20. kapitola - Protivník?

12. dubna 2007 v 19:26 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Draco Malfoy zdrceně dosedl na židli. Deset členů. Deset lidských životů. Deset šancí ve výhru. Deset přátel. Všichni buď mrtví, nebo ve spárech zla. Proč se nepoddat? Aberdeen je zničen, město je vyhlazeno. Nikdo nepřežil. Těch pár, kterým se podařilo utéct, se dalo spočítat na jedné ruce. A my jsme tomu mohli zabránit... Už jsem jako Potter, pomyslel si Malfoy hořce. Taky si všechno dával za vinu... Vzpomínal na ten osudný den, kdy Temný lord napadl Bradavický express. Začátek jeho sedmého ročníku... Smrtijedi měli jediný úkol: Zabít Grangerovou nebo Weasleyho. Tolik ty dva tehdy nenáviděl... Ale to se zmněnilo. Poté, co Smrtijedi napadli prefektské kupé, kde oba dva byli, zaměřili se na Grangerovou. Neměla šanci uhnout těm smrtícím kletbám... Nebýt Weasleyho. Zachránil ji a obětoval se. Říká se, že ji miloval víc než cokoliv jiného. Dlouho to pro Draca bylo nepochopitelné: Obětovat vlastní život pro nějakou mudlocskou šmejdku? Ale pochopil. Láska. Zesmutněl. Potter, který se nakonec přes všechno rozhodl jet do Bradavic, se z toho nemohl vzpamatovat. Vinil se z toho. Grangerová přežila, ale Weasleyho nikdo vrátit nedokázal... Vzpomínal si na Hermionin pokus o sebevraždu. Nechtěla žít. Ale Potter jí v tom zabránil. Stejně zemřela. Zničila Voldemortův viteál, ale položila za to život. Odešla pro dobrou věc. A Potter zůstal sám. A zklamal... Život mu sebral vše, co miloval. Není divu, že to takhle dopadlo. Ale kde je spravedlnost? Tolik lidských životů... Zachmuřeně pozoroval temnou oblohu. Hrad byl jediným světlým bodem, nevpouštěl temnotu. Ochrany hradu byly silné. Ale jak dlouho budou vzdorovat? Jak dlouho budeme my vzdorovat?
_____________________
"Temessissss" Jedovatě zelený had se kmital zhroucené ženě na podlaze před obličejem. Dva dny už odmítala jíst, dva dny nevstala z špinavé podlahy svého vězení. Dva dny trpěla vlestními vzpomínkami... Svědomí...
"Ssso je?" Zvedla strhanou tvář se zaschlými slzami. Snažila se uklidnit, ale nešlo to. Chtěla to skončit... Nikdy si to nepřiznala, ale Jasem pro ni znamenala víc, než cokoliv jiného. A teď byla zase sama...
"Pán tě voláá" Setřela si slzy, namáhavě se zvedla. Zapotácela se, byla na pokraji sesypání. Ale věděla, ža Pán to nedovolí. Nedovolí, aby si vzala život. Následovala nejistým krokem dlouhého hada. Nebála se ho. Hady milovala: od té doby, co zjistila, že je hadí jazyk, možná dokonce jeden z posledních, si s nimi často povídala. Byli to jediní přátelé v dobách temnoty... Ale Pán jí i tohle maličké potěšení odebral. Chtěl utrpení, chtěl bolest. Vstoupila do velkého sálu a poklekla před mistrem.
"Temesis... Co se s tebou děje? Snad nelituješ té své prašivé kamarádky?" Naoko starostlivý, jízlivý hlas Pána zla vzbuzoval snad ještě větší hrůzu než obvykle. Nedovolil jí odpovědět. Snad ani odpověď neočekával. "Zjistila jsi ten zdroj? Splnilas můj příkaz?" Vyděsila se. Teď už je moc pozdě, magie už je příliš slabá... Temný lord se na ni zle podíval.
"Já neúspěchy trestám, Temesis..." Začala se slabě třást. Naposled ji potrestal před rokem... Strach. Pouze palčivý strach.
"Prosím, pane..." Tichý vzlyk následoval prosbu. Strach.
"Mělas času dost" Tichem hradu se rozlehl první, bolestný výkřik...
_____________________
Lea seděla ve společenské místnosti. Dívala se do prázdna a nereagovala... Portrét se otevřel a vstoupila skupinka žáků. Od neděle byli všichni podivně zamlklí... Najednou si dívka s krátkymi, světle hnědými vlasy a modrýma očima všimla Lei.
"Leo! Konečně! Už jsme si o tebe dělali hrozné starosti, když se to stalo tak jsi s námi nebyla, vůbec jsme netušili co- Leo?" Dívka s smaragdovýma očima a nepoddajnými, černými vlasy vůbec nereagovala. Seděla dál v pohodlném křesle u krbu a zírala do prázdna. Clarissa netušila jestli se jí to nezdá, ale měla v očích podivně skelný výraz.
"LEO!" Dívka se prudce otočila, v ruce hůlku. Když uviděla skupinku, oddechla si. "Vnímalas nás vůbec?", zeptala se káravě Clar. Lea se mírně zarděla.
Byla jsem zamyšlená... Sorr lidi...
"Už jsme si o tebe vážně dělali starosti. Bylas dva dny na ošetřovně a neprobouzela ses... Co se stalo?", zeptala se napjatě Mel. Lea zaváhala. Od ředitele slyšela, co se v neděli stalo poté, co... Opustila na krátko tento svět, ale přesto teď netušila, co má odpovědět. Byla jsem v mezisvětě, kde mi Soud temnot sebral magii a pověřil mě nalezením Černé komety, což je čisté zlo které tvoří nejhorší stvůry universa? Nebo snad Jaksi mě zavlekli do takového světa mezi realitami, kde mě držel a soudil Soud temnot jelikož jsem nezabránila povstání zla a potrestal mě tudíž tím, že mi zabavil magii a dal mi nesplnitelný úkol? Mlčela už asi moc dlouho, protože se ozval Clem:
"Podívej, nám se můžeš svěřit..." Můžeš se nám svěřit... Jo, a vy mi okamžitě uvěříte, že? Ne. Cítila, že tohle nesmí nikdo vědět. Dokonce ani ti, kteří jí byli nejblíže: její přátelé.
Poslední, co si pamatuji byla vlna temna. Byla jsem v knihovně a pak... nevím. Mám všechno zamlžené. Vím jistě, že někdo ječel, a pak... Propadla jsem se do tmy. Přišlo mi to jako pár minut, ne jako dva dny...
Nevěděla, jestli jí všichni uvěřili. Ale nemohla jim to říct.
Jsem unavená. Půjdu si lehnout
Poté, co ji ostatní starostlivě popřáli dobrou noc, odvlekla se do ložnice. Právě si lehala, když se jí před očima začely míhat obrazy. Bitva. Černý mrak. Krutý smích. Oheň, všude smrt. Křik, panika, strach. Ječící lidé, jeden po druhém padající s doširoka otevřenýma očima hrůzou k zemi, zasaženi zeleným paprskem. Nemilosrdně. Dítě s medvídkem v náruči, plačící nad tělem své matky. Vysoká ženská postava, která se smíchem vyvolává další a další temnotu. Obránci jsou vlnou tmy zasaženi. Jen pár se jich stačí přemístit. Zbytek stojí a nechává klesnout hůlky. Někteří si přikrývají uši a zmítají se v bolestech. Strach. Ledový rozkaz. Smrtijedi, dokončující akt ničení. Šest postav, obklopených smějícími se Smrtijedy. Mučící kletby. Tři z nich padají k zemi, mrtví. Druhá polovina náhle zmizí ve víru barev spolu se Smrtijedy... Lea se vyděšeně probudila. Cítila něco jako chmurný šok. Aberdeen je zničen. Co bude následovat? Tupá bolest v ní hrozila vybuchnout. Prázdnota. A první slza, následovana proudem dalších, máčela rudý polštář.
_____________________
"Můj pane?" Muž s ulízanými, světlými vlasy a šedýma očima poklekl před svým pánem. Z jeho černého hábitu vykukovala včernalá, spálená ruka.
"Malfoyi... Splnil jsi můj rozkaz. Tím, že jsi našel ostatky Grinewaldova otce v podzemí jeho sídla jsi mi umožnil uskutečnit můj plán..."
"Bylo mi ctí, pane"
"Jsi už dlouhá léta mým věrným stoupencem. Mám pro tebe speciální úkol..."
"Udělám cokoliv"
"Je tu mág. Mocný člověk, jež opřed nedávnem uvolnil vlnu magie... Nevíme, na čí straně je. Najdi ho. Dříve nebo později se projeví"
"Děkuji, pane"
"Můžeš jít"
"Ano, pane" A s tím s hlasitým PRÁSK zmizel.
_____________________
Tupá bolest hlavy. Pulsující vlny bolesti. Už neměla slzy. Ale získala rozhodnost. Musela udělat alespoň něco, aby zastavila zlo. A měla možnost. To tvrdil Soud temnot. Nevěděla, čemu má věřit. Skutečně nebyl Soud temnot na straně zla? Kdyby ano, a kdyby našla kometu, tak by darovala temnu mocnou zbraň. Ale něco jí říkalo, aby Soudu věřila. Možná to byla její naivní část, která chtěla zpět svou magii a moc. Snad to byl hlas temna, který jí to našeptával. Ale mohl to být hlas pravdy? Chtělo se jí křičet. Ječet z plných plic. Uvolnit tu bolest, ten vztek, tu nejistotu, kterou potlačovala v sobě. Tichý vzlyk... Ta bezmoc. Ubíjelo ji to. Teď už chápala slova Soudu: Neseš břímě, které jiný neunesl. Nechtěla je. Vzdala by se své moci, jen proto, aby se mohla vrátit k elfům a klidně žít. Ale neměla možnost volby. Proč já? Bože... Vzpomínka na hrůzostrašný obraz destrukce v ní rozdmýchala plamínek zlosti, touhu po pomstě, po odplatě za všechno utrpení. Nemohla se uklidnit. Nemohla myslet. Zlost ji zcela zaplňovala. Ovládala ji. Hrozila se vydrat na povrch. Matně se jí vybavovala slova profesorů Satre: Nikdy nedopusťte, aby vás zlost ovládla. To vy ji musíte ovládnout, potlačit ji. Ve zlosti se jedná neuváženě. Mohli by jste ohrozit nejen sebe, ale i ostatní. Jen s velkou námahou potlačila zlost, ohraničila mysl bariérou živlů. Nemyslela. Chtěla jen spát. A skutečně vyčerpáním usnula.
_____________________
"Jasem, mám pro tebe úkol. Možnost, jak zcela ovládnout svět"
"Nejsem Jasem. Teď jsme o samotě, takže nepoužívejte toto neuctivé, pošpiněné jméno pro někoho takového, jako jsem-"
"Dobrá. Jsi Grinewald, nebo tě mám nazývat Nequitus Furvus?"
"V mé době jsem byl nazýván různě. Oblíbil jsem si ale nejvíce, když mi říkají Nequitus; Temný. Co po mě žádáte?"
"Takže Nequitus. Zvláštní jméno..."
"Nezabývejte se spekulací nad mým jménem. Chci vědět, co po mě chcete!"
"Chci Černou kometu. Není v tomto světě. Uschoval ji Brumbál. Je to poslední trumf toho slabošského Fénixova řádu. Najdi ji. Ovládneme společně svět!"
"Dobrá. Ale pokud splním váš požadavek, uvolníte pouto mezi námi?"
"Abys mě zradil? Nejsem blázen, Nequitusi"
"Pak žádám-"
"Nejsi v tom postavení, abys žádal. Po splnění úkolu si o tom ještě můžeme promluvit"
"Jednou se vše změní, Voldemorte! A pak-"
"Neříkej mi jménem!"
"To není tvé jméno, Tome!"
"Crucio!" Výkřik protrhl ticho noci...
_______________________
Kapča celkem o ničem. Doufám, že se přesto líbila. Pls komentíky a kritiku. Dík, Effren
(Krátké a výstižné, že?)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Giner Giner | 12. dubna 2007 v 20:02 | Reagovat

Skvělá kapitolka:-) Těším se, až Lea půjde hledat kometu, jsem zvědavá, jestli to dokáže:-) Ale snad jo;-)

2 Lilein Lilein | 12. dubna 2007 v 21:00 | Reagovat

Nějak si neumím představit Leu takovou klidnou, pasivní... nic nedělá, myslella jsem, že hned se vydá najít kometu...no, asi si budu muset ještě počkkat:-) Ale to nevadí, alespoň budu pořádně natěšená:D

3 Siria Siria | 13. dubna 2007 v 16:49 | Reagovat

Doost dobrá kapča! Těším se na pokráčko :-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama