1. kapitola - Minulost tě neopustí

15. března 2007 v 21:26 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Někdo raději mlčí a naslouchá
aby pochopil,
než aby mlčel
a zůstal nepochopen
protože pochopení
je cesta pravdy
Praskání ohně. Všude bylo to oslepující světlo, dým. Z některých oken začaly šlehat plameny. Tmavé dveře do místnosti na konci chodby začaly hořet. Plameny šlehly do výše. Oheň postupoval pomalu do obyčejně zařízeného pokoje, uchvátil koberec i noční stolek. Netrvalo dlouho a chytl i stůl. Asi čtyřletá , černovlasá holčička na posteli sebou ve spánku zavrtěla. Kouř ji štípal do očí, špatně se jí dýchalo. Vyděšeně otevřela oči. Začala chytat i taška, opřena o nohu postele. Holčička vykřikla, začala se dusit. Panicky vyskočila z postele, ale dopadla přímo na hořící koberec. Křičela. S hrůzou v očích ustupovala. Oheň se stále blížil, slyšela jeho hrůzostarašné praskání. Lapala po dechu, kašlala. Oči jí slzely. V dálce byl slyšet zvuk hasičské sirény. Holčička, vmáčklá v rohu pokoje, začala omdlévat. Sesunula se k zemi. Hasiči byli moc daleko, nemohli zachránit obyvatele vysokého paneláku na kraji města. Holčička se vrávoravě zvedla. S výkřikem bolesti se dokymácela k oknu. Z posledních sil je otevřela a dychtivě se nadechla čerstvého, nočního vzduchu. Žár za ní se stupňoval. Vykřikla. Najednou se ozval výbuch, z oken se začalo sypat sklo. S okna ve čtvrtém patře vyletěla postavička. Dům se začal řítit téměř zároveň s postavou k zemi. Ozval se ohlušující rachot. Pak bylo mrtvé ticho.
--*_--*_--*_-- *_--*_--*_--*_--
Ledový vítr skučel v korunách stromů, zpíval tajemnou písní podzimu. Ze země se zvedalo pečlivě shrabané listí, žluté, červené i hnědé, vítr je rozfoukal po celé ulici. První dešťové kapky dopadaly na zem, pak se rozpršelo. Mraky pluly po zatažené obloze, tvořily bizarní obrazce. Ulice byly prázdné, lidé byly ve svých domech v teple a pohodě. Z malého, udržovaného domku na konci ulice se ozývala hudba. Splynula se zpívajícím větrem, který ji odnášel a mísila se s hukotem deště o chodník a dlážděnou ulici. Někde v dáli zavyl pes. Pak se zablesklo, ozval se hrom. Blížila se bouře. Najednou byly slyšet kroky. Prve vzdálené, pak se ozývaly blíž a blíž. Na rohu ulice se oběvila asi šestiletá, tmavovlasá holčička. Vlasy ji visely splihle podél obličeje, ve velkých, zelených očích se zračil strach. Byla celá udýchaná, déšť jí stékal po tvářích. Otevřela branku k onomu malému, udržovanému domku na konci ulice. Rychle vyběhla po schodech, hlavu skloněnou, oči plné obav. Natáhla hubenou ručku a stiskla mosazný zvonek, jen jednou, krátce. Ale nikdo nepřicházel. Odvážila se a zazvonila znovu, v očích děs. Znovu se zablýsklo, déšť ještě zesílil. Bylo ticho. Hudba neutichla, její tiché tóny dodávaly pocit bezpečí. Malá ručka se zvedla potřetí, ale i nadále bylo ticho. Po tvářích se začaly koulet slzy, mísící se s deštěm. Holčička ještě chvilku stála u dveří, pak si sedla na mokrý, studený schodek a čekala. Opět se zablesklo, následoval hrom. I vítr se začal zvedat. Holčička se rozplakala. S hrůzou v očích se rozhlížela kolem, bála se. Schoulila se do rohu vedle prosklených dveří a položila hlavu na kolena. Pocítila zoufalství, snad ještě silnější než strach. Byla úplně promočená, obnošené oblečení se jí lepilo na vyhublé tělo. Blesk protrhl temnou oblohu. Vzlyky se začaly mísit s skučením větru. Byl to strach, strach a zoufalství. A zima, která otřásala spolu s vzlyky celým jejím tělem.
--*_--*_--*_-- *_--*_--*_--*_--
Voda tekla, zurčela, zpívala. Ve dřezu se kupilo nádobí, které bylo třeba umýt. N stoličce u dřezu stála asi sedmiletá, černovlasá holčička. Namočila své hubené ruce do perlivé, čisté vody. Voda ji hladila, hýčkala, dodávala ji pocit štěstí. Ponořila do ní celé své zkřehlé ruce. Užívala si toho doteku. Chytla houbičku, namočila ji. Trvalo ji to dlouho, ale konečně měla hotovou polovinu nádobí. Zezadu se přiblížil asi o dva roky starší chlapec. Blonďaté vlasy měl kudrlinkaté, sčesané na pěšinku. Připlížil se za holčičku a nečekaně podkopl stoličku, na které stála. Talíř, který držela v ruce, se s řinkotem rozbil. Holčička spadla a narazila se o nohu stolu. Do kuchyně se přiřítil muž. Ramenatý, samý sval, jak boxer. Začal na holčičku křičet. Chlapec stál vedle a posměšně se šklebil. Muž hrubě vytáhl dívku na nohy a odvlekl ji do tmavého kumbálu pod schody. Dveře se zabouchly, holčička si sedla na postel. Seděla na rozvrzané posteli se starou matrací a dívala se do tmy. Bylo to nespravedlivé, ona se cítila ukřivděně. Čekala, avšak nikdo nepřišel. Cítila se osamocená a nechtěná. Opět zoufalá, nechtěná, nemilovaná. Pocit úzkosti ji uchopil.
Dívala se do tmy a marně čekala.
--*_--*_--*_-- *_--*_--*_--*_--
Začalo se rozednívat. Na obzoru se objevilo slunce, jeho teplé paprsky pronikly i do kumbálu pod schody a polechtaly tvář sedmileté, černovlasé dívky. Pomalu otevřela krásné, smaragdové oči. Ruka s velkou, oválnou popáleninou na dlani se zvedla. Jizva, která nezmizí. I když od události již uplynuly bezmála tři roky, známky ohně zůstaly. Jizvy, které získala při požáru před třemi lety. Protřela si oči, s grimasou si připoměla své sny. Opět. Její minulost ji neopustí, nikdy. Nenáviděla ty sny, sny, které ji připomínaly utrpení každodeního života. Byly to jizvy, ale nebyly vidět, jizvy, které jsou v ní uvnitř, někde hluboko zakotvené, tak, že ji už nikdy neopustí. Dneska má narozeniny. 1. Ledna, na Nový rok, v den, který pro mnohé znamená nový začátek. Měla by se na tento den těšit, ale ona se spíš tohoto zimního svátku bála. Na Silvestra měl strýc ve zvyku hodně pít - a jeho opilost schytala většinou právě ona - Lea Ignise, dítě bez rodičů vyrůstající u příbuzných. Vstala a vytáhla z poličky poslední čisté tričko i se starýma, vybledlýma džínama. Měla je, jako ostatně všechno oblečení, po Alici. Zespoda už se ozval řev:
"Pohni, ty spratku!" Tak tedy začaly Leiny narozeniny, narozeniny, na které do zbytku života nezapomene....
Dole v kuchyni u stolu už seděla celá rodina. Denis, Alice, teta a strýc, který vypadal skutečně nebezpečně. Sedla si ke stolu, pro jistotu naproti zbrunátnělému strýci. Na talíři měla něco jako spálenou slaninu a kousek chleba, starého nejméně týden. Rychle to do sebe naházela, jako by se bála, že ji to někdo vezme.
"Mami, můžu jít s Kerstin, Sylvií, Petrem, Chrystopherem a Juanem do kina ?", ptala se Alice
"Jistě, zlatíčko. Kolik potřebuješ?"
---
Později odpoledne Lea vyšla ven na ulici, utéct alespon na chvíli z místa, které ji přinášelo pouze bolest. Sedla si na starou houpačku a snila si do prázdna nedělního odpoledne. Snažila se představit si své rodiče, ale nešlo to. Nepamatovala si nic, co bylo před požárem. Nedokázala si vybavit ani jejich tvář... A strýce s tetou se ptát nemohla. Po tváři jí sklouzla jedna osamělá slza, která se rozprskla dopadem na sníh. Pozorovala další slzu. Krásně se třpytila ve slunci. Pak se i ona roztříštila v tisíce lesklých, zářivých kapiček. Roztříštila se tak, jak její život oné děsivé noci. Byla prý jediná, která přežila. Někdy si i přála, aby tomu tak nebylo. Aby tu noc prostě jen uhořela. Cena, kterou musela zaplatit za život, byla příliš vysoká. Ztratila rodiče, domov, lásku... A hlas. Od toho dne nepromluvila... Ale ani necítila potřebu mluvit. Neměla co říct. Nikdo ji nechápal. Lidé ji litovaly, obdivovaly, pomlouvaly - ale pro nikoho nebyla člověk. Byla prostě jen Lea Ignise, jedinná, co přežila "legendární" požár. Lea Ignise, chudák, co ztratila hlas i rodinu. Lea Ignise, ta hrozně oblékaná holka od sousedů. Prostě jen skořápka. Na její pocity nikdo nebral ohled, nikdo se o ně nezajímal. Nevnímala, jak dlouho tu sedí. Ale asi už déle, protože jí začínala být zima. Vstala a roztřeseně se vracela domů... Domů? Ne. Na místo, kde bydlela. To nebyl domov. Dívala se jak jí země ubíhá pod nohama. Najednou do někoho vrazila, až upadla. Rychle se zvedla na nohy. Sakra, Bradlenski a jeho parta... Rychle se otočila a rozběhla se ke kraji města. Vrazit do Bradlenskiho byla skoro sebevražda, protože největší hromotluk městečka si nenechal ujít záminku k pračce, klidně i s holkou o šest let mladší než byl on sám... Zarazila se. Stála u lesíka, který lemoval městečko z jižní strany. Nechtěla sem. Najednou ze stínu soumraku vystoupila postava. Krásná, v modrých, splývavých šatech oblečená žena. Měla modré, trochu šikmé, skoro kočičí oči, dlouhé, světlé vlasy, které jemně poletovaly kolem její hlavy a odkrývaly tak zašpičatělé uši a vyzařovala z ní moc a síla. Splývavé, bleděmodré šaty jí padly jako ulité, a v zasněžené krajině působily přímo pohádkově.
"Salve di" -Zdravím, zašeptala. Lea kupodivu rozuměla. Zdraví mě? Aniž by si to uvědomila, odpověděla:
"Grate age plu, agaia ea leria e queia nate virua" - Dobrý den, děkuji vám, ale kdo jste a proč jste tu? Šok z toho, že promluvila, se ale ani nestihl dostavit. Neznámá totiž opět promluvila:
"A lere Kiragea e nate virua queia so nates jeurelei d elgeremea nat riadiman sarte" -Jmenuji se Kiragea a jsem tu protože jsi byla vybrána elfy na studium magie moci v Sartu. Hlas zněl tak krásně, andělsky, že se Lea začela cítit neskonale štastná. Pronesla druhou větu po třech dlouhých letech:
"Queia a? Keria le sarte deia?" -Proč já? Kde ta Akademie magie moci je?
"So gae hida jaert ara... Hida sema nu. Sarte deia derikan, ryse he keria deia. Ger kere, nat demia"-Protože máš velkou magickou sílu... Větší než ji máme my. Nikdo neví, kde je Akademie, je skryta. Ted' pojd', je čas.
Doufám že se Vám to líbilo! Byla bych hrozně vděčná za ohodnocení, prostě jen jestli se vám to líbí, co je třeba zlepšit, co se vám nelíbí... Nemusíte ani psát komenty, budu vděčná už i za kliknutí do ankety... Ovšem pokud mi chcete poradit či říct své mínění, velmi ráda si to přečtu ... A pokud to bude v mých silách, i zlepším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co si myslíte o povídce Protiklady?

Čtu ji a je skvělá 66% (105)
Hezká 13.2% (21)
Jde to 6.9% (11)
Četl/a jsem lepší 3.8% (6)
Počkám si na pokráčko 9.4% (15)
Hrůza 0.6% (1)

Komentáře

1 šibal šibal | 16. března 2007 v 23:27 | Reagovat

zsjímavé

2 ef ef | 17. března 2007 v 10:50 | Reagovat

dik za koment! (zrudne radosti)

ani jsem nečekala ze to nekdo okomentuje...

tak doufam ze to bude jeste lepsi nez zajimave, budu se snazit...

3 melian melian | Web | 21. dubna 2007 v 12:58 | Reagovat

Ahoj, právě jsem objevila tvé stránky (pomocí tvého komentáře u roku jako žádný jiný. A také jsem teprve teď si přečetla první kapitolku. Nevím, asi jsi už na to  zvyklá, ale čte se to moc hezky. Vážně jo:) I když trochu mi to připomíná přímo Harryho Pottera:) A prozraď mi, jak stíháš přidávat kapitolky? Jak jsem koukala, přidáváš je dost často.. Nevadí, když si na své stránky dám odkaz? Zatím-M

4 effren effren | 21. dubna 2007 v 15:40 | Reagovat

dik... no je logicky ze ti to HP trochu pripomina, TOLIK to zas menut nemuzu... Ale dik za koment a pokud si me pridas do odkazu budu jen vdecna...

5 melian melian | Web | 24. dubna 2007 v 22:13 | Reagovat

tak a mam te už v odkazech.. ja myslela jako že to připomína příběh harryho pottera. víš:)) s tou rodinou a tak. nemyslím jako obecně harryho pottera (je to složité) ale v žádném případě to nebylo myšleno jako výtka.. ještě jsem se moc daleko nedostala, nebot ted jse delala prijimačky a ted se chystam na druhe kolo, ale jdou si najdu čas a bude to:) jen tak dal:) a ahoj

6 effren effren | 25. dubna 2007 v 14:30 | Reagovat

je dik! jo a promiň špatně jsem tě pochopila.... A i kdyby to byla výtka tak mi kritika nevadí.... Lepší než vůbec nic, že?

Tak ještě jednou dík za koment a za přidání do odkazů... Smim si tě taky přidat?((:!!??

7 rose9 rose9 | E-mail | 3. srpna 2007 v 16:07 | Reagovat

Ta tvoje povídka je vlastně takový klišé na Harryho Pottera.Přijde mi to trošku jako přes kopírák,al jinak bájo...píšeš moc hezky.

8 Beltrix Beltrix | Web | 15. února 2011 v 17:29 | Reagovat

Je to opravdu zajímavý ;)

9 HP fan HP fan | 20. září 2011 v 22:45 | Reagovat

a tak je prvda ze je to podobny harrymu ale to prece nevadi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama