Duben 2007

27. kapitola - Ztraceni I

30. dubna 2007 v 21:45 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Netvor, dobré tři metry vysoký, se tyčil nad vyděšeným triem. Byl děsivý, paralizoval pohledem. Jeho pět párů zelených, vyboulených oči pokrytých slizem se protáčelo v napouklých, rudých důlcích. Jejich pohledu nedokázali uniknout. Měl širokou, trojuhelníkovou hlavu pokrytou šupinami leskle ocelové barvy. V matném světle jejich hůlek se hrůzostrašně leskly oproti okolnímu šeru... Z doširoka rozevřené tlamy čněly řady zubů, dlouhých jako šavle, z nichž odkapávala krev. Jeho smrdutý dech je málem porazil... Zbytek těla byl znetvořený. Široké pásy kůže, jako by narychlo připlácnuty na tělo, byly pokryty pancířovitými, ztvrdlými šupinami, mezi nimiž se obžas probleskly snad dobrých třicet centimetrů dlouhé ostny rudé barvy. Ze zad vyrůstala mohutná, černá křídla, vypadajíc příliš slabě na to, aby uzvedli tvora tohoto objemu. Mezi jejich záhyby se leskl žlutý sliz, který netvorovi stékal po zádech a odkapával na zem... Obrovské, zahnuté pařáty na nohou s půlmetrovými drápy sloužily jako dostatečná výstraha. Opancířovaný ocas měděné barvy silně kontrastoval s tmavým zbytkem těla. Byl posetý malými, pichlavými kuličkami s ostny, vzdáleně se podobající kaktusům v menším rozměru - ale s delšími, na první pohled tvrdšími ostny. Měl dva páry rukou v podobě zahnutých hnátů s bodci na jejich konci. Děsivou image doplňovalo děsivé, hrdelní vrčení, ne nepodobné hromu... Neschopni pohybu, úvahy nebo snad jen myšlenky na obranu či útěk na netvora zírali. Vypadalo to, že se zastavil čas. Nikdo se nepohnul. Zírali na sebe, žáci a netvor. Bájený, legendérní netvor - Kirrigura. Jedna z nejtemnějších kreatur podsvětí... A pak netvor najednou bez varování zaútočil.
_____________
Z černé, nepropustné tašky vytáhl slizké tělo jedovatě zeleného hada. Chytil jej obratně za krček, nechtěl mu dát šanci zabořit ostré, jedovaté zuby do jeho ruky... Všechno bylo naplánované. Perfektní, promyšlené. Bezchybné. Byl u cíle s vidinou výhry před očima. A to had využil. Vymrštil se krátkým cuknutím do výše a vyklouzl silným mužovým rukám. Vzápětí se ztratil v temném šeru tunelu...
_____________
Nebyla schopna ostrhnout pohled z očí bestie. Cítila, jak jí někdo vniká do hlavy. Síla, kterou dosud nepoznala. Hnilobná, slizká, tvrdá, temná, bezcitná, nespoutaná a povrchní, ale stará víc než pár století. Nesoucí bolest a záhubu. Automaticky se snažila vytlačit ji. Ohraničit své myšlenky, uniknout z dosahu zla. Stáhla se za bariéru živlů, chráněnou veškerou její mocí. Vytrvávala. Skrytá čekala, jako had připravený nečekaně zaútočit. Nedovolila protivníkovi ani dostat se k hranicím její mysli. Cítila, jak napětí z jejího těla mizí. Dokázala se pohnout. Ve chvíli, kdy netvor zaútočil, strhla Clema a Clarissu z dosahu a vytáhla ještě za pádu hůlku. Jenže v příští vteřině už stála bestie nad nimi. Kapka slizu mu skápla z otevřené tlamy na Leinu botu. Působila rychle, jako žíravina. V poslední vteřině si dívka strhla botu. Zbyla z ní jen seškvařená, rozpuštěná a rozleptaná louže.
____________
Neuvědomoval si, co se právě stalo. Zklamání, rozlézající se jako ledový chlad jeho tělem, ho ochromilo. S hadem mu zmizela poslední možnost otevřít Tajemnou komnatu a tak i najít Kometu - tedy její střepinu. Had měl klíčovou ůlohu v jeho plánu; pro otevření komnaty bylo třeba ovládat Hadí jazyk. Trvalo mu pár vteřin, než plně pochopil rozsah problému, který způsobil útěk hada. Zlostně zavyl, prudce praštil pěstí do sloupku vedle dveří, až si sedřel kůži. Tuto hru prohrál. Ale Snape se nikdy nevzdával... Ani ne teď.
_____________
Žáci v hradě jásali. Zvítězili! Temnota byla zahnána, byli v bezpečí. Šťastně se objímali a smáli se. Byl to poprvé po delší době, co se smáli otevřeně a bezstarostně. Zatím byla hrozba zažehnána a to jim stačilo. Plamínek naděje zahořel a nechtěl se poddat temnotě - ne teď. Byli odhodláni bránit se.
_____________
Clarissa při pádu ztratila oční kontakt s netvorem. Dokázala se opět hýbat, volně myslet. Aniž by si uvědomila, co dělá, zaječela. Ještě v pádu se stačila přetočit na druhou stranu, tak, aby byla co nejdále od bestie. Když dopadla, narazila si bok, ale jinak neregistrovala žádné jiné újmy na zdraví. Chtěla vyskočit, otočit se a utéct, ale hromový řev netvora jí v tom zabránil. Bestie se tyčila přímo nad Leou, ležící na podlaze přímo k jeho nohám. Reagovala okamžitě, bez rozmyslu nebo nějakého určitého úmyslu. Vytáhla hůlku a vyslala na Kirrigura omračující kletbu. Kouzlo se ale vsáklo do netvorova těla bez sebemenšího účinku. Stačilo to ale k tomu, aby se bestie prudce otočila na Clar. Lea se snažila dostat z dosahu netvora, ale ten zvuk zaslechl a prudce se otočil. Ohnal se po ní hnátem s ostrou, zrezivělou tyčí. Ne zbytečně však Lea denně cvičila. Rychle se přetočila na stranu a hrot ostrého kopí se zabodlo do kamené země na místě, kde Lea před pár vteřinama ještě ležela. Cukla s sebou, když uslyšela zasvištění druhého kopí a prudce se překulila dozadu. Se slabým drnčením železná tyč trčela ze země. Kirrigura zařval a vrhl se kupředu.
______________
Clemens na to zíral jako v tranzu. Musel to být sen. Tohle nemohla být realita - nechtěl si to připustit. To přece nebylo možné. Neexistovala žádná Kometa, žádnou cestu jezerem nikdy nepodnikl, nechce se dostat do Tajemné komnaty, hrad nenapadli mozkomoři... Rád by uvěřil, ale Clarissin výkřik nemohl být snem. Bez zaváhání popadl hůlku a ve chvíli, kdy se bestie vrhla kupředu, použil uspávací zaklínadlo. Sice minul, ale poskytnul Lei alespoň čas vytáhnout ruku s hůlkou. Když se netvor s tyčí obrátil na něj, přidušeně vykřikl. Chtěl utéct, ale najednou nemohl. Sice se netvorovi nedíval do očí, ale panika ho přimrazila na místě. Když od něj byla ostrá špička železné zbraně vzdálená sotva metr, všiml si nepatrného Leiného pohybu - a tyč se rozžhavila natolik, že ji Kirrigura musel pustit. Zařval bolestí a během vteřiny se otočil na Leu. Ta nestihla zareagovat a nevyhla se dlouhému, ostrému ocasu...
______________
Fakt sorr za délku i spoždění, DOUFÁM že zítra bude další...

26. kapitola - Led

26. dubna 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Nebylo úniku. Nebylo úniku z ledových hlubin pod vodní hladinou. Byli zoufalí. Lea jako jediná přesně věděla, kolik času ještě mají, ale i druzí dva to stejně tušili. Otázka okamžiků, otázka minut, vteřin. A pak to najednou pocítili. Ledový chlad. Zima, tak děsivá, že pronikala až do morku kostí. Začelo se jí dělat mdlo. Nejhorší myšlenky, obavy a vzpomínky jí vířily hlavou. Temnota. Pocit zklamání: neuspěli. Ale pak se jí hlavou mihla myšlenka na ty dva, kteří tady byli pod vodou s ní. Clemens. Clarissa. Až na konec světa. Voda začínala zamrzat. Clemens. Clarissa. Led. Led... Zatočila se jí hlava. Led. Živel, málokdy užívaný pro nevypočítatelnost a nepoužitelné účinky. Živel, který svým složením patřil vodě, ale svou podstatou byl ohněm. Tajemný, neprozkoumaný, elfský živel. Šestý v pořadí. Měla vodu. Potřebovala sílu, která by se rovnala ohni pod vodou. A tím byl led. Měla jen pár vteřin. Až voda zamrzne, zůstanou tu s ní, uvězněni v hlubinách navěky. A pokud neprolomí bariéru, nemají šanci. Led. Nemusela se ani soudtředit. Celá její mysl se zaplnila chladem. Viděla před sebou jeho průzračné krystaly. Zoufalý, snad poslední pohled z očí do očí s přáteli. Prudký pohyb rukou, tichý výkřik o pomoc, volání ledu. Neuvěřitelná síla dvou magií, spojených v jedno, která se řítila na ochranu hradu v hlubinách. Začela ztrácet vědomí. Chlad a bezmoc. A ohromný výbuch, jako když se roztříští sklo. Bariéra se zesypala, ale ona to už nevnímala. Poddala se temnotě.
____________
Jack ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Obraz, který se mu naskytl, byl děsivý a krásný zároveň. Nezapomenutelný. Jezero zamrzlo. Purpurové paprsky, odrážející se od jeho jiskřivé hladiny. A temnota, zakrývající celý obzor. Teplá Melissina ruka, držící se jej jako klíště. Matné siluety postav, stojících na břehu jezera. Byl to úžasný pohled. Ale děsivý. Nastalo to, před čím je varoval Ahnan Kum před dobrou půlhodinou. Temnota útočí. Věděl, že je to konec. Stiskl Melissinu ruku a zašeptal:
"Všechno bude dobré" Ale sám věděl, že to tak nebude. Chladem mu zamrzaly slzy, klouzajících přes jeho tvář. Zmrzlá slza dopadla na jeho ruku. Pozoroval, jak dál klouže po jeho hábitu, až padá na zem. Roztříštila se na tisíce kousků. Už nemohl dál. Tohle byl konec.
____________
"Vítej, Lvice" Byla tam, zase. Mezisvět. Nicota. Konec i začátek. Mlhavé postavy před sebou i jaksi očekávala. Ale tentokrát jich bylo více. Jedny měli temný obrys, jiné zářivě bílý. Ale v podstatě byli stejní. Tak, jak už jednou řekl Soud temnot: nejsou protiklady, protože tady splynuly v jedno. Není bílá a černá, protože černá je bílá a bílá je černá, světlo je tma a tma je světlo. Tak, jak říká osud. Tok jejich myšlenek přerušil melodický, jasný hlas, jakoby protkaný mlhou:
"Zmoudřela jsi. Vidím, že sis zapamatovala všechno, jak ti bylo řečeno. Ale nevěříš, nevěříš a nechápeš. Ale to dokoná Čas. Jednou pochopíš..." Mlhavě bílá postava se odmlčela. Pak pokračovala, ale tentokrát trochu stručněji:
"Ale proto tu nejsi. Jsi tu, protože jsi vykonala dobro, ale také, protože jsi málem zklamala. Nechť Soud rozhodne" Z řady vystoupil mlhavý obrys černé barvy.
"Za to, že jsi téměř zklamala a nesplnila úkol, který ti byl zadán, odebírám ti Řeč" Vyděsila se. Pochopila příliš rychle. Nemyslel obvyklou řeč, ale i schopnost mluvit Elfsky a magickými jazyky. Ztratila by vše. Navždy.
"Za to, že jsi dodržela slib a jednalas podle vůle osudu, přesně a dobře, anuluji trest Soudu temnot" Bílá postava se vrátila do řady. A to bylo to poslední, na co si Lea pamatovala.
____________
Projít kolem bariéry, sloužící k ochraně hradu, mu netrvalo dlouho. Sám se podílel na jejím vytváření. magicky začaroval vchod: půl hodinu po vyslovení kouzla měl vchod do tunelu být zasypán výbuchem. Nikdo na něj nepřijde a nikdo jej nebude moct sledovat. Jakmile se dostal k mříži, použil obyčejné envaseco a prošel. U rozcestí, které sám vymyslel pro zmatení příležitostních návštěvníků se vydal doleva. Druhá cesta byla namáhavý labirynt... Konečně tam stál. Před sebou těžké, mramorové dveře s propletenými hádky, po obou stranách sloupy s vyobrazenými hady. Usmál se. Byl téměř u cíle....
_____________
Nadechla se. Čerstvý vzduch jí proudil do plic a ona s námahou otevřela oči. Ležela na zamrzlé zemi kulatého potrubí. Kousek za ní, směrem odkud přišli, se tyčila ledová stěna z nádherných krystalů. Po magické bariéře už nebylo ani stopy. Vedle ni klečela Clarissa s Clemem. Oba se tvářili velice ustaraně, ale zároveň i nesmírně úlevně.
"Dík, Leo", prolomil děsivé ticho Clem. "Bez tebe bychom tady už nebyli..."
Beze mě by jste se vůbec nedostali do téhle situace...
Clarissa se ušklíbla. Najednou na Leu opět dolehl ten pocit selhání. Stáhlo se jí hrdlo.
"Ještě není pozdě", řekl Clemens, který si toho všiml. "Tohle způsobili mozkomoři. Přečetl jsem o tom hodně, a tohle je přesně ten samý ůkaz jako před téměř dvatisíce lety, kdy se odehrála magická bitva... Vím že temná strana tehdy použila mozkomory, byly jich stovky a přesně tohle se stalo... Až na to, že to bylo Loch Nesské jezero, ne tohle..." Kysele se usmál. Pak se s námahou zvedl na nohy, které mu ale na kluzkém povrchu podklouzli a on dopadl plnou váhou na zem. Clarissa jen stěží zadržela smích, ale hned zase zmlkla. Slova, která vyslovil Clemens, odhalovala pravdu, jasnou jako slunce: Druhá magická válka začela. Ne před dvanácti lety; ale teď. Harry Potter byl jeden protivník. Jedna bitva. Prohraná bitva. Dobro se vzdalo, ale Temný lord se nechopil příležitosti. Světlo teď bylo silnější než před lety. Ale to byla i Temnota. Celá ty léta; to bylo jen shromažďování armády. Teď započal boj, který vypadal předem prohraný. Nic a niko nemělo zbraň proti bolesti a strachu. A to byly nezničitelné zbraně Temnot.
__________
Jasem slastně zasyčela. Pohled byl uchvacující. Temnota zaplňující celý obzor. Purpurové až černé nebe. Zamrzlé, jiskřící jezero. Ale ten pohled nemohl trvat věčně. Zarazila mozkomory. Tohle nebyla jejich práce. Přemístila se těsně před ně, téměř na okraj jezera. A stála tváří v tvář řadě kouzelníků s rozevlátými plášti a odhodlání v smutných očích. Longbottom, Reeza, Kum, Prodi, Kenter... Ostatní neznala, ale stačilo to k tomu, aby se zlomyslně ušklíbla.
"Neútočte", řekla téměř líně s pohledem na Smrtijedy za sebou. Měla osud ve svých rukou. Mohla dělat co chtěla. Ovládala. A možná právě to byla chyba. "Takže, hoďte mi Vaše hůlky a pak nás laskavě zaveďte do hradu" Nikdo se nepohnul. Možná, že byli přece jen silnější než si myslela. Možná, že Temnota přece jen nebyla tak silná. Ale zdání klame. Ve chvíli, kdy k jejím nohám padla první hůlka, se Jasem vítězně usmála. Sklonila se na zem, pohledem laskající dřevěný předmět. Ale to neměla dělat.
___________
Zastavili se. Stáli před velkou, ocelovou mříží, která byla zapuštěna do zdí potrubí. Za ní začel tunel prudce stoupat. Udýchaně se opřela o rám. Clemens se sotva držel na nohou; předchozí události jej příliš zmáhaly. Lea vypadala z nich tří nejlépe, ale to se dalo čekat. Stála odhodlaně a vzpřímeně, i když tíha břemene, které nesla by ji měla spíše sklánět k zemi. Pokývla na Clarissu rukou, aby odstoupila. Lehké kouzlo a část mříže zmizela. Rychle se protáhli vzniklým otvorem. Namáhavě stoupali. Clarissa se začela třást zimou. Uvědomila si, že je přece čarodějka, takže si zmrzlé oblečení jediným máchnutím hůlky vysušila. Clemens se na ni udiveně podíval, pak se rozesmál a prohlásil:
"Co bychom bez tebe dělali, Clar..." Ta se ušklíbla a pokračovala ve výstupu. Za ní se ozvalo mumlné zaklínadlo a v zápětí zaklení. Otočila se právě včas, aby spatřila Clema. Vyprskla smíchy. Místo toho, aby Clem své oblečení vysušil, je zapálil. Rychle to hasil proudem vody z hůlky, který ale už ve vzduchu zmrzl a srazil Clema ledovou pěstí na zem. Ten při tom zakopl o vlastní nohy a udělal pár kotrmelců směrem odkud přišli. Jediné štěstí na tom jeho pádu bylo, že tím uhasil plameny, kterými hořel jeho hábit. Ani Lea nezůstala vážná, když se Clem škrabal na nohy a ploužil se za nimi. Clarissa mu podala ruku a neodpustila si jízlivou poznámku:
"Myslím, že se příští týden koná závod o největší nemehlo Spojených-"
"Hele, raději mlč, ty-"
Jejich přátelské hašteření přerušilo vzdálené zahřmění. Lea s sebou cukla, pak se na ně obrátila a vyslala jediné slovo:
Utíkejte!
Rozběhli se tunelem, což ale nebylo vůbec lehké, protože jim neustále podkluzovali nohy. Rachot se stále blížil...
"Sakra dělejte! Řítí se celej tunel!" Clarissa jen stěží přehlušila vzniklý lomoz. Škrábali se nahoru, až najednou dorazili na rozcestí.
"Doprava"
"Doleva", zaječeli Clemens a Clarissa téměř zároveň. Lea se ani nezastavila. Rychle provedla neverbální ukaž mi cestu. Hůlce to trvalo nekonečně dlouho, než se otočila na sever, přímo do levé chodby. Hrad ležel směrem na východ, takže museli jít... Lea nepřemýšlela a strhla přátele do pravého tunelu. Něco se jí na tom nezdálo, ale neměli čas.... Hnali se dál, jak nejrychleji to šlo. Mezitím se natolik oteplilo, že se brodili po kolena vysokou vodou. Chodba se začela rozšiřovat. Vzdálené burácení neustávalo, ale rozhodně znělo o dost dál než předtím. Konečně zpomalili. Už se chystali oddechnout, když...
__________
Ve chvíli, kdy se postava v kápi přemístila přímo před mračno mozkomorů, se jim do žil vrátila nová energie. Celé jejich bytí bylo stvořeno jen na boj proti zlu - a to zatím znali jen v této podobě. Dokázali svobodně myslet při pohledu na zakuklence, stojící za první, vyšší postavou. Když promluvila, téměř ji nevnímali, ale její slova k nim přece jen dolehla. Nedokázali uvěřit, že by někdo byl tak naivní a použil starý způsob. Domluvili se jediným pohledem. Ve chvíli, kdy se zakuklenec s jedovatým úsměškem sklonil, zaútočili. Nebyli v převaze. Lomcovala jimi panika a hrůza z černého mraku na obzoru. Ale byli naprosto odhodlaní bránit se. Během chvíle překvapené Smrtijedy odzbojili. Ve chvíli, kdy omráčená postava vpředu padla k zemi, stalo se něco neuvěřitelného. Mrak Temnoty se stáhl... Jako by jej něco vsakovalo. S nimi zmizeli i všichni Smrtijedi... Obzor se projasnil. Zírali na to v neuvěření, nemohli popadnout dech, zaraženi, že to dokázali. Teprve, když se z hradu ozval jásot, pochopili. Byl to první otevřený boj; ale zdaleka ne poslední. A příště už se temnota nenechá nachytat.
___________
Už se chystali oddechnout, když se přímo před nimi ozvalo dunivé zavrčení. Vyděšeně uskočili o krok zpět. Právě včas, protože se na místě, kde oni před chvílí stáli, objevil bájený netvor...

25. kapitola - V hlubinách II

25. dubna 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Melisso!" Dívka na posteli udiveně zamrkala na nově příchozího. Ani nevěděla, jak usnula, ale poslední, co si pamatovala, bylo ráno... Rychle se posadila, čímž ale zavadila zraněnou rukou o hranu postele. Přidušeně zasténala a skřivila tvář bolestí. Teprve, až bolest přešla zaostřila pohled na Jacka.
"Co se dě-" Realita ji praštila kamenou pěstí vzpomínek. Skácela se znovu na polštář a otočila se na druhou stranu. Její bratr... V očích se jí zatřpytila slza. Pokud se ráno dokázala ovládnout, teď už ne. Bylo to moc kruté...
"Mel... Notak, uklidni se... Bude to dobrý..." Zašeptal Jack a sedl si vedle ní na postel. Melissa se chtěla odvrátit, zkrýt slzy, ale už na to neměla sílu. Poprvé ve svém životě před ním otevřeně plakala... Poprvé dovolila svým pocitům ovládnout ji...
"Proč já? Proč furt já a nikdo jiný?" Dostala ze sebe mezi vzlyky. Zarývala ruku do prostěradla, chtěla zničit, uvolnit svůj vztek... "Proč já..."
__________
Potrubí bylo velice úké, sotva se jim protáhli. Bylo jim jasné, že není cesty zpět. Nebylo dost prostoru na to, aby se otočili. Najednou Lea, která plavala vpředu, prudce zastavila. Chystala se alespoň hlavou otočit na své přátele, když se od vchodu ozvala prudká rána. Následující výbuch je odmrštil hlouběji do tunelu, kde narazili na kamennou stěnu. U vchodu se začel sypat písek a kamení... Chabé světlo vodní hladiny zmizelo během pár vteřin. Následující rachot poze potvrzoval jejich nejhorší obavy... Více než polovina tunelu se zřítila. A před nimi byla cesta zahražděna magickou zdí... Měli počítat s ochranou proti vniknutí do hrady tímto způsobem. Až doteď to bylo příliš jednodouché na to, aby to tak zůstalo. Byli uvězněni hluboko pod vodní hladinou, na místě, kde by je nikdo nehledal, ve slepé uličce. Všechno se scvrklo na těch pět metrů pod vodou - a čas nemilosrdně běžel...
___________
"Davoši, viděls Jacka?"
"Co je s ním? Jsem snad dneska informační centrum nebo co? Nejdřív náš smutnej klaun, pak Andy a teď ještě ty... Bože bože, co tak kdybych začel podnikat, dvacet-"
"Hej, ty-"
"Roobeee!"
"Co zas sakra potřebuješ?", utrhl se Robin Silvo na svou o dva roky starší sestru. "Nevidíš, že se tady s někým bavím?"
"Promiň, pane Já-vím-všechno-líp-a-nenechám-si-poradit, ale myslela jsem, -"
"Jó tys myslela?", popíchl ji "milovaný bratříček" - tedy škůdce obecný. Sestra ho však přeslechla - nebo to alespoň dělala - a nevzrušeně pokračovala:
"Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat", ukázala palcem na okno. Robin evidentně ožil, zapomněl na předchozí rozhovor a hnal se k oknu. Kouzelní tvorové ho - nejspíše právě protože byl z mudlovské rodiny - naprosto fascinovaly, a taková příležitost se mu asi už nenaskytne. Většina známých kouzelných tvorů přímo pod okny... To, co uviděl jej však zarazilo. Zvířata se stáhli k sobě do obrané pozice, nejistě přešlapovaly, poletovaly nebo podupávaly na místě a v rukou svíraly své zbraně. Nejbizardnější na tom všem bylo ovšem chování kouzelníků - všichni stáli jako sochy u jezera a sledovaly lesklou, vodní hladinu. Robin se ještě trochu naklonil, aby lépe viděl, když ho někdo prudce uchopil za loket. Teprve teď si uvědomil, že ve společence je až podivně ticho. Prudce se otočil, aby spatřil útočníka a stanul tváří v tvář profesoru Ahnanu Kumovi, jejich hlavy koleje. Zjistil, že ho mlčky pozoruje celá společenská místnost. Nejistě přešlápl. Profesor se na něj vážně podíval a prohlásil:
"Řeknu vám to zkráceně a jen to nejdůležitější. Poslechnete moje rozkazy a nechci slyšet žádné komentáře nebo odmlouvání. Očekáváme útok na hrad, jak jste si už jistě dokázali všimnout už podle chování obyvatel Zapovězeného lesa... A také změn počasí. Jak všichni jistě víte, Temnota má spadeno na Bradavice už desetiletí" Odmlčel se, když se kruhovou místností rozlehl vystrašený šepot. "A proto jsme se rozhodli jednat pro Vaši bezpečnost. Zakazuji vám chodit kamkoliv mimo Společenskou místnost. Situace je velice vážná. Zůstaňte kde jste a ať už se stane cokoliv, nepouštějte se do boje" Tentokrát žáci mlčeli. Nikdo neprotestoval. Profesor přečetl dlouhou řadu jmen, aby zkontroloval jejich přítomnost. Když skončil, zamračeně se rozhlédl.
"Ví někdo z vás, kde se nachází-" Sklonil se opět k pergamenu "Clarissa Sollers, Clemens Nheo a Lea Ignise?" Zaryté mlčení bylo jedinou odpovědí. Poté zvedl ruku David.
"Pane profesore, chybí také Jack a Melissa - tedy Jack Cando a Melissa Grandcor", opravil se rychle. "Jack se mě ptal, jestli jsem-"
"To je v pořádku. Oba dva se nachází na ošetřovně" David zklamaně pokývl hlavou. "Dobrá, to nám poněkud ztěžuje situaci. Přesto zůstaňte ve věži. Nic vážného se nestalo - a nejspíše také nestane" Vzrušené mumlání proběhlo sálem. "Takže, vkládám svou důvěru primusce, budete ji poslouchat na slovo. A jděte dál od těch oken. Byli by jste lehký cíl" Poté, co odešel, se rozpustila vřava. Byla to částečně panická hrůza a strach, který studenty dráždil až do nepřítomnosti. Primuska marně zjednávala klid. Alespoň, že všichni zůstali vevitř. Ale u oken byl hotový nával. Nikdo nechtěl přijít o jedinečnou podívanou - a mohli za to zaplatit životem.
___________
Už vzdali marných pokusů probourat se zasypanou částí tunelu. Žádné kouzlo neodstranilo sedm metrů zavalené chodby. Teď obrátili pozornost spíše na magickou bariéru, i když šance, že ji probourají, byla mizivá. Z nějakého důvodu tam snad byla... Lea zoufale přemýšlela. Potřebovala neutralizační kouzlo, něco, co by dokázalo přemoct lidskou magii. Pátrala v nejhlubších koutech své paměti, ale stále nenacházela odpověď. Dokázala by přinutit vodu k probourání bariéry, ale tím by je tlak, který by vzniknul, nejspíše zabil. Mohla by se pokusit mluvit s kamennou stěnou tunelu, aby vytvořil otvor, ale tím by ohrozila podstatu stavby a celá ta tunová zátěž kamení by se na ně zřítila...Přemýšlela, jaké faktory má k dispozici. Vzduch - bylo ho jen minimálně, takže neměla šanci s tím něco začít. Voda - příliš nebezpečné, stejně jako kámen. Plíseň na dně, tedy rostliny - moc malé a primitivní. Nebylo východu z téhle situace. A z hodiny jim teď zbývalo pouze několik minut. Několik chvil je dělilo od smrti... Náhradní kouzlo dýchání by museli provést nad hladinou, a tam se neměli šanci dostat... Poslední chvíle ubíhaly příliš rychle.
____________
Profesor Longbottom zíral, jako i všichni ostatní, na nehybnou, lesklou plochu hladiny jezera. Kolem najednou vládlo hrůzostrašné ticho. Až na chvilkové zvuky, vycházející z ohrad, bylo hrobové ticho. Když se poprvé prudce ochladilo, uvědomili si, že nepřítel příjde od jezera. Z lesa by to bylo příliš nebezpečné a taky očekávané, ale od jezera byla nejnepravděpodobnější možnost. Vyčkával. Hůlka v ruce se jemně třásla. Tolik mu to připomínalo scénu, která se odehrála před dobrými dvanácti lety... Vyčkávali. Vyvolený, hrdě vpředu, stál odhodlaně a pevně při své vůli v jejich čele. Skupina světlé strany nikdy nemohla přemoci asi pětinásobnou přesilu temné strany, ale nikdo neutekl. Plání se proháněl vítr. Slunce začelo zapadat, když obě armády vyrazili proti sobě. V posledních plamenech zapadajícího slunce se odehrála Poslední bitva... Zemřelo příliš mnoho lidí, přátel a kamarádů z Bílé strany. Pamatoval si ten obraz živě, vryl se mu navždy do paměti. Jak tam tak stáli, rozevláté pláště, hůlky v rozhodné ruce, bez pohybu, vyčkávající, pod posledními paprsky živého ohně z oblohy... A Vyvolený, neohrožený, věrný a odhodlený i zemřít, vepředu... Byl to obraz, který nezapomene. Nevill byl jedním z těch mála, kteří bitvu přežili, a to pouze díky Vyvolenému. Ten nikdy by nedovolil, aby zemřeli poslední, jemž věřil. Už v té době nesl příliš mnoho bolesti... Vyčítal si to. Smrt je nevypočitatelná, ale když odešli jeho nejlepší přátelé, nepřenesl to přes srdce... Vyčítal si to, tak jak Nevill. Kdyby tehdy Potter místo zahánění démonů bojoval s Temným lordem... Kdyby... Neville věděl, že kdyby to Harry udělal, nikdo z ostatních by to nepřežil. A to on nedopustil. A kouzelnický svět přišel o všechnu naději... Zahnal ty myšlenky; neodbytné, smutné, kruté. Nechtěl se trápit minulostí, když život jde dál. Ale minulost byla příliš důležitá pro budoucnost. Jejich životy, osudy a radosti, lásky a naděje tehdy leželi v rukou dvou soupeřů na život a na smrt. Teď už ne. Nebyl žádný Vyvolený, nikdo, komu by věřili. Byl jen Temný lord, temnota sama, nevypočitatelný, krutý a mstivý. Možná, že Smrt oproti němu byla milostivá... Nabádal se ke koncentraci. Čekání jej zmáhalo; a to víc, než si chtěl připustit. Bolest, dlouho utlumená, ale přesto tak hluboko v něm, že se stala jeho součástí, byla nejhorším nepřítelem. Obrátil se koutkem oka na postavu vedle sebe. Tara Reeza; profesorka Formulí. Vysoká, tmavovlasá, odhodlaná; ale mladá. Nezažila bitvu. Nevěděla, jaké to je, vidět umírat své nejbližší v náručí... Zarazil pouze silou vůle tyto myšlenky. Nebyl to on, kdo platil. Měl Lenku, dítě, které se ještě nenarodilo a byl relativně šťastný. Draco Malfoy, Finniganovi, Parvati Patilová aspousta dalších na tom bylo mnohem hůř. Uklidnil se při vzpomínce na svou ženu. Ruka se mu přestala třást, z očí sršelo odhodlání. Odhodlání bránit to, v co věřil, co mu náleželo a co nehodlal vzdát. Najednou se opět ochladilo - ale tentokrát mnohem, mnohem více. Naskočila mu husí kůže a myšlenky mu nekontrolovaně vířily hlavou. Vzpomínky na bolest a utrpení... Svět se mu začel komíhat před očima. Viděl své rodiče, jak umíraly po tolika letech důsledkem mučení... Ty poslední vteřiny, které s nimi prožil... To mučení jim vrátilo vzpomínky, ale vzalo jim život... Uvědomoval si, že se musí bránit, ale myšlenka mu hned vyplula z hlavy a on opět prožíval ten den... Pak ucítil něčí dotek... Teplá ruka svírající jeho rameno... Namáhavě otevřel oči. Uvědomil si, že leží na kraji jezera. Vděčně se posíval na profesorku Reezu. V té ženě bylo mnohem víc, než vypadalo... Najednou se ozvalo praskání. Postavil se, podařilo se mu, i když potácivě, udělat krok zpět. A pak uviděl něco, na co nikdy nezapomene. Pohled, tak děsivý a tak krásný zároveň. Jezero zamrzalo. Poprvé po deseti letech byla celá jeho plocha pokryta lesklým ledem, na jehož jiskřivé ploše se zrcadlilo purpurové nebe s pruhy černě. Nádherný, téměř irreálný obraz. Ale pak to zahlédl. Celý obzor se zaplavil mraky černě. Temnota se rychle blížila. Nebýt ruky Tary Reezy by se nejspíše opět odporoučel do mdlob. To, co k nim přes jezero ohromnou rychlostí blížilo, byl mrak mozkomorů. Temnota sama. Byly jich stovky, ne-li tisícovky. Chlad se ještě stupňoval. Voda, crčící z jeho hábitu, se změnila na rampouchy. A temnota se nezastavitelně blížila.
___________
"Neútočte", nabádala Smrtijedy, zhromážděné na druhém břehu jezera jejich nová velitelka - Jasem. Poté z rozevlátého hábitu vytáhla dlouhou, leskle černou rouru zdobenou zlatým kováním. Smrtijedi okolo se jedovatě zasmáli... Zlověstný smích, který nevěstil vůbec nic dobrého...
"Démoni temnoty, sílo podzemí, zrozena ve výšinách, zapovězena mocností nejvyšší, přijďte nám na pomoc a vyslechněte naše rozkazy!" Z úzké roury jako by se začela valit temnota sama. Kolem se prudce ochladilo. Netrvalo dlouho a před Smrtijedy stála stovka nehmotných, černých postav, ze kterých vycházel chlad. Všem přítomným se začely zjevovat nejhorší okamžiky jejich života, jeden Smrtijed se dokonce celý roztřásl.
"Žádáte?" Hlas zněl jako ozvěna větru, ledová voda stékající po střeše, plíseň, odkapávající z vlhkých stěn podzemní jeskyně. Zněl tak nadpozemsky, nepřirozeně, tajemně, že i Jasem na chvilku pocítila nutkání jít vstříc oněm bytostem, které přinášely jen smrt a utrpení. Otřásla se a velitelským hlasem přikázala:
"Obsaďte hrad... Nechci nikoho mrtvého, to není Vaše práce"
"Splníme vaše přání" Mozkomoři se shlukly tak, že tvořily jeden velký, černý mrak a rozlétly se směrem ke hradu.
____________
Smrt se blížila nezadržitelně jako černý mrak. Nemohli nic dělat. Nemohli křičet, utéct, nebyli schopni obrany či útoky. Hůlky jim přimrzly k rukám, ale oni je nedokázali použít. Zamrzlá hladina jezera, ozářena tisíce purpurovými paprsky, se ponořila do stínu temnoty, zahalující celý obzor. Ticho, hrobové ticho. Nic se nepohnulo. Nikdo a nic nemělo sílu vzdrovat bolesti a strachu. Jen zírali vstříc, do očí černé, ledové smrti. Nezadržitelně se blížila. Nemělo cenu se bránit. Bylo snažší se poddat smrti než se jí bát. Bylo toho tolik, co nestihli udělat. Ale přesto se nepohnuli. Snad proto, že jim nikdy nic nevzalo jejich hrdost a oddanost světlu. Snad proto, že je Temnota svázala plameny svého černého ohně zhouby. Minuty. Vteřiny. Okamžik. Nebylo úniku.
____________
Promiňte ten konec, ale nemohla jsem si to odpustit((: (náramně zlomyslný škleb)... Prosím komentíky NEBO kritiku (za obojí vás neukousnu), dokud tady nebudou minimálně 3 ohlasy od různých lidí (to zvládnete, ne?!) tak nepočítejte s další...
Effren

25. kapitola - V hlubinách I

23. dubna 2007 v 18:16 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Jack zamračeně sledoval hemžení na školních pozemcích. Jediné dobré na tom bylo, že odpadly hodiny. Netrpělivě se znovu otočil do šera společenské místnosti. Postrádal Clarissu, Clema a Leu. Bylo to zvláštní, ale bez nich se cítil ztraceně, takovým zvláštním způsobem bezmocně. Povzdechl si. Zase jednou litoval, že nemá stejné hodiny jak oni. Třeba jsou v knihovně... Napadlo ho.Tuto možnostale hned zavrhl: Žáci měli díky vyjímečné situaci zakázáno pohybovat se mimo Společenku. Mrzutě se opět vrátil pohledem na školní pozemky. Včera, když se vrátil od Mel, už se chovali nějak divně, tedy alespoň Clem, kterého znal už hodně dlouho a jako vlastní boty. Znal Clemense natolik, že bezpečně mohl tvrdit že mu něco zatajoval. Až na to, že nemohl přijít na to, co. Nepřítomě sledoval velkého tvora podobného drakovi, který měl sice křídla dlouhá dobrých pět metrů, ale zato zbytek jeho těla byl ve srovnání s nimi maličkatý. Opeřená hlava a lví drápy místo nohou, jejiž zlatavá srst se nachově leskla pod purpurovou oblohou. Šupinatý ocas s velkými trny, které se mihly nebezpečně blízko hlavy jednoho z profesorů. Jack v něm poznal Snapea. Škoda že minul, pomyslel si s náznakem černého humoru Jack. Pozoroval s obdivem let podivného tvora, když jeho pohled padl náhodou na osamocenou postavu u jezera.... Postavu v černém, rozevlátém hávu, která dělala něco velmi podivného...
___________
"Cleme, dělej!" Clarissa netrpělivě postávala u Hlavní brány.
"Seš si jistá, že to bude fungovat?", obával se Clemens.
"Jo, BUDE to fungovat! Kolikrát to mám ještě říkat!"
"Ale to kouzlo se povedlo jenom mě a-"
"Teď už víme jak na to tak to bude lehčí! Stačí nejmenší změna!"
"Bože, že já byl tak blbej a nezůstal pěkně ve věži..." Brblal Clemens. Za rohem se vynořila udýchaná Lea. Ještě v běhu zvedla palec pravé ruky do výše. Clarissa téměř zároveň vyskočila pootevřenou bránou a skulila se vedle ní za keř, zatímco Clemens se schoval na opačné straně u cesty ke skleníkům. Lea využila nové schopnosti a zneviditelnila se. Šlo to velice lehce - musela se jen soustředit. Rychle proběhla bránou až k první ohradě. Pak se obrátila a na setinu vteřiny se zviditelnila. Věděla, že Clerissa s Clemem místo pozorují a čekají na její znamení, takže už se o ně dál nestarala a začela se soustředit. Naturis dissigno sea... Opakovala si. Ve chvíli, kdy pocítila vlnu energie, uvolnila se a myslela jen na chlad. Ani nevnímala prudké ochlazení. Teprve, když uslyšela vyděšená výkřiky profesorů a směs zvuků z ohrady se probrala z tohoto tranzu. Najednou pocítila na ruce něčí dotek. Prudce se otočila a spatřila Clarissu a Clema.
"Leo?" Odpověděla stiskem ruky. "Rychle, než si nás všimnou..." V šeru večer se ztratily dvě postavy...
___________
"...Seš si jistej?" ujišťoval se ještě jednou vysoký chlapec s obvykle dobromyslným výrazem v tváři, nyní ovšem frustrovaně hledící do světa.
"Jo, jasně, viděl jsem je všechny tři na chodbě... Hnali se jak pominutý do vrchního patra..."
"Pak užs je neviděl?"
"Ne sakra, kolikrát ti to mám opakovat?"
"Klídek, Davoši..."
"Drž zobák, Jačku" Poprvé ve svém životě Jack Cando přeslechl urážku a mlčky se vzdálil. David za ním vyjeveně zíral.
"Hele lidi víte co se s ním děje? Rozhodně není normální..." Vrátil se David k partě kamarádů, ale nikdo mu neodpověděl. "Je přece trochu divný že se všude ptá na ty svý kamarádíčky... By měl sám vědět kde sou pokud teda někam nezdrhli..." Nikdo se ale nezasmál. Situace byla příliš vážná na nějaké vtipy.
___________
Tři postavy na kraji jezera se ještě jednou ujistili, že je nikdo nesleduje. Pak se první z nich, dívka s havraními vlasy a smaragdovýma očima nadechla a vstoupila do ledové vody. Následovala ji dívka s krátkými, světlými vlasy, odhodlaným výrazem v tváři a s vážným výrazem v modři jejich očí. Chlapec s tmavšími, mírně vlnitými vlasy a pevné postavy si odevzdaně povzdechl, teatrálně rozhodil rukama a následoval dívky hlouběj a hlouběj do vody. Původně průzračná jezerní hladina ztmavla zvířeným bahnem. Strašidelně vyhlížející nebe se odráželo v temnotě vodní hladiny... Konečně se první dívka zastavila. Stála po pás ve vodě, hůlku v ruce a zmáčený hábit pečlivě stažen tak, aby jí nebránil v pohybu. Druhá dívka se oklepala chladem.
"Nezapomeňte chvilku počkat a teprve pak se ponořit", radila. Pak vytáhla z kapsy tři slizké hroudy něčeho... Chlapec ji najednou přerušil.
"A jak jako máme kouzlit?", ptal se nervózně, ale nezabránil cvakajícím zubům zmlknout. Clarissa se zachichotala a řekla:
"Bude to těžké, buď to budeš muset zkusit neverbálně... Nebo to prostě nechat na Leu"
"Pozitivní vyhlídky," zasténal chlapec, ale dívka mu v tu chvíli podala jednu hroudu šedavé, slizké hmoty. Clemens se zhnuseně otočil na dívky:
"To jako mám... Sníst?"
"Ne, máš to hodit do vody a po-" dívku umlčely výkřiky od břehu jezera.
"A do háje" podotkl Clemens a následoval příkladu dívek - nacpal si žaberník do pusy. Vzápětí se začel dusit, měl pocit jako by mu někdo vyrval plíce z těla a snažil se ho protáhnout úzkou hadicí... pamatoval na Clarissinu radu a ponořil se rychle pod vodu. Očekával, že všechno bude rozmazané, temné a ve stínech, ale mýlil se. Viděl naprosto skvěla, každý detail, každou řasu, každý kámen na dně rozeznal s dokonalou přesností. Užřasle se podíval na vlastní tělo. Mezi prsty na nohou a rukou spatřil blány, které mu umožňovaly rychlý pohyb pod hladinou a za ušima nahmatal žábra... Rozhlédl se a kousek opodál spatřil děvčata. Jediným pohybem k nim plynule doplaval a tázavě pozvedl obočí. Clarissa prokroutila oči, zatímco Lea ukázala napravo a aniž by čekala se taky dala do pohybu. Měli jenom hodinu - a ona se nehodlala ztrácet čas. Pohybovala se pod hladinou jako šipka, přirozeně a rychle. Clarisse a Clemensovi chvilku trvalo, než našli vlastní rytmus, ale jakmile se jim to podařilo, jejich pohyb se stal rovnoměrný a rychlý. Plavali podél břehu jezera, obeplouvali hrad. Clem viděl přístaviště, kde obvykle první ročníky vystupovali, ale v zápětí se mu ztratilo a naskytl se mu úchvatný pohled na nejpodivnější druhy řas. Zdálo se jim to jako věčnost, než dorazili k místu, kde ústilo potrubí hradu. Černý otvor v kamené, neotesané stěně jezera působil děsivě. Clemens se vyděšeně podíval na Clarissu, která ale kývla a vnořila se hned po Lei do jedné z rour.
____________

24. kapitola - Až na konec světa

22. dubna 2007 v 18:03 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Lea nemrhala čas dlouhým hledáním v knihovně. Věděla, v jaké knize najde kouzla na dýchání pod vodou. Vyhledala si je všechny - ale nevěděla, jestli je zvládne. Aqua spiro bylo pokročilé kouzlo třetí úrovně, ale haurio aras qurena, kouzlo lehčí úrovně, vydrželo jen velmi krátce. Začínala být zoufalá. Každou minutou, kterou se zpozdili, mohla Kometa připadnout Temnu. Měla jediné štěstí v tom, že knihovna byla zcela prázdná. Po "útoku ze Zapovězeného lesa" se všichni tlačili u oken a sledovali vývoj situace. Profesorům se podařilo kolem bytostí vytvořit kouzelnou ohradu, která je zarazila a zklidnila, ale z lesa se hrnulo stále více tvorů. Nikdo netušil, co způsobilo jejich neklid a to, že vyšli ze svého domova, z lesa. Tvorové v ohradě sice byli klidnější než původně, ale neustále neklidně poletovali, obíhali nebo naráželi do stěn ochrany. Lea se neudržela a vztekle mrštila poznámkami o zem. Bylo to k ničemu! Kouzlo buď bylo jen krátkodobé, moc těžké nebo nezvladatelné. Zatím to přece nebylo tak těžké! Vodítka jim poskytal zatím neustále samotný Harry Potter, ale teď... Zavrtěla nad sebou téměř hlavou, sehnula se nad poznámky a vytáhla z police další tlustou bichli. Harry Potter... Vyvolený... Myšlenka na něj ji nějak nepouštěla. Jak on by teď řešil tuhle situaci? Jak vůbec vyřešil situaci u poháru tří kouzelníků? Zamyslela se, ale uvědomila si, že tu knihu ještě nečetla. Zaujalo ji, že by mohla jít ve stopách Pottera a tak s povzdechem vstala a došla k regálu se starými výtisky denního věštce. Chvilku jí trvalo, než se zorientovala v systému knihovnice, ale za nedlouho skutečně nalezla první noviny týkající se turnaje.
ČTYŘI ŠAMPIÓNI - PODFUKY A INTRIKY
Harry Potter se stal čtvrtým šampionem v legendární soutěži "Turnaj tří kouzelníků". Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, tvrdí: "Každý, kdo vhodil své jméno do poháru, je zodpovědný za následky. Harry Potter je povinný zůčastnit se Turnaje..."...
Znechuceně článek odložila a pokračovala v průzkumu po desetiletí neoprašovaných výtisků. Dokázala ohodnotit cenu všeho toho materiálu tady v knihovně a vážila si staletí práce, které zdokonalovalo kouzlo a atmosféru jediného tichého koutku hradu... Konečně našla to, co hledala. Přesný popis druhého ůkolu...
...Účastníci turnaje se vesměs zdáli velice vyrovnání s ůkolem... Nezletilý Harry Potter si vedl až překvapivě dobře... Překonal všechna naše očekávání... Prohlášen morálním hrdinou... Harry Potter obdiviván davy fanynek... Kritika Harryho Pottera utrpěla trhliny... Použití žaberníku v druhém úkolu vyvolalo uznání nejen u poroty, ale i u magických expertů: "Z použitých kouzel byl právě žaberník nejjednodušší a nejdokonalejší řešení"...
Žaberník. Slizká bylina. Pomocí žaberníku se dá přežít hodinu pod vodou. Ale hodina byla málo. Někdo jí poklepal na rameno. Ani si neuvědomila, že ještě klečí před nejnižší zásuvkou police. Prudce se otočila. Za ní stála Clarissa.
"Tak co, máš něco?" Lea zaváhala.
V úvahu přichází buď aqua spiro.. Nebo žaberník
"V čem je problém?", poznala Clar okamžitě, že je v tom háček.
Aqua spiro je velmi pokročilé kouzlo a žaberník má v zásobách nejspíš jenom Snape
"Zatraceně! Vážně není jiná možnost?" Lea zavrtěla hlavou. Clarissa začela neklidně procházet sem a tam. "Teď máme jedinečnou šanci. V tom zmatku venku si nikdo nevšimne, že chybíme a proklouzneme ven nepozorovaně, stačí když profesoři bodou zaměstnani těmi tvory. Nemůžeme už dýl čekat!" Lea těžkopádně vstala as nezapomněla zavřít šuplík s novinovými výstřižky.
Vy byste mohli nějak zaměstnat profesory a já bych proklouzla-
"Tak moment! My jdem s tebou, takové dobrodružství si nenechám ujít!"
Ale-
"Žádné ale. Jsme tvý přátelé, nás se tak lehce nezbavíš. Jdeme s tebou a basta"
To nejde! Je to můj úkol! Vás do toho nechci zatahovat!
"Už ticho! Nebudeme se tady hloupě hádat o hotové věci! Takže, předpokládám že máme jedinou možnost, protože Aqua spiro bychom nezvládli. Musíme si obstarat žaberník-" Zmlkla, protože dveře do knihovny se prudce otevřely. Stál v nich Clem.
"Holky, co tady ještě děláte! Máme nejvyšší čas! Venku už se to začíná zklidňovat a profesoři už se vrací k hradu"
"Cleme, musíme taky pod tou vodou nějak dýchat! A taky nevíme, co s kometou provést až ji najdeme a-"
"O Kometě nikdo neví. Sama víš, že v žádných knihách není ani zmínka. Co si myslíš, že by se stalo kdyby o tom více lidí vědělo?"
"Dobře. Takže nám jenom zbývá to dýchání pod vodou. Lea navrhla použití žaberníku" Když postřehla Clemensův nechápavý pohled, doplnila: "To je taková slizká hrouda co ti po ní na hodinu narostou žábra víš, a žábra jsou věci kterýma dýchají ryby, to jsou takové ta zvířátka co žijou ve vodě a které o Vánocích pravidelně pojídáš..."
Nechte toho!
"Dobře. Takže musíme získat žaberník. V čem je problém?", ptal se Clemens.
"Protože žaberník pravděpodobně najdeš pouze v Snapeových zásobách"
"O-ou... Myslím, že máme problém..."
"Ani ne. Cleme, viděls Snapea?"
"Ne, je nejspíš ještě venku"
"Tak to je dobře. Leo, víš kde má kabinet?" Než Lea stačila odpovědět, předběhl ji Clemens:
"Já to vím. David u Snapea měl minulou středu trest a popsal to dost výstižně... Myslím že povídal něco o pavoučích nohách a-"
"To je nepodstatné! Takže bys to našel?"
"Jó, prosil bych si trochu víc důvěry ve svou osobu"
"Jasně, ty hrdino", štěkla Clarissa a pak nevzrušeně pokračovala:
"Takže Clem se postará o žaberník, já budu hlídat před kabinetem a Lea bude pozorovat situaci venku. Ale opovaž se zmizet bez nás!"
"Hej! Ale-"
"Dělej, nemáme čas věčně. Máš dost důvěry tak toho využij!"
"Však už du..."
___________
Snape nervózně pozoroval chvílemi marné snažení ostatních profesorů. Celým svým bytím si přál být někde úplně jinde - a to u řešení svého problému, té zatrolené Komety. Zahleděl se na rozbouřenou hladinu a už se nořil do svých myšlenek... Z této činosti ho drze vyrušil obří, obrněný trnitý ocas jistého divokého draka, který se nechtěl nechat zkrotit. Uskočil stranou a aby nevzbudil podezdření se pustil do nudné činosti krecení těch bestií... Jeho pohled opět zabloudil na jezero. A najednou se mu tvář projasnila úsměvem a výrazem neuvěření...
___________
Z kabinetu profesora lektvarů se vyplížila shrbená postava. Zpoza rohu se vynořila druhá postava a v zápětí obě dvě zmizeli v knihovně... tam už na ně čekala Lea. Na její tázavý pohled odpověděl Clemens úsměvem, který ovšem v šeru podvečera nebyl zcela vidět.
"Máme", doplnila tedy Clarissa udýchaně. Lea spokojeně zvedla do výše palec a pak zase zvážněla.
Myslím, že je čas na akci
Myslela ta slova zcela vážně. Někteří profesoři už byli v hradu a kontrolavali studenty, i když jiní ještě zůstávali - pouze pro jistotu - venku. Jako by i Clarissa a Clemens pochopili vážnost situace.
"Jdem s tebou", zopakovala Clarissa pevně. "Až na konec světa" Tak tedy... Až na konec světa.

Neodcházej

22. dubna 2007 v 13:32 | Effren |  >>Jednorázovky<<
En el cielo hay un volcán
que no está lla solo
y el infierno es cada vez
que miro en tus ojos
Slunce zacházelo. Temné nebe se zatahovalo mraky. Kéž by ty mraky nebyly i v mém srdci... Poslední sluneční paprsek pohladil po tváři jakoby spící dívku. Rudé vlasy splývaly jako věnec vzácných květů kolem její hlavy. Jemná tvář, strhaná bolestí, s tím jejím malým úsměvem. Blížila se noc. Někde zahoukala sova. Vše vypadalo tak pokojně... Ale nebylo. Ztichlou, letní krajinou se ozvalo hlasité prásk. Před dívkou se z ničeho nic objevil mladý, černovlasý muž s zelenýma očima, jejiž smaragdy už dávno uhasly. Ticho protrhl zoufalý výkřik.
Porque preguntas
el tiempo te va a responder
porque me miras
en tus ojos el infierno
dejame ir
"Ginny!" Neprobudilo ji to. Spala věčným spánkem... Z rány na zádech ji vytékala krev. "Ginny... Tohle ne! Prosím! Vrať se, neodcházej mi, slyšíš?" Tohle nebyl hlas vítěze, toho, kdo teprve před hodinou porazil zlo. Byl to zoufalý výkřik bolesti toho, jež ztratil příliš mnoho... "Ginny" S tichými výkřiky se sklátil na zem, poklekl vedle bezvládného těla. "Proč to muselo skončit takhle? Měl jsem to být já! Jsi spokojený, Voldemorte? Jsi spokojený? Vzal jsi mi vše! Vyhrál si..." Rozplakal se, hladil rukou její vlasy, proplétal mezi nimi prsty. Začelo pršet. Jeho slzy se mísily s deštěm. První kapky dopadaly na ponurou krajinu. První blesk ozářil krajinu v hrůzostrašném obrazu. "Ginny... Neodcházej... Prosím, Ginny!" Jeho vzlyky zcela splynuly s burácením hromu. Objal bezvládné tělo své lásky.
Para el que no se entiende
para aquel que no sabe rabia
para ti, que no comprendiste el amor
para el, que solo ha visto
puro dolor
"Neodcházej..." Mladý muž zoufale bušil do země. Zarýval nehty do hlíny, křičel, zoufale křičel nesrozumitelná slova... "Ginny, Ron, Hermiona, Brumbál, celý Řád, Nevill", vzlykal jména. "Proč sis vzal je, když jsi chtěl jen mě? Odpověz!" Jeho výkřiky se nesly jako vytí osamělého vlka okolím. "Bez tebe nemá cenu žít, Ginny...", zašeptal muž vysíleně. "Jdu za tebou... Konečně je všechny uvidím... Ginny" Dalo by se říct, že blouzní, ale on byl zcela při smyslech. "Ginny... Promiňte mi to... Už to nevydržím..."
Porque dos palabras
pueden destruir dos aňos
porque dos segundos
pueden quitarme el amor
Druhý blesk ozářil krajinu. Letní bouře... Přes burácení hromu nebyla slyšet slova, které mladík vyslovil... Zelený paprsek, který ozářil krajinu by se dal pokládat za blesk... Narazil do zkrouceného těla mladého hrdiny a vzal si s sebou jeho duši... Navěky.
Que tu cuerpo lla no está
que tu mente se fue
tu recuerdo lo olvidaré
solo por ti

23. kapitola - Závod s časem II

21. dubna 2007 v 19:20 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Oběd byl v plném proudu, když se ze školních pozemků začeli ozývat podivné zvuky. Nelidské výkřiky a skřeky, podivné syčení a rachot, jako kdyby se blížilo stádo slonů... Země se začela třást, talíře i sklenice na stolech řinčely. Profesor Malfoy povstal a vyžádal si ticho rozpoutanou vřavou studentů, kteří se panicky hrnuli ke dveřím. Podařilo se mu je uklidnit, ale to trvalo dobrých deset minut. Profesor Snape mezitím proklouzl ven ze síně, směrem k hradní bráně...
____________
Najednou zaslechla chvatné kroky. Nepřemýšlela, uvolnila svou mysl z Clemovi a strhla oba kamarády do malé, postraní chodby. Právě včas, protože kolem nich prošel jeden z profesorů s rozevlátým, černým pláštěm... Profesor Snape. Mířil k bráně.
"Myslíte, že nás viděli?", zeptal se šeptem Clem. Lea se musela usmátm, když si vzpoměla co k této samé větě od Clarissy říkal.
"Myslím, že ne. Byl oběd a jestli to tady vypadalo podobně jak venku..."
"Asi-"
"Pššt", zasyčela najednou Clarissa a ostražitě nasouchala. "Myslím, že otevřel bránu"
"To ne!"
To snad není možné? Co jako chce dělat?
Odpovědí jim bylo zabouchnutí brány, zaklení a spěšně pronášené ochrané formule. Poté se kolem nich opět mihl stín profesorovi postavy. Za ani ne minutu se vracel s dalšími profesory. Mezi nimi Lea poznala i ředitele...
"...říkám Vám že to je další úskok Temného lorda! Pokusí se napadnout Bradavice stejně, jako napadl Vás, Draco-"
"To není možné! Bradavice už jsou v obležení Temna víc než pět dní, myslím, že tohle je něco jiného-"
"Stačilo by, kdyby zničil bránu! Ochrany už jsou celkově oslabeny a tohle by je zničilo! Pamatujete na mozkomory ve třetím ročníku? Ochrany byly pozměněny, aby se mohli pohybovat na školních pozemcích! Od té doby-"
"Taro, ještě přesně nevíme oč jde, nesmíme dělat ukvapené názory..." Hlasy zmlkly jak profesoři zašli za roh.
"Ty vole..."
"Cleme!?"
"Promiň... Tedy chci říct přece něco takovýho nezažiješ denně..." Po dalším výhružném pohledu Clarissy raději zmlkl. Ta se na něj ještě jednou významě podívala, pak se ale rychle otočila na Leu:
"Musíme rychle do věže, jestli nás neviděli a našli by nás tady mysleli by si-"
"Nekecej a raděj poď" Clarissa na Clema vrhla grimasu a potichu se za ním vyplížila do chodby. Spěšně došli až ke věži.
"Nevzdávej se, rytíři", vyhrkla Clarissa heslo a rychle se protáhli portrétem. "Debilní heslo", podotkla ještě, když vešli do relativně prázdné společenské místnosti. "Buculatá dáma nikdy nebyla obzvlášť nápaditá, ale tohle je prostě-"
"Co se stalo?" Vypálila na ně otázku Valentina Argos z druhého ročníku. "Všechno se tady začelo třást a přes tu tmu za okny jsme nic neviděli..." Lea děkovala v tu chvíli nebesům za temně purpurové nebe a mraky, které klesli až k oknům věže. Clemens něco odsekl ve smyslu Nevím a pokračoval po schodech nahoru, k ložnicím. Clarissa pokrčila rameby, prosmýkla se kolem Vale a spěchala za Clemem a Leou. Sotva za sebou zavřeli dveře dívčí ložnice, vyhrkl Clem:
"Myslím, že bysme měli jednat, dokud je čas. Musíme se dostat k jezeru"
______________
"Bello"
"Co je, Snape"
"Myslím, že jsem našel vchod"
"Myslíš? Tak dělej a pospěš, ty nemehlo!"
"Ano, Bello... Ale-"
"Žádné ale!"
"Promiň... Směl bych vědět co se dělo v Zapovězeném lese? Ředitel začíná mít jisté podezdření..."
"Co si to dovoluješ!"
"Promiň, Bello..."
"Jsi nenapravitelný, jako tvůj otec" Chladný smích prořízl místnost. Muž při zmínce o otci zatnul ruce v pěst..."A právě to se mi líbí. Jednou se dozvíš pravý důvod, ale nyní běž... Považuj za štěstí, že jsi nedopadl hůř..."
"Jistě, Bello"
"Spojím se s naším pánem a oznámím mu tvůj pokrok"
"Děkuju" Ironie v jeho hlase nebyla k přeslechnutí. Ale od té doby, co Bella dostala speciální znamení, ji musel poslouchat. Tu starou, namyšlenou... A dokonce se jí musel omlouvat. Jestli něco nenáviděl, tak to bylo ponížení.
____________
Doufám, že mi prominete to ohromné spoždění... Užijte si to!
Effren

23. kapitola - Závod s časem I

21. dubna 2007 v 19:18 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Clarissa už byla zoufalá. Nenapadalo ji, kde by ještě mohli Leu hledat. Od rána ji nikdo neviděl. Clemens sice pochyboval, že se něco stalo, spíše tipoval, že hledá vchod do Tajemné komnaty, ale nakonec s povzdechem vstal od snídaně a šel Clarisse pomoct. Jackovi ještě neřekli, co se včera událo. Ani Melissa nebyla informována, ale na to teď nebyl čas. Clarissa i Clemens už netrpělivě postávali před učebnou formulí pro pokročilé, nedokázali si předsatvit, že by Lea vynechala hodinu, pokud by to nebylo skutečně důležité.
"Do háje, tohle nemá cenu", zaklela Clar, když přišla profesorka a Lea se ještě neobjevila. "Pojď, určitě to není- Leo! Kdes byla! Hledali jsme tě jako-"
"Calm down, baby!", pronesl teatrálně Clem, za což si vysloužil nasupený pohled Clarissy a pobavený úšklebek od Lei. "Tak jo, pojďte, povíš nám to vevnitř", rezignovala Clarissa a spěchala do třídy. Měli štěstí; zadní lavice byla ještě volná. Jakmile se usadili, ozvala se paní profesorka neobvykle vážným tónem:
"Dneska se budeme zabývat formulí, která za dané situace, vyslovena silným kouzelníkem i ovlivní přírodní jevy. Formule zní naturis dissigno sea. Opakujte to po mě; často právě výslovnost zmaří výsledek. Ale varuji vás: Kouzlo může být i zneužito a důsledky mohou být katastrofální! Za dob Merlina kolovala sága, že kouzelnící v boji proti sobě používali sopečné výbuchy, tornáda, tsunami, zemětřesení a jiné. Také je pověst, že každoroční Nilské povodně jsou původně upevněny kouzlem, ale to je spíš mýtus. V dnešní době není znám žádný kouzelník-", zarazila se, ale okamžitě zase pokračovala. "...žádný kouzelník s tak velkým magickým potenciálem. Kouzlo spíše slouží k oteplení vody, místa nebo okolí, k vyvolání větrné energie a podobně. Je zřídkakdy používané, protože je velice složité a dosáhne jen málokdy požadovaných účinků, ale může vám být velmi užitečné. Je ůzce spjato s legendární, velmi pokročilou magií, která dodnes tvoří nejneznámější obor umění: s ovládáním živlů. Takže: naturis dissigno sea" Třída po ní opakovala slova, ale profesorka Reeza zjevně nebyla spokojená.
"Ne DIssigno, ale disSIGNO" Poté, co formuli asi desetkrát opakovali, jim profesorka konečně povolila vzít si sklenici s vodou, kterou měli kouzlem ohřát a hned na to zmrazit.
"To je směšné! To kouzlo nikdo nezvládne a při tom by to šlo udělat obyčejným freeze nebo prostě ohřát!", vztekala se Clarissa po pátém nezdařeném pokusu. Profesorka ale zjevně nepočítala s ničím lepším a procházela po třídě zcela bez komentářů. Clemens to vzdal a opřel se do židle. Pozoroval Leu, jak se snaží soustředit. Ale on netušil, že Lea byla v dost komplikované situaci. Lidskou magii neměla a netušila, jestli by měla zkusit elfskou. Nechtělo se jí podvádět. Ponořila se hluboko do důvěrně známých myšlenek - a zarazila se. V její mysli bylo něco cizího. Neznámá magie, dávno nepoužívaná, ale přesto neuvěřitelně silná. Bylo to, jako by se zavřenýma očima ohmatávala něco známého, ale nepoznávala to. Byla - a zároveň nebyla - její součást. Ponořila se ještě hlouběj, snažila se ruzluštit hlubiny tajemství své mysli. A najednou se vnořila do vzpomínek, které jí nepatřily...
Mladá, plavovlasá žena objímala spokojeně vysokého, štíhlého muže a bezstarostně se smála kráse dne. Laškování, polibky. Hluboké a hřejivé, naplněné nejčistším citem - láskou. Dva chlapci a dvě dívky seděli na zídce, houpali mírně nohama a bavili se o budoucnosti. Pod nimi šumělo moře. Azurová obloha, hřejivé sluneční paprsky. Najednou se tok myšlenek změnil.. Temná kobka. Čtyři ve stínu zahalené postavy. Mučení... Chtěla těm vzpomínkám plné bolesti uniknout, ale nešlo to. Byla příliš hluboko. Pak...Výkřik, který drásal uši. Tělo, padající k zemi. Pootevřené, sklenné oči. Vzlyk. Hlasy, krutý smích. A neuvěřitelný strach. A pak... Kletba, jejiž slova neslyšela. Pár slov... Rozmazaný, fialový blesk. Zasáhl plavovlasou ženu přímo do hrudi. Poté... Bolestné vzpomínky na samotu a obvinění... Dlouhé roky osamělé, v sklepním bytě, v izolaci před okolním světem... Cesta do Bradavic. Lea by téměř zalapala po dechu. Tyhle vzpomínky patří tomu, kdo se jí minulé pondělí pokoušel vniknout do myšlenek. Těžké rozhodování, až nakonec... Leu zamrazilo. Ta žena byla tak zničená, že už nechtěla žít. Kouzlo, které minulé pondělí večer použila, mělo Lei kousek po kousku předávat části její duše. Měla týden života, a věděla to. Teď už nejspíš bude mrtvá... Proto ty změny. To nezvyklé chování. Pocit, že to není ona. Vše to vysvětlovalo. Ponořila se zpět do myšlenek, aby zjistila víc. Našla schopnost. Schopnost zneviditelnit se. A pak zkušenosti z života stráveného nad knihami. A magické jádro, které roky nebylo použito. Lea se třásla. Nenáviděla zlo víc než kdy dřív. Tolik škody, tolika lidem zničilo život...
"Hej, Leo, vnímáš!" Překvapeně zamrkala. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila kde je. Clemens se na ni nasupeně díval. "Poslyš, netvrď mi že ses celou dobu jen musela soustředit. Co se děje?" Clarissa ho ale zarazila.
"Ne teď. Až po hodině..." Pak se otočila zpět ke své sklenici a znovu se pokoušela o naturis dissigno sea. Clemens se na ní znuděně podíval a pak prohlásil:
"Musíš sea vyslovit protáhleji. Takhle, víš..." A předvedl protáhlé, přehnané kouzlo. Z jeho hůlky najednou vyšlehl záblesk světla a v učebně se začelo extrémě oteplovat.
"Výborně, pane Nheo, teď to vraťte do původního stavu. Deset bodů pro Nebelvír" Clem vypadal snad nejzaraženěji a nejpřekvapeněji ze všech.
"Jak to mám udělat?", začínal panikařit. Clarissa se na něj posměšně otočila a usmála se:
"Příště si ty tvé dementální vtípky raději nech. Máš štěstí, že se nestalo nic vážného" V místnosti se všichni začeli potit, a teplota stále stoupala.
"Notak, Cleme, dělej, nechci být zaživa usmažena nezletilým blbcem!", osopila se na něj jedovatě Tess a začela si svlékat mikinu. Clemens se provokativně usmál a svraštil čelo.
"Zamyslet se nad změnou...", brblal. "To jako má jít jak? Snad: Ať jsou všude v místnosti rampouchy a ať je jako v zimě aspoň minus dvacet-"
"Cleme, ne!", zaječela Clarissa, ale už bylo pozdě. Ze stropu, tabule i všech stolů visely rampouchy, zem pokrýval hustý sníh a pekelně mrzlo.
"Sakra, Cleme, nech těch stupidních vtipů a vrať nás do normálu", drkotal zuby Lukas Lacroix z Havraspáru a vrhal na Clema nebezpečné pohledy. Clemens se zamyslel, poté prohlásil:
"Ať je tady přesně tak, jak předtím" Nic se ale nestalo.
"Do ¨¨¨¨¨¨, víc citu do toho" Ječela zmodralá Tess, přičemž si málem překousla jazyk.
"Jojo, jasně, jak-"
"Clemensi....", zavrčel Lukas. Hrozba v jeho hlase nebyla k přeslechnutí.
"Em... Jasně... Tedy... Ať je tady tak, jak předtím" V místnosti se konečně normalizovala teplota a všichni si úlevně oddechli.
"Myslím, že s kouzlem budeme pokračovat zítra. Za domácí ůkol mi napíšete pojednání o použití a účincích kouzla na deset palců"
_____________
"Můj pane..."
"Snape... Jaktožes nesplnil úkol?"
"Prosím o prominutí, pane, potřebuji čas k nalezení vchodu-"
"Měl jsi čas! Nevyužils ho, a to neodpouštím! Crucio!"
"Pan-áááá..." Černovlesý muž se v nepředstavitelné bolesti svíjel na zemi. Temný lord se chladně zasmál. Nechal kouzlo ještě minutu působit, než odklonil hůlku. On přesně věděl, jak způsobit největší bolest bez vážnějších zranění - potřeboval své služebníky...
"Příkazy svého pána se plní, Snape"
"Můj pane..."
"Zítra večer chci kometu. Nejpozději"
"Pane-"
"Ty se opovažuješ mi odporovat?"
"Ne, pane"
"Dobrá. Jdi"
"Jak si přejete, můj pane"
____________
"Leo!" Černovlasá dívka se prudce zastavila. Tázavě se otočila na světlovlasého, vážného chlapce a dívku s kratšími, světle hnědými vlasy. "Nemyslíš, že je čas abys nám to vysvětlila?" Bylo právě po hodině Černé magie pro pokročilé, kterou ani Clemens, ani Clarissa neměli a tudíž doteď nenašli ani čas nerušeně s Leou mluvit. Dívka jen odevzdaně kývla a stáhla je do prázdné učebny. Nebyla si jistá, co všechno může říct, ale rozhodla se pomlčet o vlití duše.
Ráno jsem nemohla dospat.Sedla jsem si na okno a pozorovala dění venku; přemýšlela jsem. Pak jsem se zase ponořila do vize... Asi mě to vylekalo, protože jsem vypadla z okna, jehož ochrana byla v úterý zničena. Podařilo se mi z pudu sebezáchovy probrat a použila jsem pár kouzle, ovšem z toho vypětí jsem ztratila vědomí. Nevím přesně, co se stalo pak...
Tentokrát jí věřili. Clemens se na ni podíval velmi pobaveně a pak prohlásil:
"Kdybys mi to samé řekla předevčírem, myslel bych si, že ses pomátla nebo že ti zkrachoval mozek. Ale dneska..."
"Podívejte, to je sice zajímavé, ale o tohle nám teď nejde. Hodně jsem přemýšlela a došla jsem k názoru, že by vchod byl teoreticky možný přes jezero, což ovšem nepřichází v ůvahu, nebo že bychom-" Lea ji zarazila pohybem ruky. Zírala před sebe, oči vytřeštěné. To je ono. Tohle jsme celou dobu hledali. Turnaj tří kouzelníků... Potter přece popisoval, že potkal Ufňukanou Uršulu. Do jezera se dostala potrubím.. Jak jsme to mohli přehlédnout! Neptala se ostatních na nic, nečekala na odpověď nebo názor Clema a Clarissy a rozběhla se přímo k jezeru.
"Hej, Leo, počkej! Jak to najdeš? Jak budeš dýchat! Musíme-"
"Neřečni a dělej! Ona se zbláznila!", zavrčel Clem a rozběhl se za Leou.
"Leo!" Hnali se plnýma chodbama a nehleděli si studentů, kteří překvapeně uhýbali nebo za nimi něco nelichotivého křičeli.
"Leo...", chytla ji Clarissa u jezera udýchaně za rameno.
Nech mě! Musím jít, okamžitě! Nesmíme ztrácet čas! O kometě ví i zlo! Pokouší se ji získat! Copak to nechápete? Můžeme přijít pozdě! Co pak?
"Leo, uklidni se! Bez plánu se nám to stejně nepodaří!"
Vy to nechápete! Pokud to nezvládnu-
"Copak to nechápeš? Ten úkol je nemožný, nikdo po tobě neočekává, že to zvládneš!"
Vy nic nevíte! Já to musím zvládnout! Něco jsem vám neřekla: Soud mě připravil o část mé magie. Nemůžu kloudně kouzlit! Pokud se mi to nepodaří, přijdu i o zbytek! Bude ze mě mudla!
Oba dva na ni zaraženě hleděli. Pak se Clemens zhluboka nadechl a řekl:
"Chápu sice, že nechceš přijít o tvou magii. Ale tady nejde jen o tebe, ale o celou dobrou stranu. Samas' nám říkala, co by se stalo, kdyby kometu získal Temný lord. Takže nemysli laskavě jen na sebe ale i na ostatní. A mohla bys nám trochu víc důvěřovat" Bylo vidět, že říct to ho stálo hodně námahy. Lea na něj nejdříve ohromeně zírala, pak se uvolnila, zhluboka se nadechla a "řekla":
Dík, žes mi to připoměl... Nedokázala jsem vydržet při představě, že tam dole...
Ještě jednou se zhluboka nadechla, pak se otočila a rychlým krokem se vracela do hradu. Clarissa vypadala ustaraně: pobyt venku na školních pozemcích měli výslovně zakázaný a bylo téměř jisté, že je někdo viděl. Z toho vyplýval pěkný malér; a právě to oni teď nepotřebovali. Hradní brána se ještě zdála nekonečně daleko, když zaslechli výkřik. Táhlý, bolestiivý a nelidský. Clarissa se uprostřed pohybu zarazila.
"Co to bylo?", zeptala se a ostražitě v ruce svírala hůlku. Clemens neodpovídal. I on se zarazil a rozhlížel se kolem. Najednou zaječel:
"Utíkejte!" Ze Zapovězeného lesa se vynořila řada bytostí, které ještě nikdy neviděli. Hnali se přímo k nim; buď utíkali, letěli nebo se plazili jak nejrychleji to šlo. Dusot jejich kopyt otřásal zemí... Clarissa zaječela a obrátila se za Leou a Clemensem, kteří jako o život utíkali k hradu.
"Přidejte!!", ječel Clemens, když se otočil a uviděl první stvoření ani ne deset metrů od sebe. "Vždyť oni nás ušlapou!" Přidali, ale proti vyděšeným tvorům neměli šanci. Vzdálenost mezi nimi se neustále zkracovala; nejdříve to bylo deset, pak osm a nakonec pouhých pět metrů. Ať už to bylo cokoliv, co je donutilo opustit les, muselo je to řádně vyděsit. Někteří z nich vydávali podivné, kloktavé zvuky, další ječeli vysokým hlasem a jiní metali kolem sebe tyrkysové blesky z vody. Celý hrůzostrašný obraz doplňoval stahující se mrak temnoty. Vypadalo to, že ochrana školy vpád už dlouho neudrží... Lea byla zoufalá. Byla to její chyba, že opustili hrad a teď jim hrozilo ušlapání těmi nejzvláštnějšími tvory. Podivné bylo, že se mezi nimi nacházely rasy, které se už od počátků časů nenáviděly a válčily mezi sebou, ale teď běžely svorně bok po boku. To, co je vyhnalo z jejich území, muselo být buď velice děsivé, nebo velice nebezpečné... Nebo obojí. Uslyšela vedle sebe ječet Clemense cosi nesrozumitelného, viděla děs v Clarissiných očích a zděšení v těch Clemových, stále přibližující se tvory a stále ještě příliš vzdálenou bránu hradu. V běhu se otočila a použila zmrazovací kouzlo, které zastavilo alespoň první jedince. Neohlížela se po ostatních a běžela za obouma přáteli. Dusot zesílel... Lea se prudce zastavila. Snažila se soustředit.... Celým svým bytím se soustředila na vítr. A pak ho zavolala... Ventus! Ventus avenis sera nelana gea... Dávno nepoužitý, nádherný hlas... Z rukou jí vyšlehl bleděmodrý blesk, protkaný bílou a tmavší modrou. Stočil se a vytvořil mezi Leou a tvory pohyblivou bariéru, jako tornádo... Když první tvor narazil do ochrané bariéry, málem to neustála. Otočila se na Clarissu a Clema, ale oni už tam nebyli... Utíkali dál. Nechápala proč, ale utíkali dál. Asi si nevšimli, že zastavila. Cítila, že její ochrana slábne... Rozběhla se za přáteli. Ve chvíli, kdy vletěla bránou do hradu a zavřela ji, si ůlevně oddechla. Podívala se na Clema a Clarissu, ale ani jeden z nich nevypadal jako by se chtěl zeptat na kouzlo, které použila... Aniž by věděla, co dělá, vnikla do Clemensovi mysli. Byli u jezera. Pak spěchali do hradu. Utíkali bez zastavení k bráně, ale Lea se ani jednou nezastavila... Lea nechápala, jak bylo možné, že oni viděli něco jiného, když- zarazila se. Stávalo se jí, že v obzvláště komplikovaných situacích použila podvědomě magii. Jako teď. Vykouzlila iluzi, protože nechtěla, aby Clarissa a Clem viděli její magii a protože chtěla, aby byli v bezpečí. Vytvořila podvědomě svou iluzi, stejně tak jek teď vnikla do Clemovi mysli. Jednala impulzivně - ale možná je to zachránilo. Ve chvíli, kdy se vydali rychle směrem ke společenské místnosti ucítila, že její ochrana se protrhla.

22. kapitola - Prokletí nebo požehnání II

19. dubna 2007 v 18:36 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Vnímala volný pád. Nejspíše ji probudil vzduch, svištící okolo ni... Ale ještě nebyla zcela při smyslech. Cítila bolestné nutkání se probrat, reagovat, snad ječet... Ale ani na to se nezmohla. Vše bylo jako ve snách: Přibližující se země, mraky, zbarvené do purpurové fialové, okna hradu, míhající se kolem ní a splývající v jedinou rozmazanou šmouhu... Trvalo to nekonečně dlouho, než si uvědomila, co se děje. Trvalo ji nekonečně dlouho, než začela jednat. Snad až moc dlouho. Vytvořila vítr, elfský živel, a jeho silnou vlnou se snažila spomalit svůj pád. Docílila tím pouze, že vylétla jako šipka do vzduchu a blížila se ještě rychleji zemi. Měla blackout. Zmatkovala. A setiny a vteřiny míjely neúprosně... Poslední, na co si před nárazem pamatovala, bylo kouzlo země. Těsně před dopadem ztratila vědomí.
_____________
Clemens nemohl spát. S povzdechem vstal a potichu, aby neprobudil ostatní, se oblékl. Měl v plánu zajít ještě před snídaní do knihovny, chtěl si ještě najít pár věcí týkajících se... Včerejšího rozhovoru. Přiznal si, že Lei hned na začátku nevěřil. Bylo to tak nepravděpodobné... Tak za vlasy přitažené... Prostě to znělo jako by byla pod vlivem přinejmenším nějakých sliných matoucích kouzel. Usmál se puťouchle při vzpomínce na sestřiny osmé narozeniny... "Hej, Mono, o co že mě nechytíš?", volal opálený, světlovlasý kluk na pihovatou, plavovlasou dívku, která vypadala aspoň na deset let. Mona se usmál svým zvonivým, dětským smícem a rozběhla se za ním, letní šaty za ni vlály, stejně tak jako její rovné, rozpuštěné blond vlasy. Chlapec však vůbec neutíkal. V ruce držel kouzelnickou hůlku... "Cleme, nesmíš mimo školu kouzlit!", zavolala na něj přísně matka. "Neboj, mami, dneska tady bylo provedeno příliš kouzel, nikdo na to nepříde", mrkl rošťácky. Co takhle něco na rozveselení? Pronesl matoucí kouzlo nejlehčí úrovně. Jeho sestra se okamřitě zarazila, otočila se a rázovala si to přímo k překvapené matce. "Puč, mami", požádala nepřítomně a vzala vyšší, dobromyslně vyhlížející ženě z rukou dort. Pak ho chytla oběma rukama a zabořila do něj pořádně obličej... Ještě večer si slízávala šlehačku z vlasů. Jistě že se to neobešlo bez vynadání, Clem byl přímo v obležení buď těch, kteří mu chtěli poblahopřát za skvělé kouzlo nebo té menšiny, která mu chtěla vysvětlit jak nebezpečné a nezodpovědné to bylo... jeho sestra zprvu nevěděla, jak reagovat, ale nakonec propukla v hlasitý smích... Zarazil se trochu při vzpomínce na rodinu. Melissa už rodinu neměla - nejspíš. Kromě rodičů a bratra neměla nikoho, a teď snad ještě přišla i o toho... Zahnal nepříjemné myšlenky. Tím Melisse taky nepomůže. Chytl potichu za kliku a otevřel dveře. Už chtěl sejít dolů, když uslyšel přidušený výkřik... V neznámé řeči, s jiným přízvukem. Pak ale bylo rázem ticho... Nejspíše se mu to jen zdálo. Zavrtěl nad sebou hlavou a vydal se v dobré - v jisté míře - náladě do knihovny.
______________
Ředitelka se prudce odtrhla od knihy, kterou četla. Ucítila magickou vlnu... Vlnu kouzla, které nebylo použito už víc než tři století. A přicházelo z místa, kde žili lidé... Přesněji řečeno z Bradavic. Prastaré kouzlo země, vyvynuto nejmocnějším mágem elfské historie, kouzlo, které rušilo gravitaci... Byla si jistá, že věděla, kdo to kouzlo použil. Mohla to být pouze jedna osoba... Její bývalá žákyně Lea Ignise. Něco nebylo v pořádku. Před deseti dny ohromná magická energie, která volala o pomoc a teď kouzlo, které bylo zapovězeno... Mělo účinky, kvůli kterým se stávalo příliš riskantní je použít. Mohlo porušit zemskou gravitaci na více nežádoucích místech, přivolat zemětřesení a při nejhorším i vyvolat sopečný výbuch. Kouzlo se všichni žáci učili, ale pouze teoreticky. Co se to stalo?
______________
Když se Melissa probudila někdy k ránu, bolest v ruce a kotníku již přešla. Trvalo chvíli, než si uvědomila, co se včera stalo... Skoro opět ztratila vědomí, ale silou vůle se udržela vzhůru a pokoušela se přemýšlet... Racionálně uvažovat. Uvšem při jakékoliv vzpomínce na bratra se rozvzlykala... Rozhodla se, že to nechá na později. Bezmyšlenkovitě se dívala z okna, směrem na Nebelvírskou věž. Dříve hrad prý vypadal jinak, ale nová ochraná kouzla ho změnila. Přála by si ho vidět v minulosti... Najednou koutkem oka zaznamenala pohyb. Něco se z Nebelvírské věže řítilo rychle k zemi... Snažila se zaostřit zrak, ale viděla to jen rozmazaně. Nedokázala určit, co to je. Najednou, když už to bylo jen pár stop nad zemí, se zvedla prudká vlna větru a vymrštila to opět do vzduchu. Uvědomila si, že je to člověk... Byla to dívčí postava. Blížila se ohromnou rychlostí k zemi... Melissa nebyla schopna pohybu. Mozek ji vypověděl službu. Otevřela ústa k výkřiku, když se stalo něco neuvěřitelného... Postava se najednou zarazila, sotva pár centimetrů nad zemí a visela ve vzduchu. Dlouhé, uhlově černé vlasy za ni vlály v neexistujícím větru... Trvalo dvě minuty, než se Melissa probudila z šoku. Dvě minuty, než se rozječela. Dvě minuty, než ztratila vědomí.
_____________
Lea se cítila velice zvláštně. Byla ve stavu podobném spánku, ale nespala. Cítila, že neleží, ale ani nestála... Vůbec se nedotýkala země. Nedotýkala se ničeho. S trhnutím se probrala. Vyděšeně a dezorientovaně se kolem sebe rozhlížela. Vznášela se ve vzduchu, pár čísel nad zemí. Slunce už stálo na obloze... Bylo tedy něco před osmou. Zazmatkovala. Co když mě někdo viděl? Pak si naráz vzpoměla co se stalo. Pád, poryv větru... Co se stalo? Nevěděla, jaké kouzlo použila. Snažila se dostat dolů, a k jejímu překvapení se pomalu snesla k zemi. Co se to děje? Byla obklopena magií, kterou zatím ale ještě zcela nechápala.A měla z ní strach...
______________
Zítra to už bude naostro... Promiňte že jsem se nedržela termínu ale tohle je chabá náhrada za včerejšek...
Effren

22. kapitola - Prokletí nebo požehnání I

18. dubna 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Výkřik, který drásal uši. Tělo, padající k zemi. Pootevřené, sklenné oči. Vzlyk. Hlasy, krutý smích. A neuvěřitelný strach. A pak... Kletba, jejiž slova neslyšela. Pár slov... Neviděla ji přes slzy a žal. Rozmazaný, fialový blesk... Zasáhl ji v plné síle...
Seděla v prázdné, sklepní místnosti, v rohu pokoje, na špinavé zemi. Vzpomínky na bezmála deset let starou událost ji nenechaly v klidu... Pamatovala si to jako kdyby to bylo dnes. Tehdy přišla o hlas - a s tím i o možnost používámí magie. Neměla dost velký magický potenciál na neverbální zaklínadla - a na rituály a runy neměla výdrž. Jediné, co jí z její magie zbylo, byla dávná schopnost... Zneviditelnit se. Její vlastní magie spala někde v ní, potlačovaná, ale byla příliš hluboko na to, aby ji dokázala použít. Rozhlédla se po místnosti. Kdysi dávno možná obytný pokoj už vypadal na rozpadnutí. Holé stěny, po nichž stékala plíseň, špinavé okno, přes které nepronikly žádné sluneční paprsky - kdyby ovšem nějaké byly. Už je to víc než týden, co temnota zahalila svět. Mudlové si to nedokázali vysvětlit. Sluneční zatemnění, znamení boží, dlouho předpovídaný klimatický zvrat, konec světa... Hloupé spekulace těch, kteří neměli ani ponětí. Kdyby měli, jistě by tu už nebyli. Zmizeli by odtud, dokud je čas. Ale oni to nevěděli. Naštěstí? Nechtěla filozofovat. Vzpomínkami se vrátila na minulou středu...
V nocipondělí si najednou všimla znamení... Musela do Bradavic Vydala se tam. Využila své schopnosti a dostala se přes stráže. Vyčkávala. Věděla, že se jí dostane příležitost. Počkala na oběd, kdy všichni žáci budou v síni. Postavila se za profesorský stůl. V tu chvíly, kdy se žáci začeli trousit do síně, pocítila neuvěřitelnou hořkost. Sama k nim nikdy nepatřila... Pak ji uviděla. Poznala ji na první pohled. Dívka s nespoutanými, havraními vlasy a jiskřivýma, zelenýma očima. Tyhle oči už viděla... Ten, který je měl, byl milován a nenáviděn zároveň. Pocítila nedůvěru. Použila nitrozpyt, ale pomocí jedné profesorky. Nebylo těžké, ji ovládnout kletbou Nemorus, a udělit rozkazy. Překvapilo ji ale, když zjistila, že dívka má ochranu. Její mysl byla neprodyšně uzavřena. Ale přesto z ní vycítila tíhu: Tíhu břemene, které musela převzít od někoho, kdo zklamal... Netušila, jestli to ta dívka už ví, a jak se smíří s osudem, a rozhodla se. Ještě tentýž večer použila kletbu nejtemnější magie... Nezrušitelnou kletbu.Druhý den k ránu ji probudilo volání o pomoc. Takové, jaké dokázal vyjádřit jen někdo, kdo nemá hlas. Vlny magie, překypující bolestí a strachem. Vycítila okamžitě, odkud vlna přišla. Ta dívka. Potvrdila si, že jednala správně.
A teď jí zbýval zhruba den života. Přetočila se na druhou stranu a čekala. Čekala na jistou smrt.
______________
Byl čtvrtek, brzy ráno. Na okením parapetě seděla dívka s uhlově černými vlasy a smaragdovýma očima. Pozorovala školní pozemky a přemýšlela nad včerejšími událostmi. Nejprve rozhovor s Clarissou a Clemensem, poté alarmující zpráva od Jacka... Návštěva na ošetřovně, kde ležela Melissa, která s nimi nechtěla vůbec mluvit a poté bezvýsledné hledání možného vchodu do Tajemné komnaty. Protřela si oči. Poslední dobou se cítila nějak divně... Jako by to ani nebyla ona. Některé reakce se k jejímu dřívějšímu vůbec nehodily. Těžko by tady teď měla sedět a zírat do prázdna... Ale přesto tomu tak bylo. Cítila se jako kdyby se do ní vléval jiný člověk... Možná to prostě byla jen ta změna. Elfové a lidi jsou už od zásady jiní... Povzdechla si a věnovala se jiným úvahám než těmhle. Snažila se najít vchod.
______________
Sarim Snape vztekle zaklel. Nedařilo se to! Starý plánek, který našel v hlubinách knihovny, nezobrazoval to, co na něm doufal najít. Začel přecházet sem a tam po místnosti, sklenku Ohnivé whisky v ruce. Zvedl ji a chystal se napít, ale rozmyslel si to a mršti ji o zem. Zaklel.
______________
Nadešel čas. Cítila, jak se její duše odpoutává od těla... Nestihla ani říct sbohem, ale neměla komu. Po oné osudné noci ztratila všechno. Měla kluka. Měla přátele. Měla svou magii. Měla rodinu. A najednou... jediné, co od nich kdy slyšela poté byly vyčítky. Za to, že žije a ostatní zemřeli. A ona se jim ani nemohla bránit... Polkla hořké slzy. Nechtěla zemřít takhle, plačící... Nebála se smrti. Toužila po ni. A její přání se vyplnílo. Taeda Hoomnerová se naposled nadechla a zemřela ve svém podzemním bytu, opuštěná, bez přátel a hřejivých slov útěchy, ale šťastná. Nikdo ji nepostrádal.
______________
Lea pocítila náhlou slabost. Bodnutí někde na hrudi. Jako by se do ní něco vsakovalo... Ani nevnímala jak a ztratila vědomí. Z okna v nejvyší věže vypadla do rána postava...
_______________
Krátké, zamotané a výstižné. Jelikož jsem nemocná a začíná mě DĚSIVĚ bolet hlava, zveřejňuju, vypínám, padám do postele. Dokončení bude buď zítra nebo později. Fakt promiňte tu "délku", ale co se dá dělat... Nemocný člověk nemá fantazii.
Effren

21. kapitola - Hledání odpovědí III

16. dubna 2007 v 18:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Co... Leo, oč jde? Co je v Tajemné komnatě? Proč-" Lea se probudila ze svého zamyšlení a vrhla na Clema a Clarissu udivený pohled. Teprve po chvíli si uvědomila, co to Clem řekl. Na jejím obličeji se mihlo zděšení. Pomalu se podívala dolů, na svou brašnu. Vlál z ní kus pergamenu... Velice známě vyhlížejícího pergamenu. Při spěšném odchodu ze skleníků ho tam jen strčila, při čemž špatně dovřela přeplněnou brašnu.. Myšlenky sdělující pergamen, lesknoucí se slova obvinění na něm, vzápětí vypadl z její tašky na zem. Ale Lea se ani nenamáhala ho zvednout. Byla... Zděšená. Její tajemství bylo prozrazeno... Clarissin pohled mluvil za vše: Nevěřila ji. Lea si všimla jejího rychlého pohybu k hůlce... Sakra! Měla jsem i nadále používat vysílání slov z hůlky! Ale takhle jsem měla jistotu, že mi budou věřit! Do háje! Do háje, do háje! Mávla hůlkou, snad aby získala čas, a pergamen jí vletěl do ruky. Zvedla pomalu hlavu, možná že se bála pohlédnout jim do očí. A z jejich výrazů poznala, že chtějí pravdu, čistou pravdu. A že nemá cenu se vymlouvat.
Ne tady. Pojďte za mnou...
Následovali ji mlčky do hradu, stále ve střehu. Šli do společenské místnosti, stále ještě mlčky. Lea se vyšplhala až do schodů, vedoucích k jejich pokojům. Sedli si na postel, Lea se posadila na židli. A najednou nevěděla, jak začít. Vůbec nevěděla, co má dělat. Clemens si nejspíš její nervozity všiml.
"Zapřemýšlej nad tím, nespěchej, máme čas..." Clarissa něco chtěla namítnout, ale Clem ji umlčel. "Přijdem o Dějiny, no a co, prostě se zeptám někoho z kluků, určitě mi půjčí poznámky..." Lea se snažila uklidnit. Tak, jak v Satre. Duševní soulad, mír a vyrovnanost, opakovala si stále dokola. Konečně...
Tehdy... V úterý.. Nebyla to jen noční můra
Začela váhavě. O Satre jim vyprávět nesměla... Nebo možná ani nechtěla?
Zdál se mi sen...
Nevěděla, jestli ostatní pochopí, co tím myslí. Jestli se jí podaří věrohodně popsat své pocity, události tak, aby je dokázali zařadit a spojit... Vylíčila jim svůj sen. Své vize, okamžik v neděli, dokonce i to v mezisvětě. Pomlčela ale o ztrátě magie. Zatím magii nepotřebovala, a i když, tak použila elfskou, ale nebylo to ono. Dokončila namáhavé "vyprávění". Clemens a Clarissa na ni zírali, nevěděli, jestli tomu mají věřit nebo ne. nakonec reagovala jako první Clarissa:
"Takže jestli tě chápu správně, tak tvrdíš, že jsi o činech zla věděla předem... Že jsi dostala nesmyslný úkol za trest, žes nezabránila něčemu, čemu bylo nemožné zabránit a že existuje něco, co je asi tak tisíckrát horší než Ty-víš-kdo!?" Zírala na ni v nevýslovném úžasu. Lea neodpovídala, ale Clem ohromeně zavrtěl hlavou:
"To je teda... Děsné, panejo, to zní tak NEMOŽNĚ, to je všechno tak nepravděpodobné, tak irreální, tak-"
"Podívej, ale zase to vysvětluje Leino chování v neděli-"
"Ty její časté pochůzky za ředitelem-"
"A ten její stav v bezvědomí!" Ohromeně se na sebe podívali.
"Leo..." vydechli téměř zároveň.
"Víš, co to znamená? Pročs nám to neřekla?" Lea zakroutila nad Clemovou otázkou hlavou.
Nevěděla jsem, jestli můžu. Jsem zvyklá všechno řešit sama. Nechtěla jsem vás zatěžovat... A nechtěla jsem, abyste se ptali, litovali mě nebo... Obávala jsem se vaší reakce... Neumím to vysvětlit...
Skutečně neuměla. Neznala slova, která by přesvědčivě dokázala zformulovat její důvody, obavy... Doufala, že pochopili.
___________
"Ještě si den dva poleží, je v šoku a má zlomenou levou ruku a vymklý kotník, bude se muset zotavit a nedoporučuji návštěvy, mohli by její... Psychický stav ještě zhoršit... Musela to pro ni být rána, takhe náhle..." Melissa vnímala hlas jen zdálky. Cítila se děsně, motala se jí hlava a bolest v levé ruce se neustále stupňovala. Nemohla se rozpomenout na poslední události... Opět upadla do bezvědomí.
"Pane Cando, budete tak laskav a v rátíte se na vyučování" Jack kývl, naposled se ohlédl na ležící kamarádku a vypochodoval z ošetřovny. Pád ze schodů... Slabý otřes mozku, zlomeniny a šok... Doufal, že se z toho Mel brzy dostane.
___________
Sarim Snape zamyšleně procházel po třídě, tentokrát jednou bez jízlivých poznámek a pravidelného odebírání bodů. Přemýšlel o něčem zcela jiném než o protijedu, který jeho třetí třída vyráběla. Snažil se přijít na způsob, jak se dostat do Tajemné komnaty. Naposled v ní byl Potter, a od té doby je vchod zapečetěn nejen sadou téměř nezlomitelných, ještě Brumbálových kouzel, ale i ochranou bariérou. Ta cesta byla tudíž nepoužitelná; ale podle legend měla Tajemná komnata více než jeden vchod. Byl natolik zamyšlen, že málem vrazil do studenta, který běžel ke katedře pro další přísady.
"Nemůžete dávat pozor, pane Riddigamme?" Osopil se na zděšeného studenta. "Strhávám Havraspáru deset bodů..."
___________
Seděli na posteli, mlčky, přemýšleli. Bylo jim odhalen tajemství, s kterým nikdy nepočítali, tajemství, jehož rozsahy a dopad je děsil, i když neznali celou pravdu. Tajemství, které mělo zůstat utajeno. Snažili se najít řešení. Nehodlali nechat Leu samotnou s takovým problémem. Ať už bude chtít nebo ne, pomůžou jí. Z přemýšlení je vytrhl zvon, oznamující konec hodiny. Lea s povzdechem vzhlédla.
Jsem vám děsně vděčná, že mi chcete pomoct, ale-
Tok jejich myšlenek přerušil Clem:
"Poslyš, o nic se tady nepokoušej, nezabráníš nám v tom, abychom ti pomohli..." Clarissa souhlasně kývla.
"My tě s tím nenecháme samotnou... takže, ještě si rychle řeknem, co už víme: Tajemná komnata byla naposled otevřena před osmnácti lety. Poté, co Potter zabil baziliška, netvora, jež se v ní ukrýval-"
"Jo, blablabla. Takže k DŮLEŽITÝM faktům: Komnata byla před osmnácti lety uzavřena samotným Brumbálem. Je však podle legend a pověstí známo, že komnata měla více vchodů a-"
"Potrubí..." Zašeptala najednou Clarissa a ohromeně zírala před sebe. "Bazilišek se pohyboval potrubím... Byl uzavřen pouze vchod, který se nacházel v umývárnách, ale stačí když najdeme jiné průchodné potrubí..." Bylo to tak jednoduché... Ale ne všechno je tak, jak se zdá být.
____________
"Temesis..."
"Můj pane..."
"Velmi dobře jsi mi posloužila... Splním ti přání, které už v sobě máš po léta... Budeš smět být přítomná na naší příští akci..." Žena se nevěřícně nadechla. Po patnácti letech opustí sídlo temného lorda... Patnáct dlouhých let neviděla nic krom temných zdí a ponurých síní v mistrově sídle... Nemohla tomu uvěřit.
"Pane.. Děkuji.. Jsem Vám tak vděčná... Děkuji"
"Připrav se. Zítra tě zavolám a sdělím ti bližší informace... Můžeš jít"
"Děkuji!"
____________
Tak, poslední část kapitolky bez action, sloužící k pochopení následujících událostí, jako úvod do příštích kapitolek. Doufám, že se vám přesto líbila...
Vaše Effren

Kapitolky - Protiklady

14. dubna 2007 v 22:36 | Effren |  Oznámení
Ode dneška budu kapitoly vydávat v pravidelných intervalech, a to v pondělí, středu, pátek a neděli v 18:00 hodin.Pokud to do termínu nestihnu nebo se vyskytnou jiné problémy, doufám, že mi prominete...
PS: doufám, že trochu přibude komentíků... Ty průměrné 4 za kapču, někdy (většinou) ješte méně skutečně není zrovna povzbuzující... Takže: Minimum komentíků pto kapitolu bude 4 KOMENTÁŘE, jinak nebude další... Dík těm, co povídku pravidelně komentují!

21. kapitola - Hledání odpovědí II

14. dubna 2007 v 12:12 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Melisso!" Běžící skupinka žáků konečně dostihla dívku s kaštanovými vlasy. Ta se ale ani neohlédla a utíkala dál. Clarissa zaklela a přidala. Najednou Melisse podklouzla noha na sněhem vlhké zemi. Spadla na zem, ale nehýbala se. Doběhli ji.
"Melisso...", zašeptal konejšivě Clem. "Ještě není všechno ztraceno! Třeba-" Přerušil ho Melissin hlasitý vzlyk:
"Vy o tom nic nevíte! Vůbec nic! On nepřežil, rozumíte!? Nic nechápete! Nechte mě..." její hlas pomalu slábl.
"Melisso... Prosím, poslouchej nás! Tvůj bratr je vyučený, velmi dobrý kouzelník a-"
"Copak to nechápeš? Právě ti nepřežili! Právě po dobrých kouzelnících na straně dobra šli! Neměl šanci! Nikdo neměl šanci!" Zhroutila se na zem a její tělo se otřásalo vzlyky. Najednou nevěděli, co dělat. Lea jí váhavě položila ruku na rameno. Jack stál zaraženě vedle nich a nebyl schopen slova.
"Melisso, vždycky máš šanci! Vždycky je naděje, že-"
"Jdi do háje s těma ptákovinama! Kdyby byla naděje, tak bychom vyhráli! Kdyby byla, nestalo by se to! Kdyby-"
"Uklidni se! Nevíš, jestli třeba v tu chvíli nebyl u Gringgotů! Třeba byl v podzemí a-"
"Nebyl! Měl směnu venku, u vchodu do budovy se jim propadala zem! Psal mi to..." Mel už se vůbec neovládala. Potichu plakala, ležíc v mokrém sněhu.
"Nechte mě..."
_____________________
"Co žádáte, Vol- můj pane?"
"Nequitusi... Jiný uspěl v tvém snažení! Vím, kde je střípek komety..."
"Pane, mám jej přinést?"
"Máme problém... Je v Bradavicích, v Tajemné komnatě"
"Co mi brání v tom, abych-"
"Ochrana tě nepustí... Potřebujeme někoho zevnitř. Někoho, kdo by byl schopný... Sarima Snapea"
"Proč jste mě tedy volal?"
"To, o čem mluvím, je jen střep. Já ji chci CELOU!"
"Ano, Volde- pane... Pokouším se ji najít!"
"Chci ji.. Chci ji TEĎ!"
"Pane-"
"Najdi ji"
"Ano, pane"
____________________
Clemens se právě chystal něco říct, když k nim přichvátal profesor Longbottom.
"Slečno Grandcor! Co se stalo? Co tady děláte vy všichni? No tak, postavte se, nastydnete...", vychrlil jedním dechem. Jack mu rychle vysvětlil situaci. Profesor zvážněl.
"Myslím, že byste měla zajít za ředitelem... Pane Cando, doprovoďte ji prosím, vy ostatní se vraťte na hodinu" Jack pomohl Melisse zvednout se. Ta se ještě pořád třásla.
"Nechte mě.. Nemá to cenu!" Profesor Longbottom nic neříkal, pouze mávl hůlkou a vysušil její oblečení.
"Předpokládám, že ředitel už vás čeká"
______________________
Hodina skončila. Všichni byli zaražení, obzvláště zbylé trio si dělalo o Melissu starosti. Jak šli směrem k hradu, Lea se najednou prudce zastavila. V hodině moc nad svým "problémem" nepřemýšlela, spíš se obávala o Mel, ale teď se ji rozsvítilo. Tajemná komnata... Střípky jsou v tajemné komnatě! Velký sál, sloupy zdobeny hady, velká socha Zmijozela... Přesně takhle popisuje Hrdinové moderní doby místnost, kde Potter zabil Baziliška! To je ono! Mělo mě to napadnout dřív! Zmijozel skonstruoval Tajemnou komnatu, kde údajně skryl "největší zlo"! Tím ale nebyl myšlen bazilišek, ale kometa! Zírala před sebe, ohromena, jak lehké to bylo. Měla jsem to celou dobu před očima! V tu chvíli zcela zapomněla na pergamen, který sama vytvořila. Na myšlenky sdělující pergamen. Neuvědomila si, že Clarissa a Clem na něj zírají s otázkou v očích. Neuvědomila si jejich pohled. Dokud ji Clem neoslovil...
_______________________
"Slečno Grandcor, pane Cando, sedněte si prosím..." Ředitel začel neklidně přecházet ve své pracovně. Poté, co jim profesor Longbottom vysvětlil cestu a sdělil heslo, odvedl Jack Melissu sem, do ředitelny. Mel vůbec nevnímala, co se děje. Jack ji jemně zatlačil do židle. Ředitel je poté oba oslovil:
"Je mi to velice líto, slečno Grandcor, ale musím vám sdělit, že váš strýc a teta útok nepřežili. Velice mě to mrzí.. Upřímnou soustrast" Jack ale viděl, že se ředitel zabývá úplně jinými věcmi. Jemu bylo jedno, jak se Mel cítí. Možná že ani nevěděl, o čem mluví... "Co se týče vašeho bratra, zatím-" V tu chvíli Melisse povolily nervy. Postavila se ani nevěděla jak a začela na ředitele ječet:
"Co mi sakra chcete! Vám je úplně ukradený, co se stalo! Proč to protahujete? Nechte mě být! Nechte mě jít!" Mrštila nějakým nástrojem o zeď a stála, těžce oddechujíc, naproti řediteli, který se mezitím zastavil.
"Uklidněte se! Snažím se vám vysvětlit, že-"
"Od vás nechci nic slyšet!", zaječela a vyběhla z místnosti. Ani si neuvědomila, že tam jsou schody... Poslední, co vnímala, byla bodavá bolest v levé ruce. Pak se všechno rozmazalo.
_______________________
Sarim Snape seděl ohromeně ve svém pohodlném, černém křesle. Upil ještě trochu ze skleničky, poté se myšlenkami vrátil o hodinu zpět... Temný lord mu sdělil, že se v Bradavicích nachází něco, co chce. Něco, jehož jméno Snape raději nevyslovoval. Pověsti, které se k tomu vázaly, mluvily za vše. A on TO měl přimést. Předat svému mistru, aby konečně zlo ovládlo svět. Otřásl se. Měl pochyby. Když TO byly jen střepiny, co by způsobil celek?
______________________

21. kapitola - Hledání odpovědí I

13. dubna 2007 v 18:30 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Nikdo Ti neporadí tak dobře jako Ty sám" - M. T. Cicero
Středeční ráno. Tma taková, že jí nepronikl jediný sluneční paprsek. Stísněná atmosféra. Tiché brblání Tess, že už musí vstávat. Pro Leu bylo všechno jako ve snách. Nedokázala popadnout jedinou myšlenku, nedokázala logicky přemýšlet. Ani po dlouhé noci ne. Bála se to přiznat, ale svíral ji děsivý strach. Jako železná rukavice, která ji nedovolovala pohnout se. Hlavou se ji míhali výjevy smrti, bolesti a zkázy. Vzpomínka na včerejšek ji nepouštěla. Ti mrtví lidé. Zhroucené tělo ženy, v náruči dítě... Ani nevěděla jak a opět ji sklouzla slza po tváři. Ti lidé byli nevinní. Nic neudělali. Ale zlo bylo nemilosrdné. V tu chvíli pro ni nemělo cenu bojovat. Nehýbala se. Myslela na ty všechny lidi. Na včerejší pocit odhodlání, který vystřídala tupá, bolestná bezmoc. Nepřemýšlela o událostech před tím. Černá kometa, její lidská magie, Soud temnot, všechno to pozbylo na významu. Výjevy smrti. Temnota a krutý smích... Nedokázala se toho zbavit. Ten křik umírajících jí zněl v uších. Někde hluboko v hlavě ji uvízla teskná melodie. Elfská píseň. Melodie smrti... Píseň smrti. Její tiché tóny v ní probouzely bolest, ale i něco, co předtím neměla - naději. Píseň o bolesti, o smutku, o naději. Vždycky je naděje... Vždycky. Jemné akordy se proplétaly jejími myšlenkami. Hladili ji, konejšili. V jejím nitru vzplanula jiskra naděje a píseň ji rozdmýchávala. Temné výjevy pomalu mizely. Byla schopná racionálně uvažovat, zahnat tu temnotu v sobě. Pomalu přicházela opět k sobě. Upnula se na jedinou věc: na pomstu. Ale logická mysl ji zabraňovala v útěku a vyhledání Smrtijedů. Co vlastně chci dělat? Když je najdu, co bych dělala? Pozabíjela je? Aby mě zabili? Ne. Je jiné řešení. Pomstím se jim tím, že dostanu Kometu do bezpečí. Bezpečí... Co je Soud temnot zač? Můžu věřit? Ale má mou magii... Mou magii, moje zlost... Myslím moc na sebe. Teď nejde pouze o mě. Mám stále ještě elfskou magii, takže mám šanci přežít. Musím vědět, jestli můžu Soudu důvěřovat... Co když bych Kometu odevzdala přímo do rukou zla? Ale jak to zjistit? Ponořila se do hlubin své mysli, až na samý pokraj. Měla moc, rozeznat lež od pravdy. Měla moc zjistit toho hodně o lidech. Ale oni... Soud nebyli lidé. Nemluvili jako lidé. Ale Lea přesto cítila, někde hluboko v sobě, že jim může věřit. A rozhodla se spolehnout na své instinkty. Jednám správně? Každý náš krok může rozhodnout o budoucnosti, změnit celý osud, dějiny i očekávání. Nikdy nejednej neuváženě... Jednám neuváženě, když Soudu věřím?
_____________________
"Pane"
"Mluv, Malfoyi"
"Před chvílí jsem pocítil ve vzduchu magické víření. Jako kdyby měla vybuchnout sopka, ale něco ji zarazilo"
"Kde?"
"Na sever, pane, víc zatím říci nemůžu-"
"Vyhledej veškeré čarodějné oblasti tím směrem. Projdeme ji jednu po druhé..."
"Ale pane, ten mág nemusí být na magicky známých místech, může-"
"Ty se pokoušíš mi odporovat?"
"Promiňte, pane!"
"Dobrá. Můžeš jít... Očekávám tě do konce týdne"
"Děkuji, pane! Jste tak milostivý!"
"Jdi, Malfoyi"
"Jak si přejete, Pane..."
_____________________
Přemýšlela o slovech Soudu. Pořád si přehrávala okamžik, kdy ji Soud definitivně odebral moc a dal jí za úkol najít střípek Černé komety. Víš, kde je. Už jsi ho viděla... Napamatovala si, že by se s něčím takovým setkala. To by ale znamenalo, že to bude někde tady... Nebo u Elfů. Tuto možnost ale hned zavrhla: o existenci elfů téměř nikdo nevěděl a střep tam byl uschován Zmijozelem... Zarazila se. Soud neříkal, že střípek uschoval Zmijozel... Odkud to tedy věděla? Pokládala to téměř za samozdřejmost... Moment. Vrátila se myšlenkami zpět k oné úterní noci. Rozlehlý sál. Sloupy, zdobené hady. Socha, v jejichž očích se blýskalo černé světlo. Oči, v nichž byl střípek komety. Ano, a socha zobrazovala Salazara Zmijozela, proto jí to tedy připadalo logické... Ale nevěděla o žádném místě, kde by byla socha Salazara Zmijozela. Potřebovala poradit. Jenže komu mohla důvěřovat?
_____________________
Za deset minut začínalo vyučování. Melissa tradičně zaspala a Clarissa z nějakého důvodu taky ještě nevstala. Zvláštní bylo, že i Lea ještě byla zahrabaná v posteli. Najednou se rozlétli dveře do jejich ložnice dokořán. Tess se o něčem živě bavila s Valentinou Argos, žákyní druhého ročníku, a vešla do místnosti. Ani si nevšimla, že ostatní ještě jsou v postelích. Lea zaslechla její překvapený výkřik:
"Hele, naše trio ještě nevylezlo z postele! VSTÁVÁME!" Melissa se na posteli prudce posadila, v ruce pohotově hůlku. Clarissa se přetočila na druhou stranu a spala dál. Lea byla vytržena ze svého zamyšlení a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co se děje. Vyděsila se při pohledu naMelissin budík: měly už nejvyšší čas. Probrat Clarissu ani nebylo tak složité jak dostat Mel z postele. Nakonec Lea s poťouchlým úsměvem vykouzlila proud ledové vody, za což si vysloužila zuřivý řev Melissy... Na hodinu dorazily právě včas, měly Bylinkářství. Všimly si zaražené a zlověstné atmosféry mezi studenty. Clarissa se šeptem zeptala Lukase Lacroixe z Havraspáru, co se děje, ale on jim jen podal přeložený list papíru. Byl to list z Denního věštce, kouzelnických novin. Na titulní straně byl ohromný obraz destrukce, nebe pokryto temnotou, z niž zářilo zeleně pouze znamení zla - lebka s propleteným hadem - a hořící domy... Lea odvrátila zrak, protože zase začela pociťovat tu samou zlost a zoufalství co ráno. Clarissa zalapala hrůzou po dechu.
"Podívejte... Panebože..." Lea se obrátila zpět k článku a četla:
ABERDEEN OBĚTÍ SMRTIJEDŮ
Včera k večeru napadla početná skupina
stoupenců Vy-víte-koho převážně kouzelnické
město Aberdeen. Obyvatelům města se
nedostalo žádného varování. Ztráty na životech se
odhadují na více než sedm set obětí,
mezi nimi i sto mudlů.Město bylo kompletně
zničeno a pomocné jednotky,jež se snažili zachránit
město, zmizeli. Nejvíce se naši experti pozastavují
nad podstatou kouzla, jež dokázalo porazit tolik lidí.
Jedna z přežilých, očitý svědek událostí, Mirjam
Finniganová, oznamuje:
"Jedna z postav pronesla nějaké už podle zvuku
komplikované zaklínadlo.Stála jsem v tom okamžiku
nedaleko, takže jsem to dost jasně slyšela. Z hůlky
oné osoby - myslím, že to byla žena - vyšlehla černá mlha
která zahalila okolí. Vím, že jsem v tom okamžiku cítila
jen ty nejhorší pocity.Nejspíš jsem potom ztratila vědomí,
protože dál už si nic nepamatuji". Jestli se jedná o novou
zbraň Vy-víte-koho, nelze říci, ale je to více než pravděpodobné.
Z důvěrných zdrojů se k nám dostala informace, že
Vy-víte-kdo vypátral Grinewaldovo sídlo, což se ani nejsilnějším mágům
ani po desetiletí nepodařilo. Více informací ohledně tohoto tvrzení
najdete na stranách 3-5; rozhovor s Mrs. Finniganovou najdete na straně 8
Zděšení bylo hmatatelné. Melissa s hrůzou sledovala obraz. Ne... Tohle nemohla být realita... To nemohla být pravda... Najednou se otočila a vyběhla ze skleníků na školní pozemky. Ani Clarissino volání ji nezastavilo. Clemens se podíval na Clarissu.
"Má v Aberdeenu strýce, tetu... A bratra" Zašeptala Clar a stěží zadržovala slzy. "Pracuje tam jak zaklínač... Pobočka Gringottových... Už ztratila tolik..." Tentokrát už slzy nezadržela.
_______________________
"Můj pane"
"Temesis... Copak mi chceš?"
"Pane... Já jsem zjistila kde se nachází ten předmět, ta část předmětu, který hledáte"
"Kde?"
"Pane, je v Bradavicích"
"COŽE?"
"Skryl ho tam s nejvyšší pravděpodobností právě Salazar Zmijozel, který byl poslední, kdo ho vlastnil. Bude v Tajemné komnatě"
"Výborně, Temesis. Zavolej mi okamžitě Jasem!" Při vyslovení toho jména se v ženiných očích objevil smutek.
"Ano, pane", zašeptala.
______________________
Dokončení kapitolky bude zítra...

20. kapitola - Protivník?

12. dubna 2007 v 19:26 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Draco Malfoy zdrceně dosedl na židli. Deset členů. Deset lidských životů. Deset šancí ve výhru. Deset přátel. Všichni buď mrtví, nebo ve spárech zla. Proč se nepoddat? Aberdeen je zničen, město je vyhlazeno. Nikdo nepřežil. Těch pár, kterým se podařilo utéct, se dalo spočítat na jedné ruce. A my jsme tomu mohli zabránit... Už jsem jako Potter, pomyslel si Malfoy hořce. Taky si všechno dával za vinu... Vzpomínal na ten osudný den, kdy Temný lord napadl Bradavický express. Začátek jeho sedmého ročníku... Smrtijedi měli jediný úkol: Zabít Grangerovou nebo Weasleyho. Tolik ty dva tehdy nenáviděl... Ale to se zmněnilo. Poté, co Smrtijedi napadli prefektské kupé, kde oba dva byli, zaměřili se na Grangerovou. Neměla šanci uhnout těm smrtícím kletbám... Nebýt Weasleyho. Zachránil ji a obětoval se. Říká se, že ji miloval víc než cokoliv jiného. Dlouho to pro Draca bylo nepochopitelné: Obětovat vlastní život pro nějakou mudlocskou šmejdku? Ale pochopil. Láska. Zesmutněl. Potter, který se nakonec přes všechno rozhodl jet do Bradavic, se z toho nemohl vzpamatovat. Vinil se z toho. Grangerová přežila, ale Weasleyho nikdo vrátit nedokázal... Vzpomínal si na Hermionin pokus o sebevraždu. Nechtěla žít. Ale Potter jí v tom zabránil. Stejně zemřela. Zničila Voldemortův viteál, ale položila za to život. Odešla pro dobrou věc. A Potter zůstal sám. A zklamal... Život mu sebral vše, co miloval. Není divu, že to takhle dopadlo. Ale kde je spravedlnost? Tolik lidských životů... Zachmuřeně pozoroval temnou oblohu. Hrad byl jediným světlým bodem, nevpouštěl temnotu. Ochrany hradu byly silné. Ale jak dlouho budou vzdorovat? Jak dlouho budeme my vzdorovat?
_____________________
"Temessissss" Jedovatě zelený had se kmital zhroucené ženě na podlaze před obličejem. Dva dny už odmítala jíst, dva dny nevstala z špinavé podlahy svého vězení. Dva dny trpěla vlestními vzpomínkami... Svědomí...
"Ssso je?" Zvedla strhanou tvář se zaschlými slzami. Snažila se uklidnit, ale nešlo to. Chtěla to skončit... Nikdy si to nepřiznala, ale Jasem pro ni znamenala víc, než cokoliv jiného. A teď byla zase sama...
"Pán tě voláá" Setřela si slzy, namáhavě se zvedla. Zapotácela se, byla na pokraji sesypání. Ale věděla, ža Pán to nedovolí. Nedovolí, aby si vzala život. Následovala nejistým krokem dlouhého hada. Nebála se ho. Hady milovala: od té doby, co zjistila, že je hadí jazyk, možná dokonce jeden z posledních, si s nimi často povídala. Byli to jediní přátelé v dobách temnoty... Ale Pán jí i tohle maličké potěšení odebral. Chtěl utrpení, chtěl bolest. Vstoupila do velkého sálu a poklekla před mistrem.
"Temesis... Co se s tebou děje? Snad nelituješ té své prašivé kamarádky?" Naoko starostlivý, jízlivý hlas Pána zla vzbuzoval snad ještě větší hrůzu než obvykle. Nedovolil jí odpovědět. Snad ani odpověď neočekával. "Zjistila jsi ten zdroj? Splnilas můj příkaz?" Vyděsila se. Teď už je moc pozdě, magie už je příliš slabá... Temný lord se na ni zle podíval.
"Já neúspěchy trestám, Temesis..." Začala se slabě třást. Naposled ji potrestal před rokem... Strach. Pouze palčivý strach.
"Prosím, pane..." Tichý vzlyk následoval prosbu. Strach.
"Mělas času dost" Tichem hradu se rozlehl první, bolestný výkřik...
_____________________
Lea seděla ve společenské místnosti. Dívala se do prázdna a nereagovala... Portrét se otevřel a vstoupila skupinka žáků. Od neděle byli všichni podivně zamlklí... Najednou si dívka s krátkymi, světle hnědými vlasy a modrýma očima všimla Lei.
"Leo! Konečně! Už jsme si o tebe dělali hrozné starosti, když se to stalo tak jsi s námi nebyla, vůbec jsme netušili co- Leo?" Dívka s smaragdovýma očima a nepoddajnými, černými vlasy vůbec nereagovala. Seděla dál v pohodlném křesle u krbu a zírala do prázdna. Clarissa netušila jestli se jí to nezdá, ale měla v očích podivně skelný výraz.
"LEO!" Dívka se prudce otočila, v ruce hůlku. Když uviděla skupinku, oddechla si. "Vnímalas nás vůbec?", zeptala se káravě Clar. Lea se mírně zarděla.
Byla jsem zamyšlená... Sorr lidi...
"Už jsme si o tebe vážně dělali starosti. Bylas dva dny na ošetřovně a neprobouzela ses... Co se stalo?", zeptala se napjatě Mel. Lea zaváhala. Od ředitele slyšela, co se v neděli stalo poté, co... Opustila na krátko tento svět, ale přesto teď netušila, co má odpovědět. Byla jsem v mezisvětě, kde mi Soud temnot sebral magii a pověřil mě nalezením Černé komety, což je čisté zlo které tvoří nejhorší stvůry universa? Nebo snad Jaksi mě zavlekli do takového světa mezi realitami, kde mě držel a soudil Soud temnot jelikož jsem nezabránila povstání zla a potrestal mě tudíž tím, že mi zabavil magii a dal mi nesplnitelný úkol? Mlčela už asi moc dlouho, protože se ozval Clem:
"Podívej, nám se můžeš svěřit..." Můžeš se nám svěřit... Jo, a vy mi okamžitě uvěříte, že? Ne. Cítila, že tohle nesmí nikdo vědět. Dokonce ani ti, kteří jí byli nejblíže: její přátelé.
Poslední, co si pamatuji byla vlna temna. Byla jsem v knihovně a pak... nevím. Mám všechno zamlžené. Vím jistě, že někdo ječel, a pak... Propadla jsem se do tmy. Přišlo mi to jako pár minut, ne jako dva dny...
Nevěděla, jestli jí všichni uvěřili. Ale nemohla jim to říct.
Jsem unavená. Půjdu si lehnout
Poté, co ji ostatní starostlivě popřáli dobrou noc, odvlekla se do ložnice. Právě si lehala, když se jí před očima začely míhat obrazy. Bitva. Černý mrak. Krutý smích. Oheň, všude smrt. Křik, panika, strach. Ječící lidé, jeden po druhém padající s doširoka otevřenýma očima hrůzou k zemi, zasaženi zeleným paprskem. Nemilosrdně. Dítě s medvídkem v náruči, plačící nad tělem své matky. Vysoká ženská postava, která se smíchem vyvolává další a další temnotu. Obránci jsou vlnou tmy zasaženi. Jen pár se jich stačí přemístit. Zbytek stojí a nechává klesnout hůlky. Někteří si přikrývají uši a zmítají se v bolestech. Strach. Ledový rozkaz. Smrtijedi, dokončující akt ničení. Šest postav, obklopených smějícími se Smrtijedy. Mučící kletby. Tři z nich padají k zemi, mrtví. Druhá polovina náhle zmizí ve víru barev spolu se Smrtijedy... Lea se vyděšeně probudila. Cítila něco jako chmurný šok. Aberdeen je zničen. Co bude následovat? Tupá bolest v ní hrozila vybuchnout. Prázdnota. A první slza, následovana proudem dalších, máčela rudý polštář.
_____________________
"Můj pane?" Muž s ulízanými, světlými vlasy a šedýma očima poklekl před svým pánem. Z jeho černého hábitu vykukovala včernalá, spálená ruka.
"Malfoyi... Splnil jsi můj rozkaz. Tím, že jsi našel ostatky Grinewaldova otce v podzemí jeho sídla jsi mi umožnil uskutečnit můj plán..."
"Bylo mi ctí, pane"
"Jsi už dlouhá léta mým věrným stoupencem. Mám pro tebe speciální úkol..."
"Udělám cokoliv"
"Je tu mág. Mocný člověk, jež opřed nedávnem uvolnil vlnu magie... Nevíme, na čí straně je. Najdi ho. Dříve nebo později se projeví"
"Děkuji, pane"
"Můžeš jít"
"Ano, pane" A s tím s hlasitým PRÁSK zmizel.
_____________________
Tupá bolest hlavy. Pulsující vlny bolesti. Už neměla slzy. Ale získala rozhodnost. Musela udělat alespoň něco, aby zastavila zlo. A měla možnost. To tvrdil Soud temnot. Nevěděla, čemu má věřit. Skutečně nebyl Soud temnot na straně zla? Kdyby ano, a kdyby našla kometu, tak by darovala temnu mocnou zbraň. Ale něco jí říkalo, aby Soudu věřila. Možná to byla její naivní část, která chtěla zpět svou magii a moc. Snad to byl hlas temna, který jí to našeptával. Ale mohl to být hlas pravdy? Chtělo se jí křičet. Ječet z plných plic. Uvolnit tu bolest, ten vztek, tu nejistotu, kterou potlačovala v sobě. Tichý vzlyk... Ta bezmoc. Ubíjelo ji to. Teď už chápala slova Soudu: Neseš břímě, které jiný neunesl. Nechtěla je. Vzdala by se své moci, jen proto, aby se mohla vrátit k elfům a klidně žít. Ale neměla možnost volby. Proč já? Bože... Vzpomínka na hrůzostrašný obraz destrukce v ní rozdmýchala plamínek zlosti, touhu po pomstě, po odplatě za všechno utrpení. Nemohla se uklidnit. Nemohla myslet. Zlost ji zcela zaplňovala. Ovládala ji. Hrozila se vydrat na povrch. Matně se jí vybavovala slova profesorů Satre: Nikdy nedopusťte, aby vás zlost ovládla. To vy ji musíte ovládnout, potlačit ji. Ve zlosti se jedná neuváženě. Mohli by jste ohrozit nejen sebe, ale i ostatní. Jen s velkou námahou potlačila zlost, ohraničila mysl bariérou živlů. Nemyslela. Chtěla jen spát. A skutečně vyčerpáním usnula.
_____________________
"Jasem, mám pro tebe úkol. Možnost, jak zcela ovládnout svět"
"Nejsem Jasem. Teď jsme o samotě, takže nepoužívejte toto neuctivé, pošpiněné jméno pro někoho takového, jako jsem-"
"Dobrá. Jsi Grinewald, nebo tě mám nazývat Nequitus Furvus?"
"V mé době jsem byl nazýván různě. Oblíbil jsem si ale nejvíce, když mi říkají Nequitus; Temný. Co po mě žádáte?"
"Takže Nequitus. Zvláštní jméno..."
"Nezabývejte se spekulací nad mým jménem. Chci vědět, co po mě chcete!"
"Chci Černou kometu. Není v tomto světě. Uschoval ji Brumbál. Je to poslední trumf toho slabošského Fénixova řádu. Najdi ji. Ovládneme společně svět!"
"Dobrá. Ale pokud splním váš požadavek, uvolníte pouto mezi námi?"
"Abys mě zradil? Nejsem blázen, Nequitusi"
"Pak žádám-"
"Nejsi v tom postavení, abys žádal. Po splnění úkolu si o tom ještě můžeme promluvit"
"Jednou se vše změní, Voldemorte! A pak-"
"Neříkej mi jménem!"
"To není tvé jméno, Tome!"
"Crucio!" Výkřik protrhl ticho noci...
_______________________
Kapča celkem o ničem. Doufám, že se přesto líbila. Pls komentíky a kritiku. Dík, Effren
(Krátké a výstižné, že?)

19. kapitola - Zrození strachu

12. dubna 2007 v 11:53 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Bylo jen pár minut po dvanácté hodině. Ještě před chvílí všechno bylo normální. Ještě před chvílí. Teď se ale nikde nic nepohnulo. Ani zašustění listí v korunách stromů, ani zapraskání větvičky pod nohou obyvatele Zapovězeného lesa, ani křik žáků, užívajících si nedělního volna. Bylo ticho. Ledové ticho, které věstilo strach. Všude byla tma. Nebylo vidět ani na krok. Nebe přikrývala hustá temnota. Její cáry pronikaly každou škvírkou, každou prasklinou, každým nechráněným místem přímo do hradu u jezera. Do Bradavického hradu. Studenti se nehýbali. Jako paralizovaní hleděli na tmu, na temnotu, na důkaz povstání zla, který je postupně pohlcoval... Temnota zahalila i samotné Bradavice. Ti, kterých se dotkla, začali křičet nelidským hlasem plným strachu a bolesti. Studenti se, jeden po druhém, poddávali temnotě... Křik ustal ve chvíli, když se zdi hradu zlatorudě rozzářily. Najednou to vypadalo, jako by záře vycházela přímo z vnitřku, přímo ze srdce hradu. Temnota se stahovala. Bradavický hrad strážil své obyvatele dobře. Ale na jak dlouho? Jak dlouho se bude dobro ještě bránit dvojnásobnému zlu? Jak dlouho bude ještě světlo, než je úplně pohltí tma? Má cenu hrát předem prohranou bitvu? Proč se pokoušet o nemožné? Protože je naděje. Vždycky je nějaká naděje, jako plamínek svíčky zahalen tmou. Naděje a láska. Mají ale vůbec šanci zvítězit nad temnotou?
___________________
"Albus Brumbál je mrtvý", řekla potichu Bellatrix Lestrangeová ženě vedle sebe.
"Cože? Byl můj, jen můj! Trpěl by jako nikdo jiný za to, co mi udělal! Zemřel by pomalu a bolestnou smrtí! Kdo to udělal?" Žena jako by z očí vysílala blesky.
"Jasem-"
"Cože? Jasem? Kdo vymyslel takové ubohé jméno pro mistra, pro někoho-"
"Je to nutné kvůli krytí. Své jméno budeš používat pouze v mé přítomnosti, když budeme sami. Nikdo neví, co se tady stalo. A tak to taky zůstane..." Do rozhovoru se vmíchal vysoký muž s hadím obličejem, v němž rudě zářily štěrbinkovité, zlomyslné oči. Sám lord Voldemort.
"To je naprosto-"
"Podřídil ses mé vůli. Od nynějška jsi Jasem, věrná služebnice Temného lorda. Já jsem zabil Brumbála. Ten stařec se pokoušel zabránit mi v mém záměru. Překážel, jako vždy. Ale zestárl..." Sálem se rozlehl ledový smích, který pronikal až do morku kostí.
"Pomstím se tedy těm, na něž mu nejvíce záleželo. Pomstím se SVĚTLU!" Dlouhá formule v latině, po které následovala temnota. Dvacet slov, symbolizujících strach.
"Nejsilnější zbraň je strach. Když se protivník zahalí do temnoty a strachu, není už třeba bojovat. Světlo se samo poddá..." Jeho smích byl snad ještě hrozivější, než ten Temného lorda.Doba temnot začela...
_____________________
Lea nevnímala. Musela si v hlavě urovnat události dnešního dne. ZABRAŇ TOMU. Nezklamu. Zvládnu to. ZABRAŇ TOMU. Temnota. Propadala se do ní. Vsávala ji. A najednou byla zase tam. V mezisvětě. V prázdnotě. Nevěděla proč. Co se děje? Byl tu zase strach.Nezkrotitelný.Před chvílí ležela v knihovně na zemi. Teď stála, zamotaná v pavučině. A před ní šest postav, všechny v černém.
"Vítej, Lvice", pronesla první melodickým hlasem. "My jsme Soud temnot, jsme ti, kteří rozhodují o prohřešcích a trestech, o osudu těch, co zklamali..."
"Co mě čeká?" Nemohla se udržet, bála se. To všechno... Bylo to děsivé. Až moc děsivé.
"Nesplnilas to, co od tebe bylo očekáváno. Zklamala jsi"
"Já vím... Nevěděla jsem, co mám dělat" Věděla, že už dlouho nevydrží. Slzy se jí draly na povrch, ona to už neovládala. Byl to strach, ale také ten cizí, přesto až tolik známý pocit. Pocit selhání.
"Lvice ohně, ty jež jsi naděje, Vládkyně duhy, mělas možnost tomu zabránit. Neudělalas to. Nechalas temnotu ovládnout svět..." Byla zmatená. Onen soud byl přece Soud temnot, a to znamenalo, že je na straně temna, nebo ne? Vypadalo to, jako by jí četly myšlenky.
"Tady není dobro a zlo. Tady se mísí protiklady... Není světlo a tma. Jsme Soud temnot, protože rozhodujeme o zlu, o trestech, o zklamání. Soud světla odměňuje, soudí za splnění žádostí, za naději a lásku" Možná, že začínala chápat. Ale všechno se jí mísilo... Proč já? Postava vpředu pokývla hlavou.
"Ptáš se, proč ty. My ti odpovíme: Byla jsi vyvolena nést břímě, které jiný nebyl schopen nést... Neseš břímě toho, jež zklamal... Ale máš i jeho moc. Dostaneš ještě jednu šanci. Věz ale, že je to šance ze všech poslední... Musíš získat úlomek Černé komety, který rozsévá po světě zlo... Ty víš, kde je. Vidělas jej... Abychom se ujistili, že opět nezklameš, odebíráme ti tvou lidskou magii. Nebudeš ji vládnout. Pokud splníš náš požadavek, získáš svou moc zpět a Soud světla ti otevře to, co je uzamknuto hluboko v tobě a co ti právem náleží... Nyní jdi..." Opět se probrala, tentokrát ale v místnosti, kde bylo všechno laděno do bílé barvy. Stěny, postele... Sama na jedné z postelí ležela. Kde to jsem? Pak si to náhle uvědomila. Ošetřovna! Co se stalo? Do místnosti vstoupila obtloustlejší žena s šedými pramínky vlasů. Mohlo jí být určitě něco přes šedesát... Když si žena všimla, že Lea už je vzhůru, rychle k ní přicupitala.
"Jsem madam Pomfreyová, ošetřovatelka. Je mi líto, že se poznáváme právě takhle... Ještě vás prohlédnu a pak můžete jít, měli jsme tady více studentů s šokem, ale vy už jste poslední... Co si naposled pamatujete?" Lei chvilku trvalo, než pochopila význam těch slov.
"Co se stalo? Jak dlouho už tu jsem? Kde-"
"Klid, klid! Ležíte tady už dva dny, od neděle, ale teď se posaďte, abych vás mohla prohlédnout..."
____________________
"Je čas, aby svět pocítil pravé zlo...", syčel svým ledovým hlasem Pán zla. Jeho stoupenci, v kruhu seskupeni okolo něj, souhlasně zamručeli. "Za hodinu zaútočíte na Aberdeen, nikoho neušetříte. Chci, aby všichni poznali mou moc... Jasem, povedeš výpravu, a Bellatrix ti pomůže. Můžete jít..."
"Děkuji, pane", poklekla Bellatrix před svého mistra.
"Jděte... Chci vidět jen zkázu a smrt!"Bylo šest hodin večer, když se Smrtijedi přemístili neznámo kam, aby se připravili na nadcházející boj.
_____________________
Lea spěchala do společenské místnosti. Už nemělo cenu jít na hodinu, za pár minut stejně skončí. Před večeří ale Lea ještě chtěla zjistit, co se v neděli v poledne stalo poté, co se odpoutala od reality a vplula do mezisvěta... Najednou to všechno pochopila. Vzpomínky ji zaplavily jako bolestivá vlna. Moje magie...Soud temnot... Kometa... Uvědomila si, že bude muset jednat. Ale ať přemýšlela sebevíc, nenapadlo ji, kde by část komety mohla být. Mezitím došla k portrétu Buculaté dámy. Rudá Lilie, sdělila myšlenkami obrazu. Buculatá dáma se ale ani nepohnula. Máme nové heslo, uvědomila si.Rozhodla se počkat, až někdo přijde. Netrvalo to dlouho a ozvalo se zvonění. A s ním odbyla sedmá hodina... Lea se chytla bolestí za hlavu. Viděla postavy v černých pláštích, jak se přemisťují do nějakého městečka a začínají s ničením. Aberdeen... Najednou bolest ustala a ona stála před obrazem Buculaté dámy. Neváhala a rozběhla se k ředitelně. Srdce bojovníka, pomyslela si. Chrlič se odklonil a ona se rozběhla do schodů. Zaklepala na dveře ředitelny, které se v zápětí otevřely.
______________________
Draco Malfoy se otočil k vzrušenému zhromáždění, tedy hrstce lidí, kteří tvořili Fénixův řád. Nevill a Lenka Longbottomovi, Dean Thomas, pár starých členů a pár novějších, kteří ještě pořádně neměy možnost poznat zlo... Katie Bellová, Cooper, sourozenci Creevy...
"Z věruhodného zdroje vím o ůtoku na Aberdeen. Musíme zabránit zničení toho města-"
"Kdy?", ozval se Moody, jeden z těch, kteří přežili poslední bitvu. Precizní, jasný, jako vždy.
"Před chvilkou se tam přemístili Smrtijedi-"
"Tak na co čekáme?"
"To přepadení je velmi dobře organizované. Pán zla chce dát najevo svou moc-"
"Každým slovem promrháváte lidskými životy. Jdeme?"
"Dobrá, ale pokud by to mělo vypadat zle, hned se vraťte na ústředí. Lenko, počkej ještě..."
"Nezůstanu tady! Když půjde Nevill-"
"On nepůjde. Ve škole by si toho všimli. A ty taky nepůjdeš"
"Ale-" Přerušilo ji hromadné přemístění. Když Draco Malfoy před pár minutami od jisté žákyně zjistil informaci, kterou mu vzápětí potvrdil jeho senzor, ani by neočekával, že to proběhne tak hladce. Stále bylo spoustu lidí, co mu nevěřilo. Byl Malfoy...
____________________
Na kraji města se objevilo kolem třiceti členů Řádu. Okamžitě se pustili do boje se Smrtijedi a dostávali se přímo do středu dění. Najednou je ale pohltila temnota... Jen pár z nich se stačilo přemístit. Zlo mělo daleko mocnější zbraně než oni... A přímo v centru dění stála ženská postava s dlaněmi obrácenými k obloze a odříkávala s krutým úsměven slova zničení. Strach byla skutečně mocná zbraň... Ten den padlo deset členů Řádu, většinou nováčci. Možná byli v zajetí Temného lorda, možná už nežili. Kdyby měli tu možnost, rozhodli by se pro to druhé. Město se nepodařilo zachránit. Temný lord slavil své vítězství...
____________________
Krátká kapitola s důležitým zvratem. Doufám, že se vám líbila. Za KOMENTY a KRITIKU budu vděčná. (Omluvte ty chybičky, určitě tam nějaké mám, ale můj pravopis((:... Beta-read je na prázdninách... Ach jo!)
PS: Děkuji všem, kteří moji povídku pravidelně komentují. Každý komentík mi zvedne náladu a zmnění negativní myšlenky na pozitivní! Takže dík, vaše Effren

18. kapitola - Začátek zhouby

11. dubna 2007 v 17:07 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Teprv, když něco ztratíme, uvědomíme si jeho pravou cenu"
Mlhu nedělního rána roztrhly první paprsky slunce, které zahřály krajinu svým teplým pohlazením. Vypadalo to na slibný, slunečný den, ve kterém by si žáci mohli užívat naplno volna po prvním týdnu školy. Nic ale není tak, jak se zdá... Za zdánlivě vlídnou tváří nového dne se skrývala bolest, zrada a zlo... Něco, proti čemuž nebyla obrana. Pocity, které mají jediný účel: zničit. Nikdo toho rána nevěděl, že je to možná poslední bezstarostné vstávání. Poslední vstávání, aniž byste se topili v obavách, zda přežijete tento den. Poslední sluneční den? Poslední den naděje v dobro? Ne, naděje přežívá i nejtemnější časy... A rozsvěcuje slunce, jehož teplé paprsky vybízejí ke konání a činům, které by se jinak nikdy nestaly... Ale má naděje šanci zvítězit nad zlem, které dnes má počít? Má naděje vůbec tu sílu, aby přežila nejčernější období světa? Dvojnásobná moc, zahalena v černu. Dvojí mázi, oba silní, schopní, nadaní... Ale taky krutí, zlí, bez soucitu, bez špetky dobra a lidskosti v těle. Má dobro šanci zvítězit? Osud se nedá předpovídat, pouze jeho možná podoba. A i to se jen velmi zřídkakdy podaří... Protože osud je plný zvratů a překvapení, plný nenadálých událostí, které změní následující děj. Dvojí mázi, z nichž jeden bude dnes probuzen ze spánku, který měl trvat pro dobro světa věčně...
Toho rána se všichni probouzeli s blaženým pocitem, že můžou zůstat ležet v posteli a nechat den pomalu ubíhat. Kdyby tak věděli, co je čeká... Snad jen dívka s havraními vlasy a smaragdovýma očima se toho rána probouzela s obavami. Obávala se toho co má nastat, protože měla schopnost, za kterou by mnozí dali i život. Měla schopnost vidět, ale ona ji nechtěla. Proč vyvolení, ti, které osud obdaroval něčím, co mnohým chybí, by dali cokoliv za to, aby nebyli tím, čím jsou a proč si ti ostatní, mnohkdy závistí zahořklí lidé nepřejí nic jiného než být sami vyvolenými? Jedna z otázek, ke které těžko najdeme odpověď. Snad právě proto, že každý chceme být tím, čím nejsme? Snad proto, že vyvolení neunesou tíhu svého břemena a my ostatní neznáme tuto tíhu? Kdo ví. Lea patřila mezi ty, kteří si věci řádně promysleli a uvažují racionálně, ale toho rána to nedokázala. Nejistota, tíseň a bezmoc byly horší než jistota zla a strach. Dlouho ležela nehybně v posteli, nepohnula se. Nemohla jít ven, nový řád to zakazoval a ona se bála. Tam venku číhá zlo, zlo, které je nebezpečnější a krutější, než si lidská mysl dokáže představit. Obávala se, ale zcela oprávněně. Protože to, co mělo nastat, skutečně vzbuzovalo hrůzu. Možná ani ne hrůzu. Spíš paniku. Paniku a pocit bezmoci.
::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Jasem?"
"Co je, Temesis, musím už spěchat..."
"Sbohem, kamarádko"
"Tem... Já.. Promiň mi to!"
"Ne, Jasem, byla to tvoje jediná možnost... A taky moje, byla mi poskytnuta možnost najít tě... Jasem, ať už se stane cokoliv, chci, abys věděla, že jsem ti vždy důvěřovala... Jdi, Jasem, ať se Pán nehněvá... Sbohem..."
"Sbohem..." Setřela si slzy, které jí máčely obličej a vydala se na svou poslední cestu. Rituál oživení se nezadržitelně blížil. A s ním i její konec.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Leo?" Dívka s havraními vlasy se otočila směrem k příchozí.
"Děje se něco? Normálně vstáváš ještě před svítáním a teď..."
Ne, to je dobrý, dík Clar... Prostě mi není moc dobře... Ale to jsou jen vzpomínky...
Clarissa si sedla na kraj Leiny postele.
"Pojď, nemá cenu se utápět v minulosti, nic ti to nepomůže... Žít se má přítomností...." Druhá dívka se na ni smutně pousmála.
Bojím se...
Přiznání Clarissu zarazilo. Normálně chladná dívka, která perfektně maskuje své pocity, jí tady říká, že se bojí...
"Čeho?" Zeptala se potichu, ale přesto její hlas prořízl ticho jako ostří meče.
Nevím... Budoucnosti...
Clarissa byla zmatená. Co se stalo tak hrozného, že ji to tak změnilo? Je taková divná... Lea se na ni smutně podívala.
Jak by ti bylo, kdybys věděla, že se stane něco hrozného, ale nemohla bys tomu zabránit? Znáš ten pocit bezmoci? Je to hrozné....
Clarissu to zmátlo. Nechápala, co se děje. Po včerejším rozhovoru s ředitelem Lea byla divná... Úplně jiná.
"Co se stane?", zeptala se jemně.
Zlo...
Lea sama nevěděla, proč to všechno Clar říká. Neměla by... Ale cítila potřebu se někomu svěřit, a Clar byla tak chápavá...
Chtěla bych být sama... Prosím...
Clarissa pochopila. Zvedla se a potichu došla ke dveřím.
"Zapřemýšlej nad tím"
:::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Nechápu, co se s ní děje"
"Od včerejška je ještě zamlklejší než obvykle" I přes všechno se tomu Clarissa usmála. Clemens opravdu volil pojmy, které je dokázaly rozesmát... Už jen představa toho, že někdo němý může být zamlklý, byla směšná...
"Nechce vstát a chce být sama", ohlásila Clar.
"Co je jí?"
"Nevím, ale říkala, že jsou to vzpomínky..." Clarissa nevěděla, jestli se má ostatním zmínit o tom, co jí Lea ještě řekla. Nakonec zvítězila přece jenom její nedočkavá strana, která byla napnutá na to, jak ostatní zareagují.
"Ještě říkala, že-" Zarazila se. Je to správné? Lea mi to řekla v soukromí a nechtěla by, abych to ostatním vyslepičila... Zavrtěla sama nad sebou hlavou. "...by chtěla být sama, že si to promyslí" Uvědomila si až moc dobře Clemův zkoumavý pohled. Ten si přesně všiml, že zaváhala... Naštěstí ale mlčel. Poslední dobou, od té děsivé úterní noci, byl celkově jako vyměněný. Vůbec nevtipkoval, byl neustále zamyšlený... Copak asi viděl? To se nikdy nedozvím... Vrátila se zpátky k rozhovoru a snažila se přestat myslet na Clema a na Leu, ale moc jí to nešlo. Obzvláště, když se Clem najednou vytratil...
:::::::::::::::::::::::::::::
Dívka s havraními vlasy a smaragdovýma, smutnýma očima ležela v posteli a hlavou se jí honilo tisíce obrazů. Přemýšlela, byla zcela ponořena do vlastních myšlenek. Musela něco dělat, jinak by se z toho zbláznila. Nepoznávala se. Ještě před týdnem by se rozběhla alespoň do knihovny hledat informace, snažila by se tomu zabránit, ale teď... Nechtěla. Viděla tu bolest a utrpení, strach ji svíral jako železná rukavice. Nechtěla, nemohla. I přes slova, která měla téměř vypálena v hlavě: ZABRAŇ TOMU. Teď poznala, snad poprvé v životě, hrozivou směsici bezmoci a zoufalství. Kdykoliv jindy by viděla pozitivně a snažila by se najít možnost, jak z toho vyjít... Jednala by. Najednou se rozhodla. Nemůže tady jak zbabělec strávit celý den. Nevydržela by to. Rychle vstala, oči zase nabyly na odhodlání. ZABRAŇ TOMU... Co ta slova asi znamenala? Čemu měla zabránit? Už se chystala otevřít dveře aby sešla na pozdní snídani, když se ozvalo zaklepání. Vzápětí se dveře potichu otevřely.
"Leo?" Byl to Clemens, v tváři rozpačitý výraz a v očích smutek. Překvapilo ho, když uviděl Leu, jak stojí přede dveřmi, ale nedal to na sobě znát. "Chci jen, abys věděla, že jestli se něco děje, tak mi ti všichni pomůžeme... Můžeš se na nás spolehnout" Usmála se na něj.
Děkuji
:::::::::::::::::::::::::::::::
Bylo patnáct minut před stanovenou dobou. Žena s nevýraznýma, hnědýma očima a splihlými, světlými vlasy se zastavila před sálem, kde se to mělo stát. Odpočítávala vteřiny... Za ani ne patnáct minut zemře. Její tělo sice bude žít dál, ale její duch, vyhnán Rituálem z těla, zanikne... Pozorovala těžké, dubové dveře. Zírala před sebe a nedokázala přemýšlet. Nedokázala si ujasnit své pocity, své myšlenky, své touhy. Od svého dětství žila jako vězenkyně Temného lorda. Byla vychovávána v bolesti a utrpení, které se postupně staly její součástí. Postupně se z ní stávala loutka, tak, jak ze všech ostatních. Dělala, co jí bylo přikázáno. Nebránila se. Ale s časem začela chápat své postavení a chtěla je změnit. Začala hledat cestu. Ale žádná nebyla. Snažila se uprchnout, ale nebylo úniku. Zklamaná neděje je jedním z nejhorších a nejbolestivějších utrpení. Strávila několik let ve stavu, který se spíš podobal smrti než životu. Ale byla zcela ovládána Pánem zla. Nebylo jí ani dopřáno odejít z tohoto světa a skoncovat s bolestí života. Zachránila jí Temesis. Ale Jasem neviděla nic, pro co by stálo za to žít. A tak se rozhodla. Snad svého rozhodnutí nelitovala. Ale nadešel čas a na myšlenky bylo pozdě. Své rozhodnutí nemohla vzít zpět. A tak se zhluboka nadechla a vešla do místnosti, která se měla stát jejím hrobem. Čas nelítostně běžel a nedal se vrátit zpět, nedal se zastavit. A tak se s odevzdáním vydala vstříc svému osudu.
::::::::::::::::::::::::::::::::
Chybělo pár minut k dvanácté hodině. Lea byla v knihovně a snažila se něco najít nebo zjistit o Rituálu, ale i zmínka o něm chyběla ve všech knihách. Prohledala snad už stovky knih, jejichž vědomosti jí zůstaly v hlavě, ale nebyly to informace, které ona potřebovala. Nezajímalo ji, jakým způsobem se vyvolají bestie podsvětí, jestli duch Ger skutečně porazil bez cizí pomoci obludu Anaxu, která podle pověsti žila v Lochneském jezeře nebo jestli se rituálu světla říká též rituál Lumnis. V žádné z knih o rituálech nebo černé magii nepadlo ani slovo o rituálu Oživení. Najednou pocítila Lea děsnou bolest chytaly ji křeče, každá částička jejího těla byla jako v ohni. Silněji než kdy jindy slyšela slova: ZABRAŇ TOMU. Jako kdyby se ze všech stran se stonásobnou ozvěnou a naléhavostí ozývalo toto slovo. Nemohla se pohnout, nemohla křičet, nemohla ani myslet. Ale věděla, že nastal čas. Nejhorší zlo doby mělo začít. Začátek zhouby.
:::::::::::::::::::::::::::::::::
V síni bylo hrobové ticho. Uprostřed, na naleštěné, černé podlaze z drahého mramoru, stál ohromný kotel z kamene. Byl popsán starodávnými runami, číslicemi a snad i řečí, která navždy zůstane záhadou. Byl naplněný jakousi zářivou tekutinou. Kolem něj stály tři postavy: roztřesená žena se splihlými vlasy, která se jen těžko držela na nohou, Bellatrix Lestrangeová, nejvěrnější Smrtijedka Temného lorda a sám Pán zla: muž v černém hábitě s žhnoucíma, rudýma očima a hadím obličejem, který vypadal jako smrtelná maska. Najednou se ozvala hromová rána - první znamení. Všichni mlčky, nehybně vyčkávali. S druhým úderem se pod kotlem objevil černý plamen, který se postupně zvětšoval, až zahalil celý kotel. S třetím ůderem se hladina rozzářila, začely z ní sršet jiskry a ona zářila jako by byla poseta démanty. Začala stoupat temná pára, která zakryla celou místnost jako teplá peřina. Runy a symboly na kotli se rozzářily temným světlem. Nebylo vidět na krok. Přesto se ale najednou, zároveň s čtvrtým úderem zvonu, ozval ledový hlas, z něhož obvykle čišela zloba a nenávist, nyní však očekávání:
"Ty, kosti z otcova těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna" Z otevřené, připravené škatulky zdobené zlatem se zvedl prášek - směsice prachu, kostí a hlíny -, který doletěl vzduchem ke kotli a s pátým ůderem se ponořil do kotle. Hladina se rozevřela, zasyčela, vyslala zářivé, svítící jiskry na všechny strany a pohltila pozůstatky kouzelníka, jež byl otcem temna a bolesti... S šestou ránou se ozvalo, tentokrát od roztřesené ženy, která právě vyslovovala poslední slova v životě:
"Ty, duše služebníka, darovaná dobrovolně, oživíš dávného mistra" Z ženina těla vyplul oblak světlé páry a ponořil se do kotle. Žena se s výkřiky skácela k zemi, zmítala s sebou v nepředstavitelných bolestech, ječela vysokým, nadpozemským, skoro dutým hlasem, ale nikdo jí nepřišel na pomoc. Se sedmým úderem zvonu se jiskřivá, šedivá mlha dotkla hladiny v kotli. Lektvar pohltil mlhu a nabral karmínový odstín plamene, jehož žár tavil zdi, zapálil krabičku, v které před nedávnem byly pozůstatky mocného mága a žhavil zámky na dveřích. Postavy kolem kotle zůstaly nedotknuty, když s osmým úderem zvonu pronesla Bellatrix Lestrangeová:
"Ty, krvi nepřítele, uzmuta násilým, ježs způsobila smrt Mistra, ty vskříšíš svého soka" Z oválné nádoby v její ruce se zvedla rudá kapka, která se s devátou ránou ponořila do lektvaru. Ten nabyl oslnivě bílou barvu, která pronikala přes zavřená víčka, skrz bolest i slzy, přes utrpení a zradu. Desátá rána zvonu zazněla zároveň s hlasem mrazivějším než led, s hlasem samotného temného lorda:
"Ty, mistře Temna, mágu podsvětí, přemožiteli světla, jež neprávem byl uvrhnut v smrt, ty, jež čekáš na probuzení, vystup z podsvětí a přijmi kosti, které byly uzmuty, tělo, které bylo darováno, a krev, která tě zabila, abys povstal a vládnul Temnu! Povstaň, Nequitusi Furvusi Grinewalde, a podřiď se mé vůli!"
::::::::::::::::::::::::::::::
Ve chvíli, kdy dozněla desátá rána zvonu, se Lea svezla na podlahu. Nemohla dýchat, cítila se jako zmítána mezi dvěma realitama, nevnímala nic, jen tu děsivou bolest, a pak pocit, který jí nepatřil: Pocit selhání. Viděla všechno, krok od kroku, vteřinu po vteřině, viděla, jak oživují stvůru, která měla na svědomí více životů, než by se dalo představit. Strach a beznaděj, zoufalství a bezmoc. Všude byla tma. Nechtěla vidět, co bude následovat. Nechtěla, ale nebylo úniku. A slova, která jí svírala a poutala, zůstávala stejná: ZABRAŇ TOMU. Ale ona nemohla.
::::::::::::::::::::::::::::::
Po doznění těchto slov tekutina v kotli, zároveň jedenáctým úderem, zčernala. Pára snad ještě zhoustla. Najednou z kotle vystoupila postava. Byly vidět jen matné obrysy. Stín se zvedal výše a výše, až najednou, s dvanáctým úderem zvonu, vplul do zmítajícího se těla ječící ženy. Křik ustal stejně najednou, jak zmizela všechna mlha a jak zhasly symboly na kotli. A pak se žena zvedla a mrazivým hlasem, tolik podobným tomu Voldemortovému, řekla:
"Jsem připraven vykonávat služby na vaší straně. Za léta v podsvětí jsem se hodně přiučil. Dovolte mi ovšem nejdříve zabít toho šmejda a nečestného slabocha, který si říká spasitel. Kde je Albus Brumbál?"
::::::::::::::::::::::::::::::
V tu chvíli se Lei zatmnělo před očima. Svezla se na podlahu a nehýbala se. Scéna, kterou viděla, byla příliš zlověstná a bolestivá. Její mysl opustila tělo. Ocitla se mezi světy, na místě, kde je věčný klid. Někteří to nazývají prázdnota, jiní ráj. Pro některé je to konec, pro jiné začátek. Víry barev jiskřily před jejíma očima, střídány nádhernými obrazy míru a klidu. Chtěla tu zůstat věčně. Najednou se před ní zjevil stín nějaké postavy. Vypadala jako duch, byla průsvitná jak mlha, ale na dotek pevná a stabilní.
"Zklamala jsi nás, Vládkyně duhy, lvice, jež vládne ohněm a přináší naději"
"Nemohla jsem tomu zabránit...", zašeptala Lea. Nedivila se ničemu. Pouze stála. Snad ani nevnímala, co se skutečně děje.
"Možná, žes nemohla udělat víc. Ale tvůj úkol byl jasný..."
"Já vím... Ale nemohla jsem..."
"V osudu je psáno, že máš moc a sílu to zvládnout. Musíš se jen naučit ji ovládat..."
"Nezklamu...." Probudila se na podlaze knihovny, rozbolavělá, vyděšená, ale rozhodnutá: Zvládnu to... NEZKLAMU
::::::::::::::::::::::::::::::
Ředitel Draco Malfoy náhle pocítil hrozivý chlad. Zima, která postupovala celým tělem až do morku kostí... Obloha se začela zatahovat. Z jednoho bodu se začela šířit temnota, jako by někdo rozlil černý ingoust, který zeléval čisté, zimní nebe... Temnota povstala, uvědomil si. Začátek zhouby.
:::::::::::::::::::::::::::::
V Nebelvírské společenské místnosti bylo rušno: žáci si užívali volných chvilek. Najednou jedna dívka vykřikla a odskočila od okna... Valila se k nim vlna temnoty, která během pár vteřin zahalila hrad i okolí, aby pokračovala dál ve své ničivé pouti... Všichni pocítili to stejné: Strach a beznaděj. Začátek zhouby.
::::::::::::::::::::::::::::::
Tak tohle byla 18. kapitolka. Doufám, že sem na nic nezapomněla a že jste si to užili.... Prosím o KOMENTY A KRITIKU, dík, Effren

17. kapitola - Přípravy

9. dubna 2007 v 12:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Lea se nemohla dočkat první hodiny Nauky magie. Byla napnutá, protože neměla čas prozkoumat školní knihovnu na téma 'magické schopnosti'. Bylo možné, že jednu schopnost už objevila: schopnost lehce vzdorovat bolesti, způsobené kouzlem, ale také bylo možné, že to zapříčinil trénink v Satre. Od té doby, co se jí profesorka Filia pokoušela dostat do hlavy, byla neustále ostražitá a nestáhla obranu ve své mysli. Ačkoliv ji to velmi mrzelo, všimla si odtaživého chování Clarissy. Chápala ji - Clar nebyla hloupá a nespokojila se s jednoduchým vysvětlením. Hledala za tím něco víc, a Lea se bála, aby nenašla. Probrala se z svého zamyšlení a následovala ostatní na hodinu Přemněňování s profesorkou Prodi, která si hned ze začátku získala u studentů respekt. Byla přísná, velmi přísná dokonce a v její hodině nikdo nevyzvaně ani nepípl. Ovšem profesorka Prodi měla jednu velkou vadu - nadržovala své koleji, Zmijozelu. Uvítala je, jako minule, pouhým kývnutím hlavy a oni si sedli do lavic. Profesorka chvíli zkoumavě prohlížela třídu, než řekla:
"Zopakujeme minulou hodinu. Uděláme malý, kolejní závod. Písemný test. Kolej, která celkově dosáhne nejlešího průmněru, vítězí a získává... Dvacet bodů. Takže, můžete začít. První otázka: Jak poznáme, bylo-li těleso již někdy magicky přemněněno či ne?" Žáci sotva stačili vytáhnout brk a už profesorka překročila k další otázce. Ačkoliv zkouška nebyla moc dlouhá, dala jim zabrat. Když si profesorka beze slova přivolala jejich pergameny, mnozí z nich ještě práci nedokončili.
"Takže, přejdeme k vyhodnocení..." Mávla hůlkou a z hromady vylétl první pergamen.
"Aha, Mrzimor, konkrétně Zoë Hobbel" Dívka mírně zrudla a začela studovat hladký povrch stolu. Nejistě se podívala na profesorku, která se na ni usmála. Najednou se k ní profesorka přiblížila, vztyčila se před jejím stolem a zařvala:
"Odkdy formule na přemněnu neživého tělesa v těleso živé končí na Vivus exatilis?Máte uši nebo ne? Nebo jste snad minulou hodinu věnovala snění? Správné znění je Exanimis vivus!"
"Já.. Když-"
"Mlčte! Odebírám Mrzimoru deset bodů... Máte na to P"
"Přijatelné? Vždyť celý zbytek měla správně?!"
"Pane Liu, kdy se konečně naučíte, že nemáte skákat profesorům do řeči? To bylo deset bodů dolů pro Havraspár..."
"Ale vždyť má pravdu! Nemůžete-"
"Co já můžu a co ne, o tom asi rozhoduji sama, slečno Perestro. Dalších deset bodů dolů pro Havraspár"
"Ale-"
"Pokud budete dál odmlouvat, máte školní trest. Deset bodů dolů pro-"
"Ale paní profesorko, už jste nám odebrala dost bodů!"
"Skutečně? To si nemyslím, dost jich bude, až pochopíte, že mi nemáte skákat do řeči. Je to školní trest pro Havraspár. Dostavíte se po hodině k mému kabinetu, kde se domluvíme na času"
"Ale paní profesorko, to skutečně není spravedlivé-"
"Dobře, zůstáváte všichni po škole! Ach ano, a to by bylo deset bodů dolů pro Mrzimor. Kde jsme to skončili? Ach, ano... U vašich testíků, že?" Opět mávla hůlkou a z hromady vylétl další pergamen.
"Takže, Havraspár... Je ze soutěže vyřazen za odmlouvání" Nina Perestro se už nadechovala, že něco řekne, když si to zase rozmyslela a raději mlčela.
"Výborně, slečno Perestro, už jste se poučila!" Hraně se usmála profesorka.
"Takže pokračujeme... Jack Cando, Nebelvír" Jack se trochu přikrčil, nechtěl dopadnout jako Zoë. Profesorka přelétla očima papír a prohlásila:
"Nevěděla jsem, že přemněna neživého tělesa v těleso živé je nejlépe proveditelná na příkladu 'špendlík-myš', pane Cando... Mohl byste nám konkrétní kouzlo předvést?" Jack se zarazil, pak trochu zbledl a vstal.
"Ehm... No... Acus exanimis vivus mus" Špendlík, který mu profesorka podala, se zavlnil, začel měnit tvar - a vrátil se do své původní podoby.
"Špatně! Nejlehčí přemněna je u příkladu 'špendlík-krysa', která má jiné kouzelné znění! To je... No.. asi též P" Nemělo cenu protestovat. Když profesorka vytáhla z hromady Zmijozelský list, byla známka předem jasná - V.
_____________________
"Jasem?"
"Ano, můj pane?"
"Zítra nastane tvůj čas"
"Děkuji, pane... Směla bych vědět, čí oživení-"
"Nejsi v té pozici, abych ti to řekl"
"Pane, prosím, ráda bych věděla, koho-"
"Řeknu ti jediné, Jasem. Je to mocný kouzelník, jehož pozůstatky nikdo nenašel po desetiletí... Jehož rodokmen je spletitější než ostruží a jehož moc je nevypočitatelná... Je to někdo, kdo mi zajistí výhru"
"Pane, smím se ještě naposled zeptat?"
"Naposled? Nelži, Jasem"
"Promiňte, pane"
"Ptej se... Naposled se ptej s vlastní duší"
"Jak zaručíte, že Vás onen... Mág nezradí a nepokusí se Vás zničit, aby mohl vládnout sám?"
"Jak se opovažuješ pochybovat o mých schopnostech!"
"Promiňte, pane..."
"Rozhodla ses objetovat svou duši, budiž ti naposled odpuštěno. Rituál mi zajistí jeho loyálnost... Jako daň, že mu vrátím život, mě bude muset poslouchat"
"Děkuji, pane"
"Zítra se z tebe stane můj nejvěrnější"
"Děkuji Vám, pane"
"Zítra, Jasem, zítra se z tebe stane to, co jsem se po dvanáct let pokoušel získat. Nyní jdi, připrav se..."
______________________
Lea se probrala ze svého tranzu. Bylo už to počtvrté, co se jí to stalo - poprvé ve vlaku, podruhé před lektvary v ůterý a nakonec ve čtvrtek před hodinou bojových umění, které se nakonec z důvodu absence profesora nekonaly - a poté teď. Pokaždé viděla to samé: Temného lorda s nějakým ze svých Smrtijedů. To, co teď slyšela, ji šokovalo. Nejhorší na tom všem bylo, že tyto vidiny bývaly pravdivé. Pokud se Temný lord skutečně chystá oživit nějakého mocného Mága na straně zla, jsme v háji... Musela jednat. Rozhodla se pro jediné - informovat ředitele. Pokud se něco takového skutečně má stát, on má právo to vědět. Polkla a vydala se k ředitelně. Netušila, kde je, tak se nechala vést svým elfím instinktem, který jí napovídal, kudy jít. Zastavila se před kameným chrličem. Teprve teď si uvědomila, že nezná heslo. Rozhodla se snad poprvé, co odešla ze Satre, použít telepatii. Uvolnila svou mysl, aby ta prozkoumala okolí po jejím cíli: heslu do ředitelny. Narazila na jednu mysl, kterou by tady neočekávala: Mysl která skrývala víc bolesti, než si dokázala představit. Vyděšeně se stáhla. To, co pocítila, bylo děsivé. Ať už to byl kdokoliv, musel toho hodně prožít... A nebyl to člověk. To bylo jisté. Najednou se chrlič odsunul a vyšel - spíše vyběhl - ředitel. Ani si Lei nevšiml a málem ji smetl stranou. Roztěkaně se rozhlédl a rychle se omluvil. Už chtěl pokračovat v cestě, když před něj Lea vyslala slova, takže se na místě zarazil:
"Pane profesore, já mám... Jde o záležitost o které si s Vámi potřebuji teď hned promluvit!
"Nemám na to čas, potřebuji si něco nutně-" Lea si uvědomovala, že profesor je na nejvyšší míru rozrušen. Něco se muselo stát, ale Lea tušila, že tohle je přednější. Rozhodla se použít telepatii:
Jde o rituál oživení, Temný lord-
Ředitel se zarazil stejně rychle, jako by mu řekla, že je jeho babička.
"COŽE?" Zařval tak nahlas, že se po nich pár studentůohlédlo. "Co o tom víš?" Snížil svůj hlas a naklonil se k Lei. Ta mu poslala další myšlenku:
Nebude to lepší v ředitelně?
Draco Malfoy se otočil zpět k chrliči a zašeptal: Srdce bojovníka. Lea se tomuto heslu nijak zvlášť nedivila: Většina tajných vchodů byla kryta heslem, které buď mělo být připomínkou na Harryho Pottera, nebo mělo dodat naději a donutit k zamyšlení. Ona měla štěstí v tom, že uměla mluvit i s kamenem svým 'tajným' hlasem, protože jinak by se nedostala do žádného chráněného prostoru... Vytrhla se ze zamyšlení a následovala ředitele po točitých schodech, které se sami pohybovaly. Vešla do velké, kruhové místnosti. Kdyby zde stanul někdo, kdo znal kancelář z Brumbálových dob, poznal by, že se kromě nového portrétu s starým kouzelníkem s dlouhým, bílým plnovousem nic nezměnilo. Lea však obdivovala rozsáhlost místnosti i magické přístroje, které viděla snad poprvé ve svém životě. Z obdivného rozhlížení ji vytrhl ředitel, který si potichu odkašlala. Lea se vrátila do reality a sedla si na nabízenou židli přímo naproti řediteli.
"Takže, co víš, jak ses to dozvěděla a od koho ses to dozvěděla?", zeptal se jí nepříliš vlídně ředitel. Lea chvilku přemýšlela. Zvažovala, co všechno mu říct. Nakonec se odhodlala:
Jsem telepat, jak už jste si jistě všiml. Tuto schopnost ovládám teprve krátce, ale vím, jaký je její rozsah a síla. Stává se mi něco, co do telepatie určitě nepatří: občas propadnu do jakéhosi tranzu, ve kterém nic kolem nevnímám, nehýbu se a mívám sklenné oči. Vidím většinou nějaký výjev, nějakou scénu, která mívá později velký význam. Poprvé se mi to stalo ve vlaku, cestou sem, do Bradavic. Ostatní v mém kupé naštěstí spali, takže si ničeho nevšimli. Viděla jsem Temného lorda, tedy postavu v černém hébitu, s nelidským obličejem a pichlavýma, rudýma očim, jak plánuje se svými Smrtijedy přepadení na Vás. Neměla jsem čas nikoho varovat, takže jsem pouze očarovala hůlky těch, kteří se mnou byli v kupé, na duševní přivolání. Víc jsem toho nestihla, protože jsme dorazili. Ty další dvě vidiny jsem měla tady, v Bradavicích.
Rozhodla se, že tentokrát nemusí říct pravdu.
Viděla jsem jen rozmazané obrysy. Dnes jsem ale měla další vidinu...
Vypověděla mu slovo od slova, co viděla. Profesor už během jejího vyprávění vstal a začal nervózně přecházet po místnosti, a když Lea domluvila, začel usilovně přemýšlet.
"Říkala jsi, že se oběť jmenuje Jasem?", ujišťoval se ještě. Lea kývla.
Opakoval to jméno několikrát
"Musím se ujistit, že mluvíš pravdu. Jelikož v tvém případě nemůžu použít Veritasérum, ani kdybych chtěl, můžu ti nebídnout pouze Nitrozpyt" Tohle Lea nemohla dopustit. Ne, nikdy nesměla nikoho dostat do dvých myšlenek. Zavrtěla rázně hlavou. Profesor si povzdechl. Vybavovala se mu vzpomínka.... "Malfoyi, jesti chceš dokázat tvou věrnost, budeš nás muset nechat použít Nitrozpyt", říkal právě vysoký, černovlasý chlypec se smaragdovýma očima, které byly zakryty brýlemi. Byl v té době už mistr Nitrozpytec, Snape přece jen vyplnil svou povinnost... "Ne, nikdy to nedopustím", odpověděl mladý aristokrat s bezvýraznýma, šedýma očima. Jeho myšlenky byly jeho jedinným útočištěm, jeho poslední skrýší. Nemohl dovolit, aby se mu v nich někdo hrabal... Byly to jediné, co mu zůstalo... Pak už viděl jen rudou kletbu, která se na něj řítila... Ne. Teď nebyl čas na vzpomínky. Podíval se na dívku a i když věděl, že dělá chybu, namířil na ni hůlkou a zavolal:
"Legilements" Očekával, že mu nic nebude bránit. Ale ačkoliv dívka byla zcela nepřipravená, kolem její mysly se tyčila ohromná, neviditelná hradba, z které sálala moc. Pokoušel se ji probourat, ale nebyla v ní jediná trhlinka. Vzdal to. Podíval se udiveně na dívku, která se na něj téměř zklamaně dívala. Její oči říkaly jediné: Tohle bych od Vás nečekala... Ale on musel. Nemohl jí jen tak věřit.. V téhle době se nadalo věřit nikomu.
_______________________
"Temesis?"
"Co je, Jasem?"
"Kdo převezme mé tělo?"
"To ti nemůžu říct"
"Chci to vědět. Musím to vědět, musím! Chci znát jméno toho, komu daruji své tělo i duši!"
"Jasem-"
"Temesis! Zapomělas na ty roky, co jsme tu spolu prožili? Pamatuješ? Jsi mi zavázána!"
"Jsem, ale nemůžu porušit přísahu!"
"Takhle zničíš naše přátelství!"
"Nikdy žádné nebylo... Stejně zítra odejdeš, Jasem, dnešní večer je náš poslední..."
"Tohle jsem nechtěla, Temesis! Věř mi! Ale on mě k tomu donutil!"
"Nemohl tě donutit! Rituál musíš podstoupit dobrovolně!"
"Temesis... Promiň mi to. Pro mě už tenhle život neměl význam..."
"Dobrou noc, Jasem. Zítra musíš být odpočalá..."
"Já vím. A děkuji, Temesis... Za všechno cos pro mě kdy udělala"
"Není zač, Jasem... Není zač..."
____________________
"Nauka magie se dělí na mnoho čátí. Mocnosti magie, schopnosti, národy magie, jejich zvyky, jazyky a místy jejich pobytu, magické tradice, způsoby a spoustu dalších oddělení. My se budeme zabývat dopodrobna postupně všemi. My začneme, abyste později pochopili vyjímečnost, důvody a podstaty některých situací, magickými schopnostmi. Do příští hodiny mi všichni napíšete esaj na třicet palců o jedné magické schopnosti. Dneska se ještě budeme zabývat obyčejnou magií. Takže... Jak kouzelník ovládá svou magii? Slečno Grandcor?"
"Hůlkou. Ta ji-"
"Výborně. Nemusíte zacházet do detailů, hůlka byla správná odpověď. Víte někdo, proč má hůlka magické složení?" Lea si zklamaně povzdechla. Bude muset vyhledávat v knihovně a bude se muset dočkat příštího týdne... Uvědomila si, že by měla dávat raději pozor a tak se začela věnovat hodině.
______________________
Takže, tuhle kapču, stejně tak jak i ty minulé, bych chtěla věnovat všem, kteří mou povídku čtou a vytrvale komentují. Moc vám za to ještě jednou děkuji! Doufám, že se vám to, i přes to ukončení, líbilo. Další mi asi trochu zabere, budete si muset trochu počkat...
Effren

16. kapitola - Temnota se stahuje

7. dubna 2007 v 12:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Byl pátek odpoledne, něco po třetí. Skupinka rozesmátých studentů právě scházela ze Severní věže, kde se konaly hodiny Jasnovidectví. Profesorka Baz je nechala celou hodinu číst, aby pochopili základy a taje věštění, ale nikoho to nijak zvláště nazaujalo. Všichni se těšili na Souboje, nový povinný předmět. Kolovaly historky o důvodu, proč tato hodina byla založena právě tento rok, ale většina z nich se spíše podobala nějakému fantasy-románu o povstání mrtvých, cvičné armádě, kterou ředitel použije v boji proti temnu nebo k spolční ředitele se stranou temna, pro kterou by následně všichni museli zabíjet... Clarissa byla celá žhavá na novou hodinu, nikdo nevěděl, co konkrétně se tam budou učit. Hned po prvních dnech bylo jasné, že Lea je nejlepší žákyní ročníku a už téměř nikdo se nedivil jejím znalostem, i když kolovaly nechutné drby... Clarissu by velmi zajímalo, co to bylo za učitele, který Leu měl, protože se jí zdálo až nemožné, aby člověk byl tak všestranný a dokázal ve všech předmětech udivit... Stále víc jí připadalo, že němá dívka s havraními vlasy a smaragdovýma očima skrývá nejedno tajemství. Už to, jaké znalosti magie měla a ty její občas vyhýbavé pohledy smutných očí... Už dvakrát se stalo, že Lea najednou propadla do toho svého chvilkového tranzu, a po středeční noci byla Clarissa ještě nedůvěřivější. To, co se Lei zdálo, nebylo jen tak. A už celý ten její styl, jak kouzlila, se od ostatních lišil. Ne moc, ale očím pozorného pozorovatele, čímž Clarissa rozhodně byla, to neuniklo. Její pohyby, její výraz tváře - pokud zrovna neměla tu svou lhostejnou masku -, její mimika, všechno to napovídalo v tom, že Lea musí pocházet odjinud. To, jak ovládala neverbální magii, nebyla náhoda. Clarissa věřila, že od události, kdy Lea ztratila hlas i rodinu, uplynulo už víc než pár let. Jizvy, které oheň zanechal, už byly příliš staré, téměř neviditelné. A ani Lea nevypadala, že by ji řeč chyběla tak, jak by se dalo očekávat. Musela neverbální kouzlení praktikovat hodně dlouho, když dosáhla takové úrovně, že i beze slov byla nejlepší z ročníku...
"Clarisso!" Teprve teď si Clar všimla, že na ni Melissa mluví. "Vnímáš mě vůbec?"
"Ehm.. Jenom jsem se zamyslela nad hodinou... Jsem zvědavá, co se budeme učit"
"Právě jsem se tě ptala, jaké profesory máme, nikdo s sebou nemá rozvrh" Než však stačila Clarissa odpovědět, dveře do Velké síně, kde se hodina měla konat, se otevřely. Pár žáků nad tou změnou zalapalo po dechu, a bylo skutečně čemu se divit: Kolejní stoly vystřídalo protáhlé pódium, na jehož straně byly vždy dva od sebe průhledným kouzlem oddělené sektory, které byly zajištěny zvukotěsným kouzlem. Stěny síně byly potaženy temně modrou látkou, která se spouštěla dolů do místnosti až od kouzelného stropu. Ten snad jediný zůstal nezměněný. Podél stěn byly připevněny kouzelné svícny, které dodávaly síni na tajemnosti. Najednou se celou místností rozlehl kouzlem mnohokrát zhlasitěný hlas:
"Vítám vás, žáci, na nové hodině této školy: na hodině soubojů. Rozdělte se podle kolejí do všech čtyř sektorů" Původce hlasu byla vysoká, rudovlasá žena, jež nepozorovaně vstoupila na pódium. Za ni stáli dva jejich profesoři: Profesor Snape a profesor Kenter. Když se všichni probudili z údivu a uposlechly ženin rozkaz, pokračovala:
"Jsem potěšená, že vás můžu na této hodině spolu s mými kolegy uvítat. Jsem profesorka Lena Lamna, vyškolená bystrozerka zbavena svých práv" řekla a její obličej nabyl na vážnosti. "Jistě všichni víte, že po vítězství Temného lorda byli bystrozeři zbaveni práv i práce, jelikož Pán zla se stal novým vládcem a tudiž jsme byli přebyteční. Mým úkolem je naučit vás vzdorovat a uspět v boji proti temnotě, který bezpochyby zase vypukne, ať už s nějakým Vyvoleným nebo bez. Doufám, že se budete snažit vzít si z těchto hodin vše, co se dá: Zkušenosti v soubojích" Když domluvila, ozval se zprvu váhavý potlesk, který nakonec zesílil ve vlnu nadšení. Všichni věděli, že se schyluje k nové válce, válce mezi dobrem a zlem, mezi bílou a černou, mezi světlem a tmou. I po vítězství Pána zla se v kouzelném společenství moc nezměnilo; nezačelo se, jak se všichni obávali, vraždit, ani nedošlo k nějakým radikálním změnám. Temný lord neměl celou svou armádu, a na nějaký čas se ztratil z povrchu zemského. Když se vrátil, byl hrozivější než kdy dřív. Ale za jeho nepřítomnosti se rozrostl počet jeho odpůrců... Ať už to bylo cokoliv, kvůli čemu se Pán zla vzdal dvanácti let krutovlády, muselo to být hrozivější, než si lidská mysl dokáže představit.
"V těchto hodinách se budete učit mnohé, ale začneme cvičným soubojem. Rozdělíme vás do dvojic, vítěz postoupí do dalšího kola. Celkový výherce získá třicet, druhé místo dvacet a třetí deset bodů pro svou kolej. Takže, do dvojic vás rozdělí profesor Snape"
"Asper, Lena a Zenver, Roman", ledový hlas profesora všechny přinutil soustředit se naplno profesorově slovům a hlavně se nebavit. Nervózní dvojice vyšla na pódium, kde jim udělala místo profesorka Lamna, která je ještě varovala:
"Základy souboje znáte. Žádné bolestné kouzla nebo taková, která by vám mohla ublížit"
Souboj netrval dlouho. Poté, co Lena Asper použila neočekávané poutací kouzlo na svého protivníka, který se mu ovšem elegantně uhnul, zasáhlo ji nepřipravenou odzbrojovací kouzlo. Ozval se váhavý potlesk, když Zenver chytil soupeřčinu hůlku a všichni se opět obrátili na profesora Snapea.
"Huber, Winston a Cando, Jack" Ten, když slyšel svoje jméno, potichu zaklel:
"Sakra že zrovna já musím být s tím Zmijozelákem..." Neměl však čas dál protestovat a tak se rozladěný vydal na pódium. Oba dva zaujali bojovnou pozici. Mírně se uklonili pokývnutím hlavy, poté zůstali napjatě stát.
"Tři, dva, jedna-"
"Redigno!" Winston nepočkal na povel a vyslal své kouzlo. Bylo to odzbrojující kouzlo druhého stupně, na které fungoval z lehčích štítů pouze zrcadlový. Jack ovšem měl výborné reakce z famfrpálu, který vyloženě miloval, takže bleskově vytvořil štít.
"Speculum!" Kouzlo se odrazilo, ale Winston mu prudce uhnul a ještě v pádu zavolal:
"Laedo" Lea si zazoufala, toto bylo obrané kouzlo, které kletbu, která do něj narazí, o pětinásobek zvýší a odrazí... Jestli si to Jack neuvědomí a vyšle nějaké kouzlo...
"Incendio, Redigno" Lea nevěděla, jestli Jack pouze měl úžesné štěstí že řekl právě kouzlo ohně nebo jestli to tak zamýšlel, ale oheň byla jediná věc, která dokázala Winstonův štít zničit... Obecenstvo zajásalo, když Jack uchopil elegantně Wistonovu hůlku. Ten se tvářil naprosto překvapeně, nepochopil, jak se soupeři podařilo překonat jeho štít. Jack se chtěl uklonit, ale jaksi zakopl a zřítil se po hlavě z pódia. Jeho 'elegantní sestup' vyvolal záchvat smíchu u mnoha studentů. I profesorka Lamna se pousmála.
"Takže... Viděli jste právě skvělý souboj s hezkými reakcemi, další přijde na řadu..."
"Grandcor, Melissa a Sollers, Clarissa" Obě kamarádky se na sebe podívaly a pak se odevzdaně dovlekly na pódium. Byl to rychlý souboj, ve kterém se v podstatě používaly pouze štíty a odzbrojující kouzla, než Clar vyslala matoucí kouzlo a přivolala si hůlku zmatené Melissy. I další souboje, mezi nimi i dvojice Clemens a Ian Rohle ze Zmijozelu, ve kterém o chlup zvítězil Clem, proběhly podobně. Nakonec už zbývalo jen pár žáků, mezi nimi i Lea. Profesor Snape, evidentně naprosto znuděný, zavolal:
"Ignise, Lea a Wright, Jan" Žáci trochu ztichli. Tento souboj bude napínavý, Lea byla skvělá studentka a zajímavá hlavně proto, že kouzlila pouze neverbálně, a Jan Wright byl známý jako nejzákeřnější Zmijozel. Lea se vyhoupla na pódium. Věděla, jakou kletbu použije - Kerum heux, nejsilnější matoucí kletbu, kterou znala. Jelikož měla, jako každý elf, schopnost libovolně měnit barvy svých kouzel, rozhodla se mísro původní fialové na lehce namodralou. Postavila se proti svému soupeři, hůlku v bojovné pozici. Mírně kývla hlavou, její soupeř se ovšem nezmohl ani na to.
"Tři, dva, jedna-"
"Mordeo fe!" Wright, jako správný Zmijozel, nečekal na povel. Lea poté, co soupeř vyslal své kouzlo, máchla třikrát složitě hůlkou. Z té ji vyšlehl světle modrý, fialový a zelený paprsek. Světle modrý zasáhl nepřipraveného Wrighta, fialový se ztratil těsně předtím, než do něj vrazil a zelený utvořil kulatý štít okolo Lei. Tu zasáhl jedovatě žlutý paprsek světla kletby, kterou vyslal Wright. Jednalo se přitom o kouzlo, které mělo nechat zasaženého prožít znovu největší bolest, kterou kdy zažil. Věděla, že bolestivé kletby, ať už jsou jakékoliv, jsou pouze psychické a nepůsobí skutečnou bolest. Tak to alespoň říkaly elfské moudrosti. Proto Lea rychle ohraničila svou mysl živly. I když se do ní kouzlo vpilo, nic se nedělo. Lea trochu zavrávorala pod náporem kouzla, ale rychle je opět potlačila a získala ztracenou rovnováhu. Soupeř, kterého zasáhlo matoucí kouzlo, na tom tak dobře nebyl. Mával rukama a vysílala kletby na všechny strany, takže studenti vedle pódia byli nuceni uhýbat. Ukázalo se ale, že kletby se pouze vpíjí do ochraného štítu a neublíží jim. Najednou Wrightovy z ruky vylétla hůlka a Lea ji hbitě chytla ještě za letu. Usmála se a mávla hůlkou, čímž zrušila svá kouzla. Hodila Wrightovi hůlku a seskočila z pódia.
"Co to bylo za kouzlo, to fialové?"
Kdyby poslal jakékoliv kouzlo proti mně, tak by se prostě ztratilo, Retro magus...
"Dík za radu. Ukážeš mi, jak funguje?"
_______________________
"Temesssissss"
"Ssssi"
"Páán tě chssse násssleduj mě"
"Pane?"
"Temesis... Už nadešel čas.. Nadešel čas na druhou magickou válku, na naše vítězství"
"Již předem jste vyhrál, pane"
"Našlas ten zdroj, Temesis?"
"Pane, dejte mi čas"
"Temesis... Jako má nejvěrnější dostaneš, co žádáš"
"Děkuji, pane"
"Jdi, Temesis, a zavolej mi Jasem"
"Ano, pane"
____________________
"Můj pane"
"Jasem... Mám to, co jsem hledal bídných dvanáct let... Zítra vypukne válka...."
"Ano, pane"
"Potřebuji tě, Jasem..."
"Udělám cokoliv"
"Potřebuji lidskou oběť, která mi je plně oddaná a podstoupí to dobrovolně"
"Co chcete udělat, můj pane?"
"Nejsi v postavení abych ti sděloval své plány, Jasem, ale budiž... Rituál oživení, Jasem..."
"Ano, pane..."
"Podstoupíš ŕituál oživení, Jasem, a dostaneš odměny, o které se ti ani nesnilo"
"Děkuji, pane"
"Můžeš jít"
"Jsem vám zavázána, pane"
"Jdi, Jasem"
"Ano, pane"
____________________
"Lenko, obáváme se, že Pán temnot chystá oživovací rituál"
"Neville-"
"Lenko, ze spolehlivého zdroje vím, že kvůli tomu těch dvanáct let-"
"Jestli mi chceš říct abych utekla a dostala se do bezpečí, neudělám to! Neopustím tě! Neudělals to minule ani ty, zůstals u Harryho-"
"To bylo jiné, tehdys nečekala dítě a byla to úplně jiná situace-"
"V čem? Teď ti taky hrozí smrt! Co mi zatajuješ?"
"Lenko-"
"NE!"
"Prosím-"
"Ne, Neville. Buď půjdeme oba, nebo nikdo"
"Ale já nemůžu-"
"Já taky ne, Neville. Já taky ne..."
_______________________
"Mí věrní" Postava zahalena v černém hávu povstala ze svého černého trůnu a obrátila se ke svým přívržencům, Smrtijedům. "Zítra nastane tolik očekávaný den. Zítra oslavíme naše definitivní vítězství proti té hrstce zbabělců! Vy budete oslavováni, budete hrdinové! Povstaň, Bellatrix" Žena, kdysi krásná, nyní ale stářím a dlouholetém pobytu v Azkabanu poznamenaná, se zvedla.
"Jako má nejvěrnější, která nikdy nezklamala, Bellatrix, dostává se ti nejvyšší pocty. Natáhni ruku!" Žena si poslušně vyhrnula rukáv, pod kterým se zjevilo černé znamení lebky s propleteným hadem.
"TERREMUTIO NARE MORSOMORDE!", zahřímala postava v černém hávu a s pichlavýma, rudýma očima. Žena se začala svíjet v bolestech. Její znamení se rozzářilo černým světlem, temnějším než noc... Najednou to ustalo. Žena udýchaně ležela před svým pánem, její znamení však už nebylo černé, ale zelené.
"Tímto tě každý z mých stoupenců, ať už je to kdokoliv, jež má tohle znamení", řekl a ukázal na znamení na ruce nejbližšího Smrtijeda "musí na slovo poslechnout, i kdyby to mělo ohrozit jeho život!" Zavládlo ledové ticho, které přerušila až Bellatrix:
"Děkuji, pane, děkuji!"
"Povstaň, Bello, a vrať se na své místo..."
"Děkuji...."
____________________
"Ta hodina ale byla skvělá", pochvalovala si Clarissa, když vyšli z Velké síně.
"To teda jo", přizvukoval Clem. Poté, co se dokončily všechny souboje prvního kola, ukončila profesorka Lamna hodinu a zadala jim úkol: Najít šest efektivních, útočných kouzel na které působí jeden jediný štít. Jack byl trochu rozmrzelý z toho, že podvádění Zmijozeláků zůstalo nepovšimnuto, ale zase mu spravila náladu jejich výhra. Ještě teď se smál lechtacímu kouzlu, které použil Clem... Clarissa však trochu váhavě pozorovala Leu. Teď si nebyla jista ničím. Jedno ale věděla jistě - Leina minulost skrývala něco daleko temnějšího, než by se zdálo.
____________________
Tady máte další kapču, doufám, že jste patřičně napnutí )): .... Jako vždy: KOMENTY a KRITIKU!!! Dík, Effren

15. kapitola - Hádka

5. dubna 2007 v 12:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
První dvě dvouhodinovky tohoto dne proběhly zcela normálně. Bylinkářství s milým profesorem Longbottomem, v kterém Lea opět zazářila svými znalostmi, a Dějiny, u kterých se jen málo studentů udrželo vzhůru. U oběda už takový klid nebyl. Když naše pětice vešla do síně, na chvilku nebelvírský stůl ztichl, než se opět rozpoutal vzrušený rozhovor. Melissa se na ostatní nechápavě podívala, zato Clarissa vypadala, že ví, oč jde. Vztekle zúžila obočí a namířila si to přímo k Tess, která právě něco zajímavého vyprávěla, protože ji poslouchal celý nebelvírský stůl. Gestikulovala při tom živě rukama a nejspíše právě dospěla k vyvrcholení, protože pár studentů si rukama vyděšeně přikrylo pusu a několik se jich otočilo jako na povel přímo k Lei. Ta zatnula pěsti, pak se ale pousmála. Něco ukázala naštvané, téměř vzteky rudé Clarisse, která se hned nato také velmi škodolibě pousmála a vyrazili ke stolu, kde si sedli hned vedle Tess. Ta se na ně zaraženě podívala, ale když oni ji nevnímali a dál se bavili, tak se vrátila ke svému vyprávění.
"...to nebe úplně zčernalo, to jste ještě neviděli, a byla taková vichřice, že nám roztřískala okno do pokoje a-"
"Kdy? O čem mluvíš?", zeptala se Clarissa, jakoby ji to velmi zajímalo.
"Nedělej blbou. O včerejší noci"
"Včera v noci? Jo, to myslíš někdy kolem třetí a čtvrté ráno?"
"Asi"
"Mělas děsnou noční můru. Házelas s sebou na posteli, vůbec jsme tě nemohli vzbudit. To nejhorší bylo, žes hrozně ječela"
"Jo, probudilo nás to. Už jsme se divili, kde koho vraždí, a ono to byla naše Tess, jak řve ze spaní", zavrtěl hlavou Clem.
"Taky ses trochu mohla zklidnit, ne, pak jsem nemohl usnout, zdáli se mi noční můry o holkách v županech", připomněl Jack, čímž rozesmál půlku stolu. Tess se na ně zadívala jako kdyby jim narostla druhá hlava.
"COŽE?"
"Ty si to nepamatuješ? Vykládalas pořád něco ze spaní a křičelas, že 'Okno! Ona ho rozbila' a tak"
"To snad nemyslíš vážně!!!"
"Jo a taky něco v tom smyslu, že 'ona křičí' no prostě samí takový ptákoviny" Tess se zoufale podívala na ostatní u stolu, kteří už jen stěží zadržovali smích.
"To okno ale vážně bylo rozbité"
"Chyba, Tess, to okno je magicky jištěné a kdyby je někdo rozbil, tak by o tom všichni profesoři během vteřiny věděli"
"Ale... Ale..." Tess nebyla schopna slova. To už ostatní propukli v smích tak hlasitý, že se po nich všichni udiveně otáčeli. Najednou Tess prudce vstala, zlostně třískla příborem o stůl a vyběhla z Velké síně.
"To mi zaplatíte", štkala naštvaně a už ji nebylo. Teprve teď se všichni naplno rozřehtali.
"Tak to tedy bylo skvělý", zalykala se smíchem Valentina "ona nám vypráví senzaci o mluvící němé a o rozbitých oknech a hrozivém řevu a přitom to byla-"
"obyčejná noční můra" Žáci se prostě nemohli utišit. Leu sice trochu mrzelo, že Tess ztrapnili před celou školou, ale zasloužila si to - nedodržela slovo a chtěla ji totálně znemožnit a udělat z ni stoupenkyni temna a kdovíco ještě... V hlavě ji stále zněla jediná slova: Zabraň tomu... Ale nevěděla jak.
_______________________
"Temessissss" zasyčel velký, jedovatě zelený had."Temessissss páán tě chssse viděttt"
"Doveď mě k němu", odpověděla zasyčením.
"Násssleduj mě..."
"Pane?"
"Temesis, už jsem tě očekával"
"Ano, pane"
"Snape mi potvrdil, že nikoho neviděl, ani že nikdo neprobouzel ochranu."
"To není možné!"
"Máme tu co dělat s novou magií... Máme nového protivníka, Temesis, mocného protivníka... Ale já ho DOSTANU! NIKDO nemá na všemohoucího LORDA VOLDEMORTA!!!!"
"Ano, pane."
"Najdi zdroj, který uvolnil surovou magii, Temesis..."
"Jistě, pane."
"HNED!"
"Ano, pane."
______________________
"...Takže, naši první hodinu budeme věnovat opakování", uvítal je na hodinu OPČM profesor Kenter. "Nejdříve bych chtěl vědět, jaké kouzla jste použili proti Smrtijedům nebo jaká jste viděli, že byla použita a s tím i kdo je použil" Třída chvíli zaraženě mlčela, pak po krátkém zaváhání zvedl ruku Roman Zenver, hromotluk z Mrzimoru.
"Ano, pane... Zenvere?"
"Bylo použito bolákové kouzlo... Vyslala jej Valentina Argos z druhého ročníku Nebelvíru"
"Výborně. Máte pět bodů za správné určení kouzla." To už se hlásilo více žáků.
"Ano, slečno Perestro?"
"Použila jsem odzbrojující kouzlo."
"Ah... Výborně... Formule?"
"Expelliamus"
"Výborně. Deset bodů pro Havraspár"
"Proč ona má deset a Zenver dostal jenom pět?"
"Slečno Bunchová, neskákejte mi do řeči. Slečna Perestro kouzlo použila sama, zatímco pan Zenver je pouze identifikoval. Pět bodů pro Zmijozel za obhajování svých práv. Ano, a dále.. Slečno Graddcor" Melissa se usmála, když ji učitel vyvolal.
"Takže.. Lea Ignise použila duševní přivolání na naše hůlky, než nám je odebrali. Poté taky použila poutací kouzlo na jednoho Smrtijeda - pětinásobné poutací. Dále jsem s Clarissou Sollers použila přivolávací kouzlo na ostatní hůlky studentů, jakmile jsme si přivolaly vlastní hůlku. Použila jsem ještě Petrificus totalus na Smrtijeda, který se pokoušel hůlky v letu zastavit"
"Výborně! Tak tomu říkám perfektní akce! Takže to by bylo dvacet bodů pro Nebelvír za slečnu Grandcor, deset bodů pro slečnu Sollers a... Třicet bodů za promyšlené a rychlé jednání slečny Ignise" Melissa se spokojeně usmála a při pohledu na Tess, která před sebe tiše zuřila, se její nálada ještě zvedla.
"Pane Nheo?"
"Upozorňuji pouze, že pětinásobné poutací i duševní přivolání byly provedeny neverbálně"
"Skutečně? Tak to je výborné... Slečno Ignise, mohla byste nám předvést pětinásobné poutací?" Lea se trochu zarazila, pak ale kývla. Profesor jí ukázal, aby si stoupla vedle něj.
"Vyšlete na mě kouzlo a já použiji obranu" Lea kývla a začela se soustředit. Pomyslela na formuli a pohlédla na profesora, který ji ostražitě sledoval. Usmála se, protože pochopila, proč profesor trval na tom, aby se postavila přímo proti němu. Poutací kouzlo se dalo lehce odrazit zrcadlovým kouzlem, které je samozdřejmě poslalo přímo zpět... Mávla hůlkou, z které vyšlehl tmavě modrý paprsek, a pak si rychle vytvořila obyčejný, rudý štít Protego, který pětkrát zopakovala. Pětinásobný štít na na pětinásobné kouzlo... Profesor skutečně vykouzlil zrcadlový štít, ake zatvářil se překvapeně, když si všiml rudé hradby před Leou. Když se do ní kouzlo neškodně vpilo, usmál se.
"Kdy jste se naučila tak skvěle bojovat, sleno Ignise?"
Měla jsem domácího učitele
Usmála se při pochvale... Ale zároveň ji mrzelo, že už zase musí lhát. Nikdy nebude moct říct pravdu, vždycky bude zatajovat svou minulost... Sedla si na místo a profesor se na ni ještě usmál.
"Málem bych zapomněl, pět bodů za skvělé kouzlo a pět bodů za efektivní obranu", řekl a pokračoval ve výkladu.
_____________________
Mistr lektvarů, profesor Gearette, netrpělivě přecházel ředitelnou sem a tam. Ředitelka právě vedla rozhovor na dálku se Sarimem Snapem, který jí měl sdělit, jak si vede Lea Ignise. Bylo to zvláštní... Minulou noc všichni elfové pocítili ohromný příval surové magie... Nebyl z jejich světa, ale zračil jediné: Bolest a volání o pomoc... Ta magie ale byla jiná, než cokoliv, co kdy pocítili. Hladká, jako ta elfská, ale rozštěpená a nespoutaná jako lidská. Měla v sobě něco nadpozemského...
Je v pořádku, nic se nestalo. Nemohla to být ona
Zatnul pěsti. Co když ta magická vlna dorazila se spožděním? Vždyť o tom přepadení použili mozkomory, je možné, že tu magii uvolnila tehdy a ona dorazila teprve teď...
To není možné, pár magicky citlivějších lidí to taky zaznamenalo, ale taky teprve dneska v noci...
Povzdechl. Jednou si Leu oblíbil, nechtěl ji vydávat takovému nebezpečí... Ale mohl něco dělat?
_____________________
Doufám, že se Vám kapča líbila... Další bude v neděli, asi někdy ráno... Jako vždy, KOMENTY a KRITIKU! Děkuji, Effren