5. kapitola - Nový začátek?

23. března 2007 v 16:28 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Nový začátek
znovu a znovu - ale chybně,
kdy se rozhodneš správně
proč žiješ, když si žít nezasloužíš?
Proč začínat znovu
když končíš?
Bylo zamračeno, sněžilo. Krystalky sněhu pomalu padaly na zem, na chodník, na ulici. Každý jednotlivý byl mistrovským dílem, každý se od ostatních lišil. Jsme my lidi totožní s krystalky studeného sněhu? Každý jsme jiní, ale přesto tak stejný... Žijeme snad jen proto, abychom mohli zemřít? Krajina brzy zmizela pod bílou přikrývkou. Jsme tu jen proto, abychom trpěli a mysleli na minulost? Na bolest? Osamělá postava vyšla na ulici. Pod jejími kroky zakřupal čerstvě napadený sníh, tisíce krystalků se rozpadlo. Jsme tu jen chvilku a jen proto, abychom byli zničeni? Proč žít, když smrt stejně přijde? Proč to neskončit? Jaký smysl má život? Bolest. Proč trpět? Postava se zastavila před zašlým hostincem. Jedinný člověk dokáže zničit víc, než bylo stvořeno. Každý náš krok má následky - každé naše rozhodnutí ovlivní budoucnost. Jak se rozhodnout? Dveře do hostince se s zavrzáním otevřely. Jejich skřípění protrhlo ticho rána, rušeno pouze větrem. Sami nic nezmůžeme - ale společně selžeme. Proč jsme selhali tenkrát, když nás zlo ovládlo? Rozmar osudu? Jedinný člověk zničil mávnutím ruky stovky životů. Jedinný člověk, a nikdo se mu nepostaví do cesty. Opět strach. Těžké kroky po schodech. Zavlnění pláště, chvilka zaváhání. Když zaváháme, skončíme. Nesmíme váhat; osud nám to nedovolí. Ale my zaváhali a selhali. Poddali jsme se bez protestu zlu. Proč žijeme? Osud nezměníme. Zaklepání na dveře pokoje číslo 11. Žádná odpověď. Ne, ani teď není odpověď na mé otázky. Proč žít? Nedozvím se to. Kdo jsem? Nevím. Pravda. Pravda není - je to pouze pojem pro tisíce let starou lež. A lež? Vteřinu žijící pravda, vzápětí vyvrácena a zvrácena. Nepochopena. Dveře do pokoje se otevřely. Na ustlané posteli sedí dívka - nespoutané, černé vlasy, jiskřivé, zelené oči. Ve tváři zmatek, nerozhodnost, zoufalství. Bolest. Otázku. Proč? Stejně všechno jednou skončí! Tak proč ne teď? Proč začít znovu, když skončíš stejně? Proč bojovat, když nemůžeš zvítězit? Muž na prahu si odkašlal. Dívka zvedla unavené oči. Příchozího až vyděsila ta bolest v nich, ta nejistota.
"Je čas."
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Lea seděla ve vlaku. Nevnímala, že se už rozjel. Nevnímala, už od rána ne. Zvládla zkoušky, ale neradovala se z toho. Teď už není cesty zpět. Pozorovala ubíhající krajinu. Vše se jí rozmazávalo do dlouhé, bílé šmouhy. Padal sníh. Tak jak ráno, když pro ni přišel Sarim Snape, aby ji odvedl na nádraží a nechal ji hodinu čekat. Když konečně přijel vlak a začely se trousit první studenti, beze slova nastoupila a usadila se v nejzadnějším kupé vlaku. Zůstávala sama, nikdo si nepřisedl. Byla tomu ráda. Jak bych reagovala, kdyby se mě někdo na něco zeptal? Dříve nebo později stejně zjistí, že jsem němá. Jako kdyby někdo slyšel její úvahy, dveře do kupé se otevřeli. Stála v nich blonďatá dívka, jejiž vlasy sahaly téměř po pás. Měla ve tváři nadřazený výraz. Za ni stála ještě jedna dívka a černovlasý chlapec. Lea k nim okamžitě pocítila odpor. Jejich aury říkaly všechno: Zlomyslní, nadřazení a... šikanují mladší? Tak to teda potěš, s nima v kupé... Ani se nezeptali, jestli je volno, a vtrhli dovnitř. Po celý zbytek jízdy ji okázale ignorovaly. Asi po třech hodinách Lea vstala, aby došla na záchod. Na chodbičce postávala dvě děvčata a vzrušeně se o něčem bavila.
"Vsaď se, že půjdu do Nebelvíru, " říkala právě vyšší hnědovláska s oříškovýma očima. Chytrá, nedůvěřivá, pilná, ale bojí se, bojí se o sebe a svou rodinu... Je možná trochu moc sebevědomá a rozhodně má dost prořízlou pusu..."celá má rodina tam odjakživa chodila"
"Já si stejně myslím, že jdeš do Havraspáru. Na Nebelvír jsi moc chytrá", odvětila menší dívka s velkýma, vážnýma, modrýma očima. Krátké, světle hnědé vlasy jí neustále padaly do očí. Chytrá, poctivá, nikdy by nezradila... Rozumná a stojí za svým názorem...
"Ne, ne. Já prostě jdu do Nebelvíru a basta, rozumíš?"
"Ale do koleje se nechodí dědičně, ale podle vlastností a -"
"Co je? Proč tak vejráš?", utrhla se hnědovláska na Leu, stojící kousek od nich. Ta se na ni zaraženě podívala a už chtěla odejít, když ji ta menší zarazila.
"Ahoj, neber si to tak, Mel je dost nedůvěřivá. Já jsem Clarissa. Chodila jsem do předškoly do 1. koleje, co ty? Jseš nová? Neviděla jsem tě ještě" Lea se na ni podívala, pak usoudila, že to nebude zatajovat a vytáhla z brašny očarovaný pergamen.
Jmenuji se Lea Ignise. Přistupuji nově na školu, předtím jsem měla domácího učitele. Ale poté, co mí rodiče zemřeli, musel i můj učitel odejít a já jsem se rozhodla pokračovat ve studiu v Bradavicích.
Clarissa se na ni překvapeně podívala, pak se ji v očích mihlo pochopení a soucit.
"Ty jsi němá?" Zeptala se ohromeně. Lea jen kývla.
"To teda musí být hrozné! Jak... Jak se to stalo?"
Mí rodiče uhořeli v požáru založeným Smrtijedy. Já jsem jako jedinná přežila, ale ztratila jsem řeč.
"Jak teď můžeš kouzlit?" Dala o sobě vědět Melissa.
Neverbálně.
"Cože! To je přece děsně těžké, učivo... 3. třídy!"
Musela jsem se to naučit.
"Tak to jsi teda dobrá! Co je to vůbec za pergamen?"
Kouzlo "sapio verbum incido."
"To je přece to, které nechá objevit myšlenku na očarovaném předmětu! Kdo ti to očaroval? Musí to být silné kouzlo, když tak dlouho vydrží..."
Můj učitel.
Lea nechtěla lhát, ale nemohla jim říct nic o své speciální moci.
"Víš co, jestli chceš tak si pojď přisednout k nám", ozvala se Melissa.
Tak jo, ráda.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
"Mí věrní," pronesla ledovým hlasem postava zahalena v dlouhém, černém plášti, "dnes nadešel den změn, den našeho ovládnutí Bradavic a s tím i světa!" Smrtijedi, seskupení kolem svého pána v uzavřeném kruhu, začeli provolávat slávu svému mistrovi.
"Dnes, Luciusi, nadešel den, kdy splatíš účty a zabiješ svého syna Draca, který není hoden jména Malfoy"
"Můj pane..."
"Nepřerušuj mě, Malfoyi!"
"Ano, můj pane..."
"Zabiješ ho ještě před velkou slavností, na nádraží. Je to jedinné nechráněné místo Bradavic...."
"Ano, pane. Udělám to přesně tak. Mám počkat na studenty?"
"Och, ano. Chci, aby všichni viděly osud toho, kdo se opováží postavit se mě, všemocnému!"
"Dobrá pane. Mám vzít rukojmí?"
"Ano, smíš, Malfoyi. Ale nezabíjej nikoho kromě tvého syna. Ať si užijeme..."
"Ano, můj pane. Obdivuji vaši genialitu, pane. Je to dokonalý plán."
"To je, Malfoyi, a ty mi ho nezkazíš tvou hloupostí. Jinak..."
"Ano, pane. Udělám všechno, jak jste řekl."
