57. kapitola - Cennost růže

22. ledna 2009 v 17:17 | effren |  Protiklady (povídka ze světa Harryho Pottera)
Cesta před nimi se táhla snad donekonečna. Mia ztratila pojem o času, nevnímala, jak dlouho už šli. Měla pocit, že chodí pořád do kruhu, ale i kdyby tomu tak bylo, nezastavila by se. Vedle ni se plahočil Jack, pohled otupělý, upřený někam do neznáma. Mia ho s obavami sledovala. Nepromluvil od chvíle, kdy Clarissa zmizela v ohnivém infernu; jeho pohyby byly mechanické, jeho oči prázné. Mia se cítila pdobně ztracená jako po smrti Harryho a Rona. Nebyla schopna vnímat, její nitro sžíral hlodavý pocit práznoty. Zklamala. Opět. Tehdy, když zemřel Ron, myslela si, že už víc nesnese. Teď se přesvědčila o opaku. Vědomí, že její chybou už zemřelo několik lidí - mladých lidí s celým životem před sebou - ji neničilo ani zdaleka tolik, jak by si myslela. Také s Harryhou smrtí se smířila překvapivě rychle. Nějak to podvědomě tušila - od chvíle, kdy se s Ronem a Harrym vydali hledat viteály věděla, že to ani jeden z nich nepřežije. A teď se tu objevila, v pro ni cizím světě, 12 let v budoucnosti, a pokoušela se dokončit to, co s Harrym a Ronem nezvládli. A za její nerozvážné činy zaplatily dvě dívky životem. Kolik lidí ještě bude muset zemřít na pouti za viteály? Voldemortova nejsilnější zbraň byli rituály sebeobětování - aby se dostali přes Propast Síly, byla požadována lidská oběť, život, dán dobrovolně
_________

Jejich cesta zkončila stejně náhle, jak začela. Mia potlačila zachvění. Byli na dně kráteru, na místě, kde magie sopky byla nejkoncentrovanější. Vzduch jiskřil a hořel zelenýma jiskrama. Vzduch byl těžký, vlhký. Nad nimi se rozkládali zdánlivě nekonečné prostory kráteru. na stěnách visely několikametroví, světélkující krápníky. A necelých deset metrů před nimi byl hrubě otesaný, kamenný oltář.


Na planině v lůně i srdci zdroje síla je skryta moudra. Však nedávej naději průchod zbrzka...Jeskyně jediné pravé síly nesou památku mé duše, jež ke vstupu jest třeba nejvzácnější cennost růže...

Pokud poslední řádky Voldemortovy zprávy interpretovala správně, měl by se u toho oltáře skrývat poslední ukazatel, který by je dovedl k poslednímu viteálu. A najednou, takhle blízko cíli, se Mia zarazila. Nebyla schopna těch posledních pár kroků udělat. Pouhých deset metrů ji dělilo od konce. Splnila by své poslání - nezklamala by. Dokončila by to. Jednou provždy. Po svém boku cíitila Jacka, chlapce, který během posledních pár hodin jejím přičiněním ztratil nejen nejlepší kamarádku, ale i dívku, kterou miloval. Její vinou. Nemohla dál...
Byl to Jack, který nakonec rozhodl za ni. Jako v tranzu se vydal kupředu. Mia chtěla něco vykřiknout, ale bylo pozdě. Jaqck ušel posledních pár metrů, které je dělili od oltáře, a natáhl ruku po čemkoliv, co se tam nacházelo.

__________

Mia konečně našla hlas. S vyděšeným výkřikem se vrhla vpřed, snažila se Jacka strhnout zpět, ale bylo pozdě. Jack sevřel pěst kolem zvláštního předmětu, který předtím ležel na oltáři, a Mia, která ho stačila uchopit za rukáv hábitu, s ním zmizela ve víru barev.

___________

Mia se s zaklením zvedla ze země. Vedle ní se slabě pohnul Jack, jak se pokoušel zvednout na nohy. Mia se otočila, aby mu pomohla na nohy, když se najednou zarazila uprostřed pohybu.
"Jacku... Nehýbej se", zašeptala, sotva pohybujíc rty. V hlavě se ji znovu promítala ona osudná básnička, která je zavedla až sem.

Cesta, která má smyslů základních počet, cesta která má elementů dotek, cesta, která skrývá tajemství moci, cesta, z niž není východ či pomoci. Temná jak tajemství noci, jasná jak měsíc v luně, kluzká jak slib i pravda... Prchavá jak déště čtvrtý měsíc roku, plna strachu, jak skokan připraven k skoku...
Nejprve ten, jež moc hloubky poznání nese v rukou... Na propasti dno najdeš moci prvý kámen, jež znak nese síly vytrvání.
V hlubinách zloby matky najdeš zlomek pravdy, která cestu jedinou ukáže ti.
Ve výšinách nebesa jádro moci, kde spočívá odhodlání se vydat hlubinám.
Na planině v lůně i srdci zdroje síla je skryta moudra. Však nedávej naději průchod zbrzka...Jeskyně jediné pravé síly nesou památku mé duše, jež ke vstupu jest třeba nejvzácnější cennost růže...

Srdce ji uchopila ledová pěst strachu. Vzpomínala si, jak na začátku cesty naivně odvodila, že je čekají čtyři překážky. Jak si hloupě myslela, že první část básně slouží jen k zastrašení případných hledačů viteálů. Měla vědět, že je za tím něco víc. Voldemort nebyl hloupý. Všechno, co dělal, mělo nějaký důvod, nějaký cíl. První část básně je neměla odradit, měla je zmást. Ukolébat do pocitu bezpečí. Překážky nebyly čtiři, bylo jich pět. Nechala se zmást mínkou o elementech... Myslela si, že Voldemort ve své nenávisti vůči nemagické populaci země vypustí smysl čichu, který byl po staletí považován za mudlovský a nečistý - tím pádem nehodný zařazaní mezi smysly, ale nechala se zmást. Měla si vzpomenout, že mezi kouzelníky už po staletí probíhá diskuze, zdali by se energie měla počítat mezi elementy. Bílí magové zastávali mínění, že by tomu tak být nemělo, tmavá strana však usilovně bojovala pro zařazení energie mezi elementy. Bylo pět elementů, pět smyslů. Pět překážek. Čekalo je další nebezpečí..

____________

Jack slabě zasténal, když mu Mia vyložila situaci. Myslel si, že už to zvládli, že už je dělí jen krůček od posledního viteálu.. Nyní se mu zdálo, že jsou od zničení poslední části Voldemortovi duše ještě dál než na začátku cesty.
"Co teď?", zeptal se zoufale Mii. Obklopovala je tak hustá tma, že neviděli na krok. Klidně by se mohli nacházet na vrcholu útesu s 50 metry prázdnoty pod sebou.. Jeden špatný krok by mohl být konec. Mia dlouho mlčela, než odpověděla.
"Nemůžeme tady zůstat sedět donekonečna. Musíme dál... Chyť se mě za ruku"
Trvalo hodnou chvíli, než Jack nahmatal ve tmě Miinu nataženou ruku. A trvalo ještě mnohem, mnohem déle, než Miina šmátrající ruka narazila na kamenou zeď. A ještě déle, než zjistili, že se nachází v útvaru podobnému studně. Byli na dně jakési kulaté propasti, v naprosté tmě, bez schopnosti kouzlit.
 

Další články


Kam dál

Reklama