18. kapitola - Začátek zhouby

11. dubna 2007 v 17:07 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Teprv, když něco ztratíme, uvědomíme si jeho pravou cenu"
Mlhu nedělního rána roztrhly první paprsky slunce, které zahřály krajinu svým teplým pohlazením. Vypadalo to na slibný, slunečný den, ve kterém by si žáci mohli užívat naplno volna po prvním týdnu školy. Nic ale není tak, jak se zdá... Za zdánlivě vlídnou tváří nového dne se skrývala bolest, zrada a zlo... Něco, proti čemuž nebyla obrana. Pocity, které mají jediný účel: zničit. Nikdo toho rána nevěděl, že je to možná poslední bezstarostné vstávání. Poslední vstávání, aniž byste se topili v obavách, zda přežijete tento den. Poslední sluneční den? Poslední den naděje v dobro? Ne, naděje přežívá i nejtemnější časy... A rozsvěcuje slunce, jehož teplé paprsky vybízejí ke konání a činům, které by se jinak nikdy nestaly... Ale má naděje šanci zvítězit nad zlem, které dnes má počít? Má naděje vůbec tu sílu, aby přežila nejčernější období světa? Dvojnásobná moc, zahalena v černu. Dvojí mázi, oba silní, schopní, nadaní... Ale taky krutí, zlí, bez soucitu, bez špetky dobra a lidskosti v těle. Má dobro šanci zvítězit? Osud se nedá předpovídat, pouze jeho možná podoba. A i to se jen velmi zřídkakdy podaří... Protože osud je plný zvratů a překvapení, plný nenadálých událostí, které změní následující děj. Dvojí mázi, z nichž jeden bude dnes probuzen ze spánku, který měl trvat pro dobro světa věčně...
Toho rána se všichni probouzeli s blaženým pocitem, že můžou zůstat ležet v posteli a nechat den pomalu ubíhat. Kdyby tak věděli, co je čeká... Snad jen dívka s havraními vlasy a smaragdovýma očima se toho rána probouzela s obavami. Obávala se toho co má nastat, protože měla schopnost, za kterou by mnozí dali i život. Měla schopnost vidět, ale ona ji nechtěla. Proč vyvolení, ti, které osud obdaroval něčím, co mnohým chybí, by dali cokoliv za to, aby nebyli tím, čím jsou a proč si ti ostatní, mnohkdy závistí zahořklí lidé nepřejí nic jiného než být sami vyvolenými? Jedna z otázek, ke které těžko najdeme odpověď. Snad právě proto, že každý chceme být tím, čím nejsme? Snad proto, že vyvolení neunesou tíhu svého břemena a my ostatní neznáme tuto tíhu? Kdo ví. Lea patřila mezi ty, kteří si věci řádně promysleli a uvažují racionálně, ale toho rána to nedokázala. Nejistota, tíseň a bezmoc byly horší než jistota zla a strach. Dlouho ležela nehybně v posteli, nepohnula se. Nemohla jít ven, nový řád to zakazoval a ona se bála. Tam venku číhá zlo, zlo, které je nebezpečnější a krutější, než si lidská mysl dokáže představit. Obávala se, ale zcela oprávněně. Protože to, co mělo nastat, skutečně vzbuzovalo hrůzu. Možná ani ne hrůzu. Spíš paniku. Paniku a pocit bezmoci.
::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Jasem?"
"Co je, Temesis, musím už spěchat..."
"Sbohem, kamarádko"
"Tem... Já.. Promiň mi to!"
"Ne, Jasem, byla to tvoje jediná možnost... A taky moje, byla mi poskytnuta možnost najít tě... Jasem, ať už se stane cokoliv, chci, abys věděla, že jsem ti vždy důvěřovala... Jdi, Jasem, ať se Pán nehněvá... Sbohem..."
"Sbohem..." Setřela si slzy, které jí máčely obličej a vydala se na svou poslední cestu. Rituál oživení se nezadržitelně blížil. A s ním i její konec.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Leo?" Dívka s havraními vlasy se otočila směrem k příchozí.
"Děje se něco? Normálně vstáváš ještě před svítáním a teď..."
Ne, to je dobrý, dík Clar... Prostě mi není moc dobře... Ale to jsou jen vzpomínky...
Clarissa si sedla na kraj Leiny postele.
"Pojď, nemá cenu se utápět v minulosti, nic ti to nepomůže... Žít se má přítomností...." Druhá dívka se na ni smutně pousmála.
Bojím se...
Přiznání Clarissu zarazilo. Normálně chladná dívka, která perfektně maskuje své pocity, jí tady říká, že se bojí...
"Čeho?" Zeptala se potichu, ale přesto její hlas prořízl ticho jako ostří meče.
Nevím... Budoucnosti...
Clarissa byla zmatená. Co se stalo tak hrozného, že ji to tak změnilo? Je taková divná... Lea se na ni smutně podívala.
Jak by ti bylo, kdybys věděla, že se stane něco hrozného, ale nemohla bys tomu zabránit? Znáš ten pocit bezmoci? Je to hrozné....
Clarissu to zmátlo. Nechápala, co se děje. Po včerejším rozhovoru s ředitelem Lea byla divná... Úplně jiná.
"Co se stane?", zeptala se jemně.
Zlo...
Lea sama nevěděla, proč to všechno Clar říká. Neměla by... Ale cítila potřebu se někomu svěřit, a Clar byla tak chápavá...
Chtěla bych být sama... Prosím...
Clarissa pochopila. Zvedla se a potichu došla ke dveřím.
"Zapřemýšlej nad tím"
:::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Nechápu, co se s ní děje"
"Od včerejška je ještě zamlklejší než obvykle" I přes všechno se tomu Clarissa usmála. Clemens opravdu volil pojmy, které je dokázaly rozesmát... Už jen představa toho, že někdo němý může být zamlklý, byla směšná...
"Nechce vstát a chce být sama", ohlásila Clar.
"Co je jí?"
"Nevím, ale říkala, že jsou to vzpomínky..." Clarissa nevěděla, jestli se má ostatním zmínit o tom, co jí Lea ještě řekla. Nakonec zvítězila přece jenom její nedočkavá strana, která byla napnutá na to, jak ostatní zareagují.
"Ještě říkala, že-" Zarazila se. Je to správné? Lea mi to řekla v soukromí a nechtěla by, abych to ostatním vyslepičila... Zavrtěla sama nad sebou hlavou. "...by chtěla být sama, že si to promyslí" Uvědomila si až moc dobře Clemův zkoumavý pohled. Ten si přesně všiml, že zaváhala... Naštěstí ale mlčel. Poslední dobou, od té děsivé úterní noci, byl celkově jako vyměněný. Vůbec nevtipkoval, byl neustále zamyšlený... Copak asi viděl? To se nikdy nedozvím... Vrátila se zpátky k rozhovoru a snažila se přestat myslet na Clema a na Leu, ale moc jí to nešlo. Obzvláště, když se Clem najednou vytratil...
:::::::::::::::::::::::::::::
Dívka s havraními vlasy a smaragdovýma, smutnýma očima ležela v posteli a hlavou se jí honilo tisíce obrazů. Přemýšlela, byla zcela ponořena do vlastních myšlenek. Musela něco dělat, jinak by se z toho zbláznila. Nepoznávala se. Ještě před týdnem by se rozběhla alespoň do knihovny hledat informace, snažila by se tomu zabránit, ale teď... Nechtěla. Viděla tu bolest a utrpení, strach ji svíral jako železná rukavice. Nechtěla, nemohla. I přes slova, která měla téměř vypálena v hlavě: ZABRAŇ TOMU. Teď poznala, snad poprvé v životě, hrozivou směsici bezmoci a zoufalství. Kdykoliv jindy by viděla pozitivně a snažila by se najít možnost, jak z toho vyjít... Jednala by. Najednou se rozhodla. Nemůže tady jak zbabělec strávit celý den. Nevydržela by to. Rychle vstala, oči zase nabyly na odhodlání. ZABRAŇ TOMU... Co ta slova asi znamenala? Čemu měla zabránit? Už se chystala otevřít dveře aby sešla na pozdní snídani, když se ozvalo zaklepání. Vzápětí se dveře potichu otevřely.
"Leo?" Byl to Clemens, v tváři rozpačitý výraz a v očích smutek. Překvapilo ho, když uviděl Leu, jak stojí přede dveřmi, ale nedal to na sobě znát. "Chci jen, abys věděla, že jestli se něco děje, tak mi ti všichni pomůžeme... Můžeš se na nás spolehnout" Usmála se na něj.
Děkuji
:::::::::::::::::::::::::::::::
Bylo patnáct minut před stanovenou dobou. Žena s nevýraznýma, hnědýma očima a splihlými, světlými vlasy se zastavila před sálem, kde se to mělo stát. Odpočítávala vteřiny... Za ani ne patnáct minut zemře. Její tělo sice bude žít dál, ale její duch, vyhnán Rituálem z těla, zanikne... Pozorovala těžké, dubové dveře. Zírala před sebe a nedokázala přemýšlet. Nedokázala si ujasnit své pocity, své myšlenky, své touhy. Od svého dětství žila jako vězenkyně Temného lorda. Byla vychovávána v bolesti a utrpení, které se postupně staly její součástí. Postupně se z ní stávala loutka, tak, jak ze všech ostatních. Dělala, co jí bylo přikázáno. Nebránila se. Ale s časem začela chápat své postavení a chtěla je změnit. Začala hledat cestu. Ale žádná nebyla. Snažila se uprchnout, ale nebylo úniku. Zklamaná neděje je jedním z nejhorších a nejbolestivějších utrpení. Strávila několik let ve stavu, který se spíš podobal smrti než životu. Ale byla zcela ovládána Pánem zla. Nebylo jí ani dopřáno odejít z tohoto světa a skoncovat s bolestí života. Zachránila jí Temesis. Ale Jasem neviděla nic, pro co by stálo za to žít. A tak se rozhodla. Snad svého rozhodnutí nelitovala. Ale nadešel čas a na myšlenky bylo pozdě. Své rozhodnutí nemohla vzít zpět. A tak se zhluboka nadechla a vešla do místnosti, která se měla stát jejím hrobem. Čas nelítostně běžel a nedal se vrátit zpět, nedal se zastavit. A tak se s odevzdáním vydala vstříc svému osudu.
::::::::::::::::::::::::::::::::
Chybělo pár minut k dvanácté hodině. Lea byla v knihovně a snažila se něco najít nebo zjistit o Rituálu, ale i zmínka o něm chyběla ve všech knihách. Prohledala snad už stovky knih, jejichž vědomosti jí zůstaly v hlavě, ale nebyly to informace, které ona potřebovala. Nezajímalo ji, jakým způsobem se vyvolají bestie podsvětí, jestli duch Ger skutečně porazil bez cizí pomoci obludu Anaxu, která podle pověsti žila v Lochneském jezeře nebo jestli se rituálu světla říká též rituál Lumnis. V žádné z knih o rituálech nebo černé magii nepadlo ani slovo o rituálu Oživení. Najednou pocítila Lea děsnou bolest chytaly ji křeče, každá částička jejího těla byla jako v ohni. Silněji než kdy jindy slyšela slova: ZABRAŇ TOMU. Jako kdyby se ze všech stran se stonásobnou ozvěnou a naléhavostí ozývalo toto slovo. Nemohla se pohnout, nemohla křičet, nemohla ani myslet. Ale věděla, že nastal čas. Nejhorší zlo doby mělo začít. Začátek zhouby.
:::::::::::::::::::::::::::::::::
V síni bylo hrobové ticho. Uprostřed, na naleštěné, černé podlaze z drahého mramoru, stál ohromný kotel z kamene. Byl popsán starodávnými runami, číslicemi a snad i řečí, která navždy zůstane záhadou. Byl naplněný jakousi zářivou tekutinou. Kolem něj stály tři postavy: roztřesená žena se splihlými vlasy, která se jen těžko držela na nohou, Bellatrix Lestrangeová, nejvěrnější Smrtijedka Temného lorda a sám Pán zla: muž v černém hábitě s žhnoucíma, rudýma očima a hadím obličejem, který vypadal jako smrtelná maska. Najednou se ozvala hromová rána - první znamení. Všichni mlčky, nehybně vyčkávali. S druhým úderem se pod kotlem objevil černý plamen, který se postupně zvětšoval, až zahalil celý kotel. S třetím ůderem se hladina rozzářila, začely z ní sršet jiskry a ona zářila jako by byla poseta démanty. Začala stoupat temná pára, která zakryla celou místnost jako teplá peřina. Runy a symboly na kotli se rozzářily temným světlem. Nebylo vidět na krok. Přesto se ale najednou, zároveň s čtvrtým úderem zvonu, ozval ledový hlas, z něhož obvykle čišela zloba a nenávist, nyní však očekávání:
"Ty, kosti z otcova těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna" Z otevřené, připravené škatulky zdobené zlatem se zvedl prášek - směsice prachu, kostí a hlíny -, který doletěl vzduchem ke kotli a s pátým ůderem se ponořil do kotle. Hladina se rozevřela, zasyčela, vyslala zářivé, svítící jiskry na všechny strany a pohltila pozůstatky kouzelníka, jež byl otcem temna a bolesti... S šestou ránou se ozvalo, tentokrát od roztřesené ženy, která právě vyslovovala poslední slova v životě:
"Ty, duše služebníka, darovaná dobrovolně, oživíš dávného mistra" Z ženina těla vyplul oblak světlé páry a ponořil se do kotle. Žena se s výkřiky skácela k zemi, zmítala s sebou v nepředstavitelných bolestech, ječela vysokým, nadpozemským, skoro dutým hlasem, ale nikdo jí nepřišel na pomoc. Se sedmým úderem zvonu se jiskřivá, šedivá mlha dotkla hladiny v kotli. Lektvar pohltil mlhu a nabral karmínový odstín plamene, jehož žár tavil zdi, zapálil krabičku, v které před nedávnem byly pozůstatky mocného mága a žhavil zámky na dveřích. Postavy kolem kotle zůstaly nedotknuty, když s osmým úderem zvonu pronesla Bellatrix Lestrangeová:
"Ty, krvi nepřítele, uzmuta násilým, ježs způsobila smrt Mistra, ty vskříšíš svého soka" Z oválné nádoby v její ruce se zvedla rudá kapka, která se s devátou ránou ponořila do lektvaru. Ten nabyl oslnivě bílou barvu, která pronikala přes zavřená víčka, skrz bolest i slzy, přes utrpení a zradu. Desátá rána zvonu zazněla zároveň s hlasem mrazivějším než led, s hlasem samotného temného lorda:
"Ty, mistře Temna, mágu podsvětí, přemožiteli světla, jež neprávem byl uvrhnut v smrt, ty, jež čekáš na probuzení, vystup z podsvětí a přijmi kosti, které byly uzmuty, tělo, které bylo darováno, a krev, která tě zabila, abys povstal a vládnul Temnu! Povstaň, Nequitusi Furvusi Grinewalde, a podřiď se mé vůli!"
::::::::::::::::::::::::::::::
Ve chvíli, kdy dozněla desátá rána zvonu, se Lea svezla na podlahu. Nemohla dýchat, cítila se jako zmítána mezi dvěma realitama, nevnímala nic, jen tu děsivou bolest, a pak pocit, který jí nepatřil: Pocit selhání. Viděla všechno, krok od kroku, vteřinu po vteřině, viděla, jak oživují stvůru, která měla na svědomí více životů, než by se dalo představit. Strach a beznaděj, zoufalství a bezmoc. Všude byla tma. Nechtěla vidět, co bude následovat. Nechtěla, ale nebylo úniku. A slova, která jí svírala a poutala, zůstávala stejná: ZABRAŇ TOMU. Ale ona nemohla.
::::::::::::::::::::::::::::::