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Lea si vyděšeně promnula oči. Ani nevěděla, kdy usnula. Poté, co šla za Mel a Clarissou, si hodně dlouho "povídaly". Koupily si něco k jídlu a skvěle se bavily, a dál už to Lea měla rozmazané. Podívala se po holkách a zjistila, že obě ještě spí. Zavrtěla hlavou a chystala se znovu usnout, když si opět vzpomněla na svůj sen. Byl to ale vůbec sen? Ne, to nemohl, vždyť ani netušila, že otec ředitele školy je smrtijed... To by ale znamenalo... Postavila se a rozhlédla se kolem. Musím je varovat! Blesklo jí hlavou. Ale jak, vždyť nemám sovu a jiný způsob není! Pak si ale uvědomila, že už i na sovu by bylo pozdě. Venku už byla tma, bylo něco po šesté hodině. A o půl sedmé mají dorazit...Odhodlaně sevřela hůlku. Nesmí dovolit, aby se studenti dostali nechráněni z vlaku, vždyť byla jedinná, která je mohla varovat. Zamyslela se a na mysl ji přišel nejmocnější elfský štít. Používal se, pokud muselo být ochráněno více osob, a fungoval tak, že se jako neviditelná pavučina, připevněna k určitému předmětu, rozprostřel v určeném okruhu a chránil tak osoby, kterých se dotkl, dokud nebyl zrušen. Bod, z kterého štít vycházel, se musel volit velmi pečlivě, protože pokud nebyl dostatečně odolný proti magii, mohl celé kouzlo zničit... Napadl ji jedinný předmět: Její cvičný meč, ve kterém byl zasazen velký, elfský rubín. Vytáhla ho ze své tašky a neprodleně se pustlia do práce: Nejdříve na skvostný rubín vyryla runu síly a odolnosti, a poté na něj seslala magii ohně. Rubín byl odjakživa kámen ohně, takže ten ho extrémě posiloval. Pak rozpřáhla ruce a začala mumlat elfské slova. Trvalo ji to něco přes čtvrt hodiny, a když štít dokončila, vyčerpaně klesla na sedadlo. Ještě nikdy nechránila tolik osob; a kouzlo v průběhu zaříkání bralo energii kouzelníka. Chvíli jen seděla a oddychovala, pak ucítila, jak vlak zpomaluje, až zastavil ůplně.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Melissa se z trhnutím probudila. Měla pocit, jako by někoho slyšela dlouho a jednotvárně šeptat, ale viděla jen Leu, jak si stoupá a s odhodlaným výrazem ve tváři bere svou tašku, a Clarissu, jak s zíváním vstává a mne si rozespale oči. Pocítila na chvilku takové divné mravenčení ve vzduchu, jako by vzduch byl nabitý elektřinou, ale asi se jí to jenom zdálo. Lea si právě zavírala tašku, ale Mel viděla, jak se v ní něco blýsklo, jako diamant. Chtěla se Lei zeptat, když v tom se vlakem rozezněl hlas:
"Takže, drazí žáci. Nedivte se, že vaše dveře nejdou otevřít, protože jsou zajištěné. Až přijde kontrola, laskavě odevzdáte hůlku a vydáte se na určené místo. Tam se laskavě nebudete mezi sebou bavit a vyčkáte na další pokyny." Mel ztuhla uprostřed pohybu.
"Co... Co to bylo?"
"Nevím... ", vykoktala Clarissa. Lea jen popadla tašku a narovnala se. V očích měla odhodlání a možná i strach. Kývla na ně.
Podejte mi vaše hůlky.
Mel se na ni podívala jak na blázna.
Prosím, rychle, za chvilku tu budou.
Clarissa jen seděla a zírala do prázdna. Lea popadla její hůlku a soustředila se. Pak ji rychle vrátila majitelce. Nečekala na souhlas a provedla to samé i s Melissinou hůlkou.
Jsou očarované tak, že k vám přiletí ve chvíli, kdy jim to duševně poručíte. Tak máte jistotu, že ji budete mít ve chvíli, když se bude schylovat k nejhoršímu.
Vzápětí se rozevřeli dveře do jejich kupé. Postava v kápí se chladně uchechtla.
"Hůlky, dámy", pronesla lenivě. Clarissa svou hůlku beze slova hodila k nohám postavy, následována Leou.
"Tak, slečno, bude to?", zeptala se postava ledovým hlasem plným pohrdání. Ale Melissa jen zavrtěla hlavou.
"Cruci..." V tu chvíli Lea vytrhla Melisse hůlku a hodila ji před zakuklence. Nechtěla, aby její plán - ochrana studentů - praskl už teď.
"Výborně...", zasyčela postava. "Vyjděte z vlaku a jděte přímo na okraj lesa. O nic se nepokoušejte, nejsem tu sám..." Postava se opět uchechtla a ukázala dívkám, aby šly.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Prosím moc o komenty!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Co si myslíte o povídce Protiklady?

Čtu ji a je skvělá 66% (105)
Hezká 13.2% (21)
Jde to 6.9% (11)
Četl/a jsem lepší 3.8% (6)
Počkám si na pokráčko 9.4% (15)
Hrůza 0.6% (1)

Komentáře

1 ef ef | 23. března 2007 v 19:35 | Reagovat

dobrý!

2 Egwain Egwain | Web | 23. března 2007 v 21:30 | Reagovat

Já jsem napnutá jako struna!! Je to skvěle napsané... strašně moc se těším na pokračování!!:-)

3 effren effren | 24. března 2007 v 9:59 | Reagovat

Děkuju! Už na tom pracuju!

4 Siria Siria | 24. března 2007 v 12:24 | Reagovat

Na tvoü povídku jsem narazila až teď a přečetla jsem ji jedním dechem. Musím říct, že je skvělá. Nemůžu se dočkat pokračování :-))) Nádhera!

5 pasu - Pavla pasu - Pavla | E-mail | Web | 24. března 2007 v 16:06 | Reagovat

na tvoji stránku jsem zabrousila zcela náhodou. povídka je úplně super, přečetla jsem ji jedním dechem. doufám, že bude brzo pokračování

PS: mám dotaz můžu si tě přidat do odkazů?

6 asweroth asweroth | 24. března 2007 v 16:35 | Reagovat

píšeš vážně nádherně... nespěcháš, vysvětluješ věci "logicky", sem moc ráda že sem narazila na tvoje stránky. zatím to bylo perfektní počtení... můžu jen popřát... jen tak dál :)

7 effren effren | 24. března 2007 v 17:07 | Reagovat

Díky za komenty! Už pracuju na pokračování, nevím, jestli se vám to bude líbit, ale bude tam nějaká ta akce...

pasu: ano, jistě, budu jen ráda!

8 lily lily | 16. května 2007 v 17:48 | Reagovat

nádhera.

9 HP fan HP fan | 21. září 2011 v 19:12 | Reagovat

Its so beutiful, well written and great. Who would be able not to love it?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama