26. kapitola - Led

26. dubna 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Nebylo úniku. Nebylo úniku z ledových hlubin pod vodní hladinou. Byli zoufalí. Lea jako jediná přesně věděla, kolik času ještě mají, ale i druzí dva to stejně tušili. Otázka okamžiků, otázka minut, vteřin. A pak to najednou pocítili. Ledový chlad. Zima, tak děsivá, že pronikala až do morku kostí. Začelo se jí dělat mdlo. Nejhorší myšlenky, obavy a vzpomínky jí vířily hlavou. Temnota. Pocit zklamání: neuspěli. Ale pak se jí hlavou mihla myšlenka na ty dva, kteří tady byli pod vodou s ní. Clemens. Clarissa. Až na konec světa. Voda začínala zamrzat. Clemens. Clarissa. Led. Led... Zatočila se jí hlava. Led. Živel, málokdy užívaný pro nevypočítatelnost a nepoužitelné účinky. Živel, který svým složením patřil vodě, ale svou podstatou byl ohněm. Tajemný, neprozkoumaný, elfský živel. Šestý v pořadí. Měla vodu. Potřebovala sílu, která by se rovnala ohni pod vodou. A tím byl led. Měla jen pár vteřin. Až voda zamrzne, zůstanou tu s ní, uvězněni v hlubinách navěky. A pokud neprolomí bariéru, nemají šanci. Led. Nemusela se ani soudtředit. Celá její mysl se zaplnila chladem. Viděla před sebou jeho průzračné krystaly. Zoufalý, snad poslední pohled z očí do očí s přáteli. Prudký pohyb rukou, tichý výkřik o pomoc, volání ledu. Neuvěřitelná síla dvou magií, spojených v jedno, která se řítila na ochranu hradu v hlubinách. Začela ztrácet vědomí. Chlad a bezmoc. A ohromný výbuch, jako když se roztříští sklo. Bariéra se zesypala, ale ona to už nevnímala. Poddala se temnotě.
____________
Jack ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Obraz, který se mu naskytl, byl děsivý a krásný zároveň. Nezapomenutelný. Jezero zamrzlo. Purpurové paprsky, odrážející se od jeho jiskřivé hladiny. A temnota, zakrývající celý obzor. Teplá Melissina ruka, držící se jej jako klíště. Matné siluety postav, stojících na břehu jezera. Byl to úžasný pohled. Ale děsivý. Nastalo to, před čím je varoval Ahnan Kum před dobrou půlhodinou. Temnota útočí. Věděl, že je to konec. Stiskl Melissinu ruku a zašeptal:
"Všechno bude dobré" Ale sám věděl, že to tak nebude. Chladem mu zamrzaly slzy, klouzajících přes jeho tvář. Zmrzlá slza dopadla na jeho ruku. Pozoroval, jak dál klouže po jeho hábitu, až padá na zem. Roztříštila se na tisíce kousků. Už nemohl dál. Tohle byl konec.
____________
"Vítej, Lvice" Byla tam, zase. Mezisvět. Nicota. Konec i začátek. Mlhavé postavy před sebou i jaksi očekávala. Ale tentokrát jich bylo více. Jedny měli temný obrys, jiné zářivě bílý. Ale v podstatě byli stejní. Tak, jak už jednou řekl Soud temnot: nejsou protiklady, protože tady splynuly v jedno. Není bílá a černá, protože černá je bílá a bílá je černá, světlo je tma a tma je světlo. Tak, jak říká osud. Tok jejich myšlenek přerušil melodický, jasný hlas, jakoby protkaný mlhou:
"Zmoudřela jsi. Vidím, že sis zapamatovala všechno, jak ti bylo řečeno. Ale nevěříš, nevěříš a nechápeš. Ale to dokoná Čas. Jednou pochopíš..." Mlhavě bílá postava se odmlčela. Pak pokračovala, ale tentokrát trochu stručněji:
"Ale proto tu nejsi. Jsi tu, protože jsi vykonala dobro, ale také, protože jsi málem zklamala. Nechť Soud rozhodne" Z řady vystoupil mlhavý obrys černé barvy.
"Za to, že jsi téměř zklamala a nesplnila úkol, který ti byl zadán, odebírám ti Řeč" Vyděsila se. Pochopila příliš rychle. Nemyslel obvyklou řeč, ale i schopnost mluvit Elfsky a magickými jazyky. Ztratila by vše. Navždy.
"Za to, že jsi dodržela slib a jednalas podle vůle osudu, přesně a dobře, anuluji trest Soudu temnot" Bílá postava se vrátila do řady. A to bylo to poslední, na co si Lea pamatovala.
____________
Projít kolem bariéry, sloužící k ochraně hradu, mu netrvalo dlouho. Sám se podílel na jejím vytváření. magicky začaroval vchod: půl hodinu po vyslovení kouzla měl vchod do tunelu být zasypán výbuchem. Nikdo na něj nepřijde a nikdo jej nebude moct sledovat. Jakmile se dostal k mříži, použil obyčejné envaseco a prošel. U rozcestí, které sám vymyslel pro zmatení příležitostních návštěvníků se vydal doleva. Druhá cesta byla namáhavý labirynt... Konečně tam stál. Před sebou těžké, mramorové dveře s propletenými hádky, po obou stranách sloupy s vyobrazenými hady. Usmál se. Byl téměř u cíle....
_____________
Nadechla se. Čerstvý vzduch jí proudil do plic a ona s námahou otevřela oči. Ležela na zamrzlé zemi kulatého potrubí. Kousek za ní, směrem odkud přišli, se tyčila ledová stěna z nádherných krystalů. Po magické bariéře už nebylo ani stopy. Vedle ni klečela Clarissa s Clemem. Oba se tvářili velice ustaraně, ale zároveň i nesmírně úlevně.
"Dík, Leo", prolomil děsivé ticho Clem. "Bez tebe bychom tady už nebyli..."
Beze mě by jste se vůbec nedostali do téhle situace...
Clarissa se ušklíbla. Najednou na Leu opět dolehl ten pocit selhání. Stáhlo se jí hrdlo.
"Ještě není pozdě", řekl Clemens, který si toho všiml. "Tohle způsobili mozkomoři. Přečetl jsem o tom hodně, a tohle je přesně ten samý ůkaz jako před téměř dvatisíce lety, kdy se odehrála magická bitva... Vím že temná strana tehdy použila mozkomory, byly jich stovky a přesně tohle se stalo... Až na to, že to bylo Loch Nesské jezero, ne tohle..." Kysele se usmál. Pak se s námahou zvedl na nohy, které mu ale na kluzkém povrchu podklouzli a on dopadl plnou váhou na zem. Clarissa jen stěží zadržela smích, ale hned zase zmlkla. Slova, která vyslovil Clemens, odhalovala pravdu, jasnou jako slunce: Druhá magická válka začela. Ne před dvanácti lety; ale teď. Harry Potter byl jeden protivník. Jedna bitva. Prohraná bitva. Dobro se vzdalo, ale Temný lord se nechopil příležitosti. Světlo teď bylo silnější než před lety. Ale to byla i Temnota. Celá ty léta; to bylo jen shromažďování armády. Teď započal boj, který vypadal předem prohraný. Nic a niko nemělo zbraň proti bolesti a strachu. A to byly nezničitelné zbraně Temnot.
__________
Jasem slastně zasyčela. Pohled byl uchvacující. Temnota zaplňující celý obzor. Purpurové až černé nebe. Zamrzlé, jiskřící jezero. Ale ten pohled nemohl trvat věčně. Zarazila mozkomory. Tohle nebyla jejich práce. Přemístila se těsně před ně, téměř na okraj jezera. A stála tváří v tvář řadě kouzelníků s rozevlátými plášti a odhodlání v smutných očích. Longbottom, Reeza, Kum, Prodi, Kenter... Ostatní neznala, ale stačilo to k tomu, aby se zlomyslně ušklíbla.
"Neútočte", řekla téměř líně s pohledem na Smrtijedy za sebou. Měla osud ve svých rukou. Mohla dělat co chtěla. Ovládala. A možná právě to byla chyba. "Takže, hoďte mi Vaše hůlky a pak nás laskavě zaveďte do hradu" Nikdo se nepohnul. Možná, že byli přece jen silnější než si myslela. Možná, že Temnota přece jen nebyla tak silná. Ale zdání klame. Ve chvíli, kdy k jejím nohám padla první hůlka, se Jasem vítězně usmála. Sklonila se na zem, pohledem laskající dřevěný předmět. Ale to neměla dělat.
___________
Zastavili se. Stáli před velkou, ocelovou mříží, která byla zapuštěna do zdí potrubí. Za ní začel tunel prudce stoupat. Udýchaně se opřela o rám. Clemens se sotva držel na nohou; předchozí události jej příliš zmáhaly. Lea vypadala z nich tří nejlépe, ale to se dalo čekat. Stála odhodlaně a vzpřímeně, i když tíha břemene, které nesla by ji měla spíše sklánět k zemi. Pokývla na Clarissu rukou, aby odstoupila. Lehké kouzlo a část mříže zmizela. Rychle se protáhli vzniklým otvorem. Namáhavě stoupali. Clarissa se začela třást zimou. Uvědomila si, že je přece čarodějka, takže si zmrzlé oblečení jediným máchnutím hůlky vysušila. Clemens se na ni udiveně podíval, pak se rozesmál a prohlásil:
"Co bychom bez tebe dělali, Clar..." Ta se ušklíbla a pokračovala ve výstupu. Za ní se ozvalo mumlné zaklínadlo a v zápětí zaklení. Otočila se právě včas, aby spatřila Clema. Vyprskla smíchy. Místo toho, aby Clem své oblečení vysušil, je zapálil. Rychle to hasil proudem vody z hůlky, který ale už ve vzduchu zmrzl a srazil Clema ledovou pěstí na zem. Ten při tom zakopl o vlastní nohy a udělal pár kotrmelců směrem odkud přišli. Jediné štěstí na tom jeho pádu bylo, že tím uhasil plameny, kterými hořel jeho hábit. Ani Lea nezůstala vážná, když se Clem škrabal na nohy a ploužil se za nimi. Clarissa mu podala ruku a neodpustila si jízlivou poznámku:
"Myslím, že se příští týden koná závod o největší nemehlo Spojených-"
"Hele, raději mlč, ty-"
Jejich přátelské hašteření přerušilo vzdálené zahřmění. Lea s sebou cukla, pak se na ně obrátila a vyslala jediné slovo:
Utíkejte!
Rozběhli se tunelem, což ale nebylo vůbec lehké, protože jim neustále podkluzovali nohy. Rachot se stále blížil...
"Sakra dělejte! Řítí se celej tunel!" Clarissa jen stěží přehlušila vzniklý lomoz. Škrábali se nahoru, až najednou dorazili na rozcestí.
"Doprava"
"Doleva", zaječeli Clemens a Clarissa téměř zároveň. Lea se ani nezastavila. Rychle provedla neverbální ukaž mi cestu. Hůlce to trvalo nekonečně dlouho, než se otočila na sever, přímo do levé chodby. Hrad ležel směrem na východ, takže museli jít... Lea nepřemýšlela a strhla přátele do pravého tunelu. Něco se jí na tom nezdálo, ale neměli čas.... Hnali se dál, jak nejrychleji to šlo. Mezitím se natolik oteplilo, že se brodili po kolena vysokou vodou. Chodba se začela rozšiřovat. Vzdálené burácení neustávalo, ale rozhodně znělo o dost dál než předtím. Konečně zpomalili. Už se chystali oddechnout, když...
__________
Ve chvíli, kdy se postava v kápi přemístila přímo před mračno mozkomorů, se jim do žil vrátila nová energie. Celé jejich bytí bylo stvořeno jen na boj proti zlu - a to zatím znali jen v této podobě. Dokázali svobodně myslet při pohledu na zakuklence, stojící za první, vyšší postavou. Když promluvila, téměř ji nevnímali, ale její slova k nim přece jen dolehla. Nedokázali uvěřit, že by někdo byl tak naivní a použil starý způsob. Domluvili se jediným pohledem. Ve chvíli, kdy se zakuklenec s jedovatým úsměškem sklonil, zaútočili. Nebyli v převaze. Lomcovala jimi panika a hrůza z černého mraku na obzoru. Ale byli naprosto odhodlaní bránit se. Během chvíle překvapené Smrtijedy odzbojili. Ve chvíli, kdy omráčená postava vpředu padla k zemi, stalo se něco neuvěřitelného. Mrak Temnoty se stáhl... Jako by jej něco vsakovalo. S nimi zmizeli i všichni Smrtijedi... Obzor se projasnil. Zírali na to v neuvěření, nemohli popadnout dech, zaraženi, že to dokázali. Teprve, když se z hradu ozval jásot, pochopili. Byl to první otevřený boj; ale zdaleka ne poslední. A příště už se temnota nenechá nachytat.
___________
Už se chystali oddechnout, když se přímo před nimi ozvalo dunivé zavrčení. Vyděšeně uskočili o krok zpět. Právě včas, protože se na místě, kde oni před chvílí stáli, objevil bájený netvor...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 26. dubna 2007 v 18:39 | Reagovat

skvělá kapitolka...=) tak kdy bude pokráčko??? =)

2 Kaitlin Kaitlin | Web | 26. dubna 2007 v 18:39 | Reagovat

jééé, já mám první koment. juchů

3 effren effren | 26. dubna 2007 v 18:43 | Reagovat

nevím jestli to stihnu do zítřka...  Jen tak mimochodem: dík za koment((:

4 Kaitlin Kaitlin | Web | 27. dubna 2007 v 13:14 | Reagovat

no není vůbec  zač...=)

5 pasu pasu | E-mail | Web | 27. dubna 2007 v 16:47 | Reagovat

vážně super kapča, řeknu ti máš dar to utínat v těch nejnevhodnějších chvílích:))))

6 Siria Siria | 27. dubna 2007 v 18:07 | Reagovat

Moooc krásná kapča:-))) Pěkná, těšim se na další :-)))

7 Giner Giner | 29. dubna 2007 v 20:44 | Reagovat

Skvělá kapitolka:-)

8 effren effren | 30. dubna 2007 v 18:27 | Reagovat

lidi promiňte to děsný spoždění, mám teď ve škole (už zase) co dělat a nestíhám... Snažím se aby to bylo ještě dneska, ale nečekejte zázraky... Sorr ještě jednou((:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama