Březen 2007

12. kapitola - Nový řád

31. března 2007 v 20:48 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Kde se počíná hledat pravda, povznáší se i život" - J.Čapek
Žáci se s veselým povídáním ubírali do Velké síně, spekulujíc o tom, z jakého důvodu byla přerušena hodina. Skupinka studentů, která právě vycházela z učebny lektvarů, se bláznivě rozřehtala.
"Leo to bylo skvělí"
"Senzace"
"Vidělas, jak se tvářil?" Jack předvedl nádhernou grimasu, po které se skupinka rozesmála ještě víc.
"Nechte toho, už se mi z toho smíchu dělá nevolno..." Další vlna nakažlivého řehotu.
"Nemusíte se omlouvat, pane profesore...", opičila se Clarissa. Mel se udýchaně zastavila a snažila se nabrat dech. Byla od smíchu celá rudá v obličeji.
"Zatlač, Mel, třeba se to povede", Mel to nevydržela a vyprskla smíchy.
"Zopakuj to, a-"
"A co?"
"No, tak předně-"
"Nechte toho!"
"On si začal!"
"Ne, to ona!"
"Ty!"
"Ne, ty!"
"Bože, buďte zticha!" Clem konečně nabral dech:
"Jo, tak takhle jsem se nepobavil pěkně dlouho"
Neměl být nespravedlivý
Pomyslela si Lea a snažila se tvářit ukřivděně, což ostatní opět rozesmálo.
"Sranda stranou, lidi, musíme pospíšit", snažila se je alespoň trochu uklidit Clar.
"Ach jo, že ty nám taky hned zkazíš náladu"
"Já? Kazit vám náladu? Já vás pouze zachraňuji z průšvihu!"
"Měla by ses zachránit sama, protože už se dlouho neudržím!"
"BUĎTE ZTICHA!"
"Ach jo..."
"Tak pospěšte, máme tam za chvilku být" Konečně dorazili do Velké síně, která už byla zaplněna žáky všech ročníků. Usadili se vedle sebe na kraj nebelvírského stolu a čekali. Lea pozorovala učitelský stůl. Profesor Kum se o něčem zaujetě bavil s profesorkou Nauky magie, Mrs. Filiou. Ta se usmála a pak se najednou otočila. Její temné, modré oči utkvěli přímo na Lei, která najednou nemohla uhnout pohledem. Profesorka ji zkoumala, téměř rentgenovala svýma očima. Najednou Lea cítila vniknutí do mysli - cítila cizí sílu, cizí vědomí, jak se pokouší dostat přes její ochranu. Na tohle se šest let v Satre připravovala. Nebylo nic horšího, než být ovládnut myšlenkami, protože myšlenky a vlastní vědomí je poslední útočiště. Vzpomínala na každou hodinu, kdy se učili myslobranu, pokročilou verzi nitrobrany. Na každý ten vpád do myšlenek... Ale to bylo jiné. Nejen, že profesoři svým žákům neubližovali, ale taky se nesnažili násilím získat informace. Lea cítila, jak do její hlavy vniká surová, neotesaná síla, kterou nic neupravilo a nespoutalo do jednoho celku. Probrala se z toho strachu, který pociťovala, a ohraničila svou mysl živly. Ta magie té ženy byla tak neuvěřitelně hrubá, neupravená... Elfská mysl byla jemná, hladká jako vyleštěný povrch stolu, kluzká, ale spjata v jeden velký pramen, který jemně prokluzoval tokem myšlenek... Ale lidská mysl byla jiná, neupravená, hrubá, bolestivá, spletitá a neurovnaná, zmatená... Rozštípena v tisíce nazachytitelných myšlenek, které se snažili vniknout do vědomí... Myslela na oheň, na vodu, na vítr, na led, na jemný vánek magie země a utěsnila svou mysl, jak už mnohokrát dřív. Hradby svých myšlenek upevnila magií hvězd, která je činila neviditelné pro cizí mysl. Soustředila se jen na to, na nic jiného. Přestala vnímat okolí, ten tlak, který ji bránil logicky uvažovat, postupně mizel. Uklidnila se, byla v duševním klidu a souladu. Neodvrátila oči, ale podívala se přímo do těch profesorčiných. Ta najednou odvrátila pohled, stáhla svou mysl. Celé to netrvalo déle než pár vteřin, ale Lea přesto byla vyčerpaná z nově nabitých skušeností. Neuvolnila svou mysl, ale povolila natolik, že vnímala okolí. Netušila, co to mělo být, ale jedno věděla jistě: Nikdy nikde není v bezpečí.
____________________________
"...a kvůli včerejším událostem jsme nuceni zesílit bezpečnostní opatření. Od nynějška je vstup na školní pozemky bez doprovodu jednoho z profesorů zakázán. Večerka se též přesouvá na desátou hodinu večerní a návštěvy Prasinek se ruší. Po večerce platí přísný zákaz pohybovat se v prostorách hradu mimo kolej. Dále všechny sovy, ať už ven nebo do hradu, se budou kontrolovat. Hodiny Astronomie se budou provádět ve velké síni, jelikož na Astronomické věži už není bezpečno. Famrpálové tréninky budou probíhat pod dohledem profesorky Lamny, profesora Snapea a profesora Nastlea pouze v určitých hodinách." Poté, co ředitel Draco Malfoy domluvil, se v síni rozpoutala vřava. Někteří studenti začeli nahlas protestovat, jiní se pustili do diskuze se svými přáteli.
"To snad není možné", vztekal se Jack. "jediné, na co jsem se tady těšil, byly výlety do Prasinek!"
"Večerka v deset? To si snad dělaj srandu!"
"Cože? Famfrpálové tréninky jen v určitých dobách a to pod dohledem Snapea? Já se zblázním, to snad ne!"
"Jak můžou prostě takhle zakázat všechno, co nás baví?"
"Já ty Smrtijedy pozabíjím, kvůli tomu blbýmu přepadení-"
"TICHO!", rozezněl se síní mnohokrát zesilený hlas profesora Snapea. "Nyní se můžete vydat na kolej, odpoledne pokračuje normálně vyučování. Můžete jít!" Rozčilení žáci ještě hodně dlouho diskutovali o těchto nepříjemných změnách, ale nic s tím nenadělali. Jak by taky?
____________________________
"Pane?"
"Mluv, Temesis"
"Máme v našich řadách zrádce. O přepadení věděli předem, jinak by nedokázali probudit ochranu školy"
"Jak to?"
"Zjistila jsem o těch ochranách všechno, jak jste poručil, pane. Hlavní ochranu dokáže probudit pouze ředitel, a všechny ostatní jsme zrušili. Kouzlo, které... Nám připravilo tolik problémů byla zaručeně ochrana školy"
"Zjisti o tom víc, má věrná, a znič tu ochranu... Najdi zrádce, Temesis"
"Ano, pane"
"To bych ti radil..."
"Ano, pane. Nezklamu"
"Můžeš jít, Temesis"
"Děkuji, pane"
____________________________
"Leo?", ptala se ospale Clar.
???
"Proč jsi nám neřekla víc o těch tvých schopnostech?"
To jako myslíš zvláštní cit pro čas, lektvery a to ostatní?
"Hmm..."
Naučila jsem se to od svého učitele. Byl velmi zkušený... A tyto schopnosti můžou být velmi užitečné...A lektvary? Trénink...
"Tak jo, dobrou..."
Sladký sny...
Lea se sma pro sebe usmála. Den byl únavný, hlavně spousta nových profesorů a tváří. Přesto se jí nechtělo spát... Opatrně, potichu, aby nevzbudila ostatní, vylezla z postele. Opatrně sešla po točitých schodech do společenské místnosti a odklopila obraz. Hlavně abych tady nenarazila na školníra Sponge, který žákům s velkou oblibou zadával tresty... Myslím že by nebylo příjemné čistit záchodky... Zjistila, že došla až na Astronomickou věž. Sedla si do rohu a přemýšlela, zklidnila svůj dech a snažila se pročistit svou mysl. Jaké to tady asi bylo v dobách Vyvoleného, Harryho Pottera? Sídlili tady duchové a prý i strašidlo, Protiva... Zasnila se. Duchové i strašidla byla povětšinou zničena během poslední bitvy, Temný lord přišel na to, jak je využít pro své účely a oni se zničením sémonů zemřeli... Jediný duch mezi profesory, Mr. Binns, měl štěstí, protože v té době se nacházel - jak jinak - v Bradavicích, které byly chráněné. Ostatní duchové se ale vydali pomoct světlé straně... Opět si vzpomněla na dopis od otce, kterého nikdy nepoznala. Schopnosti, které přesahují hranice lidského myšlení... Jaké schopnosti? Byla sice velmi magicky citlivá, ale jinak... Nechám to na Nauku magie, rozhodla se nakonec. Třeba tak objevím nějaké ty své schopnosti... Pomalu se zvedla a došla až před obraz. Rudá lilie, zašeptala heslo a došla do ložnice. Těšila se na klidnou noc v posteli... Netušila, co ji čeká. naštěstí, protože jinak by to mohlo zmněnit osud, a ten, jak je známo, se mněnit nemá... Nebo má? Je všechno předem dané? Když ten večer uléhala, byla po dlouhé době úplně, ale úplně klidná. Ale na jak dlouho?
____________________________
Takže, kraťoulinká kapitola o celkem ničem... Od příštích pár tam zase bude nějaká akce... Nezapomeňte: KOMENTY! Děkuji, Effren

Bílý tulipán

31. března 2007 v 19:22 | Effren |  >>Jednorázovky<<
Vítr šeptá svá slova útěchy do ticha noční krajiny. Ne, tyhle slova ji nikdo nevezme... Nikdo a nikdy... Vítr šeptá do zimy, jedno a jediné slovo, stále dokola: Proč? Otázka nenajde odpověď. Otázka, ktrou nezodpovíš... Ani ty, ani já. Bolest neumírá... Bolest, která sžírá... Bolest, kvůli které nestojí za to žít... Bolest, kvůli které si přeji odejít... V dálce se zableskne, následuje hrom. Jak tehdy, v noc, která nebude zapomenuta... A pořád, pořád dokola, jediné slovo: Proč? Zničena, zhroucena, zrazena, zlomena - zlomena ta, která byla nezlomitelná, zkrocena ta, která byla nezkrotitelná, zničeno to, co bylo nezničitelné, zrazeno to, v co se věřilo, zrazena podstata života.... Pomalu umírá. Když naděje světlo nenajde odpověď, a tma pomalu se rozpíná, když krev, bolest, křik a pláč, když vzlyky, když beznaděj, když zoufalství... Když umírá. Srdce dala špatnému, duši věnovala temnu - aby byla zrazena. Aby skončila. Aby slyšela slova potupy, aby slyšela hrozivá slova, slova nejhoršího, slova pravdy. Tichá melodie se line krajinou, zvuky, co na významu pozbydou, zvuky, které drásají srdce zlomené, které hýčkají, hladí, tělo zubožené. Krev rýsuje se v kaluži, pohled, jež na tělo zhlíží, pohled, kdys dávno laskavý, dnes už pouze plný zrady, pohled, jež smaragdy vyhasly, pohled, jež dávno co se smál. Pohled, co patřil jediné, doufal, že mu to promine, doufal, ale marně, slova neslyšela, smutek nevnímala - vnímala bolest, co postupuje tělem před smrtí. Zelený záblesk, jediné slovo, miluji tě. Zelený záblesk, zlověstné ticho, bolest, co neodezní. Zelený záblesk, výkřik a beznaděj, zrada a smrt. Zelený záblesk, poslední pohled, poslední výkřik, poslední noc. Zelený záblesk, chlapec s jizvou, zelené oči a zmučená tvář. Zelený záblesk, slzy a prázdnota, zelený záblesk, a potom? Už nic. Prázdnota, bolest, zrada a tíseň, poslední sloka, poslední verš a poslední tón. Poslední vzlyk, poslední sten, poslední vteřiny a poslední dotek. Jediná útěcha zničeného svědomí: Konec přichází. Ruka, jež dotýká se těla, těla té, která vzlyky se chvěla, těla té, která skončit to chtěla, dotek chladný a bezcitný. Dotek toho, co nechtěl jít dál, dotek toho, jež skoncoval, dotek toho, jež miloval, dotek zrady a chladu co svírá srdce, dotek bolesti, která neutichá. Slyšíš? Šeptá do ticha: Nevzdávej se...Když už není pro co žít, proč nemůžem alespoň v klidu odejít? Temnota valí se, překrývá tělo, rudé vlasy, zkrvavené čelo, stažená tvář, zmáčena slzami, zmáčena slzami, jak moře vlnami... Oříškové oči, jen je otevřít, líbezné rtíčky, jen chtít... Ale ona nechce... Umírá... Stažená tvář povoluje, na rtech úsměv se objevuje, slova, šeptaná do ticha, do tmy, do světa: Sbohem... Poslední záchvěv rudých rtů, poslední sbohem navěků, poslední úsměv, poslední slza, tělo se rozplyne, krev zmizela...
Dnes v temnotě najdete tulipán, s bílými květy, v černotě, v popelu, ve věčném šeru... Tulipán ve znamení naděje, čistší a bělejší než bílá lilie... Květ svobody duše, svobody mysli. Svobody života, svobody smrti...
________________________
Tohle jsem napsala kdysi dávno v hluboké depresi, takže nevím, co z toho vyšlo... No prostě posuďte sami, já vím, je to taková krátká ptákovina, něco trochu jako básníčka... Prosím hlavně komentujte...

11. kapitola - Začátek roku II

31. března 2007 v 14:57 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Tady máte dokončení kapitoli, jaksi se mi to nevešlo do jednoho článku...
----:----:----:----:----:----:----
"Malfoyi"
"Pane?"
"Mám pro tebe úkol. Možnost, jak napravit své chyby. Ale pokud zklameš, poslední, co v životě uvidíš, bude-"
"Pane, já nezklamu"
"Crucio! Nepřerušuj mě... " Temný lord chvíli nechal kletbu působit, než ji přerušil.
"Nikdy, nikdy se neopovažuj přerušit nejvyššího lorda! NIKDY!"
"Ano, pane", pravila zhroucená hromádka u pánových nohou.
"Máš jen jednu možnost, jeden pokus. Pokud se ti nezdaří..."
"Děkuji, pane..."
"Najdi Grinewaldovo sídlo"
"Pane, o to už se pokoušelo nezčetně moc mágů"
"Myslíš, že to nezvládneš?", ptal se jízlivě svým ledovým hlasem lord Voldemort. "Také můžu říct Belle..."
"Ne, pane, já Vás nezklamu"
"To od tebe očekávám"
"Ano, pane"
"Tady máš klíč k jeho pozemkům. Přičítej to k Belliným zásluhám... S jeho pomocí najdeš to, co bylo po staletí skryto. A teď jdi"
"Ano pane" Postava roztřesenou rukou převzala černý, stříbrem vykládaný klíč. Ten při dotyku s holou kůží zasyčel... Malfoy vykřikl. Nemohl klíč pustit, a tak jen s hrůzou sledoval, jak mu pomalu černá ruka.
"To je daň, kterou si klíč vybere... Ber to jako trest za svou nezodpovědnost..."
"Ano, pane", řekl Lucius Malfoy mezi bolestným zasténáním a z posledních sil se přemístil neznámo kam.
----:----:----:----:----:----:----
Před učebnu z lektvarů téměř zárověň se zvoněním dorazilo i pět žáků Nebelvíru. Upřímě si oddechli, když spatřili, že profesor ještě nedorazil. Najednou Lei zeskelnatěli oči, zastavila se uprosdtřed pohybu. Clarissa si toho všimla jako první.
"Leo! Leo?", zatřepala s ní, ale nic nepomáhalo. Už začínala být zoufalá, ostatní už dokonce zkusili i envate, ale nic se nedělo. Lea stále zírala do prázdna a nehýbala se. Najednou zalapala po dechu a svezla se na zem. Mel ji stačila na poslední chvíli zachytit. Lea vyděšeně otevřela oči a dezorientovaně se rozhlížela kolem. Co to bylo? Viděla jsem samotného Temného lorda, jak dává úkol Malfoyovi? Co to má znamenat? Když spatřila, jak se na ni Clar, Mel, Jack i Clemens dívají, rychle se postavila.
"Co to bylo?", ptala se vyděšeně Clar.
Stává se mi někdy, že vidím okamžik, kdy se to stalo... Pořád a pořád znovu...
Bylo těžké, jim lhát, ale nemohla jim říct pravdu. Co to bylo? Vidění? Nestačila dokončit své myšlenky, protože se ozval jízlivý hlas profesora Snapea:
"Budete tady stát ještě hodně dlouho nebo už konečně vejdete?" Ani si nevšimli, že už přišel. Ještě štěstí, že si Lei nikdo nevšiml... Ve třídě bylo posledních pár volných míst. Naštěstí to byla celá řada - ale právě ta před katedrou. Rychle si sedli, naštvaní, že na ně zbyla ta nejhorší místa.
"Takže, milý studenti. Vítám vás na svých hodinách, ale předem vás upozorňuji, že lektvary není nějaké hloupé mávání hůlkou a házení bylinek do kotlíku. Sebemenší chyba dokáže z vašeho lektvaru udělat doušek smrti. Záleží na každém detailu. Ještě jednou přečtu vaše jména, abych se ujistil, že nikdo nechybí. Takže..." Když profesor dokončil seznam jejich jmen, obrátil se zpět ke třídě.
"K mé obrovské nevoli vás zůstáva hodně v první skupině. Když přečtu vaše jméno, dovolíte mi jistě krátký testík na uvedení, že? Takže za Nebelvír to bude... Jack Cando a Lea Ignise" Zlomyslně se ušklíbl.
"Kolikrát je třeba zamíchat posilovací lektvar v sedmé fázi?", vypálil nečekaně a s potěšením sledoval zdrcenou tvář Jacka. Než se však stačil obrátit k Lei, objevila se před ním slova ve vzduchu:
Ani jednou, tato fáze je klidová. Lektvar musíte nechat pět minut vařit, poté teprve můžete přejít k osmé fázi, což je-
"Nemusíte nás tady krmit těmi vědomostmi. Budete tak laskava a zavřete tu učebnici? Odebírám Nebelvíru deset bodů za podvod", řekl a sám pro sebe se usmál, když viděl Lein nevěřícný obličej.
"Sedněte si a nestůjte tady jak solný sloup. Takže dále tu máme-"
Pane profesore ale já jsem nepodváděla
"...odebírám Nebelvíru dalších pět bodů za to že odmlouváte a pokud si hned nesednete, bude to školní trest" Čekal že se začne bránit, ale ono nic, prostě si jen sedla a navrátila si na tvář svou lhostejnou masku. To, že ji na chvilku vzal to její nechutné sebevědomí, ho jen potěšilo.
"Takže za Mrzimor to je Lukas Lacroix, za Havraspár Lena Asper a Mark Liu a za Zmijozel Sofie Bunch a Jan Wright. Dneska v první části hodiny budeme připravovat Posilovací lektvar. Jeho složení a přípravu najdete v učebnici na straně 26 a přísady ve skříni. Dejte se do toho, máte na to... Hodinu a půl."
----:----:----:----:----:----:----
Po hodině se místností začel linout nepříjemný zápach a z kotlíků stoupali chuchvalce barevného dýmu. P první řadě všichni seděli skloněni nad svým kotlíkem, Clar si v učebnici ještě jednou kontrolovala složení. Teď měla přejít na poslední fázi, tak, jak to popisovala Lea. Otočila se k ni a udivilo ji, že z Leina kotlíku už se line typicky nasládlý zápach a že lektvar má svou temně modrou barvu.
"Jaks to zvládla tak rychle?", divila se šeptem.
Vynech devátou fázi a místo toho pětkrát lektvar zamíchej v protisměru, pak přidej mateřídoušku a pět minut počkej. Lektvar je hotový a má lepší příchuť než originál
"Jak to víš?"
Pozděj. Pozor, blíží se S.
Rychle se opět sklonila nad lektvar a udělala přesně to, co ji Lea popsala. Sama u ní viděla co to způsobilo a když viděla její předchozí známky, nepochybovala. Hodina proběhla v klidu, pak ale bylo na čase lektvar dokončit a odevzdat. Sarim Snape právě procházel kolem jejich lavice, když si Lea všimla zlomyslného zajiskření v jeho černých očích. Rychle lektvar vlila do nádoby a chtěla jej jít odevzdat, pak se ale ještě zarazila a nalila si další část lektvaru do druhé nádoby. Co kdyby,pomyslela si. U Snapea člověk nikdy neví... Když odevzdávala svůj lektvar, Snape se jakoby náhodou otočil a shodil loktem její lektvar. Ona však rychle zareagovala a chytla ho ve vzduchu nadnášejícím kouzlem.
"To nemůžete dávat poz-" Zarazil se, když uviděl, že lektvar se zarazil uprostřed pádu. Lea se usmála a před ni se ve vuduchu objevilo:
Nemusíte se omlouvat, pane profesore, nic se nestalo, stačila jsem ho chytnout
Profesor kypěl vzteky, už chtěl strhnout Lei body, když se otevřely dveře a vešla profesorka Formulí, slečna Reeza, a oznámila:
"Kvůli včerejším událostem se ruší dvě následující hodiny prvního oddělení. Za půl hodiny se dostavte ve Velké síni"
----:----:----:----:----:----:----
Tady máte další kapitolu celkem o ničem ale s pár důležitými detaily... Prosím moc komenty!
Effren

11. kapitola - Začátek roku I

31. března 2007 v 14:54 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Co jsi? Tajemství
pírko, co vítr odfoukne
bolest, která zůstane
srdce, které bylo zlomené
slza, která máčí solí tvář než pomalu skápne
úsměv, na který se nezapomene?
Lea se probudila, jak byla zvyklá, něco po šesté. Zavzpomínala na včerejšek... Nádherný den. Poznala něco, co nikdy dřív. Smích, přátelství, pocity, které teprve teď pochopila. Ne, u elfů byla šťastná, ale jiným způsobem. Přátelství, náklonost, smutek, veselí - nic z toho se nedávalo najevo. Vždy kamenné, lhostejné tváře, vždy ticho, žádný smích. Jediné potěšení bylo učení, jediné štěstí byl dobře splněný úkol. Poznala nejsilnější moc světa - Přátelství. Melissa, Clarissa, Jack, Clemens a ona - během jediného večera se spřátelili. Tak, jak to řekla Clar: Dvě čísla, dva géniové - a miss Tajemná. Měla svá tajemství, o která se nemohla podělit. I když si ostatní hned zvykli na její způsob komunikace, nemohla jím říct cokoliv o své minulosti, o svých elfských schopnostech ani o své magii. Hned si je všechny oblíbila, teď už by bez nich nedokázala žít. Dveře do pokoje v pátém patře věže vpravo se otevírají. Čtyři dívky stojí ve dveřích. Pokoj, laděn do tmavé červeně. Skříně ze světlého dřeva, stejně tak jak tmavorudě potažené postele se závěsy. Okno, z něhož je výhled daleko do krajiny, až za jezero...Vzápětí se vyšší hnědovláska s oříškovýma očima vrhne na jednu z postelí uprostřed. Mel, jako vždy trochu zbrklá, poblouzněná... Clarissa si vzala postel vedle ni, a Lea neváhala a obsadila postel u okna, vedle Clar... Tess se naštvala, když se bavily - Lea vysílala světelná slova - a ji z toho vynechaly. Ale ony si s ní neměly o čem povídat - Tess zajímaly výhradně kluci a móda. Clar už jí znala z přípravky a ani za ty roky se nedokázaly spřátelit... Kluci si vzali pokoj vlevo, naprosto identický s tím holčičím... Všichni se bavili dlouho do noci, ale protože Lei stačily tři hodiny spánku, vůbec ji nedělalo problém vstát... Zatřepala hlavou. Potichu vstala, vyšla do sprch. Chtěla se v klidu projít ranním klidem a zapřemýšlet... Příroda jí chyběla. Oblékla si školní uniformu - černý hábit, tolik podobný tomu Smrtijedů - a pomalu sešla do společenské místnosti. Slunce už začínalo svítit, mraky se stahovaly a vládlo takové teplé, zimní šero. Potichu odklopila obraz Buculaté dámy a vyšla směrem dolů, na školní pozemky. Zapamatovala si cestu, v Satre byla perfektní paměť potřeba, stejně tak jak ten její speciální způsob čtení... Čerstvý sníh jí zakřupal pod nohama. Tak, jak onoho rána... Krystalky sněhu, zničeny... Ne. Na tohle nechtěla myslet. Získala víc, než mohla žádat, tak proč se oddávat temným myšlenkám? Zapomínaje na zákaz vešla do Zapovězeného lesa. Stromy šeptaly svá uklidňující slova, každý kámen v sobě měl dlouhý příběh. Nebylo to strašidelné, ale uvolňující a krásné. Nezkažená krása přírody... Lea to nemohla vydržet. Tak dlouho nepoužila hlas... Srostla s lesem, zpívala s ním jeho tajemnou píseň, vykládala pradávné příběhy o bolesti, lásce, zradě a smrti. Mezi ni a přírodou bylo pouto, které nešlo odstranit. Tolik se jí ulevilo... Tolik se uvolnila.. Lehce kráčela zimní krajinou zpět, směrem k hradu. Zamilovala si to tu... Nikdo ji nesledoval, byla svobodná, volnější než kdy jindy... Nesvazoval ji žádný slib, žádné prokletí, žádné tajemství. Mohla ukázat svou pravou tvář, a hlavně, mohla mluvit, popovídat si s přírodou... Ani si neuvědomila, jak moc jí to chybělo, prostě s někým mluvit, smát se, diskutovat. A teď, ve volnosti a svobodě přírody, se cítila jako znovuzrozena... Vešla lehkými kroky do hradu. Bylo teprve čtvrt na osm, jen málo žáků bylo ve Velké sini. Mezi nimi už byli i Clar, Mel, Clem a Jack. Lea se na ně usmála a přisedla si.
"Kdes byla?", ptal se Clem.
nebuď zvědavej, budeš brzo...
"starej, já vím", přerušil tok jejích myšlenek Clemens.
"Možná právě proto to sem... Tak co, kdepak ses toulala?" V dobré náladě do něj šťouchla:
Projít se, mami...
Vzápětí Mel vyprskla svou dýňovou šťávu smíchy.
"Vaše rozvrhy", ozval se za nimi mrzutý hlas.
"To je profesor Kum, naše hlava koleje", informovala je Clar. Vysoký, světlé vlasy, vážný výraz v bleděmodrých, skoro šedých očích, hůlka v hábitu daná tak, aby po ni vždy mohl rychle hmátnout, poněkud neupravený... Lea si rychle vzala i ten svůj.
"Dole máte napsané jména všech profesorů, abyste si je zapamatovali. Měli by jste si pospíšit na další hodinu...", řekl profesor a pokračoval dál. Lea se podívala na svůj pergamen:
_______________________________
ČasPondělíÚterýStředaČtvrtekPátekSobota
7SnídaněSnídaněSnídaněSnídaněSnídaněSnídaně
8PKTLBF-1D-1R
9PKTLBF-1D-1
10LL-1DČM-1F
11LL-1DČM-1FNM
12ObědObědObědObědObědNM
13OPČMSMOPČMRJOběd
14OPČMSMOPČMBOJJTM
15FPŘ-1BOJSOTM
16FPŘ-1BOJSO
17ČMB-1ČMOPČM-1SO
18ČMB-1ČMOPČM-1SO
19VečeřeVečeřeVečeřeVečeřeVečeřeVečeře
22AA
______________________________
Profesoři:
Přeměňování (PŘ): Mrs. Dayla Prodi - Zmijozel
Lektvary(L): Mr. Sarim Snape - Zástupce ředitele
Formule(F): Mrs. Tara Reeza - Havraspár
Bylinkářství(B): Mr. Neville Longbottom - Mrzimor
Dějiny(D): Mr. Binns
Obrana proti černé magii(OPČM): Mr. Philip Kenter
Astronomie(A): Mrs. Jeanna Ledle
Runy(R): Mr. Ahnan Kum - Nebelvír
Jasnovidectví(J): Mrs. Herba Baz
Studie mudlů(SM): Mr. Peter Limor
Bojová umění(BOJ): Mr. Vincent Nastle
Souboje(SO): Mr. Sarim Snape+Mr. Philip Kenter+Mrs. Lena Lamna
Teorie magie(TM): Mrs. Lydia Wayne
Péče o kouzelné tvory(PKT): Mrs. Cassiopeia Magne
Černá magie(ČM): Mr. Greg Mucu
Nauka magie(NM) (=národy magie, moci magie, magické schopnosti): Mrs. Dominika Filia
Létání(LÉ): Mr. Vincent Nastle - Famfrpál
_____________________________
Srovnala svůj rozvrh se zbylou partou. Zjistila, že pondělí a středu mají všichni stejnou, ale jinak se velmi lišili. Nepovinné předměty jako Runy, Studii mudlů, Jasnovidectví, Teorii magie a Nauku magie chyběly jak na Melissině, tak na Jackově rozvrhu. Clar měla téměř všechny předměty až na Runy a Teorii magie, Clemovi zase chyběla Studie mudlů. Lea byla z party jedinná, která si vybrala všechny předměty. Přes rameno se jí podívala Clar.
"Prosimtě, jak to chceš stihnout?", ptala se jí překvapeně.
No asi se budu muset snažit, ne?
Udivilo ji, že většina studentů má denně minimálně dvě hodiny volna. Byla zvyklá na to, že žáci brali každou příležitost k naučení se něčeho nového, protože kdyby to vynechali, mohlo by jim to u zkoušek chybět... A tady většina má tak nanejvíš dva, tři nepovinné předměty... Lidi, pomyslela si. Jsem u lidí, a ne u elfů. Kdy se konečně naučím chápat jejich způsob myšlení? Jejich zvyky? Jsem jednou z nich, ale někdy si připadám tak odlišná... Uvědomila si, že už by měla jít. I ostatní studenti se už zvedali.
"Lidi, co vy máte nejdřív?", ptala se právě Mel. "já mám dvě hoďky lektvarů a pak-"
"Jenom dvě? Já mám čtyři...", divil se Clemens.
"Bože, copak vy se nikdy nenaučíte poslouchat profesory? Na konci minulého roku nám vysvětlili, že podle výsledků zkoušek nás přiřadí buď do 1. skupiny pro pokročilé, nebo do 2. skupiny-"
"Pro zabedněnce?", přerušil ji Jack. "Tak to myslím, že jsem na správné adrese..."
"Nepřerušuj a nekvákej nesmysly!", ztišila ho Clar a pokračovala:
"1. skupina má pár hodin navíc, místo kterých 2. skupina má buď volnou, nebo volitelnou hodinu. Takže proto máme tak rozdílné rozvrhy"
"Máš vůbec nějakou hodinu, ve které nejsi v první skupině?", ptal se Jack ironicky.
"No jo, já poslední zkoušku z Lektvarů zvorala... Jinak ale mám všechno 1..."
"Já mám jak 1 jen Formule, Přeměňování a Bylinkářství...", hlásila Mel.
"No tak u mě to je jiný... Já mám všechno kromě Lektvarů a Přemněňování jako první...", pyšnil se Clem, ktrý hned poté vybuchl smíchy při pohledu na Jacka. Ten měl ve tváři výraz neskonalého překvapení, mísícího se s šokem.
"Lidi, já mám jako první Lektvary a ČM", prohlásil zkroušeně Jack.
"Cože? Lektvary? Chudáčku, slyšela sem že Snape není zrovna poklad... A Mucu? Teda můžu ti říct, že hůř sis vybrat nemoh...Co ty, Leo?", ptala se Clar. Lea ji bez zaváhání podala svůj rozvrh.
"COŽE? Ty máš všechno první?" Ostatní se kolem Clarissy zhlukly.
"No fakt že jo..."
"I ty Lektvary?"
"Lidi, myslím, že za pět minut nám začíná vyučko...", připomněla Clar.
"A do háje!"
"To snad ne!"
"Já padám!"
"Dělejte, ať nepřijdem pozdě!" Směsice jejich rozčilených hlasů se smísila do jednoho. Pak se všichni zaraženě odmlčeli a bláznivě se rozchechtaly.
"Teda vy jste povedená banda...", usmála se Clar a pobídla je:
"První dvě hodiny máme všichni spolu, lektvary, to bude asi někde ve sklepení, takže pospěšte..." ještě smějící se vydali se do sklepení.
----:----:----:----:----:----:----

10. kapitola - Slavnost II

30. března 2007 v 18:45 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Takže, tady máte to slibované dokončení... Příjemné počteníčko a NEZAPOMEŇTE NA KOMENTY!
wvwvwvwvwwvwvwvwvw
"NEBELVÍR!", vykřikl klobouk na celou síň. Potlesk od stolu v rohu síně značil nové žákyni své místo. Lea se zvedla a s úsměvem na tváři došla až k tleskajícímu stolu. Vedle Mel ještě bylo volno, takže si sedla vedle ní a sledovala pokračující zařazování.
"Vsaďte se, že Clemens přijde do Havraspáru!", zašeptal Jack. "Vlastně jsem se ještě nepředstavil, Leo, takže já jsem Jack Cando"
"Neposlouchej ho, je potrhlej!", ozvala se Mel. "Strávila jsem s ním čtyři roky na přípravce, a můžu ti říct, že jsem měla štěstí, že nebyl ve stejném oddělení co my, to bych asi nepřežila..."
"Ty máš co mluvit, jsi pomalu stejný číslo jak on...", usmála se Tess. "Představ si, že jednou, když jsme měli proměnit číši v myš, tak ji místo toho proměnila v potkana a strčila ho Bunchový za krk..."
"Jo a pak ho nechala lítat nadnášecím kouzlem po místnosti, tos měla vydět, Reiová div nevylítla do povětří...", vzpomínal Jack.
"Jo ale ten trest pak...", postěžovala si Mel. Ostatní vyprskli smíchy.
"Učitelé pro ni měli vymyšlené skvělé tresty, tenkrát musela čistit záchodky, ale těm se to jaksi nelíbilo..."
"Jo, trochu ji zmáčeli a-"
"Trochu? Blázníš? Byla jsem mokrá jak-"
"Nepřerušuj!"
"NEBELVÍR"
"Cože, Clem a Nebelvír? Ten klobouk se asi zbláznil..."
"Čau lidi, já si přisednu, jo? Oč jde, klobouk se ani nemohl soustředit, jak se odtud furt ozývaly podezřelé zvuky-"
"Podobné smíchu? Jo, smáli jsme se jaký budete v Havraspáru skvělí pár, ty a Clar, ale jaksi jsi nám to překazil..." Následovala další salva smíchu, za kterou si vysloužili nazlobený pohled profesorky s dlouhýma, temně černýma vlasama a s přísným výrazem. Když Mel postřehla tázavý pohled Lei, vysvětlila:
"To je hlava Zmijozelu, profesorka Prodi, máme ji v Přemněňování... Dej si na ni bacha, známe ji už z Přípravky... Fakt děs..." Poté, co byl Robin Silvo, na rozdíl od svého dvojčete Jeanette, která přišla do Havraspáru, zařazen do Nebelvíru, se ozvalo dlouho očekávané jméno:
"Sollers, Clarissa" Dívka s krátkými, světle hnědými vlasy a hlubokýma, skoro až moc vážnýma modrýma očima došla ke stoličce. Mel zatnula pěsti.
"Ať je to Nebelvír, ať je to-"
"NEBELVÍR"
"Jó!", neudržela se Mel a začela jako na povel tleskat. Clarissa, celá rozzářená, přisedla vedle Clemense, který seděla vedle Lei, a nadšeně povídala:
"Takže dvě největší čísla, -"
"Dva géniové", doplnila Mel, přičemž se Clarissa mírně zarděla.
"...a miss Tajemná v jedné koleji", připojil se Clemens.
"Prosimtě, kdy já jsem něco provedl?", tvářil se ublíženě Jack. Jeho slova opět vedla k výbuchu smíchu, který se nejspíše nezamlouval profesorce Prodi, která na ně už po několikáté vrhla nazlobený pohled. I toto ovšem způsobilo další vlnu nakažlivého smíchu, takže se k nim už začeli otáčet i studenti jiných kolejí.
"Nemůžete být zticha?", ptala se jich pohoršeně Valentina, žákyně druhého ročníku.
"Přesně, to je přece nespravedlivé vůči-"
"Uklidni se, Hano, však už jsme zticha..." A na důkaz svých slov opět propukly v zadržovaný smích. Hana to nejspíše vzdala a otočila se zase zpět. Konečně klobouk vykřikl poslední jméno.
"Zenver, Roman", který byl následně zařazen do Mrzimoru.
"Takže, teď konečně jídlo", nemohla se dočkat Mel. Nebylo taky divu, vždyť slavnost už měla dvouhodinové spoždění...
"Prosimtě, snad se nám nezblázníš…", sklidnila ji Clar.
"Sama seš jak štangle, na to se nedá dívat, měla bys začít-"
"Takže, milý žáci, jelikož už ceremoniál zařazování byl ukončen, můžu vám popřát jediné: Dobrou chuť!" Síní se rozlehl potlesk, načež se na stolech objevila ta nejlepší jídla, které si Lea mohla představit...
"Ty nejíš maso?", zeptala se Mel udiveně Lei.
Nemusím je.
"Ježíši! To já bych nikdy nepřežila..."
"Já myslela že nám umřeš hlady a ty si mezitím tak dáváš načas...", popíchl Clem Melissu.
"Choše?", ptala se Mel s plnou pusou, načež se všichni opět rozesmáli.
"Ale nic, jez dál…", prohlásila unaveně Tess, kterou nejspíš omrzelo poslouchat jejich neustálé hádky, a otočila se k Robinovi, který o něčem diskutoval s Davidem Meliem, posledním žákem Nebelvírského prvního ročníku.
wvwvwvwvwwvwvwvwvw
"Pane..."
"Bello, Bello, zklamala jsi! Jak mi to vysvětlíš?"
"Ochrana školy, pane, prosím-"
"Crucio!"
"Zklamala jsi, Bello, a to se trestá..." Černovlasá žena se s výkřikem zhroutila k zemi.
"Pane, nechte mě to napravit, prosím!"
"Máš poslední šanci, Bello, poslední..."
"Děkuji, pane, děkuji..." Postava v černém se odplazila z dosahu černokněžníka a s hlasitým prásk zmizela. Měla svůj úkol... Úkol, jehožsplnění změní dějiny.
wvwvwvwvwwvwvwvwvw
"Takže, heslo je Rudá lilie", prohlásila nebelvírská primuska, Kaitlin Hess, když dovedla první ročník před obraz Buculaté dámy, za kterou se skrývala nebelvírská společenská místnost.
"Až projdete, počkejte ještě, budu vám muset ukázat vaši ložnici. Vaše věci už budou na místě, doručili vám je z vlaku." To jsem taky působila tak křehce jako tihle prváci? Vypadají, jako by je odfoukl i nejmenší vánek... Asi jsou unavení, po tom přepadení.. Kdo by nebyl? Už je skoro jedenáct, a to zítra začína vyučování? Zavrtěla nad tím hlavou a následovala posledního prváka, dívku s nespoutanými, černými vlasy a jiskřivýma, zelenýma očima do společenské místnosti. Pousmála se nad výrazem prváků, kteří zírali nad krásnou místností. Taky mě to tehdy vzalo... A za rok už tu nebudu... Škoda že ten čas tak utíká... Ale nic s tím nenadělám...
"Všichni jste dostali přiděleno poslední, páté patro téhle věže. Kluci vlevo, holky vpravo. Večerku máte v jedenáct hodin, snídaně je od sedmi. Vyučování začíná v osm hodin, ale přivstaňte si, zabloudíte." Skoro jim ten jejich pokoj závidím... Nahoře, ve věži, se senza výhledem a žádné kontroly...
"Takže vám přeji dobrou noc a hlavně dlouho neponocujte, jinak zítra nevstanete..."
wvwvwvwvwwvwvwvwvw
"Pane, zjistila jsem, kde se Kometa nachází."
"Výborně, Bello, dobrá práce..."
"Ten hňup Brumbál ji nechal uschovat před svou smrtí... To okolo komety se točil jeho boj s Grinewaldem, proto tak neúprosně bojoval. Věděl, co by se stalo, kdyby ji Grinewald získal-"
"Ovlád by svět, Bello. Ovládal by čas, počasí, smrt a život. Soudce, jehož rozhodnutí jsou poslední, co kdy uslyšíš... Tvá práce zaslouží odměnu, Bello."
"Děkuji, pane, děkuji…"
"Budeš přítomna u zasvěcování... U zrození nového vládce, nové epochy, u konce dobra!"
"Pane-"
"Smíš jít, Bello. Zavolám tě..."
"Ano, pane."
wvwvwvwvwwvwvwvwvw
No, doufám, že jste si užili další kapitolky... Jako vždy: KOMENTY!!!!! Dík, Effren

10. kapitola - Slavnost I

29. března 2007 v 20:14 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Neskrývej se před pravdou,
stejně tě dohoní.
Neskrývej pravdu,
protože stejně vyjde najevo.
Mluv pravdu,
a najdeš jen nenávist.
Ve hradě nebylo tak rušno, jako obyčejně před slavností. Studenti byli zamlklí, zaražení. Pár z nich mělo ošklivé škrábance nebo modřiny a všichni vypadali unaveně. I přes radu ředitele nešel nikdo na ošetřovnu. Ani jeden žák si nechtěl nechat ujít hostinu, zařazování - a hlavně proslov ředitele, který tento rok jistě bude velmi neobvyklý. Po tom, co se stalo, se nedalo ani nic jiného čekat. Ve velké hale se mačkalo všech asi dvě stě studentů školy. Najednou se ozvaly spěšné kroky. Profesor Longbottom si ulehčeně oddechl. Poté, co ředitel zašel vyřídit jistá opatření, měl studenty na starosti on. Musel pouze počkat na profesora Snapea, který měl, jako zástupce ředitele, převzít první ročníky. Postava, jako vždy zahalena v černém plášti, svižným krokem došla ke skupině žáků. Celý otec... Pomyslel si Longbottom. Byla to tehdy bomba, když Snape přivedl do Řádu svého syna... Když si člověk pomyslí, že celých sedmnáct let ho vychovával ve sklepení a učil ho kouzla... Nechtěl bych být na jeho místě, matka neznámá, otec mrtvý, dětství sám ve sklepení, vycházky jednou za čas... Sarim Snape svou vrozenou schopností, myslozpytem, vycítil myšlenky svého kolegy. Pche.. Já a celý život ve sklepení... Vždyť jsem do patnácti nevěděl, že mám otce... Ještě si ten den pamatuju: Já, mladý posel mezi světy, a ředitelka, která mi laskavě po tolika letech oznamuje, že mám otce, kterého mi zatajovali pro mé bezpečí... To je k smíchu... Minerva by se asi divila, kdyby mě tady teď viděla na svém místě... Od začátku mě neměla v lásce... Nedokázala si mě jaksi představit na straně dobra, pravdu měla... Taky jsem to nechtěl, dokud otce nezradili... Přísahal jsem, že ho pomstím...
"První ročník, ke mě!", přikázal svým ledovým, otcovi tak podobným hlasem. Zbytek školy se od nich odpojil, teď zbývá jen čekat...
wvwvwvwvwvwvwvwvwv
Lea stála mezi ostatními prváky a přemýšlela. Pořád neměla jasno, pořád nenašla odpovědi. Co aktivovalo tu kupuli? Moje kouzlo to nebylo, to je neviditelné... nebo možná reagovalo s starými ochranými kouzli hradu a propletly se navzájem... To ale není možné, to by ochrané kouzlo muselo být elfského původu... To by šlo, taky by to vysvětlilo barvu štítu... Elfové přece kdysi dávno žili v harmonii s lidmi... Z myšlenek ji vytrhl dobře známý hlas Sarima Snapea.
"...až vás vyvolám, přijdete ke stoličce a necháte se kloboukem zařadit do jedné ze čtyř kolejí. Pak si sednete ke své koleji..." V tu chvíli se otevřely dveře do velké síně. I když toho o ni Lea přečetla hodně, tohle ji ohromilo. Začarovaný strop, na němž se třpytily hvězdy, vznášející se svíce a čtyři dlouhé, kolejní stoly, kterým vévodil pátý, učitelský stůl. Téměř uprostřed místnosti stála stolička, na které ležel starý, ošoupaný, už na pohled hodně používaný klobouk. Všichni napjatě čekali. Co se ještě... Ach, vlastně, píseň Moudrého klobouku... Lea stála vedle nějaké dívky s dlouhými, světlými vlasy, která působila velmi, velmi namyšleně. Jedovatá, nedokáže přijmout kritiku, ráda... Sakra nech toho! Pomyslela si. Nechtěla číst takhle o lidech, věděla, že by se jim to určitě nelíbilo... A nebylo to správné, vždyť takhle nemají ani šanci se pořádně představit, lidi se mění... Najednou klobouk začel:
Myslíte že když starý jsem,
že jsem jen klobouk kouzelný,
že moje moc se vytrácí
a zlo že ovládá.
Myslíte že už není víc,
co v dnešním čase říct
že nemáme už naděje,
se sjednotit a být.
Myslíte si že lenivý
a prastarý klobouk
vám nemá dnes co poroučet
a opak je pravdou.
Kdys v dobách dávných
prastarých, snad starších než jsem já
se sjednotili čtyř mázi
ab splnili si sen.
Odvážný to Nebelvír,
jež chrabé srdce měl
šel ruku v ruce se lstivým
a zrádným Zmijozelem.
Pak moudrá a tak nadaná
Rowena z Havraspáru,
s tou jež srdce na dlani
Helgou z Mrzimoru.
Srdce nosíš na dlani,
či sebe sám neznáš,
snad zlu nejsi poddaný
a hrdost v sobě máš.
Společně zvítězíme,
jen najděte cestu,
protože bolest přebyde
až do konce času.
Naučme se jí vzdorovat,
naučme se důvěře,
ve škole magie,
ve škole umění.
Posaďte se a
nechte si říct,
co skrývá se tu v vás,
v hloubce duše bělostné,
co v sobě, mágu, máš?
Jsi Nebelvír co hrdost měl,
jak vlastnost prvotnou,
nebo jsi lstivý Zmijozel,
jež jen krev čistou měl?
Nebo jsi snad Havraspár,
jež chytrost v sobě nosí?
Byl bys snad věrný
Mrzimor se srdcem na dlani?
Nezáleží na původu
na koleji či duši
v jednom spojení je síla
a moc světlé strany.
Ozval se bouřlivý potlesk. Studenti se mezi sebou bavili, jeden přes druhého si sdíleli svůj názor k písni. Klobouk opět znehybněl a čekal na prvního žáka.
"Asper, Lena" Vysoká, hnědovlasá dívka, která se tvářila velmi nervózně, došla k stoličce. Moudrá klobouk se sotva dotkl její hlavy, když už vykřikl:
"Havraspár!" Od stolu uprostřed se ozval potlesk.
"Bunch, Sofie" Dívka, stojící vedle Lei, se zvedla a došla s pohrdavým výrazem ke stoličce. Vzala klobouk do ruky, jako by to bylo něco ohavného, a nasadila si ho s nehezkou grimasou, které si všimlo ale jen málo žáků.
"Zmijozel!" Potlesk a pískot od stolu u dveří se nedal přeslechnout.
Cando, Jack byl první student zařazen do Nebelvíru. Blonďatý chlapec s velkýma, hnědýma očima, které až smutně sledovaly okolí.
Crabbe, Dayla a její dvojče Kevin šli oba do Zmijozelu. Oba dva trochu tlustší, řídké vlasy, přihlouplý výraz. Tess Ember a vzápětí i Melissa Grandcor přišli do Nebelvíru. Mel nezapomněla vrhnout na Clarissu vítězoslavný úsměv, který ta oplatila úšklebkem. Poté, co Winstona Hubera zařadil klobouk do Zmijozelu, ozvalo se:
"Ignise, Lea" Ta se odpojila od ostatních studentů a šla k stoličce. Sedla si a opatrně si nasadila klobouk, který, i když vypadal nevábně, byl docela pohodlný. Byl ji trochu velký, takže ji sklouzl přes oči a ona nic neviděla. Najednou se jí v hlavě ozval hlásek:
"Chytrá, poctivá, odvážná, vypočítavá, chladná, logická, moudrá, rozumná, obětovala bys pro přátele všechno... Kam tě mám zařadit, tebe, která má sílu toho, jež selhal?" Proč se mě ptáš, to bys měl vědět ty? Pomyslela si.
"A drzá ještě k tomu... Poznamenaná sílou ohně..." Měla pocit, že už tam sedí věčnost, když se klobouk najednou rozhodl:
"Máš před sebou těžký úkol, a proto tě zařadím tam, kde najdeš sama sebe. Je to..."
wvwvwvwvwvwvwvwvwv
Melissa netrpělivě pozorovala krátící se žadu studentů. Klobouk právě zařazoval do Mrzimoru dvojčata Hobbelova, když uslyšela šepot vedle sebe. Naklonila se k Jackovi Candovi, aby slyšela, co říká:
"Slyšel jsem, že ta jedna holka je němá, říkal to Clemens Nheo, myslím, že to slyšel od vás dvou, je to pravda?"
"Co tě to zajímá!", vyjela na něj Mel. Neměla ráda, když se takhle o někom mluvilo... A Lea byla prima, takže ji to řádně naštvalo.
"Uklidni se! Jen mi to přijde zajímavý, jak může kouzlit a tak... Viděl jsem ji během napadení, skvěle spoutala jednoho Smrtijeda, je bezvadná.. Kouzlí neverbálně, viď?"
"Co tady děláš? Měl bys být v Havraspáru..."
"No asi převládlo mé odvážné srdce..."
"Prosím tě, ty nějaké máš?"
"To nebylo vtipný"
"Pravda to nebývá, ale no dobře... Jmenuje se Lea Ignise, rodiče jí zabili Smrtijedi a ona při tom ztratila hlas, podpálili jim totiž dům.. Asi šok nebo tak... Jo a kouzlí vážně skvěle, očarovala nám hůlky na duševní přivolání, Clar mi to vysvětlila... Je to prý dost složité kouzlo, člověk musí umět ovládat své nitro a myslet jen na to kouzlo... Ale asi v tom má cvik, má totiž myšlenky sdělující pergamen...."
"Fakt? Ona umí tak pokročilá kouzla?"
"Ne, to její domácí učitel..."
"Lea Ignise", ozval se v tu chvíli Moudrý klobouk.
"Je hezká, co myslíš..."
"Prosimtě, nech ji být, jo, bude si muset zvyknout..."
"Nerozčiluj se hned..."
"Aby sis taky nerýpnul…"
"Já nerýpám..."
"Ne, ty pouze otravuješ..."
"Nech si toho, jo?"
"Tebe přece poslouchat nebudu."
"Budoucího primuse?"
"Hele, prober se."
"Dyť sem vzhůru"
"Ale povídáš takový kraviny, že by..."
"Nechte toho, oba dva!", zasyčela na ně nazlobeně Tess. "To se nedá poslouchat."
"Proč to trvá tak dlouho?", divila se mezitím ona žákyně, která po Lestrangové vrhla puchýřovou kletbu.
"Někdy se klobouk musí rozmyslet mezi dvěma kolejemi, takže to trochu trvá, Val. Říká se, že klobouk má schopnost vidět do budoucnosti, co by se stalo, kdybys byl zařazen do špatné koleje. Tak se většinou rozhodne správně. Někdy se taky může stát, že tě zařadí tam, kam bys ze všeho nejvíc chtěla. Tím přetlumíš tvé vlastnosti a klobouk vidí pouze a nejsilněji to přání", vychrlila téměř jedním dechem Hana Muragos, spolužačka Valentiny.
"Co tady děláš?", ptal se naoko šokovaně Jack. "Sis snad přála být v Nebelvíru nebo co, že to přehlušilo tvou chytrost?"
"Prosimtě..." V tu chvíli se klobouk rozhodl. Již trochu netrpěliví žáci zaslechli jedno jediné slovo...
wvwvwvwvwvwvwvwvwv
Clarissa netrpělivě stála mezi studenty, kteří stejně tak jak ona napjatě sledovali zařazování. Ve chvíli, kdy bylo vyvoláno Leino jméno, do ni kluk vedle ní strčil.
"Poslyš... Slyšel jsem vás říkat, že je němá..."
"Kdy?"
"No.. Předtím ve vlaku... Jo, a jsem Clemens, Clemens Nheo."
"Nojo... Je němá, taky mě to dost vyděsilo, nechtěla bych být na jejím místě... Ale kouzlí skvěle, to se musí nechat!"
"Jo, viděl jsem, jak během toho napadení skolila nějakýho Smrtijeda... Pětinásobné poutací kouzlo, docela působivé... Jak se jí to vlastně stalo?"
"No, říkala... Tedy napsala nám něco v tom smyslu, že Smrtijedi podpálili jejich dům a ona jediná přežila... Možná to byl magický oheň nebo prostě šok... Ztratit takhle najednou rodinu..."
"Jak se vlastně dorozumívá? To jenom píše nebo co?"
"Ne, má myšlenky sdělující pergamen-"
"Aha, ten, co ukazuje přesně to co si myslíš, ale musíš se na to soustředit?"
"Jo, nepřerušuj mě! Vyčaroval ji ho podle všeho domácí učitel..."
"Poslyš, netrvá to nějak dlouho?"
"No, je možné, že se klobouk musí rozhodnout mezi dvěma kolejemi nebo-" Nestihla doříct, protože klobouk právě vyslovil jediné slovo. Slovo Leiny koleje.
wvwvwvwvwvwvwvwvwv
"Mí věrní"
"Pane..."
"Zklamali jste. A za to je jediný trest"
"Prosím, pane"
"Och, Malfoyi... Svou šanci jsi promrhal, tvůj syn ŽIJE!"
"Pane, já ho nemohl zabít! Ochrana matky-"
"Mlč! Dostaneš ještě jednu šanci, ale neobejde se to bez trestu... Crucio!" Světlovlasý muž s bezvýraznýma, šedýma očima se v křečích zhroutil na zem. Pán zla se smál svým ledovým, hrozivým smíchem... smrtícím smíchem. A Bella stála opodál a čekala na svůj trest...
wvwvwvwvwvwvwvwvwv
Doufám, že mě nezabijete, když to teď ukončím... Jako vždy hrozně prosím o komenty a omlouvám se vám za tu píseň... Je děsná, já vím, ale ze mě básník nikdy nebude... Ještě jednou prosím KOMENTUJTE a KRITIZUJTE, dík, Effren

9. kapitola - Překvapení

27. března 2007 v 15:40 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)

"Život je jen otevření a zavření očí. Záleží pouze na tom, co během této krátké chvíle uvidíš" - Ch. F. Hebbel
Lea to nedokázala - nechtěla - pochopit. To, co viděla, byla vzpomínka, po které celý svůj dosavadný život pátrala. Její vzpomínka na rodiče, nebo možná jen na matku. Ale teď si přála, aby ji bývala nikdy neviděla. Proč to udělali? Prostě mě jen vysadili u někoho jiného, aby... Proč? Ten muž, Severus, říkal, že mě musí dostat do bezpečí, ale asi tak skvělý plán to nebyl, když mě stoupenci zla tak rychle našli... Zarazila se. Hledali ji skutečně? Byl ten požár útok na ni nebo náhoda? Jestli to byl útok na mě... Bože! Všichni ti nevinní lidé zemřeli a bylo to jen kvůli mě? Čtyřletému frackovi? Nedokázala zadržet vzlyky. Jsem vrah... Proč já? Už to déle nevydržela. Všechna ta léta zadržovaná bolest se vydrala na povrch. Poprvé od svých sedmi let plakala. Nechtěla to zadržet, a možná by to ani nedokázala. Nevěděla, co má dělat. Na jedné straně pociťovala lásku k matce, která se ji vzdala pro její vlastní bezpečí, a na druhé straně pociťovala nenávist, že její matka dopustila, aby ji odvedli, odvedli navždy a připravili tak o rodinu i šťastný život. Co když to nebezpečí ale nebylo tak velké? Co když se mě prostě rozhodla vysadit? Rychle tyto bolestné myšlenky zahnala. Ne, tak to nebylo. Udělala to proto, aby mě ochránila. Ne, aby se mě zbavila. Vždyť mě ani nechtěla pustit! Snažila se uklidnit zrychlený dech. Tak moje matka byla Potterová... Jestlipak byla příbuzná s Vyvoleným? To by teda bylo něco, být potomkem rodu Potterů... To není možné, vždyť Potterů je tolik a Harry Potter neměl rodinu... Setřela si slzy a vzhlédla. To, co uviděla, ji rychle vrátilo do reality. Žádný student se nehýbal. Co se tu stalo? Odpověď ji děsila. Poslední, na co si pamatovala, byl ten jízlivý hlas... A pak ta zima, ta prázdnota, ten hrozný pocit děsu... Kde jsou Smrtijedi? Vnikli snad do hradu? Teprve teď se pořádně rozhlédla. To, co uviděla, ji ohromilo. Kolem studentů byla jiskřivá kopule světla, která bránila tomu, aby se někdo dostal dovnitř nebo ven. A za ní... Lea viděla jen rozmazané okolí, a po Smrtijedech ani stopy... Pak se zarazila. Asi deset metrů od kopule leželo nějaké tělo... Tělo zahaleno černým dlouhým pláštěm a obličej zakryt maskou... A kousek vedle něj leželo ještě jedno... Lein mozak pracoval na plné obrátky. To, co studenty ohrozilo, nejspíše bylo zahnáno, nebo snad zničeno, štítem. To by ale znamenalo, že jsou v bezpečí... V relativním bezpečí. Pak si uvědomila ještě jednu věc: a to, že nikde neviděla ředitele, Draca Malfoye. Opatrně vstala, ale její nohy byly natolik zesláblé, že hned zas klesla na zem. Vrátila se vzpomínkami do Satre a vzpomínala na ty nezčetné situace, kdy byla stejně zesláblá jak teď... Byla hodina bojových umění. Lea ležela na zemi a těžce oddechovala, neměla sílu se zvednout. "Ohranič tvé myšlenky živlem a nasávej jeho sílu... Vnímej tu sílu, s kterou ovládá..." Myslela na oheň, který byl i znakem čistoty a síly. Viděla jeho plameny, jak tančí a spalují dřevo. Cítila jeho sílu, vstřebávala ji... A zvedla se. Zapotácela se, ale udělala krok. A ještě jeden. Viděla ředitele, byl uvnitř v kopuli... Potácivě k němu došla. Vyslala magii hvězd, aby zjistila, jestli žije. Čekala. Ale nic se nedělo.
oooooooooooooooooooooo
Melissa se se zasténáním zvedla. Cítila se tak špatně... Každý pohyb bolel, už i myslet bylo obtížné. Co se stalo? Kde to jsem? Vzpomínky se jí vrátily tak prudce, že se jí zatočila hlava a ona se opět svezla na zem. Ty příšery.. ledový hlas... výsměšky... pád na zem... bolest a prázdnota... bezedné zoufalství... Otevřela pomalu své oříškově hnědé oči. Studenti leželi na zemi, většina z nich byla ještě v bezvědomí, jen pár se jich už začalo hýbat.
"Clarisso?", otázala se chraplavým hlasem postavy vedle ní, která se snažila posadit.
"Mel, kde je Lea, viděla jsem ji padat na zem... Co se stalo?" Její hlas byl tišší než letní vánek, ale Clarissa přesto rozuměla.
"Ty příšery.. Nevím co to bylo, ale bylo to... Hrozné...Stála vedle mě... Měla by tady někde být..." Rozhlédla se, ale nikde zelenookou dívku s černýma, nepoddajnýma vlasama neviděla.
"Co se děje? Proč je kolem to světlo?" Mel se rozhlédla. Kolem žáků byla lesklá, světelná kupule. Vypadala jako pavučina utkaná ze světla... Melissa hned věděla, aniž by tušila proč, že toto světlo je na jejich ochranu a nublíží jim. Pak uviděla Leu. Jediná postava, která stála. Nad někým se skláněla. Mel popošla blíž, když rozeznala tvář... Tvář ředitele. Už se chtěla Lei zeptat, co se děje, když se ředitel zachvěl. Lea se celá rozzářila.
"Jak.. Vždyť..." Mel nedokázala zamaskovat svůj údiv. Na vlastní oči viděla, jak ředitele zasáhla smrtící kletba. Kletba, která se nepromíjí. Možná by bylo lepší říct nepromíjela. Teď, za vlády temna, se používá téměř denně... A mozkomoři? Pod vládou zla... jako všichni tvorové planety? Ne, vždycky se najde někdo, kdo bojuje. Pocítila ruku na rameni. Prudce se otočila, hůlku vztyčenou. Když uviděla, kdo to je, jen si ulehčeně oddechla. Clarissa se jedním dechem zeptala:
"Leo co tady děláš? Proč je tady ředitel? Jak se sem dostal? On... žije?" Leo nedokázala potlačit úsměv.
Otec nedokáže zabít syna. Pradávná magie... Neptejte se, víc toho o ní nevím. Stejně tak jak nevím jak se sem dostal... A prosím přestaňte na mě VEJRAT!
Obě se na ni zaraženě podívaly, pak se rozesmály. Byla to úleva po tom strachu... Najednou se Clarissa zarazila.
"Kolik je hodin?" Vypadala, jako by ji trefil hrom. Lea bez zaváhání pomyslela:
Skoro osm, proč?
Bylo štěstí, že Clarissu ani nezajímalo, odkud to ví.
"Kde jsou sakra učitelé? Brána už přece dávno povolila!" Obě dívky pokrčily rameny. Nevěděly.
oooooooooooooooooooooo
Ve hradě bylo ticho. Ještě před chvilkou to byl ruch, jak se všichni připravovali na slavnost, ale ve chvíli, když se ozvalo hlasité prásk od dveří všechno ztichlo. Kouzlo, které nechalo zamrznout jak učitele, tak obrazy. Kouzlo, které bylo vysláno Smrtijedy ve chvíli, kdy je nikdo nečekal. A protože někteří profesoři ve chvíli přepadení neměly ani hůlku a ředitel odešel přivítat studenty, nemohly se osvobodit. Až najednou hrad zalila zlatavá záře... Neville Longbottom, profesor bylinkářství, to pocítil první. Do jeho těla jako by vnikla nová energie... A najednou byl volný. Zapotácel se a rozběhl se k bráně... V tu chvíli myslel pouze na studenty.
oooooooooooooooooooooo
Většina studentů se už probudila. Netrvalo dlouho a i ostatní se unaveně zvedali na nohy. Všichni se divili, nikdo nechápal, kde se ta lesklá, zlatavá kupule kolem nich vzala. Obdivovali její krásu a zář, ale nepokoušeli se ji projít. Něco jim říkalo, že to nejde. Postupně se žáci sešli před hradem, před bránou, která konečně povolila.
"Poslyšte, nevíme, co se stalo ve hradě, takže se tam nejdříve podíváme my starší ze čtvrtého ročníku a uvidíme, co..." V tu chvíli se hradní brána rozletěla. Stál v ní světlovlasý muž v bleděmodrém hábitu s dobráckou, kulatou tváří.
"Co se tady stalo? Jste všichni v pořádku?", vychrlil, jakmile se probral z prvního překvapení. Žáci starších ročníků si oddechli.
"Vlak přepadli Smrtijedi a...", vysvětlila mu ona studentka, která se hned zezačátku ujala vedení to, co se stalo. Profesor na ni vyjeveně zíral.
"Ředitel... Malfoy... Oni ho zabili?" hlas se mu třásl. Najednou se ozval chraplavý hlas, který patřil... Ano, hádáte správně... Řediteli Dracu Malfoyovi.
"Ne, nezabili mě, Neville, jak vidíš, žiju..."
"Jak...?"
"Otec nemůže zabít syna...", zašeptal ředitel. Profesor zalapal po dechu, chtěl se asi ještě na něco zeptat, ale Malfoy ho zarazil.
"Bože, oni použili mozkomory...", vychrlil najednou, když si uvědomil, že tu jsou i studenti.
"Předpokládám že to byla tahle... Ochrana, která je zahnala? Kde se tu vzala?"
"To nevíme, pane profesore, ale ochránila nás proti mozkomorům i Smrtijedům.. Tedy doteď..."
"Je možné, že je to nějaké prastaré ochrané kouzlo hradu.", přerušil studentku ředitel. Téměř na něm nebylo poznat, že ho málem zabili. Vypadal opět zdravě, tak, jak před přepadením... Ředitel na nic nečekal a vydal se do hradu.
"Pokračujeme normálně. Pokud někdo byl zraněn, může na ošetřovnu. Zbytek nechť se dostaví na oslavě..."
((((((((((((((((())))))))))))))))
Tak tady máte další kapču, děkuji za beta-read Petře, však to znáte, pravopis(to slovo se ke mě moc nehodí) a já...Vím, je to hrozně krátký, ale musela jsem někam vměstnat tenhle dost nezáživný děj, ale příští kapča bude lepší... A hlavně DELŠÍ...
PS: Komenty povinné... Tak dobře, vidím jak se tváříte (nebo si to alespoň dokážu představit, asi vlastní zkušenosti...), tak o ně alespoň moc žádám... Dík, Effren

8. kapitola - Magie elfů

25. března 2007 v 14:35 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Existuje jedna pravda, kterou by každý měl znát - že v životě nelze nic dohnat" - Ch. F. Hebbel
Byl zimní podvečer, Nový rok. Lidé si užívali volna a oslavovali, krajina, schovaná pod sněhovou přikrývkou, působila klidně a pokojně. Ovšem nad hradem v odlehlých končinách, někde v Anglii, se stahovaly mraky. Bylo tam až děsivé ticho. Nezazpíval ptáček, nefoukal vítr. Ani stéblo trávy se nepohnulo. I když to tu vypadalo opuštěně, nebylo tomu tak. Před vstupní bránou hradu stálo v kruhu asi dvacet postav v dlouhých, černých pláštích. Obličej, skrytý kápí, tak, že nebyl vidět strach v očích zakuklence, se pomalu otočil. Před chvílí tu stálo zhruba dvěstě žáků Bradavické školy čar a kouzel, ale teď tu leželi na zemi, v očích děs. Kolem poletovaly cáry temnoty, z kterých vycházel chlad a bolest. Nikdo se nepohnul. Všichni sledovali hrůzostrašný obraz. Temný hrad, jehož brána byla neprodyšně uzavřena mocným kouzlem, před kterým leželi žáci, tak, jak padali na zem, když ztratili vědomí. Cáry temnoty, které se okolo postav stahovaly, byly natolik hrozivé, že okolí bylo jako paralizované těmy nehmotnými bytostmi podsvětí. Ale nejhorší bylo to ticho. Hrobové, zlověstné ticho, které nakonec přerušil hlas onoho zakuklence, který stál u velké, dubové, překrásně zdobené brány.
"Budeme muset počkat, dokud Brána nepovolí...", zachraplal tak tiše, že by se to obvykle zdálo jako zašustění větru ve stromech. Ale v tomto tichu se hlas rozléhal a jeho ozvěna dlouho neutichala. Někde hodně, hodně daleko zahoukala sova. Zakuklenec, stojící nad bezvládným tělem nějaké studentky, se ušklíbl.
"Skvělá práce, Bello. Ale zavolej ty stvůry zpátky, nemám chuť je ještě dlouho sledovat, musím podotknout, že jejich společnost není zrovna čajový dýchánek..." Ironie v jeho hlase se nedala přeslechnout.
"Samozřejmě, Malfoyi, dělám to ale jen proto, aby ses nám tady nepo..."
"Nechte toho! Nemáme čas se zdržovat těmi vašemi malichernými hádkami! Bello, odvolej sílu temnoty, a ty, Malfoyi, zkontroluj Bránu, nesmíme propást pravý moment..."
"Jako bys mi měl co poroučet, Henry... Ale vyjímečně tě poslechnu…," mumlala si pro sebe vysoká, kdysi hezká, černovlasá žena. Uchopila dlouhou, černou, zlatem zdobenou rourku a zvolala, tentokrát už hlasitěji:
"Démoni temnoty, sílo podzemí, zrozena ve výšinách, zapovězena mocností nejvyšší, poslechněte naše rozkazy a vraťte se tam, kam jste byli zapovězeni!" Roura začela vtahovat nehmotné obrysy postav, které vypadaly jako temnota sama, až zmizel i poslední cár temna. Kolem se opět oteplilo, vzduch byl zase normálně dýchatelný a svěží vánek si pohrával s lístky stromů. Nikdo si nevšiml bezvládného těla Draca Malfoye, které leželo hned vedle dívky s nespoutanými, havraními vlasy a dokořán otevřenýma, smaragdovýma očima. Nikdo si nevšiml, že taška, která ležela vedle dívky na zemi, začela zářit. A to byla velká chyba.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Lea stála napnutá mezi ostatními žáky.
"Tak čopak, čopak, snad še náš nebojítě...", prohlásila právě posměvačně jedna Smrtijedka. Nějaká žákyně druhého ročníku po ní nenávistně vrhla nějakou kletbu, kterou ale Smrtijedka zneškodnila dřív, než urazila polovinu cesty.
"Šnad šme še neulažili, něbo jeňom povolili nervy?" Lea ale přestala vnímat hlas Bellatrix Leastrangeové ve chvíli, když ucítila hrozbu. Bylo to děsivější než cokoliv jiného, co kdy pocítila. Bylo to víc, než jen strach smíšen s bolestí, než nenávist a vztek, než utrpení a zrada. V hlavě se jí začely míhat obrázky, které jakoby ani nebyly její... Najednou viděla vzpomínku, kterou zapomněla. Vzpomínku, kterou zapomněla při požáru... V rohu věžní místnosti s holýma, šedýma stěnama se krčilo asi tříleté dítě. Uprostřed místnosti, naproti sobě, stála krásná, černovlasá žena s jiskřivýma, zelenýma očima a muž, jehož mastné vlasy mu padaly do čela a jehož nenávistné, černé oči, nyní plné lítosti, se upíraly na ženu před ním.
"Musíme ji dostat do bezpečí, a to u nás není, Aero!", prohlásil prosebně onen muž.
"To nedopustím! Nemůžu opustit své dítě, Severusi, a jestli ty něco takového zamýšlíš, tak je to naposled, co mě vidíš!" Žena, o dobrých deset let mladší než muž, se rozhořčeně obrátila ke své jednoleté dcerce.
"Aero Potterová, ty prostě nechceš pochopit, že tím, že si ji necháš, ji ZABIJEŠ?"
"Severusi, přece nedám Leu nějakým cizím lidem, to nedokážu!" Žena se rozplakala a tiskla k sobě dítě.
"Aero, udělám to. Přece nebudeš žít s vyčítkama, že jsi zabila své dítě - a naši naději!"
"Nééé!", vzlyky přešly v histerický křik. Muž popadl dítě, hodil do krbu u stěny hrst zeleného prášku a vykřikl:
"Dům Zoë Gawaldes!" S těmito slovy dítě zmizelo plačící matce z očí....
Vnímala tu bolest, ten žal tak, jako by všechno prožívala znovu... Viděla rozmazané obrazce, plameny, všechno se jí rozmazávalo před očima... Poslední, co slyšela před tím, než ztratila vědomí byl vzdálený křik...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Meč v staré, trochu ošoupané tašce se ve chvíli, kdy jeho majitelka ztratila vědomí, rozzářil jasněji, než slunce. Jeho záře se rozprostírala přes těla ležících studetů jako zářivá pavučina utkaná ze světla. Smrtijedi si oné záře všimli příliš pozdě... Ve chvíli, kdy Smrtijed od Brány hlásil, že kouzlo začíná povolovat, ho ona záře uchvátila a dřív, než stačil vykřiknout, letěl vzduchem takovou silou, že když narazil do vzdáleného stromu na kraji lesa, bylo zapraštění kostí slyšet až ke hradu. Než ostatní stoupenci zla stačili reagovat, bylo už příliš pozdě. Zlatavá záře je pohltila nenávratně jako hladina vody, když se zavírá nad hozeným kamenem. Jediné, co bylo slyšet, byly tiché vzlyky postavy, která se právě probrala z bezvědomí. Vzlyky postavy s nepoddajnými, havranímy vlasy a jiskřivýma, zelenýma očima.

7. kapitola - Síla temnoty

25. března 2007 v 10:22 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Polovina pravdy je často velká lež" - Benjamin Franklin
Nad hradem se, jako na výstrahu, zablesklo. Za chvíli následoval hrom, který přehlušil všechno kolem. Studenti, namačkaní u hradní brány, seřazeni v obrané pozici, zmlkli. Cítili něco ve vzduchu, cítili hrozbu. Něco se mělo stát. Něco špatného. Lea, obzvláště citlivá na přírodu, cítila, jak vzduch kolem prudce ochladl. Během chvilky teplota klesla pod bod mrazu. Lea sevřela pevněji hůlku. Něco cítila... Někdo se blížil a snažil se jít potichu. Cítila téměř nepostřehnutelné otřesy země, jak asi dvacet lidí potichu a opatrně našlapovalo. Šťouchla do Clarissy, která stála vedle ní s několika třeťáky. Někdo se blíží. Clarissa se na ni vystrašeně podívala, pak ovšem upozornila i ostatní. Žáci pevněji sevřeli své hůlky - byli připraveni se bránit za každou cenu.
"Ta brána by každou chvíli měla povolit", zašeptal do nastávajícího ticha chlapec, který stál nejblíže k bráně. Lea cítila otřesy země stále výrazněji. Postavy se rozdělili. Chtějí nás obklíčit a nečekaně zaútočit ze starany. Mel kývla a sdělila to dívce, stojící před nimi. Pak se opět obrátila na Leu.
"Jednou mi to budeš muset vysvětlit." Lea kývla, a pak strnula. Už jsou tady... Clarissa se zatřásla. Snad strachem, možná zimou. Něco nebylo v pořádku, tady něco nehraje... Příroda se mě snaží varovat, ale já to nechápu... Tohle jsem ještě nezažila... Lea zaraženě poslouchala výstrahy přírody. Zvířata se stahovala a skrývala do svých nor, ptáci dávno přestali zpívat. To hrůzostrašné ticho... Ani lístek se nepohnul. Ticho jako před bouří? Ne, tohle nebylo normální. Najednou to zaslechla. Šeptaný povel, který neexistující vánek přivál až ke skupině žáků.
"Zaútočte!" Tentokrát Lea nestihla nikoho varovat. První kletba se zabořila do štítu dřív, než si vůbec všimli, že Smrtijedi už zaútočili.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Ve větru se zavlnily pláště asi deseti Smrtijedů, kteří se jako první přemístili. Ve chvíli, kdy se začel objevovat zbytek, se ozval hrom.
"Změna plánu," ozvala se Bellatrix Lestrangeová."ti studentíci na nás čekají. Potřebujeme zbraň, která je rychle skolí. Myslím, že tohle nám postačí..." Řekla a vytáhla dlouhou, černou, zlatem zdobenou rouru.
"To nemůžeš! Nesmíme nikoho zabít!", ozval se zprava Smrtijed menší postavy.
"Já můžu všechno, a ty mi nemáš co poroučet, Henry!"
"Bello, pánovi se to nebude líbit..."
"Copak? On ti sděluje své názory? Takovému ubožákovi, jako jsi ty, Malfoyi?"
"Za to zaplatíš! Cru..."
"Nechte toho, oba! Bella má pravdu. Pokud se budou držet našich rozkazů, nikdo nepřijde o život. Pospěš, Bello, brána za chvíli povolí." Kdysi pohledná, černovlasá žena se nadechla, pak se opatrně dotkla zlatého zdobení rourky a zvolala:
"Démoni temnoty, sílo podzemí, zrozena ve výšinách, zapovězena mocností nejvyšší, přijďte nám na pomoc a vyslechněte naše rozkazy!" Z úzké roury jako by se začela valit temnota sama. Kolem se prudce ochladilo. Netrvalo dlouho a před Smrtijedy stálo asi patnáct nehmotných, černých postav, ze kterých vycházel chlad. Všem přítomným se začely zjevovat nejhorší okamžiky jejich života, jeden Smrtijed se dokonce celý roztřásl.
"Žádáte?" Hlas zněl jako ozvěna větru, ledová voda stékající po střeše, plíseň, odkapávající z vlhkých stěn podzemní jeskyně. Zněl tak nadpozemsky, nepřirozeně, tajemně, že i Bella na chvilku pocítila nutkání jít vstříc oněm bytostem, které přinášely jen smrt a utrpení. Otřásla se a velitelským hlasem přikázala:
"Před bránou legendárního hradu stojí lidské trosky, které zradily. Obkličte je, ale nezabíjejte je. Nechte je žít, protože my je ještě budeme potřebovat..."
"Splníme vaše přání." Mozkomoři se shlukly tak, že tvořily jeden velký, černý mrak a rozlétly se směrem k hradu. Skupina Smrtijedů se chvilku vzpamatovávala, než Bella přikázala zaútočit. Obklíčili vystrašené studenty a čekali, stejně tak jak i démoni podsvětí, na povel. Zlověstné ticho prořízl Bellin hlas:
"Zaútočte!"
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Clarissa si pořádně ani neuvědomovala, co se děje. Kolem ní létala jedna kletba za druhou, všude byl křik. Připadalo jí divné, že žádného studenta dosud neviděla zraněného, ale neměla čas si s tím lámat hlavu, protože ji jen těsně minul nějaký křiklavě žlutý paprsek, který vzápětí narazil do země, ze které se začelo ošklivě kouřit. Probrala se ze svého zamyšlení a pustila se do boje. Nevšimla si, jak Lea vedle ni zbledla v tváři do popelavé šedi. Skoro ani nevnímala, že se kolem prudce ochladilo, a že se ji kouří od pusy. Boj postupně ustával. Studenti se stáhli zpět, vyčkávali. Ticho, které zavládlo, bylo proti předchozí vřavě až děsivé, plné zloby. Žáci nejistě pozorovali okolí. Ticho prořízl posměvačný, ledový hlas Bellatrix Lestrangeové:
"Tak čopak, čopak, snad še náš nebojítě..." Nějaká studentka druhého ročníku se neudržela a vrhla na ni kletbu, po které se měly na celém těle oběvit ošklivé puchýře, které se těžko odstraňovaly a byly velmi, velmi nepříjemné, ale Bella jen mávla hůlkou a kouzlo kolem ni neškodně proletělo.
"Šnad šme še neulažili, něbo jeňom povolili nervy?"Studenti mlčeli, už se nenechali vyprovokovat.
"Och, my šme še naučili ovláďať?" Jenže odpovědí jí bylo jen ticho.
"Tak dobrá,", zasyčela Bella nenávistně "chtěli jste to tak sami... Zaútočte, moci temnoty, sílo podsvětí..." Kolem půlkruhu studentů se roztahovala temnota. Černé cáry jakoby ničeho je obklopovaly jako těžké, bouřkové mraky. Studenti se nemohli ani pohnout hrůzou. Nejhorší okamžiky jejich života, chvíle, na které si mysleli, že už zapomněli, se jim opět zjevovaly. Někteří žáci se celí třásli, jiní měli bolestivě stažený obličej.
"Takže, co tomu říkáte...?" Mrazivý hlas zněl jakoby z dálky, jako by ani nebyl odsud... Clarisse se hrozně točila hlava, chtělo se jí spát, cítila v sobě ohromnou prázdnotu, jako by už nikdy neměla být šťastná. Ani nevnímala, jak se svezla k zemi a ztratila vědomí.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Tak, další kapitolka. Sice trochu kratší, ale doufám, že vám alespoň na chvíli připravila příjemné počteníčko a že vám snad trochu zvedla náladu... Předem dík za komenty, Effren

6. kapitola - Prazvláštní přijetí

24. března 2007 v 17:35 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Štěstí je mozaika z malých radostí" - André Maurois
Na kraji lesa se krčilo něco kolem dvou set studentů Bradavické školy čar a kouzel. Někteří se vystrašeně rozhlíželi, jiní se snažili schovat za ostatními. Pár se jich zase vztekle rozhlíželo okolí a nadávali si, že se tak lehce nechali přemoci, jiní se bezmocně a s obavami ptali, co je čeká. Dívka s havraními, nespoutanými vlasy a s jiskřivýma, zelenýmaočima se však tvářila naprosto lhostejně, stejně jak pár starších žáků Zmijozelu, kteří tušili, co přijde. Skupinu žáků hlídali v kruhu rozestoupení smrtijedi. Bylo jich asi deset na všechny žáky, ale Smrtijedi byli ozbrojení - a studenti ne. Na palouk najednou vstoupila postava v kápi. Za ní šli další dvě, které uprostřed podpíraly - nebo spíš vlekli - ředitele Draca Malfoye. Byl to asi třicetiletý muž, z kterého vyzařovala - i přes jeho postavení - síla a moc. Byl dobře stavěný a i přes hábit byly vidět svaly. Světlé, delší vlasy přidávaly obraz aristokrata. Kdyby nebylo dlouhé jizvy, které se táhla přes celou mužovu tvář, působil by majestátně a jako princ, ale takhe to spíš přidávalo na dojmu, že ředitel je velmi odvážný - a že neváhá bojovat. Z jeho šedých, hlubokých očí jakoby šlehaly blesky, ale nemohl nic dělat, protože měl na rukou připnuty náramky, potlačující magii. Celá hrůzu vzbuzující skupina se zastavila přímo uprostřed plácku.
"Milí žáci, jistě jste se ptali, proč jste tady a co to má znamenat. Vysvětlím vám to. Jste tu, abyste viděli, jak skončí každý, kdo se opováží postavit se všemocnému lordu Voldemortovi. Jste tu, abyste viděli zkázu Bradavic a zrození Voldemortovy akademie černé magie. Podívejte se dobře na tohoto muže, na muže, který zradil krev, rodinu i vás tím, že nastoupil místo toho slabocha Brumbála jako ředitel školy. ZRADIL! Ale teď za svou zradu zaplatí. Zaplatí za to, že následoval svého rivala Pottera, aby získal moc. Jenže Potter selhal a tento muž, který není hoden jména Malfoy, ztratil veškeré spojence. Ten den, v den osudové, Vítězné bitvy nás zradil, tak jak nás zrázel dalších dvanáct let, až po dnešní, a jeho poslední, den. Podívejte se na něj, protože je to naposled, co jej vidíte. Rozluč se se svým životem, Draco Malfoyi!" Postava v černém hávu poodstoupila, namířila na muže, stojícího na vratkých nohách před ním a pokynula těm dvěma, kteří ho dosud drželi. Ti odstoupili a muž se zakymácel, ale nespadl.
"Je konec, ty zrádce", řekl Lucius Malfoy nenávistně svému synovi a vyslovil zaklínadlo.
"Avada Kedavra!"
----___---__--_--__---___----
Lea urputně přemýšlela. Uvědomovala si jedno velmi jasně - a to že Lucius Malfoy, obaváný smrtijed, je otcem ředitele školy. Otec - syn. Najednou si vzpomněnla. Každá matka při porodu ochrání své dítě, někdy nevědomky, kouzlem země. Toto se aktivuje, pokud na dítě je použita moc živlů, konkrétně moc 7. stupně země, dvojnásobné energie. Ochrana působí tak, že člen rodiny nemůže dítě zabít, stejně tak jak další z velmi blízkých členů rodiny. Mezi tyto spadají starší sourozenci dítěte, oba rodiče, v některých případech i prarodiče a většinou i kmotr či kmotřička. Toto kouzlo působí i naopak - dítě nemůže smrtelně zranit nebo zabít žádného z výše jmenovaných. Opět se rychle vrátila do reality a rychle se začala připravovat na kouzlo. Moc 7. stupně bylo neviditelné kouzlo, a jeho dvojnásobná energie zabraňovala v nalezení původce zaklínadla.
"...a jeho poslední, den. Podívejte se na něj, protože je to naposled, co jej vidíte..."
Lea natáhla prsty před sebe, roztáhla je do symbolu země, a začela se soustředit.
"...je konec, ty zrádce!"
"Kebare ekere ne je, ete are juoa..."
Muži, kteří drželi ředitele, poodstoupili.
"...nae la!"
"Avada Kedavra"
Lea jen cítila, jak její kouzlo vyhledává svůj cíl. Musela to stihnout! Oba paprsky, jedovatě zelený i neviditelný, ale teplý paprsek se zaryly do Draca Malfoye téměř ve stejnou chvíli. Setká se ovšem aktivující kouzlo s kouzlem, které má dítě zabít, vyslané členem rodiny, můžeme očekávat souboj sil. Tento jev se stal zatím pouze jednou, a to v dobách Merlina... Souboj sil?! Bože! Souboj sil, nazýván též soubojem energie, spočívá v tom, že libovolná kouzla vyslané dvěmi protivníky na místě magických pramenů či ve vyjímečných situacích se střetnou a soupeří spolu. Jen kouzlo, vyslané s větším magickým potenciálem, projde. Druhé kouzlo zanikne a pozbyde svou magickou funkci. Dále silnější kouzlo převezme magický potenciál druhého kouzla a zvýší svou sílu v některých případech až o sto procent.
Magická vlna, vyslaná Leou Ignise, třináctiletou dívkou, se střetla s kletbou smrti, vyslanou zkušeným smrtijedem plným vzteku. Obě kouzla se na zlomek vteřiny rozzářila, pak opět získala svou starou podobu a drtivou silou se snažila druhé kouzlo zničit. Zelená vlna na vteřinu zatlačila magickou energii země, pak se ale opět stáhla. Najednou Lea pocítila ohromnou sílu, jako by ji země sama pomáhala svou energií. Nadechla se a vyslala druhou magickou vlnu 7. stupně síly země s dvojnásobnou energií. Ta narazila do Draca Malfoye takovou silou, až se zakymácel. Vyslat dvě vlny stejné energie ji připravilo i o poslední zbytek sil. Její první magická vlna povolila a kletba smrti se vpila do Draca Malfoye. Toto vše se odehrálo během pár vteřin, nikdo ani nepostřehl, že se dole odehrál mocný magický souboj, souboj sil. Několik studentů vykřiklo. Všichni zírali na postavu na palouku. Lea s obavami v očích, většina studentů s zděšením a úžasem. Nemohly uvěřit, že ředitel je mrtvý. Ale on nebyl. Zatím.
----___---__--_--__---___----
Draco Malfoy viděl svého otce, viděl tu nenávist v jeho očích. Viděl ho, když stál před studenty své školy a byl naprosto bezmocný. Slyšel jeho ledová slova, která se mu jako šípy zabodávaly do srdce.
"...je konec, ty zrádce!" Smrtijedi, kteří ho drželi, ho s úšklebkem pustili. Zakymácel se, ale nemohl dopustit, aby na něj všichni vzpomínaly jako na slabocha. Zůstal s vypětím všech sil stát. Nikdy nelitoval svého rozhodnutí přidat se k Vyvolenému. Nikdy, ani teď. Věřil - věděl - že jednal správně.
"Avada Kedavra!" Ty vteřiny, než do něj kletba narazí, se zdály nekonečné. Nemohl uhnout, neměl na to sílu. Najednou mu něco teplého narazilo do zad. V stejnou chvíli ovšem uviděl zelené světlo, jak se mu zarylo do hrudi... Na chvilku měl dojem, že se rozzářil, ale asi se mu to jen zdálo. Tak taková je smrt? Nebolí. Proč ještě stojím? Proč neumírám? Jeho pohled sklouzl dolů, na svou hruď. Viděl jasně. Myslel jsem, že po smrti je jen tma... Co se stalo? Jsem duch? Najednou do něj něco, opět zezadu, narazilo. Zakymácel se, ale ustál to. V tu chvíli pocítil, jak se do vzduchu uvolnila magie. A ucítil bodavou bolest v hrudi, jak kletba smrti činila svou práci. Pomalu, jako ve spomaleném filmu, padal k zemi. Viděl úryvky svého života. "Malfoyi, to jsi natolik zbabělý, že mě napadáš zezadu?" Ptal se s úšklebkem vysoký, černovlasý kluk chlapce, který stál za ním a chtěl ho chytit za rameno. Spihlé, světlé vlasy mu visely do obličeje, celý se třásl." Ne... Jen jsem si chtěl promluvit..." V jiskřivých, zelených očích druhého chlapce se zračilo pohrdání, ale i úžas. "Ty? Promluvit? Jdi do hajzlu, Malfoyi..." Druhý chlapec se na něj podíval s prosbou v očích. "Prosím, je to důležité. Nechci se stát smrtijedem..." Vzpomínka se mu při dopadu na zem rozmazala. Nikdy jsi mi nevěřil, Harry Pottere, a vidíš, jak to dopadá... Cítil se hrozně zesláblý, ale pořád byl schopen uvažovat. Jakto, že ještě žiju? Měl bych být mrtvý, ale nejsem. Měla by tu být tma... Cítil magii ve vzduchu. Cítil, jak se dvě rozličné síly utkávají, přímo uvnitř v něm. Cítil, jak z něj jedna magie uniká a druhá jej ovládá. Pak se jeho tělo zeleně rozzářilo.
----___---__--_--__---___----
Melissa viděla ředitele, jak padá mrtvý k zemi. Byla zdrcena. Nemohla tomu uvěřit. Najednou se Draco Malfoy zeleně rozzářil. V tu chvíli se postava vedle ni sklátila k zemi. Prudce se otočila. Lea! Bože, co se stalo? Co teď? Aniž by o tom pořádně přemýšlela, přála si mít hůlku. Držet ji v ruce, bránit se. Ne jako tehdy... V domě na kraji města se svítilo. Okolí bylo klidné, byl podzimní večer. Ovšem vevnitř, v domě, klid nebyl. "Tak zlatíčko... Už víš jaká je kletba Cruciatus? Ne? Výborně, ozkoušíš si to...Crucio!" Muž v kápi se chladně usmál. Asi o dva roky starší dívka než Mel začala křičet v agónii bolesti. "Ne... ", plakala Mel, ležící kousek vedle své sestřenice Denissy. "Ne? Tak to ukončíme... Avada Kedavra!" Denissa s sebou přestala cukat. Odešla. Byla mrtvá. Mel z domu zachránili hasiči, protože smrtijed na ni neměl čas. Bylo to poprvé, co ji rodiče nechaly samotnou doma. Poprvé. A hlídat ji měla Denissa. Chtěla se bránit. A najednou v ruce držela hůlku.
----___---__--_--__---___----
Clarissa přemýšlela. Musela na něco přijít! Ale neměla ani hůlku, aby se mohla bránit. Hůlka... Moment! Jak to říkala Lea? Soustředit se na hůlku, myslet na to, že ji držím v ruce? Začela se soustředit, když spatřila, jak se postava vedle Mel sklátila k zemi. Zároveň s ní padal k zemi i mrtvý ředitel... Zatnula pěsti. Teď nebo nikdy! A najednou ji držela v ruce. Podívala se na Mel. I ona držela svou hůlku. Usmála se na ni a obě svorně zavolaly:
"Accio hůlky!"
----___---__--_--__---___----
Lea stěží vnímala děj kolem sebe. Byla hrozně slabá, ale v srdci cítila, že její námaha nebyla zbytečná.
"Accio hůlky," uslyšela najednou. Co se děje? S vypětím sil se zvedla. Vedle ni stály Clarissa a Melissa a k nim se řítilo asi dvěstě hůlek. A do... Než sem doletí, zastaví je Smrtijedi! Rychle provedla neverbální kouzlo bez hůlky a všechny hůlky, letící směrem na ohromené žáky zmizely. Vzápětí každý student držel v ruce svou hůlku. A to bylo jednoduché třídící kouzlo... Pousmála se Lea. Najednou Smrtijedi pochopili co se stalo a začely metat kletby na všechny strany. Teď se vyplatila Leina ochrana, protože zaskočení studenti nejdříve neměli ani pomyšlení se bránit... Lea pevně sevřela svou hůlku. Rychle si pomyslela na pětinásobné poutací kouzlo, pět ochran naráz nikdo neudělá... Z hůlky jí vyšlehl modrý paprsek, který spoutal nejbližšího Smrtijeda. Brzy se přidaly i ostatní žáci, ale Smrtijedi se už přemisťovali. Lea chytla Mel za rameno a ukázala na svůj pergamen:
Možná jdou pro posily, musíme okamžitě do hradu!
"Sakra, ale co se stalo s učiteli?", snažila se Clarissa přehlušit vřavu, aby ji Lea a Mel slyšely.
"Možná je taky napadli...", vyslovila svou doměnku Mel.
Ne, tady něco nehraje. Bylo jich jen asi dvacet a ti by učitele nepřemohli!"Hele, a co kdyby prostě jen zapečetili bránu? Pak by se nikdo nedostal ven ani dovnitř!"
"Jestli to udělali, bylo to určitě compingo nondecedo, nezrušitelné uzamčení.Přesně po hodině se uvolní, ale předtím s tím nic nenaděláš…" Clarissa opět dokázaloa svou chytrost.
Musíme k hradu, tam je alespoň nějaká ochrana.
"MUSÍME DO HRADU", zařvala Mel. Clarissa jen zakroutila hlavou, protože ať se Melissa snažila sebevíc, nikdo ji neslyšel, a pronesla:
"Sonorus!" Lea se na ni usmála.
"MUSÍME DO HRADU, JE MOŽNÉ, ŽE ŠLI PRO POSILY!" Tentokrát všichni slyšeli kouzlem zesílený hlas Clarissy. Studenti se rychle rozběhly k hradu, na opačnou stranu od lesa. Jen Lea chvilku počkala, pak použila na ředitele nadnášecí kouzlo a rozběhla se za ostatními. U brány už se mačkalo dost studentů, ale ukázalo se, že Clarissa měla pravdu. Lea opatrně vyslala magii hvězd, aby prozkoumala zaklínadlo. Zjistila, ža má působit ještě asi patnáct minut.
To kouzlo bude působit asi ještě patnáct minut, musíme se připravit na cokoliv.
"POSTAVTE SE TAK, ABY NIŽŠÍ ROČNÍKY BYLY CHRÁNĚNY! JE PRAVDĚPODOBNÉ, ŽE SE VRÁTÍ S POSILAMI A COMPINGO NONDECEDO MŮŽE TRVAT JEŠTĚ ASPOŇ PATNÁCT MINUT." Dívka z vyššího ročníku na Clarissu kývla. "Převezmu to." Clarissa kývla na znamení souhlasu a zrušila sonorus.
----___---__--_--__---___----
"Zase jsi zklamal, Luciusi Malfoyi?"
"Ne, pane, můj syn je mrtvý a -"
"Hrstka studentů vás přemohla! Vás, stoupence všemohoucího! Crucio!" Muž s ulízanými, blonďatými vlasy se v křečích svalil na zem. Už dávno neměl tak vysoké postavení u temného lorda, jak před dvanácti lety. Jeho syn mu zničil život. První rok musel snášet téměř denně Cruciatus, poté musel vyplňovat podřadné úkoly jako zabíjení mudlů. Trvalo mu dvanáct let, než se opět dostal na své staré postavení. Dvanáct dlouhých, potupných let. "Otče, já s tebou nejdu. Nechci se k němu přidat." Vysoký, blonďatý chlapec stál odhodlaně před svým otcem. Ten na něj zíral, z očí mu sršely blesky. "Nemůžeš odříct. Vše už je domluveno!" Uchoval si přísnou, lhostejnou tvář, ale v něm to vřelo. "Nejdu, otče. Buď mě pustíš, nebo budu muset odejít." Chlapec se na otce smutně podíval. Necítil k němu lásku, ani za těch sedmnáct let svého života, ani jednou. Jen respekt, někdy obdiv, jindy zhnusení a pohrdání. Nikdy k němu ale necítil to, co by měl cítit syn k otci. "Nepustím tě! Draco, jsi Malfoy a musíš držet slovo!"Jeho syn se mu snad poprvé podíval přímo do očí. "Jestli to je tak, pak už tedy nejsem Malfoy. Sbohem, otče." Naposled se pousmál, pak se přemístil. Zůstala po něm jen vzpomínka. Vzpomínka, která byla nenáviděna víc než cokoliv jiného na světě. Snad ještě víc, než Potter, který mu zabil ženu. Byla to nenávist, která snad konečně byla ukojena. Smrtí svého syna. S těžkým oddechováním se zvedl na kolena.
"Měli jste za úkol obsadit Bradavice. A CO JSTE UDĚLALI? Nechaly jste se zmást hrstkou studentů, kteří vás dokonce i ZRANILI! Nedokázaly jste se dostat ani do hradu!"
"Můj pane..." Žena, kdysi krásná, nyní však poznamenaná dlouhými lety v Azkabanu, poklekla před svého mistra. "... Zajistila jsem Bránu. Nikdo se nedostane dovnitř, ani ven. Použila jsem kouzlo compingo nondecedo, a to vydrží ještě skoro deset minut. Pane, dovol mi napravit svou chybu!"
"Bello, Bello, co si myslíš, že ti na to řeknu? Máš poslední šanci. Zajměte nějaké studenty, s jejich pomocí se dostanete do hradu. Nikoho nezabíjejte, na to bude čas později. Teď jděte!"
"Ano, pane. Nezklameme vás."
"V to doufám, Bello, protože jinak..."
"Pane, jste tak milostivý..."
"Řekl jsem jděte!"
"Ano, pane."
"Jistě, pane."
"Mistře..." Skupinka Smrtijedů na nic nečekala a přemístila se na okraj Bradavických pozemků. Jejich černé pláště se zavlnily. Bylo ticho, ale to bylo hrůzostrašné, až bolestivé. Ticho před bouří.
----___---__--_--__---___----
Tak tady je další kapitolka. Doufám, že jste pochopili souboj sil a ochranu dítěte, nevím, jestli jsem to vysvětlila srozumitelně... Předem dík za komenty, Effren

5. kapitola - Nový začátek?

23. března 2007 v 16:28 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Nový začátek
znovu a znovu - ale chybně,
kdy se rozhodneš správně
proč žiješ, když si žít nezasloužíš?
Proč začínat znovu
když končíš?
Bylo zamračeno, sněžilo. Krystalky sněhu pomalu padaly na zem, na chodník, na ulici. Každý jednotlivý byl mistrovským dílem, každý se od ostatních lišil. Jsme my lidi totožní s krystalky studeného sněhu? Každý jsme jiní, ale přesto tak stejný... Žijeme snad jen proto, abychom mohli zemřít? Krajina brzy zmizela pod bílou přikrývkou. Jsme tu jen proto, abychom trpěli a mysleli na minulost? Na bolest? Osamělá postava vyšla na ulici. Pod jejími kroky zakřupal čerstvě napadený sníh, tisíce krystalků se rozpadlo. Jsme tu jen chvilku a jen proto, abychom byli zničeni? Proč žít, když smrt stejně přijde? Proč to neskončit? Jaký smysl má život? Bolest. Proč trpět? Postava se zastavila před zašlým hostincem. Jedinný člověk dokáže zničit víc, než bylo stvořeno. Každý náš krok má následky - každé naše rozhodnutí ovlivní budoucnost. Jak se rozhodnout? Dveře do hostince se s zavrzáním otevřely. Jejich skřípění protrhlo ticho rána, rušeno pouze větrem. Sami nic nezmůžeme - ale společně selžeme. Proč jsme selhali tenkrát, když nás zlo ovládlo? Rozmar osudu? Jedinný člověk zničil mávnutím ruky stovky životů. Jedinný člověk, a nikdo se mu nepostaví do cesty. Opět strach. Těžké kroky po schodech. Zavlnění pláště, chvilka zaváhání. Když zaváháme, skončíme. Nesmíme váhat; osud nám to nedovolí. Ale my zaváhali a selhali. Poddali jsme se bez protestu zlu. Proč žijeme? Osud nezměníme. Zaklepání na dveře pokoje číslo 11. Žádná odpověď. Ne, ani teď není odpověď na mé otázky. Proč žít? Nedozvím se to. Kdo jsem? Nevím. Pravda. Pravda není - je to pouze pojem pro tisíce let starou lež. A lež? Vteřinu žijící pravda, vzápětí vyvrácena a zvrácena. Nepochopena. Dveře do pokoje se otevřely. Na ustlané posteli sedí dívka - nespoutané, černé vlasy, jiskřivé, zelené oči. Ve tváři zmatek, nerozhodnost, zoufalství. Bolest. Otázku. Proč? Stejně všechno jednou skončí! Tak proč ne teď? Proč začít znovu, když skončíš stejně? Proč bojovat, když nemůžeš zvítězit? Muž na prahu si odkašlal. Dívka zvedla unavené oči. Příchozího až vyděsila ta bolest v nich, ta nejistota.
"Je čas."
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Lea seděla ve vlaku. Nevnímala, že se už rozjel. Nevnímala, už od rána ne. Zvládla zkoušky, ale neradovala se z toho. Teď už není cesty zpět. Pozorovala ubíhající krajinu. Vše se jí rozmazávalo do dlouhé, bílé šmouhy. Padal sníh. Tak jak ráno, když pro ni přišel Sarim Snape, aby ji odvedl na nádraží a nechal ji hodinu čekat. Když konečně přijel vlak a začely se trousit první studenti, beze slova nastoupila a usadila se v nejzadnějším kupé vlaku. Zůstávala sama, nikdo si nepřisedl. Byla tomu ráda. Jak bych reagovala, kdyby se mě někdo na něco zeptal? Dříve nebo později stejně zjistí, že jsem němá. Jako kdyby někdo slyšel její úvahy, dveře do kupé se otevřeli. Stála v nich blonďatá dívka, jejiž vlasy sahaly téměř po pás. Měla ve tváři nadřazený výraz. Za ni stála ještě jedna dívka a černovlasý chlapec. Lea k nim okamžitě pocítila odpor. Jejich aury říkaly všechno: Zlomyslní, nadřazení a... šikanují mladší? Tak to teda potěš, s nima v kupé... Ani se nezeptali, jestli je volno, a vtrhli dovnitř. Po celý zbytek jízdy ji okázale ignorovaly. Asi po třech hodinách Lea vstala, aby došla na záchod. Na chodbičce postávala dvě děvčata a vzrušeně se o něčem bavila.
"Vsaď se, že půjdu do Nebelvíru, " říkala právě vyšší hnědovláska s oříškovýma očima. Chytrá, nedůvěřivá, pilná, ale bojí se, bojí se o sebe a svou rodinu... Je možná trochu moc sebevědomá a rozhodně má dost prořízlou pusu..."celá má rodina tam odjakživa chodila"
"Já si stejně myslím, že jdeš do Havraspáru. Na Nebelvír jsi moc chytrá", odvětila menší dívka s velkýma, vážnýma, modrýma očima. Krátké, světle hnědé vlasy jí neustále padaly do očí. Chytrá, poctivá, nikdy by nezradila... Rozumná a stojí za svým názorem...
"Ne, ne. Já prostě jdu do Nebelvíru a basta, rozumíš?"
"Ale do koleje se nechodí dědičně, ale podle vlastností a -"
"Co je? Proč tak vejráš?", utrhla se hnědovláska na Leu, stojící kousek od nich. Ta se na ni zaraženě podívala a už chtěla odejít, když ji ta menší zarazila.
"Ahoj, neber si to tak, Mel je dost nedůvěřivá. Já jsem Clarissa. Chodila jsem do předškoly do 1. koleje, co ty? Jseš nová? Neviděla jsem tě ještě" Lea se na ni podívala, pak usoudila, že to nebude zatajovat a vytáhla z brašny očarovaný pergamen.
Jmenuji se Lea Ignise. Přistupuji nově na školu, předtím jsem měla domácího učitele. Ale poté, co mí rodiče zemřeli, musel i můj učitel odejít a já jsem se rozhodla pokračovat ve studiu v Bradavicích.
Clarissa se na ni překvapeně podívala, pak se ji v očích mihlo pochopení a soucit.
"Ty jsi němá?" Zeptala se ohromeně. Lea jen kývla.
"To teda musí být hrozné! Jak... Jak se to stalo?"
Mí rodiče uhořeli v požáru založeným Smrtijedy. Já jsem jako jedinná přežila, ale ztratila jsem řeč.
"Jak teď můžeš kouzlit?" Dala o sobě vědět Melissa.
Neverbálně.
"Cože! To je přece děsně těžké, učivo... 3. třídy!"
Musela jsem se to naučit.
"Tak to jsi teda dobrá! Co je to vůbec za pergamen?"
Kouzlo "sapio verbum incido."
"To je přece to, které nechá objevit myšlenku na očarovaném předmětu! Kdo ti to očaroval? Musí to být silné kouzlo, když tak dlouho vydrží..."
Můj učitel.
Lea nechtěla lhát, ale nemohla jim říct nic o své speciální moci.
"Víš co, jestli chceš tak si pojď přisednout k nám", ozvala se Melissa.
Tak jo, ráda.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
"Mí věrní," pronesla ledovým hlasem postava zahalena v dlouhém, černém plášti, "dnes nadešel den změn, den našeho ovládnutí Bradavic a s tím i světa!" Smrtijedi, seskupení kolem svého pána v uzavřeném kruhu, začeli provolávat slávu svému mistrovi.
"Dnes, Luciusi, nadešel den, kdy splatíš účty a zabiješ svého syna Draca, který není hoden jména Malfoy"
"Můj pane..."
"Nepřerušuj mě, Malfoyi!"
"Ano, můj pane..."
"Zabiješ ho ještě před velkou slavností, na nádraží. Je to jedinné nechráněné místo Bradavic...."
"Ano, pane. Udělám to přesně tak. Mám počkat na studenty?"
"Och, ano. Chci, aby všichni viděly osud toho, kdo se opováží postavit se mě, všemocnému!"
"Dobrá pane. Mám vzít rukojmí?"
"Ano, smíš, Malfoyi. Ale nezabíjej nikoho kromě tvého syna. Ať si užijeme..."
"Ano, můj pane. Obdivuji vaši genialitu, pane. Je to dokonalý plán."
"To je, Malfoyi, a ty mi ho nezkazíš tvou hloupostí. Jinak..."
"Ano, pane. Udělám všechno, jak jste řekl."
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Lea si vyděšeně promnula oči. Ani nevěděla, kdy usnula. Poté, co šla za Mel a Clarissou, si hodně dlouho "povídaly". Koupily si něco k jídlu a skvěle se bavily, a dál už to Lea měla rozmazané. Podívala se po holkách a zjistila, že obě ještě spí. Zavrtěla hlavou a chystala se znovu usnout, když si opět vzpomněla na svůj sen. Byl to ale vůbec sen? Ne, to nemohl, vždyť ani netušila, že otec ředitele školy je smrtijed... To by ale znamenalo... Postavila se a rozhlédla se kolem. Musím je varovat! Blesklo jí hlavou. Ale jak, vždyť nemám sovu a jiný způsob není! Pak si ale uvědomila, že už i na sovu by bylo pozdě. Venku už byla tma, bylo něco po šesté hodině. A o půl sedmé mají dorazit...Odhodlaně sevřela hůlku. Nesmí dovolit, aby se studenti dostali nechráněni z vlaku, vždyť byla jedinná, která je mohla varovat. Zamyslela se a na mysl ji přišel nejmocnější elfský štít. Používal se, pokud muselo být ochráněno více osob, a fungoval tak, že se jako neviditelná pavučina, připevněna k určitému předmětu, rozprostřel v určeném okruhu a chránil tak osoby, kterých se dotkl, dokud nebyl zrušen. Bod, z kterého štít vycházel, se musel volit velmi pečlivě, protože pokud nebyl dostatečně odolný proti magii, mohl celé kouzlo zničit... Napadl ji jedinný předmět: Její cvičný meč, ve kterém byl zasazen velký, elfský rubín. Vytáhla ho ze své tašky a neprodleně se pustlia do práce: Nejdříve na skvostný rubín vyryla runu síly a odolnosti, a poté na něj seslala magii ohně. Rubín byl odjakživa kámen ohně, takže ten ho extrémě posiloval. Pak rozpřáhla ruce a začala mumlat elfské slova. Trvalo ji to něco přes čtvrt hodiny, a když štít dokončila, vyčerpaně klesla na sedadlo. Ještě nikdy nechránila tolik osob; a kouzlo v průběhu zaříkání bralo energii kouzelníka. Chvíli jen seděla a oddychovala, pak ucítila, jak vlak zpomaluje, až zastavil ůplně.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Melissa se z trhnutím probudila. Měla pocit, jako by někoho slyšela dlouho a jednotvárně šeptat, ale viděla jen Leu, jak si stoupá a s odhodlaným výrazem ve tváři bere svou tašku, a Clarissu, jak s zíváním vstává a mne si rozespale oči. Pocítila na chvilku takové divné mravenčení ve vzduchu, jako by vzduch byl nabitý elektřinou, ale asi se jí to jenom zdálo. Lea si právě zavírala tašku, ale Mel viděla, jak se v ní něco blýsklo, jako diamant. Chtěla se Lei zeptat, když v tom se vlakem rozezněl hlas:
"Takže, drazí žáci. Nedivte se, že vaše dveře nejdou otevřít, protože jsou zajištěné. Až přijde kontrola, laskavě odevzdáte hůlku a vydáte se na určené místo. Tam se laskavě nebudete mezi sebou bavit a vyčkáte na další pokyny." Mel ztuhla uprostřed pohybu.
"Co... Co to bylo?"
"Nevím... ", vykoktala Clarissa. Lea jen popadla tašku a narovnala se. V očích měla odhodlání a možná i strach. Kývla na ně.
Podejte mi vaše hůlky.
Mel se na ni podívala jak na blázna.
Prosím, rychle, za chvilku tu budou.
Clarissa jen seděla a zírala do prázdna. Lea popadla její hůlku a soustředila se. Pak ji rychle vrátila majitelce. Nečekala na souhlas a provedla to samé i s Melissinou hůlkou.
Jsou očarované tak, že k vám přiletí ve chvíli, kdy jim to duševně poručíte. Tak máte jistotu, že ji budete mít ve chvíli, když se bude schylovat k nejhoršímu.
Vzápětí se rozevřeli dveře do jejich kupé. Postava v kápí se chladně uchechtla.
"Hůlky, dámy", pronesla lenivě. Clarissa svou hůlku beze slova hodila k nohám postavy, následována Leou.
"Tak, slečno, bude to?", zeptala se postava ledovým hlasem plným pohrdání. Ale Melissa jen zavrtěla hlavou.
"Cruci..." V tu chvíli Lea vytrhla Melisse hůlku a hodila ji před zakuklence. Nechtěla, aby její plán - ochrana studentů - praskl už teď.
"Výborně...", zasyčela postava. "Vyjděte z vlaku a jděte přímo na okraj lesa. O nic se nepokoušejte, nejsem tu sám..." Postava se opět uchechtla a ukázala dívkám, aby šly.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Prosím moc o komenty!

4. kapitola - Nezklamej

22. března 2007 v 16:34 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Konec - nebo začátek
kdo ví
smrt - nebo život
co tě čeká
neptej se,
stejně ti nepovím
osud
Slunce uvítalo poslední ráno roku zářivím teplem a paprsky, které pronikly do každého kouta. Bělostný sníh na ulicích začínal tát. Byl prosinec. Měsíc radosti a míru, měsíc štěstí a přátelství. Měsíc pokoje a lásky. Měsíc smutných vzpomínek a bolesti. Byl prosinec.
V neuklizeném, malém pokoji v zašlém hostinci Děravý kotel se probouzela třináctiletá dívka. Dnes - nebo zítra - měla narozeniny. Ale ona na to neměla ani pomyšlení. Dneska měla složit zkoušku na nejlepší školu čar a kouzel na světě - na Školu čar a kouzel v Bradavicích. Musela ji zvládnout. Nesměla zklamat. Příliš mnoho lidí jí věřilo - a ona je nechtěla zklamat. Tiše, potichu se do její ložnice vkrádalo světlo. Hřejivé paprsky plné vzpomínek. Chtělo se jí křičet, říct všem: Nezklamu. Ale nemohla mluvit. Byla němá. Možná němá hrůzou a očekáváním, možná němá bolestí, kterou zažila. Němá. Naděje, myslela, naděje. Vždy bude u tebe, pamatuj si to. Naděje umírá poslední... Ale nevěřila si. Nezvládnu to... Nesmím zklamat. Strach.Přirozený lidský pocit, nebo slabost? Nevěděla. Nechtěla to vědět. Protože měla strach. Nechci, nesmím být slabá. Ale byla to. Tak jak každý člověk. Bála se budoucnosti, protože odkrývala příliš mnoho otázek. A odpovědi? Nevěděla. Nevěděla, kde je hledat. V minulosti? Ne. Nebylo odpovědí na ty otázky. Musí čekat, čekat... Jen čas skrývá odpovědi, a těch se vzdává jen velmi, velmi pomalu... Vstala. Vytáhla knihu a začetla se, opakovala. Ale nevnímala. Strach. Pocit, který zaslepuje. Ale oslabuje? Ne. Beze strachu bychom moc riskovali. Strach je přirozený. Něco, co se skrývá v každém z nás. Seděla na posteli a nevnímala. Dívala se do prázdna a čekala.
+++(((((())))))+++(((((())))))+++
Sarim Snape bez zaklepání vešel do pokoje číslo 11. Na posteli seděla dívka. Černé, nespoutané vlasy, smaragdové oči, vážný výraz. Odkašlal si. Dívka zvedla hlavu a kývla.
Už jdu
Oběvilo se na pergamenu, který měla na klíně. Nedal najevo své překvapení, že zvládla to kouzlo. Nečekal by to od ní. Ale možná to bylo elfské kouzlo. Nesmíš nikdy nikomu, ničemu a za žádné okolnosti věřit, důvěřovat... Poslední otcova slova. Když umíral na sectusempru seslanou Lestrangem. Jeho dlouholetým přítelem, Rudolfusem Lestrangem. Ale Lestange zaplatil... Zemřel. A já jsem ho zabil. Ale nejsem vrah. To on. Já se mu pouze pomstil... Za největší ztrátu života. Snape se probral ze zamyšlení a sledoval dívku, jak vkládá poslední učebnici do brašny. Zamířil ke dveřím, dívka ho následovala. A jako vždy, šla mlčky.
+++(((((())))))+++(((((())))))+++
Na volném prostranství nedaleko malé, kouzelnické vesničky nazývané Prasinky se ozvalo hlasité prásk. Dvě postavy se oběvily na osvětleném palouku. Muž, celý v černém, pustil asi třináctiletou, evidentně nervózní dívku a vyšel svižným krokem přímo k vesnici. Dívka ho rychle následovala. Na jejím obličeji nebylo nic znát; lhostejná maska skryla všechny pocity. Konečně dorazili na kraj Prasinek. Muž se zastavil a vyčkával. Najednou se ozvalo hromadné prásk. Na louce se oběvilo deset kouzelníků, z toho většina byla starší padesáti let.
"Dobrý den, pane profesore, slečno Ignise", pozdravil malý, plešatý mužíček.
"Já jsem Noel Kriet, předseda zkušební komise, a tohle je odbornice na přeměňování, Sandarela Gwen, dále jsou zde Angelina Johnsonová z komise pro ochranu kouzelnických tvorů, Thomas Chippeldown, znalec historie, Henry Rakwimed, specializován na formule, Aghata a Juliane Wodeerovy, naše odbornice na opčm, Helvet Seam, z oddělení run, Petrick Leeam, studie mudlů a náš věštec, Jan Wergham. Takže, předpokládám že můžeme hned začít?"
"Ano"
"Výborně. Takže, nejdříve si Vás vyzkoušíme teoreticky, poté prakticky. Začneme s historií, poté..." Zbytek rozhovoru Lea jen stěží vnímala. Nezklamej... Nezklamej... Téměř slyšela ta slova v hlavě. Ne, nezklame. Ona ne. Ne teď. Ne tentokrát. Nezklame....
+++(((((())))))+++(((((())))))+++
"Výborně. Teoretickou část máš za sebou, takže můžeme přestoupit na praktickou. Začneme s přeměňováním se slečnou Sandarelou Gwen, můžete začít", řekl Noel Kriet po dobrých čtyřech hodinách teoretické zkoušky a ustoupil stranou.
"Takže, slečno Ignise, mohla byste se postavit sem? Ne, sem, na to označné místo! Výborně. Začneme s nafukovacím kouzlem..." Lea se v duchu usmála. Tohle kouzlo uměla, cvičila je hodně pečlivě... Sarim Snape se zlomyslně ušklíbl. Nafukovací kouzlo... Viděl ji jednou, jak je zkouší, ale nafoukla polštář jen minimálně. Tak se ukaž, princezno... Lea se soustředila. Byla úplně klidná, uvolněná.Sufflus! Soustředila se plně na kouzlo. Poté, co si byla jistá, že je to dostačující, zvedla hlavu a podívala se přímo na kuličku, kterou měla nafouknout. Udělala pohyb hůlkou a nepřestávala se soustředit. Kulička se začela zvětšovat, stále více, až měla velikost fotbalového míče.
"Výborně!", rozplývala se štěstím Sandarela Gwen. "Takhle skvělé neverbální kouzlo bych od Vás ani nečekala... Takže... Teď přivolávací kouzlo..." Sarim Snape mohl jen vztekle zatnout pěsti.
+++(((((())))))+++(((((())))))+++
Byl večer, den před začátkem nového roku. Sarim Snape seděl v hlubokém, černém křesle. Vztek ho ještě pořádně nepřešel - ta nemožná holka zvládla zkoušku na výbornou! I ty moje lektvary ji očividně nedělaly problém... Najednou ho znamení na levém předloktí začelo pálit. Pán volá... Co asi chce? Pomyslel si a vstal, aby se mohl přemístit na místo setkání.
+++(((((())))))+++(((((())))))+++
"Mí věrní,", pronesl lord Voldemort svým ledovým, mrazivým hlasem. "konečně jsem zjistil, co je posledním trumfen Fénixova řádu... Ano, hádáte správně, zjistil jsem díky mé nejvěrnější informace, které byly důmyslně utajovány po měsíce... Ale nikdo nemá na všemocného lorda Voldemorta! Povstaň, Bello!"
"Můj pane..."
"Splnila jsi můj příkaz a opět jsi dokázala svou věrnost. Zasloužíš si odměnu..."
"Cokoliv, pane, cokoliv."
"Mám pro tebe místo... Bradavice potřebují dohled a lepší vedení, než to toho krvezrádce Malfoye!"
"Můj pane! To Brumbál! Můj syn by se nikdy dobrovolně nepřidal..."
"Jak se opovažuješ mě přerušovat! Crucio!" Lucius Malfoy se s výkřikem sklátil k zemi a zmítal s sebou v nepředstavitelných křečích. Lord Voldemort se s chladným uchechtnutím bavil situací.
"Já vím, Luciusi... Tys ho vychoval správně... Ne! Tys ho rozmazlil a změkčil! Nedokázal odolat ani slovům toho starého, pošetilého blázna! Crucio!"
"Můj pane..."
"Vstaň, Luciusi! Svůj trest už sis odpykal..."
"Ano, pane..."
"Mám pro tebe úkol."
"Cokoliv, pane."
"Zabij svého syna."
+++(((((())))))+++(((((())))))+++
Prosím moc o komenty... Snažím se, aby se to dalo číst, a doufám, že do toho přijde trochu akce, nejspíš někdy v příštích kapitolách... Předem dík, Effren

3. kapitola - Úkol splněn

20. března 2007 v 14:45 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Člověk musí umět obětovat, aby mohl získat"
-----(())(())(()))(())-----
Lea udýchaně švihla lesklým mečem a odrazila tak výpad soupeřky, které, stejně tak jak Leiře, docházely síly. Boj trval už něco přes hodinu, a obě soupeřky si byly rovné - žádná zatím nebyla ani chvilku v převaze. Tentokrát to byla Lea, která prudce švihla mečm vpřed. Obě zbraně se v jasném slunečním světle zaleskly, pak do sebe opět narazily. Cinkání kovu bylo jako píseň, a obě dívky byly propletené v tanci bez mezí. Z obou dvou soupeřek tekl pot proudem, ale ani jedna neustoupila a nepřestala se soustředit. Nakonec Lea prudce zvedla meč a z posledních sil udeřila do soupeřčiny zbraně, až té vyletěla s cinknutím z ruky. Obě dívky proti sobě udýchaně stály, jako sochy, a hleděli si beze slova do očí. Nakonec Lea sklonila zbraň a seskočila z podia. Klesla na židli a prudce oddechovala. Sledovala boj mezi další dvojicí a přemýšlela. Dnes byl její poslední den na Satre, na místě, kde strávila šest vyčerpávajících, ale krásných let. Promnula si oči a setřela si pot z čela. Nechce se mi odtud odejít... Pomyslela si. Je to můj domov, je to místo, které mám nejradši na světě! Proč tady nemůžu dostudovat jako každý jiný žák? Hodina skončila a i ostatní se začely zvedat. Moje poslední večeře... Ironie osudu. Byla snad ještě zamlklejší než obvykle, sledovala žáky, jak se mezi sebou vesele baví po další vyčerpávající hodině a dusila v sobě smutek. Chtělo se jí brečet, někam odejít a být sama, ale to nešlo, nemohla chybět na večeři... I když jí to vevnitř málam roztrhalo, navenek si udržela chladnou masku. Disciplína, řád, poslušnost a píle, bezpečně tě dovedou do cíle... Kniha dějin, 3. ročník, povinná četba... Sakra! Minulost je minulost a nezměníš ji! Nadávala si v duchu, ale nepomohlo to. Už se těšila do svého pokoje, kde bude sama a bude mít klid... Nejraději by se tam zavřela a nevycházela ven. S podobnými úvahami dojedla a odešla do své ložnice. Sedla si na postel a vzpomínala na všechny probdělé noci.. Na všechny večery strávené v knihách učením... Na všechna cvičení magie... Na slova, která zde byla řečena... Teď odejde, její místo zaujme někdo jiný, bude se dívat na stejný čtvereček oblohy z okna jako ona... Spát na stejné posteli, sedět na stejné židli, probouzet se v stejném pokoji... Nevydržela to a potichu se rozvzlykala...
__--__--__--__(((())))__--__--__--__
Na velkých, hradních hodinách odbyla půlnoc. Někde v lese zahoukala sova na své noční pouti, ve stromech zašustil vítr. U tělocvičny před hradem postávala osamělá postava, vedle ní na zemi ležela menší, černá taška s jejím veškerým majetkem. Najednou se z lesa vynořil obrys, tmavý stín, a zamířil přímo k čekající dívce.
"Zdravím tě, Leo...", pozdravila ona osoba chladným, studeným hlasem, ostrým jako břitva. Oslovená se prudce otočila v pozici připravena na útok, s rukama nataženýma vpřed. Obyčejně by příchozího vycítila, ale teď... Vystávala nehnutě a ostražitě čekala na jakýkoliv podezdřelý pohyb. Muž se chladně zasmál.
"Neboj, nic ti neudělám... Mám tě dopravit bezpečně k nám, tak pospěš!"
"Veis!"
"Och.. Proč bys mi měla věřit? Protože ti neublížím.. A protože mě poslala sama Iraela, ředitelka," Ironie a pohrdání v jeho hlase se nadala přeslechnout.
"byl jsem ze školy vyloučen, ale paměťové kouzlo nebylo provedeno dost dobře... Jestli ses chtěla zeptat na tohle... A od té doby pracuji jako spojka mezi dvěmi světy, jako posel... Copak, snad se nebojíš?" jeho mrazivý hlas prořízl ticho noci. Lea okamžitě poznala, že mluví pravdu - další ze schopností elfů. Uchovala si na obličeji masku, a chtěla se zeptat co a jak, ale onen příchozí ji nenechal.
"Vše se dozvíš později. Tady máš knihu o Bradavicích a o kouzelnickém světě. Za hodinu jdeme nakupovat vše potřebné do školy, tak pospěš! Umíš se už pohybovat mezi dvěmi světy? A prosím nepoužívej elfštinu, musíš si zvykat na tvé... prokletí" Lea kývla hlavou. Vytáhla blok a napsala:
Teoreticky
Muž se ledově uchechtl.
"Tak to nám není moc platné..." Uchopil ji prudce za ruku a než se stačila reflektivně bránit, vykřikl:
"Dekere nere hemurio vere oreg" - Doved' nás tam, kde žijí lidé.
__--__--__--__(((())))__--__--__--__
Mistr lektvarů se právě zlostně snažil přesvědčit ředitelku, aby Leu nepouštěla do Bradavic, když se rozezněl hradní zvon. A je to, pomyslel si trpce. Teď Ignise stojí někde před Vae a ten "Neznámý" si ji vyzvedne. Proč ji nemohl doprovodit někdo jiný než zrovna Sarim Snape? Sakra! Zlostně zatnul pěsti. Nenáviděl Severuse Snapea, otce tohoto... posla. Byl to nejhnusnější bastard a podvodník, kterého kdy měl čest poznat. Setkali se a on se náhodou zmínil o novém lektvaru, který vyrábí. Samozdřejmě že jsem se neudržel a vyžvanil jsem mu o vlkodlačím séru, a za měsíc na světě byl nový lektvar pod názvem Vlkodlačí protisérum, jehož vynález si připisoval právě Snape. Ten hnusnej, proradnej...
"Neurčujte lidi podle jejich rodičů", ozvala se mu v hlavě telepaticky ředitelka.
"Jablko nespadne daleko od stromu" Vztekle se zvedl, přerušil jejich mentální spojení a odešel svižným krokem ke hradu.
__--__--__--__(((())))__--__--__--__
Na Příčné byly zástupy lidí, nakupující potřeby do školy či využívající Vánočního volna. V krbu s letaxovou nádobou se každou chvíly zazelenaly plameny a vystoupil kouzelník či čarodějka. V jedné vedlejší uličce se najednou ozvalo hlasité prásk a objevili se tam dva lidé: muž, zahalený v kápi a dívka s dlouhými, černými, poletujícími vlasy a smaragdovýma očima. Ta se chvilku dezorientovaně rozhlížela kolem, pak ovšem nasadila lhostejnou masku a otočila se na muže s blokem v ruce:
Co teď
Muž se chladně usmál a ukázal do ulice:
"Potřebuješ všechny pomůcky. Doufám, že sis přečetla tu knihu." Dívka kývla. Měla svůj způsob čtení - tak jak u elfů, i jí stačilo podívat se na stránku a informace ji zůstaly v hlavě. Měla ostatně spoustu elfských schopností, které by jako člověk mít neměla. Často přemýšlela, jestli její rodiče třeba nebyli elfové, protože o nich nic nevěděla, ale tyto úvahy nikam nevedly. Pomyslela na svou minulou cestu mezi světy. Tentokrát byl průchod jiný, prostě jen nic, jako by byli v prázdnotě bez čehokoliv, bez barev, bez pohybu a bez zvuku... Působilo to, hlavně pro Leu, hodně strašidelně, protože ona byla zvyklá na zvuky všude kolem, ať už to byl les, rostliny, zdi prastarého hradu nebo mumlání ostatních studentů. Čas se tam hodně vlekl, a tak Lea poslechla neznámého a "přečetla" si knihu.
"Tak pojď, nemám na tebe čas věčně", zavrčel netrpělivě neznámý.
__--__--__--__(((())))__--__--__--__
O dvě hodiny později:
Dvojice, obtěžkaná nákupem, se zastavila před obchodem hůlek. Nápis nad vchodem, Greghamovy hůlky nejvyšší kvality, už z dálky působil zašle, ale to nebylo nic proti vnitřku obchodu. Poté, co vstoupili, muž začel netrpělivě přecházet sem a tam. Najednou se ozval zvučný, pisklavý hlas:
"Přejete si?"
"Hůlku tady pro slečnu, prosím"
"Á, výborně... Co se stalo s vaší hůlkou, slečno..."
"Ignise"
"Ah.. Tedy smím se zeptat, co se stalo s vaší hůlkou, slečno Ignise?"
"Zlomila se jí nedávno při neopatrném pokusu s lektvary, však víte..."
"Oh, samozdřejmě, to ale musela být nekvalitní výroby... Odkud byla a jakou měla náplň, slečno?"
"Zdědila ji po otci a byla to skutečně vyjímečná hůlka... Ovšem nevím, jakou měla náplň, to by jste se musel zeptat jejího otce, a ten je... Nedávno tragicky zemřel. Bude si tedy muset trochu vyzkoušet nejrůznější typy, tedy pokud na nás máte čas, pane... Greghame. "
"Ale jistě, jistě, pojďte... Co tahle, vrbové dřevo, patnáct palců, velice ohebná, žíně jednorožce?" Podal jí světlou hůlku a ukázal jí, aby s ni volně mávla. Chytla ji trochu neohrabně do ruky a mávla; ovšem nestalo se vůbac nic.
"Ach, to je škoda, tak si vyzkoušíme tuhle, ebenové dřevo, jedenáct palců, blána z dračího srdce, velmi dobrá na formule" Prozkoušela aspoň třicet hůlek, ale nedělo se vůbec nic. Prodavač si mumlal pod vousy něco v tom smyslu:
"Tak to teda musela být velmi vyjímečná hůlka..." Nakonec se zamyslel a odběhl někam do krámu. Po chvilce se vrátil a držel v ruce zaprášenou krabici.
"K této hůlce se váže legenda. Říká se, že hůlku vyrobil poslední elf a že v ní jsou spoutány živly a magický pramen z Himalájí, který je ze světových pramenů nejsilnější, ale je to jen pověra... faktem je, že je stará něco přes tisíc let, nedá se určit z čeho je a i když si ji zkoušelo spoustu kouzelníků, ani jeden s ni neuměl kouzlit... Nemyslím si, že by jste měla nějakou naději, ale zkusit to můžeme" s těmito slovy otevřel krabici a vytáhl hůlku. Hůlka však vůbec nevypadala jako ty ostatní v obchodě. Byla s vyřezáváním, ve kterám se prolínaly symboly živlů se symbolem magického pramene v Himalájích, pro zemi lístek, pro vítr to byla nádherná spirála, pro oheň plamínek, pro vodu se pyšnila kapka jasné vody, pro světlo kruh rezdělen vlnovkou se symbolem života, led reprezentoval krystalek ledu, pro moc hvězd tam byla hvězdice a pro Himaláje to byla hora s runou výšky. Celá hůlka vyzařovala moc a nespoutanou sílu. Lea si ji s zatajeným dechem opatrně vzala. Poznávala to dřevo - bylo to dřevo stromu Lateo, který podle pověstí skrýval tajemství života. Jakmile hůlku uchopila, jejím tělem se rozlilo příjemné teplo a pocit bezpečí. Opatrně ji švihla a z hůlky vyšlehlo oslepující, bílé světlo, které se rozlilo celou místností. Lea se cítila jako v transu, to světlo ji přitahovalo, dodávalo energii, naplňovalo pocitem uspokojení. Uvědomila si, že na ni oba muži zírají jak na zjevení, tak hůlku rychle zhasla. Usmála se a kývla na neznámého. Ten se rychle probral a promluvil na prodavače, který zjevně byl v šoku:
"Bereme tuhle. Kolik za ni chcete?"
"Em... Co... Ach, vlastně... 22 galeonů, pane"
"To snad nemyslíte vážně! Za tisíc let ji nikdo nekoupil a chcete za ni 22 galeonů?"
"Tak dobrá... Deset galeonů!"
"Pět"
"Osm"
"Sedm"
"Tak dobře, je vaše... A proč slečna vůbec nemluví? To se snad nebojíte, ne?"
"Omluvte nás, musíme jít... Poradil bych vám, abyste nastudoval pojem soukromí zákazníků... Slečna je totiž němá, víte, a to by ji mohlo docel ranit, nemyslíte?!" Poslední slova už skoro řval. Pan Gregham vyděšeně ucouvl a začel se o překot omlouvat, ale to už jeho zákazníci byli na ulici.
"Takže.. Ubytuj se v Děravém kotli, za týden pro tebe přijdu... A doporučil bych ti, aby ses učila!"
__--__--__--__(((())))__--__--__--__
Lea se unaveně natáhla na postel. Poté, co u Gringottových vyzvedli nějaké peníze, které běžely na její jméno, a nakoupily školní potřeby, mimo jiné i "mimoškolní pomůcky
zajišťující Vám bezpečí",
což bylo, jak se ukázalo, pár dětských, magických hraček jako lotroskop, plášť, od kterého se odráželi nejlehčí kletby a amulet, kterým šlo zavolat o pomoc, se začetla do knih předškoly. Vyzkoušela si pár kouzel, ovšem protože je musela provádět neverbálně, moc se jí to nedařilo. Měla v paměti uložených něco přes třista nových kouzel, ovšem ani polovina se jí nepovedla. Opět se sklonila nad knihu "Moderní historie kouzelného světa pro ročník 03" od Felicity Jenger. (ročníky v 'předškole byly vpředu pro rozlišení označeny 0, např. 3. ročník předškoly byl ročník 03, 2. ročník pš. byl 02 atd.')
...a nakonec nadešel čas na poslední bitvu. Vyvolený a jeho stoupenci na jedné straně, mocnosti zla na druhé. Den očekávaný mnohými kouzelníky byl 31. července, v den, kdy se narodil - a zemřel - tehdy osmnáctiletý Harry Potter. Obě strany bojovaly statečně a byly si téměř rovny, dokud Pán zla nepovolal mocné démony z podsvětí, kteří oběť zabíjely pouze myšlenkou. Na obouch stranách bylo tisíce mrtvích, ovšem ztráta největší byla též ztrátou zkázy - zatímco vyvolený bojoval s démony, Pán zla na něj záludně vyslal kletbu smrti. Když padl Vyvolený, který svou mocí zahnal démony, Pán zla zvítězil a od té doby je samozvaný vládce. Ovšem okolnosti smrti Pottera jsou nejasné, jelikož zaklínadlo, které vyslovil před smrtí, nikdo nezná. Mnozí se domnívají, že učinil poslední krok k zastavení démonů, ale jiní spekulují nad možností, že Vyvolený na poslední chvíli uschoval svou duši a vrátí se, aby dokonal svůj úděl...
Stránku jen přelétla očima a už se chystala pokračovat, když na okno zaťukala sova. S povzdechem vstala a okno zvědavě otevřela. Sova pouze natáhla nohu a zahoukala. "Úkol splněn, čekám odměnu..."Lea se usmála. "Počkej, pro něco dojdu" Zahoukala. Sova vyčkávala a vypadala, pokud to vůbec bylo možné, překvapeně. Lea ji podala slaninu ze snídaně a vzala si dopis. Sova odlétla se spokojeným zahoukáním "Děkuji" a Lea se vrhla na dopis.

2. kapitola - Satre

17. března 2007 v 12:00 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
"Mluviti stříbro, mlčeti zlato"
-----(())(())(())(())-----
Ted' pojd', je čas.
Lea pomalu došla k ženě. Ta ji chytla za ruku a vykřikla:
"Dekere nere hemurio oe riadiman jaert ara" - Doved' nás tam, kde se studuje magické umění. Najednou se kolem Lei začalo všechno točit, svět se jí rozmazával před očima ve víru barev a ona viděla překrásné výjevy, jako z pohádkové knížky. Mýtina s bělostným, majestátným jednorožcem, louka, na které tančily křehké lesní víly, palác na vysoké skále nad řekou, hory pokryté sněhem, nad kterými se míhala bájená stvoření - draci - a řeka, ve které tekla nejčirejší voda světa, živá voda. Pak najednou všechno ustalo. Lea Ignise stála na okraji tmavého, tajuplného lesa a před ní se tyčil majestátný hrad. Před hradem bylo upravené prostranství, které trochu připomínalo velké fotbalové hřiště. Nalevo od dvou příchozích byly magické ohrady, ve kterých neklidně přešlapovaly, poletovaly nebo pobíhaly nejzvláštnější tvorové, napravo se naopak leskla vodní hladina průzračného jezera. Všude bylo ticho, které rušilo jen šumění lesa a vlnky tříštící se o skály na břehu.
"Kerem, beare gydem" - Pojdme, vstříc budoucnosti.
-------------(((((())))))-----------
O téměř šest let později:
"Leira!" - Leo! Vysoká, černovlasá dívka s vypracovanou postavou s otočila. Běžela za ní štíhlá, pohledná blondýna. V běhu jí vlály vlasy, pod kterými se oběvovaly zašpičatělé uši. Elfka, jako zhruba 90% žáků navštěvujících Sarte. Lea si pamatovala na svůj první rok - jen tvrdá práce, režim, na který si jen těžko, ale postupem času přece jen zvykla a na poznávání magického světa. Ten první rok jich bylo ještě třicet, dvacet šest elfů, tři lidé a jeden člen mořského lidu. Pět z nich odpadlo - jen ti lepší postoupily výš, do druhého, ještě těžšího ročníku. Měly od rána do večera výuku - at' už to byly lektvary, historie, magická stvoření, nauka přírody, kouzla a obrany, léčení nebo boj s mečem, bojovná umění či přežívání v přírodě, učení, jak naslouchat a chápat přírodu nebo přeměnování, studie hvězd nebo obyčejné předměty jako matematika, fyzika a učení se jiných jazyků - ovšem pouze magických, jako byl jazyk víl, zvířat nebo mořského národa - bylinkářství nebo runy, - všichni učitelé byli přísní, a kdo neuspěl při závěrečných zkouškách, musel školu opustit a byla mu vymazána pamět. Postupem času v její třídě zůstalo i s ní deset žáků - devět elfů a člověk. Lea patřila k těm lepším, ale přesto se nadcházejících zkoušek bála. Tři z nich odejdou, přijdou o šest let svého života a budou se muset spokojit s falešnýma vzpomínkama. Tři, mezi kterými Lea za žádnou cenu nechtěla být.
"Jeure nat, Kyra?"-Co je, Kyro? Lea mezitím zjistila, že nedokáže mluvit jinak než kouzelnými jazyky - jinak se jí prostě nedařilo vyslovit ani písmenko. Ředitelka ji vysvětlila, že prokletí platí pouze na obyčejnou řeč - a tím magické jazyky rozhodně nebyly - a že je bohužel nedokáže odstranit, stejně tak jak jizvy spůsobené oním požárem. Byl to magický oheň, který zapálil místo, které pro Leu bylo domovem, a ten měl za účel spálit magii v osobě, které se dotkne. Jizvy, které zanechal, nešly odstranit.
"Dirademe si betea"- Ředitelka tě volá. Za ty roky se Lea naučila úplně ovládat své emoce, tak, jak každý školený elf. Skryla své překvapení a poděkovala:
"Plu"-Děkuji. Volným krokem šla k ředitelně, která byla venku, na kraji lesa v oddělené budově. Naposled, co viděla ředitelku, bylo před pěti lety, kdy si ji zavolala kvůli přijetí na školu a "prokletí". Co mi asi může chtít? Ptala se sama sebe. Prošla pod košatými stromy. Vítej u nás, Leiro, ředitelka tě čeká...Stromy mluvily, stejně tak jak všechny rostliny. Tomu, co pro normální smrtelníky bylo šustění větru v korunách stromů, se naučila rozumět poměrně brzy. Těžší to už bylo s řečí zvířat, ale i tu zvládla. Blíží se bouřka...Usmála se. Veverka na stromě skotačila dál, ale po varování sovy se běžela ukrýt do dutiny stromu. Lea stanula před ředitelnou, místností z živého stromu. Mistrovské dílo elfů... Pomyslela si Lea.
"Salve di, Leira, pugeia eo lei" -Zdravím, Leo, přečti si to.
"Grate age, dirademe ma" -Dobrý den, paní ředitelko. Lea si po pozdravu sedla a vzala nabízený dopis.
Lea Ignise
Stálo vpředu. Otočila obálku a začela ji trhat. Teprve nyní si všimla rudé pečeti. Bylo na ní velké B, kolem něj byli v čtyřech oddělených částech lev, orel, jezevec a had. Konečně se odhodlala a obálku otevřela. Vytáhla z ní dva přehnuté pergameny. Opatrně rozevřela ten první, jako by se bála, že ho poškodí.
ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Draco Malfoy
(nositel Merlinova řádu druhé třídy,
Mezinárodní sdružení kouzelníků)
Vážená slečno Ignise,
s potěšením Vám oznamujeme,
že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích
počítáme se studijním místem
pro Vás.
V příloze Vám zasíláme
seznam všech potřebných knih
a vybavení, dále vzhledem
k situaci bezpečnostní pravidla
i seznam mimoškolních pomůcek
zajišťujících Vám bezpečí.
Školní rok začíná 1. ledna.
Očekáváme Vaši sovu nejpozději
31. prosince. Z nařízení ministerstva
očekávám přiložené písemné potvrzení
rodičů nebo jejich státních zástupců.
Se srdečným pozdravem,
Sarim Snape,
zástupce ředitele
Tentokrát se ji nepodařilo zamaskovat své pocity.
"Jeure..."- Co...
"Re eo rehe trete. Ger kere"-Víc se dozvíš později. Teď jdi. Pomalu se zvedla, opět skryla své emoce a vyšla. Vracela se pomalu k hradu. Jaká škola čar a kouzel? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela... Ještě že umím telepatii... Vždyť špehové jsou všude a nevím, jestli by mi ředitelka řekla: Sbal si věci a přijď zítra o půlnoci do Vea - což byla budova s tělocvičnou... Stromy by to řekly dál.... Stejně nechápu proč tak riskuje... I stromy se v některých případech přidaly ke zlu... Takhle každý ví, co přesně se v ředitelně dělo. Za chvilku budu v obležení kvůli dopisu - ještě štěstí že mi ředitelka poradila abych se vymluvila na rodinu - a doufám, že mé historce uvěří...
-------------(((((())))))------------
Poté, co Leiře telepaticky zdělila, že má být zítra o půlnoci u Vea, se ředitelka zničeně opřela do židle. Ještě vnímala myšlenkovité spojení s Leirou, a to, co slyšela, ji rozesmálo.
Jaká škola čar a kouzel? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela... Ještě že umím telepatii... Vždyť špehové jsou všude a nevím, jestli by mi ředitelka řekla: Sbal si věci a přijď zítra o půlnoci do Vea ... Stromy by to řekly dál.... Stejně nechápu proč tak riskuje... I stromy se v některých případech přidaly ke zlu... Takhle každý ví, co přesně se v ředitelně dělo. Za chvilku budu v obležení kvůli dopisu - ještě štěstí že mi ředitelka poradila abych se vymluvila na rodinu - a doufám, že mé historce uvěří...
Ta holka ani není tak hloupá... Pomyslela si. Pak opět zvážněla. Leira byla jednou z nejlepších žákyní školy - ale přesto ředitelka nevěděla, jestli pro ni bude v Bradavicích bezpečno. Tady se neučily temnou magii, ničivá kouzla ani bolestivé kletby... Žáci Bradavic dostaly svůj první dopis v devíti letech, kterým následují čtyři roky "předškoly" kde se učí základy... Všichni se už znají, a ti kteří prostoupí závěrečné zkoušky jdou do Bradavic. I Lea ten dopis dostala, ale ředitelka jí ho nedala. Lea byla tehdy němá, slabá, nezkušená. Věděla, že Leiře pravdu nebude moct tajit, a tak přitvrdila na její výuce a Lea tak zocelnatěla a naučila se toho víc, než všichni její spolužáci. Viděla ji, jak je do čtyř do rána pravidelně v knihovně, čte, zkouší, trénuje se. Přečetla celou knihovnu Sarte, což se doposud nikomu za studijní léta nepodařilo. I přes to, že škola neměla prázdniny, žáci měli svůj volný čas, ale nikdo ho nevyužíval tak jak Lea. Viděla ji, jak se otužuje plaváním v zamrzlém jezeře, jak se cvičí v bojových uměních a jak dlouho do noci hledá byliny do lektvarů. Byla na Leu pyšná - tohle nezvládl nikdo. I když školu se podařilo vystudovat jen pěti žákům ročně, vyškolených elfů nebylo málo. Ale oni se nemíchaly do záležitostí lidí, žili v ústraní a nečelili nástrahám života pod nadvládou zla. Nikdo nevěděl, že elfové ještě žijí. A poslední člověk vystudoval Sarte před dvěma sty lety...
---------------((((((()))))))-------------
Lea se zděsila. Propásla bylinkářství a teď snad přijde pozdě i na lektvary. Udýchaně se zastavila před učebnou. Zklidnila svůj dech, nasadila kamennou tvář a vstoupila do třídy. Mistr Gearette se na ni nazlobeně podíval. Třída si právě sedala, ale profesor se přesto zlověstně usmál a prohlásil jízlivě:
"Rikkae dari, surreai ai vivneudezy, gaet ekoste heiurty"- Dnes večer před mým kabinetem, máte školní trest. Lea si sedla a přenechala si svou kamennou masku. Co si to jako myslí, přišla jsem skoro včas... Tak by asi vypadaly její myšlenky před pěti lety. Dnes si ale jen povzdechla. Zvykla si na přísnost - a někdy i nespravedlnost - ze strany profesorů.
"Ea rehe jeure nat Yusereis-di-kug?" -Kdo ví co je Yusereis-di-kug? Zeptal se už normálním hlasem třídy - tedy deseti žáků. Lea tento lektvar znala, byl to Lektvar aury. Osoba, která ho vypila, měla možnost na čtyřiadvacet hodin zneviditelnit svou auru, podle které mohla být poznána. Rozpoznávání aur patřilo k základům - bylo to učivo první třidy. I přes to, že to patřilo k vrozeným schopnostem kouzelníků, málokdo tuto moc využíval. Ale aura se nedala zfalšovat, dala se pouze skrýt. Vypovídala o vlastnostech kouzelníka a o jeho moci. Lea se přihlásila, ale učitel ji ignoroval. Po chvilce se váhavě přihlásila i Kyra.
"Nate kug nea karte leika"-Je to lektvar na zneviditelnění aur.
"Vea"-Správně. Zbytek hodiny strávily přípravou lektvaru. Lea se nedokázala moc dobře soustředit, tak silou vůle ohraničila svou mysl jak proti vpádu, tak proti sobě ohnivou stěnou. Teď se mohla soustředit na lektvar aniž by ji její myšlenky rušily. Učitel si všiml jejího koncentrovaného výrazu, a také té síly, která z ní vyzařovala při použití magie. Takže už jí ředitelka dala dopis, pomyslel si. Bude to mít těžké - i když umí kouzlit neverbálně a bez hůlky -vždyť ani neví že magie s hůlkami existuje - , bude se muset naučit veškeré základy magie lidí... Zavrtěl nad tím hlavou. Bylo to šílenství, poslat nejlepší studentku elfské magie a magie přírody učit se magii lidí, která je úplně jiná, už od základů... Dvě magie, tak podobné - a přece tak různé - ovládal málokdo. Vyžadovalo to roky a roky tvrdého studia, aby kouzelník vůbec pochopil podstatu magie... Ale ředitelka nejspíš Leiře věří...Já bych jí to neudělala. Jaké to pro ni asi bude, když bude nejhorší ve třídě? Nejraději by ji nikam nepouštěl. Bylo 24. prosince, svátek, který elfové neslavily a na který si zřídkakdo v Sarte vzpoměl. Lea si na tento zvyk lidí nepamatovala, stejně tak jak na spoustu dalších věcí. Bude to mít těžké... Ale není jiné cesty. Ředitelka rozhodla... Za týden už Lea bude na cestě do školy, aby udělala přijímací zkoušky... Nezvládne je. Nemá šanci se za týden naučit čtyři roky...
------------(((((())))))------------
Lea si s povzdechem sedla na židli. Školní trest a pak magie přírody - ovládat živly bylo vyčerpávající - a udržet je po celou hodinu bylo tvrdé. V Magii přírody učitelka řekla, že musí trénovat výdrž, takže musely udržet oheň, vítr, vodu, zemi, světlo, led nebo moc hvězd celou hodinu. Elfských živlů bylo sedm, ne tak jak lidských pouze čtyři, a žáci je musely všechny perfektně ovládat - jinak by neprošli konečnou zkouškou. Lea věděla, že u zkoušky by živly musela udržet hodinu a půl, tak se znovu zvedla a vyslala plamen ohně, proud vody, světla a ledu, následované poryvem větru a vlnou tepla, která nechala rozkvést květinu na stole. Nakonec nejtěžší: magii hvězd. Z rukou ji vyšel tmavě modrý blesk, který jakoby se zaryl do nebe. S magií hvězd se dalo ovládat počasí - i když ne ve smyslu ovládání, ale spíš žádání o změnu, protože počasí si poroučet nedalo - ale i věštit budoucnost. Stála tam vzpřímeně asi hodinu, ruce natažené před sebe, oči zavřené soustředěním. Jako každý student Satre, i ona se naučila počítat čas pomocí tlukotu srdce, větru a slunce. Konečně uplynula hodina a půl, ale Lea zůstávala stát. Začelo se rozednívat, zasněženoá krajina se probouzela s prvními paprsky slunce. Najednou se dívka zapotácela a klesla na zem. Těžce oddechovala. Dvě hodiny! Usmála se. Zvládla to.
------------(((((())))))------------
Ředitelka stála u okna svého příbytku z živého stromu. Dívala se z okna a přemýšlela. Najednou uviděla tmavě modrý blesk, jak se zaryl do oblohy. Někdo si procvičoval magii živlů - a ona věděla kdo. Sledovala přírodu, jak poznává pána a poslouchá Leiny rozkazy, jak se sníh na něktrých místech stáhl a jak se kolem oteplilo. Lea byla nejlepší studentka školy, ale tohle od ní ani ředitelka nečekala. Dvě hodiny! Ředitelka spokojeně a trochu nevěřícně zavrtěla hlavou a odešla od okna. Dneska je Leiřin poslední den na Satre. Přeji ti štěstí, Leo, pomyslela si a šla uvítat nový den.
---------)))))))(((((((-------
Prosím prosím komenty!

1. kapitola - Minulost tě neopustí

15. března 2007 v 21:26 | Effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Někdo raději mlčí a naslouchá
aby pochopil,
než aby mlčel
a zůstal nepochopen
protože pochopení
je cesta pravdy
Praskání ohně. Všude bylo to oslepující světlo, dým. Z některých oken začaly šlehat plameny. Tmavé dveře do místnosti na konci chodby začaly hořet. Plameny šlehly do výše. Oheň postupoval pomalu do obyčejně zařízeného pokoje, uchvátil koberec i noční stolek. Netrvalo dlouho a chytl i stůl. Asi čtyřletá , černovlasá holčička na posteli sebou ve spánku zavrtěla. Kouř ji štípal do očí, špatně se jí dýchalo. Vyděšeně otevřela oči. Začala chytat i taška, opřena o nohu postele. Holčička vykřikla, začala se dusit. Panicky vyskočila z postele, ale dopadla přímo na hořící koberec. Křičela. S hrůzou v očích ustupovala. Oheň se stále blížil, slyšela jeho hrůzostarašné praskání. Lapala po dechu, kašlala. Oči jí slzely. V dálce byl slyšet zvuk hasičské sirény. Holčička, vmáčklá v rohu pokoje, začala omdlévat. Sesunula se k zemi. Hasiči byli moc daleko, nemohli zachránit obyvatele vysokého paneláku na kraji města. Holčička se vrávoravě zvedla. S výkřikem bolesti se dokymácela k oknu. Z posledních sil je otevřela a dychtivě se nadechla čerstvého, nočního vzduchu. Žár za ní se stupňoval. Vykřikla. Najednou se ozval výbuch, z oken se začalo sypat sklo. S okna ve čtvrtém patře vyletěla postavička. Dům se začal řítit téměř zároveň s postavou k zemi. Ozval se ohlušující rachot. Pak bylo mrtvé ticho.
--*_--*_--*_-- *_--*_--*_--*_--
Ledový vítr skučel v korunách stromů, zpíval tajemnou písní podzimu. Ze země se zvedalo pečlivě shrabané listí, žluté, červené i hnědé, vítr je rozfoukal po celé ulici. První dešťové kapky dopadaly na zem, pak se rozpršelo. Mraky pluly po zatažené obloze, tvořily bizarní obrazce. Ulice byly prázdné, lidé byly ve svých domech v teple a pohodě. Z malého, udržovaného domku na konci ulice se ozývala hudba. Splynula se zpívajícím větrem, který ji odnášel a mísila se s hukotem deště o chodník a dlážděnou ulici. Někde v dáli zavyl pes. Pak se zablesklo, ozval se hrom. Blížila se bouře. Najednou byly slyšet kroky. Prve vzdálené, pak se ozývaly blíž a blíž. Na rohu ulice se oběvila asi šestiletá, tmavovlasá holčička. Vlasy ji visely splihle podél obličeje, ve velkých, zelených očích se zračil strach. Byla celá udýchaná, déšť jí stékal po tvářích. Otevřela branku k onomu malému, udržovanému domku na konci ulice. Rychle vyběhla po schodech, hlavu skloněnou, oči plné obav. Natáhla hubenou ručku a stiskla mosazný zvonek, jen jednou, krátce. Ale nikdo nepřicházel. Odvážila se a zazvonila znovu, v očích děs. Znovu se zablýsklo, déšť ještě zesílil. Bylo ticho. Hudba neutichla, její tiché tóny dodávaly pocit bezpečí. Malá ručka se zvedla potřetí, ale i nadále bylo ticho. Po tvářích se začaly koulet slzy, mísící se s deštěm. Holčička ještě chvilku stála u dveří, pak si sedla na mokrý, studený schodek a čekala. Opět se zablesklo, následoval hrom. I vítr se začal zvedat. Holčička se rozplakala. S hrůzou v očích se rozhlížela kolem, bála se. Schoulila se do rohu vedle prosklených dveří a položila hlavu na kolena. Pocítila zoufalství, snad ještě silnější než strach. Byla úplně promočená, obnošené oblečení se jí lepilo na vyhublé tělo. Blesk protrhl temnou oblohu. Vzlyky se začaly mísit s skučením větru. Byl to strach, strach a zoufalství. A zima, která otřásala spolu s vzlyky celým jejím tělem.
--*_--*_--*_-- *_--*_--*_--*_--
Voda tekla, zurčela, zpívala. Ve dřezu se kupilo nádobí, které bylo třeba umýt. N stoličce u dřezu stála asi sedmiletá, černovlasá holčička. Namočila své hubené ruce do perlivé, čisté vody. Voda ji hladila, hýčkala, dodávala ji pocit štěstí. Ponořila do ní celé své zkřehlé ruce. Užívala si toho doteku. Chytla houbičku, namočila ji. Trvalo ji to dlouho, ale konečně měla hotovou polovinu nádobí. Zezadu se přiblížil asi o dva roky starší chlapec. Blonďaté vlasy měl kudrlinkaté, sčesané na pěšinku. Připlížil se za holčičku a nečekaně podkopl stoličku, na které stála. Talíř, který držela v ruce, se s řinkotem rozbil. Holčička spadla a narazila se o nohu stolu. Do kuchyně se přiřítil muž. Ramenatý, samý sval, jak boxer. Začal na holčičku křičet. Chlapec stál vedle a posměšně se šklebil. Muž hrubě vytáhl dívku na nohy a odvlekl ji do tmavého kumbálu pod schody. Dveře se zabouchly, holčička si sedla na postel. Seděla na rozvrzané posteli se starou matrací a dívala se do tmy. Bylo to nespravedlivé, ona se cítila ukřivděně. Čekala, avšak nikdo nepřišel. Cítila se osamocená a nechtěná. Opět zoufalá, nechtěná, nemilovaná. Pocit úzkosti ji uchopil.
Dívala se do tmy a marně čekala.
--*_--*_--*_-- *_--*_--*_--*_--
Začalo se rozednívat. Na obzoru se objevilo slunce, jeho teplé paprsky pronikly i do kumbálu pod schody a polechtaly tvář sedmileté, černovlasé dívky. Pomalu otevřela krásné, smaragdové oči. Ruka s velkou, oválnou popáleninou na dlani se zvedla. Jizva, která nezmizí. I když od události již uplynuly bezmála tři roky, známky ohně zůstaly. Jizvy, které získala při požáru před třemi lety. Protřela si oči, s grimasou si připoměla své sny. Opět. Její minulost ji neopustí, nikdy. Nenáviděla ty sny, sny, které ji připomínaly utrpení každodeního života. Byly to jizvy, ale nebyly vidět, jizvy, které jsou v ní uvnitř, někde hluboko zakotvené, tak, že ji už nikdy neopustí. Dneska má narozeniny. 1. Ledna, na Nový rok, v den, který pro mnohé znamená nový začátek. Měla by se na tento den těšit, ale ona se spíš tohoto zimního svátku bála. Na Silvestra měl strýc ve zvyku hodně pít - a jeho opilost schytala většinou právě ona - Lea Ignise, dítě bez rodičů vyrůstající u příbuzných. Vstala a vytáhla z poličky poslední čisté tričko i se starýma, vybledlýma džínama. Měla je, jako ostatně všechno oblečení, po Alici. Zespoda už se ozval řev:
"Pohni, ty spratku!" Tak tedy začaly Leiny narozeniny, narozeniny, na které do zbytku života nezapomene....
Dole v kuchyni u stolu už seděla celá rodina. Denis, Alice, teta a strýc, který vypadal skutečně nebezpečně. Sedla si ke stolu, pro jistotu naproti zbrunátnělému strýci. Na talíři měla něco jako spálenou slaninu a kousek chleba, starého nejméně týden. Rychle to do sebe naházela, jako by se bála, že ji to někdo vezme.
"Mami, můžu jít s Kerstin, Sylvií, Petrem, Chrystopherem a Juanem do kina ?", ptala se Alice
"Jistě, zlatíčko. Kolik potřebuješ?"
---
Později odpoledne Lea vyšla ven na ulici, utéct alespon na chvíli z místa, které ji přinášelo pouze bolest. Sedla si na starou houpačku a snila si do prázdna nedělního odpoledne. Snažila se představit si své rodiče, ale nešlo to. Nepamatovala si nic, co bylo před požárem. Nedokázala si vybavit ani jejich tvář... A strýce s tetou se ptát nemohla. Po tváři jí sklouzla jedna osamělá slza, která se rozprskla dopadem na sníh. Pozorovala další slzu. Krásně se třpytila ve slunci. Pak se i ona roztříštila v tisíce lesklých, zářivých kapiček. Roztříštila se tak, jak její život oné děsivé noci. Byla prý jediná, která přežila. Někdy si i přála, aby tomu tak nebylo. Aby tu noc prostě jen uhořela. Cena, kterou musela zaplatit za život, byla příliš vysoká. Ztratila rodiče, domov, lásku... A hlas. Od toho dne nepromluvila... Ale ani necítila potřebu mluvit. Neměla co říct. Nikdo ji nechápal. Lidé ji litovaly, obdivovaly, pomlouvaly - ale pro nikoho nebyla člověk. Byla prostě jen Lea Ignise, jedinná, co přežila "legendární" požár. Lea Ignise, chudák, co ztratila hlas i rodinu. Lea Ignise, ta hrozně oblékaná holka od sousedů. Prostě jen skořápka. Na její pocity nikdo nebral ohled, nikdo se o ně nezajímal. Nevnímala, jak dlouho tu sedí. Ale asi už déle, protože jí začínala být zima. Vstala a roztřeseně se vracela domů... Domů? Ne. Na místo, kde bydlela. To nebyl domov. Dívala se jak jí země ubíhá pod nohama. Najednou do někoho vrazila, až upadla. Rychle se zvedla na nohy. Sakra, Bradlenski a jeho parta... Rychle se otočila a rozběhla se ke kraji města. Vrazit do Bradlenskiho byla skoro sebevražda, protože největší hromotluk městečka si nenechal ujít záminku k pračce, klidně i s holkou o šest let mladší než byl on sám... Zarazila se. Stála u lesíka, který lemoval městečko z jižní strany. Nechtěla sem. Najednou ze stínu soumraku vystoupila postava. Krásná, v modrých, splývavých šatech oblečená žena. Měla modré, trochu šikmé, skoro kočičí oči, dlouhé, světlé vlasy, které jemně poletovaly kolem její hlavy a odkrývaly tak zašpičatělé uši a vyzařovala z ní moc a síla. Splývavé, bleděmodré šaty jí padly jako ulité, a v zasněžené krajině působily přímo pohádkově.
"Salve di" -Zdravím, zašeptala. Lea kupodivu rozuměla. Zdraví mě? Aniž by si to uvědomila, odpověděla:
"Grate age plu, agaia ea leria e queia nate virua" - Dobrý den, děkuji vám, ale kdo jste a proč jste tu? Šok z toho, že promluvila, se ale ani nestihl dostavit. Neznámá totiž opět promluvila:
"A lere Kiragea e nate virua queia so nates jeurelei d elgeremea nat riadiman sarte" -Jmenuji se Kiragea a jsem tu protože jsi byla vybrána elfy na studium magie moci v Sartu. Hlas zněl tak krásně, andělsky, že se Lea začela cítit neskonale štastná. Pronesla druhou větu po třech dlouhých letech:
"Queia a? Keria le sarte deia?" -Proč já? Kde ta Akademie magie moci je?
"So gae hida jaert ara... Hida sema nu. Sarte deia derikan, ryse he keria deia. Ger kere, nat demia"-Protože máš velkou magickou sílu... Větší než ji máme my. Nikdo neví, kde je Akademie, je skryta. Ted' pojd', je čas.
Doufám že se Vám to líbilo! Byla bych hrozně vděčná za ohodnocení, prostě jen jestli se vám to líbí, co je třeba zlepšit, co se vám nelíbí... Nemusíte ani psát komenty, budu vděčná už i za kliknutí do ankety... Ovšem pokud mi chcete poradit či říct své mínění, velmi ráda si to přečtu ... A pokud to bude v mých silách, i zlepším.