlavu dal Moudrý klobouk. Celý život o tom snil - a teď se to stává realitou. Konečně... Věděl, že bude Zmijozelem. Pouze čekal na to slovo, aby mohl začít nový život... Sice to nebude nadlouho, ale splní se mu jeden sen... Studovat v Bradavicích. Bylo to snad jeho největší přání? Ne. To věděl jistě. Klobouk na jeho hlavě mu připadal neuvěřitelně těžký... Na to, co ale v zápětí uslyšel, nebyl vůbec připravený.
"Havraspár" Slovo, jako rána kladivem, úder palicí do hlavy, se mu rozezněl v hlavě jako poplašná zvon. Havraspár. Ne Zmijozel. To není možné! Nesmělo to tak být. On přece nebyl Havraspár, nikdy! Byl jako otec, krutý, nelítostný a temný Zmijozel! To přece...
"Výborně. Předpokládám, že učebnice a podobné nemáte, že? Nevadí. Pošlu seznam na Příčnou... Požádám tady slečnu Potterovou aby vás provedla hradem a ukázala vám vše potřebné, shodou náhod je ve vašem ročníku... Slečno Potterová, byla byste tak laskava?", vyklonil se mladý ředitel ze dveří na dívku, která netrpělivě postávala přede dveřmi.
"Takže, slečno Potterová, tohle je Sarim Black-"
"Těší mě, Aera Potterová", přerušila ředitele dosti neslušně dívka, která ho dovedla k ředitelně. "Jsem v pátém ročníku, Havraspár. Jak to vypadá, strávíme spolu nějaký čas..." Nemohl posoudit, jestli to skutečně znělo znechuceně, ale rozhodně to bylo všechno, jen ne potěšené. Mlčky kývl a zmateně ji následoval známými prostory hradu...
___________
Zpátky do té reality, kde se skutečně odehrává celý příběh, tam, kde všechno začelo: Zpátky do časů 12 let po pádu Harryho Pottera, k Jackovi, Mel i Clarisse
___________
Bylo pondělí 14. ledna a Jack netrpělivě postával před ošetřovnou. Dneska měli propustit Melissu, která se už včera zotavila z prožitého šoku a on už se plný očekávání těšil na její vyprávění. I přes starost o Leu a Clema nemohl zakrýt nadšení, když za sebou tmavovlasá, štíhlá dívka s ulehčením zavřela dveře na ošetřovnu.
"Ještě pár minut a zcvokla bych", mrmlala na cestě na jejich první hodinu - Péči o kouzelné tvory.
"Jak se to vůbec stalo?", vyzvídal netrpělivě Clem. Melissa se na něj s úkosem podívala a pak ho odtáhla do jedné z nepoužívaných učeben.
"Našla jsem ji v troskách na těch nepoužitých dívčích záchodcích. Myslím, že právě tam byl vchod do Tajemné komnaty. Když to ředitel řešil s profesorkou Prodi, dělala jsem že spím. Povídal, že ochrany, které u vchodu vytvořil sám Brumbál, byly zrušeny. Muselo to být pěkně silné kouzlo... Předpokládal, že to byli Smrtijedi a že stále ještě mají v držení Leu a Clema... A že jim Clarissa utekla. Byla to ona, kdo použila kouzlo Bombardo a tím zničila ty záchodky..."
"Počkej, počkej, pomaleji. Takže ty tvrdíš, že Tajemná komnata nejspíš byla otevřena, že Leu a Clema vězní Smrtijedi a že se pokouší-"
"Jsou to jenom předpoklady. Nevíme, jaký byl cíl Smrtijedů, protože do hradu se žádný nedostal a-" Jack při těch slovech ztuhl.
"A co když dostal a my o tom nevíme? Třeba mají neviditelné pláště nebo-"
"Ředitel si je jistý že jsme tady v bezpečí"
"Nevěřím tomu", řekl prostě a rychle jí pomohl vstát.
____________
Co klobouk nakonec řekl už vám nepovím, můžete hádat, třeba je to pro některé z vás zjevné ale jak už jsme viděli u Snapea.. Překvapení jsou všude, ne?
Doufám že se líbila...
Ještě dodatek: Jak už jste si jistě všimli čas běží na obouch místech zcela jinak, zatímvo ti v minulosti mají neděli 20. ledna, Jack s Melissou a Clarissou jsou teprve v pondělí 14-ém... Tak aby se to tolik nepletlo no... Doufám že prostě chápete...
Effren

32. kapitola - Ve znamení orla II

16. května 2007 v 20:40 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Mezitím, v jiném čase, daleko, celá desetiletí dál...
___________
Náraz na zem Snapea zastihl připraveného, s hůlkou v ruce. Doplachtil na zem a rozhlížel se marně v temnotě kolem. Nevěděl přesně, kde je. Všude bylo hrobové ticho, přerušováno pouze kapkami deště, tiše bubnujících do střechy. Pomalu se snažil zorientovat v prostoru. Před očima uviděl matné obrysy starého nábytku, napravo od něj nějaké dveře. Opatrně našlapujíc se k nim vydal. Převrhl nějaký starý kyblík, který s rachotem spadl na zem. Mračno prachu, které se poté zvedlo, mu zastřelo výhled. Doklopýtal, téměř udušený prachem, ke dveřím a prudce je otevřel. Stál ve velké místnosti, přeplněné všelijakým rozbitým nábytkem. Prošel jí a se zachvěním zjistil, že jsou tam stopy po drápech, jako by nějaké zvíře v zuřívém, slepém vzteku vybíjelo svou zlost... Najednou mu došlo, kde je. Chroptící chýše, uvědomil si. Znal od svého otce příběh vlkodlaka Lupina dobře, takže mu rázem i došlo, od koho jsou tu ty stopy. Remus Lupin, miláček světlé strany. Utlačovaný bojovník za práva vlkodlaků... Pomyslel si s znechucením. Nebýt Lupina, vlkodlaci by i nadále neměli přístup do kouzelnického společenství. Zákon o ochraně vlkodlaků dokonce zakazoval jejich vybíjení... Rychle našel padací dveře k tajné chodbě, vedoucí až k vrbě Mlátičce na školních pozemcích. Musel zjistit, co se stalo. Zatáhnul za poklop, ale nedokázal ho zvednout. Co se to děje? Vždyť ještě minule to šlo lehce... Najednou se zděšeně zarazil.
"Speculum sea", zašeptal. Před ním se v prostoru objevilo zrcadlo...
___________
V zrcadle se na něj díval asi patnáctiletý, černovlasý chlapec s temnýma, chladnýma očima. Místo vysokého muže okolo třicítky malý kluk. A slova v hlavě... Máte možnost změnit minulost. Jednou, jedinkrát. Vydáte se na cestu poznání... A na jejím konci najdete sami sebe. Znám vaše tužby lépe než vy sami. Smím vám ukázat cestu, ale jen vy spatříte cíl. Máte možnost vrátit ztracené... Pax tempus desperatum... Minulost. Byl v minulosti. Ale kde? Co byla jeho největší tužba? Ve vašich srdcích je uvězněno přání, skrytá tužba. Hluboko, tak, že snad ani nevíte, že je... Co se mu v ten prokletý moment honilo hlavou? Co vlastně chce? Sarim Snape zničeně dosedl na rozdrásaný, zaprášený gauč a složil hlavu do dlaní.
___________
Vyplížil se zpod obrovského, znehybněného stromu a mířil k pozemkům hradu. Musel se dozvědět, který rok byl... Málem vrazil do nějaké tmavovlasé dívky.
"To nemůžeš dávat pozor?", utrhl se na ni. Ve chvíli, kdy se na ni přesněji podíval, téměř zkameněl. Díval se do hlubokých očí Lei Ignise... Co ta tady dělá? Už se chystal vykřiknout kouzlo, když si uvědomil že dívka je výrazně starší než Lea Ignise. Mohlo jí být kolem patnácti, šestnácti... Když si ji lépe prohlédl tak zjistil, že to rozhodně nemůže být jeho studentka, dívka, kterou z celého srdce nenáviděl. Nepůsobila tak mocně a tajemně jak ona a neměla ty stejné vážné oči...
"Co tak vejráš?", otočila se na něj dívka. "A vůbec, neznám tě. Ty nejsi zdejší, viď! Pojď, dovedu tě k řediteli..."
___________
Takže tady u téhle kapči jsem překonala sama sebe. Nějak jsem se rozepsala... Bohužel se mi to nevešlo všechno do jednoho, takže omluvte... No teda doufám že je to dostatečně srozumitelné a že jste se u čtení nenudili...
Effren

32. kapitola - Ve znamení orla I

16. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Lea dopadla prudce na zem. Svět se s ní točil, při nárazu ošklivě spadla na poraněnou ruku. Teprve teď si uvědomila bodavou bolest v levém rameni. Zasténala, nebyla schopna otevřít oči. Bylo jí zle, tak zle, že se na okamžiky propadala do temnoty a zase přicházela k vědomí, tak, že ani nevnímala vzrušené hlasy, pohyby kolem sebe a něčí křik. Vnímala jen útržky slov, ale všechno bylo tak daleko... Tak vzdálené... Náhlý nápor bolesti v rameni ji donutil vykřiknout. Někdo se jí na něco ptal, potom ležela najednou na něčem měkkém... Vnímala hlasy jako šum, odeznívající jako mořský příboj a zase sílíci do ručivého bzučení... Cítila, jak se někdo snaží ošetřit její rameno, ale ona nepřipustila aby se jí někdo dotýkal. Surová vlna magie, která z ní vytryskla, roztříštěla všechna okna. Zkroutila se v agónii bolesti, zarývala nehty do měkkého podkladu pod sebou, zmítala se v nepředstavitelných křečích. Někdo něco vzrušeně křičel, cítila, jak jí někdo drží za ruku, ale nechtěla to, náhle měla neuvěřitelný strach... Nová a nová síla se vlévala do jejího těla a znovu vybuchla, ničící všechno v bezprostřední blízkosti. Nedokázala ovládnout svou magii... Něčí bolestivý výkřik, poté nadávky, nějaké dveře práskly... Vzrušený šepot, který se ale pomalu vzdaloval... Černé kruhy, tančící před jejíma očima a znovu ohromná bolest... Konečně se už definitivně propadla do hlubin bezvědomí.
__________
Prudký dopad na zem Clemovi málem vyrazil dech. Několik vteřin jenom ležel a snažil se popadnout dech, než vedle sebe uslyšel zasténání. Rychle otevřel oči, s hůlkou v pohotovosti. Rozhlédl se kolem sebe. Byl na okraji Zapovězeného lesa, to poznal bezpečně. Stromy, tyčící se nad ním, svědčily o děsivé přítomnosti zla. Jejich větve, zohnuté až k zemi, ukazovaly na tíhu minulosti. Nechápal, jak se sem dostal. Náhle si uvědomil, že tu není sám a prudce se otočil. Za ním ležela na zemi Lea, dívka s havraními vlasy a jiskřivýma, zelenýma očima. Držela se za levou paži a přidušeně sténala. Najednou se napnula v agónii bolesti jako struna a vykřikla. Clemens se vyděšeně rozhlédl; potřeboval pomoc. Vstal, ale svět se s ním zatočil a on klesl zpět na zem. Před očima mu tančily hvězdy, žaludek měl jako na vodě. Zvedl se do sedu a pomalu se znovu snažil postavit. Měl pocit, že se každou chvíli sesype, ale věděl že pokud nepřivede pomoc... Náhle spatřil skupinu studentů, kteří se jejich směrem rychle blížili. Z posedních sil vyslal ze své hůlky rudé jiskry vysoko do vzduchu, než se propadl do tmy.
___________
"Co myslíš že se jim stalo?", ptala se dívka s rozježenými vlasy černovlasého chlapce s smaragdově zelenýma očima.
"Nevím, Hermi, ale měli bychom se ještě naučit to kouzlo na obranu, Kretare"
"Stejně nechápu, jak se dostali na školní pozemky. Přemístit se nemohli, na to jsou zaprvé moc mladí a zadruhé-"
"...se na pozemky přemisťovat nedá, já vím", skočil jí do řeči unaveně chlapec. Působil velice strhaně, jeho oči vyzařovaly hluboký smutek. "Podívej, nezajímají mě dva třeťáci-"
"Jak víš že to jsou třeťáci? Do školy nechodí!"
"Hermi, není jim víc než třináct. Pojď už, stejně se teď neproberou"
"Harry, já-"
"To žes je našla neznamená, že u nich musíš prosedět noc. Máme ještě co dělat!"
"Tak jo", zašeptala dívka a zvedla se z židle u okna. "Všiml sis, že je ti ta holka podobná? Má úplně stejný vlasy a-"
"Hermi", zavrčel chlapec podrážděně. Dívka se na něj smutně podívala. "Promiň", řekl jemně a objal ji. "Jsem děsnej, já vím... Od té doby co Ron-"
"Pojď už", přerušila ho dívka a doslova ho odtáhla z ošetřovny. Ruce se jí trochu klepaly, ale svou nervozitu nijak nedala najevo. Ona, Hermiona Grangerová, se nenechá jen tak rozhodit. Nedá to na sobě znát. Mají před sebou s Harrym velký úkol - a do jeho splnění jim zbývá už jen malý krok, poslední viteál. Poslední krok k definitivní porážce Voldemorta...
__________
Clemens se probudil uprostřed zářivé bílé. Ležel na posteli u okna, směřujícího ven. Sluneční paprsky časného rána ho lechtaly na obličeji. Chvíli jen tak ležel a užíval si pohody, než si začel uvědomovat co se stalo. Mezisvět... Cesta... Pád... Minulost. MINULOST?! Panebože! Prudce se posadil, rozhlížeje se kolem sebe. Byli v minulosti, kdekoliv v minulosti. Tam, kde si to Lea přála. Lea. Co se stalo? Kde je? Chystal se vstát, když se najednou ošetřovnou rozlehl hlas:
"Konečně, už jsme si mysleli, že se neprobudíte... Tak co, jak je vám? Bolí vás něco?" Trochu objemnější žena v bílém téměř přiběhla k jeho posteli a začela mávat hůlkou, aby si zkontrolovala jeho stav.
"Hmm... Vypadá to, že už jste v pořádku, ano, máte jen zvýšenou teplotu... Lehněte si, dojdu vám pro lektvar..."
"Co se stalo Lei? Je tady? Bude v pořádku? Co-"
"Uklidněte se! Jestli myslíte tu dívku, ano, taky jsme ji našli, byla ošklivě zřízená, jednou se zatím probrala a předpokládám, že to bude bez trvalých následků... Musím informovat ředitelku že už jste se probudil, jistě bude mít pár otázek...", mrmlala si pro sebe. Pomfreyová mladší, uvědomil si Clem náhle užasle. Vypadá tak na třicet, čtyřicet... Lehl si zpět do měkkého polštáře a snažil si v hlavě srovnat to, co se dozvěděl.
___________
Byla na místě, kde vládl věčný klid. Bílá prázdnota kolem, naplněna uklidňujícími tóny dávno zapomenuté ukolébavky... Vznášela se, plula na oblacích, snila a sledovala tajemné víry barev, míjející její mysl. Byla soustředěna pouze na tu krásu kolem, nebyly žádné problémy, zlo, úkoly nebo bolest a strach. Absolutní vyrovnanost, soulad a harmonie. Prolínala svou myslí krásu kolem, lenivě a s rozmyslem, klidně, nikam nespěchala. Zaposlouchala se do pomalé melodie, napřemýšlela, byla zcela zproštěna starostí. Mohlo by to trvat věčně...
Ale netrvalo. Nejdřív to byl jen obrys, teprve poté se začely postavy vyjasňovat. Postavy Lei důvěrně známé... Soud světla.
"Lvice..." Melodický hlas k ní dolehl pomalu, jak tóny líbezné melodie. "Splnila si z části to, co jsi měla, ale zaplatila jsi za to vysokou cenou... Zranění Kirrigury zanechává trvalé následky... Ztratíš svou magickou moc lidí, tu, jež jsi jako dar získala obětí života ztraceného..." Chvíli trvalo, než si uvědomila ona slova. Melodie klidu a míru zeslábla, jen potichu a vzdáleně byly slyšet její akordy. Vzhlédla, netušíc, co přijde.
"Nezasloužíš si ale platit tak vysokou cenu za to, cos udělala. Máš silnou vůli, Lvice, a tvá síla přesahuje lidskou představivost... Až se probudíš, budeš uzdravena. Nikdo ale nemůže potlačit účinky rány zcela a úplně... Vracíme ti tvou vlastní magii, která ti byla odebrána. Smíchá se s tou, kterou teď nosíš v těle a vytvoří spojení, kterého zaslouží jen pevná vůle... Ztratíš ale schopnost zneviditelnit se, a také ztratíš privilegia síly příznivého oráklu" Nevěděla, co to znamená, ale byla příliš vděčná na to, aby se tím zabývala. Dostane zpět svou magii - a ještě k tomu jí zůstane ta nová síla, kterou teprve nedávno objevila. Téměř nevnímala, že se jí vše rozmazává před očima a že ztrácí poslední tón melodie v nenávratné dáli... Melodie neznámé písně jí ovšem stále zněla v uších. Nezapomene - nezapomene na melodii míru a pokoje, lásky a teplé náruče objetí...
___________
Clemens tupě zíral do stropu a čekal. Před hodinou vypil svůj lektvar a už se cítil skvěle, pokud tedy nepočítal chvilkovou slabost. Ředitelka sice byla informovaná o tom, že už se probral, ale stále ještě nepřišla. Clem se zadíval na zatažené závěsy druhé postele a přál si, aby se dívka schovaná za nimi konečně probrala. Pokud správně pochopil to co mu říkala ošetřovatelka, on byl v bezvědomí tři dny - dnes tady byla středa 16. ledna. Našli je nějací studenti sedmého ročníku na cestě na hodinu bylinkářství v neděli k večeru - a Lea se zatím probrala jen jednou, někdy v pondělí večer bolestí. Nikoho k sobě nepustila, prý reagovala na sebemenší pohyb a dvakrát vyrazila okna a zničila vše v bezprostřední blízkosti. Clem tušil, že bolest bude způsobena tou ranou, kterou Lea utržila v podzemí od netvora, ale raději mlčel. Ošetřovatelka ze začátku byla bezradná, ale rána se prý začela v úterý večer sama jakoby zázrakem zacelovat. Doufal, že Lea bude v pořádku... Už se propadal do polospánku, když z postele vedle sebe uslyšel zasténání...
___________
Profesorka McGonagallová si zamyšleně prohlížela pergamen na stole. Jediné slovo, které na něm bylo naškrábané ve spěchu chlapeckou rukou, svítilo krvavou červení. Bylo napsané krví, krví někoho, kdo věděl že zemře - někoho, kdo jim chtěl dát stopu. Bylo toho na ni moc - neustálé, stále nebezpečnější útoky, zprávy o smrti blízkých jejich studentů, ubývající počet členů Řádu, Remusovo marné snažení o přijetí práva o chránění vlkodlaků, stížnosti vystrašených rodičů, drzé kousky Zmijozelských studentů - a teď i ti dva, které nalezli před třemi dny u Zapovězeného lesa. Chlapec se prý konečně probudil, ale ona neměla sílu na to, aby vstala a vedla další unavující rozhovor. Jistě to budou další mrtví, oběti Smrtijedů, a nejspíše bude rodina těch dvou dětí vyvražděna... Nechtěla vidět další bolest, další nevinné oběti zla. Složila hlavu do dlaní a snažila se vzchopit. Musí! Je nástupkyní Brumbála, nesmí ukázat slabost! Potřebují ji... Kdo? Opět zahlodal červíček pochybnosti. Zahnala ty myšlenky a rozhodně se zvedla. Rychlým mávnutím hůlky si upravila vlasy a pak už rázně otevřela dveře do ředitelny. Těsně před odchodem její pohled ještě padl na onen záhadný pergamen, který doručila před dobrou hodinou skoro polomrtvá sova.
Viteál
Co jí tím asi neznámý pisatel chtěl říct?
___________
Lea byla právě ve vzrušené konverzaci s Clemensem, když se otevřely dveře a do ošetřovny vstoupila vysoká, přísně vyhlížející žena. Šedivé vlasy, pevně stažené do drdolu, brýle a zamračený výraz radily nepouštět se s ní do hádky. Když žena spatřila, že už jsou oba dva vzhůru a že je jim evidentně dobře, usmála se a sedla si naproti nim, mezi jejich dvě postele.
"Jsem ráda, že už jste v pořádku. Myslím, že se ještě neznáme. Jsem ředitelka McGonagallová" Lea v první chvíli nevěděla co říct. Když se před dobrou hodinou probudila, sdělil jí Clemens všechno co věděl a taky jí potvrdil její domněnku - skutečně byli v minulosti, v Bradavicích. Dlouho se dohadovali o tom, co říct ředitelce, ale nemohli se na ničem dohodnout. Clemens byl skeptický a neustále opakoval, že směli změnit v minulosti jen jednu věc a to už v podstatě udělali tím, že se tady vůbec objevili, ale Lea stála tvrdě za svým tvrzením že takhle to v minulosti už bylo, že by cítila kdyby něco změnili. Přesto teď nevěděla, co má dělat. Už se chystala říct své jméno, aby tolik neprodloužila odmlku, když jí náhlé nutkání donutilo zvednout oči. Podívala se z okna a spatřila na modré obloze znamení orla. Bílý, přízračný obrys by mohl být mrakem, nebyl-li by zbytek oblohy jako vymetený. Najednou přesně věděla, co má dělat aby nezmněnila minulost už teď.
"Já jsem Lea Evansová a tohle je Clemens Evans, mé dvojče" Clem se na ni zadíval jak na blázna - tohle jim přece nemohlo projít. Lea si toho ale nevšímala a pokračovala:
"S rodiči jsme bydleli v Irsku už od minulé války. Rodiče se tam uchýlili, aby nám zajistili bezpečí před Vy-víte-kým a jeho příslušníky. Veškerá rodina z matčiny strany byla vyvražděna před patnácti lety, naši jediní žijící příbuzní byla rodina strýce, který ale utekl do Ameriky. Už dva roky od něj nemáme žádné zprávy. Když Vy-víte-kdo povstal, rodiče se zcela stáhli z veřejnosti a pracovali v utajení. Měli jsme domácí výuku, dokud..." Odmlčela se, skoro jako by se snažila vzchopit a nerozbrečet. Pomyslala si, jestli se náhodou nezbláznila a proč tady vypráví takovou báchorku, ale symbol orla ji ujistil v tom, že jedná správně.
"Před několika týdny se rodiče nevrátili z práce domů. Nestalo se to poprvé, tak jsme v klidu pokračovali normálním životem. Pak..." znovu se odmlčela. "Před pěti dny nás ale náhle a zcela nečekaně napadli Smrtijedi. Poslední, co si pamatuji byl výbuch. Nevím, co se dělo dál" Ředitelka se na ni přemýšlivě zadívala.
"Jak se jmenovali vaši rodiče?" Náhle si uvědomila, že už zcela automaticky použila minulý čas. Ty děti jistě ještě doufají, že jejich rodiče žijí... Než se ale stačila opravit, promluvil chlapec.
"Jean a Robert Evansovi, matka se za svobodna jmenovala Petersonová" Lea se obrátila na Clema a našla v jeho očích pochopení. I on viděl znamení orla.
"Pracovali pro ministerstvo, otec byl bystrozer a matka léčitelka, ale byli nuceni utéct. Nevíme přesně, jakou práci dělali v Irsku. Nikdy o tom nemluvili", doplnila Lea.
"Znala jsem vaše rodiče. Skutečně před lety zmizeli... Všichni je pokládají za mrtvé. Teď ale k vám... Kolik je vám let?"
"Čtrnáct", řekli oba naráz.
"Nastoupíte tady do čtvrtého ročníku. Zařadíme vás v pondělí do jedné ze čtyř kolejí, do té doby zůstanete na ošetřovně. Budete si muset zajít koupit učebnice a pomůcky, požádám jednoho ze starších žáků o doprovod"
"Děkujeme", řekl za ně oba Clemens. Když ředitelka odešla, obrátil se Clem na Leu:
"Je to tím že jsme v minulosti měli tak mizernou fantazii nebo pouze tím že ředitelka je tak neuvěřitelně lehkomyslná, že uvěřila tomu našemu děsnému výmyslu a-"
"Cleme!"
"No promiň, přece-"
"Co kdyby někdo odposlouchával?"
"Prosimtě-"
"Žádné výmluvy! A ještě k tomu: použila jsem tu výmluvu protože se to tak skutečně stalo... Jaks slyšel, McGonagallová znala nějakou Jean a jistého Roberta Evans, takže-"
"Jo, jo! Máš pravdu! Ušetři mě! Kdo by řek že seš tak ukecaná..."
"Clemensi!"
"No jo, taky nikdy nemůžu-" Než stačil dokončit větu, přistál mu na hlavě polštář. Během chvilky se rozpoutala polštářová válka...
___________

1. kapitola

16. května 2007 v 17:00 | Effren |  Dualis (povídka ze světa Harryho Pottera)
Vítr mu cuchal černé, rozježené vlasy. Jiskřivě zelené oči, schované za tlustými skly brýlí, byly naprosto nečitelné. Prázdné, bez emocí. Tak, jak on sám. Seděl na kraji útesu a vzpomínal...
"Protego" Černovlasý, rozcuchaný chlapec s jizvou na čele unaveně odrazil kletbu. "Hermiono, to už pro dnešek stačí..."
"Ale notak, Harry, musíme si ještě nacvičit kletbu Tabernus a ten ochraný štít..."
"Lidi, myslím, že už bude večeře", přerušil je vytáhlý, rudovlasý chlapec.
"Myslíš ty vůbec na něco jiného než na jídlo?", ptala se ho s hraným zoufalstvím dívka a protočila oči v sloup.
"Stejně to bude tak nanejvíš nějaký ten zbytek od oběda", chmurně prorokoval černovlasý chlapec a unaveně vstal. "Teta se ještě nesmířila s vaší přítomností..."
"Prosimtě, ona se vůbec kdy smířila s tvojí existencí? Nebýt toho povolení by nás ani nepustila na práh svého domu" Hermiona se ušklíbla a s povzdechem se vydala za kluky do jídelny. Cestou se vzrušeně dohadovala s Ronem o účincích kletby Tabernus... Harry je s mírným úsměvem pobaveně sledoval. Byl hrozně rád, že tu jsou s ním - bez nich by ty tři týdny prázdnin nejspíš nepřežil. Jediná světlá stránka bylo povolení vydané ministerstvem - i nezletilí kouzelníci směli mimo prostor školy kouzlit. Teta je přivítala nevrlým zamručením, mezitím co strýc ani nezvedl hlavu od novin. Dudleyho reakce byla pokaždé stejná - vyletěl z kuchyně a vrátil se teprve, až odešli. Nejspíš stále ještě nezapomněl na svou zkušenost s magií v jedenácti letech... Zakousl se do připálené topinky a chvíli převaloval sousto v puse, než ho spolkl. Chutnalo to po ničem - pokud nepočítal výraznou chuť uhlí. Opřel se do židle a přemýšlel o úkolu, který je čeká...
__________
Byl konec srpna, a s ním se blížil i konec letních prázdnin. Černovlasý chlapec s jizvou na čele se pohodlněji opřel o kmen rozložitého dubu a pohladil po vlasech rudovlásku, sedící těsně vedle něj. S úsměvem sledoval dvojici, sedící jen o kousek dál... Konečně se Ron s Hermionou dali dohromady. Moc jim to přál, ale věděl, že on takové štěstí mít nebude. Byli u Doupěte, a on poprvé po té neskutečně dlouhé době viděl Ginny. Téměř ji nepoznal; byla tak krásná... Užíval si každé vteřiny, strávené s ní. Usmála se a skulila ho do trávy, s poťouchlým úsměvem ho začala lechtat.
"Né, Ginny... Pomóc!", chechtal se a snažil se vymanit z jejího sevření. Ani nevěděl jak a byla najednou tak blízko... Její rudé vlasy ho šimraly na krku a rozeznal každou pihu na její tváři... Vpíjel se do jejích kaštanových očí...
__________
"Harry, skutečně si to nerozmyslíš?", ptala se ho utrápeně Hermiona. "Podívej, nikdy si nevšimne když na víkend zmizíme-"
"Hermi, víš dobře že už jsem se rozhodl"
"Harry, ale jestli... jestli chceš aby se ti to podařilo, musíš znát víc kouzel! Víme toho zatím hrozně málo a-"
"Ne, Hermiono! Je to jenom ztráta času! Do Bradavic se nevracím!"
"Zlomíš Ginny srdce!", vložil se do rozhovoru Ron. Harry se náhle odmlčel, jako by dostal ránou pěstí do žaludku. "Podívej, takhle se s ní budeš aspoň vídat! A ještě k tomu - zbláznila by se starostí o nás!"
"A teď, co je Brumbál mrtvý, budou Bradavice určitě Voldemortův další cíl! Chceš tam Ginny nechat samotnou?"
"Popřemýšlím o tom" Popravdě už o tom nepřemýšlel. Byl rozhodnutý. Nesnesl pomyšlení na Ginny, ležící mrtvou na zemi a těla ostatních studentů v troskách hradu...
__________
"... A na závěr bychom ještě chtěli přivítat do našeho čtvrtého ročníku Emmu Goeblovou, která k nám přestupuje z Krásnohůlek a do sedmého ročníku Daniela Evanse, který přicestoval z Irska a měl domácí výuku, dokud jeho rodiče nebyli brutálně zavražděni..." Nikoho nijak zvláště nepřekvapilo sdělení, že Evansovi rodiče byli zavražděni - úmrtí v oslední době stouply až na deset obětí denně. Harry na chvilku vzhlédl aby si prohlédl nové žáky. Byl to vyšší, hnědovlasý kluk s neproniknutelnýma, černýma očima a drobnější, vystrašená dívka s blonďatými copy. Chlapec působil sebejistě, ale zároveň tajemně, jako by něco skrýval. Vypadal zkušenější než ostatní - a také nebezpečnější. Dívku zařadil klobouk téměř okamžitě do Mrzimoru, jehož řady mírně prořídly. Celkově teď škola měla mnohem méně žáků - buď byli mrtví nebo je rodiče nepustili do Bradavic. Nejcíce žáků ubylo Zmijozelu, ale ani Nebelvír na tom nebyl nijak lépe. Z jejich ročníku chyběla dvojčata Patilova, Seamus Finnigan, Crabbe i Goyle a Ernie McMilian. Ale k všeobecnému překvapení se ve škole objevil i Draco Malfoy - během léta byl zproštěn všech obvinění. Malfoy tvrdil, že ho ke všemu donutil otec a během oné noci byl pod Imperiusem, ale Harry tomu nijak zvlášť nevěřil. Jeho pozornost upoutalo nastalé ticho ve velké síni. Pátral po jeho důvodu a zjistil, že je to onen chlapec - měl na hlavě klobouk už dobrou minutu. Takhle dlouho klobouk zatím nepotřeboval... Netrpělivě zabubnoval prsty o desku stolu. Měl hlad - a také se chtěl s přáteli ještě vrátit k oné záležitosti, nad kterou diskutovali celé odpoledne - k viteálům. Konečně se klobouk rozhodl a zařadil Daniela Evanse do Nebelvíru. Levandule se s ním hned pustila do řeči, ale on byl odmítavý a jokoby ztracený v myšlenkách... Harry se odvrátil a vrhl se na skvělou večeři, pod kterou se prohýbaly stoly.
__________
"Na dnešní hodině Obrany proti černé magii budeme probírat dva účinné štíty: Kreubas a Jetera. První štít je odolný vůči kletbám, útočících na tělo a druhá dokáže zabránit vpádu do mysli pomocí zaklínadla Legilemens, ale to pouze na omezenou dobu, v některých případech pouze pár vteřin. Záleží na magickém potenciálu obou protivníků. Přečtěte si v učebnici stranu 12 a následně se rozdělte do dvojic a pomocí lehkých kouzel si štíty procvičte. Opakuji: nechci tady žádná zranění nebo souboje" Harry zamyšleně sledoval novou profesorku. Byla v podstatě stejná jako Quirell - učila je zaklínadla, která teoreticky byla silná a potřebná, ale v praxi téměř z padesáti procent selhávala. Otočil se na Rona, který seděl vedle něj, aby si mu postěžoval, ale zjistil, že ten má momentálně na práci něco jiného... Nejspíše ho plně zaujímal Hermionin výklad a nevnímal svět kolem... Zavrtěl nad tou dvojicí hlavou a začel si znuděně prohlížet zbytek třídy. Tento rok měli všichni spolu - Mrzimor, Zmijozel, Havraspár i Nebelvír. Malfoy se o něčem neskrývaně nahlas bavil s Pansy Parkinsovou, která na něm takřka visela očima, Hannah Abbottová měla nos zahrabaný v novém výtisku Týdeníku čarodějek a Levandule nemohla spustit oči z toho nového, Dana. Evans byl vůbec takový divný - skoro nemluvil, odpovídal když už tak jednoslabičně, neprojevoval zájem o to, aby se zapojil do kolektivu a nos měl neustále zabořený v knihách. Občas k večeru mizíval, a pak býval pryč kolem i několika hodin. Harryho udivovalo, jak rychle se vyznal v bludišti a labyrintu tajuplných zákoutí a chodeb Bradavické školy -sám na to potřeboval několik týdnů, ne-li měsíců. Zavrtěl nad tím ale hlavou a řekl si, že už je příliš podezíravý. Co ho zajímají orientační schopnosti nějakého Daniela? Rozhodl se opět věnovat učebnici a znuděně pročítal článek, aniž by cokoliv vnímal.
__________
"Pane Pottere, pane Weasley" Pokynula jim rukou a oni si sedli do hlubokých křesel naproti ředitelce. "Jde o volbu Vašeho budoucího zaměstnání. Teď, vzhledem k situaci, se Váš výběr trochu zúžil a snad jste i získali správný přehled o různých povoláních. Chtěla bych se vás tedy zeptat, co je vaším cílem po dokončení školy" Rudovlasý chlapec zamyšleně zíral do podlahy. Oba dva mysleli na to samé - pokud tento rok přežijeme, bude to zázrak. Nedali na sobě ale nic znát a černovlasý chlapec se po nepříjemné odmlce chopil slova:
"Mým cílem i nadále zůstává práce bystrozera" Profesorka McGanagallová kývla, jako by ani nic jiného nečekala. Poté obrátila svou pozornost zpět na druhého chlapce. Ten se nervózně zavrtěl na židli a studoval své boty.
"Zatím jsem se nerozhodl, paní profesorko"
"Pane Weasley, podle nynější volby budete zapsán na studijní odbor či oddělení a případně i získáte místo na nějaké ze zaměřených magických škol v okolí. Čím dříve se rozhodnete, tím lépe. Vám bych důrazně doporučovala zaměřit se na váš nejsilnější předmět - tedy Kouzelné formule a Obranu proti černé magii" vytáhlý, rudovlasý chlapec stále mlčel. Bál se dělat plány do budoucna - nechtěl litovat všech těch věcí, které nestihne. Po delší odmlce profesorka McGonagallová podotkla:
"Doporučuji vám své rozhodnutí do příštího týdne zvážit" Posunula si brýle výš na nos a podala mu pár barevných letáků z úhledně srovnané hromady vedle stolu. "Nabízí se vám mimo jiné i možnost Zaklínače, potom tady - to by se líbilo vašemu bratru, Billovi - práci u Zlatých dolů v Arizoně, projděte si to a dejte mi nejpozději do konce týdne vědět" Oba chlapci poděkovali a rychle se dali na ůstup z ředitelny.
"Hermiona už bude celá nervózní, pamatuješ jak jsme se minule zdrželi u Famfrpálu" Přidali do kroku a černovlasý chlapec s úsměškem doplnil:
"Venku je to přece hrozně nebezpečné, co kdyby se vám něco stalo", napodoboval svou nejlepší kamarádku.
"Už byste se měli naučit chovat se zodpovědněji", dokončili oba a spěchali do věže.
___________
Rudá záplava vlasů se při každém pohybu mírně zavlnila, každý pramínek tančil svůj vlastní tanec. Vrásky na čele jí slušely - roztomilý výraz zarputilého přemýšlení. Oříškové oči skloněné k učebnici klouzaly rychle po stránce v zoufalé touze zapamatovat si přečtené. Rudé rtíčky, mírně pootevřené při opakování látky, ho přímo vybízely. Jeden neposlušný pramínek jí vyklouzl z culíku a ona ho rychle zastrčila zpět za ucho. Každý její pohyb byl sám o sobě jedinečný, krásný, vybízející. Vrývala se mu do paměti, jako by ji viděl naposled. Náhle zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. Neucukl a opětoval její nepatrný úsměv, poté si ale uvědomil co dělá a vrátil se zpět ke svému úkolu do Dějin. Bylo to pro něj ubíjející, vidět jí každodenně a nedat najevo své city. Pomalu ale jistě ho to zabíjelo. Tolik se mu chtělo být s ní...
"Harry! HARRY! Posloucháš mě vůbec?!", vyburcovala ho Hermiona ze zasnění.
"Co-co? Ahh... Ano-" Hermiona postřehla jeho pohled a soucitně se na něj podívala.
"Neboj, až to všechno skončí, tak si to vynahradíš" Snad sama věděla, jak beznadějně zoufale a prázdně ta její slova zněla - tušili, že tenhle boj nikdo z nich nepřežije. Kamarádsky mu položila ruku kolem ramen a poplácala ho po zádech.
"Bavili jsme se o sedmém viteálu", snížila hlas. bavit se tady ve společence o něčem tolik důležitém jim nevadilo - vlastně to bylo mnohem lepší než v knihovně nebo kdekoliv jinde, kde by nebyl takový halas jako tady. Nikdo je nemohl slyšet, a i kdyby, nerozuměl by jim.
"Udělala jsem seznam viteálů, které už známe a pak jsem přidala další artifekty, které by se dali použít" Podala mu list pergamenu s pečlivě přepsaným seznamem.
CO VÍME:
  • Deník - zničen
  • Prsten - zničen
  • Medailon - v Mundugusově vlastnictví, v domě Blacků
  • Šálek Helgy z Mrzimoru - dům z Brumbálových vzpomínek
  • Nagini - u Voldemorta
  • Voldemort
  • ?
SEDMÝ VITEÁL:
  • Meč Godrica Nebelvíra - v ředitelně
  • Náhrdelník Roweny z Havraspáru
  • Hůlka Roweny z Havraspáru
  • Moudrý klobouk
  • První erb Bradavic - původně v ředitelně, nyní ?
  • Kniha zakladatelů - Legenda, podle pověstí se jedná o knihu kterou sepsala Bradavická čtyřka o dějinách školy
  • Něco z domu Potterů / trofej
"Moudrý klobouk? První erb Bradavic? Kniha zakladatelů? Něco... Něco mých RODIČŮ?!" Černovlasý chlapec skoro křičel. "Jak jste na to přišli? To je totální blbost! Polovina těch věcí ani neexistuje!"
"Harry, pšš", snažila se ho uklidnit Hermiona, když se po nich pár lidí začelo otáčet. "Musíme zvážit všechny možnosti, nesmíme něco vynechat jenom proto, že je to nepravděpodobné a-"
"Hermi... Promiň ale já tě považoval za člověka, kterýmu to myslí!" Dívka se zježenými vlasy se nadechovala a chystala se něco řict, ale on ji zarazil gestem ruky a pokračoval:
"Moudrý klobouk je tady v Bradavicích, všem na očích. První erb Bradavic je podle záznamů zničen a Kniha zakladatelů je mýtus! A... A něco mých rodičů... To je naprosto směšné! Nenáviděl náš rod, tak proč by použil něco, co by-"
"Harry, poslouchej mě! Kdyby si vybral Moudrý klobouk, bylo by to natolik mazané, že by to nikdy nepředpokládal a ještě k tomu by přesně věděl, co se v Bradavicích děje! Kousek jeho samotného by-"
"To můžeme rovnou vyloučit! Zaprvé by pak zasahoval do Zařazování a zadruhé by pak věděl, že Brumbál ví o jeho viteálech... A že se ho se mnou chystá najít... Věděl by všechno! A taky - kdy by to provedl? Moudrý klobouk je celý rok v ředitelně a-"
"Taky jsem o tom přemýšlela, ale rozhodla jsem se zvážit všechny možné aspekty a přijde mi, že kdyby to skutečně udělal, bylo by to neuvěřitelně vypočítavé! Moudrý klobouk je stejně starý jak samotné Bradavice, proto myslím, že je dostatečně silný aby se ubránil ovládnutí kouskem Voldemortovy duše! Takže do Zařazování by nezasahoval! Pouze by tam byl, uložrný, možná by ani nevnímal, co se děje! A ještě k tomu-"
"Voldemort by věděl, kde je Řád, všechno o jeho členech, prostě-"
"Nehádejte se, vy dva! Přikláním se spíš na Harryho strau, ale za pokus nic nedáme! A ještě k tomu už je čas na večeři" Vložil se Ron rázně do jejich výměny názorů a vstal. Když se na něj Hermiona pohoršeně podívala, nepatrně se ošil a vyzval Harryho:
"Pojď, dořešíme to později, jestli si teď nepospíšíme nic na nás nezbude" Hermiona si po zbytek cesty něco naštvaně mumlala a vrhala po Ronovi vražedné pohledy...
____________
Tak, to by byla první kapitolka nové povídky, něco ve stylu "ochutnávka"... No v poslední době mám pocit že se upíšu, takhle dlouhý kapitolky jsem mívala leda na začátku... No prostě prosím kritizujte nebo komentujte, pokud se vám na tom něco nezdá tak mi prosím dejte vědět... Jako autor musím znát váš, čtenářský názor na věc...
Effren

Hry

15. května 2007 v 14:56 | Effren |  Ostatní
Travian
Po krátkém zaváhání jsem se rozhodla začít taky hrát tuto skvělou on-line hru, Travian. Docela mě to baví a musím přiznat, že ani není tak komplikovaná jak jsem si původně myslela. Hraji v server 4 pod užitatelským jménem Lacrima a najdete mě na souřadnicích -15/-85. Kdyžtak klikněte na odkaz...
Musím si to pochválit, moc mě ta hra baví. I když spousta lidí tvrdí, že je hra jednotvárná, mě dostala. Jde o to, že jako náčelník vesnice musíš vystavět vlastní město, vojsko, najít si alianci a hlavně - bavit se.
Bitefight
Jsi upír? Nebo snad vlkodlak? Přidej se a hraj ve válce klanů! Záludně své oběti vlákej do pasti, získej peníze a zvítěz v bojích! Bitefight je senzační zábava, ve které se vnořuješ hluboko do světa dobrodružství... Tady odkaz:
Já sama hraji v serveru 3 jako vlkodlak pod uživatelským jménem eau... Přidejte se! Zábava zaručená!!!

31. kapitola - Cesta ztracených

14. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
První krok byl rozvážný, naplněný strachem i očekáváním. Cítila po svém boku Clemense, viděla jeho nedůvěřivý výraz a zároveň odhodlání... Byl to on, kdo jí sevřel ruku a pobídl k dalšímu kroku. Kamenné dlaždice pod jejími nohami jako by se začínaly drolit, každý krok jimi otřásl jako zásah obrovského kladiva. Pevná země pod nimi se nenávratně ztratila a hloubka, která se pod nimi rozprostírala, měla nedozírné dno. Cesta v oblacích... Pomalu, nejistě, jako by se bála, že tím zbortí celou cestu, položila svou nohu na další dlaždici. Kolem ní se začaly míhat obrazy - obrazy, které byly její a zároveň tak cizí, obrazy, které by měla znát... Zapotácela se, ale Clemensovo odhodlání ji vedlo dál. Každým krokem se obrazy zrychlovaly, tak, že je rozeznávala jen jak mizící šmouhy, tak, že ztrácela svět kolem sebe. Neviděla cestu, všechno se jí ztrácelo před očima. Přesto šla dál, s neurčitým cílem, opírající se o svou jistotu jako o záchranu. Zvládne to... Náhlý příval slabosti jí málem srazil na kolena. Bylo jí nevolno, svět kolem ní se točil bláznivou rychlostí a ona se jen s největšími obtížemi potácela dál. Zakopla, ale nespadla. Přestala vnímat, celé její bytí bylo soustředěno na cestu dál. Na další krok. Něčí ruka ji křečovitě sevřela rameno, ale ona to necítila. Slyšela směsici hlasů, zmatené, nesrozumitelné útržky slov. jako by se ocitla uprostřed bláznivého filmu, který je přehráván zpět... Na začátek. Uvědomovala si, že prochází vlastním životem... Až na počátek. Co se stane pak? Přestane existovat? Začátek všeho... Ztrácela pevnou půdu pod nohama, cítila, jak se pod jejími nohami bortí cesta. Nebylo slyšet dopad kamenných úlomků, které nenávratně spolkla hlubina. Náhle obrazy zrychlily. byla nucena zastavit se, protože viděla jen rozmazané čáry barev a vír vzpomínek...
__________
S napřaženou hůlkou rozrazila dveře do umývárny. Strnula, připravena každou chvíli zaútočit. Celou zem pokrývaly trosky a úlomky bílého kamene. Uprostřed místnosti byl kráter, ve kterém ležela bezvládná postava. Vypadalo to, že se ze všech sil drží okraje kráteru... Za ní se rozprostírala nekončící temnota. Melissa se stále napřaženou hůlkou postupovala do místnosti, hledající útočníka. Obezřetně se rozhlížela... Její pohled padl na postavu v kráteru a zkameněla. Nedbala na bezpečnost a rozběhla se k ní. Poznala svou kamarádku okamžitě. Krátké, světlé vlasy slepené špínou, potem a krví, velké, nyní zavřené oči... Ještě dýchala, ale velmi mělce. Jeden kus kamene jí spadl na ruku a uvěznil tak nehybnou dívku. Melissa nevěděla, co má dělat. Začínala propadat panice; její nejlepší kamarádka možná umírala. Ruce se jí třásly a v hlavě měla prázdno. Ani nevěděla jak se ocitla v ředitelně...
__________
"...Ta dívka je v šoku, dejte jí něco na uklidnění. Do zítřka by měla být v pořádku"
"Co se stalo? Kdo je ta druhá?"
"Clarissa Sollers. Je pohřešovaná už dva dny... Nevíme, co se stalo. Když ji našli, byla stěží na živu..."
"Kde jsou ti další dva?"
"Snad nám něco poví až se probudí. Nedokážu si vysvětlit, co se stalo a jak byly zrušeny ochrany k Tajemné komnatě, pamatuji si, že je tehdy vytvořil sám Brumbál"
"Měla ohromné štěstí že ji tak rychle našli, ještě hodinu a-" Hlas přešel v důrazný šepot. Útržky rozhovoru jí nedávaly smysl. Nevnímala okolí; nepamatovala si co se stalo a kde je.
"Tady, vypijte to. Pomůže vám to" Slyšela jako ve snách. Bez odmlouvání vzala pohár a vše vypila. "Jděte si lehnout, snad vám to pomůže..." Poslední, co vnímala než se ponořila do tajemné říše snů byl příjemný pocit bezpečí.
__________
Hlas. Jasnější než všechny ostatní, silný a pevný. Pax tempus desperatum... Ukážu vám cestu, ale jen vy spatříte cíl... Pax tempus desperatum... Máte možnost zmněnit minulost, vrátit ztracené... Jděte a najdete sami sebe... Cesta, jejiž konec je v nedohlednu... Pax tempus desperatum... PAX TEMPUS DESPERATUM...Nevzdávej se, protože naděje umírá poslední... Nezastavuj se, protože by tě to mohlo stát víc než jen život... Minulost... Vrátit ztracené... Cesta... Cíl... Pax tempus desperatum... Hlas jí dodával jistotu a sílu pokračovat. Slepě vykročila, před očima víry barev a vzpomínek, rozmazané šmouhy minulosti... Vratkým krokem postupovala dál... Kousek po kousku... Zvládneš to... Nevzdávej se... Pax tempus desperatum...
Našla ztracenou sílu a udělala poslední krok. Hlava jí duněla, točila se na bláznivém kolotoči, neodbytné ruce temnoty se po ní vstahovaly... Rychlý tanec, přecházející v bláznivé potěšení... Něčí ruka na jejím rameni... Prudká bolest... Náhle začela padat. Ohromnou rychlostí se řítila vstříc konci... Nebo začátku?
__________
Nevnímal nic kromě dívky, jejíž ruku drtil v dlani. Neviděl nic, jen bílé, oslepující světlo. Vedla ho skrz temnotu i světlo, skrz radost i smutek... Bylo mu zle, hrozně zle, ale věděl že to nemůžou otočit, že musí dojít na konec. Nechal se vést a vedl. Dával jí veškerou svou jistotu. Zastavila se, ale on jí to nedovolil. Musela pokračovat! Nesměla to vzdát... Vnímal její strach a bolest jako svou. Najednou věděl, že jsou u konce... A pak se propadl do nekončících hlubin...
___________
Jeho cesta neměla ani začátku ani konce. Byla spletitá a temná, ale v jejích zákoutích zářilo jasné světlo. Jeho jistotou byla temnota a jeho sílou bylo světlo. Jeho cílem byl život, ale jeho cestou byla smrt. Výjevy, které se mu závratně rychle míhaly před očima znal, ale přesto mu byly cizí. Přesto pokračoval, protože neměl proč se vracet... Zlomek vteřin, okamžiky, snad i hodiny a dny míjely ve svém jednotvárném rytmu a on neměl nic než svou naději a víru v život. Udělat poslední krok... Náhle dostal strach. Tohle ne... Nechtěl to. Bál se toho, co najde. Chvilka zaváhání... Byly to vteřiny. A on náhle ze strachu že si to rozmyslí vykročil. Už se nebál. Jeho bytím byla odhodlanost a naděje. Propadal se do hlubin...
__________
Je to zase kratší, ale myslím že tento děj si zaslouží kapitolku sám pro sebe. Není víc, co by se k tomu dalo říct...
Doufám, že jste si to užili. Já si to totiž skutečně užila - při psaní. Takže na vás mám jen jednu prosbičku - prosím komentujte a kdyžtak kritizujte...
Effren

30. kapitola - "Pax tempus desperatum"

13. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Chcete získat něco, co po staletí bylo střeženo chtivých lidských rukou. Chcete moc, jejíž síla přesahuje představivosti národů země. Chcete něco, nač nejste připraveni a nikdy nebudete, chcete, co nemáte právo mít. Jste lidé. Vaše úmysly se nyní liší, ale nejste dostatečně silní na to, aby jste vzdorovali opojení destrukce a síly ve svých rukou. Myslíte si, že jste moudří, ale nerozumíte podstatám světa. Vaše světlo zkomírá ale vy si toho nejste vědomi. Na vašich bedrech leží osudy tisíců, ale vy se prohýbáte nad jejich tíhou a nedokážete jít rovně. Nevidíte cestu, ale cíl. Nevidíte zkázu, ale vítězství. Myslíte si, že jste dostatečně silní na to, aby jste ovládali, ale ve skutečnosti jste stvořeni pro to, aby jste byli ovládáni. Nejste si vědomi rozsahu vašeho chtění, protože si nedokážete představit důsledky. Nerespektujete nejstarší pravidla lidstva, protože jste příliš slabí a nechcete si to přiznat, ale vaše podstata je vaší součástí. Vaše cesta je nekončící bludiště, jehož cesty jsou záludnější než síla tyranů. Za každým rohem číhá zvrat, s nímž jste nepočítali, ale vy ignorujete konec a vidíte začátek. Chtít víc než se dá dát. Ale přes tohle všechno vy jste Vyvolení. Jste povolaní věštbou nejmocnějšího ze starodávných bohů. Váš osud je spletitější než dějiny lidstva, ale přesto jej jednou najdete vyložený v rovné cestě. Nyní ale stojíte na jejím samotném začátku. Vyrovnané síly, tak jak prorokoval mistr. Váš příchod byl neočekávaný a vaše osoba neznámá. Tvrdíte stát proti sobě, ale ve skutečnosti stojíte bok po boku proti společnému nepříteli. Vaše cesty se proplétají, až splynou v sebe. Jste jedno a budete jedno. Cesta poznání je dlouhá, ale Čas získá moc nad předsudky. Nejste připraveni podstoupit vaše nejhlubší tužby a očekávání, ale Čas je nemilosrdný a nelze vrátit. Přesto nyní získáte dar, johož dosah si nelze představit. Ve vašich srdcích je uvězněno přání, skrytá tužba. Hluboko, tak, že snad ani nevíte, že je. Ona je ale silnější než vy a získává nad vámi a vašemi činy moc. A nyní máte možnost ukojit její touhu. Máte možnost změnit minulost. Jednou, jedinkrát. Vydáte se na cestu poznání... A na jejím konci najdete sami sebe. Znám vaše tužby lépe než vy sami. Smím vám ukázat cestu, ale jen vy spatříte cíl. Máte možnost vrátit ztracené... Pax tempus desperatum"
___________
Ačkoliv jí ona slova zatím nedávala smysl, vryla se jí do paměti, slovo od slova, větu po větě. Jejich význam jí zatím byl skrytý, ale přesto pochopila, oč jde. Salazar Zmijozel nezískal pouze střepiny Komety. On ji vlastnil celou a skryl ji tady, v Mezisvětě. Na dosah ruky... A oni ji musí získat.
"...Smím vám ukázat cestu, ale jen vy spatříte cíl. Máte možnost vrátit ztracené..." Poslední slova na ni dolehla jako děsivá pravda. Možnost vrátit ztracené... Má možnost změnit minulost. Jedinou věc, po které touží celý život. Změní vše, navždy. Roztřásla se. Tohle je sen. Nemůže to být skutečnost - tohle přece ne. Minulost se nemění. Nesmí se měnit! Nikdy... Pax tempus desperatum... Její mysl ale již byla zcela ovládnuta vidinou, iluzí přání. Teď. Tento okamžik. Změní vše. Nedopustí...
____________
Clemens slova vnímal jako nože, zarývající se stále hlouběji a hlouběji do jeho duše. Jako pavučina zoufalství, překrývající celé jeho bytí, ovládající jeho vůli. Jejich význam mu zůstal skrytý. Nevnímal, bojoval se svým vlastním já. Nevěděl, proti čemu stojí. Nechápal, co se skrývá za slovy, svou podstatou starými tisíce let. Nevnímal, jak se muž v černém hávu, stojící před ním otočil a pomalu, s rozvahou, vydal pro něj neviditelnou cestou. Nevnímal dívku po svém boku. Nevnímal čas. Nevěděl, jak dlouho tam jen bez pohybu stál, než opět uslyšel ten melodický, tajuplný, téměř nadpozemský hlas:
"Vaše rozhodnutí leží na té, jež nese břímě. Její přání bude činem pro toho, jež dobrovolně podstoupil rizika zvolemé cesty" Probral se ze svého zasnění. Náhle byl klidný, tak, jak nikdy předtím. Měl jasno - viděl cíl a dlouhou cestu. Věděl, co bude muset podstoupit, a rozhodl se, že bude jednat tak, jak to bude nejlepší. Otořil se na dívku s havraními vlasy vedle sebe. Neviditelný vánek s nimi mírně pohupoval, tak, že působily dojem rozvlněné hladiny temných hlubin oceánů... Stála nehybně, bez pohybu. Jako by umělec vytvořil profesionální dílo dokonalosti. Socha, obraz, který se mu vryl do paměti. Nezapomene.
____________
"Vaše rozhodnutí leží na té, jež nese břímě. Její přání bude činem pro toho, jež dobrovolně podstoupil rizika zvolemé cesty" Slyšela ten hlas jakoby z dálky. Trvalo dlouhou chvíli, než pochopila. Pomalu zvedla hlavu, rozvážně, nevěřícně. Zírala přímo do poměnkově modrých očí, které prosvětlovaly celý prostor. Oči bez těla. Ten, jež vidí všechno...
"Tvé rozhodnutí mě překvapilo. Jsi světlo, ne tma. Ale povinnost, kterou jsi nepřijala jako svou, tě tíží. Jdi a rozhodni o osudu světa. Jdi, protože ty jsi světlo a naděje" Hlas, který se jí rozezněl v hlavě, byl nezapomenutelný. Tajuplný, mystický. Najednou dokázala zase svobodně myslet. Má cíl. Musí najít cestu.
"Neptej se otázky, na něž znáš odpověď. Víš, kdo jsem; jsem osud. Jdi... Pax tempus desperatum..." Hlas utichl. Pomalu, téměř nepostřehnutelně vymizela poslední ozvěna jeho slov. Dívka, kterou si vyvolil samotný osud, dívka, která nesla nedobrovolně břímě osudu pomalu vykročila. Viděla cestu, její samotný začátek. A na jejím konci byl kulatý otvor, brána, která byla nadějí a začátkem... A snad i koncem.
( Pozn. autora: Obrázek nahoře)
___________
Trvalo dlouho, než si začala uvědomovat sama sebe. Její tělo bolelo, a ona byla naprosto vysílená. Trvalo snad ještě déle, než si uvědomila, kde je. Podařilo se jí vytáhnout se o kousek výše a zrušila fixační kouzlo. Nevnímala a nemyslila, pouze lezla nahoru. Chytit, přitáhnout, najít nový úchyt... Hlavně nepolevit. Nevnímala čas, nebyl důležitý. Neviděla nic kromě temnoty všude kolem sebe. Ruka, která svírala hůlku, pomalu ochabovala. Z rozedřených prstů jí tekla krev a tržná rána na ruce, o které ani nevěděla, jak k ní přišla, ji hrozně bolela. Sevření prstů, držící se malého úchytu v jinak dokonale hladkém povrchu skluzavky povolovalo. Přitáhnout... najednou se hlavou o cosi udeřila. Byl to hladký strop, bez kliky, mezer nebo skrytého mechanismu. Tohle byl konec. Naposled zvedla ruku s hůlkou a vyslovila zaklínadlo, aniž by přemýšlela nad čímkoliv jiným. Síla kouzla jí ovšem vzala i poslední špetku vědomí.
___________
Bylo sobotní odpoledne, den jako vymalovaný. Nebe nad hradem, zbaveno veškeré temnoty, která se ale zato okolo pozemků hromadila do děsivých formací, bylo zářivě modré a sluneční paprsky dopadaly na klidnou hladinu jezera. Nic nesvědčilo o událostech, které se tu udály ve čtvrteční večer. Studenti byli venku a dováděli ve sněhu, užívali si volných okamžiků pozdního odpoledne. Melissa zničeně seděla skloněná nad knihou a snažila se vypracovat úkol do Přeměňování, ale nedokázala se soustředit. Byly to už dva dny, co zmizeli Clem, Clarissa a Lea. Nikdo nevěděl co se s nimi stalo, dokonce existovaly spekulace o tom, že je zajali Smrtijedi. Profesoři se k tomu nevyjádřovali, snad právě proto, že profesor lektvarů, Sarim Snape, který se je vydal hledat, také beze stopy zmizel. Nikdo nic nevěděl. Jen Jack stále stál na svém tvrzení, že viděl, jak nějaký Smrtijed mizel v hlubinách jezera... Melissa nevěděla čemu má věřit. Z dřívějších zkušeností s Jackem věděla, že nemá cenu ho brát vážně, ale v takové situaci by přece ani Jack nešprýmoval... Nebo ano? Rozhodně zavřela knihu a sbalila ji do brašny. Poté, co se ujistila že lahvičku s ingoustem řádně uzavřela, opustila knihovnu a vydala se směrem ke společence. Ve chvíli, kdy míjela dveře nepoužívaných záchodků v druhém patře náhle uslyšela tlumenou ránu... jako by něco vypadlo nebo snad i vybuchlo. Vytáhla hůlku a rozhodně rozevřela dveře do umýváren.
___________
"Můj pane"
"Bello... Co je tak důležité že mě rušíš z našeho jednání?", zeptal se s mrazivě ironickou zlobou v hlase sám Temný lord.
"Promiňte, můj pane... Snape se už dva dny neobjevil a nereaguje na žádná volání. Vím, že v Bradavicích je pohřešován... A s ním i tři další studenti. Chtěla jsem vás informovat-"
"Bellatrix, příště mě neruš takovými nedůležitým informacemi. Ty myslíš, že to nevím? nedůvěřuješ v mé schopnosti? Crucio! Pamatuj si, Temný lord ví o svých stoupencích VŠE! Jdi..."
"Promiňte, můj pane" Kdysi krásná, černovlasá ženo opustila místnost...
___________
Tuhle kapitolku věnuji ségře, která dneska slaví narozeniny... Všechno nejlepší!
___________
Takže tohle byla po dlouhé době delší kapitolka, doufám, že oceníte mé snažení((:
Jinak pro ty, kteří se nevyznají v latině: Název kapitoly (Pax tempus desperatum) znamená něco jako "Mír/klid/pokoj ztracených/uplynulých/nenávratných časů" a jeho přesnější význam se dozvíte někdy později... V téhle kapitolce jsem pár věcí objasnila ale taky jsem to hezky zamotala... Pro ty kteří se (zcela pochopitelně) zamotali :
Salazar Zmijozel vytvořil průchod mezi naší realitou a Mezisvětem (nicotou, prázdnotou) tím, že využil spojení mezi Kometou (která je ukrytá v Mezisvětě) a jejími střepinami (které jsou v Tajemné komnatě). Tímto portálem prošli Clemens a Lea jako "zástupci dobra" a Sarim Snape jako "spojenec zla". Tam zjistí, že našli cestu k celé Černé kometě (=ČK, pro ty co zapomněli: Kometa je vlastně věc, odkud pochází veškeré zlo. Kdyby ji získal Voldík, tak by světlá strana dobra rovnou mohla sepsat závěť...) a že musí projít řadou zkoušek, aby ji mohli získat. Neznámý (osud) jim dá možnost vrátit se do minulosti a zmněnit jednu jedinou věc. Snape se vydá neprodleně na cestu do minulosti a za Clemense a sebe samotnou rozhoduje Lea, protože Clemens se v Mezisvětě ocitl vlastně "náhodou" a získat Kometu je tedy Lein úkol. Lea se po dlouhém váhání vydá na cestu... V naší realitě mezitím uplynuly dva dny. Clarissa po zásahu kouzla vyslaného Snapem ztratila paměť a marně se snaží dostat z labiryntu podzemních chodeb (potrubí) hradu. Když konečně dorazí k cíli, je cesta zatarasená...
No mé schopnosti něco srozumitelně vysvětit jsou rovnou nulové... Tak alespoň doufám že jste částečně pochopili...
Effren

29. kapitola - Střípky zla II

11. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Otevřela oči a sevřela v ruce pevněji hůlku. Trvalo jí ale chvíli, než se zorientovala. Nepoznala to tam hned, ale z pocitu věděla, že je tam - v Mezisvětě. Nevypadalo to tady ale zdaleka tak, jak si to pamatovala. Mírné přítmí jí prozradilo, že tentokrát je v uzavřeném prostoru, neviděla ale ani zdi, strop nebo snad dveře. Tajemné, namodralé světlo osvětlovalo celý šerý prostor, ale spíše jej ztmavilo než by poskytlo útěchu. Chtěla vstát, ale náhle zkameněla. Uvědomila si, co ji přinutilo otevřít oči a prudce otočila hlavou. Vedle ní na zemi ležela postava, která se vůbec nehýbala. Než stačila vytáhnout hůlku, zvedla postava hlavu.
"Cleme?", zvolala nevěřícně.
"Leo co-... Leo?! Tys mluvila?"
"Echm... Pokud se nemýlím tak tohle je Mezisvět a tady můžu mluvit... Tedy-"
"Mezisvět?To jako myslíš to místo, kde Soud temnot-" Náhlý zvuk je přiměl prudce se otočit. Zašustění, jako by ve větru zavlál plášť, k nim v hrozivém tichu dolehlo s mnohonásobnou ozvěnou.
"Co se stalo?", zašeptala Lea.
"Já... Nevím, jak jsi padala tak jsem skočil a chytl jsem se té Komety a-"
"Co udělal Snape?" Jají hlas náhle zněl výhružně, skoro až děsivě, nebezpečně.
"Já... On... Totiž..."
"Chytl se té Komety?!" V hlase se jí ozval mírný náznak paniky.
"No... Myslím... Ano"
"Sakra...", zašeptala Lea bezbarvě. "Je tady, musí tady někde-"
"Jierda maxima!" Kouzlo přicházelo zleva. Tenký, modrý paprsek jehož účinky se daly srovnávat s probodnutí mečem...
"Retro magus!" Clemens neváhal a vytvořil nejsilnější štít, který znal. Lea, která byla zvyklá na neverbální kouzlení, rychle vyslala efektivní ohnivou bariéru, která byla krytá Mocností hvězd a tím pádem neviditelná pro všechny kromě stvořitele. Clemensova rychlá obrana však Snapeovo kouzlo zneškodnila dřív, než se stačilo vůbec přiblížit k bariéře. To ale zdaleka nebyl poslední Snapeův útok.
"Heraxima daretes"
"Laeda" Lea by od Clema nečekala takhle rychlé reakce, ale evidentně Famfrpál udělal své.
"Atmos azotikos"
"Inhibeo magus", zaječela tentokrát Lea na obranu. Atmos azotikos bylo dusící kouzlo, zasažený se do zrušení kouzla nemohl nadechnout - a pokud kouzlo nebylo zrušeno, udusil se. Na toto kouzlo by její ohnivá hradba byla krátká, protože prvek zaklínadla byl vzduch. Kouzla se ve vzduchu střetla a zastavila.
"Esencius corpus impetus" Tohle už byl tvrdý kalibr. Kouzlo zničilo vnitřní orgány zasaženého - a to během pár vteřin.
"Flagro" Tohle bylo kouzlo, které Lea pokládala za jedno z nejužitečnějších - ještě v letu zničilo všechna protivníkova kouzla. Skutečně, tenký, stříbřitý paprsek téměř okamžitě zmizel. Snape byl ale zjevně nevyčerpatelný...
"Supino corpus" Leu překvapil náhlý zvrat. Kouzlo, které pro ně zatím neviditelný protivník vyslal je mělo pouze zvednout do vzduchu a patřilo mezi ty lehčí, proč ten náhlý zvrat...Tentokrát to byl Clem, který zareagoval:
"Retro korumna"
"Kreata, hetra reagata, spiro mortal" takže tohle byl důvod krátké přestávky - aby mohl udeřit novou silou. Lea rychle vyslala neverbální flagro, ale mezitím Snape už poslal další tři kouzla. Naštěstí je flagro zrušilo všechna.
"Natio", neudržel se Clem a zaútočil. Náhle poprvé spatřili protivníka - teď už nebylo pochyb, byl to Snape. Jeho temný plášť na chvíli zavlál, jak svižně uhnul Clemově kouzlu, ale pak zase zmizel ve stínu. Ve chvíli, kdy se Clem nadechoval aby vyslovil další kouzlo, se prostorem rozezněl nadpozemský, melodický hlas. Lea okamžitě věděla, že nemá co dočinění se Soudem temnot ani s Soudem světla. Tohle bylo zcela jiné.
"Věštba se naplnila a vy stojíte zde, světlo proti tmě. Vydali jste se na pouť, která po staletí byla střežena Nejmocnějšími. Nyní nadešel čas, aby jste se utkali tak, jak předpovídají staré texty věštce Ra. Podstupte první zkoušku a skloňte zbraně, protože teď je nebudete potřebovat"
___________
Nejistě se vyškrábala na nohy. Nevěděla, kolik času uplynulo. Neměla ani tušení, jak dlouho nejedla a jak dlouho potrvá, než zemře vyčerpáním. Věděla ale, že nemůže jen vyčkávat a rozhodla se bojovat. První krok strmě vzhůru byl obtížný, nejistý. Ty další se stávaly jistějšími, ale postupovala stále pomaleji. Nohy jí podklouzávaly po kluzkém povrchu plném slizu a kdo ví čeho ještě a zanechávaly za sebou výrazné otisky. Nestarala se o to - teď jí záleželo jen na přežití. Namáhavě, krok po kroku postupovala vzhůru. Najednou jí podklouzla noha a ona sjela polovinu vzdálenosti, kterou vyšla, zase dolů. Zoufale pokračovala se zarytou touhou dostat se nahoru. Neměla sílu na použití kouzla. Vlekla se vytrvale dál temnou skluzavkou bez konce a přidržovala se vlhkých, plísní porostlých stěn. Chvílemi zastavovala, aby se vydýchala, ale brzy pokračovala dále bez zastavení ze strachu, že kdyby zůstala stát, tak by už nedokázala pokračovat. Každý krok ji stál přemáhání, ale ona jako fanatik, jako robot postupovala dál. Těsně předtím, než omdlela, použila fixační kouzlo na své nohy. Vědomí, že se nevzdala, ji hřálo. Pak se propadla do tmy.
___________
Doufám, že se líbila((:

29. kapitola - Střípky zla I

9. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Čas se zastavil. Nebylo nic kromě její natažené ruky, černých krystalů a toho vyčítavého, výsměšného pohledu nehybných, černých očí. Jako by ten okamžik měl trvat věčně. Nevnímala zvuky, nic kolem sebe. Váhavě, pomalu, téměř s nábožnou úctou, ale snad i s zhnusením a neuvěřením natáhla prsty. Pomalu, váhavě. Zapomněla na nebezpečí. Tohle byl něco úžasného, neuvěřitelného, chvíle, na které záleželo hodně. Všechno. Stála na rozcestí mezi zaváháním a odhodláním. Stála u okraje propasti, která by ji při jediném špatném kroku nenávratně pohltila. Možná, že váhala příliš dlouho. Ten okamžik nemohl trvat věčně, ani tady ne. Čas se nedal zastavit... Nevěděla, jak přesně se to pak stalo. Pamatovala si prudký pohyb, zaznamenaný koutkem oka, vzdálený výkřik, náhlou tmu před očima a pak... Pád. Padala do hloubky dvaceti metrů, bez jištění, nez pomoci, bez šanci na záchranu. V poslední chvíli vymrštila ruku... A něco sevřela. Bylo to tvrdé, pulzující, jakoby živé. Naskočila jí z toho husí kůže. Pocítila náhlou touhu zabíjet, ničit a působit bolest. Nutkání vyslovit nejhorší kletby, které kdy byly vysloveny, slyšet výkřiky naplněné žalem, bolestí a touhou po smrti, vidět zoufalství a smrt. Tma před očima se plnila vidinamy krve, destrukce, válek, zkázy. V temnu kolem tančila rudá světla, karmínově červené plameny a krvavé obrazce. Byla zmítaná mezi realitami, zaslepena, ohlušena, vnímala pouze tu bolest... Celé tělo se jí svíralo v křečích, následovaných stavem, podobný extázi. Zmítala se mezi vrcholem bolesti a radosti. Nepopsatelný pocit, naplňující celé její bytí. Nedokázala to zastavit, nemohla ale ani. Červené kruhy se před jejíma očima roztančily ochromující rychlostí, výjevy, které se před ni míhaly, byly nezadržitelné a sotva k postřehnutí. Ve chvíli, kdy myslela, že tohle nikdy neskončí, se najednou zasekla. Prudce dopadla na chladný povrch. Překvapivé ticho a prázdné nic před jejíma očima ji uklidnili. Neodvažovala se otevřít oči, bála se toho, co uvidí. Náhle ale ticho přerušilo tiché vyjeknutí...
___________
Kdyby nevěděl přesně, proč tu je, určitě by jej jiskřivé, černé oči uchvátili stejně jak ty druhé dva. On ale věděl, že má úkol. Věděl, že ho musí splnit a věděl, co by následovalo, zanechal-li by svědky. Nedokázal si vysvětlit, odkud ta elfská einsteinka a ti její přátelé věděli o Černé kometě, ale neměl čas nad tím uvažovat. Hlavní byl problém svědků. A to, že se zjevně snažili zmocnit Komety. Přomhouřil oči a vyslal proti fascinované dívce po své pravici stejnou kletbu jako po Clarisse. Už ani nesledoval její pád, protože podle výkřiku Clemense Nhea poznal, že trefil. Teď už mu zbývalo pouze vyjmout Kometu a dostat se zpět, do Bradavic... Měl volnou cestu. Ochraná zaklínadla měla jednu vadu - a to předpoklad, že dveře do Tajemné komnaty už se nikdy neotevřou. Veškerá kouzla, která chránila Potterův vchod, byla založena na tom předpokladu. Tím, že otevřel bránu se všechna zrušila. Nic už mu nestálo v cestě... Koutkem oka náhle zaregistroval pohyb. Ve stejnou chvíli, kdy se padající dívka chytla krystalu v oku samotného Zmijozela, mimoděk trhl rukou a dotkl se střepiny zároveň s ní.
___________
Ve chvíli, kdy Leu zasáhlo kouzlo, nepotlačil přidušený výkřik. Nestačil ji chytit; na to byl moc daleko. Vztakle se podíval na profesora, v očích čirou nenávist. Vytáhl hůlku a už chtěl vyslovit zaklínadlo, když spatřil ruku - Leinu ruku. Vymrštila se do vzduchu a chtěla se něčeho chytit... S nutkáním jí pomoct skočil, pustil se provazu a doufal, že chytí ten její... Neuvědomil si, že ještě za letu mine černé, zlověstné oči Zmijozela. Ve chvíli, kdy je míjel, si uvědomil dvě věci: Leinu ruku, která směřovala přímo k těm očím, a svou pozici. Neváhal a ve setejný okamžik jak Lea a profesor sevřel dlaní hrubý povrch Komety...
___________
Probrala ji neuvěřitelná bolest hlavy. Bylo jí zle a žaludek měla jako na vodě. Nepamatovala si, kde je, co se jí stalo a proč na tom místě, ať už je to kdekoliv, je. Otevřela oči a nemohla uvěřit tomu, co viděla... Chodba, ne příliš široká, zakončená hladkou zdí... A na druhé straně konec tunelu, ztrácející se v temnotě... Roztřeseně vstala a vydala se tím směrem. Míjela spoustu bočních tunelů, většinou i zaplněných vodou, ale pokračovala dál původní, zjevně hlavní chodbou. Neměla tušení, kde se nachází a chtěla co nejrychleji pryč, takže přidala do kroku. Najednou ji do nosu udeřil děsivý zápach - před očima se jí objevilo rozkládající se tělo dlouhéhé hada... Netušila, že je to jen kůže, a uskočila rychle o krok zpět. Po několika vteřinách se uklidnila a proběhla rychle okolo smrdícího zbytku... Náhle stála přímo na úpatí dlouhé, prudce stoupající skluzavky. Nevěděla, co dál. Svezla se znaveně na zem a snažila se soustředit.
___________
Studenti jásali a slavili vítězství, mezitím co profesoři zmoženě kontrolovali, jestli jsou všichni v pořádku. Dosud nenašli pohřešované - Clarissu Sollers, Leu Ignise a Clemense Nheo. Pomalu jim to začelo děla starosti, ale věděli, že profesor Snape je hledá a tak tuto starost odložili někam na neurčito. Na ošetřovně bylo pouze pár žáků s šokem a Melissa Grandcor s Jackem Cando. Ti dva byli částečně strhaní únavou a nervovým vypětím, z části ale i v šoku z toho, co viděli. Nikdo se jim nedivil; pohled to skutečně nebyl zrovna pošťastňující. Tvorové ze Zapovězeného lesa už zmizeli ze školních pozemků, vrátili se do lesa. Profesoři měli tolik práce, že si ani nevšimli varovného znamení v ředitelově kanceláři... Ochrana k vchodu do Tajemné komnaty byla porušena.
___________
No, tahle už je trochu delší než ty minulé, takže doufám, že se vám líbila...

28. kapitola - Tváří v tvář II

7. května 2007 v 19:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Ohromná, bílá, mramorová zeď s propletenými hady náhle ukončila chodbu. Smykem zastavili; téměř narazili dojejí leštěné plochy. Bezradně se rozhlédli.
"Šli jsme špatně" Nebyla to ani otázka, bylo to konstatování. Lea ale mlčky zavrtěla hlavou a nevěřícně se podívala na perfektně formované hady. Visela na nich očima; byla foscinovaná, věděla, že jsou správně. Na chvíli zapomněla na všechny starosti; byla jen ona a čistě bílá zeď, ona a perfektní hadi, propletení mistrovským dílem. Měla cit pro umění a věděla, že tohle je vrchol magie. Sformovat něco takového jen hůlkou vyžadovalo víc než dokonalé ovládání svého umu, ale i fantazii, představivost a umění uskutečnit sny... Jemně pohladila kamennou hlavu hada, přejížděla po každém kousíčku jeho skvostného, hladkého vyobrazení a ani si neuvědomila, že s ním tiše rozmlouvá. Teprve výkřik Clarissy ji probral ze snění. Ucukla rukou a chystala se otočit k nim, aby jim řekla, že jsou téměř u cíle, když zaslechla skřípavý zvuk. Reflexivně uskočila o krok zpět a obrátila se na hladkou, mramorovou plochu. Kamenní hadi se rozpojili, uvolnili cestu do Tajemné komnaty. Cesta byla volná. Zvládli to. Lea se nadechla a udělala první krok.
__________
Stál před sochou Zmijozela, hlavu skloněnou jako při modlitbě. Téměř nedohlédl na vrchol obrovského vyobrazení nejmocnějšího z Bradavických čtyř; socha sahala až k vrcholu ohromného sálu. Tíha minulých dní z něj spadla a místo toho pocítil úctu a bláznivý strach. Cítil se jak vykradač hrobek, jak rušič věčného klidu. Jako by na něj sám Zmijozel hleděl vyčítavým pohledem... Nevěděl, jak dlouho tam stál. Možná minuty, snad hodiny. Když se probral z vytržení, stálo ho to hodně námahy odtrhnout pohled od obrovského monumentu. Měl úkol; a ač velmi nerad, musel jej splnit. Začel systematicky prohledávat místnost po černé magii - věděl, že Kometa ji neuvěřitelné množství uvolní. Byl tak zabrán do průzkumu, že neslyšel zavrzání těžké brány. natolik zabraný, že neslyšel přidušený výkřik. Ale jeho cvičený cit pro kouzla jej včas varoval před nebezpečím...
__________
Snape. Stál tam, s hůlkou napřaženou v ruce, soustředěný výraz v tváři. nedíval se jejich směrem; nemohla říct, jestli je slyšel. Vedle ní Clarissa přidušeně vykřikla. Clemens ji nestačil zarazit, aby vyslala své kouzlo... Snapeova reakce byla více než nečekaná. Několikrát mávl šikovně hůlkou, tak, že nejen kouzlo anuloval, ali i seslal neviditelnou kletbu na jeho původce. Clarissu kouzlo zasáhlo doprostřed hrudi; zapotácela se a přepadla dozadu. Při pádu rukou zavadila o jednoho z kamenných hadů a snažila se jej přichytit; ale marně. Clemens se chtěl vrhnout za ni, ale zabránila mu v tom zeď, která se začela potichu zavírat... Byli uvězněni v Tajemné komnatě, s mocným protivníkem a s ohniskem všeho zla, sami proti přesile. Byl tohle konec?
___________
Lea věděla, co musí udělat. Získat kometu, a to dřív než Snape. Zapomněla na všechno kolem, na užaslý pohled profesora, na vyděšený výraz v Clemensově tváři, na jejich nynější situaci. Viděla jen ty jiskřivě černé oči Salazara Zmijozela... Rozběhla se bez rozmyšlení, bez zbytečných úvah. Kašlala na hrozící nebezpečí, na kouzla, které proti ní Sarim Snape duchaplně vysílal, na Clemensův křik. Utíkala, jako nikdy v životě. Nohy jí podklouzávaly na mokrém povrchu, ale ona si toho nevšímala. Její cíl byl dobrých dvacet metrů výš, ty malé, třpytivé zlomky zla. Střepiny zla. Ještě za běhu vytvořila magické schody, umožňující jí dostat se nahoru. Byla by v plné síle napálila do chladného kamene, kdyby ji nezastavilo zpomalovací kouzlo. Viděla všechno jako v zpomaleném filmu; Clemense, který se rozběhl za ni, Snapea, jak něco křičí a vrhá se za ním, kouzlo, které na Clemense letělo. Vytvořila štít, ale nevěděla, jestli to stihne. Najednou cítila, jak sevření povoluje, a začela hbitě šplhat nahoru. Byla asi pět metrů nad zemí, když ji neviditelný provaz uchopil za kotník a strhl k zemi. Vnímala prudký náraz a palčivou bolest, ale neztratila vědomí. Namáhavě se zvedla a uvědomila si, že nemůže došlápnout na levou nohu. Musela si něco zlomit při dopadu... Jeuvažovala ale nad tím a z posledních sil vyšplhala nahoru. Vedle ní, na vlastním magickém laně, se houpal Clemens a vedle něj s chtivým výrazem v tváři Sarim Snape. Natáhla ruku, na tomto okamžiku záleželo všechno... Kdo získá nejdřív Kometu?
__________
Jejda když jsem to znovu pročítala, zjistila jsem, jak krátké to je - a jak úsečné... Nojo tak alespoň doufám že to pochopíte, kdyžtak kritizujte v komentících... Které určitě budou, ŽE?

28. kapitola - Tváří v tvář I

6. května 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Stejně náhle, jak se hřmění ozvalo, nastalo najednou ticho. Had se se syčením vztyčil. Muž, zahalen v černém plášti, obrátil svou pozornost zpět ke zdánlivě solidní zdi, za niž se ovšem skrývala Tajemná komnata. Kamenní hadi, jež lemovaly stěny, se s prvním zasyčením zeleného hada v jeho rukou zachvěli. Vypadalo to, jako by se probouzeli po dlouhé době spánku k životu. Začeli se klátit v rytmusu hadího syčení a pak, nečekaně a prudce, ucukli zpět a začeli otevírat těžký, starý mechanismus... Sledoval to fascinovaně, byl tím pohledem jako uhranutý. Tak dlouho čekal na tento okamžik... Srdce mu začelo zběsile bít. Vědomí, že je po Salazarovi Zmijozelu teprve čtvrtý člověk, který uvidí pravé dědictví nejmocnějšího z Bradavických čtyř, ho vzrušovalo. Na tohle se připravoval všechna ty léta ve službách Temného lorda. Netušil to tehdy, ale teď to už s jistotou věděl. Celý jeho život směřoval do tohoto okamžiku. A pak se zeď se slabým vrzáním začela otevírat...
__________
Jen stáli. Udýchaní, šokovaní, vyděšení na největší míru. Clarissa svírala Clemovo rameno tak silně, až se mu chtělo bolestí zaskučet. Nedokázal to ale. Byl ohromen. Nikdy něco podobného neviděl. Bylo to neuvěřitelné, nereálné. Nebylo to možné. Ale stalo se to. Probral se z toho šoku a otočil se na Leu. Ta stála kousek dál od nich, třásla se a zírala před sebe. Pohybovala rty, ale nevyšlo z nich ani slovo. Byla celá bílá a vypadala na zhroucení. Sklené oči upřené do neznáma, ruce zatnuté v pěst. Nechápal, co se děje.
___________
Lea byla vyčerpaná téměř na dno svých možností. Nevnímala nic kolem, pouze realitu, že to zvládla. Chvilkové hřejivé teplo ji zahřálo při vědomí, ale teprve poté následovalo pochopení. Použila dvě mocnosti živlů zároveň, smísila je v jednom kouzlu. Oheň a vzduch. Neuvěřitelné. Netušila, že něco takového existuje. Nebylo to možné... Nemělo by to být možné. Část jejího racionálního já pořád nechtěla uvěřit, že se něco takového stalo. Druhá část, ta, která ji nutila nevzdávat to a jít dál, ta jí radila přijmout to jako fakt... Prostou skutečnost... Byla zmatená, nechápala, co se děje. Opět - zase byla to bezmocné dítě jako před sedmi lety... Myšlenky se jí vracely do minulosti, ale podvědomě věděla, že musí pokračovat... Nesmí zůstat... Musí žít přítomností, ne minulostí... Snažila se, ale poprvé byla vězněm sebe samotné... Uvázla ve své vlastní mysli, bezmocná... Vnímala černé kruhy, tančící jí před očima... Cítila náhlou slabost... Zapotácela se...
__________
Otevřel oči a šokovaně se snažil zjistit, co ho tak vyděsilo. Ne, tentokrát to nebyly ty oči, bylo to něco jiného... Měl naléhavý pocit, že je to důležité, ale nemohl si vzpomenout... Něco se stane, už strašně brzy... Hlavou se mu míhaly útržky obrazců, vzpomínek a slov... Matné obrysy, mlha... Snažil se dostat skrz, poznat, co je za mlhou, ale nešlo to... Věděl, že je to životně důležité, ale síly ho opouštěly příliš rychle... Poslední, vyčerpaný pokus beznadějného člověka, než se opět zhroutil do peřin... Přerývavě oddechoval, snažil se vzpomenout... Něco bylo špatně... Ale co?
__________
Otevřela oči. Už skoro nebyla překvapená, když zjistila, že je zase na místě, které je koncem i začátkem, nicotou a rájem, ve světě, kde nejsou protiklady a nejsou položeny meze... Mezisvět. Opět viděla mlhavé obrysy; tentokrát to ale byla jediná postava, matná, nejasná, jakoby nekonečně vzdálená, a přece na dosah ruky; cizí, ale přece až děsivě známá... Skoro nevnímala slova, která teprve po chvíli dozněla v jejích uších, snad si chtěla namluvit, že tohle je jen sen. Ale nebyl.
"Víš, proč jsi tu. Nemáš sílu jít dál cestou, kterou nesmíš vzdát. Nemáš vzdor a odhodání bránit se, protože myslíš, že je vše ztraceno. Ale pamatuj si: I kdybys stála sama na začátku cesty, jejiž konec mizí v nenávratnu, musíš jít dál. Protože vše, co se kdy stane, má svůj účel; svou dobrou i zlou stranu. Nemůžeš to ovlivnit, ale můžeš pomoci těm, kteří slábnou a těm, kteří neznají cestu. Protože vždy stojí za to žít, i kdyby vyhasl poslední plamínek naděje..."
Nechápala ta slova. Nevěděla, co jí chce ta postava říct. Nedokázala uchopit jejich pravý smysl. Ale postava pokračovala...
"Nemusíš pochopit teď, ani ne dnes. Někteří pochopí dříve, jiní později, ale každý jednou najdeme svou pravdu..." Slova slábla, jak pomalu doznívala s snad tisícinásobnou ozvěnou. Každý jednou najdeme svou pravdu... Vždy stojí za to jít dál... Opět upadla do temnoty.
___________
Ve chvíli, kdy se Lea sklátila na zem, se probral ze svého tranzu a chytil ji. vyděšeně se podíval do jejich doširoka otevřených, sklenných očí. Uvědomil si, že je tam zase - na místě, kvůli kterému to vše začelo, na místě, odkud pochází rozkazy, které jim všem zmněnili osud. Na místě, odkud bez povolení nebylo návratu. Clarissa se na něj vystrašeně podívala. Clem zavrtěl hlavou a ona se s zasténáním svezla podél zdi na zem. Skryla hlavu do dlaní a zoufale zašeptala:
"Má to ještě vůbec cenu?" Clemens se na ni ztrápeně podíval.
"Táta vždycky říkal, že když už něco začneš, musíš to dokončit. Ať už tě to stojí cokoliv... Nevzdávej se. Už jsme skoro u cíle..." Sám však věděl, že mu Clar nevěří. Nevěřil tomu ani on sám. Uvěznění hluboko pod jezerem, v potrubí hradu, zasypaní, s neexistující cestou zpět, bez naděje, připadalo mu to všechno tak bláznivé... Jak mohli být tak naivní a myslet si že mají šanci proti největšímu zlu? Vzali si moc velké sousto... Nezbývalo jim nic než čekat. Čekat... Připomínalo mu to jednu písničku... Čekání na svítání... Vždycky se tvrdilo, že naděje neumírá. Ale co když nahoře na ně nikdo nečeká? Co když je ti mozkomoři... Nechtěl na to myslet, ale nedokázal se těch myšlenek zbavit. Aby jezero zamrzlo, muselo těch mozkomorů být kolem tisícovky. Nikdo se neubrání takové přesile... Sakra, sakra, sakra! Složil hlavu do dlaní a čekal. Čekal, ale na co?
____________
První, co vnímala, když otevřela oči, bylo to děsivé ticho. Pak následovala vlna bolesti. Bylo to tak nečekané a prudké, že zasténala a chytla se za levoé rameno. To ale neměla dělat; už jen dotek rány zvýšil bolest. Posadila se a ani ji nijak nepřekvapilo, že leží na zemi. Zato ji udivilo, že se jí nemotá hlava a po předchozí slabosti není ani stopy. najednou se jí všechno vrátilo jako rána pěstí. Vyděšeně se rozhlédla kolem a uviděla ty dva. Oba naproti sobě seděli, opření o zeď tunelu... A spali. Jak dlouho jsem byla mimo? Vyděšeně jí došlo, že už dávno může být pozdě... Postavila se a mírně zatřásla Clemensem, který okamžitě ucukl s hůlkou v pohotovosti. Když uviděl Leu, jenom si oddechl a postavil se unaveně na nohy. Lea probudila i Clarissu a rychle pokračovali v cestě. Lea cítila, že jim nic nehrozí a skoro utíkala. Věděla, že teď záleží na každé vteřině.
___________

Úvod

6. května 2007 v 17:27 | Effren |  Dualis (povídka ze světa Harryho Pottera)
Mám už v hlavě docela dlouho jednu povídku, která by měla navazovat na Harryho šestý ročník v Bradavicích, ale nevím, mám-li ji začít psát už teď nebo jestli se raději nejdříve nemám věnovat Protikladům. Prosím poraďte mi v anketě...

27. kapitola - Ztraceni III

4. května 2007 v 19:30 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Zatraceně! Utíkejte!", vyskočila Clarissa namáhavě na nohy a rozběhla se dál. Lea ji ale prudce chytla za ruku.
Ne! Šli jsme špatně! Musíme zpátky!
Uvědomila si, co se jí zdálo špatně: Tahle cesta tu byla jen proto, aby zadržela případné návštěvníky. Clemens beze slova chytl za ruku Clarissu, která se při dalším otřesu zakymácela, a rozběhl se zpátky. Lea se s obtížemi zvedla na nohy a následovala je, i když měla pocit, že se každou chvílí zhroutí. Byla téměř na pokraji sil - a to śe ke Kometě ještě nijak zvlášť nepřiblížila. Otřesy začely být silnější; v jednu chvíli se Lea neudržela na nohou a poroučela se k zemi. Zkoušela se rychle zvednout, ale bylo to stejně efektivní jako by se pokoušela vstát na ledu. Znovu upadla. Clemens na ni něco zepředu ječel, Clarissa se přidržovala zdí tunelů a oči měla doširoka rozevřené hrůzou, ale ona to nevnímala. Svět se zcvrkl na miniaturní plochu, jediné, co vnímala, byly otřesy a sílící burácení. Uvědomila si, jak jsou hluboko pod vodou a že pokud se tunel protrhne, utopí se jako myši... Znovu se snažila vyškrábat na nohy, ale každým pokusem se pouze víc unavovala. Začela se propadat do tmy...
___________
Samim Snape zaklel. Zvuk, který se rychle blížil, se mu vůbec nelíbil. Možná, že magická nálož u ústí tunelu byla příliš silná... Nedokázal si představit, co by se stalo, pokud by se tunel zbortil. Celé potrubí, podzemní systém hradu, sahající daleko pod jeho základy, by se zhroutil. To by znamenalo katastrofu pro všechny na hradě, možná by došlo i k případnému zřícení několika míst... Představa padajících kamenů, křičících studentů a bezradných profesorů by ho normálně svým zvráceným způsobem jistě pobavila, ale teď na takové myšlenky neměl čas. Vztekle svou pozornost obrátil zpět k hadovi ve své ruce a vydal povel...
___________
Clemens pochopil, že Lea se už nejspíše nezvedne. Bez rozmyšlení pustil ruku Clarissy a rozběhl se zpět. Rychle vytáhl Leu na nohy; překvapen, jak je lehká. Nezbyl mu čas na další úvahy, protože kolem nich proletěl první kámen. Slyšel zaječení a otočil se rychle na Clarissu. Jedem kámen ji jen o vlas minul a roztříštil se jí u nohou, a jeden úlomek dívku zasáhl do nohy. Rudý pramínek svědčil o tom, že rána není pouze povrchová. Táhl téměř bezvládnou Leu za sebou směrem ke Clarisse, která se hrozila koždou chvílí zhroutit. Když mu prosvištěl kámen ani ne centimetr od ramena, pochopil, že tohlenení jen hra na schovávanou. Přidal, běžel, co mu síly stačily. Kvůli otřesům se ale kupředu pohyboval jen velmi pomalu. Postavička u rozcestí, ke kterému se dostali chvíli před Leiným zhroucením, se zdála nedosažitelná.
___________
Nedalo by se říct, že prožil klidný týden. Ne, že by ho unavovalo vyučovat, s tím on nikdy problémy neměl a disciplínu si udržet dokázal, ale něco mu nedalo spát. Už jednou zažil takové období... Před dvanácti lety, týden před Poslední bitvou, to bylo stejné. Jako by se v jeho těle usídlila předtucha něčeho zlého. I tehdy viděl útržky, okamžiky něčeho, co později zmněnilo dějiny. Byly to jen vteřiny, ale to, co viděl, ho děsilo. Nedokázal by říct, jestli se jednalo o strach nebo o předtuchu, stejně tak jak nikdy nepochopil předem útržky, které spatřil. To, co viděl tentokrát, ho zmátlo. Žádné smrtící paprsky, výkřiky, vzlyky nebo výjevy temnoty. Viděl oči. Velké, kamenné, jiskřivě černé. Pár vteřin, snad ani ne to, ale stále to viděl před sebou. Ty oči jako by se na něj dívaly, i když byly z kamene. Jestli to byl vyčítavý, zlomyslný, pomstichtivý pohled, nevěděl. Jediné, co věděl s jistotou bylo, že naháněly strach. Zachumlal se hlouběji do přikrývek a snažil se usnout. Ale ty oči ho nepustily. Nedaly mu spát. Věděl, že s tím nic nenadělá - ne teď, ne příště a nenadělal s tím nic tehdy, tak proč se namáhat? Zavřel oči a snažil se vyprázdnit mysl.
__________
Clarissa se snažila potlačit bolest v neze. Střepina, která ji zasáhla, sice nazajela nijak hluboko, ale přesto to zatraceně bolelo. Přesto to ale v jednom pomohlo; zcela ji to probudilo a ona opět dokázala přemýšlet. Jednala instinktivně, ve snaze zachránit si život sice nepromyšleně, což pro ni bylo zcela netypické, ale alespoň zatím neutrpěla žádná vážnější zranění. V první chvíli jí opět zachvátil strach, rychle jej ale potlačila a s námaho se snažila přijít na pomoc Clemovi a Lei. Konečně se k nim dostala. Popadla Leu za druhou ruku a táhla ji s Clemem tunelem. Bohužel to byla právě zraněná ruka, a prudká vlna bolesti Leu probrala z tranzu. Rychle zamrkala očima a stiskla pevně Clemensovu ruku. Tunel se začínel hroutit; za nimi padaly kameny, štěrk a písek ze stropu. Ve chvíli, kdy dorazili na rozcestí, zalapali po dechu. Předchozí sesun se zastavil ani ne deset metrů od místa, kde teď stáli. Kdyby se dostal až sem, úniková cesta by byla zahrazená. Deset metrů a jejich život visel na vlásku. První zareagovala Lea, strhla je do druhé chodby aklopýtavě se snažila dostat dopředu. Najednou se za nimi ozvala hromová rána - a následovalo šumění vody. Strop se tedy skutečně protrhl. A to úplně. Za nimi se zvedala oblaka prachu, když se Lea najednou zarazila. Udýhaně jim ukázala rukou a snažila se soustředit. To, co poté Clarissa viděla, nikdy nezapomene. Stěny se začeli přesouvat a tát jak sníh; stavily se k sobě a zablokovaly tak cestu jak vodě, tak kamenům. Byli v bezpečí... Nebo snad ne?
__________
Strašně krátké, prostě jen doplněk ke zbytku kapitolky, doufám že prominete...

O mě

3. května 2007 v 15:06 | Effren |  Něco o mě
Jsem náctiletá holka a bydlím momentálně v zahraničí, kde také navštěvuji jeden fakt skvělý gympl. S rodiči se často stěhujeme, proto mám možnost poznat spoustu cizích zemí a naučit se dost jazyků. Před tím, než jsem začela psát vlastní povídku, jsem příležitostně překládala jednorázovky nebo kratší příběhy, začelo mě to ale nudit a snad i trochu zmáhat a rozhodla jsem se zkusit sama něco napsat. Mám dvě mladší ségry, s kterýma až na příležitostní hádky dobře vycházím.
Mezi moje koníčky patří sport, konkrétně tenis, plavání, cyklistika a zimní sporty, hudba, bez které se skutečně neobejdu, četba, z toho hlavně kriminálky, dobrodružné nebo akční - a fantasy literatura, s kterou se neodmyslitelně váže i četba fanfiction na netu. Miluju knížky jako Eragona, Harryho Pottera, trilogii Perth, ale také Wilburna Smitha, Sydney Sheldon a další. Ráda trávím čas s přáteli, v kině nebo prostě venku.
Jinak už asi nemám co říct, asi jen to, že název mého blogu i přezdívka jsou z francouštiny a dalo by se říct, že mě s tím jménem něco spojuje.
Kontakt na mě:
A víc už toho taky neprozradím...