Po doznění těchto slov tekutina v kotli, zároveň jedenáctým úderem, zčernala. Pára snad ještě zhoustla. Najednou z kotle vystoupila postava. Byly vidět jen matné obrysy. Stín se zvedal výše a výše, až najednou, s dvanáctým úderem zvonu, vplul do zmítajícího se těla ječící ženy. Křik ustal stejně najednou, jak zmizela všechna mlha a jak zhasly symboly na kotli. A pak se žena zvedla a mrazivým hlasem, tolik podobným tomu Voldemortovému, řekla:
"Jsem připraven vykonávat služby na vaší straně. Za léta v podsvětí jsem se hodně přiučil. Dovolte mi ovšem nejdříve zabít toho šmejda a nečestného slabocha, který si říká spasitel. Kde je Albus Brumbál?"
::::::::::::::::::::::::::::::
V tu chvíli se Lei zatmnělo před očima. Svezla se na podlahu a nehýbala se. Scéna, kterou viděla, byla příliš zlověstná a bolestivá. Její mysl opustila tělo. Ocitla se mezi světy, na místě, kde je věčný klid. Někteří to nazývají prázdnota, jiní ráj. Pro některé je to konec, pro jiné začátek. Víry barev jiskřily před jejíma očima, střídány nádhernými obrazy míru a klidu. Chtěla tu zůstat věčně. Najednou se před ní zjevil stín nějaké postavy. Vypadala jako duch, byla průsvitná jak mlha, ale na dotek pevná a stabilní.
"Zklamala jsi nás, Vládkyně duhy, lvice, jež vládne ohněm a přináší naději"
"Nemohla jsem tomu zabránit...", zašeptala Lea. Nedivila se ničemu. Pouze stála. Snad ani nevnímala, co se skutečně děje.
"Možná, žes nemohla udělat víc. Ale tvůj úkol byl jasný..."
"Já vím... Ale nemohla jsem..."
"V osudu je psáno, že máš moc a sílu to zvládnout. Musíš se jen naučit ji ovládat..."
"Nezklamu...." Probudila se na podlaze knihovny, rozbolavělá, vyděšená, ale rozhodnutá: Zvládnu to... NEZKLAMU
::::::::::::::::::::::::::::::
Ředitel Draco Malfoy náhle pocítil hrozivý chlad. Zima, která postupovala celým tělem až do morku kostí... Obloha se začela zatahovat. Z jednoho bodu se začela šířit temnota, jako by někdo rozlil černý ingoust, který zeléval čisté, zimní nebe... Temnota povstala, uvědomil si. Začátek zhouby.
:::::::::::::::::::::::::::::
V Nebelvírské společenské místnosti bylo rušno: žáci si užívali volných chvilek. Najednou jedna dívka vykřikla a odskočila od okna... Valila se k nim vlna temnoty, která během pár vteřin zahalila hrad i okolí, aby pokračovala dál ve své ničivé pouti... Všichni pocítili to stejné: Strach a beznaděj. Začátek zhouby.
::::::::::::::::::::::::::::::
Tak tohle byla 18. kapitolka. Doufám, že sem na nic nezapomněla a že jste si to užili.... Prosím o KOMENTY A KRITIKU, dík, Effren
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Budete číst pokračování téhle povídky?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Siria Siria | 11. dubna 2007 v 18:22 | Reagovat

Parádní, nádherná, úžasná kapča! Další a rychle :-)))

2 Giner Giner | 11. dubna 2007 v 20:11 | Reagovat

To bylo parádní, nemám slov... z té kapitolky jsem úplně hotová:-) Opravdu se t moc povedla;-)

3 anet anet | 11. dubna 2007 v 20:12 | Reagovat

Juuuuu, skvělá kapitolka, nemůžu se dočkat pokračování!!

Vážně moc dobrá!!!

4 HP fan HP fan | 22. září 2011 v 18:11 | Reagovat

ok myslim ze se mit to vcera nezdalo tak uzasne protoze jsem byla tak unavená... spletla jsem se - je to úzasné, skvelé senzacní a napínavé :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama